Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Sněžné tesáky

A tak jsme s Wargem kráčeli přes pláň až jsme nakonec dorazili do zlatého lesa. Ach, to bylo fajn. Být zase doma. A teď jsem věděl že nějakou chvíli doma taky zůstanu. S Wargem jsme se na plno věcech shodli, byl jsem rád že jsem jej mohl nazvat svým přítelem, mít tu kámoše, to je opravdu super pocit, ale doma mě spousta věcí čekala. V lese jsem cítil pach sourozenců i otce. ''Tak jsme tady.'' Začal jsem s úšklebkem a pohlédl jsem na větve stromů, ''Vidíš, a takhle jsou zbarvené po celý rok, i v zimě.'' Popsal jsem mu ty stromy, (/Akorát to Atray nemá oficiálně naučené, takže ho to neučí, aby nedošlo k omylu). Pak jsem se rozhlédl a opět se podíval na Warga, ''Ještě jednou ti děkuji na doprovod Wargu, rád jsem tě poznal. Kdybys měl někdy cestu kolem, nebo by ses třeba chtěl teda přidat tady, rád tě tu zase uvidím.'' Mrkl jsem, přátelsky mávl ocasem, ''Přeji ti šťasnout cestu Wargu.'' Kývl jsem na rozloučenou a pak se sám vydal do útrob území,
Cítil jsem sice otce se kterým jsem si chtěl po rozhovoru s Merlin promluvit, ale taky jsem cítil že tam něco řečí s pachem který jsem si nedokázal zařadit, takže jsem jej pro teď nechtěl vyrušovat.

-> Území

<- Červená louka

Já jsem přeskočil tím portálem mnohem zkušeněji. Warg chvíli vypadal že hodí večeři ven. Nad tím jsem se pobaveně pousmál. ''Jo, neboj. To se jednoho dne poddá.'' Zasmál jsem se a tím jsem se vydal pryč z hory už dále známým směrem.
Takhle to bylo fajn, konečně jsem se zase blížil domů. Trošku jsem doufal, že tam mimo jiného, mimo otce, budou i další z mých sourozenců. Byla tu spousta nevyřčených věcí, nevyřčených témat, které byly třeba dokončit. ''Jestli čekají..'' Promnul jsem si tiše nesrozumitelně mezi vousy. Bylo těžké uvažovat nad tím jak mě vezmou i ostatní, ne jen Merlin. Protože jsem věděl, že se jim nemohu vyhýbat do nekonečna. To přece nejde.. Jednou se s nimi přece stejně budu muset setkat. ''Tudy, tudy.'' Zavelel jsem dále s úsměvem a zašvihal ocasem.
Už stačilo jen pár krátkých chvil a byl jsem doma.

