Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Solari mi pověděla, že to její matce nebude vadit. Pokýval jsem hlavou. "Dobře. Je hezké, jakou máte mezi sebou důvěru," pousmál jsem se a vzpomněl si na svojí matku. Moc jsem s ní v kontaktu nebyl a spíše jsem si vytvořit vztah s mými sourozenci. Ale i tak to byla matka. A její ztráta bolela. Zavrtěl jsem hlavou a nabídl Solari, že bychom mohli jít tou delší cestou, jelikož jsem chtěl poznat co nejvíce území. Ona souhlasila. "Super, tak můžeme vyrazit. Ale asi mě budeš muset vést, jelikož vůbec nevím, kde jsme," zasmál jsem se krátce a díval se kolem sebe trochu ztraceně.
Po chvilce jsem na Solari spustil tu bombu, že její kamarádka Proužek je moje sestra Sillarei. Vypadala opravdu překvapeně a bylo to roztomilé. "Ano, tvoje kamarádka je moje malá sestřička, která už není zase až tak malá," uchechtl jsem se a zatoužil vidět svoje sourozence. Solari se zatím dala do pohybu a já jí doběhl. "Pokud jsi připravená na cestu ty, tak i já," pokýval jsem hlavou a srovnal svůj krok s tím jejím. "Jak jste se vůbec poznali?" zeptal jsem se jí a byl zvědavý.

//Furijské hory

Vlčice mi pověděla, že její kamarádka je bílá, nemluví a má tmavé pruhy. Hodně mi to připomínalo mou sestru Sillarei. Jenže než jsem jí stihl říct, že je to vlastně moje sestra, tak odběhla někam pryč se slovy, že to je její máma. Podíval jsem se na vlčici, která se k nám přidala. Stála však opodál, takže to co si povídali, tak já neslyšel. Ani jsem to poslouchat nechtěl. Byl jsem si jistý, že její matka nevěří nějakému cizímu vlkovi, který by měl její dceru odvést někam pryč. Solari však neustoupila a nakonec se jí to opravdu povedlo. Rozloučila se s matkou a ta odešla pryč. Solari se vrátila zpět ke mě, nadšená, že můžeme spolu vyrazit na cestu. "Opravdu to tvé matce nebude vadit?" zeptal jsem se a dělal si starosti.
Solari mi nabídla, že bychom se mohli vydat do zlatého lesa tou delší cestou, která zabere několik dní. Zamyslel jsem se. Čím dýl, tím líp. "Dobře. To by bylo super. Vždycky jsem chtěl prozkoumat všechny ostrovy naší krásné země. Nebude to vadit tobě?" zeptal jsem se a dal hlavu na stranu. Chtěl jsem znát její názor. "Ale pokud chceš vidět mojí sestru co nejdřív, tak klidně můžeme jít portálem. Avšak si myslím, že kdybychom šli delší cestou, tak dáme mé rodině čas se smířit se smrtí mé matky," přemýšlel jsem nahlas a doufal, že mi Solari pomůže s mým dilema.

Vlčice vypadala nadšeně, když jsem jí řekl, že Zlatý les znám a ještě k tomu v něm sídlí moje smečka. "Jak vypadá tvoje kamarádka? Třeba jí znám," zeptal jsem se a chtěl, aby se tato vlčice setkala s její kamarádkou, aby aspoň někdo byl šťastný. "Já jsem Atray, omlouvám se za neslušnost, že jsem se nepředstavil dříve," pověděl jsem a doufal, že i mladá vlčice mi prozradí její jméno. Chtěl jsem vědět, s kým si tu vlastně povídám.
A bylo by dobré vědět i jméno toho, kdo mi řekl něco více o těchto ostrovech. Tahle vlčice byla mladší než já, ale věděla toho o této zemi více, než já. Na její slova jsem pokýval smutně hlavou. "Možná je to osud," řekl jsem prostě, jelikož to dávalo smysl. Osud mi dovolil na chvíli zmizet, smířit se se smrtí matky a pak až budu připravený, tak se můžu kdykoliv vrátit na svůj ostrov. Poslouchal jsem slova vlčice a přemýšlel nad nimi. "Jednou se tam určitě vrátím," přikývl jsem hlavou a pak si jí prohlídl. "A nebudete chtít jít pak se mnou, mladá slečno? Pomůžu Vám najít Vaši kamarádku," nabídl jsem jí a pak se zarazil. "Ale nechci, abyste chyběla zase Vy vaší rodině. Je udivující, jak velké ty ostrovy jsou a jak je Vaše smečka tak daleko od té mé," řekl jsem a zavrtěl pomalu hlavou, jelikož jsem si to moc nemohl představit.

