Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco se plížil ve snaze být co nejméně pozorován, sledoval skupinku tuleňů, kteří se váleli na břehu. Pár z nich si jich všimlo. Aby taky ne, když se tady neměli za co schovat. Žádná tráva tu nebyla, jen ledová pustina, která dávala na obdiv všechno, co po ní šlapalo, plížilo se, co na ní leželo. Ale i přesto, že někteří tuleni utekli do vody, všiml si i Arne mláděte, které zůstalo samo, osamělé tam uprostřed ničeho. Pohledem sklouzl po Rannei, která rozhodla, že se tento mladičký stane jejich úlovkem. Na jednu stranu mu to připadalo strašně nefér, ale na druhou.. To byl bohužel život. Krutý, nelítostný život, který jednou skončí. Nadechl se a zvedl se z plížení, aby se mohl více rozběhnout. Dával si pozor na okolí, zatímco oběhl tulení mládě, aby ho nahnal dále od vody a tím minimalizoval šance, že do vody vklouzne stejně rychle jako několik dospělých jedinců před ním. Zdálio se, že to fungovalo, držel směr, kterým mládě hnal a sledoval druhou skupinku, která ho obklíčila. Jen do toho! Už ho skoro máme prolétlo mu hlavou, jak byl zabraný do lovu. Stačilo už jen tuleně pořádně usmrtit a doufal, že se to druhé skupince podaří co nevidět. I když bylo mládě menší, než dospělí, i tak se snažilo bránit. Bojovalo o život, a přesně tak se také chovalo. Ohánělo se tlamou, snažilo se kousnout ty, kteří mu byli nejblíž. Arne se bez myšlení rozběhl a ačkoliv nepatřil ke skupince Solveig, prostě jim musel pomoct! Otec je bude hodnotit stejně individuálně podle jejich výkonů, ale o to nešlo. Musel se.. projevit. Naučit se to. Rozeběhl se a jedním mohutným skokem skočil tuleni na záda, stejně jako Nora se jej snažila zalehnout. Skoro spadl dolů, jak se tuleň mrskal, ale nedal se. Zatnul do něj své drápy, aby se na něm udržel, přikrčil se a kousl.. Do toho tuku, který byl pod ním. V tlamě se mu rozlila chuť prvních kapek krve a své zuby zaryl hlouběji. Tuleň pod bolestí ucukl a Arne kousl hlouběji. Pak pustil. "Hrdlo! Prokousni mu Hrdlo!" vykřikl na Noru. Musí ho usmrtit co nejrychleji, aby předešli případným zraněním ostatních.

Pohledem modrých očí zabloudil k Espenovi, který vypadal z jeho pohledu, že chytá cosi jako panický záchvat. Neměl nejmenší tušení, z čeho to vychází, z jaké vzpomínky nebo momentu, který zažil. Nebyl se svými sourozenci poměrně dlouho, zatímco se potuloval po území s Vločkou a snažil se naučit porozumět více svému elementu. Ale o otci nepochyboval, protože věděl, že by je zemřít nenechal. I on ačkoliv kdysi zahučel do vody a mohl se utopit, přežil jen díky tomu, že ho otec utopit nenechal. Naučil se díky němu jakési rozvaze a klidu, přemýšlivosti nad svými činy, a činy ostatních. A emoce u něj nehrály takovou roli jako se tomu zdálo třeba u Solveig nebo Espena, ačkoliv do hlavy jim opravdu neviděl. Věděl, že kdyby jim hrozilo smrtelné nebezpečí, otec by s největší pravděpodobností zakročil. A pokud ne, byla to jen selekce slabých. Rodiče je nebudou vždy vodit za tlapku a zachraňovat jim zadky. Museli se naučit spoléhat na sebe.
Přivřel oči a pohled vrátil k Rannei a zbytku druhé skupiny, zatímco se rozvádaly úkoly. Věděl, co má dělat, a tak se zadíval na kus, který chtěli lovit. Byl nejdál od vody, a zároveň souhlasil s Taiclarou, že se dost možná pokusí upozornit ostatní. Popošel pár kroků blíž, než pomalu zalehl k zemi a začal se plížit. Hlídal si kde se kdo nachází, aby tuleně v momentu překvapení nahnali společně k ostatním, kteří budou mít jako hlavní úkol ho usmrtit. Bylo poměrně složité plazit se po ledovém povrchu, který klouzal pod tlapkami. Ale díky tomu se Arne učil navnímat další skupenství vody a to led. Tenhle lov ale bude potřebovat mnohem víc, než plížení, měl takové tušení. Důležitá tu byla hlavně týmová práce. Co dál ale? Pohlédl po ostatních jakoby hledal odpovědi, na co se co nevidět vrhnou.

