Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Nejvyšší hora (přes Červenou louku)

Chápavě jsem přikývnul hlavou. Samozřejmě jsem ani nevěděl jak chodili smečkové srazy. Na žádném jsem nebyl, ale to se plánovalo brzy změnit. Spokojeně jsem mávl tedy ocasem. Byl jsem rád že měl Xander takové pochopení pro mě. ''Díky, ty fakt víš co říct. Snad máš pravdu a bude to tak. Rodiče jsou dobří vlci a určitě to pochopí.'' Musel jsem si to pro dodání odvahy říct i já sám. ''A ty máš děti?'' Zeptal jsem se zvědavě.
Po přechodu portálem jsme se objevili na zasněžené hoře. Rozhlédl jsem se. Stále mi místo nic neříkalo, ale cítil jsem, že už se blížíme a měl jsem trochu smíšené pocity.
''Tak to zní skutečně zajímavě. Dokázal bys mi o nich taky něco třeba povědět?'' Nebo to byly tajné informace? To jsem netušil, ale rozhodně to znělo zajímavě a za pokus jsem přece neplatil.
''Tak Alatey. To si zapamatuju určitě. A není tu ještě nějaká smečka o které bych mohl vědět že tu má na Ostrově svojí existenci?'' Zeptal jsem se. Rozhodně tento vlk něco věděl a byl jsem rád, že na mě narazil, takhle opravdu nebudu vypadat jako úplný hlupák po návratu domů a něco jsem se dozvěděl. ''O Alfách zlaté smečky ti mohu říct jediné, jsou to spravedlivý vůdci, kteří myslí na dobro svojí smečky.'' Ano, ještě stále jsem vynechával ten fakt, že to jsou mojí rodiče.

-> Vlčí jezero

<- Ostříží zrak

Usmál jsem se na Xandera. Byl to skutečně velmi milý vlk, který mi chtěl pěkně povzbudit a dařilo se mu. Zkrátka věděl co říct. ''Snad si někdy vzpomenu.'' Dodal tedy nakonec a poslouchal povídání o tom, že ze Zlaté smečky zná jen jednoho vlka. Konkrétně vlčici. ''Tyjo, ani tohle jméno mi nic neříká. Až se vrátím domů, měl bych si projít i členy vlastní smečky.'' Zasmál se. Momentálně jsem se cítil jako dosti bezcenný vlk, ale musel jsem se sebrat a dát prostě dokupy, už jen kvůli vlastní rodiny. ''Výprava za léčivými rostlinami?'' Pozvedl jsem krátce obočí. Znělo to zajímavě, ne že ne.
Pak jsem dál poslouchal o tom jak různě využít zdejší hory, některé hory spíše ani hory nebyly. Jen jsem s údivem naslouchal a divil se, že tolik toho o svém rodišti ještě ani neznám, bylo to překvapující poměrně.
''A ty jsi člen jaké smečky?'' Zeptal jsem se nakonec, když domluvil. Takže to máme Daénskou smečku, Zlatou smečku a dál? Ostrovy byly velké, zajímalo mě kolik smeček se vlastně tady nacházelo, a jako syn Alf bych je měl asi znát. ''Jo, je to tu jakoby začarované, co?'' Ušklíbl jsem se. Ač jsem nic jiného, než tenhle ostrov neznal, stejně mi to přišlo že za tím mořem je určitě dalších spousta míst k objevování. Ale to bylo i tady.
Nakonec jsme došli k portálu. ''Zajímavé.'' Brouknul jsem a společně s Xanderem, trochu s obavami, místo prošel..

