Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Upřeně jsem sledoval mamku a poslouchal jí, když se mi snažila vysvětlit, že vačice je nějaké zvíře, já si ale v myšlenkách stál za svým. Teta Vačice zůstává Vačicí i kdyby nechtěla, tvářil sem se, jako kdyby se mě tahle poučná chvilka vůbec nedotýkala. Nehodlal jsem měnit názor, pro mě je Vačice ta vlčice, která mi dala najíst a starala se, když tu máma nebyla.
Už jen tím, že s námi mamka mluvila se mi začínala zlepšovat slovní zásoba, cucal jsem ta slova jako houba. Bažil jsem po dalších informacích a slovech, které by rozšířili mou zásobu vědění a slov. Zamával jsem ocáskem, ale vzápětí jsem ho stáhl a smutně se podíval na mámu. Vyprávěla o tom, že tatínek je se sestřičkou. S tou, kterou jsem ani pořádně neviděl, matně jsem si vzpomínal že měla světlí kožíšek. Měl jsem dojem, že se mi hrnou slzy do očí minimálně se mi teď museli lesknout od návalu emocí. "Mhm, táta není..." tavrtěl jsem smutně hlavičkou, nerozuměl jsem úplně tomu co se dělo, ale měl jsem svoje pocity a ty mě šíleně tížili. "Šel pryč, protože nás nechce," fňukl jsem, mrzelo mě, že jsem ho pořádně ani neviděl. Neznal jsem ho, naposledy jsem jej viděl, když mě mamka vzala ven a pak jsem měl prázdno, celou dobu mi to vynahrazoval někdo jiný. "Nemá nás rád, že? Jsme špatní a tak jsme pro něj... fuj," pronesu, přičemž se podívám na mámu, div mi nekanou slzy z očí. Měl jsem teď jen jí a brášku a bál jsem se, že i ona zmizí někam pryč... a co teprve, kdyby zmizel i bráška?!
Snažil jsem se věnovat mámě a vysvětlit jí, co jsme objevily, pořád jsem byl tak nějak bez nálady. Brzy jsme byli vyrušeni někým dalším, jehož hlas mi byl povědomí. Otočil jsem proto hlavu směrem k tmavé vlčici a zavrtěl jsem ocáskem, div jsem jím bráškovi opět nenamlátil čumák. Veseleji jsem ňafl jejím směrem, ale než jsem stihl něco říci, vysvětlil Deiron že to je teta Vačice jenže máma ho opravila. Nafukl jsem tvářičky, "ne!" Zaprotestoval jsem, když se nás mamka snažila opravit. "Vačice hezčí," dupnul jsem si, prostě se mi to líbilo víc a líp se to i vyslovovalo.

Čekal jsem a čekal, dokud jsem nebafl na mámu, která sebou plácla do sněhu, zahihňal jsem se a skočil na ní, jako na zajíce. Hravě jsem jí začal žužňat chlupy na tváři a vrčel jsem u toho, jako kdybych bal zrovna teď ten největší predátor na světě. Následně jsem hry zanechal, abych se s mámou přivítal a olízal jsem jí tvář, přičemž jsem jí ocasem bušil radostně do hrudníku. Stříhal jsem ouškama a zvědavě jsem naklonil hlavičku ke straně, když začala mluvit. "Nechtěl jít s Vačicí a tak šla... pryč," vysoukám ze sebe přičemž si sednu a trochu u toho smutně zakňučím, mísili se ve mě emoce. Ale pro teď jsem byl rád, že je tu máma s námi. Později mi, díky ní i došlo, že ten hlavolam, jsou naše jména a já jsem Atray, přičemž jsem zavrtěl ocáskem a koukl se na brášku, jako bych mu tím chtěl říci, že 'vidíš, záhada vyřešená!"
Chvilku jsem nehnutě seděl, ovšem jen co se mamka zeptala co mi dva tu děláme, zavrtěl jsem ocáskem a začal jsem na místě poskakovat. "Šmě objevevovatelé!" řekl jsem důležitě a podíval jsem se kolem, jako kdybych hledal nějaké bájné monstrum.

