Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 6

Naše smečka byla krásná. Ty zlatavé listy, které nikdy nezmizely, i když byla zima. Naprosto úchvatné. A také docela k neuvěření. Vlk to musel vidět na vlastní oči, aby ocenil tu krásu. Černá vlčice mi řekla, že o tomto lese už slyšela. Usmál jsem se na ní. "Část toho lesa nepatří do území smečky, takže se na tu krásu můžete jít podívat bez obav, že byste narušila smečkové území," poradil jsem ji s úsměvem a dál se díval na vodu, jak proudí někam pryč z tohoto území. Voda také byla zajímavá a určitě prospěšná. Bez ní bychom nemohli žít. Miloval jsem vodu, stejně jako zemi. Ale bohužel bohové nenadělili a já nemohl ovládat oba živly.
Černá vlčice se mi svěřila s tím, že ji vyplavilo moře stejně jako další vlky. Nebyla tedy jediná. "To zní hrozně. Snad jste se moc nenalokala vody. Určitě to muselo být nepříjemné!" Nedokázal jsem si představit, že bych se topil. Pak jsem se pozastavil nad jejím tónem hlasu. "Nevěříte v bohy?" Zeptal jsem se jí a byl otevřený každému názoru. "Jak Vám mohu říkat? Já se jmenuji Atray," představil jsem se jí, byla to přeci slušnost, když už jsme spolu tady seděli a povídali si

Postovaná 5

Seděl jsem na zemi, díval se na vodu blízko mých tlapek a také na panoramata celé této pláně. Bylo tu opravdu hezky a vůbec jsem nelitoval toho, že jsem odešel na chvíli ze smečky, abych se sem mohl podívat. Byl jsem si jistý, že to někdo bude komentovat, ale to byl problém budoucího Atraye a ne mě. Takže jsem v klidu seděl a pak se i věnoval mé nové společnici. Navštívila mě tato vlčice a začala ze mě tahat trochu informace. Avšak mě o Zlaté smečce nevadilo mluvit. "My se najdeme vždycky, tím jsem si jistý. A ano, čekají na mě ve smečce. Slyšela jste, drahá slečno, někdy o Zlaté smečce? Je docela veliká, i když si myslím, že by území mohlo být o trochu větší," pověděl jsem jí informaci o naší smečce, ve které jsem měl domov. Byl jsem si jistý, že tato vlčice by jí nijak neohrozila. Byla hrozně hubená a vypadala slabě. Avšak nic jsem neříkal a nijak víc jsem si ji neprohlížel. Já sám jsem stále byl mladým vlčetem.
Zeptal jsem se jí, zda prozkoumává tyto krásné ostrovy. Docela jsem na to kápl, jelikož černá vlčice mi řekla, že shání informace, když už se tu objevila. "Tomu rozumím, ne každý má štěstí, že se zde narodí. Ale zase musí být skvělé, že jste prošla i jiné země! Jak jste se tu vůbec ocitla? Portálem?" zeptal jsem se jí a zvědavě naklonil hlavu. Docela mě toto zajímalo, jelikož já se zde narodil, takže nic jiného jsem neznal. Ale tato vlčice se zde zřejmě nenarodila. Takže jsem chtěl vědět, jak vypadá země, odkud pochází.

Postovaná 4

Seděl jsem a rozjímal se nad krásou tohoto místa. Přesně po tomhle jsem toužil. Prozkoumávat v klidu všechna místa této krásné země. Když jsem byl mladší, tak jsem nemohl sám nic. Vždy mě to hrozně rozčilovalo. Jenže teď už jsem rozuměl tomu, že rodiče se o mě pouze báli. Jenže museli vědět, že čím víc mi budou odporovat v prozkoumávání, tím víc to budu chtít. Když budu znát celou zemi, tak už zůstanu ve smečce a nebudu muset utíkat. Zajímalo mě, zda vědí, že jsem mimo smečku. Ale netušil jsem, kde jsou, tak jsem se rozhodl, že se vrátím dřív, než si toho vůbec všimnou. Lepší bylo žádat o odpuštění a ne o dovolení. Věděl jsem, že mi jednou odpustí. Měli mě rádi. Byl jsem jejich největší syn z vrhu.
Najednou jsem zacítil pach na této pláni. Nijak jsem to neřešil, jelikož tady určitě procházelo hodně vlků. Avšak jsem doufal, že to třeba někdo bude se stejnou zálibou v prozkoumávání, aby mi třeba dal nějaký typ kam se vydat. Najednou se za mnou vyrojila vlčice. Černá jako noc, se spousty jizev a světlým hřbetem. Posadila se vedle mě s úšklebkem a otázkou. "Také Vás zdravím, slečno. Ale kdepak, já opustil je," mávl jsem tlapou a mile se na ni usmál. "Co vy děláte v těchto končinách? Prozkoumávate zemi?" Zeptal jsem se jí přátelsky a nic si nedělal z jejího přístupu. Nebyl jsem zvědavý na nějaký agresivní postoj. Já se vždy choval mile a vstřícně.

