Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Utíkala jsem, co jsem mohla, ale už mě zmáhala vyčerpanost. Vmísila jsem se mezi laně a doufala, že mě nepokopou, což naštěstí neudělaly. Jestli tohle přežiju, má u mě Cernun problém. Odsekla jsem si v duchu a ohlédla se po liškách. Pomalu mne doháněly, a tak jsem zrychlila. Srdce mi uvnitř mých útrob splašeně bilo a já jsem jenom mohla doufat, že mne lišky nedoběhnou, a že se už konečně unaví a vzdají to. To se však zatím nedělo. Nechtěla jsem přijít o svůj drahocenný kožíšek. A kdyby už to muselo být mým osudem, nejdříve bych si chtěla vyřídit pár věcí s Cernunem a se smečkou. Pak už bych mohla umírat jako právoplatný člen smečky… Proč na tohle ale myslím? Co jsem? Ještě není vše ztraceno! Nebo je… A co můj Cernun? Kde je? Je v pořádku? Dělala jsem si starosti jak o sebe, tak o Cernuna. Bylo od něj hnusné, že zmizel, ale teď se o něj strachuji. Je to snad tím, že ho mám vážně ráda, a tím, že mi na něm doopravdy záleží celým srdcem? Z mých myšlenek mne vytočil kámen, o který jsem zakopla. Je konec.
Lišky mne brzy obklíčily a chtělo se mi brečet. Zůstala jsem ležet a nehýbala se. Teď jsem měla opravdový strach. Nejen o sebe, ale i o ostatní, kteří tu byli se mnou. Riskovali by svůj život, za pouhý můj ubohý kožíšek, teď dost špinavý. Znala jsem vlky, kteří si na lov třeba jen hrají, ale tohle je jiné. Kdyby to byla hra, ty lišky by na mně nevrhaly svá proklínadla tak hanebně a spíš by se smáli, než vrčeli. Vím, že lišky neznám až tolik, ale uvnitř jsou všechny stejně vyčůrané a lstivé. Ostatní zde přítomní už přibíhali na pomoc. A Altair mne samozřejmě nepřestával překvapovat. Z laňky na laňku… Dívala jsem se na ně a pak jsem pohlédla do tváří lišek. Věděla jsem, že kdybych se zvedla, byla bych větší než oni, jenže oni byli v početní převaze, takže stejně na nic. Uši jsem měla přilepené k hlavě, a ocas stažený mezi nohama. Zvedla jsem se. Ostatní vlci také přicházeli, i ti cizí.
Pak jsem upřela naštvaný pohled na zřejmou alfu těch lišek, a promluvila: „Co jsem u-„ nemohla jsem doříct, jelikož mi něco muselo zaškrtit hrdlo. Začala jsem se svíjet a spadla na podlahu, pak jsem si zase stoupla. Vůbec jsem nevěděla, co dělám, měla jsem pocit, že vůbec neovládám své tělo. Z vlastní vůle jsem dokázala jen třeštit oči. Zorničky se mi zúžily, a teď jsem už nemohla dělat vůbec nic. Jakoby mě obklopilo modré vězení, se kolem mě začala objevovat má aura. Věděla jsem, že je to aura, ale nikdy jsem ji neviděla tak silnou, že jde vidět pouhým okem a tak jasně. Vždycky jsem věděla o její existenci, ale nikdy jsem jí neviděla. Teď byla velice silná. Nevěděla jsem, co se děje, jen jsem cítila, jak se třesu. Co se to děje? Co se to děje!? Moje uši teď stály vzpřímeně, ocas vztyčený. Nemohla jsem ovládat svoje tělo. Pouze myšlenky… Náhle jsem se zatřásla a z mého těla se rozproudily obrovské modré vlny. Aura… Jak to, že je ale tak silná?
Cítila jsem, jak se ze mě valí energie, a pociťovala jsem, jak slábnu. Ostatní vlky i lišky ty vlny odnesly ode mne asi tak na čtyři metry daleko, ale vlny stále proudily. Byla jsem uzavřená v modrém brnění, bezzbraná. Nechtěla jsem ublížit svému okolí, ani jsem nechtěla, aby okolí neublížilo mě. Jako kdyby mé tělo ovládal někdo jiný. Aurové vlny pomalu slábly a já jsem cítila, úplné vyčerpání. Jakmile vlny zmizely, a zmizela i tak příliš viditelná aura, pocítila jsem opět své tělo. Byla jsem však tak vyčerpaná, že jsem ani na nohou nemohla stát, a padla jsem k zemi. Umírám? A co to bylo? A souvisí to nějak s těmi liškami? Srdce se mi však pomalu začalo uklidňovat, zorničky se opět rozšířily a já pak svoje oči únavou zavřela.

