Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oblízl jsem si čumák a zadíval se na obě vlčice. Zvláště flekatá se zdála celkem zajímavá a to nejen tím pachem. "Od bohů," řekl jsem hrdě a lehce vypnul hruď. To však nebyla tak úplně pravda, jelikož béžové pruhy jsem měl už po narození, zlaté mi je udělala Wu a svítit mi začaly... samy? Na to už jsem si nevzpomínal. Ale od bohů to znělo o dost lépe. Navíc to muselo s početnými jizvami působit jako zajímavá kombinace. Nebyl jsem jen tak někdo a rozhodně jsem o tom plánoval všechny přesvědčit.
"Hhahhaa," zasmál jsem se pobaveně. Smích to byl hlasitý a celkem hrubý, na to, že jsem byl ještě relativně mladý. Ale byla pravda, že ani můj hlas moc jemný nebyl. "Snad si vy dvě nemyslíte, že někdo jako já má potřebu nechávat si lovit jídlo," dodal jsem stále ještě s úšklebkem na tváři. "Tvá společnost? Hmm... a co bych měl mít z tvé společnosti?" oblízl jsem si mlsně čumák a udělal k ní několik kroků. "Víte vůbec jak málo vlků ví informace, které vy potřebujete?" zeptal jsem se jich ještě, abych podtrhl podstatu toho, jak moc výjimečný jsem byl. Ale ve skutečnost jsem opravdu netušil kolik vlků bylo momentálně zasvěcených. Ale určitě moc ne, jelikož jsem dlouho člena Chaosu nepotkal.

Sledoval jsem obě vlčice a ta flekatá mi prostě někoho připomínala. Nemohl jsem si pomoct, ale minimálně pachem jako bych tu stál s někým známým. "Něco málo bych určitě věděl," broukl jsem a přešel k vlčici o kus blíž. Takže jí Milost nebo Usměvavá přijali a nic jí neřekli? To se mi zdálo minimálně podezřelé, ale tak třeba měli něco důležitějšího na práci, než se starat o členy společenstva, heh.
"Ale přijde mi nefér, abych se s vámi podělil o tak podstatné informace a sám z toho nic neměl," koukl jsem na ně skoro až smutně. "No řekněte, nemám pravdu?" natočil jsem hlavu na stranu a obě vlčice obešel. Ani jedna nevypadala jako rváč nebo někdo, kdo by měl mít v Chaosu místo. Ale třeba jsem je jen podceňoval. "Takže má otázka zní... co za to?" zazubil jsem se na vlčky a sedl si před ně, jako nějaký poslušný psík.

Spokojeně jsem odpočíval, když v tom mě někdo opět vyrušil. Avšak za takové vyrušení jsem se vůbec nezlobil! Obě vlčice byly celkem kus, ale ta jedna mi byla zvláště povědomá. Ani ne tak vzhledem, jako spíš pachem. Že bychom se už někdy viděli? Nebo neznal jsem třeba jejího bratra nebo tak něco? Jak jsem si jít tak prohlížel, došlo mi, že nemohla být starší než já. Což sedělo, podle toho co jsem věděl, na Angelova a Samanthina vlčata. Přimhouřil jsem zlaté oči a sjel obě dvě ještě jednou pohledem.
"Co potřebuješ, Flekatá?" uchechtl jsem se na ni a nadvzedl "obočí". A protože jsem na ně nechtěl mluvit ze země, zvedl jsem a oklepal ze sebe písek, přičemž nějaká zrnka mohla skončit i na vlčicích.