->Zlatý les

<- Nejvyšší hora

Opět jsem musel chápavě přikývnout. Opravdu jsem to chápal. ''Dobře. Však jo. Poznáš toho víc a pak se rozhodneš.'' Mrkl jsem na něj, abych ho znovu uklidnil, že jsem jej nenutil do žádného rozhodování. Pouze mu nabídl alternativu, kterou mohl do budoucna využít. Určitě se jevil jako vlk, kterého bych rád uviděl ve své smečce. A věřil jsem, že otec by jej také rád přijal.
Nakonec jsem pošvihl ocasem, když se naše kroky jali jít po louce, na které dřív či později porostou ve velké míře rudé květy.
Když se ujal děkovných slov, podíval jsem se na něj a rozpačitě jsem zavrtěl ocasem. Byl jsem rád, ale nečekal jsem slova díků. Nakonec jsem se musel znovu pousmát. ''Já děkuji za tvá vřelá slova. Je mi ctí, když mohu někomu pomoci.'' Sic ještě to nebyly úplně činy, které byly hodny díků, byl jsem rád za každého, komu má přítomnost byla užitečná. ''Také doufám. Také mi bude ctí jestli tě budu moci nazývat svým přítelem.'' Ano, zase tak dlouho jsme se neznali, neznali jsme se ani nějak hluboce, ale přesto to, alespoň dle mého názoru bylo to na moc dobré cestě, abychom se mohli přátele nazývat.
To už jsme pak došli na konec louky, ''Hele.'' Získal jsem si znovu jeho pozornost a tlapou jsem poukázal před sebe na portál, který se na konci louky vyjímal. ''Díky němu se objevíme tam na tom ostrově v horách.'' Pak jsem tlapu poukázal směrem na ostrov, který díky posledním paprskům světla šel vidět ještě moc hezky, ale vypadalo to, že bude i jasná noc, takže bych se o viditelnost v horách vůbec nebál. Navíc Warg vypadal, že se v horách uměl pohybovat, takže o to méně jsem se o něj bál. ''Připraven?'' Pozvedl jsem obočí, dal mu ještě pár minut jestliže je potřeboval, a pak se pomalu vydal k portálu, ''Poprvé se ti může udělat trochu nevolno, ale není to nic na co by si nešlo postupně zvyknout.'' Varoval jsem jej ještě a poté se sám ujal proskočit portálem.

-> Sněžné tesáky

<- Rokle

Byly jsme v rokli. Tadyhle jsem se potkal předtím s Merlin. Ušklíbl jsem se nad tím a čekal jsem na Warga. Který když dorazil, tak mi konečně odpověděl na moje předchozí slova. Na ty jsem chápavě kývnul. ''Jistě. To chápu. Ale kdo ví.. Třeba se jednoho dne rozhodneš.'' Zazubil jsem se na něj vesele a tím jsem se rozhlédl po rokli. ''Když přejdeme tuto horu, budeme na louce. Tam je ten portál o kterém jsem ti předtím povídal.'' Poukázal jsem tlapou na nejvyšší horu, která se tu v okolí nacházela- a že tu těch hor bylo dostatek.
Nakonec souhlasil po mých slovech, že se rád nejdříve podívá na nás Zlatý les. A tak jsem se na něj usmál a vesele zavrtěl i ocasem, ''Jsem rád, že mě doprovodíš.'' Ještě jsem se nezapomněl zazubil a tím už jsem se vydal směrem kupředu, abychom se na druhou stranu dostali ještě dříve, než se setmí.

-> Červená louka

<- Katakomby

Byl jsem celkem rád, že Warg byl takový sympatický a příjemný vlk. Kéžby takový byly všichni, hned by byl svět mnohem hezčím. ''Myslím, že by ses otcovi líbil.'' Podotkl jsem nakonec. Taková nabídka, kdyby chtěl se přidat. Jentak náhodou, ''Ale taky chápu, kdybys chtěl asi být pak s bratrem.'' Zazubil jsem se nahned, abych dal najevo, že ho k tomu opravdu nenutím, to jsem zapotřebí opravdu neměl.
To už jsme zdá se konečně dokázali dobloudit z těch zapachájících chodeb ven. zahlédl jsem světlo na konci tunelů, ''Hele, třeba se nám konečně podaří dostat ven!'' Poukázal jsem ke světlu a sám trochu přidal do kroku, abych se dostal ven. Venku jsem na Warga počkal a já sám jsem se pořádně nadechl čerstvého vzduchu, který mi v těch katakombách dost chyběl. Hned jsem se cítil o dost lépe. ''Mm.. Já bych asi se měl jít pomalu podívat i domů, už jsem tam zase pár dní nebyl. Jestli chceš můžeš jít se mnou a pak se podle toho rozhodneš kam dál, nebo tak?'' Navrhl jsem pak. Nechtěl jsem jej do ničeho nutit, ale zároveň jsem celkem chtěl se podívat na otce a ověřit si slova Merlin, a stejně tak na ostatní sourozence dokud jsem na tom byl tak dobře, že jeden rozhovor jsem už měl úspěšně za sebou.

