Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Minulost, tak přesně v té se Astrid ráda utápěla celou svou duší i tělem, v níž se odrážela jistá křehkost, podobná té, která se projevuje u prvních vzrostlých květinek po krušné zimě. Dokonce také Hanka jí mohla zpozorovat. Ty vrásky na čele a pod víčky, ten unavený pohled… nešlo to přehlédnout. Jak smutné. Ovšem, tohle všechno byl pouhý následek něčeho většího a pro pochopení mnohem náročnějšího. Jak je vůbec možné, že po těch mnoha letech přetvařování a ukrývání skutečných emocí z ní vylezlo… tohle? I přes jistý strach a napětí v každém svale však pocítila touhu tohle změnit k lepšímu. Už se nechtěla vracet do těch starých kolejí, ne poté, co zjistila, že tahle cesta nikam nevede. Slepé uličky, ty jsou ze všeho nejhorší.
Po tom všem návalu slov přišlo škrábavé sucho v krku, i přesto byla ráda za to, že svá slova vyslovila. Ten pocit, když jí spadne kámen ze srdce… chybělo jí to. Pak ale přišla řada na Hanku a její řeč. Co všechno, co říká… je to pravda? Ale vždyť přece- „Skutečně?“ ujistila se letmým pohledem k ní, vnímajíc stejný pocit, jaký hnědavá vlčka popsala, a to vděk. Ještě se naučit jí ho ukázat… „Smečka - a nejen ona, ale i já - by měla být vděčná spíše za tebe. Prokázala jsi nám obrovskou službu a loajalitu, a to je to, co se u nás cení ze všeho nejvíce.“ roztáhla koutky do malého úsměvu. A upřímného - důležitý pokrok.
Stejně tak ji přišlo zvláštní uvědomění toho, že dosud pro ni skoro až cizí vlčice ji zrovna vypráví vlastní příběh, snad o to více ale dávala najevo svůj zájem jemným přikyvováním hlavy. Ovšem, málem by zapomněla na to, že Hančí se v Alatey ukázala těsně před zimou! Logický krok, avšak i s ním mnohdy přicházela otázka, zda bude dotyčný schopen přijmout novou roli smečkového vlka i po skončení zimy a nezmizí z povrchu zemského při první možné příležitosti. Ke štěstí všech alateyských se zrovna tento scénář netýkal právě Hanky.
„Dobré srdce mu nechybí, to vskutku.“ přitakala svědomitě, plná emocí, hlavně těch pozitivních. Další změna. „Jak je na tom vlastně Arryn?“ zeptala se náhle.

Mít tak čas posedávat u hrobu celé věky, zajisté by využila své hlavy a zabrouzdala do každé vzpomínky týkající se Cinder. A ač se taková myšlenka zdála být až nezdravě bláznivá, nyní tento prostor získala a chtěla ho využít. Musela, protože jen tak uctí její památku. Ach, a ten hnědý kožíšek a ohněm poseté jiskřičky v očích! Kým pro ni vůbec byla? Cinder, to jméno. Vzpomínala na ni jako na dobrou kolegyni ale i kamarádku, jako na vlčici neskutečně milou a hlavně oddanou nejen své smečce, ale také rodině. A jak to s ní dopadlo… život umí být tak nesmírně krutý, možná až příliš, nežli je zdrávo.
K další poznámce z Hančiny strany přikývla na znak souhlasu, nic ale neřekla, neměla co. A nebo měla, raději si ale tyto myšlenky nechávala pro sebe, neb přesně k tomu byla odmalička malá učena. Avšak, je takové myšlení správné? Proč její hlas nemůže být slyšen? Život má každá vlčí duše přece jenom jeden a neměla by si ho nechat ujít.
Následující otázka Astrid překvapila, ale zároveň potěšila. Ptá se na můj život… takhle nevypadá povrchní zájem. Nebo? „Někdy mám pocit, jako kdyby tu byla celý život,“ mrkla nenápadně po drobné vlčici, sledujíc její pohyby v obličeji, „ale není tomu tak. Chvíli jsem se potulovala po světě sama a docela ztracená, jako kdybych postrádala smysl života.“ a tento pocit jí nebyl cizí ani teď, ostatně dlouho s ním bojovala a doteď stále bojuje. „Ale pak… pak jsem narazila na mladého zrzavce, který zrovna zakládal novou smečku v horách. Právě on byl ten, který mi nabídl to, co nikdo předtím - rodinu a pocit bezpečí.“ až starou nešťastnici překvapilo, jak moc se rozmluvila, nicméně přesně to potřebovala. Někoho, komu se může svěřit, kdo si vyslechne její trápení. Ale proč by měla do takové pozice stavět zrovna Hanku? Stála by o to?
Opět koukla na jasnou zeleň v očích své společnice. „Ty zde nejsi od úplného začátku. Co tě k nám přivedlo?“ Strach? Beznaděj? Touha po novém životě?