<< Zubří pláň.

Vločky jakoby líně padali k zemi, zaujatě jsem je při chůzi sledoval, ale prioritou pro mě byli kopce, tyčící se do výšky. Byl jsem jen malé vlče, neměl jsem nejmenší tušení o tom, zda a jak to může být na takovém místě nebezpečné, ohlédl jsem se na brášku a vrtěl jsem ocáskem. "A to jmenujete ty, bo já?" zeptám se, když zaregistruji jakousi komoleninu. Jo něco takového jsem od mámy taky slyšel, ale netušil jsem, kdo je kdo, nebo je to jeden? "Ne Zari, ona
Vačice," pokývám důležitě hlavou, protože se mi to líbilo víc, než to, co nám řekla než jsem vzal do zaječích. Rozhlédl jsem se kolem, srst jsem měl nabalenou sněhem a trošku mě brněli nožky od zimy, ale líbilo se mi, jak tu bylo bílo. Chtěl jsem po bráškovi skočit, jenže v tom jsem zaslechl povědomí hlas, nastražil jsem ouška a otočil se za zvukem. V očích mi zajiskřilo, když mi došlo že je to máma. "Áůůůů," zaklonil jsem hlavičku, abych mamku upozornil na to kde spolu s bráškou jsme, netrpělivě jsem u toho přešlapoval na místě a koukal se kolem. Uh, její srst tak moc splývala s okolím, že jsem měl problém se soustředit na to, kde je. V tom mě ovšem napadlo něco naprosto ženiálního, spojil jsem si to s tím, že máma není vidět, protože je bílá. "Poď schovat! Bafneme na ní!" navrhl jsem a aniž bych počkal na odpověď začal jsem se hlavou napřed zavrtávat do sněhu. Když není vidět máma, nemůžeme být vidět ani my, no ne? Samozřejmě jsem musel vystrčit alespoň trošku hlavu, abych vůbec věděl, kde máma je abych na ní mohl bafnout. Nějak mi nedocházelo, že mě může vidět, krčil jsem se tam jak veverka v díře stromu, a bylo mi jedno že mě máma musí vidět na několik metrů. Fakt jsem se snažil tvářit nenápadně, počkal jsem na vhodnou chvíli abych se pak mohutně odrazil zadními tlapkami a vyskočil jsem ze sněhu s hrozitánsky nestrašidelným "BAF!!"

<< Bašta

Metelil jsem si to za stínem, který přede mnou utíkal a mě to přišlo jako zábava, odvedlo mě to od veškerých myšlenek, které jsem měl do teď v hlavě. Mohl jsem být jen rád, že mi okrajově uvízla slova tety Vačice v hlavě, ohledně jména. Ovšem momentálně jsem na nic takového nemyslel, moje baculaté tělo se neslo krajinou, trošku těžkopádně, ale metelil jsem rozhodně jako blesk. Chtěl jsem si hrát s tím stínem, který se mi ovšem ztratil z dohledu, ale já naivně čekal, že ho ještě někde potkám a tak jsem neměnil směr.
Až když mi definitivně došlo, že to nemá nejmenší smysl jsem se zastavil a porozhlédl jsem se po okolí, švihl jsem ocáskem a podíval se kolem. "Neřád, utek!" postěžoval jsem si pro sebe a ohlédl se, jestli jsem tu sám nebo se mě bráška držel. Nasál jsem pach do čumáčku a podíval se do dálky za sebou, ve sněhu bylo vidět stop, které jsme za sebou zanechali ovšem, stopy Vačice tu nebily. Zastříhal jsem oušky a dal se do kroku, aniž bych vůbec věděl kam já to vůbec mířím. "Bude ze mě.... objevevovatel!" vymáčkl jsem ze sebe a zadíval se na hory, které mne uchvátili. "Táám.. tááám chci jít!" zajásal jsem a ťapkal jsem si to k horám. "Hm, a jmenujete... jak říkala?" podívám se na bratra se zájmem, těch jmen jsem slyšel tolik když máma přišla. Ale které z nich, bylo moje?

