Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem střídavě Samanthu a Angela, přičemž ani na jednoho jsem se nedíval moc hezky. Nechápal jsem, jak mu může věřit. Od pohledu jsem ho prostě neměl rád, nevěřil jsem mu ani trochu a moc dobře jsem věděl, že kdybych tu byl sám, asi by bylo po mě. Což byl hlavní důvod toho, že mi tak lezl na nervy. Jak se přetvařoval! Kdyby se choval tak jak by chtěl, aspoň byl věděl na čem jsem. Takhle jsem jen věděl, že mu nemůžu věřit ani slovo. "Já se ho zeptám jaký má úmysly a on mi odpoví to, co chci slyšet! Nejsem idiot," mávl jsem tlapou. Někdy jsem vlčice fakt nechápal. To mu věřila jako jen kvůli tomu jak vypadal? "Je to MŮJ lov, proto lovíme bez magií. Možná ty si můžeš vykouzlit kus masa, ale já ne.... rád bych aspoň nevyhladověl," zavrčel jsem po něm. Byl to idiot. A jeho citové vydírání byla poslední tečka za jakýmikoli pozitivními vztahy, které by mezi námi mohly být. "Budu tě ignorovat," poznamenal jsem suše. Aspoň na něj nebudu hnusný, ne? O to tady všem přece jde.

Sledoval jsem střídavě oba dva a naštvaně stáhl ouška, když přizvala toho vlka k nám. Vždy-vždyť mě lovit měla naučit ona! Ne tahle okřídlená věc! Jeho nabídka mi přišla trochu z cesty, když kousek od nás se nacházelo stádo srn. Navíc bych ho rád vystopoval sám. Ale nic jsem mu neřekl, neměl jsem na něj už náladu. Zato Samantha na mě byla hnusná. Protentokrát jsem se s naježenou srstí otočil na ni. "Jak víš, že mu můžeš věřit?! Znáš ho vůbec dobře? Víš jestli má rád vlčata? Jestli nějaká měl? Co když chce další s tebou a já budu překážka?! Co se mnou pak bude? Sežere mě? Nebude první ani poslední co mi to nabízel," řekl jsem naštvaně a potom šlehl zlatým pohledem po vlkovi. "A co jeho minulost? Odkud vůbec je? Co je zač?!" dodal jsem rozhořčeně a potom poodešel stranou a tam si nabručeně sedl. Nevěřil jsem tomu vlkovi ani nos mezi očima a těžko říct, jestli mohl udělat něco pro to, aby se to změnilo.

Sledoval jsem to jejich mazlení a snažil se nepozvracet. Nad Samanthinou připomínkou jsem protočil oči a obmotal si kolem sebe ocas, jako takový štít. Vlastně jsem poměrně dlouho jen mlčel a probodával černého opravdu zlým, naštvaným pohledem. ”Nenecháme ho tu a nepůjdem dokončit ten lov... prosím?” podíval jsem se na Sam roztomile. Když na mě promluvil Angel, otočil jsem se i k němu, ale roztomile jsem se fakt netváří. ”Nemluv na mě,” řekl jsem nabroušeně a vycenil na něj ostrá zubiska. ”Nechci na něj být milý,” odpověděl jsem Sam a přesunul se blíž k její noze, o kterou jsem se lehounce opřel. Něco jako -šáhni na ní a zlomim ti nohu- pohled. Potom jsem se od vlka odbrátil a začal sledovat jakýsi strom přede mnou. Budu ho ignorovat.

Až teď, když jsem se na Samanthu díval, jsem zjistil, že se nechala obarvit. Však v poho, já přece taky. Takže tu byl zase ten cápek s magiemi...? No nic. Trochu naštvaně jsem přitiskl ouška ke krku, když jsem se dozvěděl, že jsem se zase spletl. Ale stejně mě pochválila, takže to asi nebylo tak zlé. Vlastně... když jsem takhle přemýšlel, jaký byl rozdíl nezi srnou a laní? Vždyť to bylo úplně stejné! Z myšlenek mě ale vytrhlo zavytí v dáli a Samanthino upozornění, které jsem nehodlal brát vůbec v potaz. Netrvalo dlouho a objevil se tu jakýsi vlk s křídly. Vůbec se mi nelíbil! Byl moc velký, moc okřídlený... a-a barevný! Zamračil jsem se, naježil srst, vycenil špičáky a přitiskl si ouška ke krku. ”Nemám tě rád,” pronesl jsem naštvaně s potom si sedl. ”Jak dlouho tu budeš otravovat?” zeptal jsem se na féra.