Setrvala poklidně na místě a se vší vervou se vysnažila držet na své masce milý a nenucený klid, a to i přesto, že ouška jí mírně klesla dolů a srdéčko bušilo ostošest. Jako kdyby se bála přítomnost vlčici jen promluvit, ale co by ji mohla tak asi provést, ukousnout snad čumák? Ne, tahle panika nikomu nepomůže, musí se uklidnit a začít s Hankou jednat jako s miloučkou přítelkyní, kterou taky byla. Všechno musí být dobré, ne, všechno bude dobré…
A skutečně, z věčně přísné bety se najednou stala usměvavá vlčka. Béžová si v duchu oddechla, když Hanka zvedla zadní část těla a odsunula se, aby udělala léčitelce prostor, který ihned využila a přisedla si po jejím boku. Jak zvláštní to pocit, sedět a vůbec existovat vedle někoho, kdo je součástí smečky po dlouhá léta a přesto mít pocit, že i jen pokusit se o začátek konverzace může být takřka nemožný úkol. I když skutečně tohle napětí vychází pouze z přítomnosti druhé vlčice? Co když je ta tím mnohem víc, než si může myslet?
Ke štěstí Astrid nemusela začínat s řečí, a tak nastražila ouška a zaposlouchala se do oněch slov, hledíc přitom na strom s květy zbarvenými do ohnivých barev. Byly… jiné, ale i přesto svým způsobem krásné, stejně jako sama Cinder. „Těžko říci, jestli se tak stane. Sice tu nestojí příliš dlouho, ale zase nevyrostl jako běžný strom, pomohla mu v tom magie. Takže si osobně myslím, že takhle už zůstane.“ po chvíli ticha se rozmluvila, „Což ovšem neubírá na jeho výjimečnosti.“

//Úkryt Alatey

Hned po příchodu na nový (a přesto důvěrně známý) svět jí přivítalo ostré světlo, které ji ošklivě bodalo do očí, avšak ona s ním zápasila co nejstatečněji jen dokázala. Přece se nenechá porazit tak nepříjemnou leč prostou věcí, musí počítat s tím, že každý začátek bývá zpočátku krušný! Další pohled už byl o něco milejší. Došla kousek dál od úkrytu a rozhlédla se kolem sebe, jediné, co však před sebou zřela, byl hrob Cinder a u ní sedící hnědý kožíšek. Hanka… divné ji vidět sedět na jednom místě, a ještě navíc takhle v klidu. Kdy naposledy s ní mluvila s očí do očí? A jaká slova si s ní asi tehdá vyměňovala? Těžko říct, možná maximálně tak rozkazy. Má si s ní promluvit, poznat ji? Kdysi dávno by ani nepřemýšlela a už by letěla se seznamovat a zjišťovat, jaký hezký den asi měla, dneska už si raději přepočítávala každý jeden krok a myslela na to, co bude. Ale nakonec se přec rozhodla: půjde za ní.
„Hanko,“ i tedy oslovila zezadu svoji nadřízenou kolegyni a na znak jisté úcty i prachobyčejného pozdravu pokývla hlavou. „Máš tady volno? Pokud ano - snad ti nebude vadit, když si přisednu.“ A co když bude, co pak?