Nějak jsem nedokázal vlčici odpovědět na to, proč jsem opustil smečku, do které jsem patřil. Raději jsem to otočil na ní a zeptal se, jestli je spokojená ve své smečce. Nevěděla. A zeptala se mě na to, zda nevím, kde je les se zlatými listy. Zabodl jsem oči do země. "Tam odtud pocházím. Sídlí tam Zlatá smečka," odpověděl jsem jí trochu zmateně, jelikož mi to přišlo divné. Jak může cizí vlčice, úplně z jiné země, znát Zlatou smečku, která sídlí zase na úplně jiné zemi? Byl jsem opravdu zmatený.
A za chvilku mi to dávalo smysl. Vlastně jsem stále na ostrovech Mois Grisu. Jen na jiném ostrově, než na tom, kde je Zlatá smečka. "Xaya je vlčice, kterou jsem potkal na cestě ze Zlatého lesa. Šel jsem s ní do portálu, protože jsem si myslel, že tím opustím tuto zemi a začnu nový život. Xaya si myslela, že najde ztracenou rodinu, která sídlí mimo Mois Gris. Nevěděl jsem však, že ten portál vede jen na jiný ostrov," vysvětlil jsem jí, co se vlastně stalo.
Vlčice mi řekla, že rodina se ke mě nemůže otočit zády ať se děje cokoliv. Usmál jsem se. "Kéž byste měla pravdu, mladá slečno," pověděl jsem. "Jenže já opustil svou rodinu, když jsme se dozvěděli, že nějaký cizí vlk zabil naší matku. Nezůstal jsem tam, abych byl já jim oporou, a oni mě. Utekl jsem jako zbabělec," stáhl jsem uši a díval se do země. "Jak by se na mě mohli vůbec podívat, natož přivítat zpátky s otevřenou náručí?" zeptal jsem se jí.

Vlčice se mě zeptala, zda už do smečky nepatřím. Na chvilku jsem se zamyslel. Patřím od ní, i když jsem odešel úplně pryč ze země, kde jsem se narodil? Nechal jsem svou rodinu, ať se porvou se smrtí matky sami. Všechny jsem je zradil. Jak by tak mohli chtít, abych se k nim jednou vrátil. A jde to vůbec? Na tyhle otázky jsem nevěděl odpovědět, ale cítil jsem, že už do Zlaté smečky nepatřím. Byl to však jen můj dojem. "Asi ne. Opustil jsem mou rodinu ve velmi těžkých časech. Jsem zbabělec. Pochybuju, že by mě tam viděli rádi," řekl jsem upřímně a podíval se na vlčici. "Jak dlouho ty patříš do této smečky? Jsi tam spokojená?" zeptal jsem se s menším úsměvem, abych situaci trochu odlehčil.
Pověděl jsem vlčici, jak jsem se sem dostal. A ona řekla věc, která mě zarazila. "Ehm," vydal jsem ze sebe jen a podíval se okolo sebe, jako kdyby její slova mohl někdo potvrdit. "Počkej, chceš mi říct, že jsem stále na Mois Grisu, akorát na jiném ostrově?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že jí chápu dobře. Pak jsem si to uvědomil. "Propána! Chudák Xaya si myslí, že našla cestu domů a setká se se svou rodinou!" zavřel jsem oči a zavrtěl pomalu hlavou. Najednou se mě vlčice zeptala, zda se chci vrátit domů. Podíval jsem se na ní. "Já-já nevím, popravdě. Asi bych nedokázal snést zklamaný pohled mého otce a zlomené sourozence. Jsem asi hodně velký zbabělec, že ano?" zeptal jsem se a stáhl smutně uši.

