Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pardon, teď budu před víkend pryč, kdyžtak napíšu v neděli :-)

A když to jedno "jakoby" zahrnuje další dvě?

Dvě i víc?

10% prosím do obratnosti a 10 do lovu, díky :-)

Pozoruji všechno dění, zachraňuji přitom lišáka. Vypadá vyřízeně, pravda, že ten srnec byl velice silný. V dálce vidím, že se sem blíží jeho rodina a v mžiku už je tu, v celé své kráse. Tvrrk lehce zakňučí, ale vždy, jak se to stane, položím svoji tlapku na jeho tělo a svýma modrýma očima ho propaluji se slovy. "To je v pořádku," nebo ", nehýbej se, už to bude" Voda se rychle stávala zakalenou, tudíž nebylo, co řešit, voda už nebyla použitelná.
Moje nohy se pode mnou prohnuly, bolely, celé tělo bolelo. Stále jsem musela vnímat palčivou bolest v levém uchu, které jsem neměla celé, bylo roztržené, tekla z něho proudem krev. Zasloužila jsem se o něj, když jsem bojovala s tou laní a ona mne přitom jednou srazila k zemi - následně splašeně dupla na moje ucho a já se ocitla uvnitř palčivé bolesti. Stále se na to pamatuji.
Liščí banda nám poděkovala a já jsem v lehu vrtěla ocasem. Nechtěla jsem stávat, byla jsem vyčerpaná, proto jsem se pro to rozhodla až za chvíli, a chtěla jsem se jít umýt. Nebo ne, napadlo mě lepší řešení. Ukážu Cernunovi, co se se mnou stalo, dočinil to přeci on, tím, že odešel! Pak jsem se zvedla rozloučila se a pomalu se začala plahočit k Mlžným pláním.

//Pardon, na víc se dnes nezmůžu a sestra už nechce hrát.