-> Nejvyšší hora

<- Nerovy vodopády

Na jeho slova jsem přikývl. ''Myslím, že je dobré vědět na co by si měl dát vlk na ostrovech opravdu pozor.'' Reagoval jsem takto na jeho slova díků.
K mostu už jsem také jen přikývnul, neboť nebylo až tak co více řešit, prostě... asi by ho měl někdo opravil, ale asi nikdo nevládl magií tak hojně. Rozhodně jsem však na to plánoval zeptat otce, protože jsem asi neznal jiného uživatele zemního elementu.
Když jsem prošel za vodopád, vstoupil jsem do útrob jeskyně a tam se mi naskytl pohled na opravdu zamotané cesty, které vedli dál a dál. ''Prozkoumáme to?'' Navrhl jsem nadšeně a sám se jako první vydal dovnitř. Snažil jsem se jít přímo za čumákem a doufal jsem, že se uvnitř neztratíme. ''Máš pravdu, doufám že jednoho dne budu jako on. Ale nemusím mít k tomu smečku samozřejmě- prostě... otec je takový můj vzor skvělého vlka.'' Zazubil jsem se a pokračoval v průzkumů zemních katakomb.
Čím hlouběji jsme zacházeli, tím mi zdejší pach přišel ztuchlejší a opravdu.. jak kdyby tu bylo milion mrtvol a prostě.. eh! ''Snad najdeme cestu ven.'' Reagoval jsem po chvíli.

-> Rokle

<- Křišťálové jezero

Podíval jsem se na Warga a chápavě jsem přikývl. ''Já si do té chvíle myslel, že se jen starají o své záležitosti, ale bylo asi ne. Možná většinu času ano, ale jinak...'' Povzdychnul jsem nad tím. Ach, možná bych si měl s otcem promluvit o tom, jak lépe zabezpečit smečku před nimi. Aby se takovéhle události neděli...
K jeho vlčatům jsem mu věnoval jen lítostivý pohled, bylo mi to líto. Neuměl jsem si představit, že bych přišel o partnerku i o vlčata, muselo to být stejně tak bolestné jako přijít nečekaně o vlastní matku, možná víc.
Když jsme řešili ten most, podíval jsem se na něj s zasmál se. ''Jo, možná ano. Ale kdybychom to asi vyzkoušeli, tak přece nemůže se stát nic hrozného ne?'' Jo, ale hlavně to nezkoušet přímo na tom mostě, max přičarovat nový, protože představa že bychom o ten most přišli úplně? Naštěstí tu byl stále ten portál..
Pak se zeptal na mou smečku a tak jsem se na něj usmál a pak hleděl vpřed, pomalu jsme docházeli k vodopádům, ''Panejo. Ty jsou. Hele, tam vypadá, že je nějaká cestička!'' Ukázal jsem za vodopád. ''Zlatá smečka je myslím dosti nekonfliktní a přátelská. Každý nově příchozí v ní najde dobrý domov a skvělé spolusmeččany.'' Odpověděl jsem mu pak nakonec. ''Můj otec je velmi hodný, ale i přísný. Hlavně spravedlivý alfa.'' Dodal jsem ještě, než by došlo na otázku na to jaká je naše Alfa.

