Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Když myslíš," broukla jsem zamyšleně. Na bohy jsem moc nevěřila, i když spíš mi byli jedno, než že bych byla nějak zásadně proti nim a proti věřícím. Teda, samozřejmě, že jsem si o nich myslela, že jsou to naivní tupci, ale to byli podle mě skoro všichni, takže zase tak nízko v žebříčku mé lásky k bližním oproti ostatním nebyli. "Já si stejně nemyslím, že bohové existují... proč by se starali zrovna o nás? Kdybych byla bůh, určitě bych si dokázala vymyslet zajímavější a zábavnější činnost," pokrčila jsem ramenem a sesunula se vedl Rain tak, abych na ní už neležela, protože mi ta jedna poloha začala být nepříjemná. Místo toho jsem se vedle ní zabalila do klubíčka a položila si hlavu na tlapky.

"Hmm, to nevím, vlčata jsem tu zatím moc nepotkala," řekla jsem a trochu se pro sebe ušklíbla, když jsem si vzpomněla na tu malou kupu chlupů, kterou jsem našla u jezera. Docela mě zajímalo, jestli už někde ležel s vyplazeným jazykem a nebo si pro něj máti došla. I když jsem moc mateřských pudů nepobrala, dokázala jsem i tak s jistotou říct, že ona vlčice asi moc dobrá matka nebyla. Nebo třeba hráli na schovku a to vlče mělo talent.
"Stejně nikam chodit nepotřebuju, takže by mi asi k ničemu než k parádě nebyla," nakrčila jsem nos. Ne, křídla nebyla nic pro mě. Nakonec se mi dostalo i vysvětlení ohledně jejího přívěsku, které bylo stejně zajímavé jako to moje o krystalcích. Ale stejně tak to mohla být taky lež, nedávala jsem si naděje, že všichni kolem mě mluvili pravdu. Ale zněl dost uvěřitelně, takže možná nakonec... proč ne? "A nemohli to být bohové?" zeptala jsem se nenápadně, abych prozkoumala, jestli není nějaký bláznivý fanatik nebo tak něco.

"Není moc rozdíl jestli tam jsi nebo ne, ale občas se hodí mít někoho za zadkem," uchechtla jsem se. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, kdy naposled jsem někoho z Chaosu viděla. "To jo, to bylo štěstí," uculila jsem se a trochu radostně zamávala ocasem. Vážně to bylo docela štěstí, protože jak jsem stihla zjistit, zase tolik zajímavých vlků tu nebylo. I když růžovka tehdy byla taky fajn. Akorát mi k ničemu moc nebyla, protože byla asi tak stejně velká... vlastně menší než já. To jsem si stejně tak mohla ochočit zajíce.
"Hmmm... to je zajímavé. Ještě jsem totiž neslyšela o nikom, kdo by se s nimi narodil," pronesla jsem svoji domněnku nahlas. Když mi odhalila krk, moc to se mnou nehlo. Úplně jsem netoužila se tu s ní masakrovat... jen kdyby si to situace žádala. "Ale já bych křídla asi nechtěla," dodala jsem a stále měla hlavu položenou mezi packami na jejím hrudníku. Já se moc nestarala o nějaké vyvolávání agrese, takže jsem si ji prostě prohlížela. Měla zajímavá očka... ale ještě o něco víc se mi líbil její přívěsek, kterého jsem se bůhví proč dotkla špičkou jazyka. Prostě jsem nemohla odolat tomu, abych ho neolízla.

K mé nelibosti se v tom vlčice začala nimrat. Chvilku jsem měla sklony k tomu, abych jí o mé smečce zalhala, ale nakonec mi přišlo o dost těžší a složitější vymýšlet komplexní lež, než říct pravdu. "To kam patřím není tak úplně smečka. Spíš společenství. Nemáme nikdy žádné území, ani postavení se moc neřeší... prostě jen skupina vlků, co k sobě tak nějak... patří," pohnula jsem trochu rameny. Nebyla jsem si úplně jistá, jak moc moje vysvětlení dávalo smysl, no lepší jsem asi vymyslet nedokázala.
Její další otázka mi vykouzlila úsměv na bílé tvářičce. Nebudu lhát, koupit si mě nedalo moc práci. I když vlk si nemohl být úplně jistý, co se mi to hodní v malé krystalí hlavičce. "Nemám žádný cíl, prostě mě sem zanesly nožky," střihla jsem uchem, načež jsem si na její hrudník položila hlavu. "A odkud máš vlastně ta křídla? Získala jsi je až postupem života nebo jsi se s nimi narodila?" vlka s křídly jsem za celý svůj život potkala jen jednoho, a ten je rozhodně od narození neměl, docela mě zajímalo, jestli je možné se s nimi i narodit. A protože jsem měla porod už za sebou, ani jsem nechtěla být tou, co by je přiváděla na svět.