//Moc se omlouvám, že jsem dlouho neodepisovala, ale já jsem prostě tu moji spešl magii prostě musela použít ':3

So... Obrázek je sice ve špatné kvalitě, jelikož nám nefunguje skener a kreslila jsem to růčo. Co se týče druhé části, taky žádná sláva :/ A třetí jsem vůbec nestihla dodělat :D

Obrázek:
http://nd06.jxs.cz/462/275/5e1fe9dfb7_103369985_o2.jpg

Příběh:
Jméno vlčice: Silver
Ozval se další náraz a bolestné zakvíknutí. To Silver, které tekla krev z koutků u pusy, z málem ukousnutého ucha a teď ještě rozervaných boků bránila svá práva a bojovala za svobodu. Za svobodu, čest a svou rodnou vlast, které se stíny a kodlíci (menší vlci s dračími křídly a dračím ocasem, většinou s černou srstí) snažili tak moc zmocnit. Béžová Silver teď jen ležela na pravém boku, který měla ještě nedávno ožehlý plameny. Ležela blízko ostré nevysoké skály, kam její nepřátelé chodili zabíjet její příbuzné, přátele i nepřátele z její vlasti. Zemře za svobodu, čest a práva. Chránila svoje přátele i své příbuzné do posledního dechu a teď už je načase, aby odešla k Charmé.
Příběh této statečné vlčice začíná úplně v zapadlém koutě země, přesněji v území hor Isi a ještě přesněji v malé jeskyňce nepojmenované hory, ve výšce 957 metrů n. m. Uvádí se rok 2012, co se narodila své matce již do doupěte se dvěma vlčaty zbarvenými po bílé matce a šedém otci. Toto vlče bylo však jiné - bylo takové jemně béžové. Otec se jí již dávno ztratil a už tak uživit dvě vlčata bylo pro vlčí matku bez smečky náročné, však alespoň na toto malé vlče usmálo štěstí. Přežilo první týden a pak i těch pár dní, do doby, než se mu otevřely oči. Přežila společně s dvěma dalšími a dále úspěšně přežila 4 obtížné týdny. Pak začalo maso, a to bylo pro tuto vlčku velice veliká změna. Ze začátku nechtěla jíst maso, s čímž si její matka dělala starosti. Nakonec však okusila maso jelena, od kterého matka naštěstí našla mršinu. Pro tuto matku bylo velice těžké hlídat tři vlčata. A také jim vymýšlet jména. První se jmenovali Script a Pölle, ale ta nejmenší z nich stále neměla jméno. Matka zoufala. Jedno vlče jí jen jelení, nemá jméno… V tomto obtížném kroku jí pomohla bohyně Charmé. Přičarovala malému vlčátku stříbrný spirálovitý náramek kolem levé přední nohy a matka rázem věděla, že toto malé vlče už má jméno - Silver.
Jakmile Silver dostala jméno, začala být víc komutativní a vůbec, už jedla i ostatní maso, ne jenom jelení. Tak se její i matčin život zlepšil. Všechna tři vlčata už začala chodit okolo jeskyně a pomalu růst, učit se a poznávat nové věci.
Nadešel 6. týden a rodinka si poprvé vyrazila do přírody na menší nenamáhavý výlet. Měli jít asi kilometrovou trasu, jen na takovou procházku, ale ztratili se. Výt by bylo pro vlčí matku riskantní a jít s nimi v noci zpět téže. Nakonec se všichni čtyři schovali v jedné prázdné noře a tam přečkali bouřlivou noc. Během noci jedno vlče zmizelo - Pöelle. Matka si už nemohla dovolit dalších ztrát, a tak se s dvěma zbylými vlčaty vydala na sever, k jedné smečce, kde měla přítele. Cesta byla dlouhá asi třicet pět kilometrů a vlčata se těsně držela matky. Při té rychlosti, jakou jdou, by se tam mohli dostat za dva či tři dny, plus k tomu ještě musíme připočíst lovení, zacházky na pití a takové věci.
1. den cesty
Po cestě potkala vlčí matka ještě lišku, před kterou bránila vlčata. Musela lišce drápy rozříznout bok, protože byla jak klíště. To Silver poprvé spatřila čerstvou tekoucí krev. A to netuší, co jí osud nadělí do budoucna. Tento den ještě k tomu Silver zapadla noha mezi kamení, kterou pak museli vyprošťovat.
2. den cesty