Viděl jsem mezi listy nějakou menší postavu. Pach měla prosáknutý smečkou. Takže to znamenalo, že patří do místní smečky. Začal jsem se trochu bát toho, že narušuji její území. Proto jsem promluvil, abych ujistil členku, že nechci žádné potíže. Vlčice byla docela vystrašená. Ale zvědavá. Bylo zajímavé vidět, jak se tyto dvě emoce v ní perou. "Ne, nepatřím. Patřím...patřil jsem do jiné smečky," sklopil jsme pohled do země. Patřil jsem do Zlaté smečky, ze které jsem utekl jako malé ustrašené vlče, protože moje matka zemřela.
Vlčice vyšla ze svého úkrytu ve stínech a já si jí mohl prohlédnout. Byla docela vysoká, ale stále oproti mě malá. Celá hnědá, že bych se i zeptal, zda nepatří do naší rodiny. Avšak její oči byli červené, takže znamenalo, že ovládá magii ohně. Seděl jsem na místě a poslouchal otázku, na kterou se mě ptala. "Asi daleká. Nevím. Šel jsem s nějakou vlčicí, ona prošla portálem a já jí následoval. Takže se nacházím asi úplně někde jinde, než bych správně měl být," pověděl jsem jí. Nevadilo mi říkat jí to, co se mi přihodilo. "Promiň, portál - zní to neuvěřitelně. Sám jsem byl překvapený, že něco takového existuje," zavrtěl jsem hlavou a přemýšlel, zda v této zemi vůbec znají magii.

Ležel jsem u jedné z tůní a odpočíval. Byla tma, takže jsem mohl aspoň na chvíli zavřít oči. Jenže spát jsem nemohl. Stále jsem si představoval, jak by někdo mohl zavraždit naší matku. Takže jakmile se mi tahle představa ukázala před očima, tak jsem je rychle otevřel a povzdechl si. Takhle se nikdy nevyspím, pomyslel jsem si a napadlo mě, že bych mohl vyhledat nějakého cizího vlka, který by mě něčím praštil a já upadl do bezvědomí. Jelikož to by bylo asi jediné řešení, jak bych se pořádně bezesně vyspal. Jenže tu nikdo takový nebyl, takže se nedalo nic dělat.
Po chvilce jsem slyšel, jak někdo zakašlal. Otočil jsem se a zvedl se do sedu, abych tu před nějakým cizincem jen tak neležel. A kdyby to byl někdo z té smečky, tak už by to bylo úplně nevhodné. Zamhouřil jsem očima a všiml si menší postavy vlka. "Zdravím," řekl jsem jen. "Doufám, že nenarušuji území smečky. Chtěl jsem si jen odpočinout po dlouhé cestě," vysvětlil jsem svojí přítomnost.

//Ostříží zrak

Přeběhl jsem tu velkou louku, která snad neměla konec. Konečně jsem viděl první stromy lesa, ve kterém jsem doufal, že bude voda. Proběhl jsem kolem nich a zpomalil. Cítil jsem zde hodně vlků. Bylo to cítit trochu jako smečka. Takže jsem zpomalil a dával si pozor na to, abych nenarušil jejich území. To bych opravdu nechtěl, pomyslel jsem si a dal čumák k zemi. Byl jsem od hranic daleko, takže jsem začal hledat vodu.
Po chvíli se mi to povedlo. A taky se mi povedlo se celou dobu vyhnout několika vlkům. Nějak jsem nevěděl, jak všem vysvětlit, že jsem prošel nějakým magickým portálem z mé země. Tyto myšlenky se rozplynuly, když jsem viděl menší tůni. Přiskočil jsem k ní a hned se napil. "Konečně," řekl jsem nahlas a pil snad následující hodiny. Nebo mi to tak aspoň přišlo, jelikož jsem pořád neměl dost. Když už konečně jsem byl pořádně napojený, tak jsem si sedl a odpočinul si. Byl jsem zvědavý, co mě tu všechno čeká za dobrodružství. Teď jsem si však chtěl odpočinout po dlouhé cestě.

//Rokle

Proběhl jsem kolem rokle, která za tmy vypadala opravdu nebezpečně. Takže jsem se jí vyhnul a nechal si její prozkoumání na jiný den. Stejně bych se domů už nedostal, tak jsem hádal, že mám hodně času na prozkoumávání zdejších území. Některá území však nepotřebovala prozkoumat více. Třeba jako tato louka, na které jsem se nacházel. Byla prostě placka a hádal jsem, že se zde bude nacházet hodně zvířat za dne. Teď, kdybych šel na lov, tak bych možná ani toho králíka nenašel. Zbývalo mi tedy pouze to, abych tímto územím jen proběhl a šel rovnou do toho lesa. Neměl jsem zde co prozkoumat. Pokud se zde něco nacházelo, tak bych to našel pouze za dne. A ne za tmy, která byla teď. Takže jdeme dál, pomyslel jsem si trochu nadšeně. Těšil jsem se na nová dobrodružství.

