Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pohlédl na Vločku, která doprovázela pohledem jeho sestru do úkrytu. Určitě uvnitř bylo mnoho vlků, takže tam bude v bezpečí. Ale nad její otázkou vlastně ani moc nemusel přemýšlet. Byl si jistý, že měl vodu rád. Na druhou stranu už byl promočený dost a usušit se nebyl špatný nápad, ale nějak příliš mu to nevadilo. Po chvilce nad tím zavrtěl hlavou. "Myslím, že ne" zhodnotil nakonec svoje úvahy a přivřel oči. Vydal se ale za ní, nebo spíš.. šli tak nějak vedle sebe a malý vlček koukal kolem, jestli neuvidí něco, kam by se mohli na chvilku skrýt. Zastřihal ušima a zvedl pohled k vlčici, když na něj promluvila, ale nebyl si úplně jistý, jestli jí správně rozuměl. Bubnování kapek na zem bylo hlasité, i hukot deště byl hlasitý a nebylo přes něj příliš rozumět. Ale nějak si z toho mála, co rozuměl vydedukoval, co bylo třeba. Přikývl tedy k ní, ale nic neřekl. Vločka by mu teď spíš nerozuměla v tomhle počasí, takže si slova mohl nechat na později. Zatím mohl popřemýšlet na co by se chtěl zeptat. Měl hodně otázek a nejspíš na všechny stejně nebude prostor, ale to nevadilo. A pak zbystřil, když Vločka promluvila znovu. Pohlédl vpřed a uviděl malý úkryt, takže přidal do kroku, aby se mohli co nejdříve skrýt před deštěm. Uvnitř si oddechl a oklepal ze sebe vodu, co to jen šlo, než si sedl v suchu a pohlédl na dospělou vlčici. "Cítím tu vodu všude kolem, ale pořádně nevím, jak s ní manipulovat.. Nevím jestli jsem to byl já, ale myslím, že jsem předtím pohnul s pár kapkami deště" odmlčel se a upřel pohled na Vločku. "Myslím, že jsem se jen hodně soustředil a.. představil si, co bych chtěl" vysvětlil a přivřel oči, sledoval její mokrou srst a snažil se soustředit na každou kapku v její srsti.. A opravdu se zdálo, že se pár kapek z její srsti vzneslo do vzduchu a potom padlo na zem.

Zasekl se někde ve svých myšlenkách a v tom, jak poslouchal déšť, který mu močil kožíšek. Ne, že by mu to vadilo, cítil zvláštní spojení s tímhle počasím, i když vypadalo smutně a pošmourně a vypadalo to, že podmáčený terén byl pěkně nebezpečný. Jenže nemohl zůstat stát na místě, co kdyby tu snad vypustil kořeny jako ten strom, který vyrostl náhle z hrobu? Přešlápl a pohlédl na Vločku. Moudrá to slova.. Co musí a co chce.. Zamyslel se a sledoval jí dlouze svýma modrýma očima, načež přemýšlel, co by chtěl on sám za zajímavější věci dělat. Poznat okolí? Naučit se lovit? Naučit se rozumět své magii? Naučit se.. Spoustu věcí.. Přivřel oči, ale to už jeho myšlenky přerušila Rannei, která se rozhodla jít dovnitř. Nejspíš jí byla zima nebo už nechtěla venku moknout. "Dobře.." zadíval se za sestrou, než zmizela uvnitř. Škoda, že nechtěla zkoumat něco venku, ale to nevadilo. Otočil svůj pohled na Vločku, která tu setrvala a hleděl na ní jako kdyby jí chtěl pohlédnout až do duše. "Zajímalo by mě.." začal a zvedl svůj zadek ze země, aby popošel k ní. "Povíš mi něco o magii? A taky bych chtěl prozkoumat území smečky, a možná najít něco k jídlu.. A.." zastavil se, protože si uvědomil, že na ní sypal až moc požadavků v jeden čas. Všechno hezky postupně. A tak se nadechl k dalším slovům. "Půjdeme se podívat kolem, povíš mi cestou o magii a třeba najdeme něco k jídlu?" zastřihal ušima. Jo, to znělo nejvíc logicky. Cítil, že by neměl v tomhle počasí zůstávat sám, protože co kdyby se mu zvrkla nožka a něco se mu stalo? Kdo by ho pak našel? Nejspíš nikdo. Zdálo se, že čas běžel jako o závod, ale nemohl přijít na to, s kým vlastně soutěžil. Skončí tohle počasí vůbec někdy nebo se zatopí hory a jediný, kdo se zachrání bude táta, který má křídla a může si letět kamkoliv? "Měli bychom zamířit do bezpečí" napadlo ho náhle a pohlédl na Vločku, načež se prostě pomalu rozešel najít nějakou jeskyňku, kde by se mohli na chvíli ukrýt. Do úkrytu se mu ještě nechtělo, protože venku to bylo rozhodně zajímavější i v tomhle počasí. Rannei byla v pořádku v úkrytu, ale co Vločka? Nebyla jí zima? Opět se po ní ohlédl, aby se ujistil, že tu s ním stále je přítomna a nepromrzla v tom dešti až na kost.

