Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mírně jsem se na Wissfeoha zamračil. Mně to přišlo normální, že jsme zvědaví, určitě zvědaví byli všichni. Ovšem Aurelius měl dobrý postřeh. Zastříhal jsem oušky a černého bedlivě poslouchal. Lhal, švindloval a neposlouchal maminku. Hm. To jsou věci, který já nedělám, takže jsem nabyl dojmu, že jsem v pohodě a do pekla se nedostanu. Což jsem byl asi rád, nechtěl bych tam být. Na druhou stranu se Wiss z pekla dostal, tak to bylo dobrý. Nebo to jsem si z toho asi vyvodil.
Peklo mě už nezajímalo. Chtěl jsem se vážně konečně už najíst. Ach joo! Naštěstí nám náš pomocník vysvětlil, co a jak a já jsem jako poslušné vlče splnil jeho slova. Běžel jsem na správnou stranu a rozhodl se jít udělat kravál, o kterém mluvil. Aurelius brzy vyběhl za mnou a oba jsme tedy zapluli do křoví. Já začal hulákat jak na lesy, abych zajíce dostal z křoví, za to brácha se snažil zajíce dostat do tlamy, ale místo toho kousal do listí a kořenů. Ani jsem si pořádně nevšiml, že zajíc už vyběhl a Wissfeoh chudák křičel, že ještě ne. Pozdě.
Neměl jsem ponětí, co se dělo mimo křoví. Přestal jsem hulákat a z křoví vykoukl. Byla vidět jenom moje hlava a očima hledal Wisse, který stihl zajíce zachytit do kořenů. „Hustýý,“ zazubil jsem se a ještě čuměl z křoví, ale pak jsem z něj nakonec vylezla běžel k zajícovi, který neměl určitě už žádnou šanci. Černý nám ukázal, kde se máme zakousnout. Dle instrukcí jsem to udělala a zakousl se mu do krku, ale nejspíše ne dostatečně silně.

Líbilo se mi, že Aurelius mi věnoval trošku víc pozornosti a potěšil ho můj trik s očima, který nejspíše vážně fungoval. To bylo něco, co jsem si tedy vštěpil do hlavičky. „Proč nám to jako nechceš říct, hm?“ natáhl jsem k němu čumáček a podezíravě se na něj podíval. Nakonec to ale ze sebe přeci jen dostal a... čekal jsem asi něco jiného. „Jak jako za zlý skutky? Však jsem hodnej,“ odporoval jsem. Nikomu jsem nic nedělala a být uchvácený z pláštíku mi vážně nepřipadalo něco, za co bych měl být potrestaný.
No nakonec jsme měli jít lovit a já se vážně těšil. Měl jsem hlad a taky jsem se mohl zabavit a zažít něco nového. To jsem chtěl! Čumáčkem jsem nasával pachy tak, jako Wiss, ale vůbec mi to nic neříkalo a byl jsem z toho tak akorát zmatený. Naštěstí ale nám to černý kamarád začal vysvětlovat, jak a co máme dělat. „Jasný, chápu,“ odkýval jsem mu jeho slova. „Poď Aure!“ křikl jsem na něj a ač jsem neměl pokyn jít do akce, jeho slova jsem si tak přebrala a rozeběhl se správným směrem do křoví, ale možná až moc brzy. Uvidíme. Zaběhl jsem tam a začal pištět. „Auuurrrrr!!! Raaaaawwrrrrr!“ dal jsem do toho vážně všechno.

I Aurelius chtěl vědět, kdy ty jeho ozdobičky našel. Taky by se mi taková líbila. Vykulil jsem na něj oči stejně jako brácha a čekal, jak nám to Wissko všechno vysype. Jenže jsem nejspíše čekal jinou odpověď, že to třeba roste na stromě, ale říkal věci, které mi nedávaly smysl. „Co nám kecáš? Jaký peklo, jaký sny? Co to je?“ zamžoural jsem na něj a podezíravě si ho prohlížel. Určitě nám nechtěl říct, kde ty věci našel, abychom je neměli taky!
Ovšem ozval se můj žaludek. Měl jsem hlad a doufal jsem, že se mi ho podaří ukojit. Ke mně se přidal i Aurelius, který se začal chvástat tím, že by to zvládl. No dost jsem o tom pochyboval, jelikož nás to nikdo nikdy neučil, ale před Wisskem jsem to neříkal. Ještě bych dostal přes čumák. „Joo. Pojďme, bolí mě z toho bříško,“ zakňučel jsem a začal se rozhlížet kolem, zda něco k jídlu neuvidím, ale marné to bylo. Nejspíše náš kamarád věděl, co dělá, tak jsem je následoval a kopíroval po něm jeho chování. A mlčel, jak řekl.

