Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věnoval jsem mu překvapený pohled. Tohle rozhodně neznělo sarkasticky, byl Havran skutečně rád, že jsme se potkali? Divil bych se. "I já," prodral jsem přes rty odpověď. Nešlo to ztuha proto, že bych mu nebyl vděčný za předané informace, nebo proto, že by to nebylo upřímné, jednoduše jsem nevěřil, že mi nelže ze zdvořilosti. Na zdvořilostní fráze si nepotrpím, jaký má smysl druhým mazat med kolem huby, pokud to tak doopravdy není myšleno, jenom proto, že je to zaužívané, jen proto, že se to tak prostě dělá. "Počkej. Říkáš, žes tam byl? Na druhé straně?" A to jsem doufal, že po smrti už žádný další život není.
Se zamyšlením jsem se rozešel k lesu. Dumal jsem nad tím, co by bylo, kdybych opravdu umřel. Vždy jsem o smrti uvažoval jako o spánku. O tichém a poklidném spaní, beze snů. Měl jsem obavy, že by se mi mohly sny zdát. Hezké sny, ty by se ještě daly snést, kdyby byly věčně hezké. Ale noční můry? Věčné utrpení. Nevyřešilo by to mé problémy. A jestli existovalo nějaké peklo, které bych musel prožívat a už se z něj nikdy nevymanit, jaký mělo smysl vázat si mašli?
>> Tajga

Znělo to, jako by jim na ostrovy běžně přistávali vlci z venčí, jako bych byl jen jeden další v zástupu nových vlků, se kterými se chudák musel obtěžovat. I černý vlk se představil. Havran... To je docela výstižné jméno. Nastala chvíle trapného ticha. Já neměl další otázky a Havran taky neměl další konverzační téma, taky proč naše náhodné setkání protahovat, kdoví co měl za plány, než mě vzbudila jeho straka. Přešlápl jsem a pohledem přejížděl po okolí, chvíli sledoval krkavce a pak se podíval zpátky na příhodně pojmenovaného vlka, abych ticho prolomil: "No... Pojďme do toho lesa, ať tě zbytečně nezdržuju. Už tak tě nepřiměřeně okrádám o čas a o informace." A ať si můžu zase lehnout... S tím jsem se otočil k lesu, připravený ho následovat.

Naslouchal jsem. Představa, jak cpu nějakému cizímu vlkovi do tlamy šutry mi přišla směšná, dokonce mi cuknul koutek. Bylo mi jasné, že je to metafora pro uplácení, co vlk na lesklých kamíncích viděl, jsem však netušil. Prý ho určitě poznám, až ho uvidím. Přikývl jsem. Takže Wu. Obchodník s elixíry. Přišlo mi to mírně bizární. Moc výměnou za jakési šutry. Chtěl jsem se už zeptat, kde ty kamínky vzít, ale nakonec jsem se k tomu nedostal. "Jmenuju se Anser. Jsem tady docela krátce. Pár dní nanejvýš." Moje percepce času byla pokřivená spánkem uprostřed dne, a nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsem mohl ležet na břehu moře, než jsem přišel k sobě.
Následoval jsem jeho pohled a taky se podíval k lesům. Přikývl jsem, že rozumím. Nezdálo se, že by chtěl hned jít. Tak jsem odchod nějak neurgoval, ono to neuteče. "A ty jsi?" zeptal jsem se.

"Magie?" Ellie říkala, že je tu porůznu magií, mimo těch živelných, a pak že jsou magie, které jsou speciální, specifické pro jednoho vlka. Myslel tím nějakou takovou specifickou magii? "Ale kde se takové magie získávají?" Mohlo to tu fungovat podobně jako tam u nás, ale raději jsem nechtěl nic předpokládat a pak být vyveden z míry tím, že jsem si něco myslel špatně. Zbytečně ztrácet čas hledáním něčeho, co tyhle ostrovy nemají. "Ano, narodil." Nechtěl jsem to nějak rozmazávat. Nejspíš jsem přicházel o nějaký úžasný estetický zážitek, ale co já mohl vědět. Třeba je svět barevný natolik, až to táhne oči a bolí z toho hlava. V tom případě jsem o nic nepřicházel. "Um... Promiň, že jsem na tebe předtím křičel. A ten tvůj... Lék na deprese. Kde bych ho mohl najít?" Automaticky jsem předpokládal, že se jedná o nějakou rostlinu nebo tekutinu. Jestli mi řekne, že se mám prostě víc usmívat...