// Zamiř do bezpečí 1b, Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí 2b

Vločka, Rannei

Nebyl jediný, kdo se rozhodl k Vločce přidat. Byla tu i jeho sestra Rannei, která se k nim připojila. Díval se před sebe, jakoby se snažil spočítat všechny kapky deště, ale pak pozvedl k Vločce pohled. Co by chtěl, aby bylo teď? Co vlastně mohlo být? Vlčici ani neznal, ale mohl doufat, že se situace nakonec vyřeší a nikdo další neusne věčným spánkem. Přivřel oči, zkoumavě sledoval dospělou vlčici, a než stihl odpovědět, vložila se do toho Rannei. "Myslím, že musíme žít, jít dál a zestárnout.." odpověděl konečně také. To museli. Zbytek mohli. Mohli vyplnit čas učením a zkoumáním ostrovů, mohli si užívat, mohli dovádět a .. Mohli toho určitě spoustu. Ale zestárnout museli. A jednou jejich těla nejspíš také zmizí pod zemí jako tělo té vlčice. Zavrtěl nad tím hlavou. "Co jste měly v plánu předtím?" zajímalo jej místo toho, aby nahlas řekl své myšlenky. Zvedl se na všechny čtyři a oklepal se, i když upřímně řečeno to k ničemu nebylo. "Ten déšť vypadá nekonečně. Možná bychom mohli někam, kde neprší" navrhl jednoduše a zkonstatoval momentální situaci, která se zdála opravdu nekonečná. Možná už déšť stačil, ne? Ne, že by mu voda vadila, ale zdálo se, že jestli bude déšť pokračovat, nejspíš se za chvilku některá místa zatopí a kdo ví.. třeba bude potopa světa.

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí - 1b

Díval se na ostatní, díval se na ně pohledem, který se snažil pochopit a chápat všechno dění kolem. Tak tohle bylo poslední rozloučení s vlčicí, jejíž tělo se ani nepohnulo? Ležela.. zabalená v hebké kořežině, ani kapka krve nebyla na jejím těle.. Posetá květinami.. A teď již v jámě v zemi. Pohlédl na Vločku a přikývl k ní. Nehodlal nikam utíkat, přišel se přeci rozloučit. Matka jim přeci řekla, že "smečka je jejich rodina".. to znamenalo, že i vlčice, kterou ani neznal, byla jeho rodinou, protože patřila do smečky. Nenapadaly ho ale slova, kterými by se mohl rozloučit. Zadíval se na otce, který se s vlčicí také loučil. Pozoroval potom její rodinu, a i zbytek, který se nejspíš loučil jen ve své hlavě. A tak zvedl pohled k nebi a rozloučil se taky alespoň myšlenkou: Sice jsem tě neznal.. A je mi líto, že se už neprobudíš, ale měj se krásně ať už je tvoje duše kdekoliv.." střihnul ušima a pousmál se. Po chvilce se hrob pomalu uzavíral a mladý vlček na to fascinovaně koukal. Nejspíš by takovou věc jeden jediný vlk nedokázal, ale když se jich spojí víc.. Nad jejich hlavami držel štít a země se uzavřela. Bylo to skoro jako kouzlo. A pak se štít přeci jen protrhl, voda stékala po jeho srsti, přivíral oči a sledoval hrob, který.. Opravdu z něj vyrašil strom, který tak rychle vykvetl? Pohlédl po ostatních. Možná měl jen halucinace a zdálo se mu to.