-> Katakomby

<- Na Vyhlídce

Když jsem se mu přiznal, tak pověděl holou pravdu. Nikdo by neměl brát ostatním životy jen tak z hloupého rozmaru. Už jsem to téma o mé matce chtěl přejít dále, ale zeptal se na to společenstvo. ''Ano.'' Přikývl jsem a narovnal se, přičemž jsem se rozhlédl jako bych kontroloval jestli nás někdo pozoruje a když jsem nikoho neviděl a nic neslyšel, podíval jsem se opět na Warga. ''Jo, říkají si Společenstvo Chaosu. Dle toho co jsem slyšel se tam schází největší lúza vlků na ostrovech. Rozsévají Chaos po ostrovech, jsou defakto všude, nemají žádné specifické území. Nikdy nevíš kdy na nějakého narazíš.'' Šeptal jsem a znovu se pro jistotu rozhlédl a už-už to upaloval až do zadnějších vodopádů, které jsem viděl.
Pak mi začal vyprávět o smrti jeho drahé.. Po smrti vlčat odešla a pak ji našel, slabou a zemřela. Podíval jsem se na něj. ''To mi je líto.. Nepřišel si jen o ní, ale i o vlčata. Tohle musí být taky neskutečná bolest.'' Řekl jsem a chápavě jsem zastřihal ušima.
Otázka na most, podíval jsem se před sebe, ''Mm.. Jako, nevím proč bychom to asi nemohli zkusit my vlci s elementem země. Ale nevím jestli tu máme někdo tak silný element, je to přece jen dálka.'' Zamyslel jsem se, mohl bych se zeptat otce!
Na to, že by nás les viděl rád, jsem přikývl, stejně tak jako že chtěl poznat první tuto část ostrovů. Já už to tu sice víceméně prošel s Karou, ale nevadilo mi to. Koneckonců, až se vrátím domů zase nějakou dobu odtamtud nevylezu. ''Tak jo.'' Zazubil jsem se.

-> Nerovy vodopády

<- Les u mostu

A tak jsme během procházky, dva naprosto cizí vlci si vylívali svá srdéčka a smutných tajích, kdy jeden někoho ztratí. Při jeho otázce jsem se na něj podíval a pomalu přikývl. "Ano. Ztratil jsem ji." Přiznal jsem. A pak můj pohled se směřil dopředu. "To bude. Jak jsem říkal. Bolest nebude intenzivní, ale vždy tam zůstane malá jizva která čas od času se připomene, abychom si na ní nedovolili zapomenout." Pohlédl jsem pak na nebe, když jsme vyšli z lesa ven na skálu, z jenž šlo vidět na moře. Nejspíš mu to nedalo, zeptal se jak máma zemřela. Lehce jsem sklopil uši dozadu. "Zabili ji." Přiznal jsem po chvíli. "Vlci z toho zpropadeného Společenstva." Dodal jsem ještě tedy a podíval jsem se znovu na Warga a při tom se smutně usmál. "A tvá vlčice?" Když jsem přiznal já, třeba se svěří i on?
Další téma byl most a teleport. "Není špatný. Možná napoprvé budeš mít závrať, ale občas je to možná lepší cesta, než-li je ten most." Řekl jsem a pak se zase vydal do lesa, nejspíš spolu s Wargem. "Hm. Asi mám rád náš Zlatý les. Je speciální víš? Stromy jsou celý rok pokryté listím zlatavé barvy, podle toho je pojmenovaná i naše smečka." Odpověděl jsem mu. "Klidně můžeme jít pomalu k tomu teleportu a odtamtud se dostaneme do něj i rychleji." Nabídl jsem s u toho se zazubil.

-> Křištálové jezero (přes Les u mostu)

<- Les u mostu

Chápavě jsem přikývl hlavou, když jsme vcházeli z té hezké pláže opět do lesa. Snažil jsem se, abychom s Wargem kráčeli stejnou rychlostí. Warg se mezitím rozvyprávěl o své minulosti. Což jsem trochu nečekal, ale přesto jsem po celou tu dobu tiše naslouchal. Bylo mi ho líto, představil jsem si ho na moment v roli svého otce. S tím jsem pak tedy vydechl přebytečný vzduch z plic. ''Asi jako když táta ztratil mámu. Kdy jsme všichni přišli o naší mámu.'' Zamumlal jsem a pak se podíval na Warga. ''Sice nevím co je ztratit někoho, komu s svěřil své srdce. Vím jaká je bolest ze ztráty.'' I když jsem se to nejspíš dozvěděl poslední, i když jsem nejspíš truchlil jako poslední. ''Je to těžké. Jen čas tu bolest časem uklidní, ale nikdy to nezmizí.'' Zavrtěl jsem nad tím neurčitě hlavou, protože to bylo asi takhle nejlogičtější říct. Netušil jsem jaká jiná vhodná slova nalézt.
To už mi však vyprávěl o zdejším mostě. Nad tím jsem se naopak musel trochu pousmát. Před pár dny jsem to vysvětloval Kaře. ''Ach ano, ano. Je tu ještě portál na louce, který tě vykopne v horách. Na tom velkém ostrově.'' Zodpověděl jsem mu a s tím jsem vyšel z lesa.