"Vypadáš tak," broukla jsem a opět si ji prohlédla. Podle jejích předešlých slov jsem se ani nedivila. Ale já smečku potřebovala. I když jsem na to možná zrovna dvakrát nevypadala, měla jsem silnou potřebu někam patřit. A ještě lépe, když jsem byla na nějaké vyšší pozici a mohla jsem kibicovat ty pode mnou. Chaos mi ale vyhovoval asi nejvíc... zatím. Nemusela jsem nic moc dělat a stejně jsem byla ve smečce. "Vlastně... vlastně ne," dostala jsem ze sebe po chvíli. Chaos asi ani tak smečka nebyl. Jak že to říkal Angel? Společenstvo? To bylo to správné slovo. Nebyli jsme ani tak smečka, jako spíš skupina vlků, co se k sobě chovala mileji než k ostatním. Měla jsem trochu chuť jí navrhnou členství, abych si trochu šplhla, ale nakonec jsem usoudila, že bude lepší mlčet. Následně jsem se trochu pousmála a natáhla k ní čumák, abych jí potom olízla ten její.

"Nikdy nemůžeš přesně vědět, kdo je tvým nepřítelem a kdo ne," řekla jsem vědoucně a střihla uchem. Já jsem byla příkladem téhle věty. Sice jsem teď působila neškodně, ale nebylo radno si se mnou zahrávat. O tom vědělo pár vlků svoje. No zatím jsem tu na své pověsti stále pracovala. Když vlčcie přepadla na záda, trochu jsem se lekla. Naprosto automaticky jsem si ale lehla na ni, jako by to byla nějaká hebká dečka.
Pohodlně jsem si přes ni přehodila přední nožky a půlku těla, což se jí asi moc nedotklo, protože jsem vážně byla velikostně spíš jako odrostlejší vlče. A k tomu jsem byla taky dost hubená, takže těžko říct, jestli vůbec mou váhou nějak pocítila. Neměla jsem v plánu jí teď nějak ubližovat, protože se mi hodila jako mazlíček. "Hmm, takže... jsi v nějaké smečce?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.

Situace se docela zvrtla, když si začínala vylívat srdíčko a byla asi moc... upřímná. I když vlastně asi dobře pro mě. Alespoň jsem ji měla čím vydírat, kdyby na to přišlo. Takže sestra? Každopádně mluvila, jako by jí bylo nejmíň tak šestnáct, no mě se zdálo, že mohla být dost podobně stará jako já. Tak sedm, osm let, řekla bych?
"Jo, je to tu divný... nedávno jsem bojovala s bahnitou příšerou," řekla jsem zamyšleně. Tehdy jsem ale měla ještě můj vesmírný kožich, takže to vlastně zase tak nedávno nebylo. Švihla jsem ocáskem a trochu víc se na Rain namáčkla. "Ale abych pravdu řekla, já tyhle magie a podobný blbosti moc nemusím. Vlk neví, co od ostatních čekat," řekla jsem. Dost mi vadila třeba Angelova magie čtení myšlenek.

"Hm... sentiment," pronesla jsem, jako bych to slovo ochutnávala. "Tohle jsem snad nepocítila nikdy ve svém životě, a že zase nebyl tak krátký," uchechtla jsem se. Opravdu, tuhle emoci jsem nikdy nepoznala. Pravděpodobně to bylo asi tím, že jsem za celý svůj život nepřilnula k ničemu nebo někomu tak moc, abych o tom pak přemýšlela a měla touhu to zase vidět. K mému potěšení mi vlčka hřejivé doteky oplatila, za což jsem byla ráda. Měla jsem ráda tohle mazlení s cizími vlky, přičemž by tahle moje vlastnost asi neměla být nikomu překvapením. A rozdíly mezi vlky a vlčicemi jsem taky dost očividně nedělala, holt jsem byla zrovna moc vybíravá. "Takže tu teda hledáš sestru?" zeptala jsem se a natočila hlavu na stranu a trochu přivřela očka, když mě 'drbala' na čele.

