Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<Bull Meadow
Postupně jsme došli až do mlhy Mlžných plání. Najednou jsem se cítila poněkud slabě. Hlavu jsem nesla svěšenou a hvězd jsem si ani nevšímala. Měla jsem pocit, jakoby nás rozdělovala propast, která se den co den rozšiřovala a já ji chtěla zacelit, ale nevěděla jsem jak. I mlha se mi zdála hustější než obvykle. Měla jsem pocit, že kráčím po ničem, po prázdnu. "Mám tě ráda", hlesla jsem do ticha, ale odpověď jsem neslyšela. Jakoby něco pohltilo mé smysly slyšela jsem jen svůj hlas a vítr. "Cernune!?" Zvolala jsem ale náhle se mi podlomily nohy a spadla jsem. A bylo to, jako kdybych spadla do té propasti mezi námi dvěma. Propasti, která měla zacelit.
Ve skutečnosti jsem uklouzla po mokré trávě a spadla do hluboké prázdné nory. Všechno mě bolelo, měla jsem pocit, že necítím nohy. Bolest mnou projela tak rychle, že jsem ani nahlas nestihla zavýt bolestí. Moje hlava spadla na tvrdý kámen a hlava mě rozbolela tak jako ještě nikdy. Kéž by tu byl! PROSÍM! Vydechla jsem a do očí se mi nahnaly slané slzy. Oči mi zabloudily k matnému světlu, co vycházelo z východu tak metr a půl nad mnou.
Ne, že by šlo o mě.
Ne, že by šlo o to, že jsem tady ve tmě a všechno mě bolí.
Ale tak nějak šlo o Cernuna, Cinteriona, Altaira a všechny, co jsem měla ráda a vždycky jsem na ně myslela. Musím se vzchopit. Jít dál, dokud to půjde. Musí to jít. Musí být způsob. Musí existovat způsob, jak všechno vrátit do pořádku. Smečka... to je to, po čem si vždycky snila, Blue! A Cernun... má tě rád a musíš zůstat, musíš za ním dojít a omluvit se, zeptat se ho na cokoli, jestli tě má stále rád, jako ty jeho.
Můj dech se zrychlil a po nějaké době, co tady ležím si uvědomuji, že nemám na vybranou. Musím jít za Cernunem, za smečkou a doufat, že de to zacelí.
Opatrně vstanu, ale nohy se mi znovu podlomí a já ze sebe vydám bolestné zavytí. Dost, musíš vstát. A vstanu. Pomalu, ale jistě se dostanu i z nory a pomalými kroky se sunu vpřed k Daénu. Pajdám. Přední levá noha mě bolí jako čert a nemůžu na ní došlapovat. Stejně to však nesmím vzdát, nesmí na mě mít záporný názor, musím to dokázat.
>>Daénská smečka

(Kdyby jste potřebovali náhradníka, tak se hlásím!Účastnila jsem se dvakrát.)

Za Texase všech 10 do loterie.

Obcházela jsem to tu a pomalu mne ve sněhu začínaly studit tlapky. Ten stále padal z nebe a já si přála, aby už bylo teplo. Nádherné teploučké teplo. Bořila jsem se do sněhu, pomalu celá, když jsem se z vracela z ranní obchůzky. Vyšel ven, a tak mě napadlo, zda-li by si nechtěl trochu hrát. Předtím bychom však měli vyřídit jiné záležitosti. "Dobré ráno, jak se ti spalo zmrzlino?" Nahodila jsem a taky začala jíst sníh. "Už bychom měli zajít za Cintíkem, nemám pravdu?" Řeknu a otočím se směrem k Mlžným pláním a jdu jejím směrem. Přitom si všímám všech Cernunových pohybů. Skloním hlavu dolů, ocas volně puštěný na zádi a najednou vystartuju a šediváčka postříkám sněhem a povalím ho do něj. Při tom poskakuji okolo a s jazykem venku, ještě od sněhu, čekám na jeho reakci. Zrovna má štěstí, mám náladu na hraní! To mě hned přejde, když si uvědomím, že se zase chovám jak vlče. No co, kdo by si ale nehrál se sněhem?
>>Mlžné pláně

