Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přikývl jsem. Nechtěl jsem se jí hrabat v minulosti, nepovažoval jsem to za nějak extra relevantní. Prostě to do smečky nešlo, tak to nešlo. Rozešli jsme se tedy do zpátky do lesa. Ta mlha se mi moc nezamlouvala. Zamračil jsem se na ni a ohrnul koutky. Nemocná vlčice, k tomu mlha... A ještě ke všemu blouzní? "Ne, neviděl, co tam je?" Že by jí horečka zatemnila mysl a teď k tomu viděla duchy? Tak špatně jí snad nebylo, vždyť souhlasila s přesunem do lesa.
Les naštěstí nebyl daleko. Teď už jen najít úkryt, ale v tomto počasí jít lovit nebo hledat nějakého léčitele? To mi nepřipadalo jako dobrý nápad. Respektive, nevěřil jsem, že budu úspěšný. Nebyl jsem z naší situace nijak nadšený. Hlavně teď najít nějaký ten úkryt a ráno se uvidí...
>> Les u Mostu

Hm? Přejel jsem ji pohledem. Jak to myslí, že by byla zátěží pro svou smečku? Jak to myslí, že ji nezná? Narodila-li se tam, Alfa o ní musela vědět od jejích rodičů. "Jak to myslíš?" Není smečka od toho, aby se postarala o své členy? Každopádně bylo potřeba ji přesunout někam, kde si bude moci lehnout, ideálně v závětří, ať se ještě víc nepřichladí. "Dobře, odpravíme se do úkrytu..." Já žádný najítý neměl, ale nemuselo to být nic extra. Stačilo by se vrátit do lesa. V lese bývají spadané stromy, větve, důlky v zemi po vykocených stromech. Nemělo by být těžké něco takového najít a schovat se tam. "Můžeme se vrátit do lesa, jestli se na to cítíš. Tam se schováš a prospíš. Zkusím něco ulovit, aby ses posilnila. Možná během toho seženu někoho, kdo se vyzná v léčitelství... Když budu mít štěstí, no." Jestli by se cítila příliš slabá na vestu zpět, stále jsme mohli zůstat zde, ale ten vítr nebyl kdoví jak příjemný.

Pobaveně jsem pozoroval, jak mladá vlčice zápasí s malými tvorečky. Jedna utekla, jednu zakousla a poslední se dala také na útěk. Až teď jsem si všiml, že je něco špatně, protože Ricca zakašlala. "Jsi v pořádku?" zeptal jsem se a upřímně o tom pochyboval. "Asi bychom měli lov odložit na jindy. Máte v té své smečce léčitele? Třeba by nebylo od věci se vrátit." Já jí se svými znalostmi mohl maximálně tak najít nějaký úkryt a nechat ji ležet. Případně jít ulovit něco pořádnějšího sám a přinést jí to, ale byl jsem si docela jistý, že ve smečce se o ni postarají líp než jeden starý blázen. "Kudy se jde k tvé smečce?" Ani bych se nezlobil, kdyby myšku nechala běžet.