<< Kvetoucí louka

Jen co jsem před sebou v dálce uviděl lesknoucí se vodu, slezl jsem k ní a lehl si do písku tak, že mi omývala přední tlapky a kousek břicha. Neměl jsem nic na práci, takže jsem si chtěl jen odpočinout a tohle místo se mi líbilo. Někde v dálce jsem cítil Usměvavou a ještě někoho, jehož pach mi byl povědomý, ale nedokázal jsem si ho přiřadit ke jménu. Žeby si Úsměvavá někoho našla? To mi na ní moc nesedělo, ale třeba se rozhodla stejně jako Angel, že by bylo dobré splodit pár vlčat a vypustit je do světa. A pak samozřejmě opustit, přesně tak, jak to chaosani dělávali.
Mohlo mi to být samozřejmě jedno, kdyby se mě to taky netýkalo. Já byl sice větší a Samantha nebyla moje biologická matka, ale stejně jsem se cítil nějakým způsobem dotčený. A když mi byli ti její caparti z větší části ukradení, cítil jsem trochu vzteku i za ně. Protože byli ještě hodně malí, když se na ně rodiče vykašlali. A Samanthina omluva? To byl prostě výsměch. Uchechtl jsem se pro sebe, při vzpomínce na nás rozhovor.

<< Poušť

Šel jsem rychle, neměl jsem poušť rád, takže jsem se z ní chtěl dostat co nejdříve. Další lokace, na které jsem se objevil, mi byla dobře známá. Touhle loukou už jsem prošel hodněkrát. Vlastně jsem prošel už skoro každým územím na těhle ostrovech. Žil jsem tu už od malého vlčete, takže se asi ani nebylo čemu divit. Jediné, co jsem zatím prozkoumaného neměl, byla severní část prvního ostrova. Věděl jsem, že tam byl zima a pravděpodpobně i sníh, což by se mi mohlo líbit. Ale ještě nikdy jsem se tam nebyl podívat. Možná bych měl, hmm.
Švihl jsem ocasem a sklonil hlavu, abych nasál do čumáku pachy těch, kdo tu byly přede mnou. Co jsem věděl, byla tahle louka docela frekventované místo, takže těch pachů tu bylo hodně. A moc mě to nepřekvapovalo. Nechtěl jsem se tu však zdržovat a radši přidal ještě o něco víc do kroku, směrem k zátoce.

>>Tichá zátoka

<< Duny

"Hm, asi si tě tu pak na chvíli odložím," zabručel jsem a trochu se zamračil na slunce, které mě pražilo. Ale já byl chytrý vlček a vzpomněl jsem si na magii ledu, kterou jsem zatím moc používat neuměl, ale ochladit trochu okolní vzduch nemusel být takový problém, no ne? Takže jsem se o to pokusil, jak jinak. A opravdu, ochladit vzduch nebylo zase tak těžké, ale musel jsem si dávat, pozor, abych to nepřehnal, protože jinak bych taky mohl zamrazit sám sebe.
Když jsme byli zhruba tak v polovině pouště, zastavil jsem se a obrátil se na Ťutíka. Bez jediného slova jsem pustil liánu na zem, tam však ležet dlouho nezůstala, ale začala se spouštět dolů do písku a z druhé strany obojku, který vlk měl, se utvořila další liána a stejně jako ta předtím se zapustila do země. Ještě jsem to samé udělal s každou jeho nohou a nakonec přišel až úplně k němu. "Tak, naše cesty se asi rozdělí, ale můžeš ukázat, že nejsi zase taková bezcená mrtvolka a dostat se z těch lián," zazubil jsem se na něj. "A abych nezapomněl... chci, abys na mě měl vzpomínku," usmál jsem se ještě, přešel k jeho ramenu a silně se do něj zakousl. Když jsem se pak odtáhl, spokojeně jsem se zadíval na zakrvácené otisky mých zubů v jeho srsti. "Tak se měj!" broukl jsem a vydal se pouští dál.