Texas

Pomalu už nastávalo ráno, které však nepřineslo teplo. Z nepříjemného snu jsem se s trhnutím probudila, oči vytřeštěné a plně dokořán, se zrychleným dechem, srdcem divoce bušícím a srstí huňatou, ale zmrzlou. Ještě nějakou tu chvíli jsem se nutila koukat před sebe, kde jsem viděla závěj sněhu, kterého nebylo málo a pociťovala jsem, že je mi celkem chladno. Když jsem zjistila, že Cernun stále spí vedle mne, což mne uklidnilo a uši, do teď sklopené těsně u hlavy jsem si dovolila klidně napřímit. Nechtěla jsem ho budit, z toho, že byl do jeskyně zatahaný sníh jsem usoudila, že v noci musel někam jít. Trochu jsem si povzdechla, ještě jsem byla mírně ospalá, ale znala jsem, že už bych po ránu usnout nedokázala. Tak jsem došla k laňce, z instinktu jsem ji očichala a kousek si pro upokojení hladu dala. Zívla jsem a pak jsem pomalu líně vyšla ven.
Spatřila jsem dříve zelený a kvetoucí bohatý kraj celý zahalený bílou měkkou peřinou, která studila. Mé packy se skenovaly do sněhu a já jsem se i přes zimu, která mi příjemná zrovna nebyla, vydala kousek dál od úkrytu. Všechen strach už mě opustil. Byl to jen sen... Možná bychom se však měli pomalu vydat za smečkou. Ve sněhu jsem občas spatřila něco se hýbat, ale nijak jsem to neřešila, kromě toho, že jsem tam zírala, jednou jsem zahlédla i nějakého toho bílého králíčka.

Popadla jsem narychlo laň do zubů, hustě sněžilo a i fičelo. Musela jsem klížit oči a i když laň nebyla velká, zdála se mi úplně zmrzlá. Také jsem měla pocit, že jsem se ve vánici ztratila. Sakra! Kudy jsem to šla, přeci to nemohlo být daleko! Skousla jsem si ret, bylo vidět tak na dva metry do předu, chumelilo vážně hustě a do toho foukalo, takže všude lítal sníh. Moje stopy, které jsem teď spatřila, těsně před tím, než už se ztratily pod sněhem, mi napověděly, kudy jít. Vydala jsem se i tím směrem - s laní pořád v tlamě. Zima se mi dostávala pod kůži, doufala jsem, že vevnitř bude alespoň trochu větší teplo. Nebo by mne mohlo hřát tělo Cernunovo. To byl ale pro zatím ještě sen. Konečně jsem našla vchod do jeskyně, který teď byl z části zapadaný sněhem. V duchu jsem si uvědomovala jednu věc. Od teď nenávidím sníh!
Konečně sem mohla laň položit, ještě stále byla z poloviny zmrzlá. Ale mně to nevadilo, mám hlad, jsem unavená, jak fyzicky a psychicky, tak i nervově. S hlasitým žuch, jsem sebou plácla o zem a na chvíli jsem maso zalehla - aby nebylo tak ledové, jak je. A to se mi povedlo. Samozřejmě jsem nabídla i svému Cernunovi, ke kterému jsem se přitulila a přijímala do sebe kusy masa. Bylo mi jedno, jestli to je špinavé, nebo třeba pořád ledové, prostě jsem s tím musela být spokojená, což mě učila už maminka. Nakonec, když už jsem se zdála být odpočatá, lehla jsem si na maso, kterého ještě kopa byla, a s příjemnými myšlenkami usnula.
Ticho. Otevřu oči. Jsem někde na místě, které nejde popsat, prostě stojím v šedé nicotě, uprostřed ničeho, na ničem. Náhle uvidím Cernuna, vedle něčeho malého, co vypadá jako třikrát větší ořech, ale takový placatý a s nějakými tlapkami, co směřují od prostředka. Cernun se na mě však mračí a zuby mu číhají z tlamy. Řekne: "Máš 1 minutu mi vysvětlit, proč jsi tady." O čem mluví? Co to blábolí? Hodiny se spustí. Velká ručička začne pomalu odpočítávat minutu a já jen stojím, a s vyděšeným výrazem v očích se dívám, jak se ručička sekavě posouvá. Jakmile začne mé okolí červeně blikat, trhnu sebou a stáhnu ocas. Cernunovi drápy, jakoby se proměnily na dvě čepele a já si uvědomuji: 5..., 4..., 3..., 2..., 1...-