-> Na Vyhlídce

Odpověděl tedy mnohem přesněji na můj dotaz a u toho vypadalo že se pobavil. Já tedy také se u toho zasmál. ''Tak to jo.'' Reagoval jsem v mezi tichého smíchu.''Takže... A máš něco tak v plánu co bys tu chtěl zjistit, nebo tak?'' Reagoval jsem rovnou i pak na jeho další dotazy, které přišli, zda jsem to tu nějak znal. V rámci možností si myslím, že mohu říct Ano, ale také jen celkem v omezených možnostech. V těch, které jsem nedávno vysvětloval i Kaře.
Když jsme se ale bavili o rodině přikývl jsem. Měli spolu dobrý vztah, a také ho mrzelo, že od rodiny odešel. Podíval jsem se na něj, ''Nevím sice jestli tu máš i zbytek rodiny, ale už jen to, že jsi tu potkal bratra, věřím, že jednou se tu setkáš i s ostatními. Ostrovy jsou v tomhle dosti nevyzpytatelnými, ale to už sis jistě stihl povšimnout i sám.'' Reagoval jsem na to. ''Tak to bohužel je. A jestli se někdo dostal pryč, tak se nevrátil aby o tom začal vyprávět.'' Potvrdil jsem tedy jeho obavu o tom, že odtud není cesty pryč.
Jak už jsem odpovídal předtím stylem dotazu, co by chtěl nějak více poznat, jsem se na něj podíval, poté jsem směřil pohled naposledy k moři, přičemž jsem se postavil. ''Ale jistě. A jestli tě něco zajímá konkrétně, jak jsem se ptal předtím, sem s tím. Třeba ti dokážu pomoci!'' Zazubil jsem a máchl přátelsky ocasem. ''Repsketive, třeba ti budu nápomocný jak si myslíš. Občas i já tápu, ale je to zábava.'' Znovu jsem se zazubil a pak zasmál. ''Tak pojďme, začneme tím, že se vymotáme z toho lesa.'' Naznačil jsem hlavou.

-> Les u mostu

Přátelsky jsem se na Warga usmál. ''Nemáš se zač omlouvat.'' Podotkl jsem. Prostě jsem si přál přátelštější debatu k pokecu a tak jsem ji navrhl, on souhlasil, ale opravdu se kvůli tomu nemusel omlouvat.
Chvíli bylo ticho, než jsem vyřkl svůj dotaz na který spíše rozpačitě odpověděl. Soudil jsem dle toho jak dlouho byl ticho, než svou otázkoodpověď víc doplnil. ''Chápu.'' Přikývl jsem, ''Asi to považuju jako někoho kdo si tu ještě nezvykl, moc se tu nevyzná, příliš o těchto ostrovech neví.'' Dořekl jsem zamyšleně. Jo, tím mě dostal a tak jsem to doplnil jenom tichým ''hehe'' a následným zazubením.
A pry tu žil jeho bratr, kterého už stihl potkat, už několik let. ''Tak to je skvělý! A pokud spolu vycházíte, tak aspoň víš kde vždycky můžeš zajít.'' Zavrtěl jsem nadšeně nad tímto ocasem. Měl jsem rád dobré rodinné vztahy, kéžbych je měl také.. Takové, kde jsem se nemusel bát ukázat ostatním na oči.
Pak přišlo opětování dotazu, samozřejmě. To jsem očekával Wargu. Podíval jsem se na něj a zastřihal ušima, ''Já?'' Samozřejmě Atrayi, kdo jiný? Můj pohled opět zamířil kupředu na moře, ''Já tu jsem vlastně celý život. Narodil jsem se tady.'' Dodal jsem v odpověď.

