Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Přistání ve vodě nebylo opravdu příjemné. Naopak. Ale na druhou stranu, když prvotní emoce utichly a on se na to díval s rozumem, nebylo to ve vodě tak špatné. Zdálo se dokonce, že ho voda svým způsobem nadnáší, ať to bylo způsobeno čímkoliv a navíc dosáhl na dno, takže spíš ve vodě teďka stál jako zmoklý pes (tedy vlk) a koukal zmateně kolem. Naštěstí panikařil jen chvilku, takže se mu to do hlavičky zatím nepropsalo jako ta nejhorší zkušenost pod sluncem.
Kecnul si na zadek, když do něj táta jemně strčil čumákem a skončil tak ve vodě zase téměř celý. Nechápavě jej pozoroval. "Jak to víš?" vypadlo z něj. Táta věděl snad všechno? "Ach, moje oči? Nejsou jako tvoje?" zeptal se následně už trochu víc logicky (přeci vlastně sám sebe viděl v odrazu jezera!) a pomalu se zvedl na tlapky, aby popošel zase trochu do vody. Tentokrát pečlivě vybíral místa, kam šlápne, aby nezahučel pod vodu zase čumákem napřed. Už teď měl pocit, že ta sůl mu zalezla snad úplně všude. Zastřihal ušima a zvedl hlavu, když táta pronesl to slovíčko "nevím". Takže nevěděl všechno? "Hlavně, že nadnáší" zahuhlal si pro sebe a udělal několik kroků k tátovi, který si stoupnul do vody také. Když však oslovil Taiclaru, nějak mu došlo, že tu nejsou jen oni dva a věnoval pohled ostatním, což narušilo jeho soustředění a v další moment cítil, jak ztratil pevnou půdu pod nohama. Zamáchal tlapama a potopil se pod vodu jako kotva, ale tentokrát zůstal v klidu. Jak na to? Jedna noha, druhá.. Noták! Máchnul nohama silněji, až se mu nějakým zázrakem povedlo se dostat hlavou nad vodu, kde se pořádně nadechnul, zatímco tlapkama hledal dno, o které by se zapřel.

← Území Alatey (přes Hraniční pohoří)

Držel se táty celou dobu statečně a poměrně se mu dařilo s ním držet krok. Když mu nožky přestávaly stačit, prostě si popoběhl, aby velkého vlka dohnal. Občas se poohlédl po ostatních, ale dával si pozor, kam šlape. Zkoumavě se rozhlížel po okolí a bylo tu prostě příliš mnoho vjemů, na které si musel zvyknout. Doteď to byl jen úkryt a území smečky, tady bylo ale těch pachů daleko víc a upřímně řečeno neměl ani pojem o tom, jak daleko je od domova, od mámy a sourozenců. Trochu se mu naježila srst na hřbetě, když se zastavili u jezera. Chvíli vydýchával ten skoro až maratonský výkon, když na něj táta promluvil. Zvedl k němu oči, střihnul ušima a nechal se postrčit k vodě, do které pohlédl. Sledoval v ní svůj odraz a nedůvěřivě pozoroval chvíli hladinu, než se sklonil a opatrně namočil do vody špičku jazyka. "Slaný slaný!" vyjekl a zahrabal nožkama, aby se od vody vzdálil, ale mělo to spíš opačný efekt, protože za chvíli už zmizel pod hladinou. Voda na kraji nebyla hluboká, ale pro malé vlče to byl prve šok, takže jen máchal nohama na všechny strany, než mu došlo, že vastně na dno dosáhne a jen vynořil hlavu, aby se zmatečně podíval na tátu a všude kolem. Až po chvilce si uvědomil, že má tělo zvláštně lehké. Že by to byla voda, která ho nadnášela? "Proč je ta voda tak slaná, tati?" vypadlo z něj a packou se snažil rozvířit vodní hladinu.

