Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že již oba dva vlci, kteří vlčici dělali společnost, neměli v plánu nic velkého v tento den, a Astrid opravdu pociťovala značné znavení, nakonec se ale ještě nerozhodla se ke svému zaslouženému spánku dostat, vstala tedy z kamenité země, prohlížejíc se znova celou rozlehlou místnost, již dávnou porostlou všemožnými rostlinami. V tu chvíli ale se stalo něco vskutku nečekaného – zezadu se jí dostalo menšího bodnutí, přičemž s překvapením vyjekla a pohlédla se za tím, kdo tuto menší bolest způsobil, nic tam ale neviděla. Než se ale nadála, nad její hlavou se srdíčka objevila a v ní se něco zlomilo. Najednou pocítila nějaký zvláštní pocit, který se v ní náhle probudil a začal si s její hlavou bezmyšlenkovitě hrát. To se projevilo především ve chvíli, kdy svým pohledem vyhledala oba dva společníky, Dante však byl od ní odvrácen, proto se jí naskytla tvář jediného vlka – a to Einara. Ztuhla na místě, několik metrů od zrzka, na tváři ale grimasu nejdříve překvapenou, nakonec ale vykouzlila pro něj úsměv milý, ani sama ale netušila, proč vlastně tak učinila. Vlastně si ale předtím nevšimla toho, jak opravdu nádherně vypadal. Udělala krok vpřed, chtěla se k němu přitulit a zůstat u něj jak dlouho by si jen přál, chtěla tu být pro něj, alespoň na chvíli.
Sakra, jsi normální? Znáš ho jen chvíli! Řekla si jen pro sebe, zavrtěla hlavou, aby všechny ty láskou poblouzněné myšlenky dala pryč ze své mysli, couvla tedy pár kroků zpět a na chvíli malou pohlédla do země. Opravdu nechápala, co se to s ní dělo – takové myšlenky nebyly dobré, ne teď, když ho ani pořádně neznala, teprve jí do smečky přijal, nevěděla o něm vlastně skoro nic. I tak si ale k němu dokázala najít nějaký vztah, sic mohl být jen malý, doopravdy si myslela, že to mohl být vlk se srdcem dobrým. Nevydržela to, a i když se opravdu se snažila nějak ovládat, opět na něj pohlédla, jako kdyby se před ní ten nejdokonalejší vlk zjevil – jako kdyby byla zamilovaná.

//Alatey

Z temné krátce uličky se dostala jako úplně poslední, ještě stále vůbec netušila, co měla od toho všeho očekávat. Nakonec se po celém území rozhlédla, kam se po chvilce dostala, s grimasou vskutku ohromenou a překvapenou. Všude byly různé schody a všelijaké sloupy, což bylo pro pískovou něco opravdu nezvyklého, neměla moc možností, jak by se do takových míst mohla dostat, navíc to ani rozhodně nevypadalo jako něco, co bylo přírodou bylo stvořeno. Ale mělo takové své kouzlo, které dělalo toto místo výjimečné. ,,Vskutku zajímavé místo.“ pronesla do ticha, které se rozléhalo dále po velké místnosti, aby jen i dokázala, že opravdu překvapená z toho byla, avšak jen v tom dobrém.
,,Zkušenosti, řekla bych. Především z rodné smečky.“ odpověděla Dantemu, který dosti jasně ukazoval, že ho to ani nijak nezaujalo. K tomu neměla co Astrid říci, každý měl jiné věci, které mohli být pro něj pozoruhodnější, a pokud on neměl důvod se o to zajímat, tak ať, třeba v něčem jiném mohl více vynikat. Vskutku, šedák měl štěstí, že neměla již náladu na to se s někým hádat a pro to si o něm nemyslela jen to špatné, alespoň pro teď, neznamenalo to ale, že by za něj byla ráda, že téže mohl sdílet společnost, to ani náhodou. Vlčice se jednoduše našla hlavně v léčitelství, za což mohla opravdu především její rodná smečka, kde ji tyto věci ostatní učili již jako malou vlčku. A téže možná i doba, kdy byla ještě tulačkou a toulala se všude možně a bylinky vyhledávala, možná i to byl ten důvod, proč v tomto oboru se vyznala, alespoň nějak na dobré úrovni.
Nakonec se vydala po schodech dále, ještě stále mírně vyjukaná z toho, co si to tady ti dva na ni připravili, a i přes skutečnost, že toto místo působilo nadmíru zvláštně a neobyčejně, měla v plánu si již odpočinek svůj dopřát, který si i rozhodně zasloužila. Krátce tedy zívla a ještě pohlédla na oba dva vlky, nebyla si jista tím, jestli ještě něco v plánu neměli.