Jeden by ani netušil, kolik pocitů v ní může vyvolat jeden obyčejný rozhovor... lehký, plný dětské nevinnosti a také zvědavosti, která se u její poslední společnice Rannei projevila vskutku výrazně. Jako kdyby nechápala podstatu života, který se celý stavěl na každodenním bádání a hledání svého místa v tomhle obrovském a svým způsobem šíleném světě. Avšak nemohla ji za to soudit, přeci jen se jedná o poměrně náročný úkol a né každý se s ním dokáže popasovat tak dobře, navíc existují dokonce také případy, kdy mnoho poutníků ani své místo nenalezne… za jednoho z nich se dal považovat i onen šedivák, který kdysi stál na samém počátku zrodu této říše. Dante. Kde je mu konec?
Uběhlo mnoho času od posledního setkání (a nebo si to jen myslela, co když se jen až moc ponořila do vlastních snů a začala si ji plést s realitou? To by ale musela považovat za blázna!) a opět nastal čas, aby se Astrid vyhrabala ze svého zimního spánku. Už zase. Pomalu otevřela skleněná očka a po několika dohadech se svojí hlavou, která chtěla ještě zůstat v teplém pelíšku, se zvedla a líně se protáhla. Nikdo tu není, proběhlo jí hlavou, jen co se stihla dát dokupy, což v jejím případě mohlo trvat několik těch chvil… ale stalo se, a to je hlavní. Stejně tak dlouho jí trvalo, než se vyhrabala z úkrytu, nicméně i v tomto případě byla úspěšná, a tak mohla pokračovat ve cestě dál. Život volá.

//Alatey

Jak ale zjistila, o léčitelství nevěděla Rannei vůbec nic. Nu což, nevadí, aspoň mladou vlčku něčemu novému přiučí! Pokud ovšem o to bude i nadále jevit zájem, jako tomu bylo dosud - aspoň v takovém přesvědčení Astrid nyní žila.
„Dá se to tak říct.“ odpověděla krátce a při zmínce Cinder odvrátila pohled na jinou stranu. Jen těžko si uvědomovala, že už nikdy více ji neuvidí, už nikdy více s ní nebude moci pohovořit o čemkoliv, co by jí zrovna trápilo - byl takový scénář u ní vůbec možný? Možná, kdybych jí aspoň jednou za celý ten čas svěřila... „Není to ale jen o tom ošetřovat zraněné, léčitelství je důležitý a pro smečku dost podstatný obor. Musíš umět zachovat klid ve vážných situacích, být trpělivá, pamatovat si velké množství rostlin a znát jejich účinky...“ bylo toho opravdu hodně, až se musela ujistit, zda vlče dává skutečný pozor. A i kdyby ne, zaujmout ji chtěla, a tak použila magii a před sebou vykouzlila pár květů heřmánku. Jak se jí asi zalíbí, najde v ní tu krásu, kterou viděla i ona? „A až nastane ten správný čas, i ty si jednou vybereš, co budeš pro smečku dělat.“ jemně se pousmála.