Postovaná 3

//Zlaťák
Hned jak jsem myslel na lov, tak se přede mnou ukázala velká pláň. Minul jsem poslední stromy, které patřily ještě do zlatého lesa a najednou se nacházel na velké zelené pláni, na které se nacházel i potok. "To je pěkný!" Řekl jsem nadšeně a poskočil. Měl jsem z toho obrovskou radost. Povzdechl jsem si štěstím a podíval se kolem. Všude rostlo tolik květin! A těch zvířat. To byl pro mě ráj. Přemýšlel jsem, co všechno tu mohu prozkoumat. Přišlo mi, že to nemohu ani stihnout. Přitom jsem měl času kolik jsem jen chtěl. Byl jsem už starší, takže jsem si mohl dovolit být mimo smečku déle. Nebo jsem byl o tom přesvědčený. Pokud to tak nebylo, tak mě čekal velký průser.
Rozešel jsem se kupředu a zamířil si to nejdříve k vodě. Sehnul jsem hlavu a zhluboka se napil. Musel jsem se trochu ochladit, jelikož to vedro bylo úmorné. Doufal jsem, že třeba večer přijde nějaká menší bouřka, aby se ten vzduch pročistil. Navíc jsem si vždy všiml, že když bylo hodně velké teplo a svítilo sluníčko, tak tráva byla spálená a zmizel z ní život. Přál jsem si, abych svou magii ovládal na tolik, abych ji dokázal zase přivést k životu. Jenže tolik jsem si nevěřil. Byl jsem smířený s tím, že to bude dlouho trvat. Napil jsem se ještě jednou a pak si jen tak sedl, abych pozoroval celou pláň a užíval si toho klidu a života.

Postovaná 2

//Smečka
Vyběhl jsem mimo území smečky. Poznal jsem to podle toho, že jsem proběhl takovou hranicí, kde bylo hrozně moc pachů. Pochopil jsem, že to dělají členové smečky, aby se právě poznalo, kde ty hranice jsou. Ještě by mě zajímalo, jak se určují ty hranice. Proč prostě smečka nezvětší to území? Bylo nás ve smečce hodně, podle pachů, takže jsem si říkal, že větší území by se určitě hodilo. Jenže bylo mi jasné, že to záleží na alfě. A to byl vlastně můj táta a mamka! Třeba kdybych jim to navrhnul, tak by mě i pochválili. Řekl jsem si, že to bude můj plán, jakmile se s rodiči uvidím. Už jsem se těšil na to, co mi řeknou. Chtěl jsem, aby se smečka měla dobře. Protože když se měli dobře všichni okolo, tak i mě bylo dobře. A bylo důležité, aby byla ve smečce pohoda. Nesnášel jsem nějaké zbytečné dohady.
Běžel jsem přes zlatý les a užíval si ten pohled. Bylo dobrý, že tu bylo dost stromů, takže mě ochraňovali před úmorným sluncem. Jenže bylo mi jasné, že tento les není nekonečný. Takže mě jednou čekalo, že z něj vyběhnu ven. Jenže byl jsem rád, že je aspoň hezké počasí. Když pršelo, tak všichni byli smutní a to mě mrzelo. Zavrtěl jsem hlavou a snažil se na to nemyslet. Chtěl jsem si udržet dobrou náladu. Takže od této chvíle jsem spokojeně klusal směrem mimo tento les a byl zvědavý na to, co mě na této cestě potká a co mě čeká. Doufal jsem třeba, že potkám nějakého vlka a budu moct si udělat kamarády. Vždy bylo super plánovat s jiným vlkem a ne jen sám. Možná bych je mohl přemluvit i k nějakému lovu! Napadlo mě a zachechtal jsem se. Nebyl jsem moc zkušený v lovu, ale moc mě to lákalo!
//Zubří pláň