Věnovala Einarovi drobný úsměv, aby i ona jen dala najevo, že ráda ho vskutku v této chvíli viděla. Nebyla to však žádná přetvářka, aby i písková ukázala, že se na rozdíl od někoho umí chovat jako vlk překypující zdvořilostí – již od začátku se k ní choval jako k vlčici, jako ke členovi jeho smečky, nikoliv jako k nějaké obyčejné věci, která ani žádnou hodnotu neměla, za což mu byla vděčná. Již předtím jí byl ochoten nějakou tu kořist ulovit, a sic na tom její kondička rozhodně byla špatně, jelikož už dlouhou dobu nic neměla v žaludku, dal jí šanci ukázat se, že i ona může býti prospěšná. A i přes tu skutečnost, že ještě tu možnost neměla, chtěla mu ukázat, co v ní téže je, měla takový pocit, že on mohl být dobrý vlk. A také dobrý vůdce.
Jenže na druhé straně byl další člen smečky, se zdál být jako přesný opak zrzka. Stačil již jen jeden pohled, jedna opravdu obyčejná věta a již pro něj vše bylo špatně, jako kdyby měl problém s tím, že se vůbec do Alateyské smečky také přidala a tím se rozhodla vložit důvěru do smečky, a ke členům mít úctu nějakou. K němu jako byl on. Jenže proč? Proč takový je? Vskutku, možná nezvolila slova úplně správná při jejich prvním střetnutí, i tak i on nemusel zachovat tak, jak se nakonec rozhodl. Jenže vypadalo to, že nemá jakýkoliv důvod se s ní vybavovat, což i ona ne, proto ani pohled byť jediný mu nevěnovala.
,,Nene, nic takového se nestalo.“ zavrtěla hlavou, sic to cítila upřímně jinak – to, že se dostala končin neznámých, kterými oáza byla, opravdu nečekala a nemyslela si, že někdy bude takto schopna zabloudit, i když pravdou bylo, že na území Moisu se dostala až nedávno, a ještě neměla možnost prozkoumat veškerá místa a zjistit nějaké další informace, co je to místo ve skutečnosti zač. I tak se rozhodla nemluvit o tom, stejně se na její cestě nic zvláštního nestalo, jen se jí podařilo tři vlky potkat, a to maličkou vlčku v oáze, tu černou vlčici a bohužel i tohoto šediváka.
Když Einar se zmínil o jeho nápadu, přikývla jen na jeho slova, i dle ní bylo dobré se ukrýt před tou bouří. ,,Ruiny?“ pohlédla na Danteho, s tváří nechápavou, všimla si náhlého zájmu u šedáka, jako kdyby předtím byl duchem nepřítomen. A možná i byl. Vlčice ale netušila, že se tímto se do jeho pomyslné pasti chytila, jenže taková místa Astrid moc neznala, netušila tedy, o čem to mluvil a doufala v nějakou odpověď, nakonec se ale smířila s tím, že si bude muset počkat až na samotném místě, proto raději zmkla a následovala oba vlky přímo až do jejich bunkru.

