Příspěvky uživatele

< návrat zpět

No, do hor se mi teď také lézt nechtělo a víc jsem to nikde neznala. Nemělo smysl vlčici nějak radit co dál, když jsem vůbec nic neviděla. A tak jsem jen mírně pokývala hlavou, abych přeci jen nenechala tu informaci úplně bez odpovědi. Když se pak zeptá na smečku, zvednu hlavu a dlouze zavětřím. Na tu dálku se to dalo poznat, ale... vlčice nevoněly úplně jinak, ale rozhodně pach nevypadal, že by pocházely přímo z jedné smečky. Ano...na tuhle vzdálenost by některý z vlků jen těžko zachytil pořádně pachy, ale když někdo nemá oči, smysly přeci jen se vyvinou o to lépe. "Nezdá se mi, že by byly minimálně ze stejné smečky." špitnu a natočím hlavu směrem k vlčici.
Když se představí, usměji se a zamávám vesele ocasem. "Těší mě, já jsem Aira." řeknu a pak se oklepu a pčíknu, protože jsem cítila, jak mi nějaký hmyzák nasedl na čumák. "Heeej..." zamumlám a chvilku se ošívám za zvukem bzukotu, než slyším, jak se vzdalu. "Počkej nezdvořáku!" řeknu už více nahlas. Bez přemýšlení se vrávoravě po zvuku bzučení rozběhnu za tím hmyzákem nevnímajíc okolí... než se Jasmína mohla pořádně nadechnout nebo nějak reagovat, mé tělo prostě jakoby zmizelo ve tmě...

→ Neznámo kam, snad za lepším životem s alespoň trochou světla

← Prokleté jezero

S vlčicí jsem o daném místě, alespoň dle pachu a hrobového ticha němě souhlasila. To místo se mi nelíbilo a to jsem ho nemusela ani vidět. Stejně jako z atmosféry v tom mrtvém lese se mi lehce zvedaly chlupy na hřbetě. Oklepu se a pomalu se vydám za vlčicí a dávám velký pozor, abych snad nešlápla do té smradlavé mokré vody. Ono dávat pozor u slepého moc nešlo, ale zvuk tlapek, pach, i mírné narážené vody na břeh, byť voda skoro podle zvuků stála, mi pomáhalo držet se za vlčicí a do ničeho mokrého nešlápnout.
Aniž bych to viděla, i já jsem vycítila, že jsme přešly do volnější krajiny. Vzduch se změnil. Tráva kolem voněla jinak a bylo tu tolik pachů! Tolik života! Zastříhám ušima a na tváři se mi mihne zasněný výraz. Kéž by tu byla Merlin, aby mi to ukázala! Slyšela jsem bzukot hmyzu a mírný větřík si hrál s mojí srstí a trávou kolem nás. Slyšela jsem to moc dobře. Mírně radostně poskočím a tím se dostanu těsně vedle své společnice. Cítila jsem na sobě paprsky zapadajícího slunce. Západ jsem poznala kdykoliv a kdekoliv. Milovala jsem západy slunce! Hlasitě si povzdychnu, protože tak moc ráda bych ho viděla!
To se ale má společnice rozmluví. "Rozhodně je tu množství pachů!" řeknu zvesela jako odpověď na její informaci, že tady bude živo. Pak se však zarazím. "Ale je tu cítit..." nedořekla jsem to. Vlčice vedle mě totiž zanadávala, že již tu někdo je a pak přišla otázka, jestli počkáme až zmizí. "...krev." dořeknu tiše, spíše už pro sebe. Zavětřím. "Můžeme zkusit počkat, nebo budeme mít třeba štěstí kousek dál s něčím jiným. Té krve... je hodně, hádám, že někdo strhnul něco většího. Možná srnu?" zeptám se a slepýma očima pohlédnu na vlčici vedle. Ano, můj čumák mi občas říkal dost, abych nahradila pohled.