Když mi položila další otázku, nechápavě jsem se na ni koukl. Tak mě dělalo problém, mezi všemi těmi pachy poznat ten zvířecí a ona po mě ještě chce abych jí řekl přesně o co jde? Byla v pořádku? No i tak jsem se o to přecejen pokusil. Vzal jsem to vylučovací metodou. Zajíc to být nemohl, protože ten má pach slabší... a taky trochu jiný, protože toho už jsem párkrát jedl. Mohlo by to být třeba divoké prase... i když to mělo taky trochu jiný pach. Zatím však vedl. Protože bažant nebo liška to určitě nebyla. Zamračil jsem se a znovu se začenichal. Už už jsem jí chtěl říct, že si myslím, že jde o divoké prase, ale v tom mi došlo, že přesně tenhle samý pach jsem cítil, když Samantha ulovila laň na té louce. Ještě chvilku jsem to v duchu kontroloval a potom spokojeně kývl hlavou. "Jsou to jeleni?" zeptal jsem se přecejen trochu nejistě. Mě to mohlo připadat jako jelen, ale ve výsledku to určitě bude kamzík nebo tak něco. Prostě moje štěstí.

Taky jsem si myslel, že zde, v tomhle klidném lese by se dalo stopování a rozpoznávání pachů naučit poměrně dobře. Ale i tak jsem si připadal, jako beznadějný případ. Švihl jsem ocasem a naklonil hlavu na stranu, když se mě zeptala, co cítím. Zasoustředil jsem se tedy a musel naštvaně zkonstatovat, že jsem necítil nic neobvyklého. Prostě vůně lesa. Nějaké stromy, květiny, dřevo... nic záživného. Jak v té změti pachů vůbec poznat nějaký pach zvěře?! Nebo jak ho pak k tomu všemu ještě následovat? Nakonec jsem se tedy ještě jednou zasoustředil a nastražil ouška, protože by to třeba mohlo pomoct. A potom jsem zaregistroval další pach. Ale byl o něco slabší než ty ostatní. Ale zvěř to byla určitě, takhle přece žádná květina nebo strom nevoněl. Ale jestli je to vysoká, zajíc nebo nějaký pták, to jsem opravdu říct nedokázal. Natož ještě rozpoznat, jak jsou ty bytosti staré. "Cítím... asi nějakou zvěř?"

<< Temný les (přes most)

Kývl jsem na její vysvětlení ohledně pachů a švihl ocasem. I když jsem se snažil, jak jsem se snažil, stejně jsem neviděl rozdíl mezi mým pachem a jejím pachem. Možná to chtělo jen trénink. A nebo jsem měl nějakou nemoc! Existuje vůbec nemoc, která znemožňuje rozeznávat pachy? "Podle pachu poznat jestli je to dravec? Jestli je to mládě? Jsi si tím jistá?" zeptal jsem se nevěřícně. Tohle jsem už vůbec nechápal. Ale dávalo to smysl, byl by to důvod, proč mě všichni tak rychle našli. Most byl zvláštní. Dalo mi docela dost sebepřemlouvání, abych se přes něj rozhodl vydat. Nakonec jsem ho se zadrženým dechem překročil a ocitl se v mnohem příjemnějším lese. Zamával jsem ocáskem a nastražil uši. Nic moc zajímavého jsem však neslyšel.

Přikývl jsem na její odpověď a nastražil uši, abych zjistil, jestli je pravda, to co říká. Tedy... věřil jsem jí to, tenhle les vypadala už řádku let mrtvý a neobydlený, ale chtěl jsem se ujistit. Najít ty vodítka k tomu, že tu nikdo není. Nasál jsem do čenichu pachy a musel si přiznat, že ve stopování jsem byl opravdu špatný, jelikož jsem se nedokázal vyznat v jakémkoli pachu, ať už tady nebo někde jinde. Jak jsem to taky měl vědět, když mi to nikdy nikdo neřekl?! Když se vydala někam pryč, bez nějakého delšího přemýšlení jsem se vydal za ní. V tomhle lese jsem zůstat nechtěl a navíc jsem jí bral jako takovou poslední ochranu. Resp. nebyl nikdo lepší, kdo by mi mohl zajistit pocit relativního bezpečí. "Jak poznáš který pach, komu patří," zeptal jsem se po chvíli. Prostě se mi všechny pachy tak nějak slévaly v jeden. Hlavně jsem nevěděl, jak je rozlišit. Jak z jedný kupky pachů udělat víc menších.