//Les Alf

//Nejvyšší hora

Seběhl jsem z té nejvyšší hory, kterou jsem kdy viděl. Proběhl jsem zase mezi pár stromy, abych se mohl dostat dál k té propasti, kterou jsem viděl právě z té hory. Běžel jsem jen chvíli a už se přede mnou objevila. Vypadalo to tak suše. Jako kdyby tady dřív byla voda, která však vyschla a nechala za sebou jen díru. Koryto. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli do toho koryta chci vlézt. Bál jsem se totiž, že už bych se nedostal ven. Dolů je vždy jednodušší jít, než nahoru. Takže jsem se rozhodl, že to spíše obejdu. Nebyl jsme si úplně jistý, co všechno dole žije a nechtěl jsem na to přijít sám.
Začínal jsem mít trochu hlad a žízeň. Přeci jenom od toho zvláštně zbarveného lesa jsem se moc nezastavil. Xaya byla celá natěšená až projde portálem a já šel s ní. Takže jsem doufal, že brzo už narazím na nějaké jezero nebo aspoň malý potok, ze kterého bych se mohl napít. Zatím tu byl docela klid a za to jsem byl rád. Proběhl jsem kolem rokle a běžel dál, směrem k tomu lesu, který jsem v dáli viděl.

//Ostříží zrak

//Červená louka

Po této louce jsem běžel až k té vysoké hoře. Zaběhl jsem mezi těch pár stromů, které se pod ní nacházeli. Proběhl jsem menším lesíkem a už jsem cítil, jak se půda pode mnou zvedá a já běžím do kopce. Věděl jsem, že takhle dlouho nevydržím, takže jsem svůj krok trochu zpomalil a spíš jsem běžel na vytrvalost. Myslel jsem pouze na to, co mě nahoře čeká. Jaký výhled uvidím. Zatím se mi to tu docela líbilo. Avšak viděl jsem jen dvě území. Takže jsem ještě nemohl pořádně hodnotit.
Po nějaké době, co jsem pořád stoupal nahoru, tak jsem začínal být zadýchaný. A po pár metrech jsem už musel zastavit. Podíval jsem se nahoru a všiml si, že jsem ani v půlce. To nezvládnu, pomyslel jsem si a podíval se za sebe, zda už něco uvidím. Viděl jsem moře. Takže jsem šel na druhou stranu té hory, prostě jí obešel. Tentokrát jsem viděl nějakou velkou díru a pak lesy a další hory. Moc pěkné, pomyslel jsem si a začal klesat dolů, abych objevil a prozkoumal další části této země.

//Rokle

//Sněžné tesáky

Zavřel jsem oči a prošel portálem. Jakmile jsem slyšel to ticho, které se kolem mě rozprostřelo, tak jsem zase oči otevřel. Byl jsem na nějaké louce. Dal jsem hlavu na stranu a prohlížel si své nové okolí. Přišlo mi to tak nějak stejné jako v zemi, ve které jsem se narodil. Ale bylo možné, že jiné země nevypadají nějak rozdílně. Proto mě nemohlo napadnout, že se stále nacházím na Mois Grise. Jen o několik území dál, na jiném ostrově. Nikdy jsem tu nebyl, takže jsem to nemohl vůbec tušit.
Rozešel jsem se po svých přes celou louku. Xayu jsem nikde neviděl, ale možná už jsem spíš nechtěl být v její přítomnosti. Chtěl jsem být zase sám. Takže jsem z lehkého kroku přesel do běhu přes celou tuto louku a užíval si to, že jsem sám, někde jinde a daleko od špatných věcí. Běžel jsem směrem k nějaké velké hoře, která se tyčila přímo přede mnou. Třeba tam odtud bude pěkný výhled na novou zemi, pomyslel jsem si a bylo to poprvé od smrti mé matky, co jsem se na něco těšil.

