Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Samozřejmě, celou dobu naslouchala všemu, o čem se jen Einar zmínil, poté uznale pokývla hlavou a rovnou ji přivedla do svých vlastních myšlenek, aby mohla pořádně popřemýšlet. Sic tyto věci byli vskutku něčím, co mohl nabídnouti každý druhý vlk, co vyhledával nové členy do své smečky, i tak ji něco říkalo, že její zájem přidával na síle a že by tuto šanci neměla nechat proklouznout mezi své tlapky, přeci jen, ne každý den se jí stávalo, že by narážela na vlka, co by zrovna zakládal novou společnost. Zpozorněla, když zrzek se jí rovnou optal téže na otázku ohledně ní. Byla to nabídka. Ovšem, ani ona na sebe nesměla zapomenout, i ona přeci musela umět něco nabídnout, i když, co by jen mohl očekávat od pro něj naprosto cizí a ještě ke všemu skoro vyhublé tulačky? Naštěstí, Astrid nebyla zase takový ztracený případ, jak se mohlo na první pohled zdát, již kdysi byla obeznámena tím, jaké to je, býti členem smečky. ,,Tulačka? Svoji věrnost. Souhlasím s tím, že každý kdo do smečky vstoupí, by měl svého vůdce znát, důvěřovat mu ve všem a nikdy se mu neobrátit zády.“ řekla prvně, sic to mohlo znít od někoho, koho viděl zrzavý vlk prvně dosti zvláštně, i tak ale nechtěla se dostat do smečky a poté již se nikdy neukázat vůdci na oči, komunikace byla také důležitá proto, aby smečka zůstala pospolu a byla ještě silnější. ,,Lovecké zkušenosti. I když teď to tak asi nevypadá, kdysi jsem bývala dosti obstojným lovcem.“ se stručností pověděla o druhé věci, o které si jen myslela, že mohla být také výhodou pro smečku, především, kdyže jednalo o území u hor. ,,A ani v léčitelství nejsem zase tolik pozadu, ale jsou to však spíše jen základy.“ zmínila se nakonec téže i o bylinkách, které také ovládala na nějaké úrovni. Možná toto byli také věci, které mohl nabídnout skoro každý vlk, doufala jen, že nějaká šance na to dostat tu byla, i když by byla jen minimální.

Jakmile vlk se srstí zbarvenou převážně do zrzavé barvy změnil svůj pohled až k samotným horám, Astrid udělala to samé a přitom dosti jasně a soustředěně poslouchala vše, co od něj slyšela a nechala tyto informace vplout do jejich myšlenek. Líbilo se jí vskutku, že vlk neodbíhal naprosto zbytečně od tématu a jasností a stručností dokázal zodpovědět na kladenou otázku. Písková na chvíli nějakou chvíli jen mlčela, tvář stočila směrem k zemi a potichu, sama pro sebe uvažovala. Sic věděla, že od Einara, tedy alfy Alateyské smečky to nebyla žádná nabídka a ani jí o to neprosil, přemýšlela nad myšlenkou, že by se téže stala součástí tohoto vlčího společenství. Pro Astrid bylo výhodou to, že počet členů nebyl přílišně vysoký vzhledem k tomu, jak dlouho Alatey existoval, bylo pro ni tedy mnohem jednodušší se sžít s novým životem a třeba mohla takto i navázat nové vztahy. Navíc, i její kroky směřovaly právě k horám, a proto by mohlo býti jakousi výhodou jen to, kdyby měla po boku další vlky, kdyby se třeba nacházela společnost někde jinde, touha po tom být novým členem by bylo o tom mnohem menší. ,,Co může Alatey nabídnout budoucím členům?“ rozhodla se ho optat neutrálně, snažila se dát najevo, že je nějaká šance na to, že by se chtěla také přidat, chtěla ale vědět, jaké jen výhody smečka přináší, určité to byl téže faktor, podle které mohla učinit své finální rozhodnutí.

Ano, i přesto, že si to nechtěla ani ona samotná přiznat, jistou nervozitu cítila, poslední dobou se jí stávalo dosti často, že narážela na nové, úplně pro ni cizí vlky, což se jí kdysi tolikrát nestávalo, zvykla si tedy na úplnou samotu. Avšak, tady to bylo úplně jiné, spousta území ani pořádně neznala, což se dalo říci i o smečkách. Proto dosti ji zaujalo slovo, které použil vlk při svém představení. Alatey. Jak zajímavé. ,,Vskutku, i mě těší, Einare Fiske z Alatey.“ nakonec se neubránila i menšímu pozvednutí koutků, možná vlk zavtipkoval, aby uvolnil již tak dost napjatou atmosféru, kterou pociťovala i ona, a vskutku, nebyla z ní nadšená. Možná byla až moc zbytečně nervózní. Proto ani se již více nepokoušela o jakési další šílené pohledy jako předtím, jen se nadechla čerstvého vzduchu, aby z ní alespoň nějaká nervozita opadla, a tím by mohla býti a tato konverzace o něco příjemnější. ,,Copak je zač, ten Alatey, smím–li se zeptat?“ nakonec se odvážila se rovnou Einara optat na původ oného názvu, že by snad se jednalo o nějaké konkrétní místo, či rovnou vlčí společnost? Rozhodně si tím nebyla natolik jistá, tedy i jednoduše se zeptat, to mohl být téže cíl, jak zjistit nové a třeba i dosti zajímavé informace.