Na Taiclaru přikývl. "Ano, Arne" odpověděl jí. Neměl nejmenší tušení, co by jeho pochvala mohla ve vlčici probudit nebo, že by jí to mohlo být nepříjemné, takže naklonil nad jejími slovy hlavu na stranu. To také vyvolalo v jeho zmatené hlavičce dalších několik otázek. Červené oči značí sílu? Ale nebyla síla trochu relativní pojem? Nejspíš byl vlček ještě příliš malý na to, aby to pochopil, a tak to nechal být. "Nemáš zač" usmál se na Taiclaru, zatímco se vzdálil zase k máme. Zachytil slova otce, která se týkala magie a stejně tak pozornost věnoval matce, když se jala odpovídat na jeho otázku. To dávalo smysl. A fascinovaně hleděl na kuličku nad její tlapou. To byla přesně ta samá, která předtím zářila nad ním! "Takže existují 4 elementy.. Oheň, země (podíval se na Taiclaru), vzduch a voda" shrnul si to pro sebe a chvíli nad tím urputně přemýšlel. A jak se taková magie ovládá? Jak se jí má naučit? Jenže z myšlení jej vytrhl další příchozí vlk (Leto), na kterého se dlouze zadíval. Jeho oči byly hrozně světlé! "Vzduch?" naklonil hlavičku na stranu, jenže neměl další prostor na to, aby se poptal více, protože to už jej otec žádal, aby šel s nima. Nechal klacík klacíkem a zvedl se od mámy, které věnoval pohled, zatímco našel pohledem i své sourozence. Tvářil se lehce zmateně. To má jít jen on sám? A co budou dělat oni? Ale nic neřekl a vyběhl za tátou, aby se mu neztratil z dohledu. Šli někam dál od rodiny, od úkrytu.. Bylo v tom něco zvláštně děsivého, ale také u mladého vlčka převládala jistá zvědavost. A tak cupital v závěsu za Einarovým ocasem, co mu jen malé nožky stačily.

→ Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Začínalo se to kolem nich plnit dalšími a dalšími vlky. Někteří byli podobní tátovi, ale někteří vypadali jinak. Zatím byl spokojený schovaný kdesi u Taiclary, která jak se později dozvěděl, byla jeho sestra. Jako že starší nebo tak? Nebo měla jinou mámu? Vstřebával ty informace, až zachytil pohled Solveig a vrátil jí stejně zmatený. Nic však neříkal. Alespoň prozatím, než si srovnal myšlenky. Začínal mít pocit, že si všechny ty vlky hned tak nezapamatuje, takže se jen rozhlížel kolem a snažil se si všechny zatím zařadit do bubliny "smečka alias rodina". Až po chvilce se zvedl a odcupital zase kousek dál. Zdálo se, že sourozenci se chtěli kamarádit, ale on ne! Chtěl klid. "Já jen.. ahoj" řekl tlumeně do davu vlků a střihnul ušima, než se zadíval na další příchozí samici, která také měla jiné oči než ohnivě rudé (Vločka), ale pro teď se k ní příliš nehrnul. Neměl nutkání jít někoho z těch dospělých otravovat nebo se jít hned seznamovat. Stačilo mu si sednout opodál a pozorovat je. A jaká to byla zábava! Mohl se tak naučit interakce mezi vlky aniž by se do nich přímo sám hrnul. Sednul si zase blíže k mámě a rozhlížel se po zemi, než si tlapkou k sobě přitáhl klacíček, který se jal okusovat. Ale oči měl stále na vrch hlavy, aby mu nic neuniklo! V hlavičce mu to šrotovalo a nejvíc jej zajímala jedna otázka.. Hodil důležitý pohled na mámu. "Proč mají všichni ty ohnivé oči, jen pár jiných má jinou barvu?" napadlo jej, protože tohle ho vážně zajímalo. Bylo to divné a třeba to mělo hlubší význam. A dokud se nezeptá, nic nezjistí.