A tak se stalo, že se vlk ke mě přidal. Na jeho dotaz jsem přátelsky přikývnul a poslouchal ho jak se představil. A tak jsem se na něj znovu podíval, ''Já se jmenuji Atray. Těší mě.'' Zazubil jsem se. ''Jestli to nevadí, budu rád když si budeme tykat. Nejsem na takové formálnosti.'' Řekl jsem. Jo, jestli bych někdy zdědil po otci smečku, tak jo.. Nejspíš ano, musel bych se to naučit, ale prozatím? Jsem byl obyčejnou sigmou a nic mi nechybělo.
Pak jsem pohlédl opět na moře. Bylo ticho, ''Jsi nový na ostrovech?'' Posnažil jsem se to ticho zlomit. Vlka jsem neznal, pach nebyl až tak protkaný tím který jeden cítil u vlků, kteří už tu byly dlouhé léta. Samozřejmě tu asi byl už nějaký pátek. Ale, to je něco co jsem přečetl z pachu, jak to bylo doopravdy? To mi stejně musí povědět on.

Pozoroval jsem moře a snažil se tyto myšlenky ze sebe setřepat, neboť mi plnili mysl víc a víc. Ta Merlin, skutečně umí nasadit brouka do hlavy, že? Pořád jsem se nad tím pousmíval a hleděl kupředu, než mě něco vyrušilo. Než něco, bych měl spíše říct někdo. Upozornil mě už na něj pach, který vítr smíšený se solí přivábil ke mě. Několikrát jsem zamrkal a otočil hlavu na černou tečku, která se kvapem blížila až byla u mě. Tmavý vlk, který si ode mě držel celkem odstup. Jo, na to jsem byl aji vesměs zvyklej, patřil jsem k vyšším jedincům a ještě jsem byl dost urostlej a nedělala to jen chundelatá srst. Ovšem vlk slušně pozdravil a tak jsem neměl důvod nějak chtít vzbuzovat hrůzu větší, než jen je z prvního dojmu. A tak jsem se na něj přátelsky usmál, ''I já zdravím.'' Řekl jsem a u toho i kývl hlavou a pak jsem pohled opět zamířil kupředu na moře, ''Jakoby se tady dokázal zastavit čas, že?'' Zazubil jsem se, ačkoliv jsem hleděl před sebe. Vítr mou srst na krku něžně učesával směrem, kterým zrovna svištěl.

<- Les u mostu

Ano, skutečně mé kroky zavedli konečně mimo les. Pohled se mi opět naskytl na krásné místo. Stačilo od lesa přejít jenom pár menších kopečků a už jsem byl zase na pláži. Výhled byl vskutku skvostným. Opět mi to uteklo k myšlenkám k tomu, že tadyhle by byla úplně ideální k tomu velkému osudovému setkání! Začal jsem se znovu smát. ''Ach, Atrayi proboha, proč myslíš na takovéhle blbosti.'' Zavrtěl jsem nad tím hlavou a hleděl na vlny, které naráželi o břeh a zase se v moři rozplynuli a tak stále dokola. Zdálo se mi, že ten čas tu utíkal jinak. Jakoby se kolem mě všechen čas zastavil. Vždyť jsem tu byl sám, měl jsem čas opět se zabrat do svých myšlenek a do slov své sestry.
Pak jsem zatřepal hlavou, ''Tož, teď sis slíbil, že nad tím nyní nebudeš přemýšlet.'' Jo, začínal jsem si se sebou povídat jako jakýsi cvok. Opět jsem se nad tím zasmál.