Penízky prosím k Astrid, jinak moc díky za akci!

Taky to zkusím :D

Astrid - 10 bodů
Poprosím tedy jednu tlapku do vzduchu
A děkuji moc za super akci, snad bude moje účast příště lepší!

Zapsáno

I přesto, že všechno ze začátku působilo na první pohled v naprostém pořádku, nějaké nepříjemnosti se zde naskytly. Onen zrzavý vlk moc nevypadal, že by se mu líbilo to, jak na něj Astrid ze zvědavosti zírala, i jeho pohled tomu víc než dosti napovídal. No skvělý. Světlá, béžová vlčice tedy všeho nechala a pohlédla raději na svůj odraz v řece. Moc dlouho to však netrvalo, jelikož neznámý na Astrid promluvil, čímž zpozorněla a rozhodla se také do konverzace připojit, doufala však, že to dopadne mnohem lépe než předtím. Jenže to již zaslechla stejně jako on kroky, které nepatřily nějakému vlkovi, nýbrž úplně jinému zvířeti, které se mohlo velmi rychle stát jejich kořistí. Jenže skutečnost byla taková, že se ničeho nedočkali, zvíře si to nakonec rozmyslelo a oddalovalo se od nich. Škoda, hodilo by se mi najíst se konečně. ,,Jsem Astrid, prostá tulačka.“ odpověděla mu krátce avšak tak, aby věděl že nepřichází z jiné vlčí společnosti, tedy že pro něj nepředstavovala žádné nebezpečí. A jak by taky mohla, když byl vlk o něco vyšší a silnější než ona, že? ,,A ty?“ rozhodla se mu otázku oplatit nazpět, se vší upřímností jí zajímalo, jestli i on se svěří s tím, jestli je to tulák či nikoliv, pokud ne bylo dobré o smečce ze které mohlo on pocházet vědět, alespoň pár drobných informací.

Najednou ale zaslechla další kroky někoho cizího, směřující až k ní, otočila tedy svůj pohled k vlkovi, který však o ní nějaký zájem příliš neprojevoval. Stočila tedy hlavu zpět k vodě opět začala pít, ne ale již tak rychle, spíše se soustředila na nového příchozího. Jakmile se jí naskytla ta možnost, očkem ho jen přezkoumala, on však se nadále věnoval své činnosti, což ji nějak netrápilo. Hm, kdo to jen mohl být? Snad jen tulák, nebo snad rovnou člen smečky? Těžko říci v této chvíli, možností se zde nacházelo několik a třeba i nějakém tom štěstí se to mohla od něj dozvědět. Když si neznámý usmyslil, že díky své zvědavosti začne pozorovat Astrid, usoudila, že se napila už dosti, podívala se na něj také a rovnou ho i přeměřila pohledem, aby si třeba všimla nějakých detailů. Vlk byl o něco vyšší než ona samotná, jak už dokázala zpozorovat, když došel k ní, pokud se mu chtěla dívat do obličeje, musela pozvednout hlavu trochu výš než normálně. Barvy, které na jeho těle převažovaly, byly bílá a zrzavá, což bylo vše a oči měl červené snad. Vypadalo to trochu, že nad něčím dumal, co bylo ale tím důvodem, zůstalo již nezodpovězenou otázkou. Hrobové ticho, doprovázeno menším větříkem prozatím nehodlala rušit, podívala se na něj tedy tázavým pohledem, co potřebuje, že ji takto sleduje přičemž čekala na to, jestli náhodou něco z něho vypadne.