"No, jestli poznáš, jak je značka čerstvá nebo stará, tak jo." Mě tohle přišlo jako docela jasný věci, ale jestli ji její rodiče ukazovali jenom rybolov a ještě u toho nedávala pozor, asi bylo lepší i takovéto jasné věci vysvětlit. "Když nás ucítí tak se dají na útěk, pravděpodobně. Ale myši jsou velmi zvědavé a neměly by nás všimnout dřív, než my jich." Abych si zkrátil chvíli vykopal jsem v zemi jamku a udusal ji.
Po chvíli čekání se s ránem začaly vracet z nočních toulek, patnáct metrů od nory. Hnedka, jak nás zmerčily, rozeběhly se k místům, kde očekávaly vchody do svých chodbiček. A ejhle, vchody někdo zbořil. Jestli pak to nebyla práce dvojice vlků. Než se z šoku myšky stačily vzpamatovat a utéct pryč, už je někdo chytal za ocásky do zubů a kamsi je odnášel. Ty myšky, které jsem držel dál od těla se vzpíraly a snažily se mi vyškrábat na čumák a utéct, ale držel jsem je pevně. Pokud některá z nich neobětuje ocásek. Než se tak stačilo stát, už byly myšky v jamce. Zdálo se, že se mi z celé kolonie podařilo pochytat jen tři. Ne, že by jich víc chytit šlo. Pozoroval jsem, jak se škrábou ven. Byly malé a roztomilé. Pro jednoho málo, pro dva nic. "Jsou tvoje, jestli ti neutečou." S tím jsem jednu shodil ze stěny jamky na dno, protože se škrábala pryč. Druhá se snažila vykopat si únikový východ. "Jsou rychlé a mrštné, tak si pospěš."

Že pane! Slyšíte to! Ony tyhle ostrovy nakonec budou docela fajn. "Anser stačí, a klidně mi tykej, nejsem žádný tvůj nadřízený." Klidně i na strýčka bych si zvykl. "Určitě bys našla i lepšího učitele. Ale jo, vždycky je toho dost, co se učit. Čím víc se toho naučíš, tím víc budeš vědět, kolik toho ještě nevíš."
Hledal jsem s čumákem při zemi, jak jsme lukami procházeli. Cítil jsem zvířata, dokonce se tudy prohnala i vysoká, ale po té jsem rozhodně jít nechtěl. Dostat kopytem to hlavy mi za tu námahu opravdu nestojí. Zavrtěl jsem hlavou, aniž bych ji odrhl od země, "ještě ne." Takhle jsem procházel trávou ještě nějakou chvíli, a hlavu jsem zvedl, až když se Ricca zeptala, jestli nemají myši pach intenzivnější. Asi jsem chápal její logiku, že by malá těla měla mít koncetrovanější pach, ale musel jsem jí to vyvrátit. "Myši jako takové vyloženě nesmrdí. Samečci ano, ale rozhodně nemají výraznější pach než taková laň. Co dřív ucítíš, než samotnou myš, jsou jejich značky. Ty docela čpí, jako ostatně všechny značky, ale hlodavci značí, kudy jdou, protože mají rychlé zažívání, jak jsou malí. To trochu usnadňuje práci." A hele, značka. Tudy proběhlo něco, co vylezlo na noční pobíhání okolo hnízda a hledání potravy. "Tohle hledáš." Následoval jsem pach, dokud jsem nenašel díry v zemi, ve kterých museli mít hnízdo a systém chodbiček. "Teď budou venku. Zahrabu vchody, až na jeden, a počkám, dokud nepřijdou zpět, nebo pokud někdo je uvnitř, nevyleze ven." Přesně tak jsem učinil a posadil se před zbývající otvor. Možná měli chodbičky i jinde, ale spoléhal jsem na to, že to bude stačit.

<< Les u Mostu
Mladá vlčice se odpověděla v podstatě sama. Přikývl jsem. Zapomněl jsem se v tom učitelování představit? Už to tak asi bylo. "Oh, pardon, jsem Anser." Míjeli jsme stromy, drželi stále stejný kurz. "Stopovat se dá několika způsoby, podle podmínek. Je-li půda vlhká nebo je spadený sníh, stačí najít stopy na zemi a sledovat je. Tam největší komplikací jsou stopy, co se kříží s jinými, ale v tom se taky dá naučit vyznat. Pak podle pachů na zemi, ale ty se sledují hůř, protože se v tom musíš vyznat, musíš je znát a odlišit od sebe. Pak, pokud má štěstí, můžeš ucítit kořist ve vzduchu, ale to jde pouze, pokud je dostatečně blízko a nebo fouká vítr tvým směrem. Proti větru se stopuje dobře. Pak o tobě tvá kořist neví, dokud nejsi blíž. Jsi ve výhodě." Chtěl jsem jí předat ještě nějakou teorii, než se pustíme do praxe. "Velká zvířata se stopují snáz, než malá. Zvláště pokud se to zahrabává."
Brzy jsme les opustili a octli se na louce, přesně jak jsem doufal. Než začneme hledat, podíval jsem se na Riccu, jestli nepotřebuje ještě něco dovysvětlit.

