Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Hraniční pohoří
Hrklo ve mě, když Ellie začala padat, ale zdálo se, že to ustála docela dobře, a ani nepotřebovala moji pomoc, kterou jsem tak či tak nestihl poskytnout. "Není vám nic?" zeptal jsem se pro jistotu. Za pokus bychom normálně asi nic opravdu nedali, ale čím víc jsem to viděl spíš tak, že vydáme zbytečné množství energie a u toho se ještě zmrzačíme. Neřekl jsem raději nic, ale výraz můj názor a obavy prozrazoval.
Rozhlédl jsem se okolo. Terén vypadal líp, než ten v horách, přirozeně, ale mlha příliš ve viditelnosti nepomáhala, zvláště v mém černobílém vidění. Obraz mám sice ostrý, ale takhle se pak špatně od sebe odlišují tvary, což je v kombinaci s mlhou ne zrovna ideální na lov. Opravdu jsme chtěli lovit zrovna teď? No, neměl jsem energii se s Ellie dohadovat. Jenom jsem si něco zamručel, protože jsem si to nemohl odpustit, ale nakonec jsem měl hlad taky, tak jsem začal větřit, stejně jako Ellie. Když jsem necítil nic užitečného, dal jsem se do pohybu. Během hledání začalo skrz mlhu svítit slunce a během pár chvil ji zcela rozpustilo. V duchu jsem děkoval bohům, že aspoň takto nám dávají šanci najít něco k jídlu, když v tom jsem ucítil kořist. Pach byl slabý, tak jsem nebyl schopný určit, co přesně to bylo, ale bylo to jídlo. "Něco mám," oznámil jsem své společnici.

Zdálo se, že se dneska ještě naběhám; což by mi samo o sobě přišlo otravné, ale hned na to jsem se dozvěděl ještě nepříjemnější zprávu. Pomáhat z dálky? Co jsem si pod tím měl představit? Že budu mít morální podporu a kořist skolím sám?"Hm, to nevím zda je nejlepší nápad," utrousil jsem, ale nijak výrazněji neprotestoval. Ani jeden z nás nebyl v nejlepším stavu, a i když jsem mohl přiznat, že nejsem zrovna výjimečný lovec, nepřiznal bych před ní, že jsem ve stavu, kdy bych se nejraději rozplácl do něčeho měkkého a tři dny prospal. "Jo, spát..." zamumlal jsem. Dál jsem se snažil vymyslet, jak zajistit úspěšný lov, i když to s námi oběma vypadalo takhle bledě. Kdybych aspoň uměl pořádně ovládat svou magii. Kdysi jsem toho uměl víc, ale nějak se mi to podařilo zapomenout, když mi sourozenci začali po jednom mizet. Svět byl z ničeho nic daleko šedější.
Šel jsem těsně za ní, brzy jsme začali slézat dolů, na louku. To jsem zvědav jak v téhle mlze budeme lovit, pomyslel jsem si. Co si budeme, nedával jsem nám moc velké šance na úspěch.
>> Kvetoucí louka

Všiml jsem si, že je vlčice nějaká neklidná. Možná rozmrzelá. Nudil jsem ji tím věčným vyzvídáním snad? "Hm," zamručel jsem, "to bude stačit díky." A dál jsem se nevyptával. Stejně mě už nic pořádně nenapadalo. Leda by měla mapu celých ostrovů, a to u sebe vlci většinou nenosí. Nebyl jsem zrovna nadšený, když jsem viděl, jak se vlčice posadila a pak dokonce vstala. Zrovna jsem se tak pohodlně uvelebil! Ale měla pravdu, chtělo to víc jídla, než půlku pitomého hraboše. Ve dvou budeme úspěšnější. Přemohl jsem lenost a s notnou dávnou sebezapření vstal. "Ale jo, třeba budeme mít štěstí na něco výživnějšího." Nebo aspoň početnějšího. Jeden hraboš, to je nic moc, ale třeba takových dvacet hrabošů? Jo, to už je něco jiného. Tak jsem ji následoval, i když jsem fanouškem dalšího pohybu zrovna nebyl. Po jídle se prospíš, Ansere, neboj... To byl tak nápad, skákat do moře. Žes neskočil ze skály třeba, to by bylo spolehlivější.