← Temný les

Když jsem celá povadla a začala se omlouvat, vlčice mě zarazila tím, že odpověděla, že se nemám omlouvat. Mírně nastražím uši, možná až mírným nadšením a vyjdu za ní. Držela jsem se však za vlčicí a ne po jejím boku, protože jsem se bála, že bych byla... na obtíž. A to jsem nechtěla. Takhle za ní se mi šlo trochu hůře a musela jsem dost pozorně poslouchat a vnímat ostatními smysly, kde těsně přede mnou je.
Vlčice poslouchala má slova. "Ano, hory, nebyly moc bezpečné, ale to je pro mě tak nějak všechno. Ale ano... voněly lépe, než tohle... kolem." potvrdím jí má slova. Rozmluvím se i o svých loveckých dovednostech. Ano, nebyla jsem někdo, kdo by byl ideální v lovu, ale na druhou stranu jsem byla výborný stopař podle pachů a zvuků kolem. Chtěla jsem být vlčici, která mě vytáhne z tohohle lesa, nějak užitečná.
A v tom oznámila, že jsme vyšli z lesa a já slyšela, jak přidala do kroku. Zrychlím proto taky, aby se mi neztratila. Poslouchala jsem její kroky a mířila tak za ní. Cítila jsem z ní nadšení, že jsme pryč, zacítila jsem vodu... ale... fuj. Zastavím se vedle vlčice a nakrčím nos stejně jako ona, aniž bych to věděla. Tohle místo "páchlo" taky. Zavrtím hlavou. "Ta voda divně smrdí... nenapila bych se z ní, ani kdyby mi to někdo přikázal." odpovím jí upřímně a pak se za ní vydám kolem břehu dál.

→ Nížina hojnosti

Ačkoliv jsem neviděla protočení očí, moc dobře jsem se naučila vnímat intonace hlasů a něco v její odpovědi na mou historku ohledně osamělosti bylo... zvláštní. Skoro jako by nebyla úplně ráda, že na mě natrefila. Mé oči se stočí více směrem k ní. Šedivé zorničky, jakoby i přes svou slepotu viděly celou její duši a každičkou její myšlenku. Mírně sklopím uši. Zavázela jsem? Vyrušovala jsem snad? Byla jsem přítěží?... To, že jsem byla přítěží pro své vlastní rodiče jsem horko těžko pochopila už jako malá, když mě zde našla Merlin. Stále jsem moc netušila, proč mě bohové přinesly sem a zachránily, ale podle slov mé nové mámy mě v tom lese pravý táta nechal... zemřít. Chtěla to tahle vlčice také? Proč mě bohové tedy sem přinesli, když jsem byla vlkům tak moc na obtíž? Nejistě a smutně si olíznu čenich. "Pardon..." řeknu nejistě a šeptem tak tichým, že to bylo spíše pro mě samou.
Když pak ale zmíní most a evidentně se rozhodně mě odsud odvést, můj pohled opět zazáří štěstím. "Hrozně ráda bych ti to tu ukázala, ale dokud necítím na srsti alespoň slunce, nemohu moc určit směr. Co ale vím je to, že směrem o mostu, za tímhle divně páchnoucím lesem, jsou hory, ze kterých jsem omylem sešla." odpovím nakonec.
Vlčice dle hlasu stále nebyla nadšená, že mě odsud odvádí, ale přeci jen mě tu nenechala napospas a ještě se navíc zdálo, že můžeme něco ulovit. "Já no...ještě nedávno jsem byla malé vlče a to samo od sebe stejně moc neuloví... ale mám velmi dobrý čich a slyším víc, než jiní." přiznám a i když se tentokrát pro jistotu nedržím boku dané vlčice, přeci jen díky jejímu pachu a zvuku jejích kroků jdu za ní skoro jako kdybych nikdy nebyla slepá.

→ Prokleté jezero

Usmívala jsem se a pak nevinně zamrkala. Máchala jsem přátelsky ocasem ze strany na stranu. Přeci jen jsem od nikoho neočekávala hrozbu, nebo snad někdo hrozbou mohl být? Ale jak jsem to mohla vědět, když jsem za celý život na nikoho zlého nenarazila? Zahýbu ušima. Vlčice evidentně alespoň dle jejích slov uznala, že jako slepá těžko budu hledat lepší místo, kam jít.
Tiše si povzdychnu při její další otázce. "Cítila jsem se sama... nikoho jsem kolem sebe neměla... a když je člověk sám a u toho nevidí... zkusí své štěstí. Pokud je kousek odsud ošklivá propast, mám štěstí, že jsem narazila na tebe a tys mě zastavila. Vlastně jsi mě zachránila i od vypíchnutí očí... i když by to asi nebyl rozdíl." zasměji se a zvesela opět zamávám ocasem. "Nemáš ponětí, kam bychom mohli jít?" zeptám se s nadějí, že by mi třeba vlčice pomohla odsud... a třeba i něco ulovit. U lovu jsem, světe div se, mohla být i užitečná, ale sama bych neulovila ani polomrtvou srnu. Jako potvrzení, že bych se potřebovala dostat někam, kde bylo více živo, mi zakručelo v břiše. Omluvně stáhnu uši k hlavě a nejistě si olíznu čumák.