//Nejvyšší hora

//Mlžné pláně

Proběhli jsme pláněmi, které pokrývala mlha. Trochu jsem se těšil na to, až odtud vyběhneme a zase uvidíme okolí. Za chvilku se mi to splnilo a před námi se tyčily hory. "Páni," řekl jsem nahlas a následoval Xayu. Vypadalo to, že něco hledá, ale mě to bylo jedno. Byl jsem rád, že jsem pryč od Zlatého lesa. A od všech problémů a špatných věcí, co se tam právě dějí. Budou mě nenávidět, pomyslel jsem si, ale pak zavrtěl hlavou, jako kdybych mohl ty špatné myšlenky vytřást z mysli. Nadále jsem běžel bezmyšlenkovitě.
Zeptal jsem se Xayi, zda zná nějaké bylinky. Bohužel mi odpověděla, že neví nic, co bych asi vědět chtěl. "To nevadí, děkuji," pověděl jsem pouze a už se moc nepokoušel navázat nějaké téma. Nemělo to cenu.
Najednou jsme doběhli k velké světlé věci. Xaya se zastavila a vysvětlila mi, co to je. Byl to portál mimo tuto zemi. A ona se chtěla dostat pryč. Popřála mi, abych se měl hezky a byl zase veselý. "Mějte se, Xayo," řekl jsem pouze a sledoval, jak mi zmizela před očima. Sedl jsem si a sledoval ten portál. Kdybych jím prošel, tak bych možná už svoji rodinu nikdy neviděl, ale zase by měli ode mě klid. Už tak jsem odešel, když matka zemřela. Nechal jsem je tam, ať se s tím smíří sami. Nikomu chybět nebudu, pomyslel jsem si a s touhle myšlenkou vlezl do portálu.

//Červená louka

//Začarovaný les

Šli jsme směrem na pláně, přes které jsme mohli přejít na další a další území, které jsem ještě nepoznal. Byl jsem však zvědavý, co mě na téhle cestě čeká. Doufal jsem, že mi to pomůže se smířit se smrtí mé matky. Byl jsem si jistý, že ve smečce právě probíhá pohřeb. A já jsem tady běžel s nějakou neznámou vlčicí a mířili jsme kdoví kam. Jenže přesně tohle jsem potřeboval. Prostě zmizet někam pryč. Prozkoumat další území této krásné země.
Zeptal jsem se Xayi, zda se chce přidat k nějaké smečce. "Tomu rozumím," odpověděl jsem na její neutrální odpověď. "Já kdybych se tady nenarodil, tak bych se asi snažil dostat zpět domů," pověděla jsem jen tak do vzduchu a sledoval, jak krajina ubíhá pod našimi nohami. Najednou Xaya zakopla. "Opatrně! Jste v pořádku?" zeptal jsem se, jelikož bych jí nepřál, aby se nějak zranila. Stále jsem totiž netušil, jak bych jí mohl pak pomoct. "Znáte nějaké bylinky, které léčí?" zeptat jsem se musel, jelikož jsem se to chtěl naučit.

//Sněžné tesáky

Pochválil jsem její jméno, jelikož se to prostě hodilo a byl jsem vždy ke všem hodný a rád jsem kouzlil úsměvy u každého. A zvlášť u vlčic. Bylo vidět, že jí to udělalo radost a o to mi přesně šlo. Nebyl jsem ve své kůži, když se někdo necítil dobře v mé přítomnosti. A i přesto, že jsem si prožíval to, co jsem prožíval, tak ona za to nemohla.
Vlčice měla pravdu v tom, že takové věci bolí dlouho a trvají, než se zahojí. A stejně za sebou nechají jizvu. "To je velká pravda," souhlasil jsem. "Můj otec je však na tom hůř. Ztratil nedávno svého bratra a teď i svou partnerku. Myslím, že u něj těch jizev bude více, než u mě," pověděl jsem, ale nějak jsem si to nechtěl připustit, jelikož otec vypadal vždy tak silný a nikdy ho nic nezlomí. Ještě teď mi však znělo jeho utrápené vytí v hlavě.
Pak jsem jen zavrtěl hlavou. "Omlouvám se, nechci Vás tím zatěžovat," omluvil jsem se a pak jsme změnili téma na cestování. Xaya mu řekla, že míří do hor, tak můžou jít spolu. "To bych byl moc rád," pousmál jsem se. "Do hor? Tak to je docela blízko smečky, do které patřím," pověděl jsem jí. "Máte taky v plánu se přidat do nějaké smečky?" zeptal jsem se, aby mezi námi nebylo úplně ticho.

//Mlžné pláně