Postovaná 1

Procházel jsem se po území smečky. Moc se mi tu líbilo. Bylo hrozně fajn, jak byli listy celou tu dobu zlaté. Vzpomínal jsem, že jsem si vždy myslel, že každý strom na celém světě má pouze zlaté listy. Teď, když jsem byl větší a starší, tak jsem si uvědomoval, že to tak není. A o to víc se mi ve Zlaté smečce líbilo, jelikož byla něčím odlišná. Neuměl jsem si představit, že bych někdy byl v nějaké jiné. Nebo natož úplně bez smečky. Zatřásl jsem se díky té představě. Tady jsem měl rodinu a nechtěl jsem je opustit. Kde vůbec jsou? Pomyslel jsem si a nasál pachy do čumáku. Pár vlků tu bylo.
Když jsem prošel celé území, tak jsem přemýšlel, co dál. Toto území jsem znal jako své vlastní velké nohy. Někdy jsem sice zakopl, protože jsem až moc rychle vyrostl, ale to nevadilo. Měl jsem chuť prozkoumávat jiná území. Došel jsem ke hranici území a podíval se do hloubky lesa. Snad nikomu nebudu chybět a nikdo mě nebude potřebovat, proletělo mi hlavou a pak se rozklusal směrem pryč z tohoto lesa, abych se vydal na průzkum. To mě velice bavilo a těšil jsem se, co na své cestě potkám za dobrodružství. Zatím jsem toho dobrodružství moc nezažil, takže jsem chtěl nejraději všechno a hned. Proto jsem se hnal kupředu, i když bylo hrozné teplo.

//Zlaťák

Ležel jsem někde uprostřed zlatého lesa, ve kterém sídlila smečka, do které jsem již od svého narození patřil. Otevřel jsem své zelené oči a párkrát zamrkal. Světlo bylo opravdu silné. A já musel spát dlouho. Pomalu jsem se postavil na všechny své ztuhlé nohy a protáhl se. Kdybych byla starší, určitě by se v mém těle ozvalo zakřupání. Netušil jsem, jak dlouho jsem spal a ležel v jedné poloze. Ale cítil jsem, že to bylo dlouho. Porozhlédl jsem se kolem sebe, jenže nikdo tu nebyl. Na obloze svítilo slunce, které slibovalo, že celý dnešní den bude horký. Stáhl jsem uši a povzdechl si. Neměl jsem moc v oblibě až moc horké dny. To se pak vlkovi nikdy nic nechtělo. Pouze ležet někde ve stínu. Jenže to já si už nemohl dovolit, jelikož jsem spal až moc dlouho a určitě mi toho hodně uniklo.
to mi připomnělo, že jsem nevěděl, kde se nachází moji rodiče a sourozenci. Doufám, že se jim nic nestalo, pomyslel jsem si trochu s neklidem. Jenže všichni moji sourozenci už nebyli tak malí, jako jsme bývali. Hrozně to uteklo a já věděl, že za chvíli nás čeká zase zima. To znamenalo, že na tomto světě existujeme již něco okolo roku. A všichni jsme tak rychle vyrostli! Já teda trochu víc, podíval jsem se s touto myšlenkou na moje obří baculaté tlapy. Nebyli úplně tlusté, ale větší, než u mých sourozenců. Přemýšlel jsem, co bych tak mohl dělat. Co takhle menší průzkum po lese? Napadlo mě natěšeně a poskočil. Pomalejší chůzí jsem se rozešel po smečkovém území a prozkoumával každou díru, každou kytku nebo létající zvíře, které mi proletělo nad hlavou.