Domyslel jsem si, že Lucian bude její druh. "Nejste marná, najdete ho. Jestli tady jsou portály, může být kdekoli," mírně jsem svěsil koutky, protože to znamenalo, že hledat vlka na ostrovech je jako hledat jehlu v kupce sena. Pohyblivou jehlu, nutno dodat. Leda byste měli magnet. "Nemáte tady nějakou hledací magii? Nebo místo, kam chodí vlci, když se ztratí, aby tam na sebe počkali?" dávalo by to tak smysl. Nějaký úkryt, domluvený strom, cokoli. "Jo, to je dobrý, jsem barvoslepý celý život, až kam mi paměť sahá," odpověděl jsem.
Takže magie specifická pro jednoho vlka? naklonil jsem hlavu na stranu, zajímavé, velmi zajímavé. Můj výraz prozrazoval, co si myslím, ale nahlas jsem neřekl nic. Považoval jsem tohle téma za uzavřené. "Jsou tady nějaké nebezpečí, kterým bych se měl vyhnout? Nějaké močály, jedované ovoce, obří hadi nebo tak něco?" vyzvídal jsem dál.

Mírně jsem se usmál, i když trochu rozpačitě. "Vaším šedým?" byl jsem mírně zmatený, tak jsem si ani neuvědomil, že strkám čenich do jejích osobních věcí; do věcí, ve kterých bych se rýpat nejspíš neměl. "Pro mě je všechno šedé," prozradil jsem tedy, "i vy jste pro mě šedá, nebe je šedé, louka, stromy, moře, všechno." Naslouchal jsem jejímu dalšímu vysvětlování a neutajil jsem své překvapení, když jsem uslyšel slovo portál. Podíval jsem se na ni trochu nevěřícně, ale když mi to všechno v hlavě zapadlo do sebe, neznělo to zas až tak jako takový nesmysl, jako zprvu. I u nás se dalo ovládnou magii Prostoru a uhýbat jej, ale stejně jako ostatní vyšší magie byla nestabilní. "Díky."
A hovoříc o magií, takže zde přece jen fungovaly jinak než u nás. Byly... Komplikovanější. Onačejší, zdálo se, že jich je víc. Třeba to, co popisovala Ellie znělo jako léčení. "To je zde běžné? Takové zvláštní magie?"

Neunikl mi pohled, kterým si mě moje společnice prohlížela. "Je na mě něco zajímavého?" zeptal jsem se, ale v hlase nebyla žádná výčitka, spíš žert, možná zvědavost. Byl jsem přece stejně šedý jako všechno okolo. Nebo možná ne, jak jsem to mohl vědět, když pro mě svět neměl žádné barvy.
Snažil jsem si představit, jak tenhle ostrov funguje. Podle toho co popisovala mi přišel jako kruh s dírou uprostřed, ale to pak nedávalo smysl. Nebyla by pak druhá strana kdekoli začnu, a ne někde ve vysokých horách? Svraštil jsem obočí, jak jsem se tomu snažil porozumět. "Jak to myslíte? Je tam snad nějaký most?" Ani ve snu by mě nenapadlo, že by tam mohla být nějaká trhlina v prostoru tvořící portál. "Ještě možná... Jak zde fungují magie? Tedy, elementy," opravil jsem se, když jsem si vzpomněl, jak je dříve nazvala.

"Zde? Jakože v horách?" to dávalo smysl. Určitě to nemohla myslet tak, že by se zde, na ostrovech, vlci příliš dlouho nezdržovali. To by byl nesmysl, jak by se odsud dostali, když jsme obklíčeni oceánem. Nicméně se zdálo, že Ellie o žádných konkrétních smečkách neví, tak jsem nevyzvídal, kde jsou a jaké jsou. Jen jsem doufal, že nenarazím na nějakého hňupa. Pravděpodobnost, že na nějakého narazím exponenciálně rostla s počtem přítomných vlků. Ve dvou nemusel být trotl žádný, z deseti už napřesdržku mohla být polovina. "Jak velký tenhle ostrov asi je?" vyptával jsem se dál. Raději znát svoje prostředí, než potom nevědět, tápat, být ztracený a litovat, že jsem byl líný se zeptat. To mě přivádí na myšlenku - proč stojím? V rámci šetření energie jsem si tedy lehl jako sfinga a po vzoru vlčice přes sebe přehodil tlapky. Vlčice byla dobrá společnost, tak jsem neplánoval odcházet brzy.

