Příspěvky uživatele

Malá vlčka se zamračila. "Okamžitě vypadni, nebo budeš bez ocasu? To tě rodiče asi neměli moc rádi, co? Ale co už, ráda tě poznávám Áree Okamžitě vypadni, nebo budeš bez ocasu!" skoro jako kdyby se bála, že mu ten ocas fakt rodiče ufikli to šla hezky zkontrolovat. Naštěstí tam byl, chudáček, co by bez něj dělal! "Jé, i na ocase máš zlatou barvu!" vypískla radostně a chňapla po něm, jako kdyby to byl prut s byštivou návnadou a ona tupá ryba. Neskousla ale, jen jí ocas projel mezi tesáčky.
"No, víš, nohy mám, ale nevím kudy - co když je někde propast? Jedním směrem je děsně studený moře, to vím, ale když se snažím jít druhým směrem, zas mě to k němu dovede!" vysvětlila, proč potřebuje tak strašně moc pomoc. "A už je mi děsná zima - nejsem na zimu zvyklá!" uculila se na nej znovu, když jí přikázal, aby přestala, zatímco jí v očích létaly nezbedné jiskřičky. "Nemám pod tebou stát? A na tobě můžu? Seš moc moc vysokej, určitě mě uneseš!" řekla a v mžiku se mu už drápala na záda. Byl moc vysoký, aby se tam snadno dostala, proto mu párkrát nabourala do boku při svých skocích, když se na něj snažila vyškrábat. Naštěstí její váha byla téměř muší. "U! Mám nápad! Co když mě vyvedeš ven, a já tě pak nechám být?" zkusila nakonec něco, co by mohlo vyhovovat oběma stranám.

Vlk odpvěděl pouze na pár z Aiskyiných otázek, ale to malé vůbec nevadilo. Třeba byl jen pomalejší. Zlatavá se dál culila, zatímco vlka podprobně zkoumala. "Áres! To je pěkný jméno, a taky na A, všíml sis? Znám hodně vlků na A! Já, ty, moje mamka, ségry Anakhi a Abella... Vlastně jsou jména na A děsně neoriginální! A máš i druhý jméno? Já Pouštní bouře, Aiskya Pouštní bouře. To víš, arabským se druhý jména dávaj, ale u ostatních vlků to moc zvyk není, zajímalo by mě proč. Máš druhý jméno? Máš?" pokračovala ve svém švitoření, skoro jako kdyby měla místo mozku salám. Opak byl pravdou - Aiskya moc dobře věděla, že vlkovi jen brnkala na nervy, ale přestala? Nikoli.
"No to si piš, že mám namířeno jinam! Jen nevím, jak se odsud dostat! Ale ty to tu určitě znáš, žejo? Vyvedeš mě z tý mlhy? Prosííím!" mávala ocasem a dál obcházela vlka, kašlajíc na nějakou osobní bublinu nebo co, jednoduše se mu co chvíli otřela bokem nebo ocasem o dlouhé tlapy. Přirozeně to nedělala na schvál, spíš jí nedocházelo, že by se mu to taky nemuselo líbit. "Ne, ale já se tam vrátit nemůžu, víš, Anakhi - jak jsem už zmiňovala, ségra moje drahá, je starší, z předchozího vrhu, nikoho jinýho z toho vrhu neznám, jen jí, což je docela vtipný protože... no to, je jedno, odbíhám! Tak Anakhi, tu hledám, už celkem dlouho. Sestřičká Ankhííí!" chichotala se a střihala dlouhými ušisky. "Je pouštní jako já, jen menší - neviděls jí tu někde? Asi se lehce přehlídnem, my prcci, no, vy vlci tady jste všichni tak velcí! Koukej!" a aby dokázala, o kolik byla menší, vecpala se mu mezi nohy, kam si stoupla. Dokázala pod ním tlapky skoro narovnat! Zády se opírala o jeho hruď a hlavu měla zakloněnou, aby mu mohla vzhůru s úsměvem civět do očí.

<< Daleké kraje

Sluneční vlčice snad ani nevěděla, jak se zde ocitla. Snad oceán samotný jí vyplavil opodál. Inu, drobné vlčce stačilo být na ostrově jen pár vteřin a už věděla, že se jí to tu tuze nelíbí. Vždyť to tu vypadalo jako pustina! Bez života, bez jakéhokoli zvuku a... zdálo se jí to, nebo to byly kosti, co sem tam zahlédla pod tlapkami? Necítila nutkání to zkoumat. Mrtvolný chlad nedělal malé vlčici vůbec dobře, jak napovídal třas jejího těla a hustá mlha jí šla dosti na nervy. Párkrát scvakla zuby, jak se snažila najít v mlze něco, východ, živáčka, cokoli. A vskutku, zmíněný živáček na sebe nenechal dlouho čekat!
Snad vítr vanul po směru Aiskyiny chůze či zde bylo naprosté bezvětří, že div do hnědého vlka nevrazila. Vzhledem k Aiskyině obdivuhodné nížce by to však vlk nejspíše ani nezaznamenal. "Nazdar!" rozrazila zdejší hrobové ticho rázným, hlasitým štěknutím. Ocasem začala mávat ze strany na stranu. Konečně někdo! "Nazdar, nazdar! Ahoj! Já věděla, že tu nemůžu bejt samotná v tý mlze! Já jsem Aiskya! A ty? Kde to jsme? A končí ta mlha někde? Jsou tu jiní vlci?" chrlila ze sebe jednu otázku za druhou, neboť dlouho slyšela vlastní hlas jen ve své hlavě. Následně si všimla, že byl vlk poněkud neobvykle zbarvený. "Ú! Takhle ses narodil? Jé, proužky! A zlatý! Propomínají mi písky z rodných zemí!" rozplývala se nad krásným zbarvením. Ona sama měla zlatavý nádech srsti, avšak o pravém zlatu na srsti si mohla nechat zdát! Začala vlka rychlou chůzi obcházet a prohlížet si ho, až se přikrčila a pod vlkem jednoduše prošla, stále si ho zvědavě prohlížejíc. Byla dost malinká, že to šlo snadno - jako kdyby vlk sám nebyl sotva odrostlé vlče, nýbrž dospělý vlk a Aiskya půlroční prcek.

Tak já se ještě hlásím :D