Vločka
Zavrtěl nad tím hlavou a zamířil poblíž Vločky, která byla venku s nimi. "Vypadá to, že pršet jen tak nepřestane" poznamenal si spíš pro sebe a oklepal se, ale v tomhle počasí to nebylo nic platné. Posadil se k bílé vlčici a zadíval se ještě naposledy na hrob, než zavřel oči a soustředil se na vodu, která teď byla všude kolem. Cítil jí, ale krom manipulace s pár kapkami deště nezvládal zatím nic víc. Po té se podíval na Rannei a Sindriho (a nejspíš i Solveig?), kteří byli také venku. "Co bude teď?" špitl k Vločce.

<- Úkryt

Vyšel ven, když už se vlci dali do připravování místa, kam mělo být uloženo tělo vlčice. Zastavil se kousek od nich, pohlédl na všechny ty smutné výrazy, ale příliš tomu nerozuměl. I když pokud usnula navždy, už se neprobudí. Někdo přišel o přítelkyni, o členku smečky, o matku, partnerku.. Přivřel oči a popošel blíže, ale držel se stranou, aby nepřekážel vlkům v práci. Zadíval se na krásně nazdobené tělo, které leželo na kožešině.. A teď se pomaličku začínalo propadat do země. Měla krásnou cestu.. na druhou stranu. Pokud něco takového existovalo. Pohledem sklouzl na mámu, tátu, a pak velkého samce (Mercera), který seděl opodál a v tváři měl zvláštní výraz.. Co se mu honilo hlavou? A pak se zastavil pohledem na černobílé vlčici (Máta), která .. byla to ona, kdo držel nad skupinkou ochranný deštník před deštěm? Udělal pár pomalých kroků k ní a zvedl hlavu, aby se zadíval pořádně na to, co vlastně udělala s tím deštěm. Něco ho odpuzovalo, voda tu vůbec nebyla, a tak jen přivřel oči a soustředil se ze všech sil, aby se zapojil, ale.. Vůbec nedokázal vytvořit to, co ona. Nedokázal jí pomoct s tím, co vytvořila. Jen pár kapek mu dopadlo na čumák, až se oklepal a sedl si. Jednou to dokážu. Dokážu všechno, co budu chtít.. Všechno, co si představím. Všechno, abych ochránil.. v očích se mu mihla odhodlanost. Rozhodně. Táta přeci řekl, že může, tak může. Udělá to. Zesílí.. A jednou také pomůže.
Ale těžko říct proč obloha byla tak.. Tmavá a plakala. Nad smrtí vlčice? Měly ostrovy vůbec nějaké srdce?

Vločka - zpětně, Sierra - zpětně

Bylo ta to zvláštní náhoda, že se jmenovala Vločka a přesto její magií byla voda. Kdyby to byl.. sníh, nebo led, bylo by to trefnější, ale jestli takové magie vůbec existovaly, to netušil. Usmál se na ní a poslouchal její vyprávění o magii. Přeci jen jeho element byl stejný jako její. A tak fascinovaně poslouchal, co všechno s vodou uměla. "A ukážeš mi něco potom? Chtěl bych se magii naučit" ať už to mohla být ochrana, přeci nebylo špatné umět zacházet s něčím, co mu bylo dáno. Mrhat něčím, s čím se narodil, by byla obrovská škoda.
A pak mu černá vlčice vysvětlila stav jejího většího břicha. I tak se na ní zaujatě díval. To je máma snědla nebo jak to bylo možné, že byli v jejím břiše než se narodili? Rostli tam? Prostě tam nějak.. vznikli? "Budu se těšit, až se narodí a budu mít čest je poznat" s tím se na Sierru usmál.

Solveig
Ale pak už byl čas jít. S Vločkou i Sierrou se povídalo dobře. Ale dostal na výběr, buď zůstat tady a nebo se účastnit pohřbu. Vybral si tu druhou možnost, protože jej zajímalo, jak takový pohřeb vypadá a co se tam děje. A přeci jen jej nenapadlo to, co napadlo Solveig. Pohlédl na ní a zamyslel se nad jejími slovy. "Táta řekl, že jít můžeme. Přijde mi správné se rozloučit s členkou, i když jí neznáme.." odpověděl zamyšleně a pousmál se jemně na sestru. "Je to smutné, že jsme jí nemohli poznat víc" než na pár sekund, co vešla do úkrytu a skácela se k zemi. Pořádně z toho nic neviděl, ale pach krve tu ještě stále ležel jakoby zažraný ve vzduchu. Hluboce se nadechl a pohlédl směrem k ostatním sourozenců, než pohled věnoval Vločce, černé vlčici a Tiaře. "Půjdeme za ostatními ven.. Rozloučit se" střihnul ušima. Alespoň budou vědět, že dvě, nebo tři.. nebo čtyři vlčata neztratily a nebudou mít strach. S tím se ještě otočil na Solveig, než se vydal také ven za ostatními.