-> Sněžné tesáky (přes Červenou louku)

Zavrtěl jsem hlavou nad Xanderovou otázkou. "Bohužel. A jestli ano, nepamatuju se." Řekl jsem. Bylo mi na jednu stranu kvůli tomu trapně, že jsem úplně vypustil většinu prožitého života.
Na jeho pobídku jsem přikývl. Nechal jsem se plně vést. "Ano." Přikývl jsem. "Athai a Aetasovi ve Zlatý smečce." Nechtěl jsem hned vychrlit 'jsem syn Alf'. Jestli je nezná jménem, pomohlo by mi to, jestli znal. Inu, jo, jsem synem Alf Zlaté smečky.
Popsal mi horu na kterou jsme vycházeli a poukázal mi, že to byl dobrý bod. "Vidíš, to mě ani nenapadlo využít horu jakože pro orientaci." A to jsem byl vlk co hrdě nesl element země. "Pojí tě k Ostrovům něco víc významného? Rodinu nebo tak?" Reagoval na to. Asi ho chtěl teď víc poznat, když s ním měl strávit nějakou chvíli.

-> Nejvyšší hora

Když seznámení jsme měli za sebou, usmál jsem se na vlka. Stejně tak, že seznámení s tímhle vlkem mi bude jen přínosné, protože mířil do okolí mého domova. Byl jsem připraven tentokrát nezapomenout nic, žádnou cestu a rozhodně neudělat stejnou hloupost a zapomenout se někde.
Pozorně jsem poslouchal slova, která mi říkal. Nakonec jsem zavrtěl hlavou, jména mi nic neříkala. ''Nic mi to neříká. Neznám je.'' Řekl jsem. Solfatara a Taylor. Takové jména bych jistě nezapomněl, ale kdo ví. Třeba jsem je potkal, ale zapomněl jsem to, stejně jako cestu tady a cestu domů. Cítil jsem se teď trochu pod psa.
''Pro teď bych se asi raději podíval domů za otcem, případně za bratrem a sestrami. Jestli se nebudeš zlobit, ale někdy příště se klidně s tebou do Daénu podívám rád.'' Odpověděl jsem po chvíli mlčení. Asi jsem se příliš necítil, abych se setkal se členy téhle smečky, sotva se psychicky připravuju na to, co řeknu otci, že jsem byl tak dlouho pryč.

Čekal jsem na reakci, jak kdybych čekal na boží odsouzení. Ale nakonec se tomu jen přátelsky zasmál, což mi lehce pomohlo si oddechnout. ''Těší mě Xandere.'' Reagoval jsem na jeho představení se jako první. ''Já se jmenuji Atray.'' Představil jsem se taktéž a věnoval mu přátelský úsměv.
Když řekl, že cestu do Zlatého lesa zná, poskočilo mi srdce radostí a ocas lehce nevědomky zavrtěl. ''Budu moc rád, když mi ukážeš cestu do Zlatého lesa.'' Vyskočil jsem jakoby s novou energií na nohy a připraven na cestu.
''Takže tohle bude ten, jak se tomu říkalo... druhý ostrov? Od jedné vlčice Nuntis jsem se dozvěděl, že tu sídlí smečka Daén, víš o ní něco?'' Zeptal jsem se zvědavě. Třeba jsem mohl načerpat nové informace, a nevrátit se domů jako úplný pablb.

Možná bych po chvíli zase klel dále, ale ucítil jsem pach, který mi vítr přivál. Pach jiného vlka. Pohlédl jsem tím směrem a domněnky se brzy potvrdili a tmavý vlk se přede mnou objevil a promluvil. ''Také zdravím.'' Kývl jsem, rovněž přátelským hlasem. Nejspíš mě dle své další věty slyšel a já se zastyděl. ''No, nevím jestli by to nebylo spíše trapné. Tak nerad bych vypadal trapně.'' Ač jsem to nedělával, v ten moment jsem pohledem uhnul pryč. Bylo tak trapné, alespoň pro mě, že jsem si nedokázal vzpomenout na cestu domů. ''Víš..'' Zhluboka jsem se nadechl. ''Nechci vypadat úplně jako chudák, ale... na nějaký čas jsem se zapomněl a netušil jsem kde jsem se to probudil a jak se dostat zpátky domů.'' Přiznal jsem nakonec na jediný nádech rychle a pak jsem si vzpomněl na událost s Nuntis, kdy se mi snažila vysvětlit o Ostrově, což to bylo jediný co jsem zrovna věděl. ''Vím, že jsem na Ostrově, narodil jsem se tu, ve Zlatý smečce, ale mám úplně okno o tom, kudyma se tam jde zpátky a jak jsem se octl až tady.'' Dodal jsem nakonec a teprve konečně jsem se na vlka podíval. Znovu jsem se zastyděl. Tak jsem se vlkovi svěřil, mohl se mi vysmát. Netušil jsem jak bude reagovat.

