Příspěvky uživatele

← Borový rodný les, neznámo kde

Poslední, co jsem si pamatovala byla tichá noc a vůně borovicové pryskyřice. Čekala jsem na otce a... když jsem náhle otevřela svá slepá očka... vše bylo... divné. Pach se změnil. Už to tu nevonělo borovicemi, borůvčím a tak. Navíc tu bylo divné, skoro až mrazivé ticho. Svět byl kolem mne... temný a přesto podle světla, které jsem vnímala se chýlil večer. To jsem prospala celý den? Kde byl táta? Kde to jsem?
Pomalu se zvednu na roztřesené tlapky. Žízeň. Měla jsem žízeň a hlad. "Tati?" zavolám tiše a svýma v podstatě slepýma očkama se rozhlédnu kolem sebe. Lehce sklopím uši a pomalu se se rozejdu v malém kroužku od místa, kde jsem se probudila. Šla jsem naučeným opatrným krokem a o stromy se tak maximálně lehce otřela, než abych do ně narazila. Nakonec se k jednomu širšímu přitisknu a lehnu si k jeho kořenům se staženými oušky. I tráva tu byla jiná. "Tati?" zkusím ještě jednou tiše zavolat a stáhnu ocas těsně k tělu. Ležela jsem tam u stromu, vyděšená změnou pachů i směsicí barev ve svém okolí. Stočená do klubíčka se staženýma ouškama k hlavě a zoufale jsem vyčkávala. Nic jiného mi nezbylo. Tohle místo jsem neznala. Pamatovala jsem si cestu, kterou jsem šla s otcem a tyhle stromy? Byly jinak. Byly jiné...