Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Konečně jsme se dostali domů. Zlatý les byl náš domov a my se v něm konečně nacházeli. Hrozně se mi ulevilo, protože jsem věděl, že tady nám nehrozí žádné nebezpečí. Podíval jsem se na Aileen a viděl jsem, jak se šťastně usmívá. Pověděla mi, že nevěřila, že znovu uvidí tyhle lesy. "Říkal jsem, že ti pomůžu se vrátit," usmál jsem se na ní a také jsem byl šťastný. Byl jsem zde sice nedávno, ale návrat domů je vždy krásný. Šli jsme pomalu do středu lesa, jelikož jsem nevěděl, kam jinam jít.
Cítil jsem, jak se Aileen lekla, když se ozval hrom z blížící se bouřky. "Nemusíš se bát, teď už nám nic nehrozí," pověděl jsem jí a lehce se dotkl čumákem její hlavy jako známku povzbuzení. Aileen se mě zeptala na otázku, která mě také zajímala. "To popravdě nevím, Aileen. Také by mě to zajímalo. Ale Azraela jsem už dlouho neviděl. I jeho pach tu necítím," řekl jsem smutně. Pomalu jsme došli k úkrytu. "Co kdybychom zůstali tady? Pokud se někdo z naší rodiny objeví, tak určitě půjdou sem," navrhnul jsem a podíval se na ní, zda jí mohu pomalu pustit.

//Bašta

Aileen se nakonec zvedla a já jí podpíral, aby nespadla. Pomalu jsme se rozešli směrem ke zlatému lesu, ve kterém sídlila i naše rodná smečka. Když jsem tak po očku sledovat Aileen, tak mi bylo líto, že nemám nějakou magii, která by jí dodala energii a sílu. Alespoň na tu cestu do lesa. Sice nebyla až tak těžká, ale já ještě nebyl úplně nejsilnější. Nic jsem však neříkal a tvářil se naprosto v pohodě. Ale také jsem se těšil až tam dojdeme, protože jsem věděl, že hnědá vlčice bude v bezpečí a aspoň se setkáme zase s rodinou. Doufal jsem, že tam budeme všichni. Nebo aspoň sourozenci z mého vrhu. Už jsem je hrozně dlouho neviděl a chyběli mi.
Hnědá sestřička mi pověděla, že jí mrzí, že mě poznává až teď. "Neboj se, všechno bude v pořádku, a my dva můžeme spolu strávit více času," snažil jsem se jí povzbudit. Za chvilku jsme vešli do zlatého lesa a já hned cítil všechny ty vlky, kteří udržovali hranice. "A jsme doma. Vidíš, jak jsme to zvládli. Jsme dobrá dvojka," usmál jsem se a šli jsme dál. "Budeš chtít přímo do úkrytu nebo máš nějaké speciální přání?" zeptal jsem se jí a zatím pomalu mířil směrem k úkrytu.

Začal jsem ztrácet takový ten optimismus, jelikož Aileen mi slíbila, že se dostaneme do Zlatého lesa, zpět ke smečce, kde by jí bylo lépe. A jelikož jsem byl ještě mladý, tak jsem porušení slibů hodně špatně nesl. Bylo mi z toho smutno a nevěděl jsem, co mám dělat. Aileen si uvědomovala, že mi to slíbila. Jenže zatím s ním nic nedělala a já celou dobu čekal. Byl jsem připravený k tomu, abych jí pomohl, ale musel jsem viděl i její snahu. Nemohl jsem se snažit jen já. Hnědá vlčice už musela mít trochu sil na to, aby se aspoň nadzvedla a ušla těch pár kroků ke smečce. Ale nemohl jsem nic říct, pouze čekat.
Nakonec řekl, že to zkusí, jelikož mi chce jít příkladem. Přikývl jsem. "Když spadneš, tak tě chytím. Budu tě podpírat, ale musíme se dostat ke smečce," pověděl jsem jí a čekal, až se začne trochu zvedat. Jenže se zatím nic nedělo. Chtěla, abych jí slíbil, že nadále budu takový. "A jaký jiný bych měl být, Aileen?" usmál jsem se na ní a mrkl jedním okem. "Slibuji," pokýval jsem hlavou a sledoval, jak se hnědá vlčice postavila na nohy. Podepřel jsem jí a pomalu se rozešli směrem ke smečce. "Těšíš se domů?" zeptal jsem se jí, abych jí nějak udržel při vědomí a zaměstnal jí hlavu.