>> Sněžné tesáky.

Ze začátku jsem neskutečně hltal, až jsem měl pocit, že některá sousta nebudu ani schopen polknout, jak jsem měl plnou tlamu. Postupně, jak se mé bříško zaplňovalo jsem přestával hltat, a následně jsem už jedl klidně a vychutnával jsem si každé sousto, které jsem měl na jazyku. Pečlivě jsem žvýkal a užíval si toho, že se můj žaludek zase na nějakou dobu zaplní. Otázkou bylo, jestli později najdu nebo dostanu zase nějaké jídlo, asi proto jsem se nacpal o něco více, než bych chtěl. Na horší časy, samozřejmě. Jen letmo jsem koukl na brášku, který vysvětloval že maso nám chutná, ale ta chlupatá věc ne. Nešlo to nějak víc sundat? Bylo to vážně hnusný, snad to nebudeme muset sníst taky to bych byl nerad.
Pak se bráška zeptal na to, co je to "to jmenujete", zvědavě jsem zvedl hlavu a podíval se na tetu Vačici, čekal jsem až nám to vysvětlí. Pak mě však zaujalo něco v dálce, vypadalo to jako stín? Stříhl jsem oušky a rozcupital se za tím, jen jsem koukl na bráchu, jestli mě následuje nebo ne. Ani mě nenapadlo něco říct Zarině, prostě jsem to chtěl prozkoumat a tak jsem metelil pryč.

>> Bull meadow

Byl jsem celej nerudnej z toho, že mi ta mršina nešla sežrat. Sice jsem chvíli olizoval krev u rány, která alespoň maličkato uklidnila bolest v bříšku, jenže s tím zbytkem jsem netušil, co s tím dělat. Nasupěně jsem udeřil tlapkou do zajíce před sebou, byl jsem už úplně zoufalej z toho všeho co se dělo. Sestřičky byly fuč, rodiče tu také nebyli! Nemají mě rádi! Mě ani Deirona, vzdychl jsem nešťastně, ale myšlenky zůstaly schovány hluboko v mé starostmi ztěžklé hlavičce.
Vlčice se pustila do názorné ukázky a tak jsem ji pozorně sledoval, jak z tě věci odtrhla kus masa a s klidem si jej rozžvíkala. Jak se dostala pod ty chlupy? Natočil jsem zmateně hlavičku ke straně, protože mě to tedy vůbec nešlo. Měl jsem leda tak plnou tlamu otravných chlupů, které rozhodně nechutnaly nijak dobře, navíc se mi lepily na jazyk a bylo to spíše nepříjemné. Bráška se pustil do jídla jako první, spustili se mi sliny jen co jsem ucitil vůni které jsem chvíli věnoval pozornost, začal jsem si z toho mlsně olizovat čumáček. Jen co se bráška posunul a udělal mi místo, nacpal jsem se k němu tak, že jsem se na něj trošku nalepil jelikož mi už začínal být velká zima a i ka si urval kus masa. Prvně jsem to opatrně rozžvýkal, ale jen co jsem zjistil jak je to dobroučké, začal jsem jíst. A pěkně hltavě, protože jsem se chtěl zabavit toho nepříjemného hladu, který mě trápil.