Zatím co se se mnou laňka prohnula, já klesla k zemi a celé tělo mi vypovědělo svou funkci, zrakem, který se mi pomalu začínal rozmazávat kvůli nedostatku energie a kvůli zářícím plamenům jsem pozorovala okolní dění. Kéž nás Nero ochraňuj. Mé tělo, vyčerpané, ztěžka dýchající se vzpouzelo a některé chlupy mi vypadávaly, jako když se jedinci oddělují od smečky. Smečka... Kéž by tu byla. Mi známé území domova z rob rajských, kde bývala jsem ještě vlčetem... Stýskalo se mi. Plameny se chovaly, jako by mne chtěli spolknout, usnadnit mi konec života. Zahříval všechny mé boky a mne se od koutků očí začaly téct teplé slané slzy. Pokusila jsem se vstát, abych už se nemusela trápit a ani nemusela trápit tu laň, a rychle to skoncovala. Nakonec jsem se do ní jen zakousla a k mému uspokojení se ozvalo křupnutí jejího vazu. Už nemusela dál trpět. Cítím, jak vítr fouká, Slunce se však už vydalo své paprsky světu, ale já slyším pomalu jen tlumené praskání ohně, tlumené výkřiky a dusot stáda laní. K tomu mne v uchu nepříjemně zabolí.
Náhle zaslechnu něčí slova. Povzbuzující slova, s jejímž příchodem sebou trhnu a oheň mi ožehne pár dalších chlupů. Také se na mně usazuje prach. Snažím se zjistit kdo na mne mluví, a uvidím Nera, samotného boha tohoto světa! To mi neuvěřitelně posilní mysl, přidá sílu a donutí mne to vstát a bojovat to až do posledního dechu. Oklepu se a setřepu slzy. Cítím, jak mi pod okem teče mí místo slz teplá tekutina. Krev. Laň mne tedy musela zasáhnout, když jsem se pokoušela ji zabít a ona se ne a ne tomu přizpůsobit. S zachmuřeným výrazem jsem si začala prohlížet i zbytek mého těla. Celý špinavý, pokřivený a podrápaný, spálený od ohně.
Teď jsem zaslechla hlasy doléhající z okolí a zjistím, že před béžovou vlčicí stojí nějaký jelen a ona vypadá dosti vystrašeně, ale tu mi zanedlouho opět zakryjí nevyzpytatelné a až moc hřející plameny. Víc pomoct ale potřeboval někdo, vedle mne, kde jsem po chvíli pozorování poznala lišáka a blížícího se Altaira. Všimnu si, že okolo mne a i všude okolo začnou plameny snižovat a proto toho využiji a z přidělených sil nechávám mrtvou laňku ležet a běžím pomoci lišákovi s mým bratrancem, který se už na statného srnce vrhl znamenitě. Srnec ale nevypadal, že chce zemřít a velice úporně se bránil. Konečně tam doběhnu a vyskočím na jeho hřbet. Jsme na něj tři, což jsme trochu v přesile, ale jelikož už to všechno chci mít za sebou a už si v klidu užívat klidného života tady, zakousnu se do něj a držím, jak nejlépe můžu - i když sebou srnec nadále mele, jednou mne svými parohy řízne a z mého boku se začne proudem linout další krev. Děsivé.
Ve vzduchu teď panuje silný pach krve, jak naší, tak i naší kořisti, která lákavě voní. Altair nakonec srnce dostane na pokraj smrti a tam ho z cesty jeho života i strhne. Konečně - toto pro mne jistě musí znamenat konec, klid, prostě to, v co jsem doufala - sice nám zbytek kořisti utekl, ale já už se za nimi honit nehodlám. Altair i lišák, který se nejspíš jmenuje něco na T, byli však velice poškrábaní a zubožení, stejně jako já. "Bratranče, lišáku!" Hlesnu a nedívajíc se na své zranění zavolám vodu z moře k nám, jelikož jsem si vzpomněla, jak mne to učil jeden můj kamarád ze země, kde jsem za mlada žila. Jakmile voda dorazila, a tentokrát jsem si dávala pozor, aby cestou nic neodkapávalo, jsem ji myslí přivolala za mne, aby ji oba viděli a já mohla pomoct. "Lehněte si a nehýbejte se, možná to bude trochu pálit, ale pomůže vám to." Řekla jsem rázně a krev co mi tekla pod okem se mi vlila až do pusy.
Voda byla slaná - o to víc to mohlo pálit, když jsem jí přejížděla po jejich tělech a snažila se vymýt všechny rány, aby se nezanítily. Voda pomalu začínala nabírat zakalenou barvu, ale to už byly všechny opravy na těle lišáka i Altaira provedeny. Se svou starostlivostí pro ostatní jsem si ani nevzpomněla na sebe a špinavou vodu zahodila napravo od nás. Bolest v uchu nepolevovala. Zjištění, že ho nemám celé také nebylo pro mne zrovna milé.

Téže jako ostatní by se mi hodilo to posunout na středu, či čtvrtek. Mám to rozepsané, tudíž to dodělám, nebo se o to alespoň pokusím, ale teď se k počítači moc naneštěstí nedostávám. A posílat nedokončený příběh je trochu hazard, ne, když jste měli tak dobré nápady...