//Zlatá smečka

Postovaná 18

Aileen mi slíbila, že jakmile načerpá trochu síly, tak se vydáme zpět do Zlatého lesa, kde se více poznáme. Pokývla jsem hlavou a držel se toho. Proto jsem byl rád, když usnula a začínala nabírat ty síly. Byl jsem si však jistý, že kdyby nějak nezvládala tu cestu, tak jí budu držet. Přece jenom ve smečce by jí bylo líp. Jenže musel jsem počkat. Leželi jsme na zemi a já sledoval dění okolo. Prošlo kolem nás pár vlků, viděl jsem pár zvířat, jelikož jsme byli ticho a nerušili jsme přírodu. Bylo pěkné to sledovat. Málem jsem usnul i já, ale nařídil jsem si, že se můžu vyspat až na území smečky. Tady by to bylo moc nebezpečné.
Po nějaké době jsem Aileen přeci jen probudil. Byla z toho celá nadšená. Až tak nadšená, že se pokusila sama se zvednout. Vyskočil jsem na nohy a byl připravený k pomoci. Hnědá vlčice se neudržela a já cvakl po její kůži na krku a zbrzdil její pád. Znovu mi poděkovala za probuzení, ale pak mi řekla, že to do lesa nezvládne kvůli jejím nohám. A zase brečela. "Aileen, slíbila jsi mi, že se vrátíme a více se poznáme," stáhl jsem smutně uši. Sliby jsem bral vážně. Proto mě překvapovalo, že ho Aileen nedokáže splnit. "Pomůžu ti, vždycky ti pomůžu. Ale musíme to zkusit. Slíbila jsi to," řekl jsem smutně a díval se na její hlavu, jelikož se tulila k mému kožichu.

Postovaná 17

"Já bych tě rád poznal více, Aileen," usmál jsem se na ni, jak si přála. Pokud jsem ji mohl udělat radost jenom tímto, tak jsem to udělal s radostí. Takže ten úsměv nebyl vůbec hraný, byl opravdový a od srdce. Jen jsem si přál, aby se cítila lépe a nebylo jí už špatně. Proto jsem doufal, že brzo zase usne, nasbírá tím sílu a vydáme se zpět do Zlatého lesa. Docela jsem se na území smečky těšil. Sice jsem tam byl poměrně nedávno, ale to nevadilo. Spíš jsem se těšil na to, že moje starší sestřička bude doma a v bezpečí. Tady sice nikdo nebyl, ale nikdy jsem nevěděl, zda se neobjeví někdo, kdo by ji chtěl ublížit. Nebo nám. O sebe jsem však neměl takový strach jako o ní. Momentálně jsem byl fyzicky na tom lépe než ona, natož psychicky. Ale věděl jsem, že se zase dá do pořádku a bude silná.
Po nějaké době, kdy jsem Aileen nechal spát a nabírat síly, jsem ji ale musel probudit. Nejdřív jsem ji lehce šťouchl a pak foukl do tváře, aby to nebylo tak násilné. Hnědá vlčice se lehce a pomalu probudila a byla nadšená z toho, že je opravdu vzhůru. "Vždyť jsem ti to říkal, že tě za každou cenu probudím," zazubil jsem se a pak se vřele usmál. "Ja tebe také, Aileen," olízl jsem ji na vršku hlavy. "Měli bychom se pomalu vydat do Zlatého lesa najít tátu a ostatní sourozence. Nechci, aby o nás měli strach. Co myslíš?" Zeptal jsem se jí na názor a také to byla skrytá otázka, zda to zvládne.