Snažil jsem se kousat do srsti, trhat a snad i sápat, ale vůbec mi to nešlo. Nedokázal jsem se dostat pod tu věc, která mě lehtala až v krku, někde na mandlích. Zavrčel jsem, no na jednu stranu jsem byl pořád rád za to, že ani bráškovi se nijak zvláště nedařilo. Naštvaně jsem zavrčel a začal jsem do toho kousat víc. Jenže krom pár oděrek že kterých vytekla trošička krve, jsem s tím nic nezmohl. Pak jsem to, během proslovu Vačice, prozkoumával pohledem. Hledal jsem cecík jako u mámy, s tím jsem aspoň věděl, co mám dělat!
Žaludek ní hlasitě zavrčel a já se k němu přidal. "Nejde," přilákal jsem na bráškova slova a podíval se mrzutě na vlčici, chtěl jsem ji tím dát najevo, že nevím co s tím mám dělat abych se dostal přes tu pružnou věc, o které ještě nevím že se tomu říká kůže. Vadila mi ta srst, které jsem měl plnou tlamu a nechutnalo mi to díky tomu. Mrskla jsem ocasem a rozplácl se na zemi, možná jsem jen neměl sílu? Čumákem jsem zajel do mrtvolky a začal olizovat ránu, kterou zvířeti vlčice zkrátila život.

Nejní zač, s Ázou se dobře spolupracuje.
Tlapku poprosím k Zeice do vrozené magie. ^^ Kuji třeba zase někdy.

Zapsáno

<< Zlatý les.

Tahnul jsem se za bráškou a Vačicí jako stín, nespokojeně jsem si brebtal pod čumák. Měl jsem pocit, že se na mě všichni, až na brásku, vykašlali. Mámu zajímal ten Rehex-něco, táta byl někde pryč a i sestřičky byly pryč. Tu první jsem už dlouho neviděl a ta druhá odešla, upřímně jsem měl taky chuť jít někam pryč, ale! Vačice slíbila jídlo a to pro mě teď bylo prioritní, většina mého vzteku který mnou vládl přeměnil právě z hladu. Byl jsem doslova naštvaný od hladu, který nutil můj žaludek dělat nespokojená salta. Bříško mě od hladu bolelo a navíc mi začínala být zima od toho, jak se všude kolem nahromadilo to bílé cosi. Co to vůbec je? A je to k jídlu?? Jelikož moje tělo nemělo potřebné živiny, začala mě zmáhat únava. Chtěl jsem si lehnout a spát, třeba bych se probudila a neměl bych hlad! Třeba by mi už nebyla ani zima! Šli jsme tak dlouho, alespoň mi to tak připadalo že je to celá věčnost. Byl jsem smutný, naštvaný a hladový div jsem hladem nešilhal a tlapky mi šli pomalu šejdrem, jak jsem se ploužil na konci řady. Ani to, že jsem se musel narodit tou bílou věci kolem, mi cestu neusnadňovalo. Zprvu jsem se snažil jít ve stopě Vačice, ale moje nožky nebyly ani zdaleka tak dlouhé, jako ty její. Tak jsem to zkoušel alespoň tak, že jsem šel ve stopách brášky. Naprosto jsem odignorovalval, že Vačice volala na sestřičku přesto jsem si zapamatoval, že ji říká prcku. Sice jsem netušil co to znamená, ale spojil jsem si to se sestřičkou.
Konečně jsme se zastavili a já se podíval na Vačici, která položila otázku které jsem nerozuměl. Jmenujete?? Natočil jsem hlavu ke straně, chvilku ji sledoval a mírně se mi rozzářila očka. "Je to k jídlu?" zeptal jsem se s neuskutečnou naději v hlase, že je to něco k jídlu co nam vlčice přinese. Poslouchal jsem jí ale stejně jsem si nebyl jistý, co přesně po mě a bratříčkovi vlastně chce. Unaveně jsem si sedl do sněhu, už jsem ani moc nevnímal chlad od té bílé věci, která mě teď studila do zadku. Byl jsem skoro bílej, jemně jsem se oklepal ve snaze zůstat to dolů a podíval jsem se na brášku jen co se vlčice rozešla pryč. Co když se už nevrátí? Jak si mám sám sehnat jídlo? Mám hlad... ptal jsem se jen sám sebe, ty myšlenky mě tížili stejně jako pocit, že mě moje rodina nemá ráda.
Vačice se vrátila i s něčím v tlamě, bylo to chlupaté a byla z toho cítí krev, stejně jako z mámy. Chvíli jsem tu věc, ležící na zemi sledoval s nechápavým výrazem, jak to mám sníst? Opatrně jsem k tomu popošel a dloubl jsem do toho tlapkou, mírně jsem sebou cukl když se ta věc pod mou ranou lehce pohnula, ale zase jsem k tomu popošel zpátky. Očichal jsem si to, v tlamičce se mi spustili sliny jak hezky to vonělo a i to trochou hřálo. Podíval jsem se na brášku, ten si asi taky neveděl rady, proto sebou plácl do toho bílého studícího. Zkusil jsem tedy metodu pokus a omyl, zakousl jsem se do toho, ale moje zoubky rozhodně nebyli schopné dostat se pod šestý která se mi lepidla na nazyk. Zaxichtil jsem se, to chlupaté bylo pěkně fuj! Podíval jsem se na vlčici se sklopenymi oušky, jediné co jsem mohl bylo olizovat to místo, odkud řekla krev ale. "To ne dobrý," zakňučel jsem, je tohle vůbec k jídlu?