Vyspali se opět v první možné dost veliké noře, tentokrát bez ztrát na životě. Během dnešní cesty našli řeku, z které se napili, vlčata skotačila na mělčině v malém proudu. Script šel však dále a tu mu náhle proud podtrhl nohy a on už se v prudkém proudu nemohl udržet. Matka ho samozřejmě zachránila ještě před vodopádem, který padal čtyřicet metrů do údolí. Ten den už se jinak nic závažného nestalo.
3. den cesty
Tento den museli překonat převýšení v hodnotě 1054 metrů, aby se dostali ke smečce.
Zdejší alfa je přijal s otevřenou náručí a tak začali nový život. Každý druhý den byl smečkový lov, kterého se vlčata zatím neúčastnila, ale zůstávala s matkou v doupěti. Matka měla dobrý přístup k jídlu i vodě, jelikož si brzy vybudovala ve zdejších vlcích důvěru, a v hierarchii se velmi brzy dostala na pozici druhé bety, což jí výrazně pomohlo. Už v samotné smečce byla dvě vlčata, s kterými se Script i Silver brzy spřátelili.
První 4 měsíce byly pro vlčata velmi přínosný jak na dovednostech, tak na zkušenostech. Už se chodili učit lovit, i když se zatím osobně neúčastnili. Od starších vlčat ze smečky vždy mohli čekat pomoc, přijetí a odpuštění. Silver brala tuto smečku již zcela za svou rodinu.
Čas plynul a na smečku začaly útočit stíny. Zlá stvoření různých druhů, s černým zbarvením. Alfa udržuje území smečky pod mocným štítem, který se však nemůže měřit se silami zla. Smečka se strachuje, ale zachovává klid a snaží se fungovat jako normálně. Alfa teď však všechnu svou sílu soustřeďuje na sílu štítu, a už se nemůže účastnit společenských akcí. Silver jednou přijde za samotnou alfou, který teď v hloubi jejich velké jeskyně bdí a udržuje štít, který slábne, stejně jako alfa.
„Pane,“ řekne již roční Silver, „ nechcete pomoct?“ Nabídne se a ustaraně se na alfu podívá. „Díky,“ odpoví více méně smutně alfa. „Prosím, zavolej má vlčata a i tvého bratra a Dianu,“ řekne nakonec a v očích mu stále svítí fialové světlo, jak drží štít. Silver přikývla a šla pro ty, které si alfa přivolal. Diana byla asi rok a půl stará vlčice s velkým srdcem a velkými sny. Kromě těchto vlků Silver přinesla alfě čerstvé jelení maso ulovené smečkou, z čehož byl alfa nadšený. Těmto vlkům přičaroval alfa kouzelné znaky a kouzelnou moc.
Za dva a půl roku křehkého štítu alfa zemřel. Nečekaně, ale přirozeně. Stíny a kodlíci pronikali na území smečky a sváděli boje s nešťastnými a vyděšenými členy smečky. Silver v tuto dobu získala od bohyně Charmé také náušnice a kouzelný přívěsek s třpytkami, který když otevře, stane se něco skvělého. Může ho otevřít, až když bude vědět, že se blíží konec.
Nadešel 4. rok jejího života a ona a ostatní čtyři ze smečky se znaky se vydali do sídla zla, kde statečně bojovali za práva, čest a svobodu. Když už byli vážně v koncích, použila Silver přívěsek, který dostala od Charmé a všechny stíny a kodlíci zmizeli. Až na jedno stvoření, co bylo vzadu. Byl to vlk. Otec Silver.
Poznala ho podle šedé srsti a železného řetízku kolem nohy, jak jí v mládí vyprávěla maminka. Pak teprve nastal mor. Vlastní otec zabil svého syna a ostatní ze skupiny, která chránila svou vlast a měla znaky. Zůstala jen Silver, která byla rozhodnutá chránit své do posledního dechu. A tak když se její zlý otec společně s novými silami opět vrhli na její národ, její život byl zahozen do hlubin temnot.
S tímto činem se však všechna síla přenesla na její smečku, přátele a rodinu, kteří právě díky ní a její statečnosti získali mnohé a dokázali zlé démony zastavit. Od této doby každý vlk má již od narození vrozenou magii, která slouží zejména k obraně.