Postovaná 16

Aileen byla stále špatná z toho, že bych jí neměl vidět takhle slabou. "Kdybys mě ty viděla v takovém stavu, taky by ses o mě postarala, no ne?" zeptal jsem se jí a dal hlavu na stranu. Byla to hodná vlčice, navíc jsme byli rodina, takže jsem očekával, že si pomůžeme kdykoliv by to byla potřeba. Proto jsem nepochyboval o tom, že i ona by mi pomohla. Jen jsem jí to musel připomenout. A taky aby si nechala takto pomoct.
Lehli jsme si a já si položil hlavu na její krk. Trochu se uklidnila a více se ke mě přitulila. Po chvilce s tou únavou zase začala bojovat. Tělo se jí třáslo, tiše plakala. "Měj ve mě trochu víry," pověděl jsem jí a olízl vršek hlavy. Nakonec přeci jenom usnula a já sledoval okolí. Všiml jsem si páru vlků, jak procházeli územím a byli zabraní do konverzace. Od nich jsem se ničeho bát nemusel. Přemýšlel jsem nad tím, jak bude otec reagovat na to, až dovedu takto slabou Aileen domů. Přeci jen jí tam nechali a pak se jí stalo kdoví co. Nezazlíval jsem mu to. Jen jsem byl zvědavý na to, co poví.
Po několika hodinách jsem zvedl hlavu. Byl čas se dostat zpět do Zlatého lesa. Měli jsme štěstí, že nebyl tak daleko. "Aileen?" řekl jsem nahlas a mírně do ní šťouchl tlapou, abych jí probudil. Nechal jsem jí docela dost času na to, aby si odpočinula, ale myslel jsem si, že v lese by to bylo mnohem lepší. Foukl jsem jí do tváře, aby jí to zalechtalo. Nechtěl jsem jí budit nějak násilím, když to mohlo jít něžně.

Postovaná 15

Na její slova jsem šťastně pokýval hlavou. Byl jsem rád, že mám takovou sestřičku. Ona byla moc hodná. A já byl moc šťastný, že se o ní mohu teď postarat. Sledoval jsem jí, jak se napila a vypadala o trochu lépe. "Tak, to je mnohem lepší," kývl jsem spokojeně hlavou, když pila i jedla. Věděl jsem, že jí to pomůže. Jen si potřebovala hodně odpočinout. Netušil jsem, co se jí stalo, ale to zjevně nevěděla ani ona, takže jsem se jí dál neptal. Byl jsem rád, že se cítí trochu lépe a přinesl bych jí cokoliv, jen aby se jí objevil zase ten úsměv, který jí tak sluší.
Snažil jsem se jí povzbudil čímkoliv, co mě zrovna napadlo a vypadalo to, že to docela funguje. Na tváři se jí už častěji objevoval šťastný úsměv, i přesto, že stále byla taková strhaná. Přiznala se mi, že by také ráda viděla můj úsměv a nechce mi ubližovat tím, když pláče. "Ale Aileen, jak mohu být šťastný, když ty nejsi?" zeptal jsem se jí s nakloněnou hlavou na stranu. "Teď, když vidím, jak se usmíváš, tak se taky můžu usmát," zazubil jsem se v úsměvu a mrkl na ní jedním okem. Také jsem se rád smál, ale někdy situace vyžadovala vážný výraz. Ale pokud by Aileen udělalo šťastnou, že se usmívám, tak se budu usmívat.
Pověděl jsem Aileen, že je v pořádku pokud znovu usne, protože tím nabere zase síly. "Ale notak, pšššt, jsem tady, sestři," pověděl jsem jí, lehl si k ní a doufal, že jí to trochu uchlácholí a ona nakonec opravdu usne. Při jejích dalších slovech jsem zavrčel. "Aileen, ty se vždycky probudíš, protože se o to sám postarám. Budu bojovat s tvým spánkem a ty se probudíš," zabodl jsem čumák do její huňaté srsti na krku. Nakonec usnula. Poznal jsem to podle toho, jak se její tělo ustálilo, přestalo se třást a její dech se hezky zpomalil. "Hodná sestřička, sladce spi," zašeptal jsem a díval se někam do dálky. Pohledem jsem kontroval naše okolí. Spát se mi moc nechtělo, navíc jsem jí chtěl hlídat.

