Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Zubří pláň
Rozešel jsem se k lesu s obsypanými korunami. "Copak? Já tě tak nepojmenoval," podíval jsem se na Echa, když mi dal najevo, že se mu oslovení "ozvěna" nelíbí, ale odpovídal jsem ve stejném tónu, jako si on stěžoval. Brzy byla pláň za námi. Vešel jsem mezi stromy. Kdyby tady byl teď Segin, určitě by věděl, co je s těmi stromy špatně. Ale bratrovi je konec kdoví kde. Při myšlence na něj jsem se zachmuřil. Připomínal mi dětství bez rodičů, zradu, odcházející sourozence... Ze kterých se zrovna tenhle ani nerozloučil. Zamumlal jsem si sám pro sebe cosi o zatracených vzpomínkách a dál už na něj nemyslel. Hlavním úkolem teď bylo najít strom s bobulemi, ale to se bude dělat těžko v lese plném stromů s listím. Obzvlášť, když mi všechno splývá v nekonečné šedi. Třeba Echo bude mít lepší zrak...

"Ono to není úplně na hlad, spíš na chuť." Předtím byl v ovocném lesíku na druhém ostrově, ale předpokládal jsem, že se ten nižší strom, spíš keř s kmenem, chová jako šipky. Roste to, kde to má aspoň trochu světla, pokud to nic nestihlo jako malé sežrat a drží si to bobule i přes zimu. To by vysvětlovalo zamrzlé bobulky, ke kterým se sápal vlk, který mi prozradil, jak že se to jmenuje.
To tedy znamená, že by se dal nalézt v jakémkoli listnatém lese. Na štěstí pro nás byl jeden v dohlednu. Ale už z dálky byl divný. "To je tady normální, že se na stromech drží listí i když mrzne?" zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Divné to místo, tyhle ostrovy. Kdyby nám to nehrálo do karet, zlobil bych se. "No pojď, ty ozvěno," houkl jsem po svém společníkovi a vydal se k podivnému lesu.
>> Zlatý les

Dával na mě... Pozor? To je milé...? Zamrkal jsem na něj, jako bych se snažil ujistit, že ještě pořád nespím. "Díky, to od tebe bylo hezké." Nemyslel jsem si, že by mě někdo měl v noře přepadnout a ublížit mi, ale ta možnost tu byla a ostrovy jsem zatím moc neznal. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem za to nebyl vděčný. Proto jsem se hned ohranil, "ne, nemusíš nikam chodit." Posadil jsem se vedle něj a přemýšlel. Pokud se mi udělalo dobře po té křínce, mohl bych ji doporučit všem, co byli nemocní, tedy i Ricce, pokud ji ještě někdy najdu. Ale předtím jsem jedl ještě ty bobule ze stromu. Nebo pomohl spánek v suchu a teple? Co já vím, nejsem doktor. "Mohl bych ti ukázat mimir oranžový. To je takový křák s jedlýma, docela chutnýma bobulama, jestli chceš."

Na jeho otázku jsem neodpověděl. Nějak jsem nepochopil na co se ptá, o tom kořenu jsem mu přece řekl, že je to křínka modrá; myslel snad jezevčí noru? Nevěděl jsem, už jsem stejně hrabal a soukal se do nory a tam zaspal tak rychle, že jsem už ani neslyšel, že za mnou volá, jestli je tu místo i pro něj. Bylo by, jakž takž, ale nakonec asi bylo lepší, že za mnou nelezl, protože jak bychom vylezli potom ven? To nevím. Ale konečně se mi dostalo, co jsem potřeboval. Zaspal jsem tak tvrdě, že se mi nezdál žádný sen. Bylo to, jako bych přestal existovat, takový ekvivalent pro "a zkusil jsi to vypnout a zapnout?" pro živý organismus, a když jsem se probudil, cítil jsem se daleko líp. Bolest na hrudi byla pryč, slabost a únava jako by je odnesl vítr. Byl jsem jako znovuzrozený. Vysoukal jsem se zase napovrch a překvapeně si prohlédl vlka, který tu stále byl. Měl jsem za to, že odešel, když za mnou nezalezl dovnitř. "Dobré ráno...?" překvapení se odrazilo v tónu hlasu. "To jsi tu seděl celou dobu?"