Posadím se a můj zamračený výraz se změní zpět na můj obvyklý mírný úsměv. Párkrát zvesela zaplácám ocasem. "Když nevidíš, kam jdeš, těžko se vybírá místo, kde někoho hledat." nadhodím odpověď, která mi přišla logická. Věděla jsem, že tenhle les je divný, ale jak jsem měla najít cestu jinam? Možná jsem se neměla vzdalovat od místa, kde jsme se všichni schovali před těmi záplavami, ale... Jak tam bylo ticho, začínala jsem se bát, že jsem tam sama. Potřebovala jsem společnost a tak jsem skončila tady a naštěstí jsem na někoho narazila. Byla jsem za to opravdu ráda.
Při její další otázce se lehce zasměji. "No, příjemné to rozhodně není, ale když jsem si uvědomila, že jsem v lese, bylo trochu pozdě... když nevidíš, špatně se hledá cesta pryč."

Narážela jsem do stromů, než jsem zpomalila krok a podařilo se mi jakž takž se jim vyhýbat. Můj šedobílý kožich a pronikavě prázdné oči, které mohly působit, že pronikají až do hloubi duše, klouzaly slepě po okolí. Možná jsem mohla působit jako přízrak, ale jak jsem to sama měla vědět? Já se neviděla a neviděla jsem ani nic kolem. Nevěděla jsem, jak vypadá tenhle les. Jediné co, mé smysly mi říkaly, že moc hezký nebude.
Z dálky mé uši zaznamenají odpověď na mé volání. Pomalu se zastavím a natočím hlavu směrem za zvukem. Pomalu se rozejdu tím směrem, když uslyším praskání větviček někde před sebou a zastavím se. Byla vlčice, dle hlasu, někde poblíž? A pak jsem těsně kdesi před sebou uslyšela cosi jako nadávku a... Mé smysly mi napověděly, že mám prudce uhnout hlavou. Byl to reflex o kterém jsem ani pořádně nevěděla a větve keře mě jen lehce štrejchly místo abych dostala přímý zásah do čumáku. Zamračím se neavíc ještě, když od vlčice dostanu nadávku. "Já se nikam neplížím... jsem slepá... Hledala jsem společnost." řeknu a zabodnu své vyčítavé oči směrem, kde jsem tušila, že by daná vlčice mohla být.

<- Slané jezero (přes nížinu hojnosti)

V trávě se mi šlo poměrně dobře. Dokonce se mi podařilo přejít i pár potoků, aniž bych se nějak úplně přerazila. Šumění vody bylo dobře odlišitelné od šumění trávy ve větru a bylo proto snadné poznat, kde se voda nachází. Jenže pak se pach změnil a já to místo pomalu poznávala.
Les... pamatovala jsem si, že v tomhle lese jsem ležela, když mě našla máma a táta. Jenže teď? Teď jsem tu byla sama.
"Haló?" zavolám nejistě a uši mám nastražené... jenže tohle místo bylo divně tiché... pach také napovídal tomu, že tu moc života nebude. Pomalu jsem se prodírala mezi stromy a občas jsem ošklivě štrýchla o nějakou větev, nebo se odřela o kmen stromu, či do něj vyloženě narazila. Snažila jsem se jít co nejopatrněji, ale bez zraku byl i tenhle neživý les velmi nebezpečný a nepřehledný.

Vlčice neodpovídala. Možná šla už pryč? Ale ne, přeci jen jsem stále cítila její pach. Možná se jen nechtěla bavit? Trochu posmutněle se rozhlédnu slepýma očima v naději, že ucítím nebo uslyším někoho známého, ale... nikde nikdo. Z dálky na mě doléhal nějaký rozhovor dvou vlků, slovům jsem na tu vzdálenost nerozuměla, ale hlasy jsem nepoznávala, tak jsem neměla potřebu jít blíž. Co ale teď?
Pomalu sklopím hlavu blíže k zemi, abych více vnímala pachy zeminy a mohla se tak nějak lépe orientovat. Nechtělo se mi tu zůstávat. Protože co když všichni odešli a já bych tu zůstala sama? Umřela tu? Ne, to jsem opravdu nechtěla. A tak jsem se pomalu a opatrně, trochu vrávoravě rozešla. Vnímala jsem půdu pod tlapkami i pachy prostředí, abych se mohla orientovat trochu lépe. Podle pachu trávy a větru kolem mě, jsem mířila na travnatou plochu, což bylo štěstí. Dokud jsem neměla stromy, do kterých vrazit, můj sluch, hmat v tlapkách a čich mi mohly vynahradit zrak... Jenže mé kroky po travnaté ploše mě stejně nakonec dovedly k nebezpečným větvím a stromům, které jsem neměla šanci vidět...

