Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mlčky jsem hleděla ven a užívala si teplo, které jsem tvořila. Skoro málem bych i zapomněla, že tu můj společník byl se mnou, kdyby nepřišel blíž a nepromluvil na mě. Vzdychla jsem, stejně věděl, že na něj bych dlouho naštvaná nebyla. Pootočila jsem hlavou a opřela se s ní o jeho krk. ''Hmm.'' Vydechla jsem na znak, toho že jsem ho neignorovala. Na následující chvíli jsme skutečně na chvíli mohli vypadat jako ten dokonalý pár, který se společně skryl před deštěm a společně čekají až přejde. Nakonec, tento pohyb, mě ale vždycky uklidnil, i jako člověka, i jako vlka, když jsem se o něj mohla opřít ať už v nás emoce vířili jakékoliv. On byl mojí slabostí, mohla jsem si hrát na jak silnou jsem chtěla, ale přesto kdyby ho někdo chtěl využít proti mě, dokázal by mě srazit na kolena. Nedokázala jsem momentálně nahlas říct 'Miluji tě', ale už jistě za nějaký ten pátek co jsme spolu byly, jistě dokázal rozeznat pohyby mého těla, které to říkali za mě. Tentokrát kromě toho opření i to, že jsem na jeho ocas položila ten svůj.

<- Les Alf

Můj pohled byl přikotven k zemi a oči hypnotizovali Razielovi nohy. A byla jsem ráda, aspoň když si dvakrát málem rozbil tlamu tak já ne. Kráčela jsem mnohem opatrněji a tolik mi to neklouzalo. Nějak jsem stejně vycítila jak pokládat své tlapy, aby polštářky nechtěli uklouznout. A co na to říct? Vlčí instinkt, který Razielovi stále chyběl.
Zavrtěla jsem hlavou a když jsem ho viděla doslova utéct do jeskyně, kterou spatřil, tak já stála ještě chvíli na místě. Nechala si kapky deště stékat na tvář a nechala jsem aby odplavili všechnu negativitu. Otevřela jsem oči. V nich mi poskočila jakási jiskra a nakonec jsem se vydala do jeskyně také a hned u vchodu jsem se znovu oklepala, abych ze sebe dostala vodu rychlejším způsobem. Nakonec jsem se za soustředila na element a zvýšila teplotu v našem blízkém okolí. Posadila jsem se mlčky a mé oči hypnotizovali déšť venku.

Když jsem zaslechla vzdych, musela jsem se na něj podíval. Jak se odevzdal mým slovům. A udělal z nich samozřejmě slova svá, ale něco to do sebe mělo. Vzdychla jsem tedy i já. ''Konečně něco rozumného.'' Prohodila jsem, ale spíš pro sebe. Švihla jsem ocasem a nějak z dávného zvyku a instinktu jsem se otřepala, protože vody v mé srsti bylo momentálně dost. Nepršet na mě dál, asi bych teď byla jako ježek, ale, to se zase ukáže v úkrytu. Vydal se k horám, ale k jiným, než od těch ze kterých jsme přišli.
Přikývla jsem na jeho další slova. ''To jo, to asi bude.'' Vyšlo ze mě jednoduše a šla jsem v jeho stopách doslova. Když na kluzkém terénu uklouzne, alespoň budu vědět kam svou tlapu nepoložit já, nepotřebovala jsem se výšlapem do hor v dešti ještě nějak zmrzačit, na to jsem teda byla doslova pyšná dost, aby se něco takového stalo.

-> Furijské hory

Byl ticho. Sladký zvuk tichého vítezství z mého pohledu. Ještě jednou jsem švihla ocasem a pokračovala jsem v čistění své tlamy. Skončila jsem s tím, až jsem si byla naprosto jistá, že nezůstala ani kapka krve. Za jeho poslední poznámkou jsem jen zavrčela, mnohem hlasitěji, než předtím, ale nekomentovala jsem to. To ticho mělo něco do sebe. Jen by se celá věc rozjela znovu a má pýcha a jeho žárlivost by se zase zhádali tak krutě, jak ještě nikdy a už teď k tomu neměli daleko.
Nakonec dojedl svou půlku zajíce a šlo na něm vidět, že si na jídle tolik nepochutnal jako obvykle. Ale což, to abych se opakovala, bude si muset zvyknout. S tlapami už si jídlo tak dobře nikdy neupraví i když by si ho minimálně mohl uvařit. Znuděně jsem hrábla tlapou do mokré hlíny a drápy v ní udělala pořádnou rýhu. Takový můj rituál pro odložení vzteku. ''Buď tu počkáme až nás najde nějaký člen, nebo se vydáme prostě dál.'' Kývla jsem rameny v odpověď a nevěnovala mu žádný pohled.