-> Území smečky

Vločka (předpokládám, že mu na otázky odpoví c:), Sierra, Einar

Mlčky hltal odpovědi, které mu dávala bílá vlčice (Vločka) a pokyvoval k ní, aby věděla, že poslouchá. Zatímco se ostatní zajímali o jiné věci, snažil se přijít na kloub té záhadě kolem magie. Byl prostě jiný.. Nebo jiný. Měl jinou magii, než sourozenci a měl pocit odlišnosti už od malička. Rodiče v nich však rozdíly nedělali.
A pak se vrátila skupinka zvenku. Konečně ucítil tátu a netrvalo dlouho, když se objevila i máma. A tak se otočil směrem k nim, aby na ně viděl, i když byli docela daleko. Pohled mu sklouznul na černou vlčici, která je měla též hlídat. (Sierra) I její oči byly modré jako vodní hladina, Nejspíš se mohl také poptat i jí, ale vypadala poněkud unaveně nebo.. měla strach? Cítila smutek? Příliš netušil, co to v jejím výrazu viděl. Ale pohledem sklouzl tam, kam se dívala ona. Na její břicho. Bylo větší, než viděl u ostatních. Došel k ní a dlouhým pohledem si jí znovu prohlédl, než se jí zadíval do očí. "Máš něco v bříšku?" zeptal se jí s očekáváním důležitého vysvětlení. Byli i oni v bříšku své mámy? Vlastně.. jak jinak by se tu ocitli že? První, co si vybavoval bylo právě teplo a pach matky, takže museli nějak pocházet z ní.. Ale jak? To už se zdálo jako moc těžká věda na tak malou hlavu. Jednou tomu určitě přijde na kloub! Jen možná potřeboval ještě trochu vyrůst.
A pak zvedl hlavu, když k nim došel táta. Zadíval se na něj dlouze a usmál se. "Jsi zpátky" řekl k němu na přivítanou, ale nad dalšími slovy se jeho hlavička naklonila trochu na stranu. Na jídlo neměl zatím ani pomyšlení, ale pohřeb..? Jak to vlastně vypadá? "Já bych šel" střihnul ušima načež se podíval po ostatních sourozencích, jestli někdo bude chtít jít taky.

Tichá reakce na všechny kolem, poslouchání, Vločka otázky

Byli pryč od ostatních, pořádně ani neviděl, co se tam stalo, jak byl zabraný předtím do lovu králíka. A přesto cítil, že se nestala nějaká veselá věc. Všichni najednou byli.. jakoby jiní. Smutní? Nebo tak něco. A spoustu z dospělých, včetně táty a mámy se někam vypařilo. Co když se jim něco stane? Co bude s nima? Komu skončí na krku? Rozhodně nechtěl ztratit mámu a tátu. Chvíli koukal vykuleně všude kolem, než se Rannei a Espen dali do otázek. Stočil k nim pohled. Byly to zajímavé otázky, ale nepřišly mu prostě v daný moment vhodné. Pohlédl i na Solveig, pak na Sindriho, který se nějak zvláštně díval před sebe. Smrt očividně byla trvalá, trvalý spánek a dokud to jeden nepozná, nejspíš nezjistí, jak se mrtví cítil. Netoužil po tom to poznat. Bylo to spíš jako uvažovat trochu filozoficky. Jenže důležitější bylo, co bylo teď a tady spíš, než uvažovat nad tím, jak se cítí mrtví. A jaké to vlastně je. Důležité bylo, že už se vlčice nikdy neprobudí, že nikdy nepromluví s nikým, kdo jí miloval.. Že odešla navždy a přesto tu stále byla. Zastřihal ušima a pohlédl na bílou vlčici s modrýma očima.
"Já jsem Arne" prohodil do éteru, než se rozhodl jít s důležitou otázkou za tou bílou vlčicí. Nikdo si jí teď defakto nevšímal, měl logicky prostor a čas na to jí zasypat otázkami. Zastavil se před ní a vzhlédl vzhůru. "Máš modrý oči.." řekl jí a v hlavě pátral po jejím jméně. "Jak se jmenuješ? Ty jsi.. Mám pocit, že nám to jméno máma venku říkala" zamyslel se a usmál se na ní. Pohoupl ocáskem, ale pohled směřoval na její oči. Byly hezké. Každý měl hezké oči. Zdálo se, že díky nim mohl jeden poznat víc než by čekal. A jemu se zrovna zdálo, že její oči odrážejí jeho magii. "Umíš taky vytvořit odnikud vodu jako ta.. ta šedá léčitelka?" nasměřoval k ní uši, aby rozhodně nepřeslechl odpověď. Pokud s vodou mohl udělat podle táty cokoliv, bylo důležité začít co nejdřív se se svou magií sžívat. Co asi nebylo tak snadné, tady vodu necítil jako v tom jezeře.. Bylo to zvláštní. Že by potřeboval zdroj? Taková nespravedlnost a nevýhoda!