Nechtěl se přímo plést do rozhovoru mamky se ségrou, jenže Merlin viděl naposledy před několika měsíci a zajímalo ho, co nového zažila. Proto se k nim přizadelil a usadil se pohodlně na zem, jeho baculatý zadek mu dával dostatečný komfort k tomu, aby se mu sedělo pohodlně i na kamení. Nechť žijí faldíky! Musel se zeptat Merlin na titány, když už je zmínila a zvědavě u toho natočil hlavu ke straně. "Páni! To bych chtěl vidět!" pronese nadšeně, chtěl se toulat, ovšem netušil zda by mu to bylo dovoleno, ale teď když už je vetší by to snad nemusel být problém a v tom ho také utvrdí mamka. Zvesela se proto na ní zazubí a zamává ocasem, aby dal najevo jakou má radost. "Já bych byl opatrný," přikývne na její slova, když svůj pohled věnuje bílé vlčici, alfě a jeho matce v jednom. "A taky bych se určitě vrátil, jako Merlin. Ta se taky vrátila," poznamená ještě, aby bylo jasné že se nemíní zdekovat na furt. Možná by se mohl na průzkum vydat s Deironem? Když ho najde, určitě to bude stát za to.
Následující rozhovor o někom jménem Rosé ho zaujme, jak že si nenechá ségru ujit a tak? O čem to ty dvě mluví? Nechápavě se proto podívá z jedné na druhou, to budou určitě nějaké holčičí věci! "O čem to mluvíte?" zeptá se, jeho jediná vášeň a láska, či cokoliv obdobného patřila jídlu. Tudíž těmhle věcem moc nerozuměl, měl rád především to, co mohl sníst. Musel se na ně obě dívat dost zamyšleně, z čehož ho posléze probudila Merlin ohledně portálu. Přikývl. "Tak portál? Hm, to asi bude zajímavé! Myslím... myslím že bych mohl najít Deirona a spolu sním cestovat, nechci jít totiž sám. Nebo by jsi mohla jít se mnou ty..?" zvědavě koukne na sestřičku, mávne ohonem. Tak či tak, v nejhorším případě tam prostě vyrazí sám a bude objevovat taje souostroví, kde se narodil. Promnul si přední tlapkou tvář, kde ho něco kousalo a potí se podával na mamku. "Hm... Asi jo? Tedy, předtím jsi říkala že to budu muset s tátou, tak nevím... Neměl bych jí t raději za ním?" vzpomene si na slova bílé a zvědavě natočí hlavičku, raději by zůstal. Tátu neviděl dlouho a ve společnosti bílé a strakaté mu bylo docela dobře.

Dosti zvědavě pokukoval po sestřičce, co si pamatoval, nebyla na nějaké objímání tudíž raději sedl kousek od ní a ocáskem bubnoval o hlínu za sebou. Byl rád, že ji opět vidí živou a jak vidno i zdravou. Jemně naklonil hlavičku ke straně, když mu přiložila tlapku na rameno a vycenil tesáky ve veselém úsměvu. Postavil se proto na tlapky a jen jemně, na pozdrav se o ní otřel. Už teď z n cítil spoustu pachů, což muselo znamenat, že určitě potkala mnohem víc jiných tváří než on. Jen co se s Merlin přivítal, znovu si sednul, aby ji tak mohl zahrnout spoustou otázek, jejichž odpovědi jej už předem velmi zajímali. Co asi prožila za tu dobu, co byla pryč? On se zatím podíval jen kousek dál, do hor a znal vlastně krom Zariny jen členy vlastní rodiny. Pozorně se proto zaposlouchal do jejího vyprávění ohledně dalšího ostrova a titánech. ”Titáni?” zopakoval po ní překvapeně a přeměřil si ji možná trochu pochybovačným pohledem, co je ksakru titán? ”Vůbec jsem netušil že je tu další ostrov, hmm... Možná bych se mohl taky toulat,” poví zamyšleně, a přitom se podívá na mamku, neměl tím namysli, že by utekl a nevrátil se, ale rozhodně by nebylo špatné poznat víc míst a vlků! ”A co je to ten titán? Nedovedu si to představit,” zeptal se, přeci jen měla se zdejším světem větší zkušenosti. A o tomhle on nikdy s nikým nemluvil, tudíž to vzbudilo jeho přirozenou zvědavost. ”To by bylo fajn!” pronese nadšeně, zatímco vyskočí na tlapky a trošku na místě zakluše, jako nějaký netrpělivý koník. ”Myš jsem ještě neměl a zatím jsem tedy sám nic neulovil...” přizná se a koukne se na moment do země, je o tolik pozadu proti Merlin až se za to trochu styděl. ”Hm, nějakou chvíli jsme byli s Deironem s Vačicí,” začne, přičemž neopomene nazvat chůvu Vačicí, jelikož se mu to vrylo do paměti více, jak její oficiální jméno. ”Pak nás našla mamka, vydali jsme se totiž na průzkum, ale v horách to nebylo bezpečné, tedy jak říkala mamka. Takže jsme se s ní vrátili a když nás mamka učila lovit, tak vzal Deiron roha,” oklepe se, tohle se mu moc nezamlouvalo. Však si slíbili, že budou pořád spolu a teď byl Dei někde pryč.