Pořád se ve mě míchalo štěstí s povedeného rýpání a zároveň také rostl vztek. ''Ale neremcala jsem, bylo to pod mojí úroveň.'' Procedila jsem skrz zuby. Naštvaně jsem praštila ocasem ze strany na stranu. A ještě poznámka, že příště mě fakt dá sežrat, hah. Stáhla jsem uši až k zátylku. ''Tak mě nechej sežrat, co ti na to mám říct.'' Přes hrdlo mi prošlo i letmé zavrčení.
Už jsem se ani neohlížela jestli za mnou kráčí, měla jsem tlamu zabořenou u země a následovala zaječí stopu, která se zdála čímdál čerstvější. Pak další dotaz, jeho děsně sarkastický dotaz. ''Co jsem až tak pitomá, abych lezla na území cizí smečky? Jdu do všeho po hlavě, ale umím přemýšlet.'' Opět proceděno skrz zuby a pokračovala jsem dál v držení se stopy.
Brzy se mi podařilo zachytit pohyb. Chvíli jsem na to místo koukala a skočila směrem k němu. Na to, že jsem teda dvakrát dobrý lovec nebyla se mi podařilo zajdu skutečně chytit a bez váhaní mu prokousnout hrdlo až se mi železitá chuť krve rozlila po tlamě. To jsem musela uznat sama sobě, že tohle mi chybělo. Jako člověk nebyla šance tuhle chuť ucítit, taky v lidském těle chutnalo syrové maso trochu jinak, než ve skutečnosti bylo. Bez váhání a ohledu na Raziela jsem se do zajdy pustila. Když jsem snědla půlku oddálila jsem se a začala si olizovat s jazykem tlamu za účelem odstranění krve. Tenhle pocit jsem si naprosto užila, bylo to lepší, než první úspěšný lov se strýcem.

Lehce mě potěšilo, že se mi ho podařilo naštvat. Protože jsem věděla, že mám pravdu. A on to prostě se svým egem nechtěl přiznat. A já se mu taky nehodlala omluvit, že jsem ho naštvala. Taky jsem měla svou hrdost a to sakra velkou.
Jenže jeho názory mě taky už na druhou stranu v tomhle začínali štvát a tak jsem se jednoduše zamračila, ''Drahý, měl bys spolknout už svou hrdost a přiznat si kdo byl ten první, kdo si musel zvyknout na život toho druhého a taky jsem tak neremcala. Prostě se teď karta obrátila a naučíš se žít můj život ve vlčím těle.'' Byl to fakt, který musel mi dát prostě za pravdu, i kdyby nechtěl. Na stopu se ani nepodíval a proto jsem se po stopě dál vydala sama a jestli mě následoval, byla jeho volba. Já si oběd ulovit hodlala, i když teď hrál uraženého. ''Nejsme od území daleko, můžeme risknout tam vkročit na přímo a budeme buď vyhnáni, nebo dostaneme odpovědi. Je to na tobě.'' Jednoduché, ale prozatím jsem byla pro názor najít jídlo a jít zase dál a nejdřív zesílit, než bychom se postavili před nějakého člena, který mohl být já nevím.. třeba agresivní a my bychom se měli umět bránit.