"Je to mrkev, Echo, ty přes zimu nikam nemizí. Zůstanou hezky kořeny schované v zemi až do jara, kdy vyklíčí znovu, aby vykvetly a odumírají až mají semínka." Že bych si přece jenom něco z bratrových přednášek odnesl? Asi tomu tak už bude."Přijde ti to modrý? Je to kořen? Tak asi jo." Mohl jsem trochu ubrat na rýpavosti, ale záhadná nemoc už tak ubručenému vlkovi moc na příjemnosti nepřidá. Zavrtěl jsem hlavou a šel jsem dál. Směřoval jsem k pohoří, které pláň lemovalo. Doufal jsem, že tam najdu úkryt, jeskyň, cokoli na ten způsob. Ať se aspoň pořádně vyspím, když už nemůžu sehnat žádný lék. Měl jsem štěstí. Nemusel jsem po úkrytu pátrat dlouho. Na pomezí mezí plání a kopci jsem našel něco co připomínalo jezevčí noru. Ne, že bych se chtěl v tomhle stavu s nějakým jezevcem rvát, ale podle pachů tu nikdo nebydlel už delší dobu. Že by další oběť onemocnění? Možná. Chvíli jsem hrabal, abych zvětšil vchod a pak se do díry nasoukal. Uvnitř nic nebylo, jen prázdný prostor v podobě větší místnůstky, jak už je u nor zvykem. Určitě by se sem pohodlně vešlo několik jezevců. Já se tu necítil stísněně, protože jsem moc nenarostl, ale kdyby se Echo rozhodl vlézt za mnou, mačkali bychom se tu.
Nu, aspoň tu bylo teplo. Složil jsem hlavu na tlapky a usnul, jen ať mě ta nemoc nechá na pokoji.

Nebyl jsem z jeho návrhu nějak extrémně nadšený. Hledal jsem možný lék už docela dlouho, prošel jsem prakticky celý ostrov, ale nenašel nic, co by mi pomohlo. "Ony se ty léčivky těžko hledají, když nevíš, co máš hledat," ušklíbl jsem se nespokojeně. Bylo by lepší, kdybych prostě našel dobrý úkryt, uklidil se do tepla a sucha. "Pojď, třeba najdeme nějakou tu křínku modrou třeba, ať víš jak to vypadá. Je to taková mrkev, má to velký kořen, který je jedlý. Prý je modrý, tak si to s ničím nespleteš." A já barvy nevidím, tak můžu jenom hádat, jestli jsem našel správnou mrkev nebo ne, hmf. Posbíral jsem se na nohy a rozešel se směrem k horám. Po pár krocích jsem se vždy zastavil, zahrabal ve sněhu, zkoumal co leželo pod ním a pak se zase rozešel dál. Po několika neúspěšných pokusech jsem našel něco, co vypadalo docela slibně, byly to zežloutlé lístky, nevypadaly moc živě, ale rozhodně lepší nález než tráva. Byl jsem si docela jistý, že by to ta křínka být i mohla, co jsem si tak pamatoval. Neváhal jsem a vyhrabal jsem okolo toho jamku a pak to zuby vytrhl ze země a položil na sníh. "Hle křínka," ukázal jsem ji Echovi, pak jsem kořen rozpůlil, část snědl, část posunul k Echovi, ať to ochutná. Maso to není, ale lepší než nic. A co já vím, třeba mi to ještě pomůže, i když Havran neříkal, že by to bylo léčivé.

Vlček se mile usmíval, já na něj chvíli hleděl, abych se vzpamatoval. Musel si myslet, že jsem tu umrzl...? "Jo, dobrý, je to..." zakašlal jsem, "jen jsem někde něco chytil. Na ostrovech to teď koluje. Zvířata na to umírala, bavil jsem se s vlčicí, co jednu nemocnou mrtvolu sežrala. Musel jsem se nakazit od ní... Být tebou si držím odstup." V tom mě něco napadlo. Jestli pod sněhem je tráva, mohlo by tam být i něco jiného, něco léčivého. "Znáš nějakou léčivou rostlinku, Echo?" zeptal jsem se. Kdyby znal, mohl by mi pomoct. "Jsem Anser, mimochodem. Znám jen 3 zdejší rostliny, ale žádnou léčivou. Mimir, hlucinu a křínku." Kdyby mi dal léčivku, určitě by bylo fér mu ukázat ty, které nezná.