Nikdo ho zřejmě neslyšel, když se ozval a on to nechal být. Dal přednost sestře, než aby se pral o místo, které nakonec nebylo až tak podstatné. Chtěl dát prostor sestrám, aby ukázaly, co v nich je a jestli mají nějaké vůdčí schopnosti. Jenže táta v něm uměl číst. Pohlédl na něj modrýma očima dlouze a střihnul uchem, jak se mu do hlavy dostala slova, která o něm řekl. Měl naprostou pravdu. Musel se naučit víc si stát za svým, mluvit víc nahlas a vyjadřovat se. Bez toho to nejspíš v životě nešlo. I táta si uměl stát za svým a tím byl pro něj velkým vzorem. Ale teď už nemělo smysl se o něco prát, když bylo rozhodnuto. Solveig a Rannei, vůdkyně tohohle lovu. Když si Rannei vybrala jako prvního jeho, zamrkal a vydal se k ní, aby zaujmul své místo ve skupince. Bylo mu vlastně jedno, s jakou sestrou bude spolupracovat, hlavní bylo, jak nad tím ony přemýšlely, ale to nemohl vědět, protože myšlenky vážně číst neuměl. A taky nakonec to mohlo dopadnout spoluprací, pak ale nedávalo smysl, proč se měli rozdělovat do skupinek. Oni měli o jednoho člena víc, to nebylo až tak fér.
Rannei se rozhodla pro spolupráci, což bylo zvláštní. Předtím moc nevypadala, že by se s někým chtěla dělit o vítězství. Ale hodnotit se bude každý z nás. Pohlédl na Taiclaru a přikývl. "Souhlasím" odvětil k ní, zatímco pohled opět upřel na tuleně. Nebyla to špatná taktika, kterou Rannei vymyslela. Hlavní bylo nenechat tuleně utéct do vody, ale taky to nebyli žádní drobečci, takže bude obtížné je někam nahnat. Záleželo ještě na tom, jak se rozhodně druhá skupina. Pohlédl tedy na Solveig a očekával, jakou cestu zvolí ona.

Jméno vlka: Arne
Datum narození: 12. 5. 2024
Lineart: Dlouhoocasý vlk s huňatým krkem
Úpravy lineartu: šly by udělat mírně chlupatější tlapky a chlupatější ocas?
Úpravy zbarvení: znaky zachovat, zvýraznit lehce barvu očí
Zajímavosti: xx
Hranice:

Středně silný vlk (max 300%) - Arne se jako malý učil všemu, co by mohl v životě potřebovat, ale spíše než rozvíjením fyzických schopností se věnoval poznávání světa a své magie, která je odlišná od sourozenců. Vyrostl z něj vlk, který výškou nedosahuje sice svého otce a není nejvyšší z vrhu, ale rozhodně není žádný drobek a slabý budižkničemu. Ve vlčecích letech zažil dokonce potopy, které byly zkouškou jeho odhodlání a schopnosti se učit, což dokázal. Pořád u něj platí, že emoce jsou až na druhém místě a snaží se svým vlastnostem věnovat spíše diplomaticky, stejně jako tomu bylo od malička. Nadchnutí pro zdokonalení mu však rozhodně nechybí. Predispozice k silnému vlku od rodičů sice má, ale nikdy jim nedostál.