-> Temný les (přes Nížinu hojnosti)

Slyšela jsem rychlý pohyb vlčice. Bylo zvláštní, jak ostatní vaše smysly jsou výrazně lepší, když jeden z nich ztratíte... ne že bych někdy v životě něco viděla, ale... Merlin mi dokázala ukázat spoustu věcí i přes mojí slepost! O to víc jsem si nyní uvědomovala, že i když nevidím, pomocí ostatních smyslů mohu velmi dobře vytušit, co se přede mnou děje.
Zastříhám ušima a na tváři se mi objeví omluvný výraz za to, že jsem dotyčnou vylekala. Měla pro mě neznámý pach. Cítila jsem z ní nedůvěru a úlek, ale pak, když znovu promluvila? Nedůvěra a starostlivost? Naklopím mírně hlavu na stranu a usměji se. Díky tomu, že promluvila, trochu lépe natočím hlavu směrem k ní. Do míst, odkud jsem slyšela její hlas. Díky pachu, závanu vzduchu a nyní jejímu hlasu, jsem měla lepší představu o místě, kde stála.
"Já, byla jsem uvnitř schovaná před deštěm ještě s dalšími vlky... pak jsem spala... a nyní jsem se potřebovala trochu protáhnout." řeknu přátelsky na vysvětlenou.

Mé oči se začaly klížit a protože se nikdo nepřišel seznámit, hlava mi brzy klesla na přední tlapy a má mysl se pohroužila do spánku. Tentokrát jsem však neměla bezesnou noc. Zdálo se mi o všem, co mi ukázala Merlin pomocí magií... Poprvé v životě jsem měla barevné sny s jasnými tvary... Tak moc jsem si to užívala a tak moc se mi nechtělo se z nich probudit.

Sluneční paprsky, které se odrážely od sněhu a vody vně jeskyně mě však probudily. Mírně zamžourám. Světlo a tma, to jediné jsem přesně dokázala pořádně svýma slepýma očima vnímat. Lehce zívnu a pak se pomalu nejistě postavím a opatrně oklepu, abych sebou nešvihla na zem, nebo naopak nedrkla do někoho dalšího. Podle pachu však stejně v mém těsném okolí nikdo nebyl. Světlo mě lákalo a tak se pomalu a nejistými kroky vydám za světlem. Opatrně jsem našlapovala s hlavou skloněnou nízko k zemi a vážila jsem každý krok abych do někoho nebo něčeho nevrazila. Pak už jsem cítila sluneční paprsky opírající se mi do srsti. Zhluboka se nadechnu. Vzduch byl vlhký a studený... Do tlap mě zábl sníh. Zvednu hlavu směrem, kde by mělo být nebe, když tu náhle uslyším hlas. Našpicuji uši a mé slepé oči se podívají směrem, odkud hlas vyházel. Mé šedavé oči koukaly kamsi mimo vlčici a přesto se jí mohlo zdát, že byť nevidím jí, vidím kamsi hluboko do její duše. Mírně se usměji. "Co by mělo být jak má?" zeptám se zvědavě toužíc po nějakém kontaktu.

Cítila jsem Merlin, jak se ke mně vrhla a když pronesla ta slova obavy, jen se usměji a pohlédnu na ní svýma slepýma očima. Pak je na chvíli zavřu a otřu se o ní. "Opravdu jsem v pořádku, mami." špitnu a pak si pomalu lehnu na nějaký měkký mech, který zde byl a pokrýval zem. Tedy mech to byl podle vůně a jemnosti.
Slepýma očkama jsem těkala ze strany na stranu a snažila se vnímat vše, co se kolem mě dělo. Se slepýma očima to šlo těžko, ale když se ozval hlas, že máme předstoupit... Pomalu se zvednu na nohy a protože jsem nevěděla, kam mohu předstoupit, zůstala jsem stát. "Omlouvám se, že nemohu předstoupit více, ale... nechci o něco nebo někoho zakopnout." řeknu s mírným omluvným úsměvem. "Jsem Aira a ráda bych se tedy stala součástí smečky." řeknu a mírně kývnu v úctě směrem k vlčici, jejíž hlas zněl. Když jsme byli přijati, pomalu si zase lehnu a otočím hlavou za Ushari, která byla zvolená jako nová alfa. Nebo alespoň do míst, kde jsem tušila že je. Když pak promluví, směr své hlavy trochu poupravím. Poslouchám její slova a když zazní mé jméno, našpicuji uši a kývnu na srozuměnou a s vděkem vepsaným ve tváři.
Pak jsem jen ležela a tak nějak čekala, jestli si pro mě někdo přijde. Ráda bych se s někým seznámila, ale rozhodně ne tak, že někomu šlápnu na ocas nebo ho povalím, protože ho neuvidím...