//Temný les

Konečně se světlá vlčice dostala z toho zvláštního lesa až sem, k naprosto neznámému místu, byla to nějaká zelená pláň. Cítila, nějakou tu mírnou únavu potřebovala odpočinek na nabrání sil, něco v ní však říkalo, že by neměla ztrácet čas hloupostmi, které stejně ji ani k ničemu nebyli. Nakonec se přeci jen rozhodla, že nepůjde prozatím dál a podívá se zde po širém okolí s tím, co se tu vlastně nachází. Rozhlédla se kolem sebe, přičemž se jí dokonce k jejímu štěstí naskytl pohled na velkou řeku, na což si rozhodně nemohla stěžovat, právě naopak. Již dlouhou dobu nepila a slaná voda rozhodně nebyl dobrý zdroj vody, nebyla jí příjemná ta pachuť soli, která poté nepříjemně pálila, proto pitnou vodu dokázala v tuto chvíli ocenit. Na nic nečekala a došla až k vodě, ke které se následně shýbla a uhasila tak její žízeň, která ještě před tím dlouho přetrvávala. Pila dosti dlouho a nepřetržitě, nějakou chvilku tam pozůstala, chtěla si aspoň malou chvíli pro sebe užít bez jakéhokoliv přerušování.

//Most

Po tom, co se úspěšně dostali z toho mostu, na ně bylo na něj přiděleno ještě jedno naprosto zvláštní místo, která ještě předtím jaksi neviděla. Byl to les, jenže nebyl to ledajaký les. Přišlo jí, že je kolem tohoto místa zvláštní a děsivá atmosféra, která ji znervózňovala, přála si opět se dostat na nějaké klidné místo, kde si nebude připadat tak divně. Ani ani skutečnost, že konečně stáli na pevné zemi ji nijak nepřidávala na klidu. Vypadalo to, že poušť se jim čím dál více blížila na pohled, proto tedy se zastavila na místě a pohlédla na tmavého vlka, kterému se díky té temnotě ještě více rozzářili, což se jí moc nelíbilo. ,,Asi ne, půjdu spíše na sever.“ řekla rozhodnutě, poušť nebyla místo pro ni, byla mnohem raději na chladnějších místech na severu, proto vlastně i s tímto vlkem šla na tuto cestu. Mezi nimi se rozhostilo naprosté ticho, které nebylo nikterak příjemné, proto se rozhodla vlčice ho prolomit svým pozdravem na rozloučenou. ,,Prozatím sbohem, Setekh´oe.“ kývla směrem k němu a dál šla již sama, před ní stálo opět velké neznámé uzemí, které se rozhodla prozkoumat.

//Laica mar

//Na vyhlídce

Les, kterým se dostali až sem již byl dávno pryč a dvou vlkům se naskytl pohled na dřevěný most s lanem, který se pohupoval ze strany na stranu. První věc, která Astrid napadla, když tuto věc uviděla, byla, jestli je to vůbec udrží. Most nevypadal moc pevně a stabilně a ona rozhodně nechtěla spadnout dolů do moře, na to jí byl její život dosti milý. Stála před cestou, která byla jedinou a kterou přejíst museli, jenže nebyla schopna se pohnout, snad jako kdyby jí něco říkalo, že to je moc riskantní. Jenže to už si Setekh procházel po mostě, ani tolik nervózně nevypadal, možná to bylo tím, že ho již jednou procházel, co tak pochopila. A asi to jí donutilo se konečně pohnout z místa a jít přímo za ním, jen aby to měla konečně za sebou. Našlapovala jemně a opatrně, každý krok, který udělala, aby byla blíž k druhé straně, si uvědomovala. Celou tu dobu byla naprosto ticho, ani netušila, o čem by tak mohla mluvit a navíc se potřebovala soustředit na cestu. A konečně, oba vlci se již dostali pod pevnou půdu, na další ostrov. S úlevou se podívala na Setekha a pokračovala dále, tentokrát již do dalšího, tentokrát ale mnohem zvláštnějšího lesa.

//Temný les

,,V pořádku.“ zareagovala na jeho omluvu jednoduše, trochu ji to i potěšilo, že konečně si na tyto detaily přeci jen vzpomněl. Možná to byli na první pohled obyčejné a bezvýznamné formality, které k ničemu nebyli, pro Astrid to ale vypovídalo o tom, jak se dokáže vlk chovat ke druhým, navíc to byla slušnost. K jejímu štěstí i Setekh věděl přesně, kde se nacházela tato poušť, na které se on objevil, proto nemohlo být tak těžké ji najít, stačilo jít jen za ním. Poslouchala každičké jeho slovo a podívala se opět na moře, kde údajně byl postaven most, přes který se mohli dostat na další ostrov. ,,Jak jiná?“ zeptala se trošku zmateně, nechápala úplně co by mohlo být na poušti jiného, přeci jen, vždy se skládala jen z písku a obrovského horka, nic jiného tam nikdy nebylo. Nebo snad ano? Musela uznat, že se v těchto místech tolik nevyznala, měla větší přehled o jiných krajinách. ,,Tak jdeme najít ten most.“ řekla směrem k němu a švihla ocasem, jenže to už scházela z kopce dolů ale pomalu, aby počkala na tmavého vlka a mohli společně najít jejich cíl.