"Hm..." Prohlížel jsem si drobné světlé květy. "Něco na tom bude. Díky." Většinou nerostly po jednom, tvořily jakoby korunky, chomáčky květů, ale květy samotné nebyly zas tak drobné, abych to zaměnil s nějakou jinou mrkví. I když, asi by mi pak už bylo jedno, jestli bych se nažral tohohle nebo něčeho podobného jedovatého, aspoň bych měl o starost míň. Pak se pozornost stočila k mé barvosleposti. "Docela jo, ale není to zas tak hrozné. Musím se víc spoléhat na čich a řídím se podle siluet věcí. Prostě všechno vidím v odstínech šedé. Ta tvoje modrá křínka je třeba světle šedá." Najít pohledem kořist v krajině mohlo být složitější, ale ne nemožné, zvláště pokud se zvěř rozhodla pohybovat. Žrát kořeny bude určitě snazší, otázkou je, jak moc je to výživné, asi křínka nebude zrovna plnohodnotná náhrada masa. Co jsem divočák nebo veverka?

Rostliny, houby, elixíry? Na chvíli jsem si připadal jako při návštěvě obchodníka s alternativní medicínou. Poslouchal jsem ho ale dál. Neměl jsem co ztratit. Nadzvihl jsem obočí. Cože? Kam tím míří? Začal jsem nabírat dojmu, že černý vlk opravdu zná nějaký lék na zlomenou duši. Pokud si ze mě nechce vystřelit, prolítlo mi hlavou, ale na to zněl až příliš nápomocně, než aby z ničeho nic obrátil a vysmál se mi do pošetilého starce. Tak jsem tiše pozoroval, jak vytáhl kořen z trávy. Normálně bych frflal, co myslel tím vlkem neschopným si nic ulovit, ale teď mě zarazilo něco jiného. "Modrá?" zeptal jsem se překvapeně. Od bratra jsem slýchával o hnědých nebo červených kořenech, ale modrých? Vidíš, litoval jsi, že jsi Seginovo povídání o rostlinkách neposlouchal a tady máš dalšího bylinkáře. "Má to nějaké výrazné rysy? Kromě toho, že je to modré... Umm, nevidím barvy." Jinak mi to připadalo jako každá jiná rostlina. Stonek, listy, světlé květy.

Díval jsem se do dálky. Rozčílení mě už přešlo, ale stále jsem byl mrzutý, no, ostatně jako skoro pořád. "Hm..." Nešlo o to, že bych po tom toužil. Jen jsem si nechtěl lhát, a jakožto realista jsem viděl, že můj stav vylepšit nejde. Byl jsem rozbitý. Pak jsem ale zpozorněl a podíval se na černého. "Opravdu?" Znal snad nějaké metody bezbolestné sebevraždy pro zbabělce? Nebo měl po ruce antidepresiva? Nesmysl... To jsem zvědavý, copak to asi je. Nu, povídej, co máš za vymoženost. Měl jsem mírné podezření, že mi vlk nedá seriózní odpověď a namísto toho využije situace, aby si rýpnul, protože cizímu neštěstí se nejlíp směje. Nebo mi nabídne proletět se nad krajinou... Hezky z výšky dolů. To by nebylo užitečné. Zabloudil jsem pohledem na zem, kam se díval černý. Neviděl jsem tam nic zajímavého, jen jakýsi kus světleji šedého kořene. "Co je tam?" zeptal jsem se nakonec.

"Jo... To jsem taky zjistil. Pozdě. K sebevraždám nikdo moc příručky nerozdává." Měl jsem slabou chvilku, vtíravé myšlenky nabádaly, ať to vzdám, a ať to vzdám hned. Nebylo to plánované. Vlny vypadaly tak přívětivě, jako by mě lákaly do svého obětí, "skoč za námi a nebude tě už nic bolet!", a ona to zase byla jenom klamná reklama, ale to jsem černému vlkovi rozhodně vykládat nehodlal. Na jeho následující slova jsem zareagoval uchechtnutím. "Lepší život? Synku, mě už nic dobrého nečeká. Nanejvýš to tu nějak těch pár let odklepu, budu plýtvat kyslíkem a zabírat místo, a pak zaklepu bačkorama." To jsem považoval za nejlepší možný scénář, že se dožiju přirozené smrti, a nebudu mít žádný akutní důvod někam skákat, že bude moje mysl dostatečně klidná na to, abych byl schopný existovat. I tak to znělo jako pouhé přežívání, nikoli život, natož tak lepší. "Pro mě bude svět navždy šedý," zamumlal jsem.