← Hraniční pohoří

Akrosovi jsem věřila celou svou duší. Co mi také jiného zbývalo? Přesto... přesto jsem věděla, že mu věřit můžu. Byl to on a Merlin, kdo mě našli, že? byli to oni, kdo se o mě postarali a starali se o mě dál. Na tváři se mi objeví menší úsměv, když slyším, jak má o mě Akros strach. Místo odpovědi se o něj mírně otřu, ale tak, abychom já ani on neztratili rovnováhu a nebylo to na kluzkých kamenech nijak nebezpečné.
Výstup nebyl tak těžký, ale teď jsme klesali a náš posun dopředu se rapidně zpomalil, protože já bez zraku jít rychle jednoduše nemohla. Už takhle jsem každý krok v podstatě vždy jen našlápla na tlapku, dokud jsem si nebyla jistá, že mě na tom místě unese.
I tak se nám nějak podařilo dorazit na místo, kde bylo... hodně vlků. Po vkročení do jakési jeskyně nebo úkrytu, jsem cítila, jak na mě přestal dopadat déšť a pod tlapkama jsem měla hebký mech. Na chvíli se k němu skloním. Bylo to... hustý! A pak mě konečně trknou do čumáku všechny ty pachy kolem, kterým by jinak déšť zamezil. Bylo tu... opravdu hodně vlků, ale jeden pach jsem znala dobře. Merlin. Podívám se směrem, odkud jsem ji cítila a zamávám ocasem. "Dobrý den, jsem Aira, doufám že nevadí, když se tu na chvíli schovám... patřím k Merlin a Akrosovi." pozdravím všechny a čumákem lehce dloubnu do Akrose na znamení, že to on je Akros.

← Temný les

Šla jsem vedle Akrose směrem, kam odešla Merlin. Alespoň jsem to předpokládala, i když jsem neměla moc podle čeho soudit. Věděla jsem, kudy zmizela, ale díky absenci slunce a díky neutuchajícímu dešti bylo skoro nemožné během chviličky cítit její pach. Držela jsem se proto na Akrose skoro natisklá. Vnímala jsem jeho pohyby, neboť terén byl skalnatý. Mířili jsme výše do hor. Všude byla cítit voda a všude ji bylo slyšet. Bouřila tak, že přehlušovala i zvuk deště.
Pro slepou vlčici bylo toto místo zatraceně nebezpečné... ale podle zvuku vody to v údolí již pravděpodobně nebylo o nic lepší.
Cítila jsem, jak jsme se na chvíli zarazili. Akros pravděpodobně někoho zahlédl nebo tak, protože jsme pak vykročili jinam. Alespoň jsem měla za to, že to byl jinačí směr. Možná zahlédl v dáli Merlin? Kdo ví. Neprotestovala jsem a vydala se za ním... tedy spíš... vedle něj.

→ Slané jezero

← Les u mostu

Přítomnost těch dvou mě uklidňovala a díky tomu se mi povedlo přejít most. Přeci jen jsem již dokázala alespoň vycítit, jak vykročila Merlin a tak jsem taky vždy vykročila já. Cítit ale pevnou zem pod nohama bylo... uklidňující. Pomalu napřímím uši, které jsem během toho děsivého přechodu tiskla k hlavě.
Při starostlivých slovech Merlin, k ní otočím hlavu a pomalu kývnu. Ano, přechod přes tenhle most byl už takhle dost nebezpečný natož abych se po něm vůbec někdy vydala sama. Lehce se oklepu při té představě. To už však začala mluvit o hřejivém odvaru a já cítila, jak mnou projel chlad. Byla mi pořádná zima. Pohlédnu směrem, kde jsem cítila a slyšela dech Akrose. Merlin šla napřed a tak pomalu a tápavě dojdu k němu a natisknu se na něj. Přeci jen jsem hledala trochu toho tepla a co víc... potřebovala jsem cítit a vědět, že tu je se mnou. Nechtěla jsem se ztratit. Ne, když všude byla cítit voda a tlapky se mi zabořovaly do rozmoklé půdy.

→ Hraniční pohoří