Skutečně jeden by se teď válel na zemi, kdyby mohl a nechtěl se ušpinit víc, než už ušpiněný byl. Pak jsem se natočila hlavou k jeho vlčímu oušku a sladce zašeptala, ''V tom případě ti to připomenu, až zase budeš mluvit o našich dětech.'' Teď už mu nic jiného, než zvířecí rozmnožování nezbylo a jelikož se tímto pravidlem celý život držel, přece mu nezkazím jeho přílišné držení se pravidel. Když měl ty pravidla tak rád. Teď už na tom stejně nezáleželo, buď najde cestu z Ostrovů a najde způsob jak se vrátit do lidského těla, a nebo se jednoduše smíří s tím, že je teď zvíře a žádná zoofilie zde už nehraje žádnou roli. ''Navíc, tys byl ten co zbavil prvenství vlčici, i když byla v lidském těle.'' Připomněla jsem mu ještě na závěr.
Ušklíbla jsem se, ''To je rozmazlenost Razieli. Já jsem rozmazlená, ale jsem smířená s tím, že prostě jsem zase vlk a jako vlk se budu chovat jako vlk.'' Sykla jsem. Nakonec jsem se zastavila a viděla na zemi malou zaječí stopu. Ocasem jsem naznačila, že tu něco je. ''Cituji tvá slova, 'elitní člen smečky by měl být informován'.'' Kývla jsem jednoduše rameny.

<- Ostříží zrak

Kdyby mi nad hlavami nepadali kroupy, začala bych se válet smíchy i v tý mokrý trávě a proto jsem jen dusila ten smích v sobě. ''Tak dlouho si na světě a ještě sis nezjistil jak funguje vlčí rozmnožování?'' Bylo to prostě vtipné. Pak jsem nahodila rádoby vážnou tvář, ''Naštěstí já se vlkem narodila a můžu ti říct, že až na to přijde povede tě instinkt sám.'' Pak jsem se začala jednoduše smát znovu. No, musel uznat, že tohle prostě bylo vtipný. Ovšem když pomineme fakt, že moje poprvé v jiném těle, než v tom vlčím bylo taky.. poněkud zajímavé, že ano?
''A možná bychom měli najít nějaký přímo úkryt, do kterého se budeme vracet a bude náš.'' Navrhla jsem. Svůj dům už nejspíš neuvidíme a jestli náhodou někdy ano, bude pěkně pokryt pavučinami, pokud se o něj nebudou starat Razielovo bratři. ''Nebo si můžeme najít nějaký větší strom a zdlouhavě v něm hrabat přesně to, co bychom si představovali mít jako úkryt.'' Druhý návrh. Upřímně se mi však úkryt pod stromem líbil víc, jak nějaká jeskyně.
Nakonec jsme dorazili do lesa, ale nadcházející podzim, který se kvapem blížil už moc kapky deště nebrzdil. ''Hm, když nenajdeme jídlo, můžeme najít nějakého zdejšího člena, který by nám řekl o tý smečce, a nebo zase rychle vypadneme a jdeme dál.'' Dodala jsem a taky se snažila větřit a zároveň koukat k zemi, protože mokrá půda zanechávala víc stop, než chladný vítr s deštěm.

<- Katakomby (Přes Rokli)

Propíchla jsem jej pohledem. ''Ty jsi blbec.'' Zavrtěla jsem hlavou. Představa, že já bych roztáhla nohy ženský, protože díra jako díra, pche. Ne. Zhluboka jsem se nadechla a pak zhluboka vydechla následný přebytečný vzduch v plicích. Vzduch byl najednou mnohem příjemnější, protože z toho vedra co bylo před bouří se už nedalo dýchat, ale bylo mnohem lépe a tak nebylo co řešit. ''No tak bože, tak jsme.. se přestěhovali na nový místo. Ne úplně dobrovolně, ale už se s tím nedá nic dělat.'' Kývla jsem rameny a kráčela jsem vedle něj. Rokli jsme nechali za sebou a byly na nějaké louce, kde široko daleko nic nebylo. ''Jistě, jistě. Však ještě zjistíme jak mé křídla a tvé rohy získáme zpět.'' Řekla jsem a viděla jsem na něj, že se mu zvedla hladina žárlení. K tomu jsem neměla co dodat, nedokázal přestat žárlit, byl přece jen to jeho hřích.
''Vždyť tam je něco.'' Ukázala jsem tlapou směrem k lesu, ale to už si ho všiml i sám a už do něj mířil a tak jsem šla opět za ním. Někdy jsem si připadala jako jeho ocas. Ale co se dalo dělat, byly jsme na místě kde jsem to neznali a museli jsme momentálně držet hlavně při sobě, ještě se nedalo věřit ničemu co jsme tady našli. A co jsme vlastně našli? Málo informovanou vlčici, obchodníka co skoro nemluví.. Nic moc na údajně obrovský ostrov, který měl mít všechno co si jen představíme.