Postovaná 14

Moje starší sestřička teď vypadala tak hrozně slabě, smutně a zničeně. Bylo mi to hrozně líto. Ničilo mě to zevnitř. Jenže jsem nemohl ukázat lítost. Musel jsem jí být oporou. Proto jsem se usmál a podpíral jí. I ona se snažila. Usmála se na mě, aby mi ukázala, že bojuje. A já to moc dobře viděl. Byla úžasná. Tak silná, i když se tak necítila a nevypadala. Pomalu jsem jí vedl k jezírku. "Vidíš to, jak jsme sehraná dvojka," řekl jsem s úsměvem a díval se před sebe a i nám pod nohy, abychom náhodou o nic nezakopli a neskončili opět na zemi. Naštěstí cesta k jezírku dopadla dobře a pomalu jsem spustil Aileen zpět na zem, jelikož sama se zřejmě neudržela na nohou.
Sehnal jsem jí ovoce. "Neboj, nejsem tak daleko," houkl jsem na ní a snažil se sbírání plodů co nejvíc zrychlit, aby se zase nerozbrečela a nevysílila se tak. Přinesl jsem jí ovoce a pak si k ní sedl. Pozoroval jsem jí spokojeně, když snědla pár sladkých plodů. Hned vypadala lépe. "Sluší ti to, když se takhle směješ. Jsem rád, že jsem tě našel," sám jsem se rozzářil, protože tuto vlčici jsem dlouho neviděl a byl jsem rád za rodinné shledání. Chvíli jsme byli ticho a oba se dívali na jezírko. Najednou Aileen zakňučela a já zase zpozorněl. Bál jsem se, co se děje. "Copak se děje, Aileen? Je ti špatně?" zeptal jsem se jí starostlivým hlasem a přiblížil čumák k ní, jako kdybych to uměl vycítit. Pak mi vysvětlila svůj problém. "Aileen, neboj se! Já nikam nepůjdu. Pokud chceš spát, tak zavři oči, mysli na něco hezkého. Třeba na to, že až nabereš síly, tak se společně vydáme zpět do Zlatého lesa. Já tu budu zatím čekat, a kdyby ses dlouho neprobouzela, tak tě probudím sám. Dobře?" usmál jsem se a dotkl se jemně čumákem toho jejího. Lehl jsem si k ní a tlapkou překryl její přední tlapu. "Odpočiň si, má milá sestřičko," zašeptal jsem a položil si hlavu na její krk, aby cítila, že jí neopustím. Ani jsem to neměl v plánu.

Postovaná 13

Aileen byla opravdu smutná a mě to mrzelo. Netušil jsem, proč jí tu táta s bráchou nechali, ale to věděli oni nejlépe. Nemohl jsem hádat. Avšak mohl jsem své starší sestře pomoct s tím, aby se dostala k vodě, napila se a dala se trochu do pořádku. Věděl jsem, že když jsem tu s ní, tak jí pomůžu a bude v pohodě. "Neplakej, sestřičko, tím víc budeš vysílená, pojď, opři se o mě," pověděl jsem jí povzbudivě a pomohl jí s čímkoliv potřebovala. Byla moje rodina a o členy rodiny já se staral až do roztrhání těla.
Snažil jsem se jí vysvětlit, že pokud se nenapije, tak bude stále tak slabá. Nevěděl jsem, jak dlouho tady ležela, ale pořád tady bylo horko. Neměla se kam schovat. A těch pár stromů nepomáhalo dostatečně. Aileen se pokusila postavit, ale málem to vzdala. "Já ti věřím," pověděl jsem jí s úsměvem. Zatnula svaly a zvedla se na všechny čtyři slabé nohy. "No vidíš to!" řekl jsem nadšeně a podpíral jí, aby nespadla. "Neboj, nepustím tě," řekl jsem jí tiše do ucha a pomalu jsme se rozešli k jezírku. Byla to opravdu pomalá chůze, ale to bylo naprosto pochopitelné. Nejistým krokem jsme došli k jezírku. Podpíral jsem hnědou vlčici a pomohl jí si lehnout k jezírku. Měla vodu na dosah čumáku. "Teď se hezky napij, ať získáš zpátky svou sílu. Já ti zatím nasbírám nějaké ty dobré plody," řekl jsem a chodil jen kolem ní, nikam daleko a nasbíral jí pár malin, pár jahod a borůvek. Nesl jsem to k ní a za chvíli byla menší hromádka ovoce před ní. "Nevím, co ti chutná nejvíc, tak tady máš od všeho trochu," usmál jsem se a zavrtěl ocasem.