Černobílá kulička se schovávala kdesi za zády své mámy, zatímco se kolem dělo spoustu věcí. Ať už se Solveig vrátila od těch dvou jiných vlků, tak ten béžový kecal a jeho dva sourozenci mu žraly tlapy. Připadalo mu to bláznivé. Proč tohle někomu dělat? Mohl si žužlat tlapy sám kdyby chtěl. Schovaný byl takhle spokojený, protože nebyl moc vidět, ale přesto slyšel, kde se co šustlo a kdo co řekl. Byl tiše, občas vystrčil hlavu, aby zkontroloval všechny v okolí a když už se to tu začalo hromadit neznámými vlky, nebylo mu moc příjemně. Jenže ve všech těch červených očí, byly právě oči nově příchozí vlčice to, co jej poněkud fascinovalo. Zamrkal a plíživě se odplazil od matky, zatímco sledoval mladou vlčici před nima. Chvíli jí tiše pozoroval, než se konečně zvedl a vzpřímeně zamířil přímo k ní. Zastavil se před ní a sledoval její oči, kteréí měly pěknou barvu. No samozřejmě si všiml, že oči béžového vlka byly taky jinak barevné, ale tahle barva se mu líbila poněkud více. "Ahoj" pozdravil vlčici a zaujatě si jí prohlížel. Měla zajímavé barvy, ale ty oči! Byly krásné. "Máš hezký oči" vypadlo z něj bez myšlení. Přišlo mu to jako strašně důležitá informace, kterou musel vlčici sdělit! A voněla poněkud.. po tátovi. Trochu uskočil, když se najednou ozval hlas táty, který tu vážně nečekal. Ne, že by se ho bál, lekl se náhlého zvuku za sebou a schoval se u Taiclary, aby se na tátu a další příchozí vlčici zadíval ze zdánlivého bezpečí u boku Taiclary. Zaposlouchal se do slov otce a ve své hlavě si dělal důležité poznámky. Takže Taiclara, vlčice vedle něj a ještě navíc byla nějak s nimi příbuzná nebo co? A Jaina, ta nová.. Jeho sestra? Yaro, tamten béžový vlk, omega.

Zvědavě odtrhl pohled od broučků, kteří lítali kolem, když se ozval nějaký cizí hlas. Nechal hlavu zabořenou v trávě, jen čumáček trochu vystrčil, když tiše poslouchal hlas, který neznal. A pak se nad ním objevilo jakési divné světlo jako nějaká lampička nebo co! Přivřel oči a vykoukl z trávy, všiml si matčina pohledu. Nejspíš byl moc daleko? Nebo nebyl tak dobře vidět? Ale na své otázky si nedokázal odpovědět. Pohledem sklouznul po ostatních a nakonec zastřihal ušima, když se Solveig ocitla ve vzduchu, vypadalo to skoro jako kdyby letěla. Ale když putoval pohledem výš, došlo mu, že jí vzal otec. To nebylo tak zvláštní, jako kdyby skutečně letěla. Pro sebe si cosi zamlaskal a nenápadně se začal plazit blíž ke svým sourozencům, matce a tomu neznámému vlkovi, po kterém se vrhli jeho dva sourozenci. Vyhledal pohledem Rannei, které táta ukradl Solveig a jen se nad tím zašklebil. Pozorování ostatních ho bavilo. Ale i tak se neměl k tomu, aby se vrhnul do jakékoliv hry. Místo toho se schoval za velké tělo mámy a začal zaujatě okusovat stébla trávy. Bylo tu mnoho vjemů, pachů a malý vlček netušil, které by měl prozkoumat dříve nebo později a kterým by se měl raději vyhnout. Stejně jako se k vlkovi neměl, i když matka sourozencům potvrdila, že je postavením pod nimi a tudíž ho můžou šikanovat.