<- Severní hory

Sešel jsem z hory, objevil se na louce. Skoro mě až děsilo, že jsem si žádné z míst, které jsem teď prošel vůbec nepamatoval. Budu si vůbec pamatovat jak se dostat zpět do Zlatého lesa aniž bych se musel trapně někoho zeptat na cestu jak se má zrozenec Zlaté dostat do Zlaté? Možná mi nic jiného nezbývalo, leda dlouze bloudit, třeba se ještě něčemu přiučit a někdy se mi třeba povede domů trefit?
Jo, to tak to určitě. Po chvíli chůze jsem si kecl na zadek, ne, nečekal jsem na zázrak. Jen jsem si matně snažil vybavit cestu domů. ''Svatá Iris, kde jsem propánajána nechal tu svou palici s mapou!'' Vdychl jsem frustrovaně. Rozhodně jsem byl rozhodnutý si už cestu pořádně zapamatovat, už rozhodně nesmím zapomenout kde jsem všude byl a musím se naučit rozeznávat cesty!

<- Němé údolí

Možná jsem se zase trochu zapomněl, ale nakonec jsem se ocitl sám. Nuntis jsem ztratil z dohledu, copak jsem nebyl dostatečně milý? Nebo jsem byl až příliš milý? Těžko říct. Nakonec jsem mohl být jen rád, že jsem ji poznal, ale bylo na čase se vrátit domů, musel jsem se ukázat otci, zjistit pravdu o tom jak jsem na tom byl. Možná bych cestou měl zesílit? Abych alespoň nějakou zprávu ze svých cest přinesl, že jsem zesilnil pro to, abych mohl bránit smečku? Možná.
Nakonec jsem se ocitl v horách a jen se rozhlédl.
Poté jsem se vydal o kus zpátky, na louku, která se pod horou nacházela. Jen jsem přemýšlel nad pár věcmi, ale jinak nic zvláštního. Alespoň mi cesta při přemýšlení utíkala rychleji a než jsem se nadál, blížil jsem se k luce.

-> Ostříží zrak

Zasmál jsem se a lehce jsem Nuntis poplácal po rameni. ''V pohodě prosímtě, možná trochu mluvím i z cesty.'' Tedy sice mi to tak nepřišlo, ale chtěl jsem ji zlepšit náladu.
Nad jejími slovy jsem se zasmál. ''No to jo. Hádám, že mí sourozenci jsou na tom lépe, než já. Já budu rád jestli jsem vůbec stále alespoň Sigma.'' Pokračoval jsem, ale pak jsem nad tím zavrtěl hlavou. Být syn Alfy mi skutečně žádné privilegium nedávalo, nebo možná jo, ale o žádným jsem nevěděl a asi mi ani nechybělo.
Nad jejími slovy jsem se usmál. ''To jsem rád, že mě nebude charakterizovat něco s čím jsem se narodil.'' Řekl jsem ji. Nedokázal jsem si vzpomenout zda jsem si kamarády udělal už předtím, ale řekl bych že Nuntis mohu za kamarádku začít považovat, vypadala důvěryhodně a nejspíš nekula žádné pikle vůči mě. Navíc Daén byla spojenecká smečka a tak bylo všechno v pořádku ne?
''Kde chceš? Někde do lesa? Nebo spíš hory, tam se taky nějaká zvěř bude jistě ukrývat.'' Zeptal jsem se a sám se vydal pomalu dalším směrem.

