Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla jsem znepokojena mlhou. Po krátké přestávce jsme vyrazili dál, do husté mlhy. Neměla jsem ani tucha, kam jdeme, ale nebyla jsem sama a to je hlavní. Doufám, že ví co dělá Po chvíli jsme zahlédli dva vlky a já už se tolik nebála. A radši budu zticha Šli jsme celkem tiše a oni si nás naštěstí nevšimli. Alespoň prozatím. Byla to vlčice a vlk a byli dva, ale yatím o nás nevěděli. Napadla mě jedna otázka, tak jsem jí pošeptala mému dočasnému společníku do ucha: ,,Znáš je? " Zeptala jsem se tiše a obrátila svůj pohled zpět na ty dva. Sklonila jsem hlavu a skrčila se v mlze, aby mě nebylo tolik vidět. Pak jsem se prosebně koukla zpět na něj. ,,Co budeme dělat?" Nevěděla jsem co říct, jen jsem zase na ty dva vlky. Běž pryč! Moje myšlenky zase mluvily samy. No, co s tím, musím je ignorovat.

Šli jsme v té mlze. A mé nervy a můj strach drželo jen to, že nejsem sama. Můj žaludek sice už jedl, ale ne dost, na to, aby se nasytil. Mlha byla hustá a já doufala, že ten vlk ví, kam jdeme. Už od příjezdu jsem nepila a mám žízeň. Když o vodě začal mluvit, krk jsem měla úplně vyschlý. „ Mám žízeň. A velikou. Neznám to tady nevíš, kde bychom se tady mohli napít?"Řekla jsem celkem nahlas, ale v hrdlu mě fakt pálilo. Proč začal mluvit o vodě, mám teď takovou žízeň. Pak jsem se znovu zamyslela nad mlhou. „ Kam to vůbec jdeme? Znáš to tady? " Řekla jsem a podívala se před sebe. Už když jsme zastavili, měla jsem divný pocit. Prosím, ať mě nevede někam do pryč. A vůbec. Hrdlo bylo vyschlé a hlad se navracel. Sedla jsem si taky a sklonila hlavu. Přemýšlela jsem nad bratrem a sestrou. A kde vůbec jsou? Žijí? Ne Blue, teď se těmihle poznámkami nezatěžuj, to nepotřebuješ! Vzdychla jsem a koukala se na zem. Co vlastně jsem? Proč mi osud, nakázal jít sem? A mám vůbec dost sil? /i] Cítila jsem, jak se ze mě energie přímo vyplavovala. Co se tady děje? Co tu dělám?

Byla jsem dezorientovaná. Kde vůbec jsem, proč mě vedl sem? Spatřila jsem ho a byla i celkem ráda. Zaslechla jsem jeho narážku a snažila se projevovat nezájem. Jen jsem zakoulela očima, že je mi to fuk, jak mě nazývá. Byla jsem zvyklá, když jsem byla malá, tak mě nazývali různorodě, nikdy ne úplně normálně. Bloumo, Šouralko, Gogíné! V mém myšlení byly myšlenky, na které jsem taky nechtěla myslet. Když promluvil podruhé, zavrtěla jsem jen nechápavě hlavou a znovu projevila nezájem, ale koukala jsem se do husté mlhy a šla pomalu za ním. Za ním? Ano za ním. Neznám to tu a on je větší a silnější, ať mě tehdy vede. Do čumáku mě ale zase praštil pach jiných vlku. Zřejmě byli dva. A přibližovali se. Pomoc, ochraň mě!

<< Sněžné Tesáky,přes Wof Lakeím
Běželi jsme tak rychle. Nevěděla jsem kam běžím a s chutí jsem se pustila do mlhy, aniž bych to věděla. Pak mě do čumáku bodl cizí pach a věděla jsem, že tu nejme sami. A vůbec, kde je ten vlk, co mě sem přivedl je. Popadla mě panika a na chvíli jsem se jen točila bez ducha dokola. ,,Kde jsi, prosím, nenechávej mě tady!" Pak jsem zaslechla jeho poznámku a odpověděla mu: ,, Tady jsem!" Bála jsem se. Pachy se tu mísily a nejspíš tu bylo hodně vlků. Co když jsou nebezpeční!? Otřepala jsem se, abych na tyto špatné myšlenky zapomněla a opatrně, ale rychle jsem se vydala tam, odkud jeho hlas vycházel. Bylo těžké se v mlze orientovat, ale i když jsme od sebe byli kousek, zdálo se to jako 1 kilometr namísto 20 metrů.