//Ruiny

I přes to, že se nacházela tam, kde měla býti před dávnou dobou, naštěstí hranice oné smečky dávno překročila, jen tu zrzavou srst ale stále ne a ne najít. Nebyla již však v rozpacích – věděla, že je blízko, stačilo pouze najít ten samý pach a setkat se s Einarem, pak již vše mohlo jít hladce. Alespoň v to ona samotná doufala, neměla náladu na další překvapení, již tak byla dosti unavená z té šílené cesty. Vždyť již byla tak blízko svému cíli, stačilo ještě jen pár drobných krůčků…
Když zvolala to jméno, které se rozléhalo dál do horského území, naskytla se jí odpověď v podobě vytí nějakého vlka, načež Astrid nastražila uši, aby mohla alespoň trochu pochytit, odkud se ten hlas vzal. Nebyla si jista skutečností, jestli se opravdu o vůdce Alateye jednalo, i tak se ale rozhodla za tím vlkem jít. Šla dále, po jakési stezce, až nakonec se vskutku dostala do samotného srdce Alatey. A vskutku, v dáli si Einara všimla, jak posedával na místě. V jednu chvíli se jí zmocnil pocit klidu, byla ráda, že již nemusela bloudit dále sama. Nebyl tam ale sám – vedle něho posedával druhý vlk, šedého zbarvený, se kterým již měla tu čest se potkat u louky. Ano, byl to on, ten, který se na ní s takovým odporem díval, jako kdyby jen pouhou troskou byla. Jistě empatii velmi nepoznával, jinak si to totiž nedokázala vysvětlit.
Na nic nečekala, v klusavém tempu si to kráčela pěkně ke dvojici, sic již cítila jistou bolest a vyčerpání v tlapkách, nechtěla se zase složit k zemi a tam zůstat až do nekonečna. ,,Zdravím vás.“ řekla s neutrálním tónem v hlase, sedla si téže k nim, s tím, že ještě nedomluvila, proto pohled svůj věnovala Einarovi. ,,Na louce jsem bohužel nic nenašla, zima je přeci jen stále dost velká na to, aby tam něco rostlo.“ obeznámila ho s její informací, proč se vlastně s prázdnou vracela. Vskutku, ještě byla dost brzy na hledání bylinek, zimní období ještě stále nekončilo a sněhu bylo pořád ještě dosti na to, aby se tam nějaké rostliny nacházely. O tom, jak se její výlet tak trochu více zvrtl zatím neměla v plánu nějak zmiňovat, alespoň prozatím.

//Hraniční pohoří

Pokračovala dále po stezce, kde si uvědomovala každičký svůj krok, kterým našlápla na zem a šla trochu pomaleji, nezastavovala se ale ani na vteřinu malou, čas ji to jaksi ani nedovoloval, alespoň ona si to myslela. Jak dlouho mohl čekat? Vlčice zbarvena do pískových barev ale naštěstí měla svůj vlastní důvod, proč se tak dost zdržela, vskutku, nebylo to nic příjemného, když bloudit tím neznámým územím, kde bylo jen šílené vedro, musela, teď již ale nebyla v oáze, byla u hor, tak jak ona sama chtěla. Rozhlížela se všude kolem sebe, aby našla alespoň nějaký náznak zrzavého kožichu patřící Einarovi, na packy svoje si ale téže pozor dávala pro jistotu, nebylo již ale tak strašné. ,,Einare?“ vyřkla to jediné jméno, a snažila se opět nezabloudit, i když někde tu musel být, tím si byla jistá. Teď stačila jen jedna věc – následovat pach a držet se tohoto území, které Alateyské smečce patřilo, tedy její nové rodině.

