Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Tak já chci být taky vysoká!" zvolala jsem nadšeně. Odteď to byl i můj cíl! "To jdee?" natočila jsem hlavičku na stranu a pak se podívala na nebe. To znělo fakt super! Až na to, že jsem nikdy vlka s křídly neviděla. Při jeho dalším slově jsem se zazubila a otočila hlavu skoro až k zádům, abych se na svůj ocas taky pořádně podívala. Vážně byl maličký. "Ne, hehe, zrzavý," uchechtla jsem se pobaveně.
"Jooo," uculila jsem a nadšeně na místě přešlápla předními packami. "Havran? To si pamatuju, tak ti říkal ten druhý vlk ještě v tom úkrytu!" ukázala jsem na něj packou, jako bych ho právě 100% identifikovala. "A rýmuje se to," dodala jsem. Když mi předal popis a jméno vlčice, co mu ho dala, očka se mi rozzářila. "Tu znááám, taky mě učila lovit! To je super co! Myslíš že jsme příbuzní?" střihla jsem ušima. Znali jsme přece tolik stejných vlků! To přece nebyla náhoda, ne?

"K čemu ti to bude?" zeptala jsem se upřímně. Nenapadalo mě moc výhod toho být vysoký. "Teta? To je vlčice co se o nás starala, má ocásek kolem krku, hehe," zazubila jsem se. Sice mě tu teď nechala, ale i tak jsem jí měla ráda. To mě přivádělo k myšlence, že jsem dlouho neviděla mámu a ani bráchu. Dala jsem si proto na svůj imaginární seznam odrážku v podobě nalezení své rodiny.
"Fakt! Má trochu světlější záda, ale jinak jste skoro stejný!" vykulila jsem na něj zelená očka s naléhavostí. Vážně jsem mluvila pravdu! "Nevím jestli si pamatuju všechny... ale říkají mi Anemon, Ane, sasanko, vlče," řekla jsem zamyšleně a přimhouřila oči. Určitě mi řekli ještě nějak, ale to už jsem si nevzpomněla. "A jak se jmenuješ vlastně ty?" zeptala jsem se ještě a trochu zamávala krátkým ocáskem.

Sledovala jsem jak kapky deště dopadali na skalku přede mnou. Na mě zase tak moc nepršelo, protože jsem byla z většiny schovaná pod převisem. Samota mě popravdě dost užírala, protože jsem byla celkem společenský vlk... teda aspoň podle mě. Jen co jsem zaslechla hlas, otočila jsem tím směrem zvědavě hlavu a nastražila ušiska. Nějakou tu chvíli mi trvalo dobrat se k tomu, o koho vlastně šlo. Připadal mi totiž povědomý, no jméno jsem v hlavě nevylovila.
Jak jsem tak na něj koukala, i on dost vyrostl. "Jo, ty taky nejsi zrovna drobek," uchechtla jsem a zvedla se do sedu. "Byli jsme na výletě s Tetou a jedním vlčetem... vlastně je ti celkem podobný!" zazubila jsem se a zavrtěla ocáskem. "Ale taky nám neřekl jméno, klidně bych mu mohla ale jedno dát, kdyby se zeptal, já jich mám hodně," pronesla jsem nadšeně. A tak jsem vlastně zamluvila jeho druhou otázku. Jo, se mnou byly konverzace těžké.

<< Přinesená od Stray

Jen co mě teta přinesla zpět k místu, odkud jsme odešli, pustila jsem do ulovené myšky, kterou mi dala ještě před tím než i ona zmizela. Najednou jsem se tedy ocitla sama. Domů se mi ale nechtělo, byla tam totiž dost velká nuda a tady venku se mi líbilo podstatně víc než v těch tmavých kobkách vevnitř.
Chvilku jsem prostě jen tak chodila kolem té padající vody a snažila se najít nějakoju zábavnou činnost, ale nic tu nebylo. Neměla jsem ráda samotu, takže mi to trochu zhoršilo náladu. Neohrabaně jsem se vydrápala na jednu vyvýšenou skalku a tam si lehla na břicho. Chvilku jsem jen tak pozorovala okolí a potom si smutně položila hlavu na přední tlapičky. Cítila jsem se tak sama.