"Nejsou zraněná, tedy nebyla ulovena někým jiným; nebo nevypadají staře, tedy neumřeli přirozenou smrtí. I staří jedinci můžou být ale nemocní, ale dá se to více méně poznat podle pachu. Nemocné zvíře smrdí nemocí, nevím jak ti to popsat. Ostatní zvířata to většinou taky poznají a nechají mršinu nedotknutou. Řídil bych se pravidlem, že pokud to už něco před tebou jedlo, můžeš to jíst taky. Doufej, že to nemělo nic přenosného krví, jestli to tvoje zvířátko neumřelo na stáří." Taková mladá vlčice, dobře vychovaná, bylo by jí škoda. Pak se pozornost stočila k pozoruhodné houbě. "Ano, ale můžou být velmi živé. Jakoby se ti zdáli s otevřenýma očima, ale nemusí, když si lehneš a zavřeš oči, budou to prostě sny, jen zajímavější, s prožitky navíc. Budeš mít pocit, že lítáš nebo padáš, svět se bude vlnit, budeš se cítit bezstarostně... Ale je to individuální." Dal bych jí kousek, ať si to vyzkouší, ale to bychom toho pak moc neulovili. "Víš co? Pojďme z lesa ven, ukážu ti, jak se shání živé jídlo." S tím jsem zamířil na opačnou stranu od mostu. Někde ten les končit musel.
>> Luka

Oh to mládí, no jistě. Místo, aby se to zajímalo o praktické dovednosti, zajímá se to o hry a kamarády a pak tápe, jak že se to dělá. Ale měla u mě plus, že si svou chybu uvědomovala a přiznala ji. "Tak to máme co dohánět," prohlásil jsem, jako bych se teď automaticky považoval za učitele. "Nebyl ten zajíc nemocný?" zeptal jsem se podezřívavě. "Nedoporučuju ti jíst mrtvoly, co zabila nemoc, mohla bys ji chytit taky a skončit stejně, je to nebezpečné... Kdo? Hraboši? Tady? Tady v lese ne. Nory si hloubí na otevřených prostranstvích. Třeba na planinách, nebo ve svazích." Když zmínila houbičku, podíval jsem se po hlucině, kterou jsem nechal ležet mezi šťavelem. "Na houby opatrně. Ne všechny jsou jedlé. Mohlo by tě bolet bříško a v extrémních případech bys mohla umřít. A jiné... Umí navodit halucinace, sny. Třeba tahle houba," zvedl jsem se, vzal houbu a položil ji před Riccu. "Tohle je hlucina snotvárná, jsou po ní hezké sny, ale nesmíš to přehnat."

Přimhouřil jsem oči. "To tě rodiče lovit neučili?" Co na srdci, to na jazyku. Ale třeba byli jen špatní učitelé, podle chování vlčí slečny nebyli špatní rodiče. Ta vlčata se sama nevychovají. "No, to abychom dohnali. Já osobně preferuju lovit hraboše nebo lumíky. To jsou takoví hlodavci, malá zvířátka, ale větší, než myši a hloupější než potkani. Žijí v zemi. Stačí jim zahrabat východy z nory až na jeden, a pak počkat než vystrčí čumák ven. Je to hloupé jídlo. Když jich nachytáš několik, nemusíš se štvát za vysokou. Zajíci, srny, no zvěř, co utíká, se loví hůř. První ji musíš vystopovat, pak se plížit, přepadnout ze zálohy, štvát, v případě srn oddělit od jednu stáda, uštvat a strhnout. Ale to je lepší vidět a zkusit si to." Zavětřil jsem. Nezdálo se mi, že by nás tady čekalo něco k jídlu, stáda se nejspíš v šeru noci spásala trávu na louce, je-li nějaká poblíž.