Čím déle jsem tu stal, tím spíše jsem měl pocit, že zarostu do země. Ignoroval jsem fakta, jako že je moje máma zraněná, nebo že se baví o nějakém vlku, kterého má sestra nazvala slabím. Já slabej nebyl, minimálně v pase, a rozhodně jsem nemínil hubnout jen proto, že ty stařešiny vykecávali o nějakém nesmyslu s ješte nesmyslnějším jménem, které mi ani nešlo přes tlamu. Nespokojeně jsem přešlapoval a začínal si uvědomovat, jaká je hlad potvora! Dokonce jsem ani neměl náladu na to, zkoumat nějaký z nebe se snášející sajrajt, díky kterému mi mrzli tlapky. Hladovej a za chvili i prochladlej, podíval jsem se na ty dvě dospělé s pohledem, kterým jsem jim dával jasně najevo že pokud tady zaklepu nožkama, bude to jejich vina.
Čím větší hlad jsem měl, tím jsem byl podrážděnější a nevrlejší proto jsem taky začal mámě vztekem cupovat srst na lopatce, abych ji upozornil že když mi nedonese jídlo, nebo budu váhat a sním klidně jí. Když se ovšem teta Vačice ozvala a obhajovala toho vlka, nakrknutě jsem stáhl ouška k hlavě a udeřil jsem tlapkou do země. "HLAD!!" zavrčel jsem, asi bych teď neváhal a krom mámy, bych snědli i Zarínu a pak i sourozence. "Žádenej Rexehi, tadyk teď nejní!! Hlad, moc.. Já snís mámu a pak tebe!" vztekam jsem se, opravdu jsem musel teď být jako osina v zadku. Ale co chcete od hladového mláděte? Na truc jsem sebou plácl do čerstvě napadaného sněhu, abych tím dal najevo jak moc jsem.prave teď naštvaný. A když pak teta konečně zavelela že se jde pro jídlo, šťoural jsem se na konci rady a trucovitě jsem si huhlal nesrozumitelný hlouposti pod čumák.