<< Katakomby

Ťapkala jsem za ostatními a celou dobu koukala po okolí. Bylo to tu všechno tak obrovské! Jak se jenom vlčice s ocáskem dokázala neztratit? "Jak velký je... svět?" zeptala jsem se nakonec. Nedokázala jsem si představit jako velké je to tady v Rokli, natož pak třeba celý ostrov, svět... nebe! Se zatajeným dechem jsem procházela kolem rostlinek, které se mi všechny moc líbily a sem tam se neohrabaně rozběhla za motýlem a pokoušela se ho chytit, i když se mi to nikdy nepovedlo, protože uletěl. Také bych chtěla umět létat, pak bych mohla bydlet na obláčcích!
Zamávala jsem krátkým ocáskem ze strany na stranu a chňapla po letícím broučkovi, který se najednou z ničeho nic ocitl před mou tlamou. To byla však osudová chyba. Okamžitě jsem začala kňučet a třít si čumák tlapkou. Ten žluto-černý brouček mě kousnul! S řevem jsem rychle pospíchala ke Stray a doufala, že mi nějak pomůže a nebude to tak bolet. Jen co jsem se s kňučením nalepila na její nohu, z očí mi skáplo pár slz.

Ťapala jsem si to vedle černého a stejně jako on jsem se rozběhla za vlčicí, co tu s námi byla. Tma mi nijak nevadila, ale pomalu mě začínala spíše nudit. Celé mi to tu přišlo takové stejné, žádné barvičky, žádná zvířátka, žádná zábava. Při chůzi jsem se sem tam trochu odklonila od naší skupinky a prohlížela si zdi, které byly stále tvořeny kostmi, které se mi zamlouvaly, protože zvláštně voněly (spíš smrděly) a nikdo neřekl, z jakého jídla vlastně byly. A stejně bylo zvláštní, že tu kolem nich nebylo maso, protože kosti byly přeci vždycky v mase. Když se mé myšlenky začaly stáčet kolem masa, dostala jsem opět trochu hlad. Ne až takový, aby mi kručelo v břiše, ale klidně bych něco smlsla, kdyby se naskytla příležitost. Jen co jsem spatřila světlo, přidala jsem do kroku a nadšeně vyběhla za černým.

>>Rokle

Popravdě jsem velkou tetu vůbec neposlouchala. Jestli říkala něco důležitého, měla si počkat na chvíli, kdy bych nebyla zabraná do hry a alespoň trochu dávala pozor. Takhle měly její slova asi stejnou váhu, jako kdyby tu foukal vítr. Pospíchala jsem kamsi do tmy, když v tom jsem ucítila jak se mě černý dotknul. Zasmála jsem se a zastavila, přičemž hned na to se rozběhl pryč černý. Jako velká (hlavně v mé hlavě) a chytrá holka jsem zavrtěla nad jeho slovy hlavou. "Nee, já mám babu," zazubila jsem se a rozběhla se za ním. Energie jsem měla na rozdávání, protože jsem až do teď skoro jen spala a jedla jsem také skoro pořád, proto jsem neměla ani takový problém, držet s větším vlčetem krok. A taky to bylo možná proto, že mi schválně zpomalil, ale to jsem nevěděla. Jen co jsem ho dohnala, špičkou čumáku jsem se dotkla jeho ocasu a zastavila se, celá udýchaná. "Pauza?"

Vlastně se mi tu líbilo ležet. Byl tu klid, tma a celkem útulno. "Plotože chci," řekla jsem prostě. Jaká jiná odpověď by asi měla přijít? Přeci mě nikdo na zemi nedržel násilím. Co jsem však zatím chápala nejméně, bylo chování toho druhého vlčete. Tak co? Byli jsme přátelé nebo ne? Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a olízla si čumák. Pomalu jsem se zvedla a poté se i oklepala, takže na mě moc špíny nakonec nezůstalo. Černý si tedy očividně chtěl hrát, no vymýšlení her mu podle mého moc nešlo. Hra přeci musela mít nějaký cíl! Ne jen činnost - jako třeba skákání.
Proto jsem přiskočila k jeho černému kožichu a šťouchla do něj tlapou. "Máš babu!" vypískla jsem rozpustile a už pospíchala pryč.