-> Severní hory

Při její větě jsem se musel od plic zasmát, div jsem se smíchy nezačal dusit. "Vidíš, všechno je jednou poprvý." Mrknul jsem na ní. "Já abych pravdu řekl, kromě rodiny si snad nikoho nepamatuji. Takže nevím kolik je tu narozených a kolik příchozích." Pokýval jsem rameny. Holt jsem měl nehorázný výpadek a štval mě. Ale přesto na Nuntis jsem se stále usmíval. Dost možná mi ani nedocházelo jak moc jsem ji přiváděl do rozpaků, prostě mi moje chování přišlo přirozené a nedělal jsem z něj vědu, nepřemýšlel jsem nad ním.
"Předpokládám, že když jsem se narodil do Zlaté, měl bych k ní stále patřit.'' Zamyslel jsem se. "Jak říkám, to jen pokud mě otec nevyhostil. Ale snad ne. Má srdce ze Zlata. Není pro nic za nic Alfou Zlaté smečky." Ano, byl jsem synem Alf. Ale mělo to nějakou váhu? Zatím asi ne, byl jsem obyčejný vlk, který pro teď radši cestoval světem. Tak či onak jsem rozhodnutý, musel jsem se brzy vrátit domů a zjistit jak na tom jsem. Už bylo nejspíše na čase vrátit se domů a věnovat se svým povinnostem. "Děkuji za tvou nabídku, budu na ní myslet a dám ti vědět, kdyby se to stalo." Mrknul jsem znovu na ní. "Jsem rád že po svém návratu mezi opět myslící duše jsem narazil zrovna na tebe. Jsi velmi ochotná." Ne, skutečně jsem si neviděl do tlamy a netušil jsem, že si vlčice má slova mohla přebrat krapet jinak. Stále jsem si myslel, že jednám pouze v přátelském duchu. Byl jsem takhle přirozený. Byl jsem takhle spokojený. "Fajn, tak si něco můžeme vymyslet společně, co říkáš? Třeba lov?" Navrhl jsem s úsměvem a vesele mávl ocasem.

Děkovné kývnutí jsem ji zrcadlově nevědomky vrátil. Vlčice mi byla sympatická a tak se s ní fajn povídalo. Přišlo ji zajímavé, že jsem se zde narodil. Zasmál jsem se. "Co vím, vlci co už tu jsou po několik zim už našli své drahé polovičky a při lepším případě dali už život další generaci. Jako moje matka a můj otec." Jistě věděla jak to chodí, ale měl jsem potřebu to říct. A zároveň jsem si vzpomněl na matku... I na otce. Byly v pořádku? Nezlobili se na něj, že byl pryč? Měl by se vrátit do smečky, zjistit svůj stav.. "Ano, jsem zpátky." Zaxichtil jsem se a začal se smát.
Zamyslel jsem se. Co jsem měl v plánu? "Nejspíše se vrátit do smečky. Ukázat se otci a zjistit zda-li mě ještě nevyhostil. Zazubil jsem se. Upřímně jsem měl ale trochu obavy vrátit se, co mě čekalo... "A ty? Třeba máš pro teď lepší plán kde by se ti hodila společnost." Natočil jsem zvědavě hlavu.