>> Bašta

Obdivoval jsem sestru že nás pomocí čenichu dokázala najít, mě se tohle tedy nepovedlo, ale to asi proto že jsem to ani nezkoušel a když už ano, tak na místě kde nebyl žádný čerství pach. Sešlo se tu celkem dost vlků, byla jsme tu tři vlčata a do toho dvě dospělé, z čehož jednou byla mamka. Cítil jsem se v tom kruhu známých tváří dobře, ale ten hlad...
Nakrknutě jsem se podíval na mámu, trvalo to už tak moc dlouho a udeřil jsem tlapkou do země. "Jído!" zavelel jsem, jako kdybych byl největší kápo téhle skupiny, která se tu zasekla na místě. Nelíbilo se i to, slíbili mi jídlo a prd z toho, myslel jsem že se mi brzy zamotá žaludek tak, že už ho v životě nikdo nerozváže. Byl jsem upřímně řečeno uražený, měl jsem totiž dojem, že se mě všichni kolem rozhodli trýznit hlady a to nebylo nic, pro můj ustavičně nenasytný žaludek, který dělal nepřirozené přemety a parakotouly do všech stran, jako kdybych snad mohl zapomenou, že mám hlad. Takový nesmysl. Došel jsem k mámě a opřel se jí předními o pravou lopatku, abych se tak dostal co nejblíž k její hlavě, kde jsem jí ňafl do chlupů. "Mucíme najít jído, nebo packnu!" zahučel jsem žalostně, bylo mi jedno co se děje kolem, já měl hlad a po čertech velikánský! Ani mi nedošlo, že jsem vlastně řekl absolutní nesmysl, neměl jsem z čeho prasknout, možná tak, že bych se scvrkl. Jo, určitě hladem seschnu jako víno a bude ze mě šeredná, krabatá a chlupatá rozinka! Pošlapal jsem mamce lopatku, co je mi do nějakého vlka? Mámo já mám šílený hlad!!

Bedlivě jsem sledoval vlčici smutným kukučem, protože jsem vážně hodně chtěl, aby nám sehnala jídlo. Žaludek už se mi kroutil tak, že to bolelo a nářek mého žaludku, už i mě samotnému trhal ouška. Když ovšem zmínila, že jídlo bude a ještě k tomu mluvila o mamce, ocásek se mi dal natěšeně do pohybu. "Mámamimamkamu?" vysoukal jsem ze sebe ve snaze, říct slovo 'maminku' což mi, tedy moc nešlo. "Ťam nede je," kývl jsem hlavou náhodným směrem do lesa, protože jsem neměl ani to nejmenší ponětí o tom, ze kterého směru jsme to s Deironem vlastně přišli.
Zkoumavě jsem se zadíval na vlčici, když začala mluvit o hře. Ještě pořad jsem seděl na zadních tlapkách a přední jsem měl ve vzduchu, jen občas jsem se tak nějak zakýval, když jsem se pokoušel udržet rovnováhu. Chtěl jsem říci to samé, co bráška. Ale vypískl to tak náhle, že jsem z toho přepadl dozadu a udělala jsem salto, díky kterému jsem se rozplácl na zemi. A přesto jsem vesele vrtěl ocáskem a dychtivě koukal na vlčici, jako kdybych si právě nerozbil čumák. Postavil jsem se na tlapky a zakýval hlavou. "Děm ťaky, sííím!" požádal jsem ji, netrpělivostí jsem začal přešlapovat na místě a sledoval vlčici jako ostříš, kterým směrem se pohne aby nás dovedla k jídlu.
Chvíli na to, jsem zaslechl známí hlas, otočil jsem se a radostně jsem kňourozavyl, abych uvítal sestřičku. Šéšiško!" bubnoval jsem ocasem o bráškův bok, a se zájmem sem koukal na sestřin nos, který jí sem dovedl. "Mhmmm... ty...mmm, vačice?" otočil jsem se na vlčici která nám dělala společnost "tohe hedá v-ky?" zeptal jsem se jí, a ukazoval u toho tlapkou na sestřin čumáček.