>> Les u mostu (přes Most)

Pozorně jsem si ukládal informace do mého mladého mozečku a poté se zvedl, přičemž mi trochu zakručelo v břiše. Vlastně až teď mi došlo, že mi je dobře, nic mě nebolí a celý svůj obsah žaludku jsem vyzvracel u jezera. Hned na to jsem se tedy obrátil k Samanthě, poté koukl do leva a opět stočil očka směrem k ní. Moc jsem jí nechtěl o nic žádat, protože jsem zaprvé řekl, že to zvládnu sám a taky proto, že nebyla její povinnost se o mě starat. Takže asi i to, že předtím utekla, bych jí neměl dávat za zlé. Bohužel někde vevnitř mě to stále žralo a já tomu nemohl nijak poručit. "A... nepůjdeme lovit? Jako... jako spolu?" zeptal jsem se tedy nakonec. Lovit jsem potřeboval a ona to asi uměla... nebo měla by, byla dospělá, ne? Navíc jsem měl hlad a čekat, než někde něco sežene by mě určitě taky dlouho nebavilo.

Sledoval jsem ji a opravdu poslouchal co říkala, vzhledem k tomu, že jsem chtěl vědět jak se svou magií zacházet. Jakou magii jsem vůbec měl? Kolik jich bylo? "A-a jak poznám, kterou magii mám?" zeptal jsem se trochu nechápavě a pak se podíval na list, který Samantha zmínila ve svém příkladu. Sice jsem nevěděl, jestli mám jako element oheň, vodu, slunce, počasí... -co já vím, co všechno vlci ovládají?!- , ale opravdu jsem se začal soustředit na lis kousek od nás. Chvíli jsem ho jen tak pozoroval, ale nakonec jsem si začal představovat, jak hoří. Jak se kolem listu ohřívá vzduch, jak plameny ničivého ohně spalují celou větvičku... a nakonec přeskočila jakási jiskra a lístek opravdu chytl. Sice to byl opravdu drobný plamínek, také po chvilince uhasl, ale i tak to byl úspěch. A hlavně jsem věděl, co tedy mám vlastně za element. "Takže oheň..." špitl jsem si pro sebe. Nakonec jsem se zvedl a začal vrtět ocasem. Vědomosti ohledně magií mě zajímaly. "A myslíš, že by se to dalo pak nějak získat u toho vlka s těmi věcmi?"

Sledoval jsem Samanthy boj s rysem a musel uznat, že v jejím podání to zase tak těžké nepřipadalo. Třeba bych to nakonec zvládl taky! No místo hledání dalšího protivníka jsem se vydal za Sam a sedl si kousek od ní. Chvíli jsem tak sledoval jak si olizovala tlapu a potom si přisedl ještě trochu blíž. Nenápadně ale. Aby to jako vypadalo, že já jsem tu ten nad věcí. "Díky... za to, že jsi ho -ehm- zahnala," dostal jsem ze sebe jakési poděkování. Bylo dost chabé, ale stejně to byla slova díků, která z mé tlamy často nevycházela. Ale tak, říct jsem to musel, vzhledem k tomu, že se na mě mohla vykašlat, utéct a nemít zraněnou nohu. Zato by ale bylo asi po mě. Úúúplně nenápadně jsem se přisunul úplně až k ní a vzhlédl k jejímu obličeji. "Jak to děláš?" zeptal jsem se potichu. Myslel jsem celou tu její magii... to jak dělal co ona chtěla. Taky jsem po tom toužil! Abych dělal ohnivé hradby, koule, nebo ohnivé brnění!