Po nějaké chvíli mě probudil nepříjemný pocit, že se dusím. Rozkašlal jsem se a nespokojeně otevřel oči. Spánek by mi měl přece pomoct se té divné rýmy zbavit, proč to nestačilo? Možná za to mohla zima. Zasněžená pláň nebyla zrovna definicí tepla a sucha. Otočil jsem hlavu a zamžoural jsem. Co bylo tohle za šedou šmouhu? Teprve, když se mi podařilo zaostřit, rozpoznal jsem, že kousek ode mě sedí vlk... To bylo děsivé. Jak dlouho tam takhle už sedí? Vypadal mladě. Napadlo mě, že by to mohl být kamarád Riccy nebo Havrana. Asi mi chce něco říct? Líp jsem si jeho přítomnost vysvětlit nedovedl. "Dobré ráno...?" Asi spíš už dávno nebylo ráno, ale přes mraky se špatně určovala denní doba. "Potřebuješ něco?" zeptal jsem se ho.

<< Mlžné pláně
Mlha postupně řídla, až okolo mne nebyla žádná. Teprve teď jsem si uvědomil, kde se zhruba nacházím. Tady jsem ještě nebyl, ale podle všeho ty hory, do kterým mě přenesl portál druhého ostrova lemovaly i mlžnou pláň, i tuhle planinu bez mlhy... Místo mlhy tu byly stopy zvěře ve sněhu. To vypadalo slibně, kdyby se zvěř podle otisků nezdával být příliš velká, příliš složitá kořist pro jednoho nemocného, zesláblého vlka. Místo stopování a plánování lovu jsem se posadil. Nemohl jsem se zbavit toho divného pocitu na hrudi. Jako bych se dusil jídlem, ale nedusil jsem se... Možná bude nejlepší si na chvíli lehnout, zkusit usnout. Pak se uvidí. Vyhrabal jsem si tedy do sněhu jamku, ušlapal ji a lehl si do ní. Zavřel jsem oči, přikryl čumák špičkou oháňky a během chvilky jsem spal... Ten výlet mě nějak zmohl.

<< Červená louka
Pohltilo mě světlo a vynořil jsem se kdesi v horách. Zamotala se mi po tom přenosu hlava... No, obecně to nebyl příjemný zážitek. Možná se to ještě nějak zkombinovalo s tou rýmečkou, co jsem chytil od Riccy, nebo kde, protože těžký pocit na hrudi se zhoršil. Rozhodl jsem tedy, že bude nejrozumnější si na chvíli odpočinout. Posadil jsem se a vydýchal se, abych se tu nepřidusil, ještě s tou změnou nadmořské výšky. Pak jsem se vydal na cestu dolů. Postupoval jsem pomalu a opatrně, protože jsem si nechtěl přitížit. Hlavně se nestrhnout. Brzy mě pohltila mlha. Zase jsem se musel vydýchat a aklimatizovat se. Pak jsem se rozešel do neznáma, snažil se o nic nezakopnout, protože jsem v té bílé, šedivé tmě neviděl ani ň...
>> Zubří pláň

<< Rokle
Hele, další hezké místo na páchání sebevraždy, pomyslel jsem si, když jsem se přibližoval k velmi vysoké hoře. Uchechtnul jsem se, byl to suchý, drastický humor, ale aspoň něco mě přinutilo zvednout koutky. Rychle jsem je zase svěsil při uvědomění, že budu muset tu zrůdnost přelézt... Ztratil jsem se mezi stromy, no, nakonec jsem to nějak přešel bez hrozného spoutání nějak naokolo. Za horou byla louka. Pachy říkaly, že je tu mnoho vlků, ale rozhodl jsem se je obejít. Neměl jsem náladu na drama, nebo co se to tam dělo. Určitě měli spoustu své práce. Bude lepší, když mezi nimi léčitele hledat nebudu a půjdu jinam. Odkašlal jsem si a pomalu se přebrodil k žlutému světlu na konci louky a prošel jím na druhou stranu.
>> Mlžné pláně (přes S. tesáky)