Není nutné, no nebylo, ale ještě trocha slušného vychování a empatie mi zbylo, nebyl jsem až takový zmetek, abych nechal raněnou vlčici jenom tak, na pospas tomu jejím osudu, ať si radí. "Prosím." Přece se aspoň trochu odměním za předané informace, ale Ellie trvala na tom, že se rozdělí. Nesouhlasil jsem s tím, ale neměl jsem chuť se s ní o tom dohadovat. Přece jsem hlad měl. Tak jsem jen kývl hlavou a polovinu si vzal. "Díky." Bylo toho pro jednoho málo, pro dva nic, ale aspoň jsem tím zahnal pachuť slané vody. Sežral jsem to úplně celé, až na kost a některé menší kostičky se mi taky podařilo sežvýkat. Budu se tam pak muset vrátit, říkal jsem si znovu, když jsem si olizoval tlamu. "Nevíte, je tady hodně vlků? Nějaké smečky?"

Chvíli jsem byl zmatený z nedokončených vět; musel jsem si domyslet, jak by pokračovaly. To, že mi nevěří, že nejsem po plavbě ani unavený, ani hladový, jsem pochopil skoro hned. Nad tou druhou myšlenkou jsem musel přemýšlet dýl, a ani tak jsem si nebyl pořádně jistý, kam tím Ellie míří. "Osud?" zeptal jsem se pro jistotu. Já z toho vinil bohy. Ty svoje, ty, ve které věřili vlci tak, odkud jsem pocházel, i když já k nim nikdy moc blízko neměl. Byly vzdálenými, mlhavými idejemi, které měly řídit náš život, aniž by se s námi pokusily kdy probrat, jestli s jejich intrikami souhlasíme. Moc rád bych jim do obličeje vmetl, že nesouhlasím, a že se mi jejich plány nelíbí.
Na další její slova jsem přikývl. "Děkuji za informaci." Hodila by se, kdybych "dostal hlad později"; respektive ocitl se o samotě a mohl přiznat, že s sebou potřebuju praštit a pořádně se vyspat a pořádně se najíst a napít. V tento moment jsem spíš vnímal potřebu ulovit aspoň něco malého raněné vlčici. "Počkejte," řekl jsem a vydal se dolů do svahu. Měl jsem pocit, že jsem někde na travnatých svazích zahlédl kupky hlíny, které dost možná byly práce hrabošů, akorát jsem jim dříve nevěnoval příliš pozornosti. Prvních pár pokusů o vyhrabání hlodavce mi sice nevyšlo, ale nakonec jsem se po delší chvíli vrátil k Ellie s hrabošem v tlamě. Hodilo by se jich víc na ukojení hladu, ale teď se mi jich víc ulovit nepodařilo, plánoval jsem se tam později vrátit pro sebe. Oni jsou ti hlodavci takový nenáročný, výhodný jídlo. S notnou dávkou sebezapření jsem mrtvolku položil před Ellie.

Chvíli jsem nedůvěřivě zíral na Ellie a pak zvedl hlavu k obloze. To museli být extra velcí orli, že si troufli na dospělého vlka, respektive na několik dospělých vlčic. Já jsem samozřejmě byl hladový, vyčerpaný a bolel mě každý sval v těle, ale nepřiznal bych to nahlas. Nebudu přece chudáčkovat před zraněnou vlčicí. Jen mi klesly koutky, ale jinak jsem to odbyl slovy: "To je dobrý, nic mi není." Byl jsem na sebe do jisté míry naštvaný, že jsem byl v tomto stavu. Stěží bych ulovil zajíce, nemohl jsem nijak pomoci ani sobě, ani vlčici.
Ze zádumčení mě vytrhla až Ellieina další slova. "Hm? Díky... Jo, byly tam lesy, hory, louky. Nic neobvyklého. Rozhodně žádné pouště ani ledové pustiny, jako tady."

Vlčice se představila jako Ellie a následně začala vyjmenovával různé povinosti. Nechal jsem se poučit. Některé ze zmiňovaných věcí mi nebyly cizí a znal jsem je již ze své domoviny. Některé mě donutily zamračit se. Jen nad elementem jsem se pozastavil. Byla zdejší forma živelných magií stejná jako u nás? Nejspíš minimálně podobná musela být. Zrovna jsem otevřel tlamu, že něco řeknu, když se vlčici přede mnou rozjeli nohy. Lekl jsem se, ale mimo naježené srsti na zátylku jsem sobě nedal nic znát. "Jste v pořádku?" Až teď mi došlo, že tmavý flek na krku je pravděpodobně krev. "To který bastard vám udělal?" Chtělo to ošetřit... Jen, kéžbych víc poslouchal Segina, když povídal o bylinkách. Zdejší rostliny se taky dost pravděpodobně od těch našich lišily. Tak či tak jsem z nich poznal tak pampelišku, semikrásku, kopretiny, možná šalvěj... A teď která z nich byla na hojení ran?