Spolkl jsem hořkou slinu. "Taky zdravím," odpověděl jsem, ale tón hlasu prozrazoval, že z jeho přítomnosti nejsem dvakrát nadšený. Za další slova jsem měl chuť ho poslat do háje, ale nestál mi za to. Jen jsem svěsil koutky a tiše na něj zíral, zatímco to ve mě vřelo. Jeho další slova mi zněla jako posměch. Měl jsem nutkání na něj vycenit zuby, nebo se aspoň zvednout a jít pryč, ale podařilo se mi ovládnout se. "Co? Neohlodávám. To je práce vran," odvětil jsem mu. "Taky bys tak vypadal, kdybys skočil do moře a místo smrti tě čekalo probuzení na jakýchsi ostrovech uprostřed ničeho..." Nech mě, už tak mi je mizerně, dodal jsem v duchu, ale tahle slova jsem přes hrdlo nedostal. Nemohl jsem přiznat slabost, i když černému byla zřejmě očividná. Byla by to příliš velká prohra. Příště musíš skákat ze skály, Ansere, ne do vody. "A kdo vůbec jsi a proč tě to zajímá?"

Plival jsem na opeřence nadávky, a pak ho nakvašeně sledoval, jak odlétá. K mému překvapení dosedl na hřbet černému vlkovi. Ještě víc jsem se zamračil. Považoval jsem to za osobní útok. "Hele, mladej! To byl tvůj pták? Drž si tu slepici na vodítku, nemá žádný vychování!" zavolal jsem na něj. To je dneska mládež, ochočuje si to ptactvo a ani tomu nedá na zobák košík, když je to agresivní, mrmlal jsem si v duchu. A vůbec, co sem leze. Tady se spí. Ellie- Rozhlédl jsem se okolo a teprve teď mi docvaklo, že její odchod a nesmysly o vlhkém lese nebyl jenom sen. "To je teda den," zamumlal jsem tiše. Jednomu první nevyjde sebevražda, pak potká jednu dobrou duši, která mu hned na to zmizí a pak ho napadne čísi mazlíček. Veztam mě jenom využila, aby se mohla nažrat, protože byla raněná a potřebovala, aby někdo běhal za ni... V tomto kontextu jsem si připadal jako naivní blbec, to nezvedne náladu.

Podařilo se mi sklouznout do stavu, kdy se myšlenky a sny splývají v jedno. Z toho mě vytrhl hlas. Byla to Ellie. Co to říkala? Cosi o vlhkém lese? Proč bych měl sakra chodit do jakéhosi vlhkého lesa, co tam budu dělat, ještě chytím plíseň- A už se loučila, jako bychom se už nikdy neměli vidět. "Sbohem," odpověděl jsem bezmyšlenkovitě a nechal víčka znovu padnout. Vnímal jsem, že odešla, ale považoval to za zvláštní sen. Vzápětí jsem totiž usnul a dřímal jsem tak kdoví jak dlouho. Moje vnímání času bylo zkreslené, připadalo mi to jako chvilka.
Z poklidného spánku mě probudilo cosi, co se mi posadilo na hlavu. Otevřel jsem oči a co nevidím: Pták, a chce mě klovnout do čumáku! Rychle jsem zaklepal hlavou, vyskočil na nohy a ohnal se po ní tlapou. "Kuš, potvoro! Mršina ti byla málo, musela ses pustit do mě?" vrčel jsem na ni.