← Úkryt smečky

Cupital za mámou a sourozenci jak mu jen tlapky stačily a zároveň napínal uši k odpovědím na své, nejen své.. otázky. Zaujatě sledoval mámu až se nakonec poněkud ztratil v davu svých sourozenců hrnoucích se ven a z úkrytu vystrčil hlavu jako poslední. Ne, že by mu to vadilo. Odpovědi zaslechl tak jako tak a to mu stačilo. Vztyčil uši a oči doširoka otevřené sledovaly, jak to venku vlastně vypadá. A žádná tma tu nebyla, nejspíš tma skončila, než ven došli nebo kecali tak dlouho.. Kdo ví. I tak zamířil prve k mámě. Nejspíš dávalo smysl, že ačkoliv byli potomci alfy, svou roli ve smečce si museli zasloužit? Upřel na mámu modré oči a důležitě se na ní díval, jakoby kalkuloval všechno reálné i nereálné. "Chceš žíct, že si své postavení musíme zasloužit?" zeptal se a rozhodně se nedalo popřít, že vlček byl sice tišší a nenápadný, ale bystrý a vnímavý. Po chvilce pohledem sklouznul na své sourozence a zaujatě sledoval, kam se kdo "rozutekl", než si všiml Solveig opodál. Chytrá holka! Následoval jejího příkladu a vydal se také neohroženě kousek od mámy a sourozenců na průzkum. Čumák zabořený v zemi, pořádně nasával pachy prostředí a i všemi ostatními smysly zkoumal, co bylo pro něj nové. Až se nakonec uvelebil v trávě a schoval se jako malá huňatá hromádka před zraky všech. Sem tam vykoukl na mámu, sem tam na ségru, na bráchu.. A na ostatní, které viděl v dálce. Ale co jej nejvíc zaujalo byli broučci, kteří občas prolétli kolem. Takový miniaturní tvorové!

Pozoroval sourozence modrýma očima, zatímco ušima hltal nové informace, na které se máma rozhodla Espenovi odpovědět. Uši byly napjaté vzhůru jako dva vysílače, aby mu žádné slovo neuniklo. A taky, že neuniklo! Pamatoval si všechno, co velká vlčice řekla. V hlavičce se mu honilo pár otázeček, ale na žádnou se nezeptal, protože teď bylo rozhodnuto, půjdou se podívat, co je tam venku. A tak se zvedl na čtyři tlapky a vykročil za vlčicí jak jen mu nožky stačily. On narozdíl od svých sourozenců neztrácel čas praním a handrkováním se. Měl jediný cíl a dosažení jeho poháněla obrovská zvědavost. Jak moc byl svět venku asi velký? Rozhlížel se už cestou, ačkoliv z očí vždycky na chvíli spustil mámu, ale nakonec se pár rychlými kroky domotal až pod tlapky vlčice, aby na ní upřel svá modrá kukadla. "Mami?" vypadlo z něj náhle, zatímco mu pohled opět utekl kamsi na zem, potom na jednu stranu a náhle na druhou, než ho opět pozvedl vzhůru do její tváře. "Je táta ten nejsilnější a nejchytřejší?" otázal se se zájmem, načež odtrhl zaujatý pohled, aby zkontroloval, zda jsou jí všichni sourozenci v patách a nikoho cestou nepoztrácí. Jako kdyby si chtěl malý vlček hrát na druhé oči i uši dospělé vlčice. Pokud se musela rodina držet pohromadě, pak proč by máme trochu nepomohl a nehlídal si své sourozence jako oko v hlavě? Ačkoliv ho to brzy omrzelo a opět upřel zvědavý pohled přímo před sebe, ale nijak se neměl k tomu, aby se rozběhl vpřed. Kdo ví, co tam mohlo čekat. Spíš než impulzivnost se u něj dala poznat jistá opatrnost a přemýšlivost, s kterou dělal věci už od svých prvních kroků.