Postovaná 12

Když jsem vešel na toto území, tak jsem netušil, co mě zde potká. Ale o několik minut později, kdy jsem jedl veškeré plody na zemi a byl šťastný z tohoto nového území, jsem potkal někoho, koho bych tu vůbec nečekal. Pod stromem ležela schoulená koule hnědých chlupů a ozýval se pláč. Vlčice měla stejnou barvu kožichu jako můj táta. A jak jsem si všiml o chvilku později, tak to vlastně byla má starší sestřička Aileen. Za svůj život jsme se viděli párkrát, protože ona už byla starší a mohla chodit kde chtěla. Za to já musel být jenom blízko smečky a nikam nechodit, protože by se mi mohlo něco stát. Jenže teď bylo štěstí, že jsem jí našel, protože vypadala opravdu nešťastně.
Promluvil jsem na ní a snažil se jí čumákem povzbudit. Přitulila se ke mě, ráda že mě vidí, ale stále plakala. Vysvětlila mi, že tady dlouho spala, a když se probudila, tak tu byla sama. "Táta odešel? Možná měl nějakou práci ve smečce," přemýšlel jsem nahlas a pak jí čumákem znovu strčil do boku. "Aileen, měla by ses zvednout, pomůžu ti. Je hrozné horko, možná proto ti je teplo a zároveň zima. Měla by ses napít a možná si dát nějaké ty plody, aby se ti vrátila síla," pověděl jsem jí klidně a podíval se kolem. Nedaleko nás bylo jezírko s čerstvou vodou, takže to byl náš cíl. "Pojď, uvidíš, že jakmile se napiješ, tak to bude lepší, musíš být vyprahlá," lehce jsem jí chytil za zátylek a mírně zatáhl, abych jí pomohl na nohy. Byl jsem teď skoro vyšší, než ona, ale neměl jsem takovou sílu, takže jsem potřeboval, aby mi trochu pomohla. "Jak ses tu vůbec ocitla?" zeptal jsem se jí a doufal, že když si budeme povídat, tak se bude cítit trochu lépe a už ne sama.

Postovaná 11

//Zubří pláň

Hezky zvesela jsem si klusal směrem dál od Zlatého lesa. Věděl jsem, že když se dostanu někam moc daleko, tak z toho budu mít problém, až se vrátím. Jenže touha po dobrodružství byla větší, než já. Prošel jsem celou tu pláň, na kterém byla různá zvířata a květiny. Byla to moc pěkná pláň, ale bylo na čase, abych se posunul někam dál. Někam, kde jsem to ještě neznal. A věděl jsem, že když půjdu tímto směrem, tak se dostanu do míst, které jsem nikdy nenavštívil. Došel jsem na nějaké území, které vypadalo snad ještě lépe, než to předtím! Všude byla krásná měkká zelená tráva, viděl jsem spoustu malým bobulí a plodů, které jsem chtěl okamžitě ochutnat. Sice jsem byl vlk a miloval jsem maso, ale ta sladká vůně plodů mě lákala.
Šel jsem směrem ke stromům, které jsem viděl. po cestě jsem zkoušel každý plod, který jsem našel. Nejdřív to byli takové malé plody, červené s malými pecičky. Jahody. Ty byly velmi sladké. Pak jsem našel keř borůvek. A ty byly taky dokonalé. "Hmmmm, to je výborný!" byl jsem naprosto nadšený. Šel jsem dál a už se blížil k těm stromům. A něco jsem zaslechl. Zastavil jsem se a zaposlouchal. Dal jsem hlavu na stranu, jako kdyby mi to mělo nějak pomoct. Uslyšel jsem někoho plakat. Znělo to jak nějaká vlčice. Moje gentlemanská a protektivní stránka se probudila. Rozešel jsem se trochu rychleji a pod stromem našel hnědou vlčici. "Aileen! Sestřičko! Copak tady děláš tak sama?" zeptal jsem se jí a sklonil k ní hlavu, šťouchl do ní čumákem, abych jí povzbudil, že už není sama.