Pravděpodobně musel usnout hned po tom, co si nacpal panděro pomalu k prasknutí. Schoulený v klubku podřimoval, dokud si dostatečně nedobil ztracenou energii. Pomalu začínal vnímat okolní zvuky které byli doposud utlumené, díky únavě. S rozespalým zakňouráním se protáhl a z polohy supermana se tak přemístil na polohu mrtvolky, zazíval a až poté otevřel očka aby se podíval kolem sebe. Postavil se na tlapky a rozhlédl se po okolí, byl na tomto místě docela sám, ale jeho čumáček mu dával najevo, že nedaleko odsud je nejen máma, ale taky ségra. Mer? Zvědavě naklonil hlavičku ke straně a zavětřil, jak mu to mamka vysvětlovala aby určil ten správný směr, kterým by se měl vydat.
Pomalu rozpohyboval svoje baculaté tělíčko a klusem se vydal po směru známých pachů, které ho k sobě lákali stejně, jako sladký nektar kolibříka. Netrvalo nijak závratně dlouho a mohl se zastavit mezi stromy se zlatými korunami, sotva pár metrů od dvou vlčic. Zavrtěl ocáskem a vesele se usmál, ségra se fakt vrátila! Doklusal tedy blíže ke strakaté vlčce a mávl ocasem ze strany na stranu, chtěl jí neskutečně moc pomazlit, ale až příliš živě si pamatoval jak nemile reagovala na Deirona proto zůstal stát kousek od ní a posadil se na baculatý zadek. "Merlin!" oslovil jí zvesela a jedním očkem koukl k mamce, zrovna se spolu o něčem bavili a tak se zvědavě koukl na sestřičku, protože chtěl vědět co nového se naučila zatímco byla pryč. "Kde jsi byla? Zůstaneš tu? Aaaa... co jsi se všechno naučila? Potkala jsi někoho nového? Budeš mi o tom vyprávět?" vychrlí na ní několik otázek, přičemž zlehka, spíše líně bubnuje ohonem o zvlhlou zem.