Když se lišky rozběhly k plnění své mise, obrátila jsem se k Béžové. Nejspíše měla nějaké problémy se vzduchem, jak jsem poznala podle očí, takže nám mohla perfektně pomoci, ale když to nechápala, tak zřejmě ne. Ten pocit, když něco stručně navrhnete, a někdo to odmítá plnit… Ale velice jí chápu. Téže nemám zrovna sklony plnit někoho rozkazy. Nebo vlastně ano, ale nyní s ní soucítím a dokážu jí chápat. Vypadala celkem zaraženě, a proto bych se mohla snažit pomoci více já. Pak na ní pohlédnu svými modrými očky, zatím co se lišky rozbíhají ke stádu. „Možná by si spíš mohla přispět lovu, když nechceš pomoct s ohněm,“ řekla jsem se sklopenou hlavou. Byla jsem unavená, čili mi přidělávala práci, ale nechtěla jsem ji nutit do toho, co dělat nechce.
Oheň se mi naštěstí připomněl, včas, abych stihla zareagovat a teď spálené chloupky na zádech. Rychle jsem odstoupila pár metrů a z poslední síly přivolala svůj živel, vodu. Doufala jsem, že dorazí včas, jelikož oheň se rychle blížil a já nechtěla skončit v plamenech. Vzhledem k tomu, že jsem však byla velice unavená, voda po cestě odkapávala. Tudíž mi dorazila takřka jen polovina původní velikosti bubliny. Zpanikařila jsem, ale nakonec jsem se posbírala a začala vodou oheň hasit. Ze začátku se i dařilo, ale pak jsem zahlédla, jak si to stádo míří přímo sem. V čele s jejich vůdcem. Aj, teď jsme nahraní! Otřásla jsem se na těle a tak se mi oheň mohl dostat víc na chloupek, a když je možnost, proč by to neudělal, že? Jakmile jsem ucítila puch ze spálených chlupů, a ucítila, že mám něco na zádech a pálí to, rychle jsem se toho chtěla zbavit. Jelikož mi teďka vlála na zádech červená pochodeň, začala jsem sebou házet. Začalo to pálit víc, a to nesnesitelně, a taky to bolelo. Nakonec jsem se rozhodla pro povel „lehni“, když jsem byla dál od bariéry ohně, která se už postupně rozpouštěla, žuchla jsem do bahna a oheň udusila. Taková úleva. Je to nepříjemné, když máte na zádech oheň, a proto jsem se ho chtěla zbavit. Do bahna to žbluňklo, a já jsem se konečně tohoto pocitu. Všimla jsem si, že půda u ohně byla o hodně tvrdší, taky jí vysušuje. Tady ale zase byla až hrozně bahnitá. Pohlédla jsem na svého bratrance a vydechla. Právě běžel pryč ode mne. A já vzápětí zjistila proč -
Laně se nebezpečně rychle blížily k nám a já byla uprostřed jejich dráhy. Rychle jsem se posbírala a dala do běhu. Pomalu jsem to stáčela na levo, pryč od plamenů, kdyby se mne tam náhodou pokusila zvěř dostat a nechat mne uhořet. V duchu jsem se snažila přivolat další vodu z moře, ale nějak se mi nedařilo. Místo toho jsem zbystřila, že nad mou hlavou se začaly tvořit dešťové mraky. Že by já? Tuto schopnost jsem u sebe jindy neviděla, ale líbilo se mi to. Nemusím se tak namáhat a dávat na to pozor, protože to zabere větší pole a uhasí to oheň. První kapka deště mi opět připomněla, že mne honí stádo, které mne teď dohánělo. Pak se rozpršelo. Celkem hodně, takže můj kožich byl rychle mokrý a promočený a mně se zdálo, že nesu o 5 kilo víc, než před chvílí. Vzala jsem to rychle ještě víc na kraj, aby mne stádo nepřeválcovalo, jelikož jsem pociťovala, že se mne za chvíli zmocní má energie a hodí to se mnou do bahna. Zpomalovala jsem a za sebou jsem právě měla jelena s celkem velkým parožím. Teď jak to skončit? Ještě zpomalit a nechat se zabít, nebo pokračovat s během, ne padnu únavou? Jelen ale rozhodl za mne. Ve běhu sklonil hlavu a já pocítila, jak jeho paroží pomalu cítím na zádi. Za nedlouho jsem už cítila, že letím. Tento jelen byl nejspíš na mé straně. Neviděl ze mne hrozbu. Spíše mi pomohl. Odhodil mne na stranu, kde žádný proud nebyl. Já se ocitla mezi dvěma proudy stáda. Jedno, to větší, kde byl tento hodný jelen, se stočilo pryč od nás, ale to menší, druhé se splašeně rozdělilo a naběhlo přímo do pasti Altaira. Pane jo, kde se tohle naučil?
Teprve teď jsem se na sebe podívala. Byla jsem špinavá jako prase, celá hnědá od bahna, na břiše i na zádech spálené chlupy. Teď jsem si uvědomila, že ten jelen si mě nejspíše musel splést s malým hříbětem z jejich rodu. Rozhodla jsem se vstát a běžet pomoct s laněmi Béžové a Altairovi. Jakmile jsem však vstala, podlomily se mi nohy a já oddechovala pod tlakem vyčerpání. Už jsem se necítila na to, že něco ulovím. Chvíli jsem tam jen tak ležela a sténala pod svými svaly a pozorovala, jak Béžová zápasí s laní. Běž tam a pomoz jí! Hnal mne k tomu i hlad. Nakonec se už po několikáté pokusím vstát a konečně se mi to podaří. Podívám se na oheň, který zatím couvl, díky dešti, který ze mě začal smívat nečistoty. Už jsem ale poznávala, že brzy pršet přestane, protože mraky už měly sklon spíše k bílé. Rozešla jsem se k bariéře od Altaira. Už jsem nezvládla běžet, věděla jsem, že bych se pod tím dalším tlakem prohnula. Má srst ještě špinavá, promočená, zpocená a zjizvená od celé této události nevypadala nejlépe. Ba naopak. Vypadala ošuntěle a neopečovávaně. Konečně jsem se doploužila k bariéře ohně. Skrz plameny jsem si vybrala malou a slabě vypadající laň a přeskočila jsem bariéru ohně, přičemž mi opět vzplanuly chlupy na břiše. Z úplných zbytků sil jsem skočila na zmatenou laň a zakousla se jí do krků. Ta se také unavená pode mnou prohla. Bylo mi jí líto, ale je to život. Co když ten jelen byl ale její partner? Zarazila jsem se a pustila jsem ji. Spadla k zemi, a já s ní. Připomnělo mi to můj a Cernunův vztah, a já začala pochybovat o tom, že by se ke mně vrátil.