-> Les Alf

Povytáhla jsem na něj obočí. ''No a? Ale přesto jsi se mnou, tak si nevymýšlej.'' Řekla jsem jednoduše. ''A ber to jako naší manželskou dovolenou, stejně jsme na žádné nebyly.'' Ušklíbla jsem se. Bylo na čase na tom najít něco pozitivního, že jsme tady spolu uvízli a momentálně jsme sami sobě jediní komu můžeme věřit nějak víc. Protáhla jsem se a už jsem myslela v hlavě i na to, že jsem chtěla protáhnout křídla a ty.. nebyly. ''Ahh, chci zpět svá křídla.'' Zaremcala jsem, tolik mi chyběli a navíc pod nimi bylo v takovém počasí krásně teploučko! ''Naštěstí jsi skončil, ale stejně starý jako já a ne jako senilní dědek, ještě máme teda do konce vlčích životů co dohánět.'' Rýpla jsem s vyplazeným jazykem.
Na jeho slova jsem kývla, ''Konečně něco rozumného.'' Švihla jsem ocasem a opatrně po kluzkém, ztuchlém terénu jsem se vydala za ním ven z tohoto místa. Stejně mi ztuchlý srst na kožichu nesvědčil a proto jsem byla ráda, že jsme byly venku. Déšť taky nebyl dvakrát příjemným, ale rozhodně se na něm dýchalo mnohem lépe.

-> Ostříž (Přes Rokli)

<- Rokle

Po jeho poznámce jsem zaťala pěst, tedy v rámci toho jak to vlčí prsty dovolovali (takže skoro vůbec, ale to nevadí), a praštila jej do ramene. ''Pak tě budu strašit do konce života.'' Rád mě škádlil, ale opustit by mě už neopustil. To by si už ve svém věku, nevěku vykopal hrob a opět by spustil svou žárlivost vůči světu kde už každý svou druhou polovičku má a on by ji neměl. Zas by provedl něco šíleného.
V útrobách temnoty se linul zatuchlý pach a z dáli se linul zvuk podobný pláči a říkala jsem si, že to bude jen vítr. ''Kdo ví. Zatopeno spousta krát, kdo ví kolik vlků tu pustilo duši.'' Odpověděla jsem na Razielovo otázku jednoduše a ušklíbla se. ''A jestli se náhodou nepletu neměli bychom tu teď s našimi silami na nic být, jinak jako smrtelníci jsme další na řadě s tou bouřkou co venku je.'' To byl teda fakt, tohle malinkou hrůzu nahnalo i mě, ale nedala jsem nic najevo.

<- Nejvyšší hora

Viděla jsem jeho pohled. Dokonale jsem si dokázala vydedukovat na co právě myslel a já se nad tím v duchu uchechtla a dala si za to rázné tučné ne. Ještě jsem skutečně neplánovala skončit s vlčaty, i když on ano. Na jeho další slova jsem se musela uchechnout. "No já si myslím jako." Prohodila jsem. "Vzal si mě z rodného světa, vychoval mě, vzal sis mě a miluješ mě, ještě aby sis vůbec dovolil myslet na útěk ode mě." Pozvedla jsem obočí. "Navíc kde bys takovou dokonalou vlčici znovu našel." Švihla jsem sebevědomě ocasem, ještě k tomu všemu už byl smrtelník stejně jako já, takže doslova a do písmene se mnou už stráví zbytek života a to ne jen mého, haha. Nakonec jeho oči vyhledali opět nějakou jeskyni. Uchechtla jsem se. "Teď jsme s jedný vylezli ty netopejre." Zavrtěla jsem hlavou a přesto se za ním do útrob té temnoty vydala.