Síla 3 % / 70 % (7 %)
Vytrvalost 4 % / 73 % (7 %)
Rychlost 3 % / 60 % (6 %)
Obratnost 3 % / 55 % (5 %)
Schopnost lovu 2 % / 42 % (3 %)

<- Ledové pláně

Pokračoval za ostatními, ačkoliv byl spíš ten poslední, kdo doběhl skupinku, jelikož se předtím zasekl u obchodníka. Hlavou se mu honily myšlenky na lov, protože ten je teď čekal. Vůbec netušil, co to byli ti tuleni, ale asi nějaké zvíře, které žije tady v těch ledových pustinách. Bylo to tady jako.. Konec světa. Před mladým vlkem se rozprostřel oceán, za tou ledovou plání, která se předtím zdála, že neměla konce. Pak pohlédl na tátu a pozorně, uši našpicované dopředu, jej poslouchal. Věřil jeho slovům, protože se to zdálo i logické, že každý element mohl mít někde navrch a měl svou vlastní sílu. Stejně jako jeho element vody v tomhle případě mohl mít výhodu nad elementem ohně, který měli sourozenci. Zastavil se a zadíval se po ostatních, kdo se bude hnát na pozici vůdce a ani jej nepřekvapilo, že první byla Rannei. Nejmladší, a přesto musela být pořád vepředu. Jako kdyby si tím chtěla dokazovat svou vlastní sílu. Pohledem sklouzl po Taiclaře, očekával totiž, že ona bude chtít být druhý vůdce, ale ta místo toho zvolila Solveig. Nic nenamítal, sám by se přihlásit taky mohl, ale netušil, zda na to byl dobrý. Mohl využít potenciálu každého z nich, ale.. Přivřel oči a střihnul ušima. "Zkusil bych to" přerušil ticho. Pohlédl na sestru, důležitější bylo ale její rozhodnutí. "Pokud Solveig nechce. Pokud ano, ať je druhý vůdce ona" řekl nakonec a pousmál se. Možná se mohlo zdát, že se lehce vzdával a nedokázal si stát za svým, ale ve skutečnosti nezáleželo úplně na tom jestli bude vůdce nebo ne, i když si věřil, že by to dokázal. Byla by to pro něj ohromná zkouška jeho vlastního plánováni a přemýšlení. Pohlédl do dálky na tuleně a sledoval je, jak se líně váleli na břehu. Vypadali tak nehybně, ale rozhodně podle tvaru těla a ploutví se dalo předpokládat, že možná na souši budou nemotorní, ale ve vodě hodně rychlí. Nejjednodušší by bylo je ulovit na břehu, ale mělo to spoustu problémů, nad kterými jeden musel přemýšlet, pokud je chtěl lovit. Určitě měli tlustou kůži, určitě i spoustu tuku, přeci aby nezmrzli v té ledové vodě.. A stačil jeden pohyb a úlovek byl pryč. Přivřel oči, ani si neuvědomoval, že si v hlavě kalkuluje do detailů celý průběh lovu a přestal vnímat na chvíli dění kolem.

Yaro - 1, 5, 12, 15, 18
Warg - 0, 3, 7, 11, 17
Lycan - 2, 4, 6, 10, 16
Arne - 8, 9, 13, 14, 19

Yaro - tlapka do zvěda, 5 % do vytrvalosti, děkuji ^^

Espenova uštěpačná poznámka ho nechala naprosto chladným. Neměl proč plýtvat energií na bratra, který si bude mluvit stále dokola svojí a chovat se jako.. psychopat? Jestli to bylo to správné slovo. Jeho sestry to ale popudilo a vrhly se po něm. Před jeho očima se tedy zhmotnila sourozenecká rvačka, od které stál sotva kousek a sledoval vývoj situace. V hlavě se mu toho honilo příliš mnoho. Zasáhnout? Nechat je si to vyříkat? Zatím netekla krev, ale mohla téct každou chvíli. A jeho se tohle defakto netýkalo. Když už otevíral tlamu, že něco namítne a pokusí se sourozence alespoň slovně od sebe odtrhnout, ozval se tátův hlas. Najednou se tu zjevil a on jen překvapeně zamrkal očima, zatímco zůstal v tichosti. Táta sourozence srovnal, takže si jen pro sebe oddechl, že to nestačilo dojít dál. Ale zdálo se, že nebyl spokojen s tím, že on stál a nic neudělal. Udělal si v hlavě pomyslnou poznámku. Ne, že by nějak extra toužil po tom se stát alfou, ale přeci jen nemusel dělat věci špatně nebo nedělat nic, když něco udělat mohl. Ačkoliv pořád bojoval s pocitem, že nechtěl, aby se bitka strhla i na něj. Střihnul ušima a na chvíli je sklopil, než se připojil ke skupince a vydal se za nimi. I on uslyšel zvláštní zvuk, slyšel takový poprvý, a zadíval se kolem, odkud to vlastně jde. A pak táta prohlásil, že to je nějaký obchodník. I on popošel opatrně blíž. Zesílit? Měl by. Ani netušil, kde vzal měnu, ale tiše provedl svůj nákup.