Já jsem docela rychle měnila názory na vlky. Ať už k dobrému nebo špatnému. Popravdě to ale ve výsledku nic moc neměnilo, protože bych je všechny vyměnila za kus masa. Akorát některé za menší a některé za větší. Nad její pochvalou mého jména jsem se jen uculila a dál se k ní lísala, protože bylo očividné, že s tím problém nemá. Zajímalo mě jak daleko je ochotna zajít a jestli se postupem času třeba otrká, a taky si mě pomazlí. "Tak to máme docela podobnou minulost. I mě zlákaly dálky, akorát já jsem sem přišla poprvé," pousmála jsem se otřela si o ni hlavičku. Vlastně ani tohle nebyla tak úplně pravda, dálky mi byly u mé chlupaté zadnice, ale nedokázala jsem vystát pohled na tu couru s tím hajzlem. Ale opět by to nebyl úplně dech beroucí příběh, takže jsem si to nechala pro sebe.

Usmála jsem se, když mi sdělila své jméno. "Krásné jméno pro krásnou dámu?" zeptala jsem se, spíš řečnicky než doopravdy, a trochu naklonila hlavu na stranu. Stále jsem se samozřejmě zdržovala v co největší blízkosti k její osobě. "Mě říkají Azzip,"mrkla jsem na ni. A taky jsem byla velice potěšena, že se dál nevyptávala na krystalky a pravdivost mé pohádky o nich. Nebyla jsem si totiž úplně jistá, jestli bych si všechny ty detaily co bych jí nakecala, zvládla pamatovat. "Dá se to tak říct.... a stejně tak se zajímám o drahocenné duše, které mi padnou do oka," usmála jsem se potutelně a trochu mávla ocasem, načež jsem se jí otřela hlavou o krk. Což bylo dost jednoduché, když jsem jí dosáhla tak pod bradu. "A co že jsem tě tu nepotkala už dřív?" zavrněla jsem jako kočka a stejně tak se protáhla kolem jejího hrudníku na druhou stranu, abych jí mohla šeptat do druhého ouška.

"Samozřejmě," uculila jsem se a otřela se o ní. Jako kočka jsem se opřela o její nohy a prošla kolem jejího boku, stále na něj nalepena. Nakonec jsem jí obešla, abych na ní nemluvila od jejího zadku a nakonec jí zezadu olízla zespodu líci. "Hmm, a musím tě pojmenovat nebo to už někdo udělal za mě?" zeptala jsem se stále sladkým hlasem a pousmála se. Vlčice se mi opravdu líbila, stejně jako ta růžovka tehdy. Ta se ovšem někam vypařila. Tahle měla ale víc výhod! Byla o něco větší, takže jsem ji sem tam mohla použít jako dopravní prostředek. Měla křídla a asi uměla i něco s magiemi, takže se mi hodila i jako takový hlídací pejsek - všestranný mazlík!
"Oh, mé krystalky? Daroval mi je sám vesmír. Dřív mi k nim i ladil kožich, ale nakonec jsem poprosila toho obchodníka aby mi vrátil můj starý, bílý," řekla jsem jako nějaká velvyslankyně a miss samotného vesmíru a osudu. Pravda byla dost jiná, a to taková, že i krystaly mi nějak věnoval ten vlk. I když o ty jsem si neřekla. Prostě se na mě objevily i spolu s tím barveným kožichem. Má historka byla ale o dost hezčí, takže jsem se rozhodla jí už říkat napořád. Takže se tím z toho stala tak trochu pravda, ne?

Vlčice očividně vůbec netušila s kým že má tu čest. Ani se jí ale nebylo čemu divit, zatím jsem tu svou kariéru ještě nerozjela. Prvně to totiž chtělo víc si omotat Scara kolem drápku, abych měla víc možností. "Pff, to bych o tom musela vědět," natočila jsem hlavu. "Ale zatím si myslím, že jsem... jsme ještě mladá a šťavnatá svačinka," pousmála jsem se ještě trošku a udělala k ní ještě jede pidi krok. Vlčici jsem neodhadovala zase o tolik starší, než jsem byla já, i když bylo už docela vidět, že měla svá mladá léta za sebou. Já jsem tyhle problémy neměla, protože kvůli své mini výšce jsem většinou působila jako vlče a ostatní mi hádali míň. Někdy to bylo fajn, ale ve většině případů jsem je měla sto chutí zardousit na místě. "Oh, ale ty jsi mi milé zlatíčko... tebe si nechám," uculila jsem se na ni. Jó, lichotky, ty byly moje.