Na tváři se mi objevil překvapený výraz. Že by dnešní mládež byla přecejen dobře vychovaná? To i mrzoutovi, jako jsem já zlepší den. Věnoval jsem jí tedy přátelský úsměv. "Přijde mi, že na nich stojíš docela dobře," zavtipkoval jsem a zvledl jsem se ze svého místa, kde jsem nechal ležet houbu, a přišel o pár kroků blíž k ní. "Opouštíš rodiče a moc se ti nedaří, chápu to dobře?" Nebyl jsem jediný, kdo měl obtíž najít živou kořist, nebo obecně jakoukoli živočišnou potravu, co by nezapáchala nemocně až otráveně.
"Příroda se zbláznila, nebude to tvá chyba. Ale můžeme zkusit ulovit něco spolu, jestli chceš. Třeba ve dvou budeme mít víc štěstí." Napadlo mě, že pokud nenarazíme na žádnou zvěř, mohl bych najít ten modrý kořen, o kterém mi řekl Havran a ukázat jí ho. Nechutnal jsem ho ještě, ale černému vlkovi jsem věřil. I o houbě měl pravdu, že mi pomůže.

Dal jsem se do přehrabávání se v drobných čtyřlístcích. Přemýšlel jsem, jestli je dobrý nápad je jíst. Budou určitě kyselé, moc se z nich nenajím a když jich sežeru moc, bude mi blbě. To už mi jako lepší možnost přišlo sežrat halucinogenní houbu celou, tak jak leží a běží a jít si užívat do malebného světa snů, když jsem byl vyrušen. Do čumáku mě totiž praštil pach, který se přibližoval a donutil mě zvednout hlavu a podívat se, co to je. Našpicoval jsem uši a rozhlížel se okolo. K pachu se brzy přidaly kroky a co nevidět se z poza stromů vynořila mladá vlčice. Změřil jsem si ji od hlavy k patě. Copak jsou tu všichni mladí na tomhle ostrově? Nic neříkala, jenom civěla na mě, tak jsem na ni chvíli civěl zpátky. "Copak potřebuješ, děvče?" prolomil jsem ticho.

<< Les u mostu
Popadl jsem do zubů svou houbu a vydal se přes vratký most. Dával jsem si pozor, kam šlapu. Momentálně jsem nechtěl skončil jako mrtvola, kterou jsem hodil dolů. Jestli měl Zeiran pravdu a po smrti život pokračuje a je horší, než tenhle, proč chtít umírat? Pomalu, ale jistě jsem most překonal a ocitl se v dalším lese. Tenhle působil líp, než ten předchozí. Určitě tu něco dobrého k snědku najdu, no ne? Aspoň nějakou myš, když nic. Lumík by mohl být fajn. Nebo něco o té velikosti. Ale neměl jsem štěstí, tak jsem jen bezvýsledně chodil sem a tam, vyplašil puštíka, a vzdal to. Posadil jsem se do koberce šťavelu a položil omamnou houbu před sebe, protože mě z ní už začínala bolet čelist. Asi jsem svou dávku štěstí pro dnešek vyčerpal.