Lov, Vločka, Solveig

Byl velmi zabraný do vymýšlení plánů a strategie, jak by to mohlo fungovat, aby se jim lov podařil. Sice jim králíky rozdělili, ale nikdo neřekl, že nakonec by nemohli spolupracovat všichni. Možná kdyby jich všech 5 spojilo síly, bylo by snažší králíka ulovit, a pak toho druhého taky. Jenže mezitím by taky mohl ten další utéct. Takže těžko říct, co by byla momentálně vhodná volba. Ale malý vlk se do těch myšlenek tak ponořil, že si ani neuvědomil, jak se najednou všechno změnilo. Vytrhl ho z myšlenek vřískající Espen, ale dlouho tomu nevěnoval pozornost. Mohl to taky být jen jeden z jeho záchvatů vzteku. A nebo taky ne.. Najednou bylo kolem něj prázdno. Zajíci běželi kdo ví kam, všichni se někam rozprostřeli a on .. zůstal defakto chvíli (jen na pár sekund) sám stát v prostoru a času, jako kdyby svět na chvíli plynul kolem něj. Hluboce se nadechl a do čumáku ho praštil ten.. pach.. pach krve? Nebo co to bylo? Rozhodně z toho měl špatný pocit. Zachvěl se, ohlédl se na všechny strany, ale to už mu zmizela pevná půda pod nohama, jak ho někdo čapl za kožich a popohnal ho pryč (Vločka).
Pohledem vyhledal mámu, tátu a všechny, kteří opravdu vypadali, že by nejraději vzplály ohněm.. Měli vztek? Co se tam dělo? Otočil hlavu, ale opět dostal popohnání, a tak se zadíval vpřed a dohnal své sourozence. Všiml si Solveig, která se také ohlížela. Do své sestry opatrně drknul čumákem. "Máme dospělé, nejsme v tom sami" řekl k ní jako kdyby to v takové vyhrocené situaci snad k něčemu bylo. Nemuseli se bát? Nebo ano? Máma i táta byli silní, určitě i mnoho dalších. Pokud se sem neřítila celá armáda, měli by logicky mít navrch. Ale opravdu nechtěl ztratit mámu, nechtěl ztratit tátu.. A už nikoho dalšího, kdo se stal jeho novou rodinou. Ačkoliv ještě úplně nemohl vědět, co to všechno znamená. V hlavě se mu honily poměrně silné emoce, které se snažil nějak rozumově vyložit. Zdálo se mu jako správné uvažovat logicky, a nejednat emočně, ale bylo to tak snadné, jak se to zdálo? Udržet klid v tak vypjaté situaci nebylo snadné, ale připadalo mu to správné. Než se zmítat v emocích, nebylo jednodušší konat rozumově? Neznamenalo to přeci, že by jeden necítil nic, ale emoce mohli v ten moment bránit racionálnímu uvažování? Pro něj.. i sourozence to bylo ale teď bezpečnější vzadu, i když měl stále tendence se ohlížet po tom, co se dělo vepředu. Hledat pohledem mámu i tátu, aby se ujistil, že jsou v pořádku.