Šli jsme tak.. samotní. Moje nejistota vzrůstala a já se pro jistotu přiblížila k tomu vlku. Byl větší a silnější než já a to určitě hodně ovlivní. Blížili jsme se zpět k jezeru, přes které jsem před tím proběhla, a taky jsme víc přidali na chůzi. Pak jsem slyšela jeho poznámku na můj strach a snažila se vypadat víc jako dospělá, však - neúspěšně. Pořád se mi hlavou ronily hrůzostrašné historky, co mi v mém mládí máma povídala. Byly pěkně strašidelné, třeba zrovna ta o hejně vran a zdivočelých vlcích. Zamrazilo mě v mysli, když jsem si na to vzpomněla. Ale už jsme se blížili k jezeru blíž a blíž a já jsem byla nedočkavá. Náhle jsem ale zahlédla tu mlhu, ze které jsem před tím vyvázla. „ My půjdeme do té mlhy?! Jjako opravdu?" Řekla jsem, trošku vykulila oči na mlhu a sklonila jsem hlavu. Je si tím opravdu jistý, nebo je to blázen? To ne. Vypadal dobře a nebyl krutý jako ostatní, nemůže být blázen. Náhle jsme stále zrychlovali, až jsme šli mírným poklusem. A já navrhla: „Není lepší rovnou běžet?" Rozběhla jsem se plnou parou vpřed a užívala si svého živlu. No ano, v běhu jsem ve svém živlu! Pelášila jsem a na všechny špatné, či nepříjemné pocity jsem zapomněla. I na zrádnou mlhu.

>>Mlžné Pláně, přes Wolf Lake

Zamyslela jsem se nad jeho odpovědí. No, spíš jsem se jí snažila zpracovat. Ticho bylo nesnesitelné, až na vlkův klidný hlas. V mém svědomí však nebylo jisté. Jedna strana říká toto a ta druhá toto, tak čemu mám věřit!? Jeden říkal:Musíš být v klidu Blue! Nic ti nehrozí! a druhý: Blue uteč, hrozí ti nebezpečí! Zdrhni a nevracej se! No, radši se budu pro jistotu držet toho vlka. Je silnější a větší než já. A já jsem slabá a jsem si toho vědoma. Až na jeho zraněnou nohu, bych se na něj dokázala spolehnout. Zvenku jsem vypadala úplně klidně, až na vztyčené uši, ale vevnitř mi vřela krev strachy. „Můžu se tě na něco zeptat?" Pronesla jsem tiše a v mém hlasu byl slyšet strach. „ Je to zde hodně velké?" Řekla jsem tentokrát hlasitěji. Zase jsem zapřemýšlela nad jeho jménem a chtěla se ho ještě jednou zeptat, ale usoudila jsem, že bude lepší ho nechat, až bude chtít, řekne mi to sám. Možná. Co když mě tam nebudou chtít? zamyslela jsem se nad jeho smečkou. Mám dost silnou vůli na to tam patřit? Sama být nemůžu, prostě ne. Tak co teď? Sklonila jsem hlavu a cítila svůj tep. Ach, co bude dál? Co si počnu? Po chvilce chůze jsem zase promluvila. Teď již hlasem spíše zvědavým. „Je tvá Alfa přívětivá? Kolik vlků máš ve smečce?" Zeptala jsem se a zaslechla krákání nějakých ptáků. Následovně přelétlo hejno vran a já dostala strach. Vrány nevěstí nic dobrého! Uteč! Lekla jsem se, když mi nad hlavou prolétly. Začala jsem se opět bát. Ne Blue, zůstaň v klidu, je to jen náhoda! Buď klidná! Ale já se opravdu bála. Sklopila jsem uši a čekala, co se stane. Při tom jsem ale pořád šla a doufala, že když je tu se mnou silnější vlk, že mě ochrání. Co když se něco stalo? V tu dobu mě napadalo hrozně moc špatných myšlenek a moc málo těch dobrých. Co se to se mnou děje!? Blue, buď silná, ukaž mu, že se nebojíš! Jenže já se bála a to nic neovlivnilo. Alespoň prozatím. V těchto horách se mi nelíbí, je tu ticho a moc tajemno. Já chci jinam!