→ Území Alatey

Sedl si jakmile matka začala mluvit. Sledoval chvíli svého vztekajícího se bratra, než stočil pohled k matce a věnoval jí svou plnou pozornost. Espenovo vřískání šlo jedním uchem dovnitř (které měl sklopené) a druhým ven (které měl napřímené). Rozhodl se totiž, že mu to nestojí za pozornost, a tak bratra jednoduše ignoroval. Místo toho modrýma očima vyloženě hltal důležitá slova, která si ukládal do přihrádek ve své malé hlavičce. Důležitě kýval hlavou, jak se snažil ty tři pravidla zpracovat, a že s prvním mířeným na Espena vážně souhlasil! Nijak se však nevyjádřil. Mohl se opravit jako zbytek sourozenců, kromě Solveig, která zamířila k němu a kterou sledoval tázavým pohledem. Jestli ho chtěla sežrat, to netušil, ale doteď se projevovala jako pěkná bojovnice! A tak by se tomu vážně nedivil. A zatímco se strhla bitka mezi Rannei a Espenem, Solveig si jen sedla k němu. Nevěřil svým očím. Zkoumavým pohledem si sestru prohlížel, než pohled stočil opět k mámě. "L.. R.. Rl.. Rodina" dostal ze sebe s plným soustředěním a rozhlédl se kolem. Jasně, takže oni byli rodina.. Rodina se drží spolu. To opravdu bude muset celý život vystát ty dva rváče? Pohled mu sklouzl po zrzavém bratrovi, který odpočíval opodál. "Ještě bl-brácha" hodil důležitý pohled po mámě. "Nesmíme ho.. Zapomenout" to bylo asi nejvíc slov, které ze sebe černobílý vlček zatím dostal. Olízl si suchý čumáček, pohledem chvíli zkoumal po úkrytu, než si začal zaujatě prohlížet i otce.

Čas plynul, utíkal rychle, a přesto malý vlk strávil většinu času pozorováním ostatních sourozenců, kteří se mezi sebou prali a poměřovaly své síly. Nebylo to ani tak, že by se nechtěl zapojit a zkusit si to, ale učil se převážně tím, že pozoroval ostatní. Každý sourozenec měl svůj styl, kterým zkoušel přeprat ostatní a černobílého vlčka tohle hrozně zajímalo a bavilo pozorovat. Ještě kdyby dostal k tomu popcorn měl by každičkou rvačku sourozenců za úplně dokonalý film! A přesto se párkrát také pokusil zapojit a napodobit své sourozence. Přeprat je vlastním stylem.. Nebyl ten nejakčnější z vrhu, ale když už se do bitky jednou zázrakem pustil, rozhodně s vervou. V ten moment působil jako kdyby ho někdo vyměnil, jeho nezájem a flegmatismus byl ten tam. Sílil a rostl každým dnem, ale projevoval se pořád víceméně stejně. Zkoumal všechna zákoutí úkrytu a pelechu, zatímco jeho sourozenci plýtvali energií na něco jiného.
Zrovna pospával v oblíbeném rohu, když zaslechl svou sestru. Střihnul uchem, otevřel pomalu oči a tázavě k ní zvedl hlavu. Ale Solveig si ho moc dlouho nevšímala. Pro sebe si jakoby pokrčil rameny a pozoroval sestru, která zamířila k matce a něco jí začala špitat do ucha. Zaujatě sledoval a pozoroval další interakci mezi rodiči a sourozenci, zatímco si v hlavě dělakl poznámky. Uši mu zastřihaly při slovech, která se k němu donesla a zdvihl se na své tlapky. "Ch-Chci taky!" vyjelo z něj najednou trhaně a dost nahlas, aby to mohlo být na jeho poměry až zvláštní. Ale zaujetí se rozhodně nedalo v jeho výrazu popřít. Tohle místo už znal, ale co je.. venku? To bylo přesně to, za čím se rozhodl teď jít pokud získá tu možnost se tam ven podívat.