"Mně to nevadí," pokrčila jsem lhostejně rameny nad mrtvou krysou. Vážně mi bylo úplně fuk, jestli žila nebo ne. Už od malička vlci v mém okolí lovili, takže jsem si na to zvykla. "Tak jo, myšku," uculila jsem se nadšeně. Zajímalo mě, jak taková myška vypadá, ale měla hezké jméno. Myška... měla jsem tu věc ráda už teď.
"Jo," přivřela jsem oči. Neměla jsem tušení, co tím malý vlk sledoval. Nějak jsem nechápala i jeho další hru, protože jsem neměla ani tu nejmenší potřebu mu dokazovat, že jsem v něčem lepší. Když jsem si hrála, tak čistě proto, že o byla zábava. A vůbec, skákat se mi stejně nechtělo, takže jsem se rozhodla protestovat a lehla jsem si břicho.

"Tak jo," přikývla jsme na tetin návrh. Ta věc na mě byla opravdu stejně asi moc velká a navíc už mě jednou škrábla, nechtěla jsem, aby se to stalo podruhé. "Co najdeme?" zeptala jsem se zvědavě. Ani jsem netušila, co všechno za zajímavé potvůrky se tady v šeru mohou skrývat. Když jsem zaslechla kníknutí, otočila jsem se za vlčetem, co mi sebralo krysu. Kupodivu jsem mu ale nic zlého nepřála, takže při jeho kňučení jsem i já stáhla ouška a opět se koukla na vlčici, hledajíc u ní oporu a ochranu. Momentálně jsem ale chtěla, aby toho černého zachránila před tím malým zlem.
Nakonec se z toho ale nějak dostal sám a mrtvou krysu přinesl. "Nespí... je mltvá. Teta Zei mi zabila zajíčka," usmála jsem se na vlčici nademnou a následně se za ní vydala. Cestou jsem trochu vrtěla ocáskem a prohlížela si stěny. Tady by bylo schovek...

Když mě krysa škrábla, kníkla jsem a rychle se od ní vzdálila, aby to nemohla udělat znovu. Tahle věc byla nebezpečná! Bývala bych jí to asi i vrátila, kdyby mi ji černý nevzal. Smutně jsem si sedla vedle přední nohy vlčice s ocáskem a namáčkla se na ni. Nechtěla jsem se s vlčetem strkat nebo hádat, takže jsem doufala, že to teta nějak vyřeší. Ale bylo mí líto, že jsem si s tou hračkou nemohla taky hrát... zvedla jsem hlavu směrem k tetě a lesklýma očima jsem na ni zamrkala. Vlastně jsem pořádně nevěděla, co jsem chtěla aby udělala.
Poté jsem pohled zase vrátila k mým nožkám a následně jsem se koukla i na černé vlče, které si odnášelo krysu. I kdybych se rozhodla si ji vzít sama, stejně by mě asi přepral, takže jsem prostě jen bezmocně seděla nalepená na nohu naší chůvy.

Dotčeně jsem se koukla dozadu na vlče. "Mohe!" zahuhlala jsem s kostí v tlamě. Kost byla zhruba velká jako já, no asi jak byla stará ztrouchnivělá, nebyla zase tak moc těžká. Navíc jsem jí stejně jedním koncem vláčela po zemi. Každopádně jsem neměla vůbec v plánu se o svou kost dělit. Měl jich tu stovky, mohl si najít svojí kost! Ochranářsky jsem přehodila tlapku přes tu část kosti, která se dotýkala země a sedla si. MOJE KOST.
Stále s kostí v tlamě jsem sledovala jak vlčice někam odbíhá a následně se vrací s něčím v tlamě. Jídlo? Sice jsem neměla hlad, ale i tak mě to vždy potěšilo. Když jsem ale viděla, jak se to hýbalo, vzpomněla jsem si na Zei, která chytala zajíce. Následně jsem pustila kost na zem a přiskočila k tetě a opřela se jí předníma tlapkama o přední nohu, načež jsem zvedla čumák co nejvíc do vzduchu, abych si k té věci mohla čuchnout. Nebo si i kousnout, hehe.