-> Katakomby

-> Červená louka

Nad jeho poznámkou jsem lehce zavrčela. Byly možná hloupí, ale ne tolik, aby přece skončili pod drnem! Minimálně strýc a Kana ne. Ti trochu rozumu k přežití měli, alespoň v to jsem doufala. Další slova jsem prošla protočením panenek. "Virentemové měli vždycky smůlu na šťastnou rodinu." Možná proto jsem já nad vlčaty ani neuvažovala zatímco Raziel ano a už mnohokrát. Což potvrdili i jeho následující slova. Podívala jsem se na něj s pozvednutým obočím. "Copak si mě umíš představit jako matku?" Znal mě už od vlčete. Prakticky mě mé poslední dva roky vychoval on. Dva vlčí roky, v Iscu čas běžel jinak a už jsem tam byla v lidském v pubertálním věku. Což jsem byla vlastně i tak.. No nic. Prostě jsem se necítila ještě na to, že bych měla někde ukotvit s prcky na krku, ne s reputací Virentemů na rodinu. Zavrtěla jsem hlavou na vytřesení téhle představy. "Ale víš, že když se možnost naskytne, nebudu váhat a skočím po ní." Myšleno s tím získáním smečky. Možná kvůli němu se o to nebudu snažit nějak drasticky, ale určitě bych k tomu nevynechala případnou příležitost.

-> Rokle

<- Vlčí jezero (Přes tesáky a portál)

Pootočila jsem očima. "Jen Kanu. Plumette a Luciena jsem skoro nikdy neviděla. Ale nemyslela jsem tím rodinu, ale celkově." Dovysvětlila jsem své myšlenky. Někdy jsem si připadala jakobych ho učila základním věcem, přitom on byl učitel můj. Učitel a partner.
"Taky jsem neřekla, že převezmeme smečku hned. Nejdřív všechno postupně." Dodala jsem na vysvětlenou svých slov. Byla jsem mladá, ale díky života s hříchy už jsem tak pitomá opravdu nebyla.
Přistáli jsme na louce, nevědomky na prvním ostrově, na druhé straně toho kde jsme ve skutečnosti byly prvně. Počasí nám také dvakrát zrovna nepřálo. "Naštěstí my jsme na portály zvyklí." Prohodila jsem tím stejným stykem oznámení, jako on. Nějak jsem nad tím víc nepřemýšlela. Prostě jsem dokázala projít portálem bez problému. Ale zároveň jsem si vzpomněla, že i já měla problém když jsem s Razielem poprvé prošla portálem. Nebylo to jednoduché prvních pár hodin.. A zvlášť chodit po dvou a používat ruce. Zasmála jsem se nad tou vzpomínkou, teď už jsem byla zase jen vlk.

-> Nejvyšší hora

Na jeho tichá slova jsem kývla hlavou. Tohle jsem věděla, nějaký pátek jsem s nimi už strávila. "To ano, ale pořád vas Zachariáš bral jako sobě rovné. Alfy si občas hrajou, že jsou něco víc. Vždyť víš jak se na mě podepsala výchova Alfy." Ve skutečnosti jsem milovala, když kolem mě někdo dělal to co jsem chtěla, už od malička a ta výchova to jen umocnila, já byla něco víc, než obyčejní vlci. A zase si to dokážu i tady, až nabere zpět naše síly zpět.
Zasmála jsem se nad jeho slovy a odhodlaně jsem kývla hlavou. "To možná nebude špatný nápad, třeba časem nějakou smečku přebrat někomu pod naše vedení." Zařivá jiskra v mém oku se ve mě mihla. Navíc by to mohla být větší sranda, než nějakou jen zdědit. Ale všechno momentálně mělo čas. Všechno postupně.
Pak jsem se vydala za Razielem, skutečně, měli bychom najít teď onu džungli a její svatyni. Bylo na čase zesilnit. "A pak bychom mohli opět najít toho obchodníka, tentokrát bych si magie vylepšila i já." Uvažovala jsem nahlas. Měla jsem to udělat hned, ale to ničemu přece nebránilo, že nemohu i později.

-> Červená louka (Přes tesáky a portál)