Snad stačí takhle :D
Blué

<< Kvetoucí louka, přes Tichou zátoku

Jakmile jsme přeběhli na území Bull Meadow, cítila jsem se jaksi víc v nebezpečí. Za A jsem jaksi začínala být unavená, moje vytrvalost už ztrácela body, a za B, to tu je rozlehlé, a brzy budeme u řeky, takže to nás ještě zpomalí. Doufala jsem, že se Altair i ta šedá vlčice rozběhli za mnou, nechtěla jsem, aby je sežrali ty vzteklé prašivé lišky. Co se lišek týče, neměla jsem je nikdy ráda. Jsou lstivé, pomstychtivé a také vzteklé. Od matky jsem slýchávala, že naši příbuzní – psi, pak lišky a dokonce občas i vlci, můžou mít nemoc, která způsobí, že se vymknou kontrole a prostě se vztekaj, vztekaj a na ostatní útočí jak na svoji nevinnou kořist. Prý jsou nebezpeční a zabíjejí i pro zábavu. Matka mi vyprávěla, že se ta nemoc jmenuje vzteklina, a že ti, co ji nosí, mají pěnu u čelistí a červené oči. A také, že se přenáší kousnutím. Například, když kousne takovýto pes jiného psa, že bude taky nakažen vzteklinou. Nevěděla jsem však, jestli matka mluvila pravdu, nebo nás s tím jen strašila, abychom si dávali pozor na své okolí.
Otočila jsem hlavu a podívala se na ty lišky. Chtěla jsem se ujistit, jestli nemají vzteklinu, jinak by pro nás mohly být smrtelně nebezpečné. První, co jsem spatřila, byli Altair a ta šedá vlčice, což jsem byla potěšená, že oba běží za mnou, jelikož jsem teď díky Cernunovi vážně neměla chuť pohřbívat svého příbuzného blízko místa, kde jsme uzavřeli partnerství, a to platilo i o té mně neznámé osobě s šedým kožíškem. Od té doby, co tu jsem, jsem nabrala hodně sil. Jak rychlosti, vytrvalosti, schopnosti lovu a obratnosti, tak i mé nejméně známé síly. Byla jsem ráda, že jsem konečně někam zapadla, po dlouhém životě mimo Mois Gris, kde jsem vedla život poutníka. Teď už ale nejsem poutník. Mám své místo, které je tady, tady na povrchu této země, kde jsem si našla přátele a i partnera. Teď mě zabolelo srdce. Při vzpomínce na mého Cernuna, milého, obětavého a odpovědného partnera srdce zabolelo ještě víc. Pomohli jsme Daénské smečce ulovit jídlo pro celou smečku, zažili jsme jakýsi paralelní svět tohoto světa, a pak si v pohodě, na férovku, aniž by mi něco řekl, odešel pryč. Tohle naštve, a to dost. Nemám chuť teďka ještě přijít o kejhák, i když to nejsou vzteklé lišky, ale to ničemu nevadí. Ještě mám totiž nevyřízené účty s Cernunem a chci je vyřídit a ještě mám za úkol navštívit Daénskou smečku.
Ani jsem si nevšimla, jak moc jsem zpomalila, musela jsem být dost dlouho mimo, když už byl přede mnou už i Altair, který je nejspíš uhnaný. Lišky byly pár metrů za mnou, a já jsem už byla vyčerpaná. Teď jsem dostala nápad, jak je zmást. Doběhla jsem do úrovně Altaira a zadýchaně se k němu a té vlčici přiblížila. „Rozdělme se!“ Zakřičela jsem na ně a sama jsem běžela doprava. Takhle jsme měli šanci lišky zmást a zpomalit. Anebo taky oddělit mi pomoc. Naštěstí jsem kdyžtak uviděla záchranu. Cítila jsem, že za mnou lišky něco pokřikují, ale nerozuměla jsem co. Asi to byly nějaké urážky, nebo něco podobného, byla jsem si jistá, že to nemyslí v dobrém. Uviděla jsem stádo laněk a jelínků a dva vlky, jak nejspíše loví. Okamžitě jsem zamířila ke stádu. Nevěděla jsem, jestli za mnou nějaké běží, ale i kdyby ne, pomohla bych alespoň těm dvěma. Viděla jsem, jak ta béžová rozdělila stádo vejpůl, a tak jsem chtěla pomoct víc. Laňky si mne všimly, a podle plánu začaly zdrhat na stranu, kterou jsem chtěla, aby zdrhaly. Na straně vlků zbyly už jenom dvě zmatené laně. Jakmile jsem přeběhla místo, kde stádo stálo, přede mnou se objevil kámen. Jak to, že jsem si ho nevšimla? To už jsem ale padala a s dvojitým kotrmelcem přistála na zádech. Srdce mi bušilo jak o závod.