Věnoval jsem vlčici plně všechnu svou pozornost. Musel jsem nadzvednou obočí, když řekla "naopak". Nějak jsem nevěděl, jak to chápat? To je jako reinkarnace, ale do nového těla? No, později mi to došlo, jak to bylo zamýšleno, ale celá poezie nového začátku a nových nadějí byla ztracena a jediném slově: "Ostrov?!" Zmateně jsem se pro jistotu ještě jednou podíval na okolo. Asi ano, vypadalo to tak. A byla tady někde nějaká další pevnina? Někde poblíž? Nezdálo se. Znamenalo to, že mě musel unášet proud děsnou dálkou, děsně dlouho. Nebo v tom měly pracky nadpřirozené síly. To by znamenalo, že jsem tu uvíznul. Tohle jsem potřeboval rozdýchat, tudíž jsem si s odpovědí na otázku vlčice dal na čas. "Z Ellenisu," odpověděl jsem, když jsem se zklidnil. "Já... Pořád nechápu, jak jsem se sem dostal. Proč... Jsem Anser mimochodem... Jaké nejšílenější podivnosti máte konkrétně na mysli?" Nějak mě v tomto kontextu nenapadalo nic šílenějšího, než pouhý fakt, že jsem seděl právě na tomto místě.

Seděl jsem, pátral pohledem po okolí, no a ono si, co jsem hledal, nakonec našlo mě. Otočil jsem hlavu za hlasem a jak jsem nečekal vlka zrovna odtamtud, tak jsem mírně ucouvl. Párkrát jsem překvapeně zamrkal na vlčici a pak odpověděl na pozdrav: "Zdravím... Hledám nějaké zdejší obyvatele, protože jsem se zde právě ocitl a nejsem si ani pořádně jistý, jestli jsem stále živý nebo ne." V druhé části věty mohla z mého hlasu vyčíst nespokojenost až rozrušení, ale nechtěl jsem ji odehnat pryč lamentováním nad tím, jak si vlk nemůže asi svobodně umřít, už tak vypadala nějak sklesle. Potřeboval jsem informace, a neviděl jsem žádný smysl v tom jí znepříjemňovat den. "Kde to vlastně jsme?" zeptal jsem se už o trochu klidněji, i když jsem nebyl klidný. Kdo by taky na mém místě byl. Pořád jsem ještě cítil sůl na jazyku a moje srst byla stále vlhká.

<< nížina Hojnosti
Přešel jsem travnaté údolí napříč a mírnými obtížemi. Rozhlížel jsem se okolo, jestli nepotkám někoho, kdo by mi vysvětlil, co je tohle za místo. Možná jsem i trochu doufal, že tohle je posmrtný život, no na druhou stranu jsem nebyl fanouškem toho, že je ráj stále šedý, že je v něm bolest a že se mi neulevilo. Možná je to nějaká forma očistce, kde se na ten pravý ráj čeká. Jo, taková teorie se mi docela líbila, i když bych raději ten typ posmrtného života, ve kterém už nic není, kde se už nic neděje.
Vylezl jsem do hor, po nějakém snesitelném svahu, přece nevyplivnu plíce první den v očistci, a když jsem byl dostatwčně vysoko, posadil jsem se a rozhlížel se okolo. Louka, les, další hory, nekonečný oceán. Ne, tohle nevypadalo jako očistec, ale určitě jsem se tady jako v jednom cítil. Tady vlk nemůže mít svobodné rozhodnutí to vzdát?

<< minulost
Probudil jsem se na okraji moře. Ležel jsem do půlky těla ještě ve vodě a byl jsem celý mokrý. Jsem mrtvý? Osobně jsem v to doufal. Proč bych taky jinak skálal do vln. Doufal jsem konec, chtěl jsem už nic necítit, nic nevidět. I když jsem si to stačil rozmyslet v poslední sekundě, ano, napadlo mě, že bych nemusel umírat. Jsem příliš mladý a fešný, než abych umíral, haha. Teď, když jsem znovu cítil svoje tělo, jsem si tímto nápadem nebyl moc jistý. Zkusil jsem pohnout prsty. Všechno bylo ztuhlé a některé končetiny jsem pro jistotu necítil. Otevřel jsem oči. Šedé nebe, šedá tráva, šedé skály. Je tohle posmrtný život? Zkusil jsem vstát. No, podle toho, že tu existuje bolest jsem si byl docela jistý, že ne. Po chvilce vzpamatovávání se jsem zamířil do hor, ať taky zjistím, kam jsem se tl sakra dostal.
>> Hraniční pohoří