Poslouchala jsem jeho slova. A jestli je nějaká šance a já ji mohu mít, tak jdu do toho.,,Já někam patřit velice toužím, protože sama být nemůžu a nedokážu být klidná a.." Zastavila jsem mou odpověď. Přestaň! Neblázni! Drž už tu tvojí klapačku! Uvědomila jsem si, že se zase rozjíždím. No tak, Blue uklidni se! Oddechla jsem si a snažila nabrat čistý vzduch do nosu. Nejen že jsem se nadechla, ucítila jsem i nějaký pach. Chvíli jsem v kroku zvědavě větřila. No ano! Já hloupá! Nepoznám ani ptáka. Po nebi přeletěl orel a já se na něj koukala.
Pak jsem se konečně vzpamatovala. Ten vlk se kulhavým krokem rozešel. Šla jsem za ním a šla mu po boku. Všimla jsem si jeho dost viditelné kulhající chůze a zeptala jsem se: ,,Ty jsi zraněný? Máš něco s nohou? Mohu-li se ptát." Koukala jsem na něj a na jeho tlapku. Co to plácáš!? Nech toho! Buď už zticha! Radši jsem zavřela tlamu. Nevím, co ze sebe ještě můžu vychrlit, tak budu radši zticha. Pak jsem si vzpomněla na mámu, tátu, Looka a Dajánu. Ach, kdyby tu byl Look se mnou, mohl by mně chránit. Look je skvělý. A možná by mi nevadila ani Dajána. Protože jí znám. Na této neznámé pustině ani nikoho neznám, ani nevím, jak je to tu rozlehlé. Otřepala jsem se a trošku si zívla. Na chvíli jsem se zastavila a čumákem se podrbala na mé pravé přední. Nevíš, co od toho vlka může přijít, měj se na pozoru Blue! Mé myšlenky byly pomatené, nevěděla jsem co dělat. Šla jsem za tím vlkem a chtěla ho oslovit, ale vzpomněla jsem si, že mi své jméno ještě nesdělil. No, nebudu ho nutit. Pak jsem se ho zas zeptala: ,, Kam to vlastně půjdeme? " Polkla jsem a ohlídla jsem se přes rameno. Nikde nic. Jenom ticho. Zdálo se mi to divné. To jsme tu opravdu sami? Z toho ticha mi šel mráz po zádech. Co když nás chce někdo přepadnout?! Zas jsem se na vlka podívala.

// Nevadí, chápu, že když má vaše fena štěňata je to úplně v pořádku.
Poslouchala jsem jeho odpověď a při tom jsem nedokázala potlačit úsměv, protože jsem byla ráda, že tu nejsem sama a že mám šanci získat smečku. Po té jsem prohlásila. ,, Myslíš, že by mě do tvé smečky vzali? " Jsem se poněkud tichým hlasem zeptala a po té k tomu ještě přidala ,, Jestli je šance, mohl by jsi mě k Alfovi tvé smečky zavést?" Čekala jsem na odpověď. Moje nervy byly napnuté, ale byla jsem ráda, že zde na tomto území Země nějací vlci jsou a byla jsem ráda, že jsem potkala zrovna někoho ze smečky, do které bych možná mohla i zapadnout. jsem klidná, ale uvnitř jsem doslova skákala radostí. Sedla jsem si a přátelsky na něj koukala. Těď už jsem se cítila víc jako dospělá.