>> Kvetoucí louka

<< Most přes Temný les

"Jo, to určitě, Ťutíku," uculil jsem se na vlka. Byla tu možnost, že by získal magie, i když jsem teda neznal moc vlků, kteří by jich měli víc, tak jako já, nebo kteří by s nimi uměli opravdu dobře. Vlastně jsem si pamatoval hlavně Angela a to bylo tak všechno..., nikdy jsem nikoho jiného používat magie tak často a dobře neviděl.
"Lhal bych, kdybych řekl, že by mě to nepobavilo," uchechtl jsem se a mávla ocasem. Byl jsem trochu škodolibý, asi nemělo cenu tuhle mou vlastnost zapírat. Ale dokázal jsem i pomoct! Občas. Hlavně když z toho teda něco káplo, přece by bylo dost nelogické pomáhat někomu, kdo mi to pak neměl čím oplatit. Jen tak pro nic za nic riskovat život, pf. Nakonec jsme došli na poušť. Tady už jsem byl, ale nijak extra mě to tu nezaujalo. Prostě písek, no.

>> Poušť

<< Luka přes Les u Mostu

Vlk, kterého jsem vedl mi nepřišel zrovna jako někdo, koho by čekalo něco výjimečného. Byl to takový šeduý průměr, nic moc jak v magiích a síle, tak charisma nebo nějakou... autoritu neměl. Neuměljsem si představit, že by mohl v budoucnu něco dokázat. Vlastně měl docela štěstí, že jsem se ho ujal zrovna já. Já byl totiž nejenom charismatický, mocný a hezký, ale zároveň na mě čekala docela slibná budoucnout v Chaosu. A i kdyby ne, já si vždycky dokázal poradit. "Myslím, že se ani nemusíme sázet, protože to, že tě tu teď vedu na vodítku, je celkem jasná odpověď," uchechtl jsem. Celkem mě udivovala Ťutíkova zabedněnost. Očividně moc chytrosti nepobral, chudák.
"Cože? Co to meleš?" podíval jsem se na něj nechápavě. Moc mi nedocházelo, co jako chtěl svými slovy říct. Jak že jsem si jako myslel, že neumí chodit? "Akorát jsem nechtěl, abys tahal, co sem taháš chození a moji sebedůvěru?" uchechtl jsem a zavrtěl nevěřícně hlavou. Vážně, Ťutík měl pravděpodobně v hlavě ozvěnu, měl štěstí, že jsem se ho ujmul.
Když jsem následně dorazili na Most, já ho prošel bez větších problémů. Ladně jsem přeskakoval mezery, vybíral si pohledem prkna, která byla pevná a vlastně to bral jako dobrou zábavu. Vlk, kterého jsem za sebou táhl tak měl cestu o něco snazší, protože jsem mu šel příkladem, co by měl dělat. Ale pokud neměl takovou sílu a hbitost jako já, možná mu to mohlo dělat o něco větší problém.

>> přes Temný les do Dun

<< Nerovy vodopodády přes Křišťálové jezero

"Nemáš něco s očima?" zeptal jsem se Ťutíka a starostlivě se na něj podával. "Že ti tak podivně kmitají sem a tam," dovysvětlil jsem, proč že jsem o něj vlastně měl starost. Upřímně mě tahle situace, kdy jsem si mohl vyzkoušet, jaké je to mít vlastního vlka, dost bavila. A to chudák ani nevěděl, že jsem toho měl v rukávu o mnoho víc!
"Být tebou, zase bych si tolik nevěřil. Nedokázal bys pod tu vodu strčit ani jednu mou nohu," ušklíbl jsem se na Ťutíka. Pokud nebyl vlček slepý, nemohlo mu ujít, že moje velikost nebyly jenom chlupy. Ale i svaly, a to docela pevné.
Jen co jsme se dostali ze sevření vodopádů, Ťutík přidal do kroku. "No, no," zamračil jsem se a výchovně škubl s vodítkem. Takže pokud se zrzek rozešel nebo snad rozběhnul trochu rychleji, přepadl na záda nebo minimálně zavrávoral. A pravděpodobně se i celkem dost přidusil. "Na liáně se chodí vždycky slušně!" vyčinil jsem mu.