Líbilo se mi tohle učení lovu, které nám mamka ukazovala. Všechno co nám říkala bylo tak zajímavé a nové, že jsem se do toho zabral jako ještě nikdy. Větřil jsem pachy a zkoumal stopy ve sněhu jako kdybych byl v nějakém transu, probudilo mě až když mamka křikla na brášku a já se tak otočil prvně na mamku a poté se podíval, kam to bráška běží. Prvně jsem udělal několik rychlých skoků jako kdybych se za ním chtěl rozeběhnout, ale zarazil jsem se. Podíval jsem se na mamku a zavrtěl jsem ohonem, nechtěl jsem aby tu zůstala sama a tak jsem se rozhodl tentokrát brášku nepronásledovat.
Souhlasně jsem přikývl na její slova, měl jsem hlad a lovení se mi skutečně líbilo. "Jo! Tak jo, ulovíme si ho a sníme si ho samotní!" vrtěl jsem ocáskem a sledoval jsem to, co mamka dělá. Byl jsem sice několik metrů za ní, ale jasně jsem viděl jak se chová, snažil jsem se jí i napodobit a tak jsem i já, přimáčkl své baculaté bříško k zemi. Pak jsem vystrčil zadek do vzduchu a vyskočil jsem stejně jako to udělala mamka, samozřejmě jsem já, na rozdíl od mamky, dopadl do sněhu a ne na zajíce. Ten by mi beztak spíš utekl, než že bych ho chytil s tím svým panděrem, ale aspoň jsem si to zkusil. Důležitě jsem se podíval na mamku, jako jestli mě viděla a jestli to bylo dobrý a pak už jsem jí cupital naproti. Zvedl jsem hlavičku a naklonil jí ke straně. "Ale já jsem silný!" pravil jsem důležitě a ukázal jsem čumákem na svoje baculaté bříško, to se snad taky počítá nebo ne? "Hm, myslím že tomu rozumím! Musím..," odmlčel jsem se a podíval se na zem, hledal jsem správná slova. "Musím nejdřív najít stopu nebo pach, jako předtím a pak to najit a potom.. potom to chytit a sníst!" zazubil jsem se na mamku, už se mi i sbíhali sliny na toho zajíce. Takže hned jak byla možnost, pustil jsem se do něj. "Já byh to škussil až pothom," huhlal jsem s plnou tlamou masa a spokojeně jsem u toho vrtěl ohonem.

<< Zubří pláň.

Cupital jsem vedle mamky a brášky, pomalu už mě zmáhala únava a hlad proto jsem ve svém tempu polevil a poklidně cupital poblíž svého rodiče. Brzy jsme se octli zpátky ve Zlatém lese, v naší domovině. Zvesela jsem si zavrtěl ocáskem a poslouchal mamku, která se nám snažila vysvětlit další zajímavé věci, které mě zaujali. Proto teď měla mamka mou veškerou pozornost, doslova jsem na ni vysel očima protože já a jídlo? To je jedna velká nikdy nekončící láska! Zavrtěl jsem ocáskem a podle rad mamky jsem se zaposlouchal do zvuků lesa, nasával jsem pachy do čumáčku a snažil se ignorovat pach mamky a brášky. Vážně jsem se hodně snažil, že jsem se samou soustředěností mračil na svoje okolí.
Když jsi však zaslech lasknout vetvičku, netrpělivě jsem poskočil na místě a ukázal tlapkou k místu, odkud jsem zvuk slyšel. "Tam... tam něco je!" hlesl jsem k mamce a poté se konečně taky podíval na stopy ve sněhu, které našel bráška. Zavrtěl jsem ocáskem a čekal, co budeme dělat dál.

<< Sněžné Tesáky.

Snažil jsem se přijít na jiné myšlenky a tak jsem si chtěl dát s bráškou závod, štípl jsem jej proto a začal mu utíkat. Metelil jsem, co mi packy a síly stačila, ale musel jsem sám sobě přiznat že je to pro mě najednou neskutečně namáhavé. Snažil jsem se běžet i přesto, že jsem pomalu plival plíce únavou a tlapky se mi pomalu pletli, div jsem neskončil čumákem napřed ve sněhu. Nakonec jsem to vzdal i já, neboť jak jsem později zjistil, i bráška už cupital vele mamky.
Zpomalil jsem abych se k nim připojil a koukal jsem kolem, když jsem teď nedělal hlouposti, mohl jsem přemýšlet. Zkoumal jsem cestu kterou nás mamka vedla, ani mi nevadilo že se vracíme zpátky domů, naopak jsem se i těšil. Chtěl jsem někam složit tlapky a odpočinout si, trochu se prospat a ideálně se i najíst. "Mám hlad," postěžuji si u čehož se odívám na mamku, kterou přejedu zkoumavým pohledem. Uloví nám něco dobrého? Vpadala, že je sama unavená...

>> Zlatý les.