//Kvetoucí louka

Vypadalo to, že vlk jaksi neměl proč za ní lézt, proto ho nechala tam kde je a sama se rozhodla najít zpět místo, odkud sem přišla. Upřímně, dosti ji zaráželo, že někdo jako on byl součástí této vlčí společnosti, byl takový… zvláštní. Ano, sic bylo pravdou že nevypadala vůbec dobře, co se týkalo jejího stavu, nebyla to však věc neřešitelná. Nemusel jí hned zezačátku podceňovat. Nakonec ale toho šediváka ze svých myšlenek odstranila ihned pryč, potřebovala se soustředit na mnohem důležitější věci. Louku již dávno přešla, a dostala se až sem, k místu, kde ještě předtím nebyla. Ano, nebyl to ten les, kde předtím jí Einar ulovil králíka, i tak si nemyslela, že by nějak ztracena byla, možná i v těchto místech se mohla nacházet již Alateyská smečka. Zavětřila, aby nějaký známý pach našla, když v tom našla jakousi cestu, kam by se mohla vydat. Proto ani na vteřinu neváhala a rozešla se, musela být však mnohem opatrnější, vzhledem k tomu jak nestabilní to zde bylo, navíc i pod sněhem se mohlo skrývat cokoliv. Svým pohledem pokračovala po stezce vedoucí do hor, o které zrzek mluvil, jeho tu však nikde neviděla. Povzdechla si, přičemž do vzduchu se dostala menší pára, která v mžiku zmizela a pokračovala dále, měla za to, že již byla blízko svému cíli.

//Alatey

Všimla si náhlé, na první pohled možná i nepatrné změny jeho chování, což ji poměrně dost zmátlo, byla tu teprve chvíli, a už si stihl o ni obrázek udělat za tak rychlou dobu. To už stačila jedna věta a vše pro něj bylo naprosto špatně? Mrskla nepříjemně ocasem, když si ji prohlédl ze všech stran a z tlamy se mu dostala ta uštěpačná poznámka, kterou sic si vlk říkal spíše pro sebe, Astrid měla pocit, že nic dobrého ze strany jeho tím nemyslel. Přemýšlela, čeho špatného se jen dopustila a zda-li toto všechno nebyl jen nějaký hloupý vtip. Musela uznat, v kondici nebyla vůbec dobré, žebra jí všude trčela a ani zvíře si neměla sílu ulovit, to pravda vskutku byla, neznamenalo to ale ihned, že byla neschopná. Stačila nějaká ta doba, a vše mohlo být opět jako kdysi, nemusela to být jen obyčejná troska. Jen čas to chtělo.
,,Jdu zpět k horám, jak sis mohl všimnout.“ pokrčila rameny a také se ohlédla k horám, na rozdíl od vlka se ale rozešla směrem k nim. Nehodlala tu jen tak stát a oxidovat jako on, Einar jí řekl, že na ní čekat bude, musela ho tedy vyhledat. ,,Tak já si půjdu pěkně projít svůj nový domov a ty zatím tady můžeš očumovat další vlčice.“ ohlédla se ještě k němu s lišáckým úsměvem na tváři, dále ale neměla důvod se s ním vybavovat o ničem, proto proto pohled svůj od něj odvrátila a pokračovala v chůzi na této louce.

//Hraniční pohoří

Znenadání zaslechla písková jakýsi hlas ozývající se za ní, doplněný dalšími kroky, a bylo dosti jasné, že to volání bylo mířené právě na ni, proto se nepatrným povzdechem zastavila na místě a svůj pohled, který byl doplněn o jakési malé překvapení stočila přímo k neznámému. Ano, byl to ten úplně samý vlk, který zrovna posedával s tou velkou vlčicí s kožichem do černa zbarveným, jaksi ale svoji diskuzi již s ní rozpadl a kráčel si to z nějakého důvodu pěkně až k ní. Zprva byla Astrid trochu zmatená, toho vlka vůbec neznala, připadalo ji tedy divné, proč by po ní sakra něco chtěl, čichové buňky ji ale mírně ujistily v tom, že by mohl být s nějakou tou pravděpodobností součástí Alateyské smečky, což ji i dost uklidnilo, i raději se chtěla zeptat, jestli opravdu patří do této vlčí společnosti. ,,Můžu nějak pomoct?“ řekla první věc co ji napadla, netušila, jak na to zareagovat, proto si raději spíše počkala na to, co z vlka vypadne. Nadále jen mlčela a na tváři si držela svůj neutrální výraz.

