Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vítr ke mě přivál pach dvou cizích vlků. Málem jsem zavrčela, ale včas jsem si stačila připomenout, že něco takového by mohlo vyplašit kořist. Podívala jsem se na Athai a pak na Triona. Doufala jsem jen, že ti vlci nevaplaší naši kořist.
Athai vyběhla. Rozběhla jsem se skoro okamžitě po ní, ale hlídala jsem si, abych běžela za ní. Kdybych ji předběhla, srnka by nám mohla utéct, ale takhle jsme ji obklíčili ze tří směrů. Rozhodla jsem se se plně soustředit na lov a nevšímat si pachů těch dvou cizích vlků. Nejspíš stejně zase odejdou a nás si třeba ani nevšimnou. Třeba.

Souhlasně jsem přikývla a znovu zkontrolovala vítr. Pořád vál správně. Kdyby ne, nebyla jsem si jistá, jestli by byl čas s tím něco udělat a jestli bych to vůbec dokázala, ale nebylo nutné to zjišťovat. "Tak jo." Potichounku jsem se začala plížit za srnkou ve směru, který mi Athai přidělila. nevadilo mi, že mi říká co dělat, ráda jsem zjišťovala, jaké strategie lovu mají ostatní vlci a nijak jsem netoužila po tom, vést tenhle lov. Zdálo se, že ví co dělá a má v tom víc zkušeností.
Dávala jsem si pozor, abych zůstávala schovaná a mimo dohled jakékoli ze srnek. I jedna by mohla varovat všechny ostatní. nechtěla jsem, aby nám naše vyhlédnutá kořist utekla kvůli nějakému mému neopatrnému pohybu.

---> Kvetoucí louka
Následovala jsem Athai a brzy mě ze všech stran obklopil pach srnek. Muselo tu být někdo poblíž poměrně velké stádo. A opravdu, bylo. Potichu jsem došla až k Athai. Zkontrolovala jsem vítr, který naštěstí vál směrem k nám, takže nás nemohly ucítit. "Kterou ulovíme?" Optala jsem se šeptem. Chtělo by to najít nějakou menší a slabší... Pomyslela jsem si a pohledem přejížděla po jednotlivých srnkách. Jedna stála dál od ostatních, což se mohlo hodit, ale byla dost velká.

"já jsem také pro, začínám mít docela hlad." Souhlasila jsem vesele a klusem se rozběhla za Athai. Po pár krocích jsem ale zastavila a ohlédla se na Triona. Byla to pobídka, aby nás následoval. Pak jsem se opět rozběhla. Už dlouho jsem nelovila s někým, lákalo mě to zkusit a navíc to byla dobrá příležitost, jak se lépe seznámit. A navíc jsem měla takový pocit, že už něco lovili, než jsem přišla. Stále jsem si od Athai udržovala odstup, ale už jsem se jí nebála. Nakonec, pokud jí Trion věřil, jak říkal, nemohla být špatná, ne?
--> Common forest

Souhlasně jsem přikývla na to, co řekla Athai. Není důvod ke rvačce... Tím prohlášením si u mě získala malé plus. A navíc jsem věděla, že kdyby se chtěla rvát, tak bych se pokusila utéct, nenáviděla jsem rvačky. Podívala jsem se na Athai. "Taky si myslím, akorát... nejspíš to bude chtít trošku víc času." Říkala jsem to hlavně Trionovi. Sice jsem Athai nevěřila, ale nepřipadala mi ani zlá, ani nepřátelská, spíš naopak. Posadila jsem se na zem a usmála se. Co teď? Mohli bychom něco podniknout... společně? Napadlo mě.