Stav účtu před nákupem: 114 kšm, 12 rubínů, 9 mincí
Kupuju: 2 a 3 lvl do vody -> 50 + 60 Kšm
Platím: 110 kšm
Stav účtu po nákupu: 4 kšm, 12 rubínů, 9 mincí

Schváleno

Ani netušil, co se stalo, co to vlastně vypil a co to v jeho těle způsobilo. Ale zdálo se, že voda v okolí už nebyla tak úplně vzdálená. Jakoby jí cítil více. Ale na tom teď nezáleželo, protože se potřeboval chytit skupiny. Poděkoval obchodníkovi a rozeběhl se za ostatními. Táta předtím mluvil přeci o nějakém lovu.. tuleně?

-> Rozbitý sever

Takže Nora byla ta velká zrzavá vlčice, která byla očividně jejich nevlastní sestra, stejně jako Taiclara. "Těší mě" pousmál se na sestru. A měla vlastně pravdu. Co se naučil bylo, že otec byl nepředvídatelný a ačkoliv někdy působil jako.. krutý (třeba když ho učil plavat), dělal to všechno pro jejich dobro. Takže mu věřil, ale ne slepě samozřejmě. Jen věřil, že to s nimi myslí dobře a chce je připravit co nejlépe na život. Což se mu tedy dařilo. Tedy alespoň si to myslel. Pokýval hlavou na souhlas, ale nic neřekl, protože zkrátka mu připadalo zbytečné dál něco říkat. Sledoval zamrzlou půdu pod nohama a snažil se navnímat jiné skupenství vody, které tu kolem bylo. Led, sníh.. Pevné skupenství, které bylo přeměněnou vodou, jenž byla jeho elementem. Každým krokem vnímal, jak magie prostupuje jeho tělem a vnímal, kolik tu vody je. Jednou bude třeba schopen tvořit něco opravdu velkého. A pak jej z myšlenek vytrhl Espen, který ho dohnal. Doteď ani nevnímal konverzace sester, jen věděl, že jdou někde poblíž, ale neřešil, o čem mluví. Navíc to bral tak, že mu nepříslušilo, aby odposlouchával jejich rozhovor. To se nedalo říct o Espenovi. Zvedl pohled na bratra a přivřel oči. Střihnul ušima, jak poslouchal, do jaké řeči se pustil. Už otevřel pusu, aby něco namítl, když se nakonec nadechl a srovnal si myšlenky v hlavě. "Máma je silná. Úplně nesdílím tvůj názor, že vlčice jsou slabé a nepotřebné. Věřím, že každý vlk, ať už samec nebo samice mají na světě své místo" odvětil naprosto klidným hlasem, i když uvnitř se mu absolutně nelíbilo, do jakých řečí se Espen pustil. Tohle nebylo fér a on toho nechtěl být součástí. "Budeme tam, jaké místo získáme našimi skutky a chováním" zamumlal si spíš pro sebe, i když ta slova mohla dolehnout i k Espenovi. Nehodlal se ale pouštět s žádným svým sourozencem do křížku. Jeho další slova se snažil pustit jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Takhle mluvit o své rodině neměl. Uhnul stranou, když do něj drkl a vytvořil si vůči bratrovi odstup. Ohlédl se po sestrách a přivřel oči. Tohle nebyl jeho boj, ale nechtěl být na druhou stranu sobecký tím, že bude jen přihlížet. "Myslím, že.." nadzvedl hlavu a pohlédl na všechny sourozence. "Každý z nás má své přednosti i slabiny, není fér někoho nazývat takhle. Navíc jsme všichni ještě ve vývinu.." pronesl rozumově ve snaze situaci nějak zklidnit před jejím vygradováním. Nechtěl být svědkem toho, že si sourozenci ublíží jen proto, že Espen prostě mluvil takhle.