Postovaná 10

Tania se dívala někam zasněně do dálky a říkala, jak má ráda hádky a to co přichází po nich. "Myslíš usmíření? Jo, to je fajn," usmál jsem se a úplně jsem ignoroval její sladký výraz, který zřejmě neznamenal nějaké usmíření. Já byl vždy proti boji a vyhýbal se tomu, proto jsem byl takový přátelský a našel ve všem nějakou skulinku, abych se tomu násilí vyhnul. Násilí bylo zbytečné, nedospělé a slabé. Slova vždy byla silnější a mohly ublížit víc, než nějaké kousnutí. Duše totiž byla mnohem víc zranitelnější. Proto jsem to rád uměl se slovy, než s drápy. Když jsem ale měl nějaký důvod, tak mi násilí nevadilo. To však bylo opravdu vzácně.
Pověděl jsem vlčici, že naše setkání již nemá smysl a měli bychom se rozloučit. Souhlasila s tím, akorát si neodpustila mě chytnout za zátylek. Byl jsem však rychlejší a tlapou velkých drápů jí sekl přes tlapu. Byl to spíše reflex. Instinkt. Skončil jsem i tak ve vodě a bylo to opravdu příjemné. "Děkuji Vám Tanio, přesně takové zchlazení jsem potřeboval! Měla byste to zkusit také, smyje to nepříjemné pachy," usmál jsem se a mával jí na rozloučenou. Nerozhodilo mě to, ani nenaštvalo. Ona mě shodila do vody, já jí pěkně škrábl na tlapě. Bylo to vyrovnané.
Když odešla, tak jsem vylezl z vody a oklepal ze sebe přebytečnou vodu. Moc jsem se ale nebál, že bych neuschnul. Vykoupat jsem se chtěl i předtím, než přišla ta skunčí vlčice. Rozešel jsem se pomalu někam dál. Vzhůru za dobrodružstvím!

//Bašta

Postovaná 9

Tania zřejmě nepochopila, co jsem tím svým názorem myslel. Přemýšlel jsem nad tím, zda jí to vysvětlím znovu, nebo to nemá cenu. Tahle vlčice totiž byla totálně proti víře a díky tomu neviděla nalevo ani napravo. S takovými to nemá cenu, pomyslel jsem si a díval se někam pryč. "Myslím, že bude lepší, když to nebudeme rozebírat. Názory by se měli respektovat a ne se hádat," pověděl na ukončení této debaty. Na to, jak jsem byl mladý, tak jsem byl docela chytrý. Samotného mě to někdy překvapovalo. Jenže nemohl jsem ze sebe dělat hloupého. Když jsem něco nevěděl, tak jsem se zeptal a nebylo to nic špatného. Ale teď jsem trochu litoval toho, že jsem se Tanie zeptal, co je to kult. Pak to totiž způsobilo její naštvání a odpovědi, na které jsem nic nemohl říct, protože by se určitě naštvala a to jsem nechtěl.
Když jsem jí nazval skunkem, tak se trochu naštvala. Avšak stále si proti mě nic nedovolila. Nabídl jsem jí, že by mi mohla taky vymyslet přezdívku. Odpověděla mi opět negativně. Její strohé odpovědi mě už nudili. Byl jsem mladý vlk, který potřeboval udržet pozornost nějakými zajímavostmi. A ona mě začínala nudit. "Slečno Tanio, omluvte mě, ale pokud se semnou nechcete vybavovat, tak proč tu jste? Viditelně Vás to se mnou nebaví, urážím Vás. Nebylo by tedy rozumné, abychom se rozloučili a šli si každý svou cestou?" zeptal jsem se jí vřele a díval se na ní s pochopením. Ne každý vlk byl přátelský a optimistický, ale pokud jí má přítomnost tolik otravovala, jak na první pohled vypadala, tak jsem nechápal, proč se mnou tady seděla.