Nervózně jsem mávla ocasem a přinutila se podívat se místo na Athai na Triona. "Já se s tebou taky nechci prát, vždyť..." ...vždyť ani nemáme důvod. Dokončila jsem větu v duchu. Neřekla jsem to nahlas, protože existovalo opravdu hodně vlků, pro které byl důvod k rvačce i to, že druhý vlk existoval. Ale také jsem si uvědomovala, že když nebudu trošku riskovat, tak si přátele nikdy neudělám. Přikývla jsem a přiblížila se k nim ještě víc, takže jsem stála tak dva metry od Athai a mezi námi byl ještě Trion. A co teď? Zeptala jsem se sama sebe.

Poslouchala jsem, co Trion řekl, ale neotočila jsem se na něj. "Nepovažuji ji za nepřítele." Ohradila jsem se. Jen za cizí... což je ale někdy... to samé. No, snad ne. Ale neodpovídala jsem na jeho otázku. Moje odpověď by stejně nebyla kladná. Pravda byla, že to, co si o té vlčici myslí on a jestli jí věří nebo ne, němohlo nijak ovlivnit, jestli jí budu věřit i já. Byla cizí, tím to haslo. Ale Trion nejspíš chtěl, aby jsme se také považovaly za kamarádky. Ještě uvidím, co se z ní vyklube. Rozhodla jsem se. Pro zatím budu ostražitá, ale ne nepřátelská. "Mě také." Odpověděla jsem Athai a maličko se usmála. Zvedla jsem se a popošla o pár kroků blíž, ale stále jsem si udržovala poměrně velký odstup.

Už se nepřibližovala, takže jsem usoudila, že to místo, kde se teď nacházím, bude dobré. Posadila jsem se na zem do trávy s ocasem obtočeným kolem tlapek, a zadívala se na bílou. Tedy... Athai, ne bílou. Jmenovala se Athai. Představila se tak. Mírně jsem přikývla, ale bez úsměvu. Neusmívala jsem se na cizí. "Já jsem Barnatt." Představila jsem se také a snažila se, aby to vyznělo tak neutrálně, jak jen to bylo možné. Celá má pozornost se nyní zaměřovala na ni, na Triona jsem se teď ani nepodívala. Ten byl přece můj kamarád, nemusela jsem kontrolovat každý jeho pohyb a zvažovat, jestli nevypadá, že na mě chce zaútočit. A navíc jsem si docela dobře pamatovala jak vypadá, což byl další důvod, proč jsem pozorovala tu vlčici. Prohlížela jsem si ji.

Popošla jsem pár kroků směrem k Trionovi a usmála se na něj. Viděla jsem ho ráda a o to víc, protože jsem si myslela, že ho už nepotkám. "Ahoj" Pak se ale ta cizí bílá začala přibližovat. Přitiskla jsem uši k hlavě a rychle zařadila zpátečku. Couvla jsem až na místo, kde jsem původně stála. Ne že by ta vlčice byla nesympatická nebo dokonce děsivá, ale... Radši jsem si od ní držela odstup. Tázavě jsem se zadívala na Triona. Je hodná? je bezpečné se k ní přiblížit? Ptala jsem se v duchu sama sebe.

Překvapeně jsem se dívala na bílou vlčici. Nevěděla jsem, kdo to je, ale nebála jsem se. Ona... vypadala jako někdo, komu se dá věřit. A to bez výjimek. Odkud zná mé jméno? A Trionovo? Podivila jsem se v duchu, ale nezeptala jsem se. Ono... mě to vlastně ani nezajímalo. Jako by bylo správné, že zná jména kohokoli. vydala jsem se po zářících květinách a brzy uviděla Triona s tou cizí. Nepřibližovala jsem se. Trionovi jsem sice věřila, tedy v rámci možností, ale ta vlčice byla cizí. "Děkuji!" zavolala jsem tiše za bílou vlčicí. Nemohla to být obyčejná vlčice, tím jsem si byla jistá.