<- Úkryt Alatey (Přes Území Alatey)

Následoval tátu i všechny sourozence, i tu zrzavou vlčici, kterou defakto viděl poprvé. Ale zdálo se, že k nim prostě patřila a měla tak trochu podobné barvy jako Taiclara, jejich nevlastní sestra. Teda napůl vlastní nebo jak to celé bylo. Z úkrytu šli na území, kde už se několikrát pohyboval, ale pak zamířili z hor dolů a před nimi se rozprostřela doslova ledová pustina. Na chvíli se zasekl, aby si to celé ledové království, jen led a led a zase led, prohlédl. Od ledu se odráželo slunce a nebylo to zrovna příjemné pro oči. Ale hned jak se vzpamatoval, zase skupinku doběhl, i když tím pokusem o běh si taky otestoval, že na ledě se neběhá zrovna snadno. Klouzalo to totiž. Jeden by se taky mohl pořádně natáhnout a ještě si ublížit. Hleděl notnou chvíli pod své tlapy a sledoval, jak ten led by mohl odrážet i jeho vlastní odraz, a pak si vzpomněl na lekci od Vločky. Led byl přeci taky zmrzlá voda. Nenapadlo ho nic lepšího, než se pokusit s tou vodou uvnitř toho ledu (nebo tak nějak to bylo ne?) manipulovat. Ale i přes veškeré soustředění se mu to nepovedlo. Navíc se ještě k tomu musel soustředit na chůzi, aby se tu nenatáhl jak dlouhý tak široký. A pak zvedl hlavu, když se najednou do toho ticha ozvala ta zrzavá.. Říkali vůbec její jméno? Teď si nemohl vzpomenout, ale pár nemotornými kroky, napůl skoky, je zase dohonil a podíval se na ní. "To ví jen táta" pronesl jistě. Vlastně ona to musela být pravda, pokud tedy jeho plán neznal někdo ze sourozenců. Ale proč se pouštět do přemýšlení nad něčím, co se stejně za chvíli dozví, když mohl šetřit energii na to, co bude potřebovat? Ať už to bylo cokoliv. "Jak že se ty jmenuješ?" otázal se po chvilce zrzavé. "Já jsem Arne" představil se, kdyby to náhodou nevěděla. Ale co on mohl vědět, že ona ví a co neví.. A tak bylo prostě jistější se rovnou představit.

Když tak hleděl na bratra, Sindri vypadal nějak zamyšleně. Věnoval mu ještě jeden omluvný pohled a sklouzl očima na zem, jestli neuvidí nějakou další malou kořist. Ale všichni potkani jakoby rázem zmizely, a tak dokonce vypadalo, že si Sindri o něm začíná myslet, že je blázen. "Lovil jsem potkany" odpověděl mu klidně a pohled zvedl opět k bráchovi, zatímco uši střihly směrem vzad, našpičoval je a poslouchal, jak se v úkrytu něco děje. Až po chvilce otočil hlavu tím směrem, když ho z myšlenek vytrhl Sindri. Zvedl se ze země a zamířil tiše za ním. Táta. Byl zpátky, ale.. Vypadal jinak. Něco na něm bylo. Modré oči ho sledovaly, až se zarazily na jizvě, která tam předtím nebyla. Nemusel se ale na nic ptát, protože to už stihli sourozenci za něj, a tak stačilo jen špicovat uši správným směrem, aby zachytil odpověď. Jenže nakonec z toho bylo mnohem víc informací, než očekával. Jizva, Chaos.. Sestry.. Pohledem sklouzl na dvě vlčice, z nichž jednu už znal. Druhou viděl teď poprvé. Pokývl lehce na pozdrav a nemyslel si vlastně vůbec nic. Nebyla jeho starost řešit tátovo rozhodnutí, než přišli na svět on a jeho sourozenci. Sedl si a poslouchal zbytek informací, než pohledem zabloudil k mámě. Slova o výcviku ho poměrně zaujala, byl vůbec zvědavý, jak takový výcvik probíhá. Ale to se dozví tak jako tak s trochou trpělivosti. Při zmínce potop se jen lehce ošil, ale jeho se upřímně moc nedotkly. Byl s Vločkou zalezlý kdesi v jeskyňce na území smečky a prakticky to celé prospal. Ale mohl říct, že trénoval své schopnosti. Už už otevřel tlamu, aby něco řekl, když jí zase rychle zavřel. Nebyla to nejspíš podstatná informace. Teď byl tady. Zase tolik nezáleželo na tom, co dělal skrz potopy. On se z území nevzdálil a nejspíš to věděl i otec a nebo se to dozví od pečovatelky Vločky, která ho dost možná bude stejně informovat o tom, že se o alfovo vlče postarala. Ale teď už byli větší, pravda.. Už jednou mimo území s tátou byl, ale tentokrát šli všichni. Vlastní i nevlastní sourozenci, takové pěkné rodinné shledání. Mlčky pohlédl na Sindriho a vydal se za zbytkem. Cestou však poslouchal sourozence, jestli mají ještě nějaké další otázky.