//Oáza

Zápis rychlohry s Dantem a Solf
Písková vlčice došla rychlým tempem až k samotné louce, kde se objevila již předtím. Když si všimla skutečnosti, že místo se změnilo z horkého, plného písku na chladné, obsypané bílým, mrazivým sněhem, v duchu si jen ulevila, neměla již v plánu bloudit naprostým neznámem a přitom potkávat ledajaké vlky. Porozhlédla se, toto již naštěstí poznávala, proto se vydala klusavým tempem dále, po louce. V dálce, u vody si však všimla jakési dvojice vlků. Zavětřila, zřejmě se jednalo a vlka a vlčici, i když, ta černá působila na pohled jako samec, vzhledem k její výšce. Astrid ale bylo jasné, že ty dva ještě předtím nikdy nepotkala. Ani neměla v plánu s oběma vlky navazovat vztahy, potřebovala být u hor co nejdříve, proto jen dvojičku obešla velkým obloukem a pokračovala dále.
Konec zápisu rychlohry

Ještě ani omylem nebyla na konci své cesty, potřebovala ještě dojít až k území smečky Alatey, své tempo ale nijak nezpomalovala, mnohdy spíše naopak. Netušila, co ji tam tolik táhlo, a i když už mírně pociťovala jakousi únavu, nezastavovala se. Možná to bylo skutečností, že potřebovala najít Einara, vzhledem k tomu, že jí řekl, že na ni bude čekat, doufala jen, že si to tedy nerozmyslel a nešel do hor již sám. I když, možná to místo mohla najít i sama. Snad.

//Kvetoucí louka

Vlčice zbarvena do pískových barev šla dále, kam jí jen tlapky vedly, ještě stále měla v plánu se porozhlédnout okolo sebe, jestli se zde nějaké bylinky mohli nacházet, v tuto chvíli se jí i dost hodily, avšak nedokázala najít byť jen jediný náznak nějaké menší rostlinky. Kterou by mohla využít. Okolní vzduch se začal oteplovat, a dokonce i z pevné, hlinité země posypané bílým, mrazivým sněhem se postupně objevoval, žlutý písek. Astrid si to náhle uvědomila – byla ztracena. S náladou vskutku naštvanou mrskla ocasem, místo toho, aby se v tuto chvíli nacházela v horách, ve smečce, bloudila jako pomatená po místě, které absolutně neznala. Vskutku, vlčka ještě nikdy předtím nevstoupila na podobná, nebyla na nic takového zvyklá. A sic si to nerada přiznávala, tak potřebovala něčí pomoc, netušila, jak dlouho by jen bloudit tu mohla. Proto se jen kolem sebe porozhlédla, když však neuviděla ani náznak byť jediného vlka, pokračovala dále do neznáma.

Zápis rychlohry s Anakhi
Nakonec se jí podařilo narazit na jednu menší vlčku se zrzavým kožíškem, nesoucí jméno Anakhi, se kterou se potkala dosti neobyčejně, a to tak, že se jí Anakhi do ocasu hravě zakousla. Zničehonic jí malá vlčka nabídla svoji pomoc dostat se z oázy, kterou Astrid bez jakýkoliv námitek přijala, chtěla se co nejdříve dostat z touho místa pryč, ještě předtím se ale dostala k vodě společně s maličkou, aby mohli obě vlčice uhasit svoji žízeň, kterou z nekonečného horka pociťovali, především ale Astrid byla vskutku žíznivá. Nakonec se ale přeci jen obě vlčice vydali směrem pryč z těchto pouštních míst, původně i Anakhi měla v plánu sebou vzít, aby jí jen ukázala, jaké výhody jen mohou takové hory mít, pak si však uvědomila, že u cesty k horám na ní vůdce Alateye čeká, proto se snažila nějakým způsobem vymluvit, jestli by se nemohli rozdělit, což se jí ostatně i podařilo. Ve chvíli, kdy se písek začínal vytrácet z jejich pacek, odešli svojí cestou pryč.
Konec zápisu rychlohry