Blue: 11
Texas: 1

"Dobře, říkáš tedy, že jsi byl v nějakém světě, kde jsi byl jakoby celý z ledu,Casnar nějaká gumová koule a ostatní něco podobného?" Zasmála jsem se. "Promiň, jestli tě to uráží, zní mi to vážně až moc fantasticky." Podívala jsem mu do tyrkysových oček, která na mě koukala a jasně jsem z jejich pohledu vyčetla prosbu o odpuštění. Zvedla jsem uši, když jsem něco na hlavě ucítila a Cernun povídal o nějaké čelence. Kousek jsem popošla, tam, kde nejspíš před mrazy byla voda, možná zbytky vody z moře, přičarované mnou, a podívala jsem se do toho ledu. Viděla jsem svůj čumák a to, že na své hlavě mám vážně nějakou čelenku. A jak pěknou. Ještě jsem tam měla modro žlutou náušnici, která se teď ve větru houpala na uchu, které jsem neměla celé.
Ta vločka, o které povídal, mi byla dostatečným důkazem. "Myslím, že už ti věřím." Prohlásila jsem klidně, a na ledě jsem se přitulila k němu. "Musím ti říct, že to bylo dost zmatené, takže -" Náhle se začal vítr zvedat, ze směru Kvetoucí louky a přinášet sebou sníh. Rychle jsem vstala, rozhlídla se po vhodném úkrytu a kývla na Cernuna, aby mě následoval. Dnes si počasí zřejmě chtělo hrát, není bezpečné tu zůstávat. Zanedlouho jsme však už byli v jedné nejbližší jeskyňce, která byla v závětří a velká byla asi pro čtyři vlky, skvělé. Lehla jsem si tam, a čekala na Cernuna, abych mohla znovu začít vyprávět. "Jakmile jsi zmizel, někam tam pryč, vydala jsem se odpočinout si a v klidu se rozhlédnout z těch hor uprostřed. Jenže," podívala jsem se mu do očí. "Byla tam skrytá banda lišek, které si mysleli, že jsem jim ukradla potravu. A co jsem dělala? Asi tam nebudu jen tak stát. Tak jsem se rozběhla sem. Cestou jsem nabrala ještě další vlky, nějakou šedou, a hádej koho! Mého bratrance, Altaira! Byla jsem tak ráda, že ho vidím, ale zrovna nebyl čas si povídat. Do toho se ještě připletl Trion s nějakou vlčicí, kteří tady lovili, ale my je museli vyrušit. Zakopla jsem, lišky mě obklíčily, byla jsem v pasti. Vlci okolo, kteří byli nejspíš na mé straně a začali smlouvat. Jenže co se nestalo," musela jsem se nadechnout, "Nejspíš jsem objevila novou magii, co vlastním. Nemohla jsem se ovládat, nemohla jsem nic, jen se na pár chvil kolem mě začala vířit jakoby voda, ale nebyla to voda. Byla to má aura. Aura, která byla vyděšená a vzteklá. Pak mne lišky nechaly, ale my jsme se snažili vyřešit potravu, což vedlo k těmto zraněním. Nakonec Altair fantasticky obklíčil ty laně a my je dobili a jídlo je..." Teprve těď jsem si vzpomněla, že laň tam zůstala. Kývla jsem na Cernuna, ať tu počká a co nejrychleji vyběhla ven. Velmi unavená jsem se vrátila, ale s laňkou. Nebyla největší, takže jsem to zvládla. Oprášila jsem ji od sněhu a pak si kousek vzala. Žaludek vrněl teď spokojeností a já na laňce únavou usnula.

Máte ještě někdo zájem?

Jakmile se pokusil vyžádat o odpuštění, zarazilo mě to. Cítila jsem, jak mi to uvnitř vztekem vře a já začínám naštvaně vrčet. Vrčela jsem i po dobu jeho vyprávění, ale jenom slabě, abych ho nerušila, že ano. Prohlížela jsem si jeho tělo, byla mi zima, jemu zřejmě ale ne. Čím to? Už od začátku jeho příběhu jsem ho však vůbec nepochopila a zdálo se mi, že mele z posledního, co ho zrovna napadne, jen aby si něco vymyslel. Jak je vůbec schopný mi to udělat?! A ještě k tomu myslím, že mám právo se zlobit. Je vůbec možné, aby existoval jiný svět? V mysli se mi nějaká matná vzpomínka, na nějaký jiný svět, ale to se mi přeci mohlo jen zdát! Jak by v tom svém světě mohl ještě Cernun být nějak studený? To je přeci naprostý nesmysl, kterému by mohl uvěřit leda hlupák. To si myslí, že jsem tak hloupá?
„Zastav, zastav! Mám pocit, že ti nevěřím ani slovo. Jiné světy přeci neexistují, žij trochu reálně! A jak jsi mohl být nějak studený?!“ Nešetřila jsem ho, prostě jsem se pustila do vrčení a výkladu. V mých očích, jakoby teď planuly dvě pochodně, polité olejem, a ohně na jejich koncích sebou naštvaně cukaly. Jako já. Pak se Cernun však rozpovídal dál a jakmile jsem se uklidnila, musela jsem se zase naštvat. On mě musel naštvat. Prostě musel! Jak si to dovoluje?! Začal totiž mluvit o Casnarovi, kterého jsem prostě jaksi neměla v lásce. Prý byl skvělý. „No tak to opět zastav. Jak by někdy mohl být Casnar úžasný?!“ Naštvaně jsem mu pohlédla do očí a bedlivě ho pozorovala. Boky se mi třásly, byly podrápané, špinavé, rozcuchané a další nemilé věci. Do ran mi ještě padal sníh a rozpouštěl se na vodu, ale pálil mi v nich. Rozhodně to nebylo příjemné poslouchat jeho výmysly, které zněly, Iris ví jak úžasně. Možná, že jsem mu i v hloubi trochu věřila, jelikož z očí mi vyrazilo pár slaných teplých slz. „Zachraňoval jsi jiný svět a kke mmně jsi se ani, ani-“ Nedokázala jsem doříct v záplavě smutku a vzteku. Připadalo mi to teď velmi zmatené. „Jsem ráda, že tě tu opět mám,“ v jeho objetí mi bylo poměrně příjemně a zdálo se mi, že mne to i nějak uklidňuje. „Máš nějaký důkaz, že jsi tam byl?“ Dodala jsem, přičemž se mi z očí stále linuly slzy.
Po jeho boku jsem ho následovala, nejspíš někam do úkrytu, a dívala na svoje nohy. Trochu jsem se zamračila, když jsme se sněhu přešli na led, jak to, že tu byl led? Hned na to už však Cernun zavrávoral a vcuku letu, byl na zemi. Něco jsem ucítila na své hlavě, ale teď mě to nezajímalo. Chtěla jsem ho vzít za zátylek, což śe mi povedlo, ale jakmile jsem začala táhnout nahoru, slítla jsem na led také. Pobaveně jsem se zasmála a podívala jsem se mu do očí. Potlačovala jsem odeznívající vztek a přikulila se k němu. „Ani nevíš, čím jsem si, když jsi byl v té tvé kouzelné zemi, prošla. A divil by jsi se.“ Prohlásila jsem a zavřela oči.