Pozoruji ostatní. Zdá se mi, že všichni jsou roztržití. Ale proč? A jo... Vzpomenu si na stádo ve snu a otočím se. Opravdu. Našim směrem běží stádo zvěře. Oběd? Nebo také smrtonosní tvorové?... Rozhodně to není dobré, ale že by se má smrt považovala za smrt pod kopyty... To taky nezní špatně. Ale teď ještě umřít nepotřebuju - teď mám před sebou ještě mnoho věcí, které musím splnit, a moje cesta života pokračuje. Nebo končí?
Trhla jsem sebou, jelikož jsem spatřila obrovský trychtýř prachu, hlíny, písku a občas i dřeva. Naprosto zkamením a třeštím oči na trychtýř.
Spatřím Altaira, který stojí pod stromem, za kterým vidím ten trychtýř. Už jsem se za ním před chvílí vydala, takže teď jsem stála mezi stromem a skupinou vlčků. Pouto mezi mnou a Altairem bylo už od mládí silné, a já nehodlala tohoto skvělého bratrance ztratit. Teď jsem ale byla vytřepaná z toho tornáda. Musela jsem si v rychlosti lehnout, přičemž se mi rozjely nohy na všechny strany, jak jsem byla unavená, protože jsem se musela vyhnout ne zrovna malému kusu kmene, který odlétal ze směru tornáda, které teď řádilo v lese před námi. S tornády jsem se osobně neznala, ale slyšela jsem o nich, od jednoho svého starého kamaráda, kterého jsem potkala po tom, co se smečka rozpustila. Ještě teď jsem si na něj pamatovala. Jenže pak nastal déšť hvězd... Nebo alespoň tak jim on říkal.
Přes silný vítr jsem neslyšela béžovou vlčici, ale věděla jsem, co dělat. A tohle mi šlo. „Altaire, UTEČ!“ Zařvala jsem na něj a chvíli na něj počkala. Bylo by ode mne neférové, když on ještě běžel k tomu stromu, aby byl poslední. Uši jsem měla namířené do zadu a jakmile se mi zdálo, že se tornádo přibližuje, všimla jsem si i laní, které byly blíž než před chvílí. Okamžitě jsem vzala nohy na ramena, bez ohledu na bratrance a běžela zachránit si kožíšek. Zaplula jsem mezi ostatní vlky a znovu se podívala na tornádo. Už se stáčelo pryč a vítr slábl. Ještě že tak. Teď jsem se podívala na laně. Ucítila jsem však příjemné teplo na hrudi. Že by se vyjasnilo? No to by bylo fajn! Podívala jsem se vzhůru. Mraky se rozplynuly, ale teplo bylo pomalu až nepříjemné. Otočila jsem se.
Oheň. Jen a jen oheň. A vítr ten oheň jen podporoval. Počasí si s námi hraje! Nebo se nás pokouší zabít. Oheň byl všude, kam jsme mohli utéct. Tedy skoro všude. Jediná hranice, kudy jsme mohli utéct byla vlastně jen směrem k Sněžným Tesákům. Chvíli jsem jen tak stála a dívala se na tu spoušť.
Nápad. Ten je nejdůležitější. „Hey, všichni, mám nápad, ale musíte mě poslouchat!“ Zakřičím, abych všechny upozornila, že mluvím a pokračovala. „Jestliže spojíme síly dohromady, můžeme oheň zahubit. Altaire, ty můžeš s tady Šedou a liškami zkusit obstarat jídlo, a my zatím s Trionem a tady tebou,“ obrátím se na Pandoru, „odkloníme oheň. Lišky, naženete kořist sem, a tady už bude čekat Šedá s Altairem, popřípadě tady Béžová a Trion. Já se zatím pomocí magie vody budu snažit ochránit vás všechny, aby vás nemohl ohrozit. Béžová mi zatím pomůže s ohněm a Trion taky. Pojďte, všichni dohromady to zvládneme!“ Zavrtím ocasem a sednu si. Posbírám zbytky sil a z moře seberu vcelku velké množství vody, pomocí mysli. Sedím se zavřenýma očima a plně se soustředím na vodu. Když ke mně konečně dopluje vzduchem, namočím první sebe, aby mne když tak nepopálil oheň hned, a rozmáchnu se vodní kosou proti stěně z ohně.