<< Severní hory (přes Ostříží zrak)
Rozhodl jsem se jít přímo za nosem. Když půjdu dostatečně dlouho, dříve či později na někoho narazím. To znělo jako lepší strategie, než sedět na místě a nadávat na celý vesmír. Přesně tak jsem tedy učinil, zvedl jsem se, sešel z hor, přešel pláň za nimi... A zastavil jsem se, tak tak. Přímo pode mnou byl příkrý sráz, pak dlouho nic a pak zem. I s napadaným sněhem by byl pád do rokle nepříjemně bolestivý, pravděpodobně smrtelný. Parádní místo na sebevraždu. Díky Havranovi jsem však věděl, že v tomto místě zemřít neznamená spát a nebýt. Proto jsem rokli obešel po okraji, až k pobřeží a obešel to naokolo.
>> Červená louka

<< Ovocný lesík (přes Luku)
Stíhal jsem vlky, kteří byli dříve u stejného stromu, jako já ještě před chvílí. Situace byla bídná, šlo se mi špatně, sípal jsem s každým krokem o něco hůř, až jsem zněl jako půl století starý traktor. Neměl jsem žádné užitečné informace, ani léčitele, nic. Z množného vlků se podle stop brzy vyklubal vlk jeden a nakonec jsem stopu ztratil úplně. Zůstal jsem zaseklý uprostřed hor a nevěděl, kam dál mám jít. Bylo to až směšné. Pro jednou v něčem najdu zájem, nevykašlu se na to, nezamručím "to je zbytečné, stejně jednou všichni umřeme" a namísto nějakého výsledku se ztratím ve sněhu, nemocný a vyčerpaný. Na chvíli jsem se posadil. Toho už stejně nedoženu. Potřeboval jsem popadnout dech a vymyslet, co dál.
>> Rokle