>> Most přes Les u Mostu

<< Katakomby

Liánu, kterou jsem ho vedl jako poslušného pejska nebyla zase tak tlustá, takže mi nedělala moc problém, abych s ní mluvil. I když jsem možná sem tam trochu šišlal u nějakých písmenek. "To říkají věštšinou ti, které nikdo nechce," uchechtl jsem se. Určitě toužil po nějaké vlčici, ale žádná o něj nezavadila ani pohledem!
Máchl jsem ocasem a rozhlédl se kolem. Jo, už jsme byli z katakomb skoro venku, ještě pár kroků. "No já jenom, že by bylo docela blbý, kdyby ses mi utopil. Chci si tě nechat," koukl jsem na něj. Bylo by přinejmenším trapné, kdyby mi můj Ťutík pošel už prvních pár hodin, co jsem se o něj staral. Ale kdyby mi vydržel delší dobu, možná bych se mohl zkusit poohlédnout i po nějakém náročnějším zvířátku. Třeba lišce nebo něčem podobném.
Nakonec jsme vylezli z katakomb úplně a ocitli se u vodopádu. Voda byla celkem hlasitá, takže tu nebylo moc dobře slyšet. "Ty ale nejsi zrovna moc upovídaný, co?" střihlnul jsem uchem a pokračoval dál v cestě.

>> Luka přes Křišťálové jezero

<< Rokle

Nakonec jsme se společně s Ťutíkem dostali až do Katakomb, kde jsem to k jeho štěstí znal. Takže se nemusel hoch vůbec ničeho bát. A abychom lépe viděli, přejel jsem si tlapkou krátce po hrudi a rosvítil tak nějakou mou vnitřní lampičku, která nám osvětlovala cestu. I když by možná moje znaky stačily.
"Tak mi o sobě přece něco řekni, ne? Co já vím... máš nějakou partnerku? Děti?" Nad tou partnerkou a dětmi jsem nějakou chvíli uvažoval, nebyl jsem si totiž úplně jistý, jestli by ho někdo chtěl za partnera. Ale tak... vlčice byly občas docela zvláštní taky.
"Máš nějakou smečku? Koníčky? Co plávání? Plaveš rád?" vyptával jsem se ho dál. Možná bych si mohl nechat jako mazlíčka. I když nebyl zrovna moc mluvný. Ale to nebylo nic, co by se se správnou výchovou nedalo naučit! Mávl jsem spokojeně ocasem a spolu s Ťutíkem pomalu ale jistě vycházel z Katakomb zase ven. Akorát tentokrát na druhé straně.

>> Nerovy vodopády

Pobaveně jsem sledoval vztek v Khanově tváře. O nic jiného mi v podstatě ani nešlo. A jakou mi to dělalo radost! "Haha, ty jsi i vtipálek - Vtipálek Ťutík," culil jsem se na něj. Moc dobře jsem věděl, že mi tenhle vlček nic moc udělat nemohl. Protože i kdyby nakonec ty magie nakonec měl, já měl zase Hradbu, kvůli které by mi nemohl udělat v podstatě nic, i kdyby stokrát chtěl.
"Tak možná že je z nějakýho kamene, ale fakt jako hezkýho, žádná žula nebo tak něco... mramor! Jo, mramorový srdce," pokýval jsem souhlasně hlavou. Jeho slova mě absolutně neurážela. Bylo totiž jen málo věcí, co mě dokázalo vážně vytočit do nepřítčetnost, a to byl musel mít Khan sakra štěstí, že by se strefil zrovna do těch pár maličkostí.
"Pro hloupého každý hloupý," usmál jsem se na něj mile. Tenhle vlk mi přišel až výjimečně zábavný. Tak lehko naštvatelný a ještě (minimálně pro mě) v podstatě neškodný! "Owww," vydal jsem kňučivý, smutný zvuk nad jeho posledními slovy. "Jestli se ti tu nelíbí, tak se klidně můžeme projít," navrhl jsem mu a liány z tlap jsem mu sundal. No hned na to se mu jedna pevně uvázala kolem krku a já chytil jeden její konec do tlamy. Takže jsem ho mohl na tom provizorním vodítku docela úspěšně vodit. A být ním o moc bych se nepokoušel, protože jsem kdykoli mohl ten provaz utáhnout a ukončit tak jeho bídný život. A tak jsem se s mírným zataháním vydal s Khanem dál.