Povšimla si, s jakou hrdostí k ní mladičká vlčice došla. Rázný krok, pozvedlá brada, sebejistý výraz ve tváři - to vše se mohlo od alateyské princezny očekávat. Kromě toho se ale dočkala i jistého povzdechnutí, jako kdyby ji snad něco trápilo. A co když ano, byl tohle snad skutečný důvod k jejímu příchodu? Našpicovala ouška.
„Rozšířit si známosti u ostatních členů je potřeba, to máš pravdu.“ o tom ostatně věděla Astrid své. Okamžitě si vybavila Einarova slova pronesená na posledním srazu: správná delta by měla znát většinu členů ze smečky. Jen těžko jí mohlo být cizí vědomí, kolik úsilí bylo třeba vložit do toho, aby tento úkol splnila... i když, kromě Jainy, s níž zvládla pronést více než dvě věty, mohla být alespoň ráda za to, že se už více neutápěla v tom kdysi nekonečném žalu. Jak potupné, jen si na to vzpomněla! Stejně tak jí zaujala slova ohledně pocitu samoty, nijak se k nim ale neměla v plánu vyjadřovat.
„Není třeba ji hledat, moc ráda tě poznám,“ z tváře jí neunikl drobný úškrn. „Já se jmenuju Astrid a už dlouhá léta tady sloužím jako léčitelka. Víš, co všechno taková práce obnáší?“ započala tedy s tím, co se stalo její hlavní náplní, tedy se seznamováním. Kolik jim toho Stina o smečce a jejím fungování povyprávěla? To se nyní ukáže.

Netrvalo příliš dlouho, zničehonic se Astrid dostalo skvělé příležitosti, jak poznat další z řad členů smečky - okamžitě tedy její pohled spočinul na mladičké vlčici, která za ní přiťapkala i s jakýmsi hrdým pohledem ve tváři. „Buď zdráva.“ pozdravila a jako vždy (nebo spíše posledních pár měsíců, kdy se její psychický stav konečně nedržel jen na bodě mrazu) pozvedla jemně koutky, dávaje tak najevo, že za novou společnost byla ráda. Ještě chvíli ponechala tlamu v úplné tichosti, prohlížeje si krátce huňatý kožíšek vlčky pochopila, že šlo o jedno z vlčat Stiny. Kdy stihli tak rychle vyrůst, pomyslela si, stejně jako tehdy u svých vlastních dětí - stačilo jen drobounké mrknutí oka a už z maličkých nevinných kuliček vyrostli v mladé a silné jedince. Ne vždy se všichni z nich takového scénáře dočkali, ostatně, i s tím měla Astrid vlastní a nepříliš pěkné zkušenosti.
„Copak tě ke mně přivádí, snad zvědavost? Nebo je něco, s čím bych ti mohla pomoci?“ nechala jí prostor se vyjádřit, zcela upřímně zvědava, copak asi Rannei přimělo k tomu zvednout své tlapky a postarší vlčici náhle oslovit.

Za pomocí Sierry, která přiběhla bledé vlčici s okamžitou pomocí, za byla více než ráda, se Astrid přeci jen podařilo dostat zranění pod kontrolu, a ta nejzávažnější z nich i ošetřit. Ještě že tak, aspoň ty nejhorší scénáře nebyly naplněny, jako tomu bylo v předchozím případě, to by bylo neštěstí, a to smečka po tak krušných časech přeci nepotřebovala! I když, ovšem, by bylo pro všechny zúčastněné mnohem lepší, aby k žádné prolité krvi nedošlo. A chudák Máta by nezískala tu ošklivou ránu na noze. Nu, škoda jen, ale osudu zabránit přeci nemohla.
Když bylo vše dokonáno, ujistila se, že nikdo žádný z ostatních v úkrytu nepotřebuje od ní pomoc, než u ona sama usoudila, že je vše v pořádku, odešla od léčitelského koutku kamsi do ústraní, s cílem srovnat si nahromaděné myšlenky v hlavě a vyčistit si stále trochu zakrvácený kožíšek - přeci se takhle nemůže věčně vystavovat společnosti, musela jako správná delta taky nějak vypadat!