Jakmile uloupil kousek masíčka, se kterým se prve svalil na zem jako nějaká shnilá švestka, rychle odcupital do zdánlivě bezpečného rohu, kde měl prostor na to si maso pořádně v tlamičce ožužlat a pokusit se ožvýkat. Chuť to mělo dobrou a zůstávala na jazyku, zatímco se ukládala zároveň v malém mozečku jako velmi důležitá informace. Žaludek taky hlásil, že mu tohle moc bude chutnat, a tak se s tím kusek pral, snažil se ho vší silou urvat, zatímco očka sledovala střídavě kousek masa a střídavě své sourozence, kteří se pustiliu do šarvátky. Taková bitka! Že se nestydí se takhle mezi sebou prát! A přeci on měl v tom rohu svůj klid, skoro jakoby splynul se stěnou a nebyl přítomný, jak tiše pozoroval své sestry a černobílého bratra. Modravá očka zkoumala tu hru a skoro vypadal jako kdyby analyzoval každý útok a protiútok svých sourozenců. A taky, že jo. Pozorování to byla zábava, ale co teprve se zkusit připojit do hry? To se mu zatím prostě nechtělo, a tak když zmizel ten rádoby obrovský kus masa v tom malém tělíčku, hlasitě si zívnul a vykoukl ze své skrýše. Na kterou stranu by se měl přidat? Okusovat kotníčky ho nějak nebralo, a uši? Ble. Proč by měl žrát své sourozence, když tu má něco mnohem lepšího! A najednou se ta kulička zvedla a modrooký vlček vyběhl kolem svých sourozenců uloupit další sousto toho skvělého pokladu, který už ochutnal. Přeci jen tam bylo teďka prázdno, když se sourozenci mezi sebou handrkovali!

Modrooké stvoření pomalinku vrávoravě doťapkalo až ke svým sourozencům a oné voňavé věci, která byla na zemi. Vypadalo to jako pochoutka, a tak modrá očka, dokořán otevřená, sledovala, co to je zač, zatímco natahoval krk a čumákem se snažil očichat tu lahodnou vůni. Upřímně řečeno se mu sbíhaly sliny a začínal se mu v hlavičce rodit pocit, že by také rád ochutnal. Nebylo to mléko, které doteď znal a matčin struk, ale bylo to něco jiného, dle pozorování očividně k jídlu. A přeci se neodvážil do jídla hned vrhnout jako jeho hladoví sourozenci. Důvěřuj, ale prověřuj ne? A tak položil zadek na zem a sledoval svou sestru, která na něj hodila téměř vražedný pohled. Do jídla se nikomu necpal už od malička, vždycky vyčkával a věděl, že to prozatím přinášelo růže. Matka měla mléka dost, ale co potrava, která ležela na zemi před ním. Vypadalo to, že kousek po kousku nejspíš zmizí a už pak nebude. Malý černobílý samec by se měl nejspíš naučit rvát se o potravu. A přesto se nesnažil ani jednomu ze sourozenců sousto vytrhnout z tlamy. Sledoval však snahu svých sourozenců si kousek utrhnout pro sebe, s jistým dravým pohledem v očích jako kdyby plánoval a počítal, kdy se může po kořisti vrhnout. Téměř jakoby byl králík ještě živý a mohl někam utéct. A přesně ve chvíli, kdy viděl vhodný moment se vrhnul po jisté plandající části, kterou se pokusil vší vervou odtrhnout a zmizet s ní do bezpečí koutku, ve kterém se většinu času ukrýval, zatímco pozoroval pečlivě své okolí. Jenže zoubky ještě nebyly tak silné v té malé tlamičce a síla taky nebyla nikterak velká, a tak ten pokus vypadal poněkud vtipně. Maso tlamičkou spíše ožužlal a se snahou část odtrhnout od zbytku těla, se svalil na zem.