<< Tajga
Směřoval jsem na louku, nakonec jsem však skončil v horách, respektive mezi kopci na okraji pohoří. Dovedl mne tam pramen říčky. Odložil jsem si hlucinu a nahnul se, abych se napil. Po ukojení žízně jsem zas houbu vzal a šel dál. Proházel jsem přes kopce, mezi stromy i po pláních. Byla tma a chladno, tak se mi šlo dobře. Jen s hledáním kořisti na noční svačinu to bylo horší. Nejraději bych se vrátil na snah s hraboši, ale nevěděl jsem, kudy tam odsud dojít. Nevyznal jsem se a v mé vizi to tu všechno vypadalo příliš podobně.
Přešel jsem takto pohoří celé až do jeho nejjižnější části, kde se zase začalo snižovat. Vyhnul jsem se velkému jezeru a místo toho vstoupil do lesa. Nelíbil se mi. Tak divně zatuchle zapáchal. Copak se to tady jenom stalo? Šel jsem pořád za nosem, až se přede mnou objevilo mrtvé tělo. Musela to být něčí kořist, ale po predátorovi nebylo ani vidu, ani slechu. Byl bych se do mršiny pustil, kdyby tak odporně nezapáchala. V dálce jsem si všiml, že les končí. Rozešel jsem se tam. Byl tam konec pevniny, most a pod ním jen hluboká průtrž. Nevím co mě to napadlo, asi jsem už z té hluciny opět blouznil. Odložil jsem houbu na zem a vrátil jsem se pro mrtvé tělo. Odtáhl jsem zvíře k okraji a svrhl ho do moře. Mrcha se rozloučila krátkým šplouchnutím a zmizela pod hladinou.
>> Les u Mostu

Netrvalo dlouho a houbu jsme našli. Vypadala jako jakákoli jiná houba. Klobouk, noha. Havran už musel jít. Rozloučil jsem se s ním a poděkoval. Měl jiné starosti než mrzutého starce. No jo, to je to mládí. Ještě mají elán a motivaci se za něčím štvát. "Hlucina snotvárná," zamumlal jsem s pohledem upřeným na houbu. Musel jsem zjistit, podle čeho ji poznám, až mi tahle dojde a budu potřebovat další. Sklonil jsem k ní čumák a začal jsem ji očichávat. Voněla omamně, mírně jedovatě, ale nikterak trpce. Podle toho si ji určitě zapamatuju. Podle názvu jsem vyvodil, že bude navozovat sny. To se hodí. Lehl jsem si vedle ní, uždibl si malinký kousek kloboučku a zavřel oči. Spolkl jsem to a brzy jsem začal snít. Měl jsem pocit, že létám, že je svět lehčí a starosti neexistují. Viděl jsem různé obrazce, a zdálo se, že si můj mozek vymýšlí, jak asi vypadají barvy.
Bylo to velmi zajímavé, ale nakonec jsem sklouzl do spánku a měl ty nejbizárnější sny, které jsem kdy měl.
Po probuzení jsem už necítil nic. Účinky pominuly. Příště si toho budu muset dát víc... Utrhl jsem houbu a rozešel se zpět na louku, napít se a najít něco k jídlu.
>> Temný les (přes Hraniční pohoří)

<< Kvetoucí louka
Byl jsem ohledně toho docela skeptický. Sice jsem se za život setkal už nějakými podivnostmi, a ano, ovládáme magie, spousta věcí je možná, ale tohle byl úplně jiný level. Procházet jako vlče podsvětím, hledat svou duši, protože se někde na druhé straně zašantročila? To jak by mohlo fungovat? Není náhodou duše to, co nás drží při životě? Pokud by se to ztratilo, z těla by byla prázdná schránka, neschopná pohybu. "To je zajímavé." Jestli říkal pravdu, respektive pokud se mu to jenom nezdálo a skutečně se to stalo, a život po smrti existoval, tak mě chuť spáchat nežití právě opustila. "Doufám, že se mi tyhle šílenosti budou obloukem vyhýbat," poznamenal jsem. Nebo spíš se já budu obloukem vyhýbat jim, otázkou je s jakou úspěšností, když je to tady všechno tak přebité magií. Jak jsme šli, traviny vystřídaly stromy a brzy nás pohltil stín lesa. "Takže co přesně hledáme?"