<< Les u Mostu (přes Luka)
Opustil jsem Riccu a rozešel se napříč loukou, tak nějak rovnou za nosem. Neznal jsem tento kraj, prostředí mi nedávalo žádné vodítka, kde začít hledat. Přišlo mi, jako by všechnu kořist, co na něco stojí, vzala nějaká nemoc a kde hledat léčitele pro Riccu- A teď mi to docvaklo. Tvrdila, že se nachladila, ale mýlila se. Sežrala mrtvého zajíce, nakazila se kdoví čím a já byl s ní... Tiše jsem doufal, že to není přenosné vzduchem, ale jestli to zabíjelo zvířata, může to zabít i ji... K čertu s hledáním jídla. Příhodně jsem ucítil pachy vlků. Příhodně jsem ucítil pachy vlků. Bylo jich hodně, nebyli daleko a byli pohromadě. Bez váhání jsem zamířil mezi ovocné stromky a přišinul si to až do centra dění. "Dobrý den vespolek," pozdravil jsem ještě z dálky, ale než jsem stačil přijít blíž, všichni stihli odejít. Zanadával jsem si sám pro sebe a podíval se pod jeden ze stromů. Zdálo se, že tam přeci jen ještě jeden vlk leží. Přišel jsem za ním a chvíli si ho zmateně prohlížel. Po chvíli jsem pochopil, o co tu jde. Oranžové plody přimrzly na stromě. Zamračil jsem se na něj. K čemu potřebuje jakési oranžové plody? K čemu mu to je? Začal jsem vyzvídat, zda to má nějaký hlubší význam, třeba jsou ty plody léčivé nebo co, ale hnědý vlk mi odmítal cokoli říct. Stejné pravidlo jako pro všechny ostatní. Prvně sundat plod, pak informace. Svěsil jsem koutky ještě hlouběji dolů a byl bych se na to vykašlal, kdybych neměl naději, že je to aspoň léčivé. S odfrknutím jsem se pustil do zápolení se stromem. Nebyl nějak extra silný, ani vysoký, tak jsem se o něj prostě zapřel předníma tlapama a několikrát do něj vrazil. Doufal jsem, že některý ze zbylých plodů spadne na zem a já budu mít po starostech, ale nestalo se tak. Udělalo se mi z ničeho nic nějak divně. Asi bylo nakonec dobře, že všichni odešli. Musel jsem se od Riccy nakazit, ať už to bylo cokoli, bylo to tedy přenosné vzduchem. Ksakru, to mi ještě tak chybělo. Chvíli jsem se vydýchával a proklínal tyto ostrovy, ale s novým kontextem jsem byl odhodlaný dostat se k plodům, ať to stojí, co to stojí. Jestli je tohle lék, vyřešilo by to všechny mé současné problémy – a dost možná i ten hlad. Když jsem popadl druhý dech, obešel jsem si strom kolem dokola. Nebyl vysoký, ale to ani já ne. Zkusil jsem se o kmen znovu natáhnout, chtěl jsem chytit jednu z větví do zubů a stáhnout ji níž, ale nedosáhl jsem. Proklel bych i vlastní rodiče za vlastní geny, ale včas jsem se kousl do jazyka. Takový přístup si nezaslouží. Když nemám výšku, ani svaly, ani magické schopnosti, musím použít hlavu. A všechny dostupné materiály – a tak se hnědý cizinec stal svědkem toho, jak mrzutý stařec plácal hroudu sněhu pod stromem, jen proto, aby na ni nakonec vylezl a utrhl plod přímo z větve. Jeden plod jsem položil před vlka, druhý si utrhl pro sebe. Cizinec oranžový plod sežral. Netrpělivě jsem ho sledoval, čekal, až dožvýká, stihl u toho převrátit oči v sloup a dvakrát zkontrolovat nebe. Když byl konečně hotov, dozvěděl jsem se, že se strom jmenuje mimrir oranžový, což jsem nepovažoval za relevantní, a taky že je na ostrovech běžný v listnatých lesích. Zamručel jsem. To nebyly informace, které jsem potřeboval slyšet. “No tak dík,“ odvětil jsem sarkasticky. Všechna ta námaha, naprosto zbytečně. Tak aspoň jsem věděl, co budu žrát, zatímco bude zvěř umírat na kdoví jakého parazita. Zakašlal jsem. To se mi nelíbí. Snědl jsem svůj plod a se strohým rozloučením odešel pryč ve stopách vlků, co tu byli přede mnou. Třeba se mi je podaří dohnat. Třeba o té nákaze vědí víc, než já.
>> Severní hory

Nutno připustit, že nemusela blouznit, namísto toho mohla být chyba na straně mlhy a mého zraku, ale nic jsem tam neviděl. "Hm? Já mám oči na houby. Mohlo se něco projít okolo. Možná nějaký jiný vlk, ztracený v mlze." Stejně jako my. Pokud je to pryč, není se čeho obávat.
Mlha se držela i v lese mezi stromy. Musel jsem si dávat pozor, kudy jdu, abych se nepřizabil o nějakou větev na zemi. Občas jsem se ohlédl, jestli mám Riccu stále za sebou, ale hlavně jsem se soustředil na hledání vhodného úkrytu. Posléze jsem našel pár spadaných stromů. Jeden z nich byl celý vyvrácený i s kořeny. Zbyla po něm díra v zemi, a kořenový systém poslepovaný hlínou a kamínky tvořil parádní clonu proti větru. "Tady se schovej," ukázal jsem na díru, "já půjdu zkusit najít někoho, kdo by ti mohl pomoct. Nebo aspoň něco k snědku. Zkusím se vrátit." To bylo velmi upřímné. Nebyl jsem si úplně jistý, že sem znovu v té mlze strefím. Ale úkryt jsem jí našel hezký. A tak jsem se otočil a s krátkým rozloučením se vydal zase nazpátek.
>> Ovocný lesík (přes Luka)