//Most (přes Les u mostu)

I když to zprva mohlo vypadat, že Astrid je naprosto klidná a celou tuto situaci má pod kontrolou, i ona cítila nějakou dávku nervozity a zmatení, už jen z toho, o čem to tady vlk mluvil a jak z toho všeho rozhozený byl, jako kdyby už opravdu netušil, co by měl dělat. Jenže jí přišlo nejrozumnější neztrácet jen tak hlavu a snažit se ho alespoň vyslechnout, čímž mohla na něco přijít. Alespoň v to doufala. V tom se ale sama pro sebe zeptala. Opravdu se tu probudil z pouští? Nebo to byli pouhé jeho výmysly v hlavě, kterým on věřil? A nebo pokud nelhal a skutečně se tam probral, mohl jít tím stejným směrem, odkud přišel zde, na tuto vyhlídku. ,,No, v tom případě bys asi mohl jít tam, odkud ses tu vzal…“ řekla nahlas svoji myšlenku a zkusila se ještě ohlédnout za sebe, jestli tam by nemohli býti nějaké pouště. Avšak nic se tam nenacházelo, pouze a jen slaná voda, která se rozléhala dále a dále a snad jako kdyby ani konec neměla. ,,Pamatuješ si, odkud jsi přišel, že ano?“ podívala se směrem k Setekhovi a trpělivě vyčkávala na odpověď, i když se tak trochu obávala toho, že dostane tak akorát zápornou odpověď.

Než se vlk pořádně uklidnil a přestal býti nervózní a rozhozený z události, o které Astrid vůbec nic nevěděla, trvalo to nějakou tu dobu, avšak přeci jen se podařilo zrovna ve chvíli, kdy měla vlčice na tváři pouhý zmatek. A skutečnost, že vlka ani nenapadlo se za jeho předchozí reakci nijak neomluvitl ji nějak netrápila, i když jí v hlavě probíhaly myšlenky o tom, že alespoň napadnout ho tom mohlo, byla to přeci jen slušnost. Zmatení této světlé vlčice ještě více vzrostlo ve chvíli, kdy Setekh´oe odpověděl na její otázku ale pro ni naprosto zvláštní odpovědí. ,,Z pouští? Ale tady žádné nejsou.“ zopakovala po něm a řekla rovnou čím si byla jistá, tady jakýkkoliv vlk těžko narazil na nějaké písčité místo doprovázené šíleným vedrem. Tedy, alespoň ona si to v této chvíli myslela. Vlastně ani nikdy nenarazila na nějakého pouštního vlka, většinou to byli vlci z podobných končin z kterých pocházela i ona. ,,Takže asi budeš z daleka.“ řekla nahlas spíše sama pro sebe, byla ale ihned jasné že on zdejší rozhodně nebyl.

Viděla, že vlk nedokázal potlačit svoji zvědavost a musel pomocí svého čichu nejspíše zjistit, o koho se to tu vlastně jedná, třeba to mohla býti vlčice ze smečky. To však mohl být jen na omylu, Astrid byla pouhou obyčejnou vychrtlou tulačkou, která neměla žádného cíle. I když, trochu jí přišlo že neznámý vlk na ni koukal jako kdyby vypadalo naprosto zvláštně a neobyčejně, i přesto, že opak byl spíše pravdou. Nebylo na ní nic, co čím by se mohla odlišovat od ostatních, maximálně tak její jizvy jí trochu ozvláštňovali, jenže vlků, co měli na tělech jizvy, bylo nespočet. A Astrid rozhodně neznala vlka, co by měl tak snad až děsuplné oči zbarveny do barev krve a žíhovanou srst. Jednoduše byl jiný. Neměla nějaký větší problém s tím, když vlk se snažil pomocí jejího pachu zjistit, kdo to vlastně je, s čím však problém měla bylo jeho následující chování. Jakmile po ní vystřelil ty slova a ozvalo se následné tiché zavrčení, udělala dva kroky dál od něj a už mnohem více přitiskla uši k sobě a mírně se jí naježila srst, přičemž na něj také krátce zavrčela, ale mnohem hlasitěji a ostřeji. Co to mělo být?! Pak na něj jen svým nepříjemným ale zároveň i zmateným pohledem hleděla, nechápala ten důvod reakce. Jenže jí najednou přišlo že byl nějaký rozhozený, zmatený, snad jako kdyby nechápal co se to děje. Pak jen zavrtěla hlavou na znak toho, že se opravdu nachází v reálném světě, že tohle není ledajaký sen. Z celé té situace byla dosti zmatená, přála si nějaké srozumitelné vysvětlení. ,,Odkud jsi?“ zeptala se ho na jednoduchou otázku, srst již neměla tolik naježenou jako před tím, rozhodla si ale od tohoto cizince udělat nějaký odstup, jen pro jistotu.