>> Katakomby

Sledoval jsem vlka s jikšřičkami v očích a musel potlačit uchechtnutí nad jeho pohledem. Roztomilé. Tenhle vlk by se musel proměnit v příšeru, abych se ho nějak víc lekl. Ale i příšeru už jsem viděl, takže těžko říct. Musel by se prostě fakt snažit. "No jako nerad bych ti lhal, kámo," řekl jsem, a dělal, jak mi vážně vadí to říkat nahlas.
"Ale třeba by sis mohl vymyslet nějakou dobrou přezdívku. Třeba... hm," střihl jsem uchem a zadíval se kamsi do dálky. "Co takhle Ťutík?" navrhl jsem mu z ničeho nic nadšeně. "Jsi takový roztomilý, malinký, hodilo by se to k tobě!" zamával jsem ocáskem. Vlastně mi moc nezálaželo na jeho názoru, od teď pro mě byl už navždy jenom Ťutík.
"Mě? Ale kdepak! To já bych tě právě ochránil, víš? Já mám totiž dobrý srdce," dotkl jsem se tlapkou hrudi. Pak se však vlk rozešel zase pryč, ale já se zrovna začal bavit. Takže jeho odchod nebyl v nejbližší době v plánu. "Ale, ale, ale..." zamlaskal jsem, jako když rodiče napomínají své potomky. A pak se mu kolem nohou obmotaly liány, které kupodivu docela snadno prorazily suchou a tvrdou zem. Tím jsem ho udržel na místě a došel až těsně k němu. "Přece bys mě jen tak neopustil!" koukl jsem na něj smutně.

Supů jsem poprvdě zprvu ani nevšiml. Možná to bylo ale tím, že jsem byl ke svému okolí dosti ignorantský. Pokud nešlo o něco výrazného nebo zajímavého. "Hm, nic moc, ale co vlk udělá se jménem, že?" naklonil jsem soucitně hlavu na stranu. Snad jako by mě vážně mrzelo, jakým jménem ho jeho rodiče počastovali.
Švihl jsem ocasem a udělal k vlkovi ještě pár kroků. Byl to takový malý skrček, pff, jeden aby tu pořádného vlka pohledal! "Nic, jsem jenom na procházce," odpověděl jsem na jeho otázku a trochu sklonil hlavu. Zajímalo mě, jestli tak slabě a nemožně jenom vypadal nebo i takový doopravdy byl. Třeba měl ale magie, ty se nemusely na první pohled nijak projevit. I když... docela jsem pochyboval.
"A co ty? Co tu děláš sám? Nebojíš se tu takhle courat bez doprovodu?" zeptal jsem se ho ustaraně. Snad aby se mu ještě něco nestalo! Druhý ostrov byl plní budižkničemů. Prvně ta černobílá vlčice a teď tohle, pche.

<< Ostříží zrak

Aaaah, to, že jsem šel špatně, jsem zjistil až dost pozdě. Popravdě mi to došlo až v moment, kdy jsem se ocitl na začítku rokle. A teď byla otázka, jestli jsem se chtěl zase otočit a jít hned zpátky, když už mě sem mé nohy tak pracně odnesly. Nechtěl jsem tedy znehodnocovat jejich práci... a vlastně jsem ani neměl co dělat, takže jsem se rozhodl to tu trochu projít porozhlédnout se po rokli. Třeba byla nějak zajímavá. Hm, to jsem tedy jako pochyboval, ale třeba mě ten kus šutr ještě mohl překvapit.
Jak jsem se to tak procházel v tom velkém kusu... skály a hlíny, spatřil jsem před sebou dalšího vlka. Třeby by mohl být zábavnější než ta vlčice předtím! Zrychlil jsem proto krok a už za jeho zády se potutelně šklebil. "Koho pak tu máme, hmm?" zeptal jsem se cizince a oklepal se.