//Cere, píšeš?

Od začátku...
1) Dvě verze
- Buď umíte animovat, nebo si troufáte ty obrázky za sebe sami dát.
- Nebo animovat neumíte a vytvoříte obrázek ve vrstvách, která rozpohybuji já.
2) Buď to x, nebo to nahrajete na youtube, třeba soukromě, a já si to pak stáhnu a dám to do celého videa.
3) Ano ve vrstvách, všechno by to mělo mít stejný formát (i když by asi jiný nevadil) a ten je stanovený.
4)(Jde o to ukázat mois gris v té "virtuální" versi, jak se tam žije, třeba něco z akcí, jednoduše co se tu děje a o čem to je.)
5) Každý by jste animoval svou část, jestli mi to začne lést na nervy, tak tak něco můžeme dát jako "refrén"

Odpověď na Cinterionovy otázky a pro info ostatním.

6)(Rocky) - Mělo by to být na počítači, ale pokud si troufáš a bude to uctyhodně vypadat.. (

Kývla jsem na lišky, na rozloučenou. Celá zpocená, zabahněná a unavená jsem se ještě chvíli koukala, jak mne už mí liščí přátele opouštějí a jak oddechuji. Sedím. Začne sněžit a mně začíná zima pronikat do kůže, přes chlupy, mezi každý chlup se mi dostává zima. V klidu, v pokoji sedím a zavřu oči. Nohy se mi únavou začnou třást, všechno mě bolí, rány pálí.
Trhnu sebou. Slyším známý hlas, koho je, koho?! Vzpomeň si! Vidím, že jsem úplně mimo. Mé smysly se nejspíš ještě rozmrazují. Pak poznám, kdo to je. V mžiku se otočím, oklepu se od sněhu, který na mě napadal a kouknu se na Cernuna. Mám pocit, že se teďka nechci hádat... Chci spát.. "Cernune!" Zavrtím ocasem, ale když vidím, že sotva brzdí, popojdu pár kroků dozadu a i přes to zastaví těsně u mě. On na mě však jen koukal a pak vyslovil slova, která mne zarazila. Nejspíš jsem během přemýšlení tak nějak usnula a musela zapomenout na to, co se mi to vlastně stalo s tělem. Jsem celá umouněná, od prachu a sazí, pak od bahna, ucho mám roztržené, které mne opět začne bolet a také na mých bocích mám ne málo šrámů, břicho černé. Co se to se mnou stalo? Jak!? Dívám se na svoje zablácené zasněžené tlapky. Pak se podívám zpět na svého partnera. Skloním hlavu, z očí mi vyraší slzy a i uši stáhnu k hlavě.
Mohl poznat, že z toho nejsem nadšená. A čelenku na hlavě jsem zatím taky neobjevila. Také jsem měla pocit, že mi u očí slzy mrazem mění v led. "Kam jsi zmizel, jak jsi mi to mohl udělat?!" Sebrala jsem se a uši jsem opět vztyčila, hlavu jsem však měla stále dole, ocas dole, ale koukala jsem mu do očí a z těch mých planul viditelný vztek. A taky mi byla zima, ještě pořád jsem měla tlapky zabořené ve sněhu.

10% do síly