Na životě malého vlčete bylo nejzajímavější jídlo a teplo rodičů. Jenže čas plynul velmi rychle a brzy i černobílý vlček pomalu rozlepil svoje oči. A to poprvé viděl své rodiče a kupu sourozenců. Bylo jich hodně.. A v různých barvách, zrzavá, černá, bílá.. Zamrkal a snažil se zaostřit až kam dohlédl. Od toho dne se koukal na svět modrýma očima, které vynikaly mezi ostatními sourozenci a mezi rodiči. Jako kdyby ho někdo do tohohle pelechu prostě propašoval. Ale to by si myslel jen blázen, když byl podobný matce, jedné sestře a dokonce i bratrovi! Nevěděl o tom zhola nic jestli to bylo správně nebo špatně. Dokud měl teplo a mléko, stačilo mu to k životu. Trpělivost projevoval už od malička. Když se nožky zdály silnější, snažil se postavit, pomaličku a trpělivě zkoušel všechny možné varianty, až to mohlo někdy vypadat, že si snad ty malé nožky zlomí. Ale ne.. Jednoho dne udělal konečně pár alespoň trochu normálních kroků, než se zase sesypal na zadek. Nekvičel, odhodlaně to po chvilce zkoušel znova. A tak den za dnem se jeho chůze zdála jistější a jistější. Pádů bylo méně, a vratké nožky získávaly sílu, avšak stejně ještě občas narazil tlamou o zem. Svět se zdál najednou větší, když mohl ťapkat od jednoho rodiče k druhému, ale nikam nepospíchal. A když chtěl klid, prostě si ustlal někde u zdi, aby byl nikým nerušen. Také začínal cítit nové pachy, a jeden z nich působil velmi chutně. Zvedl hlavičku vzhůru a pozoroval otce, co to jen má. Když nabídl sourozencům, zvedl se na nožky a přiťapkal blíže, aby čumáčkem prozkoumal, co to je zač.

Černobílé klubíčko se podívalo na svět jako předposlední ze svých sourozenců. Ačkoliv tedy.. nevidělo, protože očka byla stále slepená. A tak se malé černobílé stvoření řídilo zejména čichem a hmatem. Už od prvních momentů se mu do mysli zaryly vůně jeho matky, otce, i sourozenců. Teplo, které ho obklopovalo bylo velmi příjemné. Nebyl zrovna ten průbojný sourozenec, od první chvíle se o struk příliš nepral. Pokud bylo u mléka plno, zkrátka si počkal, až se nějaký struk uvolní, a pak se na něj hladově přisál, a to ho pak odmítal pustit, takže bylo třeba ho trošičku odstrčit. Pokud mléko ovšem zbylo, ale matka ho měla snad dost pro všechny. Hlad a teplo bylo jediné, co malý vlček v prvních dnech vnímal a také potřeboval. Bylo to všechno to důležité, kolem čeho se točil jeho svět. Když matka odešla protáhnout své tlapky, vždycky je zahřívalo to druhé tělo.. A taky se mačkal se svými sourozenci.
Když však začínal pohyb jít mnohem lépe, byl to tento vlček, který se ne moc aktivně plazil sem a tam, jakoby se snažil najít vhodné místečko, kde je trochu klidu. Většinou to byl právě černobílý samec, který se snažil z hromady sourozenců vyhrabat a odplazit se mimo jejich dosah, jakoby toužil po troše klidu. Ale nikdy se mu to příliš nepodařilo. Nožky byly stále maličké a slabé, s nespokojeným tichým kníknutím své pokusy brzy vzdal. Ale! Jednou přeci vyroste a najde si trochu klidu z toho těsného sevření! Když zrovna neměl hlad a pokus odplazit se z dosahu sourozenců ho dostatečně unavil, spánek byl to nejlepší, co mohlo následovat.