Věděla jsem, že ze sebe vyklápím hodně otázek, ale nemohla jsem si pomoct. Ještě pořád jsem byla zmatená a nevěděla, co se děje. Teprve když mě vlk napomenul, začala jsem být klidnější. A pak jsem řekla: ,,Dobře, promiň jsem zmatená. " Odmlčela jsem se a dodala: ,, Já jsem Blue a ani si pořádně nepamatuji, jak jsem se sem dostala. A hledám smečku. Nedokážu žít sama. Nevíš o nějaké?" Domluvila jsem a už byla klidnější.

Byla jsem ráda, že můj žaludek konečně nebyl tak prázdný. Cítila jsem příjemnější pocit a jsem ráda, že tu nejsem sama. Bolesti hlavy přestaly a já měla radost. Vlk mi něco řekl a já mu odpověděla. ,, Já si ani nevzpomínám jak jsem se sem dostala, ale vím, že jsem se odtud vydala přes nějakou louku a pak se dostala do mlhy. A pak jsem kolem jezera ze strachu pádila zpátky sem." Odmlčela jsem se a po chvíli se vlka zeptala. ,,Jak se jmenuješ? Máš smečku? Kdo jsi? A jsou tady ještě jiní vlci?" Otázek bych stihla říct ještě hodně, ale nechtěla jsem vlka zatěžovat dalšími otázkami. Stoupla jsem si na čtyři a s radostí koukala na mého prvního potkaného vlka na tomhle jiném světě.

S radostí jsem se dívala na vlka, který si spokojeně jedl potravu. Věděla jsem, že mu do toho nechci zasahovat, abych si ho nenaštvala a tak jsem čekala. Zase jsem si sedla a pozorovala ho. A pak dokulhal ke mě. Všimla jsem si jeho nohy. Ale když ke mě vlk promluvil a ještě mi přinesl jídlo už jsem neměla obavy. ,,Děkuji" A pustila jsem se do jídla. Při jídle jsem se na něj podívala a ještě jednou mu poděkovala. Konečně už jsem neměla tak prázdný žaludek.

Trochu jsem se lekla když vlk vyrazil za tím mládětem, ale věděla jsem že si mě prozatím nevšiml. Až pak jsem si uvědomila že se na mě po chvíli podíval. Lekla jsem se, ale uvědomila si že bych ho asi neměla rušit. Hlad jsem měla, toť pravda, ale nechci si rozzuřit prvního vlka co jsem tu potkala. Díval se na mě, až mi ten pohled naháněl hrůzu. Věděla jsem, že když tu budu, mám riziko, že se mi něco stane. Ale napadlo mě čisté řešení: Sedla jsem si a doufala, že už bude vědět, že mu jeho úlovek neseberu. Jeho pohledj sem však nevydržela a tak jsem tiše zakňučela, lehla si a dala mu jistotu, že mu jídlo opravdu nesním. Radši počkám než dojí.

2

Co se to děje? Začala mě bolet a točit se mi hlava. Nevěděla jsem co se mi to děje, ale věděla jsem, že to nejspíš bude mou opuštěností. Nesmíš být sama! Jseš na to moc slabá! Okamžitě vyraž! Nevěděla jsem co dělat. Bolesti hlavy byly ukrutné a já tomu nechtěla dál trpět. A teď jsem si vzpomněla na vlka, který podle mého smyslu zřejmě daleko nebyl. Nejspíš to budu muset risknout a jít tam i s velkým rizikem. Jenže co jiného mám dělat? Sama být nemůžu a to dobře vím.

<<mlžné pláně, přes Wolf Lake
Vrátila jsem se zpět sem a konečně jsem zastavila. Náhle se mi do nosu vrazil pach nějakého vlka. Zděsila jsem se a začala jsem mít hlavu plnou obav. Jeden vlk může být horší než celá smečka. Ale utíkat jsem nechtěla. Něco mě tam táhlo. Ale co? Já se toho vlka bojím. Ani nevím co je zač. Lehla jsem si a hloupě čekala co se stane.