Sindri, zbytek sourozenců - hlavně

Klidu u mámy si dlouho neužil. Nejdřív jej táta začal představovat smečce, a pak jim řekl, že když neuloví králíky, tak nebudou jíst. To dávalo smysl, pokud měli vyrůst a být silnými vlky, schopnými přežití, museli se učit co nejdříve takovým dovednostem. Ale byl stejně trochu na pochybách, protože .. nebyli ještě příliš malí na to, aby zajíce doběhli a skolili sami? Navíc jim to nikdo nikdy neukázal a za třetí nikdy ani neviděli nikoho lovit. Zůstal tedy notnou chvíli zírat na otce, který to ale očividně myslel smrtelně vážně.
Najednou se zajíc rozběhl a Sindri za ním. Už si i všiml, že se za druhým zajícem žene Rannei, která začínala vypadat unaveně. Ne, byli příliš pomalí na to, aby zajíce sami doběhli. Leda že by.. Spolupráce. Museli spolupracovat a vymyslet nějaký plán, jak zajíce zmást, nejlíp mu naběhnout a skočit na něj oba najednou. Espen měl pravdu, když se ujal svého komandování, ale ten měl přeci lovit s Rannei a Solveig. Nebylo ani trochu fér, že na to byli tři, ale co už. Nějak museli spolupracovat, nebo se nikdo z nich nenají. A tak sice seděl na místě a zíral, jako kdyby netušil, co se po něm chce, ale v hlavě mu to šrotovalo o sto šest. A nakonec přeci jen vyběhl jako střela, co mu nožky stačily pelášil za Sindrim. "Takhle ho nedostaneme. Espen má pravdu, musíme spolupracovat" houknul po něm v běhu, zatímco očima vyhledal zajíce, který se snažil utéct. "Musíme ho zahnat do rohu nebo.. Někdo z nás mu nadběhne. Chceš mu nadběhnout?" podíval se po Sindrim a skoro se mu zamotaly nohy, ale brzy nabral svou rovnováhu zpátky a soustředění přesunul na zajíce. Nechával volbu na bratrovi, ale neustálým během za zajícem se akorát unaví, tohle znělo jako jednodušší a energeticky méně náročná varianta. Ani nestíhal vnímat, co se děje kolem. Možná by se tak lépe přiučil fungování smečky, ale máma jim už přeci o těch postech něco říkala. Jen se snažil svým tryskem nesejmout někoho z členů a zajíce nasměrovat spíš někam mimo skupinu, aby nezacláněli, jak máma chtěla.

Šalvěj, Stina, Solveig, Sindri

Koukal po všech, kteří přicházeli nebo tu už byli. Ale snažil se nikomu nemotat pod nohy. Sice sourozenci dostali zábavu v podobě lovu zajíce, ale to neznamenalo, že by mu to nějak vadilo. Měl klid se porozhlédnout, ale nejvíc jej zajímal léčitelský koutek. Stál opodál a sledoval, co ty dvě vlčice dělají s tím vlkem. A pak naprosto fascinovaně sledoval, jak najednou ta vlčice (Šalvěj) vytvořila z ničeho vodu a dala tomu vlkovi napít. To bylo naprosto úchvatné. Už už otevíral tlamičku, aby se jí na něco zeptal, ale nakonec jí zase zavřel. Teď by neměl vyrušovat. A stejně si nakonec všiml, že přišla máma, a tak zamířil k ní. Bylo lepší nepřekážet, kde ho nebylo potřeba, ale třeba pak bude mít příležitost si s tou vlčicí popovídat o tom, jak to udělala s tou vodou. U mámy už byla i Solveig a Sindri, takže přišel jako poslední, ale to nevadilo. "Ahoj" pozdravil sourozence a mámu a zavrtěl trochu ocasem. Zadíval se na mámu a vůbec nevnímal, o čem táta mluví. Měl pocit, že se ho to stejně netýká, protože jeho jméno vyřčeno nebylo. "Táta mě učil plavat" oznámil mámě, jako kdyby to byla strašně důležitá informace. Ale ona přeci byla důležitá! Jak se tak rozhlížel, sešel se tu opravdu hojný počet, ale stejně mu něco vrtalo v hlavě. Podívaql se opět na mámu a usmál se. "Mami, chci taky umět to, co udělala ta vlčice" pohodil hlavou směrem k Šalvěji a léčitelskému koutku. "Ta šedá. Jak odnikud vzala vodu" dodal po chvilce důležitě. Vážně mu na tom záleželo, aby se to jednou naučil. Táta přeci řekl, že mohl se svou magií udělat všechno, co bude chtít.