-> Ledové pláně (Přes Území Alatey)

Vločka vypadala, že si také potřebuje odpočinout a najít si čas pro sebe, a protože ho zaujala přítomnost sestry, prostě se jen vydal za ní jí zkontrolovat. Vypadala v pořádku, a připadalo mu, že nějak vyrostla za tu dobu, co jí neviděl. To čas běžel tak rychle? Však pořádně ještě ani neopustil území, ale na druhou stranu.. Důležité přeci bylo poznat prve pořádně svůj domov, než se mohl vbrhnout někam dál. A upřímně potom bude mít času dost na to prozkoumat, co je v neznámých dálkách. Až vyroste a bude dospělý, jeho život bude zejména v jeho tlapách. Pozdravil Rannei a vydal se prozkoumat úkryt. Všiml si po zemi nějakého potkana, který tu běhal a nebyl rozhodně sám, a tak si připoměl, že měl vlastně docela hlad. V břiše mu lehce zakručelo a ačkoliv takovou malou kořistí se moc nenažere, přeci jen nebylo od věci něco alespoň sníst. A tak si na chvíli sedl a nehnutě sledoval potkany, kteří mu běhali kolem tlapek. Až pak najednou zvedl pomalu tlapu a v momentě, kdy potkan běžel pod ní, přišlápl ho. Rychle se sklonil, zakousl ho a slupnul ho jako malinu. Za to ale vyplašil zbytek, který se rozutekl. Rychle se zvedl a vyrazil za nimi. Zabraný v lovu si ani nevšiml, že se řítí na chudáka bratra, kterého smetl na zem, zatímco potkan utekl někam do tmy. A měl po večeři, snídani nebo co bylo vůbec za denní dobu. Slezl ze Sindriho, kterého chudáka srazil a zadíval se na něj. "Promiň" pípl k němu omluvně.

Vločka, míří zkontrolovat Rannei

<- Území Alatey

Přemýšlel o tom, co mu bylo řečeno. Takže voda mohla mít různá skupenství? Různě pevná? "Budu opatrný, neboj se" ujistil jí jako kdyby to potřebovala slyšet. "A při nejhorším umím plavat" dodal sebejistě. Ale představa propadnutí se do ledové zamrzlé vody nebyla úplně příjemná. Voda byla jeho magií, nemusel se přeci bát, ne?
Pohlédl na Vločku, když do něj šťouchla a jeho modré oči se na ní dívaly jako kdyby z nich zmizely všechny emoce. Chtěl být silný a pokud potřeboval být silný, nemohl si dovolit, aby emoce měly hlavní slovo. I tak se po chvilince pousmál a jeho pohled trochu zněžněl. "Dobře" přikývl. Vydali se spolu do úkrytu, cestou už cítil mnoho pachů, které cítil jako malé vlče, když se smečka sešla v úkrytu. Některé známé, jiné neznámé. Ale bylo tady dost vlků a sourozence prakticky necítil. Zaznamenal nějaké starší stopy, než vešli do úkrytu. To už cítil i viděl Rannei v dálce, a pár dalších členů smečky, kteří tu byli přítomni. Vydechl si a zastavil se. "Vypadá to, že většina je někde na průzkumech" zhodnotil to, než se vydal dál. Měl trochu obavy o zbytek rodiny, navíc tu cítil starší téměř vyprchaný pach krve. Doufal, že byli všichni sourozenci v pořádku a rodiče také. Trochu střihnul ušima a zamířil k vlčici, která byla s Rannei.