Pobavilo mě pozorovat sebemenší grimasy Nuntis, zdálo se že na lichotky zvyklá nebyla. Ovšem vrátila mi to, i když nemusela. "No. Vznešené, nevím, nejsem si tím moc jistý. Ale mnohokrát ti za tvá slova děkuji." Kývl jsem hlavou vděčně. Mávl jsem ocasem, mezitím co jsem poslouchal. Zas tak dlouho tu nebyla. "Já se tu narodil. Narodil jsem se ve Zlaté smečce. Ale přišlo mi, že jsem teď byl nějakou dobu mimo myšlenkově, že jsem úplně zapomněl kde jsem šel a kde jsem došel." Zasmál jsem se nad vlastní ztrátou v rodném světě, ale komu se to nestalo, že? Netušil jsem jak dlouho jsem byl mimo, stejně tak jsem netušil zda se něco nezměnilo. Třeba je vše při starém, třeba je ve světě plno novinek.

K mé úlevě byla vlčice ochotná mi odpovědět. Usmál jsem se, dle všeho jsem se stále nacházel na svém rodném ostrově a na jeho druhé části. "Ah, to jsem rád. Mnohokrát ti děkuji. Usmál jsem se znovu a vyslechl si její představení se. Pokýval jsem hlavou. "Krásné jméno ke krásné vlčici." Řekl jsem. Lichotkami jsem nikdy nehodlal šetřit, dle mě si je každý zasloužil poslouchat, každý byl svým způsobem krásný a vždy bylo na druhém co pochválit, i na těch prohnilých do morku kostí. "Já se jmenuji Atray." Společnost by se mě na chvíli nejspíše hodila. "Jsi tu dlouho? Myslím na Ostrovech." Zeptal jsem se se zvědavostí v hlase.

>> Po dlouhý době

Otevřel jsem svý zelený oči a úplně jsem zapomněl kde jsem, kam jsem šel. Posledně jsem si vzpomněl, že jsem byl s mladou hnědou vlčicí.
Vstal jsem ze svého místa a vydal se dále, objevil jsem se u jezírka. Netušil jsem zda jsem tu už někdy byl. Rozhlédl jsem se okolo jezera a spatřil další bytost, která mi byla tak podobná. Vlčice. Nahodil jsem přátelský úsměv a mé obrovské mohutné tělo se vydalo právě k vlčici. "Zdravím vás slečno, smím se vás zeptat kde se právě nacházím? Mám tak trochu pocit, že jsem nejspíše zabloudil." Promluvil jsem k ní. Předtím jsem však ještě odkašlal, abych ji na svou přítomnost upozornil a nevylekal ji.

//Les Alf

Solari vypadala zamyšlená, když jsem jí pochválil důvěru mezi ní a matkou. Pak se mě však zeptala, jaký vztah mám k otci. Teď jsem se musel zamyslet já. Nebyl jsem si totiž moc jistý. Chvíli jsem byl ticho a pak jsem teprve odpověděl. "Je to můj otec. Respektuji ho, mám ho rád, ale teď jsem se s ním moc neviděl," odpověděl jsem, co jsem si myslel. Nebyl jsem si úplně jistý, jak moc dobrý vztah mezi sebou máme. Ale stále to byl můj otec, a kdyby nedejbože zemřel, tak by mě to bolelo stejně jako mě bolí teď ztráta mé matky.
Pokračovali jsme dále v naší cestě, která bude ještě dlouhá. Solari se mě zeptala, zda moje sestra nemluví už odjakživa. "Přesně tak. Nikdy jsem jí neslyšel mluvit. Ale její způsob komunikace stačí," pousmál jsem se a šel dál. Když mi ukázala směr, kde se s mojí sestrou poznali, tak jsem se tím směrem podíval. Její příběh byl pěkný. "A našla to, co hledala?" zeptal jsem se, protože mě zajímalo, co moje sestra mohla hledat. Už dlouho jsem s ní nebyl. "Ta hnědá ti sluší. Vlastně vypadáš, jako kdyby jsi byla z naší rodiny," usmál jsem se a neuměl si představit, že by nějaký vlk mohl změnit srst. "Na tom mostě ti můžu pomoct. Jsi mladá na to, abys umírala. Navíc by to pak bylo na mě a to nemůžu dopustit," zazubil jsem se a šel dál.

//Němé údolí