Jméno vlka: Astrid
Počet postů: 3
Postavení: Delta
Povýšení: -
Funkce: Léčitelka
Aktivita pro smečku: Účastnila se smečkového srazu a pohřbu Cinder, výpomoc u pohřbu, poznávala členy smečky (Jaina)
Krátké shrnutí (+ rychlohry): Po srazu se účastnila pohřbu Cinder, kde za pomocí magie pomohla uzavřít hrob. Následně se za ní vydala Jaina, se kterou se Astrid blíže seznamovala.
Smečková minihra: -

× Zkontroluj svůj/smečkový úkryt (1b)
× Ošetři/nech si ošetřit vážné zranění související s potopami (3b)
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí (2b)

Neváhala ani minutu, vešla do tunelu a zrychlila svůj krok, aby zjistila, zda je vše v pořádku. Kdyby ale bylo, z jakého důvodu by tu nejistotu mysl žralo takové nutkání něco udělat? Jakmile se ocitla na místě, nestačila se ani divit, s jakým děsivým zjevením se musela tentokrát setkat. Jeden rezavý okřídlený vlk a dvě vlčice šedých barev zbarvené vlčice, všichni do jednoho zničení a promočení srkz na skrz. A nejenom to, i čerstvá stopa rudé krve se zde linula. „Einare!“ štěkla a okamžitě k němu přiběhla, aby začala aspoň s první pomocí. Copak se stalo tentokrát? Otázek měla v hlavě mnoho, nyní však nebyl čas na to, aby se kohokoliv z vlků ustanovičně vyptávala na detaily. Ne pokud nechtěla, aby další alateyské členy potkal jakkoliv hrůzný osud. „Sierro, Fialko, potřebuji pomoc! Jsou tu zranění!“ zvolala do téměř prázdného prostoru a zadoufala, že někdo další její volání vyslyší a přispěchá na pomoc. A to hned.
Jakmile se její pokus co nejlépe zastavit krvácení u Einara povedl, vydala se po stopách další zraněné vlčice, konkrétně tedy Máty. U té věnovala hlavní pozornost především otevřené ráně na zadní noze, u níž také musela zastavit krvácení, a tak za pomocí magie vytvořila další pavučiny. To nic, už jsem tady, utěšovala se poklidně, s prací však ani na vteřinu nepolevila.
Když už i ta nejhorší zranění měla pod kontrolou, věnovala pohled své bývalé učednici. „A jak jsi na tom ty, bolí tě něco?“ během této otázky si po očku všimla i dvojici hnědých vlků. Potřebovali snad také lékařskou pomoc?

I přes veškerou snahu zjistit, co nového se v okolí smečky děje, její plán došel k dost rychlému konci, jen co zjistila, jak moc bylo nyní nebezpečné kráčet mimo území hor. Nu což, nedá se nic dělat, pokud nechtěla zbytečně riskovat svůj život, musela se vrátit zpět. A tak i učinila.
Co nejrychleji doťapkala k vlčici, než si všimla, že k jejich společnosti se přidal další z členů Alatey, konkrétněji potomka jí tentokrát známé Shine. Jak ta si vede v tak hrozivém počasí? Snad se jí nic nestalo. „Ah, zdravím, chceš se k nám přidat?“ pravila, načež zůstala v zamyšlení nad tím, jakým jménem byl daný vlk obdarován. Tedy, měla jistotu v tom, že šlo o jméno původem z názvu jisté byliny, ale o jakou konkrétní se jednalo? Tolik jich měla na výběr!
S veškerou přívětivostí a sympatiím (které pociťovala především k zrzavé vlčici) by zajisté ráda zůstala ve snaze poznat blíže zdejší členy, kdyby jí vítr nezanesl jisté zvuky, nesoucí se z úkrytu. Co to je? zdálo se jí to snad? Skutečnost byla taková, že by se ani nedivila, kdyby skutečně ano, i ten nejmenší střípek svědomí ji však nutil pohnout se z místa dál a zjistit, zda se skutečně neděje něco, o čem by měla vědět. Jistota je to, co nyní potřebovala ze všeho nejvíce. „Radši půjdu zkontrolovat úkryt.“ oznámila a vydala se vstříc ruinám.