Vlastně jsem nevěděl, co bych od ní chtěl slyšet. Možná by to žádná slova nezvládla spravit. Ale asi jsem chtěl, aby mi řekla, že všechno bude dobré a nebudu se muset bát o svůj nebo o něčí život. Neměl jsem jí co říct... stejně bych se opět opakoval. Místo toho jsem se věnoval místu před námi, odkud se ozývaly kroky. Nechal jsem Samanthu aby přešla přede mě a pomalým plížením se dostal za kámen, kde jsem z druhé strany vykoukl, abych viděl, co by se na nás mohlo pustit. Stáhl jsem ouška k hlavě, když jsem zahlédl kočičí tělo. Vypadalo to na opravdu velkého rysa. A i když to byl asi třetí rys, kterého jsem v životě viděl, stejně jsem se ho bál. Neměl jsem kočkovité šelmy rád. Byly až moc tiché. Až na tuhle tedy. Možná to způsobovala jeho velikost. Každopádně jsem se ale naježil a vycenil zuby. A jak už to tak bývá, predátoři se vždy zaměří na tu slabší kořist.

Sledoval jsem ji stále tím samým vážným pohledem. A její odpověď mě nepotěšila. "Ale já potřebuju důvěru. Potřebuju ti aspoň trochu věřit," pronesl jsem skepticky. Bylo snadné říct, že jsem jí nemusel věřit a prostě ji vedle sebe jen tak snášet. Jenomže to bych se zbláznil. Byl bych tak paranoidní, že bych nebyl schopen dělat nic jiného, než ji pořád kontrolovat. A to už bych byl radši sám. "A já se o sebe umím postarat," dodal jsem. No nebyla to tak úplně pravda. Jídlo mi dělalo dost problémy. Ale nakonec jsem se vždy nějak najedl a dostal se až sem. Jenomže s přibývajícím věkem už mi asi mršiny a myši stačit nebudou. Nakonec jsem se zase pomalu rozešel a s nastraženýma ušima sebou trhnul, když jsem zaslechl zvuk kousek od nás. Co-co to bylo? Mohlo to být jen zvíře. Nebo taky vlk? A co třeba takový medvěd! Trochu jsem couvl a instinktivně jsem začal hledat nějakou skrýš nebo nejlepší směr na útěk.

<< Laica Mar

To, že jsme přešli do toho tmavého odporného lesa jsem se dozvěděl, až když mi zem začala připadat moc tmavá a kolem se udělalo nepříjemné šero. Svůj nedobrý pocit z toho místa jsem ale před Samanthou skrýval. A tak jsem dělala hrdinu a sebevědomě šel kupředu. "Jak a proč ti mám teď věřit?" zastavil jsem se a naprosto vážně se na ni podíval. Já jí opravdu chtěl věřit. Chtěl jsem v klidu usínat a vědět, že je někdo vedle mě a v případě nebezpečí by mě byl ochoten chránit. Já si ale nebyl jistý, jestli by to vůbec chtěla udělat nebo jestli by nebyla ona ta, která by mi prokousla hrdlo. Někdo by si mohl myslet, že jsem byl přehnaně paranoidní, ale já to takhle prostě měl. Lepší být sám než mít za prdelí nepřítele a nevědět o tom.

Šel jsem dál, neohlížeje se na vlčici za mnou. Byl jsem na ní tak naštvaný, že bych jí nejraději kousl. "Hele nebudeš první ani poslední, kdo by zdrhnul. Klidně si běž, nepotřebuju tě," řekl jsem o něco klidně a švihl ocase, koukajíc do země. "Nemusíš si teď spravovat svědomí staráním se o vlče, který ani neni tvoje," dodal jsem ještě a stále jsem zíral do země. Soustředil jsem se na to, abych šel tak nějak rovně, což vedlo k tomu, že jsem ve výsledku neměl tušení, kam že to vlastně jdu. Což nebylo vůbec dobré, vzhledem k tomu, že jsem šel do toho odporného lesa. Do lesa, kde jsem to opravdu neměl ani trochu rád. No to bych ale musel zvednout čumák a podívat se kam že to uháním. Pravda byla, že jsem se snažil na nic nemyslet. Protože pak jsem se dostal k Samanthě. Přes ten všechen vztek mi totiž přišla její zrada opravdu líto. No uronit slzu jsem neplánoval. Přece jenom nebudu brečet pro někoho, kdo by mě nechal zemřít.

>> Temný les