"Dobrou chuť," opětoval jsem přání Ellie. Nějak zvláště jsem si nevšímal jejího zvláštního chování. Nějak jsem interpretoval její hledění na krev jako čas na vydechnutí po fyzickém vypění, než začne jíst. Když jsem viděl, že se havrani sápou na naši kořist, vyjel jsem po nich a pak pokračoval ve žraní a občas po ptácích hodil škaredý pohled. Opovažte se, slepice. Až když jsem byl zcela spokojený, vzdálil jsem se pár kroků od mršiny a nechal ty opeřené potvory, ať si dělají, co chtějí, třeba ať se o ty zbytky třeba uklovou, to už nebyla moje starost. Zvednou hlavu mě donutil až Ellienin hlas. Věnoval jsem jí krátký, zmatený pohled. Fajn časy? Jen jsem nad tím pokrčil rameny. Já si fajn časy představoval rozhodně jinak než takhle. Byli jsme dvojce dodělaných vlků, uvízlých na pevnině uprostřed oceánu, měli štěstí, že jsme ještě naživu a ještě větší štěstí, že nám nekručí v břiše. Ale asi má každý jiné standarty. Položil jsem hlavu na přední tlapy a rozhodl se zkusit zaspat a vzpamatovat se z toho všeho.

Zadýchaně jsem doběhl k Ellie, která už kořist stáhla k zemi a prokousla jí hrdlo. "Sám bych ji nechytil," odvětil jsem, když řekla, že jsem odvedl dobrou práci. Z té "dobré práce" jsem byl naprosto vyřízený, takže jsem si lehl do trávy vedle mrtvoly a ignoroval tón vlčice. Byl jsem rád, že už nemusím nikam běhat, nikoho nahánět. Teď se konečně nažeru a potom se svalím někde pod strom a dám si dvacet. Natáhl jsem krk, abych dosáhl na jídlo a pak začal zuby drásat kůži na břiše, dokud se mi ji nepodařilo otevřít a pak jsem se dal jak do vnitřností, tak do svaloviny. Byla trochu tužší, ale nic co by se nedalo rozžvýkat. Nesnědl jsem toho moc, aby mi nebylo tak narychlo špatně a položil na chvíli hlavu na tlapy. Však ona ta mršina už nikam neuteče, pokud ji tedy celou nezmastí Ellie a nebo nepřiletí... Ah, tady jsou. Nad hlavami se ozvalo krákání a během chvíle se pár černých ptáků sneslo do trávy opodál. Věnoval jsem jim zavrčení. "Ještě není váš čas na jídlo, tohle je pořád naše."

Když jsem viděl, co Ellie dělá, nemarnil jsem ani minutu. Přikrčil jsem se, co to jen šlo a dal se do obíhání našeho snad budoucího oběda. Vplížil jsem se mezi stromy a zrychlil tempo. Až teď jsem si povšimnul, že kozu něco drželo za nohy. Chvíli s sebou škubala, ale když jsem se dostal téměř k ní, utrhla se a dala se na útěk. Ale špatným směrem! Tak to ne. Zkusil jsem jí nadběhnout z boku a nasměrovat ji ven. No, moc se jí z ochrany stromů nechtělo, ale po několika pokusech jí nezbývalo, než se vzdát a utéct na otevřenou louku. Tam jsem ji nemilosrdně hnal přímo na Ellie, přímo rovně. Kozu nenapadlo kličkovat. Nejspíš uvažovala tak, že když bude utíkat pořád rychle pryč, že mi uteče. Všimla si snad, že mi docházeli síly a zpomaloval jsem? Čeho si ovšem nevšimla byla vlčice schovaná v trávě.

Putovali jsme tedy rozplývající se mlhou. Nešli jsme příliš dlouho, nejspíš díky svižnému tempu, které jsme nasadili. Zastavil jsem, když Ellie řekla, že se blížíme. Zamžoural jsem a pro jistotu znovu zavětřil. Měla pravdu. Skrčil jsem se, tak abych co nejvíc splýval se suchými stébly trávy a zároveň pouze natolik, aby mi bylo pohodlné jít. Naše kořist se nacházela mezi stromy. Ty jí poskytovali částečný úkryt, ale jak jich nebylo mnoho, nepřišlo mi jako problém ji odtamtud vyhnat. Bylo to velké asi jako srna, ale co jsem byl schopný rozlišit, to jako srna nevypadalo, ani nevonělo. Odvodil jsem si, že je to nejspíš koza, která zabloudila z hor. Možná se přišla napít, nebo najít zelenější trávu. Podíval jsem se na Ellie. Bylo by nejlepší, kdyby se zkusila skrýt. Vyhnal bych kozu z porostu ven a pak ji nahnal k Ellie, která by ji chytila; pokud by to ovšem bylo v jejích silách. Já sám si byl vědom, že bych kozu nedohnal. Ještě jsem ale počkal na její nápad či plán, jestli nemá něco lepšího.