//Úkryt Alatey

//Alatey

× Zamiř do bezpečí (1b)

Kráčela společně po boku zrzky až za hranice smečky, ve snaze získat přehled o možném nebezpečí tohoto nekonečného deště měla v plánu projít území blízká horám. A jak na tom teď budou místa, v jejichž blízkosti se nachází vodní zdroj? I to byla jedna z věcí v pomyslném seznamu, kterou měla v plánu zjistit.
Jenomže mnoho štěstí při své cestě po tajze nezískala, jak se totiž zdálo, dříve zcela obyčejná půda, bez které by prošla úplně jednoduše, se nyní proměnila v dost nepříjemný bahnitý terén, u kterého byla nucela věnovat všechnu pozornost na to, kam vůbec pokládá tlapky. Našlapovala opravdu pomalu, snad až s jistou nechutí a také s hlasem v hlavě, jako kdyby jí šeptal do čeho ses to pustila tentokrát. Vskutku, jejich časování nebylo zrovna nejšťastnější. „Tohle nevypadá vůbec dobře, musíme se vrátit zpět.“ pravila nervózně. Pokud nechtěla riskovat život vlastní a i ten Jainin, což rozhodně neměla v úmyslu, musela se co nejdříve dostat pryč.

//Alatey

Smrt rozhodně nebyla příjemnou záležitostí ke zpracování, o tom ostatně už dávno věděla Astrid své. Ovšem, Cinder si odnesla i obrovské neštěstí v tom, jakým způsobem byla usmrcena. Dva na jednoho, jak ubohé. Jací vlci by byli schopni něco takového dopustit? Škoda jen, že i přes hrdinství, které dlouholetá členka prokázala při obraně své smečky a rodiny, se jí nedostalo spravedlivého konce.
Ke slovům Jainy krátce přikývla, věnujíce pohled po zdejším území se snažila přijít na to, kam až by mohli dojít, pokud si nechtěli s počasím zahrávat příliš dlouho. „To zní dobře, v tom případě můžeme projít tajgu, třeba se štěstí přikloní na naší stranu a něco najdeme.“ podělila se se svými myšlenkovými pochody, vzhledem k počasí však už nyní přidala více do kroku, aby se dostala i s Jainou na určené místo co nejdříve. Čím dříve budou zpátky doma a hlavně v bezpečí, tím lépe pro ně. „Měla jsi vůbec možnost tady na ostrovech poznat sever?“ zeptala, aby jim nestála konverzace.

//Tajga

I přes kapky bubnující čím dál více do bledé srsti se stále nehodlala zvednout z místa, a tak jí pohled neustále visel na rozkvetlém stromu, který vlivem magie vyrostl. Jak neobvyklý a zároveň krásný to je zjev to byl... a také plný vzpomínek na Cinder, samozřejmě. Bude se vůbec u něj někdy zdržovat, když si jím bude muset už navždy připomínat její tolik nešťastnou smrt?
V tom se ale u ní zjevila světle zrzavá vlčice s otázkou, která Astrid vskutku potěšila. „Už mi bylo lépe, ale i tak děkuju za optání.“ netvářila se přímo zdrceně, vlastně ani tak nechtěla působit, vzhledem k tomu, kolik bolesti si v předešlých měsících prožila, i tak si Jaina mohla povšimnout očividného posmutnělého úsměvu.
„Až je těžké tomu uvěřit, že by toho někdo byl schopen.“ Ale byl, a Cindeřino tělo je toho jasným důkazem. Také si povzdechla, náhle si však zvedla ze země s myšlenkou pohnout dál - a to jak ze vzpomínek na mrtvou, tak i z tohoto místa. „Počasí se každou chvílí zhoršuje, asi by nebylo od věci tedy smečce pomoci, co myslíš?“ zeptala se jí. Jako léčitelka se určitě mohla spíše angažovat se v léčitelském koutku, nicméně zde měla další posilu a zároveň novou členku Alatey, a vzhledem k jejímu úkolu nebylo na škodu jí blíže poznat. Avšak jaký způsob pomoci by měly vlčice zvolit? Toť otázka.