Byl jsem rozhodnutý jít kamkoliv jinam, jen abych našel něco k jídlu! Žaludek mi dělal v břísku nepříjemná salta a kotrmelce, aby mě neustále upozorňoval na to, že je stále prázdný. A minutu od minuty to bylo horší, a horší! Možná jsem byl cvalda, ale taky jsem byl cvalda který má po čertech velký hlad. Podíval jsem se po bráskovi zrovna ve chvíli, kdy mě oslovil a ač jsem se chtěl jen ujistit, zda mě následuje byl jsem poměrně mile překvapen, když jsem za sebou spatřil vlka. Dospělého vlka! Nebyla to sice máma, ale úplně jiná a především neznámá vlčice, ale u tak se dal můj ocásek natěšeně do pohybu.
Oháňka se mi nezastavila ani po tom, co nám nová tetka vyčinila. Byla dospělá, měla jídlo a já měl šílený hlad! Doťapkal jsem k ní blíž a instinktivně ji začal čuchat, necítil jsem ale nic jiného než listí lesa a její pach. "Bácho, nemá jído! Mucíme hedat dáj!" postěžoval jsem si hlasitě a kecl si vedle brášky na baculatý zadek. Zvědavě jsem koukal na brášku, když dělal na vlčici smutná kukadla a zašvihal jsem ocáskem, jako bych mu četl myšlenky a ihned jsem pochopil o co se snaží! A tak jsem i já naklonil jemně hlavičku ke straně, stáhnul jsem smutně ouška až úplně k hlavě a vykulil smutná kukadla ještě jsem u toho smutně zakňučel. "Pocím, hááád!" zaškemral jsem, jak nejsladšeji jsem dovedl, i mě podobně jako bráškovi nahlas zaškrundalo v prázdném žaludku, což mě donutilo se zvednout v sedě na zadní tlapky a předními jsem se dotkl bříška. Jako bych tím chtěl vlčici dát jasně najevo, že to je už opravdu hodně akutní.

Tak jsme na tom byli s bráškou vlastně skoro stejně, jen jemu byla zima a mě zatím ještě ne. Mě chránil tuk a kožíšek, jen od tlapek mi bylo trochu chladno, ale nebylo to tak hrozné. I bráška brzy zaklonil hlavičku a začal výt, znělo mi to stejně žalostně jako moje vlastní zavytí, které se mi ještě před chvilkou vydralo z hrdla. Sedl jsem si na baculatý zadek vedle brášky a společně s ním, jsem zavyl ještě jednou s nadějí v srdíčku, že nás snad někdo zaslechne.
Byl jsem sice neskutečně rád za to, že je tu se mnou Deiron, nicméně absence dospělých mi vadila. Žaludek se mi začal nespokojeně kroutit hladem a jelikož jsem seděl, i do mě se pustil třes. Zakňučel jsem, nahlas.
"Něbílí ce mi tu, děm pyč!" zavelel jsem, drknul jsem do brášky a rozešel se kupředu, bylo mi jedno kam dojdu, ale nechtěl jsem tu zůstat jen tak sedět, chtěl jsem něco k jídlu!

Všiml jsem si, že se bráška začal třást, zvědavě jsem naklonil hlavičku je straně a zastříhal jsem oušky. Díky tukové vrstvě, kterou jsem si pěkně tvořil mi zima nebyla, nebo minimálně ne taková že bych se třásl. "Je ti... brrr?" zeptal jsem se, přičemž jsem se zašklebil. Jako spousta slov i tohle mi přišlo zvláštní, zdalo se, jako by jsme si s bráškou tvořili vlastní slovník. Oklepal jsem se a porozhlédl jsem se, souhlasně jsem přikývl. "Yo, mufíme!" Vážně jsem pokýval hlavou a rozešel jsem se kupředu ve snaze, že snad někde něco najdu. Zatřepal jsem hlavičkou a snažil se najít něco, co by zaplňilo naše bříška avšak, vůbec jsem netušil jak má to něco vypadat. Bude to bílé, jako to co jsme měli u mamky? Co si tedy máme nacpat do bříšek, aby ten hlad přešel? Ty myšlenky mě mučili, z tlamičky se mi vydralo žalostné zakňourání. "Šo buďme dějat?" zoufale jsem pohlédl na bratříček. Jídlo v nedohlednu. Rodiče pryč, nikde ani živáčka. Zaklonil jsem hlavičku a zavyl jsem, nebylo to sice jako od dospělého, ale zněloznelo to zatraceně zoufale.