Einar, okrajově všichni
Espen, Arryn
<- Území

Uvnitř bylo víc a víc pachů, snad ještě víc, než cítil venku. Nebo to bylo prostě tím, že sevevnitř pachy neměly šanci tolik rozptýlit. Každopádně sebrzy přesvědčil, že bylo ještě mnoho členů, které neznal. Opravdu netušil, jestli to byli všichni nebo se někdo ještě toulá někde po ostrovech, ale i tak tu bylo dost velké shromáždění. Držel se za tátou, dokud si nezačal všímat jednoho vyhublého vlka. Nejspíš síla nebyla hlavně o tom budit hrůzu, ale být jistotou pro ostatní. Zvedl k němu pohled a pousmál se. Samozřejmě mohl taky pomoci a nemusel se ani ptát. "Něco zkusím přinést" navrhl hned, to už se přihnal Espen, kterého dlouho neviděl. Teda spíš ono mu to připadalo jako věčnost. Hned se chlubil tím, co dělali, chvástal se a on se nad tím jen lehce pousmál. Nehodlal s Espenem soutěžit, nehodlal s nikým soutěžit. Otec ho miloval, matka ho milovala.. Mohl smečce přinést dobré, když se bude soustředit na sebe a svou rodinu. A tak mu (Espenovi) jen pokývl na pozdrav a už se vydal také pro jednu kožešinu, kterou chytil mezi zuby a vší silou se snažil jí dotáhnout, kam bylo potřeba. Ačkoliv byla kožešina na něj ještě stále trochu těžká a tahání připomínalo spíš cukání, stejně se nevzdal a se svou snahou nakonec dotáhl i on kožešinu, kam bylo třeba. S tím se zadíval na rezavého vlka, chvíli se před ním zastavil a prohlížel si ho. "Je to tam venku tak nebezpečné?" zeptal se ho tlumeně, aby ho příliš nerušil. Však táta přikázal, že má být v klidu a odpočívat, nikým nerušen. Ale brzy se odtáhl, aby nevyrušoval jeho odpočinek a pozdravil všechny příchozí. Pohledem visel na tátovi, protože netušil, co se bude dít a byl defakto jediná jistota mezi těmi všemi. Mámu neviděl.. Kde byla?

<- Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Samozřejmě vnímal, co o něm pronesl táta a byl na sebe patřičně hrdý. Rozhodně doufal, že mu bude dělat radost i nadále, vyroste z něj silný vlk, bude mít nějakou důležitou roli a smečka sebez něj neobejde. Jasně, znělo to bláhově, ale přál si najít něco, do čeho bude nadšený. Stoupal za tátou vzhůru do pohoří, a pak na území smečky jak jen mu tlapky stačily, aby s ním držel krok. Cestou si dával pozor na tlapky, kam šlape, ale zároveň mu občas pohled utekl pryč, aby si zapamatoval cestu. Až bude větší a přijde příležitost vyrazit mimo území sám, určitě bude skvělé znát cestu zpátky a poznat pořádně okolí. Na území smečky bylo najednou až moc pachů, které ho praštily do čumáku. Opravdu smečka byla větší, než si původně myslel. Těch pár vlků, které potkali, když se vydali před úkryt, bylo nic v porovnání s tím, kolik pachů cítil teď. Nedokázal si ještě pořádně představit tolik vlků na jednom místě. Zastavil se za tátou a pohlédl na něj, jak se díval na obzor a své oči směřoval tím stejným směrem, snažil se vidět to, co viděl on. Do srsti mu dopadaly jemné kapičky deště a opět ucítil ten pocit jako předtím u jezera. Jen o něco slabší, vody nebylo tolik. Sám zvedl hlavu k oblakům a když táta zavyl, následoval ho svým pokusem o zavytí, což se zatím rovnalo jakémusi pištivému zvuku, který se ještě neměl čas prohloubit. A pak fascinovaně sledoval jiskřičky, které odlétaly z jeho srsti a vznášely se do vzduchu. "Wow" vydechl tiše pro sebe a zamrskal ocasem. Ve snaze vnímat vodu kolem sebe, se mu podařilo jen spojit maličké kapičky v pár silnějších, které mu káply na čumák. Zachvěl se, ale v tom soustředění si nevšiml, že už táta zmizel do úkrytu, a tak se rychle rozběhl za ním.