<< Křišťálové jezero přes Luku

Po setkání s vlčetem jsem měla chuť na svačinku. Jasně, mohla jsem si dát to vlče a trochu si prosvítit den štěstím a dobrou náladou, ale vzhledem k tomu, že smrdělo jako Chaos, jsem to neriskla. Zase tak silná jsem nebyla, abych se postavila smečce vlků. Mojí smečce... i když vzhledem k tomu, jak samo se tam potulovalo a nikoho ho nehledal, možná by si toho nikdo nakonec ani nevšiml. Každopádně už bylo na sežrání pozdě, protože já se vracet nehodlala. A kdo ví kam za tu dobu odhopkalo to vlče. Tedy pokud neumrzlo v tom sněhu.
Jak jsem tak byla zahloubaná do svých vlastních myšlenek, spatřila jsem před sebou tmavšího vlka s křídly. Automaticky se mi vybavil Angel, což jsem ale hned zavrhla, protože na cizinci přede mnou nesvítily znaky. A jak jsem se tak přibližovala, zjistila jsem, že jde ve výsledku o vlčici a je k tomu všemu ještě o pár odstínů světlejší. "Hej, slípko!" uchechtla jsem se směrem k ní. "Chutnáš stejně dobře, jako tvoje jmenovkyně?" mrkla jsem na ni a došla až k ní. A když jsem řekla až, myslela jsem opravdu hodně blízko. Třeba tak na metr od jejího čumáku.

Vlče se mi zdálo mírně retardované nebo zabržděné. Sice bylo ještě malé, ale nějaká lehká slova by zvládnout mohl, no ne? Ne, že bych měla s vlčaty nějaké zkušenosti, ale tak nějak jsem tipovala, že takhle nepoužitelná jsou jen pár prvních týdnů. A tenhle vypadal tak na měsíc, možná víc. Místo toho na mě však cosi poštěkával. Nakrčila jsem čumák a zvedla se. "Jsi nudné hloupé vlče, nemám tušení jestli vůbec pobíráš, co ti právě říkám... ale překvapí mě, když se jednoho dne vůbec naučíš vyslovovat své jméno," přejela jsem ho pohledem a udělala krok směrem od něj. "Ale nehodlám s tebou trávit víc mého drahocenného času," dodala jsem. Vlastně jsem si povídala spíš pro sebe. Bylo mi jasné, že kdybych se sebrala a prostě odešla, vlče by to pochopilo úplně stejně, jako když jsem mu to teď 'vysvětlila'. Každopádně jsem se ale rozešla pryč, protože co jiného s vlčetem, kterému jsem nemohla zkřivit ani chloupek, aniž by po mě pak nešlo půl Chaosu.

>> Přes Luku k Dračímu průsmyku

Znechuceně jsem sledovala vlče, jak se baví. V mozku se mi ale usadila myšlenka, že by to opravdu mohlo být Angelovo vlče. Měl nato věk, navíc mi minule říkal, jak mu jeho předešlá partnerka odešla, přičemž bylo dost pravděpodobné, že čekala jeho vlčata. Vypadal z toho dost mimo, takže bych se nedivila, kdyby si jen tak z dlouhé chvíle udělal další várku. A ještě tu byla ta vlčice, po které smrděl. Přivřela jsem oči a sledovala tu krysu jak se pode mnou převaluje a zaplácla ji tlapou. Docela hrubě. Vlče se tak propadlo ještě víc do sněhu, přičemž mu moje tlapa zabraňovala se nějak vyhrabat ven.
"Mluvíš?" zeptala jsem se ho po chvíli a sundala z něj tlapu. I tak jsem byla ale připravena ho sejmout znovu, kdyby na mě natahoval opět ty jeho pracičky. Chtěla jsem se ho zeptat na rodiče, páč jestli byl opravdu Angela. nemohla jsem ho zmrzačit ani zabít. A taky mi bylo jasný, že i ti ostatní Chaosáčtí fanatici by nebyli zrovna šťastní. Jen vzpomínka na to, jak jsem byla pouze nepříjemná na jednu z nich, a dostala jsem za to pojeb, byla dost znepokojující.