Nakonec i Astrid dala své sbohem maličké, která se již vydala zpět k tomu jejímu písku, na kterém celou tu dobu pobývali. Upřímně, pro vlčici to byl skvělý pocit, opět stát na pevné půdě, bez toho, aniž by netušila, kam jí jen její krůčky zavedly, asi i proto byla za přítomnost maličké vděčná. I ona se tedy ohlédla ke své nynější domovině, a vytratila se z tohoto území, směrem na louku, kde byla již předtím.

//Kvetoucí louka

1) 7 (plus 2 za rychlohru, není zapsané ale bylo to za tento měsíc, kdyžtak připíšu k další výplatce)

2) narazila na Einara, přidala se do Alatey, bloudila v oáze (nezapsáno)

3) přidala se do smečky >:3

procenta kdyžtak poprosím na vytrvalost
jinak nevím jak dante, ale já bych určo nějakou akcičku přivítala

//Tajga

Tlapky pískové vlčice se nakonec odvážily vstoupit na toto území, na rozlehlou louku pokrytou značnou hromadou sněhu, kterého prozatím nepřibývalo, neboť v této chvíli žádné vločky se na obloze neobjevily. Doufala jen, že Einar tuto krajinu na mysli měl, vskutku nechtěla bloudit územím, do kterého předtím nevkročila, věděla ale, že se stačilo pouze stezky u hor držet, a poté by opět vůdce Alateyské smečky spatřila určitě. Zastavujíc se na místě, neparně vydechla, čímž se i malý obláček páry objevil ve vzduchu, a stoupal výše a výše, netrvalo to ale dlouho a již ho ani vidět nebylo. Důvod, proč se zde jen nacházela, byl poměrně jednoduchý – nějaké bylinky bylo potřeba nalézt, aby jen nepřišla s prázdnou. Byla vskutku ráda, že Einarovi se zalíbila myšlena mít ve smečce léčitelku, byla to také podstatná část jakéhokoliv vlčího společenství, a Astrid měla zájem se toho chopit, pokud nebyl kdo jiný by mohl toto místo zastoupit. Již chtěla pohled svůj stočit k zemi a začít hledat nějaké byliny, které by mohli se tu vyskytnout, nakonec ale se rozhlédla kolem, napadlo jí se podívat i po okolních místech, třeba i tam by se něco mohlo nacházet, a pokud by jen tam nic nebylo, mohla se vrátit zpět sem, na tuto louku. Proto se dala do kroku, až k samotnému konci louky, a třeba i dále.