Mamka bránila taťku a já to moc nechápal, nelíbilo se mi, že tu taťka není a věnuje se nám jenom mamka, ne že bych toho litoval, ale taky jsem chtěl poznat tátu, kterého jsem prakticky neznal. Matně jsem si pamatoval jak vypadá, ale opravdu jen matně. Koukal jsem na mamku se zájmem a naslouchal jí, protože mě opravdu zajímalo co mi o respektu poví, střihal jsem oušky a nakláněl zvědavě hlavičku do stran. Toužil jsem po vědění a pochopení toho, co mi mamka říkal. Snažil jsem se vstřebat její slova a pochopit je, automaticky jsem si je ukládal v hlavě abych si je zapamatoval. "Hm, to asi chápu," zhodnotím nakonec a podívám se na brášku. "Znamená to, že mám respekt k tobě a bráškovi, když jsem tu s vámi a poslouchám a... tak?" zeptám se, abych se utvrdil, jestli jsem to správně pochopil a lehce zavrtím ocáskem. '"Hmm, ale...ale já chci taky aby se staral táta," řeknu jí, přičemž se na ní smutně podívám a poté popojdu k bráškovi. "Chci a by si s námi táta taky hrál a učil nás," vysvětlím mamce, načež jsem dloubl do brášky a štípl jsem ho do tváře, abych ho vyprovokoval ke hře. Na mančina slova už jsem nic neříkal a, pokud se mi podařilo brášku vyprovokovat, rozeběhl jsem se za mamkou a snažil se tak utéct bráškovi, aby mi to štípnutí nemohl oplatit.

>> Zubří pláň

Byl jsem vděčný že tu s námi byla máma, alespoň tak. Pomalu jsem se přistihl, že už si moc nepamatuji ani to, jak táta vlastně voní, smutně jsem proto koukal na mámu a poslouchal její vysvětlování, kterým se mě snažila uklidnit. "Ale já nechci aby smečku, já chci, aby všímal mě!" zaprotestuji a nafouknutě udeřím tlapkou do sněhu, až mámu ohodím malou sprškou, která jí zasáhne do hrudníku. Sice jsem její slova, alespoň zpola pochopil, ale ani tak se mi nelíbilo, že se táta věnoval smečce a sestřičce. Tentokrát jsem byl i tročku naštvaný ač smutek rozhodně nad mými emocemi vítězil. "Když může být se Sill, může i s náma, ale nece," řeknu následně svůj názor, který si myslím a chovám se mámě mezi přední tlapky, kde si pohodlně sednu a trochu se tím i zahřeju.
Podíval jsem se na brášku, rozhodně jsem měl ve své malé hlavičce stále zakotvený především svůj názor. Protože i když jsem matčiny slova chápal vcelku jasně, nerozuměl jsem tomu, proč se ségrou je, ale s námi ne. V tom musel být zakopaný vlk, dozajista. "A co toje ten.. resp..respe-ket?" vysoukám ze sebe s obtížemi, zase jsem slyšel nové slovíčko a netušil jsem, co si pod tím představit. Zvědavě jsem naklonil hlavu ke straně a sledoval jsem mamku dychtivým pohledem, až mi to vysvětlí. Zajímalo mě, jestli to není něco podobného jako ta alfa, o které mamka mluvila.
Byl jsem vděčný za to, že alespoň Zarína souhlasila s tím, že jí smíme říkat Vačice. Líbilo se mi to víc, než její jméno, které nám bylo prozrazeno, nicméně, jsem nebyl schopen si ho zapamatovat, jelikož jsem jí už měl zakódovanou jako Vačici. Když následně mamka zmínila, že nás má táta rád všechny stejně, nakrátko jsem stáhl ouška k hlavě a zavrtěl jsem hlavičkou. "Tak proč za náma nepřišel on, ale ty?!!" vypálil jsem na mamku nazlobeně, přičemž jsem si hned neuvědomil, že to třeba vůči mamce může znít pěkně ošklivě. Proto jsem hned po svých slovech zakňučel, a více se k mamce přitiskl aby pochopila, že jsem opravdu rád, že tu se mnou a bráchou je. Že jsem svoje slova nemyslel tak ošklivě, jak jsem je řekl.
Chvíli na o už nás mamka pobízela k tomu, abychom se hnuli z místa a tak jsem trochu neochotně odcupital stranou a podíval se na brášku. Co jsme vůbec objevili? "Ještě nic..moc," oznámím mamce, přičemž se podívám kolem a začnu se brodit sněhem, jako kombajn. Drže jsem se jen pár metrů od mamky a koukal jsem se zvědavě kolem.