//Prosím, pište někdo, kdokoliv :'3

Otevřu oči. Jsem tam, kde jsem. Na louce Bull Meadow. Ale je to tu jiné. Všechno sálá světlem, teplem, a mraky jsou bílé. Mezi nimi díra, ve které matně rozpoznávám modrou záři, klikatící se ve vzduchu jako had. Tohle není skutečnost. Tohle je jistě jen sen. Musí být. I když se zdá být tak opravdový… Teprve teď si všimnu obrysů okolo mne. Matně svítí a já v nich stěží vidím své společníky. Altaira, tamtu šedou vlčici, Triona a béžovou vlčici. A lišky. Zpozoruji i matnou siluetu sebe. Co jsem? Jak můžu vidět sebe? To už se ale z mraků nad námi modrý stín, který pluje oblohou a vlní se jako had a snáší se k nám. Děsím se toho. Snažím se přikrčit, ale když se podívám na zem, kde mají být mé tlapky, nevidím nic. Jsem snad neviditelná? Všichni, co před sebou vidím, zdají se, jako by matného modrého hada neviděli. Ani má silueta. Ta se teď krčí uprostřed kroužku lišek. Modrý stín teď nad všemi vlky i liškami krouží. Pohled mne zavede jinam. V oblacích zaostřuji na letícího vlka. Je hnědý. Tohle musí být Nero! Uvědomím si, ale to mne něco přinutí podívat se opět na skupinu bytostí. Trhnu sebou. Vidím, jak modrý stín krouží okolo mě, ale já jenom něco koktám. Ano! Tohle musí být to, co se stalo. Minulost. Z jiného pohledu. Ale pohledu koho? Protože je to minulost, proto je všechno tak svítivé a i matné. Modrý létající stín jako had, právě vstoupil do mého těla. Nemohla jsem doříct, to co jsem měla na jazyku. Teď jsem to viděla. Jakmile se mne stín dotkl, okamžitě mé tělo svítilo modře, jako ten had. Všechno kolem mne se malinko zaostřilo a já se jakoby začala přibližovat k mému tělu, které sebou teď cukalo. Ano, to musel být ten moment, kdy jsem se nemohla ovládat, mohl za to ten had! Ostatní ale hada nemohli vidět. Jak to? Já ho vlastně ale taky neviděla. Nebo jsem si ho nevšimla? Ne. To ne. Cítila bych to. Z Blue, co vidím, začnou proudit vlny modra a já vidím, jak se mi všechno zase mění to siluet a svítivého světla. Otočím se. Vidím flek hněda, a usoudím, že tohle musí být vyplašené laně! Vždyť nás zašlapají do země! A ještě vidím mraky, které se mění do šeda. Ještě rozpoznám, jak vlny přestaly proudit, a mé tělo spadne na zem.
Kapka. Probudila mě kapka. Otevřu oči a rozmazaně rozeznávám siluetu lišky a Altaira. Jakmile se mi liška zaostří, trhnu sebou a snažím se vstát. Nohy se však pode mnou prohnou a já zase spadnu na zem. Povzdychnu si a vrhám na lišku vystrašený pohled. Je to liška, která mne honila. Je to ale holčička. Zvednu hlavu a prohlížím si jí. Říká něco o stádu srn. Začalo pršet, a to docela dost. Jestli nestihnou utéct, dokud se to tady celé nezabahní, laně je ušlapou. Já o tom však už věděla. Sen mi to předpověděl, a když se mne ostatní zastávali také, sebejistě jsem se zvedla. Nohy se mi třásli, byla jsem vysílená, ale byla jsem ráda, že tu mám někoho, kdo je mi blízký. Bratrance. A pak tu ještě byl Trion, kterého jsem poznala podle zelených očí a šedé srsti. Měl na sobě však o řadu zeleni na víc, což vypadalo skvěle. Znaky jsem už viděla třeba na Cernunovi, který mi pak ale zmizel. To už jsem se otočila na Altaira a spustila: „Já musím pomoct taky,“ sebejistě jsem na něj upírala pohled. Nohy se mi sic třásly, ale má vůle je silnější než jakákoliv jiná část těla. I nápady ostatních se mi líbily. Dokonce mne potěšila i slova lištičky, ale na ty ostatní lišky jsem vrhla naštvaný pohled. Déšť mě provokoval, začínala mi být zima, srst pomalu přiléhala k mému hubenému tělu, které už dlouho nejedlo.