//Oáza

//Nížina hojnosti

Celou tu dobu, až k samotnému území tajgy, následovala Astrid zrzavého společníka, přičemž se někdy za nějakou dobu rozhlédla kolem sebe, aby jen si zapamatovala tento les co nejlépe, přeci jen, nacházela se u území své nové domoviny, musela se zorientovat co nejdříve to šlo, aby se poté netoulala s tím, že absolutně netuší, kde se jen nachází. Jakmile jí Einar vydal jednoduchý pokyn, nic neříkala a sedla si na zem, nechtěla se tu jen tak lehce ztratit, z toho by jistě oba radost velkou neměli. I tak jí zvědavost nedala a chvilkami se pokukovala po lese, i tak ale stále vyčkávala, dokud se i zrzek nevrátí se svým úlovkem pro ni. Bylo to od něj gesto vskutku šlechetné, ona sama postrádala už tak dost sil a hlad se postupně zesiloval, což nebyl nic dobrého, vzhledem k tomu, v jaké stavu její tělo nyní bylo. Když zaregistrovala kroky mířící k ní, nastražila uši a svůj pohled stočila k příchozímu. Byl to Einar, který v tlamě nesl tělo mrtvého zvířete, mohla si i povšimnout té čerstvé krve, která na králíkovi zůstala. Zvedla se ze země, a když jí vlk k nohám položil zajíce, švihla ocasem a bez jakéhokoliv váhání se do kořisti hltavě pustila. Byla za to opravdu ráda, cítit znova tu chuť čerstvě ulovené kořisti. Když se jí však vlk zeptal, jestli má tu čest s léčitelkou, jen rychle přikývla a když už měla dost, oblízla si čumák. ,,Dobrá, pak za tebou přijdu. Jinak díky.“ vyřkla nakonec slova, na tváři se jí objevilo menší pousmání, pak se ale již otočila směrem od Einara a odkráčela si pryč, směrem k louce, o které vlk před nějakou chvílí mluvil.

//Kvetoucí louka

I na tváři pískové vlčice se objevil výraz odpovídající určité spokojenosti, přičemž si ještě oblízla svůj růžový čumák, doplněný o pár nepatrných jizev které tam byli již nějakou tu dobu. Oba vlci byli sami pro sebe potěšeni, neboť to, po čem toužili již získali, Einar měl nového člena své vlčí společnosti a Astrid zase novou rodinu. Bylo vskutku zvláštní nad tím popřemýšlet takto zpětně, velmi dlouhou dobu obývala sama, bez žádného jiného vlka se kterým by jen byť jediné slůvko prohodila a najednou, když se tu ten zrzák objevil, již se přidala do Alateye. Musela čelit novým věcem, novým povinnostem, byla si ale jistá tím, že nějak to zvládne a třeba si i navzájem mohli získat nějakou důvěru. On ke své člence a ona ke své smečce. Kývajíc krátce hlavou k vlkovu přivítání se poté rozešla stejným směrem jako on, rovnou si tak mohla prohlédnout alespoň malou část tohoto teritoria, třeba v pozdější době se mohla podívat i někam jinam, aby nějak se tu zorientovala. Vypadalo to, že měli namířeno až k nějakému lesu, kde se mohla nacházet i nějaká potrava, kterou Astrid nutně potřebovala, aby její kručení v břiše konečně utichlo alespoň na malou chvíli.

//Tajga

Upřímně ani neměla zdání o tom, jestli její nabídka byla pro něj nějak vhodná či přínosná, doufala však na to, že svoji šanci dostane a dokáže, kým je doopravdy zač, možná třeba ani ne teď, ale jednou rozhodně. ,,Ano, samozřejmě.“ přikývla jen k jeho slovům, bylo snad jasné, že když loajality a věrnosti bylo až příliš, nedopadalo to vždycky dobře. Ale nemyslela si, že by se takováto situace mohla někdy Einarovi přihodit. Tedy, doufala… Když jen zaslechla větu, která mluvila o tom, že nějaká možnost dostat se do Alateyské smečky přeci jen byla, na tváři se jí objevil mírné pousmání, to byla za slova, která chtěla od něj slyšet, a také se jich dočkala. ,,Tedy, pokud Alatey hledá nové tváře, ráda se přidám.“ řekla jen, aby dala jasně najevo, že jeho nabídku přijímá. ,,Předpokládáš dobře.“ kývla hlavou, ten pocit čerstvého masa v tlamě již nějakou dobu vskutku nepociťovala a podle toho i vypadala, dokonce když na to pomyslela, měla pocit, jako kdyby kručení v břiše cítila. A byla pravda, že pokud se chtěla do hor dostat, musela svůj stav vylepšit a zbavit se viditelnosti jejích žeber. Proto i ona se zvedla ze země a krátce se oklepala, aby jen našla něco, co by jí mohlo zaplnit její hladový žaludek.