Čas běžel neúprosně rychle a ač si toho jeden nemusel všimnout, bylo znát, že jsem zas o něco větší a silnější. Také jsem se začal trochu nudit, jelikož jsem nevěděl co si tady počít, ač tedy přede mnou byl velký černý vlk, který měl zajímavé věcičky, které jsem se přirozeně rozhodl zkoumat stejně tak, jako můj brácha. Jenže to se vlkovi nelíbilo a odstrčil mě. Pohlédl jsem na něj. „Hmm,“ dostal jsem ze sebe nakonec a mávl ocáskem.
Zdálo se, že vlk byl na své věci dost háklivý a nelíbilo se mu, že jsme je chtěli zkoumat. „A kde můžu najít svoje?“ zeptal jsem se nakonec a rozhlédl se kolem, jako kdybych snad měl něco takového tady najít. „Mám hlad,“ řekl jsem nakonec a kecl si na zadek. Koukal jsem na mámu, jenže tu to asi nezajímalo. Přišlo mi, že já jí vůbec nezajímám. Tiše jsem si povzdechl.

« Zlatý les kolem Tiché

Nechal jsem se nést. Nic mi nakonec ani nezbývalo. Mezitím jsem si všechno kolem prohlížel a že toho bylo. Tolik vjemů, které jsem mohl vidět, slyšet, cítit. Šla mi z toho hlavička kolem. Nic jsem ani neříkal, prostě jsem se kochal krajinou do té doby, dokud nás máma nevyměnila a já začal cupitat po svých po boku mámy. Netušil jsem, kam jdeme, ale tak nějak jsme věděl, že musím jít s ní jinak... No jinak nevím, asi to byl prostě instinkt.
Došli jsme až do lesa, který nebyl zlatý jako ten doma. Pootevřel jsem tkaničku údivem a pohlédl na bráchu. „No jo! Čo to je?“ vyvalil jsem očka tak, jako bráška. Máma nás upozornila, že ten les jí vlky. Mírně jsem se přikrčil a pokusil se o zavrčení. Na tom budu muset ještě zapracovat.
V okolí bylo hodně vlků a pachů, ale my šli za jedním konkrétním. Byl tu černý vlky s bílýma pacičkama a na jedné z nich něco měl a taky měl něco na zádech. Ten b taaaak zajímavý! Pootočil jsem hlavičku na stranu a zkoumavě si jo prohlížel. Následně jsem k němu udělal pár kroků. „Ahoj Wizi!“ pozdravil jsem ho s jemným úsměvem na tváři. „Já jsem Altail,“ představil jsem se a šel k bráškovi, který zkoumal to cosi na noze. Mě spíš zaujalo to zelené k čemu jsem přistoupil a šťouchal do toho tlapkou.

« úkryt

Máma mě vzala do tlamy a nesla mě pryč od tepla a jistého bezpečí, které jsem v úkrytu cítil. Brácha šel po svých a moc jsem nechápal, proč se musím nést. Však nohy jsem měl a chodit jsem taky uměl. Jenže jsem se nedokázal vymanit z jejího sevření. Sklopil jsem lehce ouška a rezignoval, nevypadalo to, že bych vyhrál.
Šli jsme lesem, který jsem si vlastně ani nevybavoval. Moc mě zaujal, zlaté listy kolem byly zajímavé, jak říkala ta vlčice v úkrytu! Nakonec mě máma pustila, když jsem sebou ještě párkrát zaškubal. Pohlédl jsem na ni nechápavě zelenýma očkama a hledal v těch jejích odpověď. Mami, já tomu nerozumím! Byl jsem zmatený a bylo to vidět. Jamile jsem byla na zemi a máma nám vynadala, nebo spíše mě, tak mě brácha kousl do nožky. Ucukl jsem a ohnal se po něm nazpět. „Nech mě,“ zamumlal jsem, jenže to už jsem se zase musel nechat nést. necítil jsem se dobře a nechápal jsem proč a co je vlastně špatně.

Zkoumal jsem úkryt a neměl tušení, kde že to vlastně jsem a chtěl jsem to vědět. Moc! Došla ke mě světle hnědá vlčice. Zakoulel jsem očima a sledoval ji. Doma. Zlatá smečka. Stromy. To byla slova, co mi utkvěla v hlavě. "Doma," zopakoval jsem po vlčici a zazubil se. Moc jsem neměl rozum pořádně, ale ono se to rozleží a propojí se všechno.
Býval bych se s ní bavil dál, jenže to se začala bavit s bílou vlčicí a brzy zmizely ven. Posmutněl jsem a obrátil jsem se na mámu, která si mě nevšímala a na bráchu, který mi také moc pozornosti nevěnoval. Povzdechl jsem si a schoulil se do klubka, ve kterém jsem usnul.
Probudila mě máma, která začala něco říkat. Zastříhal jsem oušky a pohlédl na ni. "Plocházka?" Netušil jsem, co si mám představit. Vlastně jsem nic nemusel, protože máma mě vzala a nesla. Kopal jsem nožkama, chtěl jsem jít sám.