Postovaná 8

Tania mi vysvětlila, co znamená pojem kult. Chvíli jsem nad tím přemýšlel. Nepřišlo mi, že bychom měli nějaké kruté praktiky, jak černá vlčice říkala. "No, asi záleží na tom, jaké vlky jste potkala. Já osobně Váš názor nesdílím, avšak ho respektuji," pokýval jsem hlavou a myslel si své. Bohové možná existovali, ale nemyslel jsem si, že by někteří vlci kvůli tomu byli krutí. Ano, jedno společenství tu bylo tvrdé a kruté, ale nemyslel jsem si, že by to dělali kvůli bohům. Podíval jsem se zpět na vodu a tvářil se neutrálně. Stále jsem nad tím tak nějak přemýšlel.
Nadále mi černá vlčice řekla, že všichni jí tvrdí, že bohové existují, ale všichni jí lhali. Podíval jsem se na ní se zamyšleným pohledem. "Slečno, a co když oni tomu věří a tím říkají pravdu? Pokud vlk něčemu věří, tak pak nemá smysl lhát. Někdo nevěří a pak mu to přijde jako lež. Zkuste se nad tím zamyslet. Ne všichni lžou. A navíc si nemyslím, že by lhali o víře," zavrtěl jsem hlavou a pokrčil rameny. Byl to můj názor a ona ho klidně nemusela respektovat, avšak já si za ním stál.
Tanie se nelíbilo, že jsem jí nazval skunkem. Pak zavrčela, že její jméno je lepší. "A vždyť to říkám! Nerozčilujte se, slečno, já to zle nemyslel. Spíš je dobře, že jste se mi představila. Pak bych tu přezdívku nemusel vůbec používat. Teda, pokud byste samozřejmě nechtěla. Avšak podle Vaší reakce hádám, že se Vám to moc nelíbí," zachechtal jsem se a mávl ocasem. "Jestli chcete, můžete mi také vymyslet přezdívku," zazubil jsem se, jelikož mě tohle nevadilo. Každý mi nějak říkal, takže jsem byl na to zvyklý.

Postovaná 7

Nechtěl jsem úplně vlčici říkat, že alfy Zlaté smečky jsou vlastně moji rodiče. Nerad jsem se s tím vychloubal. Vždy jsem to prostě zamlčel a pokud se někdo zeptal na přímo, tak jsem odpověděl pravdivě. Nemělo cenu lhát, ale zase nemělo cenu to cpát všem. Spíše jsem se pak zamyslel nad tím, jak se sem ta černá vlčice dostala. Neuměl jsem si vůbec představit, že by mě moře vyplavilo někde na cizím místě, v cizí zemi, samotného a nemít možnost se vrátit zpět. Nechtěl jsem přijít o svojí rodinu. Třeba tato vlčice má taky někde rodinu a přišla o ní, pomyslel jsem si a podíval se na ní. Chovala se už od začátku trochu nepříjemně, já si toho však nevšímal. Každý z nás měl nějaký důvod a pokud se tak chovala, protože přišla o všechny, které milovala, tak jsem tomu rozuměl, ale rozhodně jsem se jí nemínil ptát. "Ano, žijete, a to je velké štěstí," pokýval jsem hlavou.
Zarazil mě její tón hlasu, když zmínila bohy. Zeptal jsem se jí na její názor a dostalo se mi odpovědi, že na ně nevěří a je to prý nějaký kult. "Kultu? Co to znamená?" zeptal jsem se, jelikož tento slovní pojem jsem zatím neznal. "Rozumím, proč nevěříte v bohy. Pokud ve Vaší zemi neexistovali, tak je pochopitelné, že zde na ně nebude věřit. Hlavně je divný, že je nikdo nikdy neviděl. Kdo ví, zda existují i tady," pokrčil jsem rameny a zadíval se na chvíli na nebe, jako kdybych je měl spatřit. Jenže nikdo mi nikdy neřekl, že by potkal jednoho z bohů. Vlčice se představila jako Tania. "Moc pěkné jméno, rád Vás poznávám, Tanio. Jsem rád, že znám vaše jméno, jelikož jinak bych Vám musel říkat nějakou přezdívkou," prohlédl jsem si jí a zajiskřilo mi v očích. "Třeba - slečna Skunk! To je moc pěkné zvířátko a trochu mi ho tím světlým hřbetem připomínáte. Ale skunk smrdí..." nasál jsem vzduch do čumáku. "Vy ne, slečno, vy nesmrdíte," zavrtěl jsem hlavou s milým úsměvem. "Takže Vám budu říkat Tania, a ne Skunk," rozhodl jsem a pokýval na to hlavou, abych to potvrdil. Vůbec mi nedocházelo, že bych jí tím mohl urazit. Ale vůbec jsem to tak nemyslel.