-> Úkryt

Plavání nakonec nebylo tak složité, jak se na první pokus zdálo. Opravdu čím více se snažil, tím lépe to šlo. Zatímco sám přemýšlel nad tím, co se svým elementem může udělat, otec mu akorát podpořil myšlenky svou odpovědí. Začínalo být super cítit, že mohl být silným a velkým vlkem, měl přeci podporu rodiny! Jednou třeba dokáže všechno, co ho napadne, co bude mít smysl. Nevzlétl myšlenkami ale nikam k nebesům, bylo ještě hodně věcí, o kterých neměl ani ponětí a které se musel naučit. Všechno hezky postupně. K uším mu doléhala slova ostatních na břehu, zatímco si sám dával krátkou přestávku, aby nabral síly. Taiclara a další vlk se vydali na lov, dvě vlčice zůstali a jak vlček chápal, nejspíš byla Astrid defakto jeho nevlastní matka, když byla matkou jeho nevlastní sestry? Dávalo to smysl? Skoro se mu z toho zamotala hlava. Tolik informací, které potřeboval vstřebat, a přesto si byl jistý, že se naučil plavat. Když se otec vydal ke břehu, pustil se ho a začal plavat za ním. Získával každým tempem na jistotě a slaná voda opravdu pomáhala získat jistotu v tom, že se neutopí. Vodu kolem sebe ale vnímal, jako kdyby k němu potichu promlouvala a stačilo jen napnout uši a slyšet. A tak se nakonec dohrabal až ke břehu, kam vylezl. Zatímco táta řešil věci s vlčicemi, podíval se ještě do vody, ke které se snažil vyslat svou myšlenku: 'Já jsem pán vody přece!'. Ač se to zdálo jako až moc velká náhoda, na hladině se objevila kola, jako kdyby na ní přistál nějaký list. A přesto tu nic nebylo, co by takhle rozvířilo vodní hladinu. Chtěl jásat, nejspíš za to mohl on.. Ale to už se táta rozhodl pro návrat, takže se odtrhl od vody a vyrazil zvesela za ním. Vzhůru domů!

-> Alatey (přes Hraniční pohoří)

Začínal na to plavání pomalu přicházet. Sice si už nabil čumák a skoro se utopil, ale opravdu se zdálo, že voda by ho nenechala, aby v ní utonul. Když tomu věnoval pozornost, opravdu nadnášela, takže bylo po chvilce docela jednoduché se dostat na hladinu, a taky začínal vnímat vodu kolem sebe jako kdyby..? Prostě jí cítil. Úplně tomu ještě nerozuměl, ale zdálo se, že otec měl pravdu ohledě jeho magie. S tím si ale začínal také uvědomovat svou odlišnost. Tedy on jí vnímal už předtím, že se něčím lišil od svých sourozenců, ale neměl ani tušení, že to byla tak zásadní věc jako magie! Při nejmenším, když ho nějaký sourozenec začne příliš otravovat, může mu darovat spršku studené vody, aby jim zchladil hlavu. Tak to nějak fungovalo, ne? A tedy pokud měl táta poloviční sourozence, byla tedy Taiclara jeho poloviční sestra?
Sice se plácal ve vodě a snažil se přijít na nejvhodnější a nejefektivnější způsob plavání, aby dosáhl na tátu, ale přeci jen vnímal zbytek přihlížejících. A taky slova vyřčená mezi jimi a otcem. Připadalo mu to nanejvýš zajímavé, nejspíš celý svět byl nakonec daleko složitější a větší, než mu prve připadalo. A on taky jistě vyroste, a pak bude moct pro smečku něco udělat. Ale plavání začínalo být docela náročné a malý vlček se začínal cítit pomalu unavený. Všiml si křídla, které bylo natažené do vody a doplaval k němu, aby se ho na okamžik chytil a mohl si odpočinout. "Začíná mi to jít" houknul na tátu a zvedl k němu hrdý pohled. "A co všechno se dá s takovou magií dělat?" vrtalo mu to hlavou, ale rozhodně nechtěl nikomu skákat do řeči, takže si počkal na vhodný moment, kdy bude chvíle ticha. Rozhlédl se po vodní hladině a zapřemýšlel, co by se dalo dělat s vodou? Jak by se vůbec mohl takovou magií ubránit, nebo ubránit někoho dalšího? Jestli to bylo vůbec možné to netušil, ale snažil se to ve své hlavě vymyslet. Začínal mít opravdu plno nápadů, ale jestli byly uskutečnitelné, to zatím neměl ani tušení.