//Jestli Trione do středy nenapíšeš post, přeskočíme tě.

Moc děkuji za přidělení funkce :-) Tým žabičky - Cinterion, Thali a Blue ... hmm, to zní dobře :D Gratulace patří i Thal :-)
Ještě jednou děkuji.

//Ok, tak pořadí: Já, Nero (Felicio), Haiti, Trion, Pandora, Altair.
Vyhovuje?

Zdravím,
nějakou dobu jsem nad tímto konkurzem přemýšlela, a rozhodla jsem se, že se přihlásím. A co se týče počasí - baví mne vymýšlení, alespoň mne to na nějakou dobu zabaví a trochu si potrápím hlavičku sepisováním.
Čas - V podstatě ho mám, teď nám toho ale ve škole nafařili dost, ale jednou za týden v klidu stíhám

Počasí:
(Podzim)
Ráno: Ráno vás nemile překvapí, jelikož z letního počasí se pomalu bude klubat podzimní. Na trávě budete moci zpozorovat začínající námrazu. Mraky se budou držet nízko u země, kdyby jste vystoupili do nadmořské výšky větší než 100 metrů, octnete se nejspíše v mracích, kde je samozřejmě větší zima, než je dole. Na nejvyšších vrcholech naměříte maximálně 6 °C, v nížinách 12 °C.

(Dopoledne: V tuto dění dobu se pomalu začne oteplovat, teplota se bude pohybovat kolem 15 až maximálně 16 °C. Vaše překvapení nejspíše zkazí vítr, který bude proudit ze severozápadu. Obloha už by vás svými mraky už otravovat nebude, mraky stoupnou, ale Slunce vám ještě stále neukážou.)

Odpoledne: Vítr zesílí, nejspíše se bude snažit vám podrazit nohy, tudíž bych radila se někam schovat. Na otevřených prostransvích panuje v tuto dobu silný vítr, ale postupně se už bude utišovat. Teplota bude kolísavá, ale průměrem podobná dopoledni. Později vám už bude vítr jen líně hrát do uší. Mraky se roztrhají a vy budete moc čas od času spatřit Slunce.

Večer: Jakmile se začne smrákat , den vám bude přát a mraky vám zmizí z dohledu. Občas budete moct sem tam spatřit rozmazaný mráček, ten se však bude pohybovat vysoko nad vámi. Vítr váš k večeru přestane rušit, a vám se naskytne krásný pohled na západ Slunce. Teplota se však začne sklánět zpět k 12 °C.

Noc: Ze začátku se vám v noci bude obloha jevit obloha jasná a čistá. Vy se budete moct dívat na hvězdy a jakékoliv cesty, toulky i tůry vám bude osvětlovat stříbřité světlo Měsíce. Pozdě v noci (okolo půlnoci) vás nečekaně přepadne fronta ze severozápadu, a s větrem, který přijde s touto bouří, vás nenechá v klidu. Nejlepší bude, se někde v závětří zachumlat do pelíšku a snažit se tvrdě usnout. Pršet nepřestane do rána, než se bouře vysílí.

Hodně štěstí všem!
Blue