Kde můžou být, kde můžou být... Opakovala jsem si stále dokola a pobíhala sem a zase tam po louce, ale všechno nasvědčovalo tomu, že jsem tu sama. Tedy až na ten pomalu se vytrácející vlčí pach. Byla záhada, kde se tu vlastně vzal, protože byl poměrně čerstvý a já už tu byla docela dlouho, ale nikoho jsem nepotkala. Takhle nikoho nenajdu. Pomyslela jsem si sklesle. Ale... co takhle, aby oni hledali mě? Tedy pokud budou chtít. Znovu jsem se rozhlédla a pak jsem zvedla čenich k nebi a krátce, zvučně zavyla.

Procházela jsem loukou a hledala, odkud ten pach jde. Trion tu poblíž nikde nebyl a stejně tak ani ten druhý vlk. Tedy vlčice, pokud mě čenich nepletl. Tak kde tedy jsou? A mám je vůbec hledat? Třeba nechtějí, aby je někdo rušil... Bylo mi smutno z představy, že by mě Trion nechtěl vidět. Byl jediný, koho jsem tu trošku víc znala a navíc to byl dobrý kamarád. *Ale přestaň s těmi představami.* Nakázala jsem si. *K ničemu to není a věci jsou obvykle úplně jinak, než jak vypadají. Ta vlčice bude jeho kamarádka, nebo možná i sestra...* Druhou možnost jsem rychle zavrhnula, nevoněla podobně jako on. *Takže kamarádka. Kde ale jsou?* Ten pach mě mátl. jako by vycházel odevšad a zároveň odnikud. Stopa na povrchu byla slabší a čerstvější pach podivně tlumený, jako by snad byli... pod zemí.

Pokračovala jsem dál přes tuhle louku. Popravdě, nevěděla jsem, co dál. Mám odsud odejít, nebo tu zůstat a pokusit se zjistit, jestli tu třeba nežije víc vlků. K mým uším dolehl podivný zvuk. Na nic jsem nečekala a rozběhla se za ním. Brzy jsem ucítila pachy dvou vlků a něco velkého, co páchlo smrtí, ale nedokázala jsem určit, co to je.. jeden z těch pachů mi byl velmi povědomý. "Trione...?!" Zavolala jsem překvapeně. Ale ten druhý... vlastně ta druhá... nelíbila se mi. Byla cizí. A cizí vlci, jak už jsem v minulosti zjistila, bývají často zlí. Zastavila jsem a rozhlédla se, ale poblíž nikdo nebyl. Pachu vycházely z podzemí.

<--- Zauberwald
Vyběhla jsem na louku a překvapeně zastavila. Počkat, tohle ale... není tamta louka! Ohlédla jsem se na les, ale vypadal pořád stejně. Stejně jako předtím. Ale jasné bylo, že tohle bylo jiné místo. Tak tohle je úžasné, ztratila jsem se. No co se dalo dělat, stejně jsem nevěděla, kudy bych se měla vrátit. Pokračovala jsem v chůzi dál přes louku a rozhlížela se. Poblíž byl ještě jeden les, nevypadal tak, jako Zauberwald, vlastně působil celkem přívětivě. Zamířila jsem k němu. Pomalu, chůzí, neměla jsem kam spěchat.

<--- Long
Klusala jsem lesem a rozhlížela se okolo. Tenhle les měl opravdu jisté kouzlo. vypadal magicky, ale zároveň i nebezpečně a právě to jsem si teď uvědomovala víc, než předtím s Trionem. Notak, Barnatt, dřív jsi byla sama dlouhou dobu a nebála jsi se bežet sama lesem, tak co by teď mělo být jinak?! Ale i tak jsem se nemohla dočkat, až se distanu zpátky na louku, ze které jsem přišla. Přidala jsem do kroku a brzy jsem uviděla, jak mezi stromy prosvítá denní světlo. Ale nevěděla jsem, že běžím jiným směrem, za stromy nečekaly Mlžné pláně, nýbrž Kvetoucí louka.

---> Kvetoucí louka