Vločka

Když i Vločka ho ujistila, že limitem jeho magie je jen jeho představivost, cítil se nadšený, ale zároveň tím zmatený. Netušil, co by si přesně představil, co všechno by si dokázal představit, ale tím, jak bude růst to nejspíše zjistí. Její chvála mu dodávala sebevědomí a hlavně pocit jistoty, že když se bude snažit, opravdu tomu jednou přijde na kloub a bude silnější a silnější. Nejspíš nikdy nebude jako jeho sourozenci nebo rodiče, ale musel si vybudovat svou cestu a musel se naučit magii, která mu byla dána, aby jí dokázal vhodně využít a neplýtvat tím darem zbytečně. Mohl se užírat tím, že nebyl jako ostatní, ale neužíral. Byl takový, jaký byl, stejně svou magii nezmění, i kdyby nebe hořelo. Bohužel se jen přiblble usmíval, ale už Vločce na její chvály neodpověděl, protože únavou usnul.
Když se probudil, na zemi byl sníh a poletoval z nebe dolů.. Byla to zajímavá podívaná. A Vločka tu byla stále. Prakticky ihned vyskočil na nohy a chtěl sníh chytnout, což se mu podařilo, ale vločka se mu v teplé tlamě hned rozpustila. Zastavil se a pohlédl na Vločku. "Sníh" přikývl k ní. "A led je ještě pevněji zamrzlá voda?" napadlo ho hned v souvislosti s tím. Počkal, až Vločka dojde k němu a přikývl k ní. "Chybí mi rodina. Chci vědět, jestli jsou v pořádku" přiznal své emoce a cítil se zvláštně.. Možná by je měl spíš nechávat hluboko uvnitř a přemýšlet více nad tím, co by měl dělat? Rozhlédl se po krajině zalité měsíčním světlem a sledoval, jak se stříbrné světlo odráží od bílé krajiny.. Nebylo to pro oči moc příjemné, ale bylo to krásné. A tak chvíli jen stál a díval se do dálky, zatímco v hlavě měl prostě prázdno. Užíval si tenhle moment. A pak se otočil na Vločku. "Můžeme jít" rozhodl, když se dostatečně vynadíval a vyrazil směrem k úkrytu.

-> Úkryt Alatey

Vločka

Poslouchal jí a opravdu mu to připadalo zajímavé. Takže mohl cítit vodu na velkou dálku. To bylo užitečné, kdyby někdy přišlo sucho stejně jako přišly ty potopy.. Manipulovat s vodou šlo docela dobře, ačkoliv s větším množstvím zatím hnout nedokázal. Ale měnit vodu na něco trochu jiného? To už bylo o mnoho zajímavější. "Na co jiného se dá voda změnit?" zeptal se. Mohl si udělat něco jako štít? Použít jí jako zbraň? Táta mu přeci řekl, že s vodou může dělat co jen ho napadne. Chtělo to ale cvik. Zadíval se na louži vody, co po nich v jeskyňce zůstala a přivřel oči. Soustředil se jak nejvíce mohl, chtěl tu vodu zvednout ze země a poslat k Vločce, ale.. Zvedl jen pár kapek, které se proměnily do jakýchsi vodních kuliček rozměru velkého jako větší kapka vody a podařilo se mu, aby ty kuličky k Vločce zamířily. Pak se ale rozpadly. Cítil se unavený. Jenže se nehodlal vzdát. Zkusil to znovu, ale čím víc se snažil, tím unavenější byl. Možná si mohl dát pauzu a zkusit to za chvíli, ale nechtěl se vzdát. A tak to zkusil znovu. Tentokrát se mu podařilo vodní kuličky poskládat do sebe do trochu větší kuličky, ale jinak s tím moc nehnul. Nakonec vydechl. "Asi to chce cvik" zhodnotil sám sebe.
Neměl ani tušení, jak se mu podařilo usnout a dát si malý šlofík, ale když otevřel oči, venku to vypadalo jinak. Pohlédl na Vločku, jestli je ona sama vzhůru a opravdu tu s ním byla celou dobu jeho spánku. "Co to venku lítá? To vypadá jako voda v jiném skupenství" zhodnotil to. Jako kdyby voda zmrzla do nějakých zvláštních tvarů.. Ale nebyl to led. Vypadalo to krásně.. A tak si jen sedl a chvíli pozoroval, jak ty zajímavé lehké vodní zmrzlinky poletují vzduchem. Nakonec vylezl z úkrytu a vyskočil, aby si jednu tu věcičku chytil do tlamy. Hned se rozpustila na jeho jazyku, takže si hned alespoň udělal poznámku, že to opravdu byla voda v jiném skupenství. Rozhodně mu to připadalo zajímavé.