<< Křišťálové jezero přes Nerovy vodopády

Jak jsme šli dál a dál, začalo být temno. To mi trochu vadilo, protože jsem neviděla pořádně kolem sebe, ale neděsilo mě to. Neviděla jsem důvod proč. Šero a tmu jsem stejně zažívala skoro pořád v doupěti. Jen co jsem se ocitla na svých nožkách, nadšeně jsem zavrtěla ocáskem a tak nějak vlastně celou prdelkou. Konečně zem! Navíc byla tahle zem dost rovná, takže se mi chodilo dobře. "hmm... to byla hla?" myslela jsem konkrétně to kousání do zadku. Znělo to zábavně.
Jak jsem si tak prohlížela blízké okolí, všimla jsem si kostí. Ty jsem samozřejmě znala, protože byly vždy i v jídle. Přišla jsem tedy stejně jako druhé vlče k jedné ze stěn, narozdíl od něj jsem však kosti neolizovala, ale jednu jsem prostě chytla do zubů a vytrhla ji ze svého místa. Nechutnala kdo ví jak dobře, ale hračka jako hračka. Nakonec jsem si kost hrdě nesla uprostřed chodby a významně se koukla jak na vlče, tak na tetu. Jen čumte na můj úlovek.

"Co?" nechápala jsem to. Jak mohly mít dvě slova ten samý význam? "Pratk... parktický?" vzhlédla jsem k tetě a naklonila hlavu na stranu. Neměla jsem nejmenší tušení, co to dlouhé a podivné slovo znamená. Znělo to trochu jako práce... že by byl ten ocásek pracovitý? Nad otázkou černého vlčete jsem lehce pokrčila rameny, i když se neptal přímo mě. "Asi jen tak," koukla jsem se směrem k chundelatému zadku a zavrtěla lehce krátkým ocasem. Dál jsem pochodovala za ostatními, no když byl terén až moc nebezpečný, ocitla jsme se ve vzduchu, nesená vlčicí s ocasem kolem krku.
Zrovna tohle jsem moc ráda neměla. Ne, že by to bolelo, ale bylo to nepříjemné. Když jsem se ale koukla pod sebe, asi jsem nakonec byla ráda, že mě nesla. "A co tam?" zeptala jsem se ještě. Nechávat se nést byla celkem nuda.

>> Katakomby přes Nerovy vodopády

"Sasanka... leglační," zazubila jsem se. Vůbec jsem nechápala, proč mě oslovuje jinak, než jsem se jmenovala. Ale třeba jsem měla dvě jména. Tohle a ještě Anemon. A nebo si to teď vymyslela a jen se jí to líbilo. "Ploč ocásek?" zeptala jsem se jí ještě a tlapkou ukázala na její krk. Copak některým vlkům rostly na krku i ocásky? Má maminka měla parohy, takže mi to přišlo celkem možné. Trochu jsem zavrtěla ocáskem, když mi řekla, že už tu jídlo mají. Hned jsem měla tetu radši. Na nic jsem nečekala a došla až k slizké věci, která moc nevoněla a vypadala divně. Ale co, když to bylo jídlo... nakonec jsem se do rybky zakousla a snědla z ní větší půlku, i přes prvotní nedůvěru mi chutnala.
Spokojeně jsem si olízla čumáček a zavrtěla hlavou. "Ne, hehe, Anemon nebo... Sasamka?" usmála jsem se pobaveně a při posledním slově jsem se koukla na vlčici s ocáskem, abych se ujistila, že jsem svoje další jméno vyslovila dobře. "Jooo," vyhrkla jsem nadšeně nad jejím plánem. Bude bžunda!