» Zlatý les

« smečka

Máma mě nepřišla zachránit, a tak jsem se nakonec nechal odnést světlou vlčicí do úkrytu, ač jsem tenhle pojem ještě pořádně neznal. Rozhodně mi tu bylo tepleji, a tak jsem byl alespoň trochu spokojenější. Pravděpodobně mě vlčici položila někam na zem, co by se mnou dělala českou dobu, když by mě měla plnou tlamu?
Zachumlal jsem se tam, kde to zrovna šlo a usnul jsem. Tohle rádoby dobrodružství mě vyčerpalo. Ze spaní jsem sem tam zakňoural, zacukal packami nebo pyskama, e jinak jsem spal klidně.
Neměl jsem ještě moc pojem o čase, ale jakmile jsem byl dostatečně vyspalý, rozevřel jsem zelená očka a rozhlédl se kolem. Konečně jsem si to tu mohl pořádně prohlédnout. Zazival jsem a zvedl se na nožky, které již byly o něco větší. Chytil jsem balanc a rozhoupal se po úkrytu. Přeci jen jako každé mládě jsem byl zvědavý. Uculil jsem se a ťapkal po úkrytu. "Kdě to šem?" vyřkl jsem a čekal, až mi to nějaký dospělák vysvětlí.

Stále jsem okolí vůbec nevnímal, stále jsem spal, pil mateřské mléko nebo se tulil k matce a tomu druhému chlupatému a nasával teplo, které mi tak scházelo a stále jsem si o něj říkal. Netušil jsem, jak plyne čas a co se děje s mým tělem, které sílilo a bylo to vidět, přeci jen přísun mléka jsem měl dostatečný. Jakmile jsem se nasytil, opět jsem usnul.
Tentokrát bylo probuzení ale zcela jiné. Zazíval jsem, zamlaskal jsem a najednou se mi rozlepilo jedno očko. Překvapeně jsem zakňoural a nechápavě se rozhlížel kolem. Po chvíli se mi rozlepilo i druhé očko a na svět jsem se mohl plně dívat zelenýma kukadlama. Pohlédl jsem na velkou chlupatou kouli, ze které jsem první týdny sál mléko. Byla tmavá a voňová, se zájmem jsem si ji prohlížel, ale moc reakcí se mi nedostalo. Nechápal jsem to a vnitřně jsem se cítil zvláštně, co jsem neuměl pojmenovat. Také jsem si začínal prohlížet to něco, co bylo vedle mě. Vypadalo to skoro stejně jako máma, ale jen menší, tak jako já. Drcl jsem do brášky čenichem a zamával ocáskem.
Otočil jsem hlavu, když se u nás zjevili další vlci, nebo jsem si jich všiml až teď. Byl jsem z tohohle světa unešený, všechno bylo nové a já všechny vjemy ani nestíhal vstřebávat. Zamrkal jsem na dvě vlčice, co na nás zíraly a něco říkaly, ale moc jsem jim nerozuměl. Jenže to už mě další světlá vlčice čapla za krk. Nejprve jsem se vzpouzel a vrčel, doufal jsem, že mě máma zachrání. Necítil jsem se bezpečně a dával jsem to znát. Jenže se nic nedělo a ta vlčice mě nesla dál. MAMIIII!

» úkryt

Dostal jsem se na svět a už od začátku se mi to nelíbilo. Byla mi zima a ač jsem byl u čehosi teplého, to zrovna dvakrát nepomáhala. Často jsem tedy kňoural a dožadoval se většího tepla, než jsem měl. Předtím mi bylo rozhodně lépe. A když jsem se zrovna nedožadoval tepla, sál jsem teplé mateřské mléko, které alespoň na malou chvíli zimu zahnalo. Také jsem se často tulil k čemusi malému, co pobývalo vedle mě a také kňouralo. Většinu času jsem také prospal. Co jiného jsem měl vlastně dělat? Před sebou jsem měl černo, tmu, moc jsem toho ani neslyšel.
Raději jsem tedy zase na nějakou dobu usnul, dokud mě neprobudila zima a hlad. To se celé zase opakovalo. Kňoural jsem a chtěl teplo. Kňoural jsem a chtěl jíst, což to jsem si zajistil konec konců sám. Měl jsem dost prostoru se ke struku s mlékem dostat. Pochytil jsem, že jsem tu byl jen já a to druhé teplé a malé, čehož jsem si zatím moc nevšímal. Leda se tulil. Dění okolo mě šlo úplně mimo mě a absolutně jsem to nevnímal. Nebylo ani co, neměl jsme z toho vůbec rozum.