//Teďka všichni s posty počkejte, jsem domluvená, že Felicio zahraje za osud :-)

<< Pityas

Běžela jsem, co mi síly stačily, a za mnou se hnala pětičlenná smečka lišek. Doufala jsem, že je přelstím svou vytrvalostí, ale nezdálo se, že to tak je. Už mi skoro dýchali na záda, když jsem zahlédla, jak míjím jezero Small, kam jsem chtěla jít, ale místo toho jsem to oběhla a pokračovala dál v cestě. Proč mě ty lišky vůbec honí? Vždyť jsem nic neudělala! Nebo snad jo? Že bych o tom sama nevěděla? Třeba, že jsem pustila Cernuna si zmizet. Nejspíš si u mě nejspíše vážně zavařil... Pochopila bych, kdyby chtěl být chvíli sám, ale kdyby to alespoň řekl? Nebo kdyby alespoň zareagoval na moje slova! Ale to ne, to se mu prostě nechtělo. Prostě se sebral a odešel. Vztekle jsem v mysli vrčela a zrychlila, abych jim snáz utekla. Lišky jedny zabedněné! Třeba si myslí, že jsem ten, co tam byl, protože mám podobný pach! Ale vždyť snad nejsou slepé! Nebo jsem tomu vlku natolik podobná, že si mne s ním spletl? To bylo ale vyloučené, jelikož pach vlka, který jsem zachytila v horách sílil, já pak zachytila ještě jeden a když jsem vyběhla malý kopeček a zase ho seběhla, spatřila jsem je. Seděl tam šedý vlk, nebo vlčice a jiný, zajímavě zbarvený vlk. To zbarvení mi bylo známé. Tohle... NE, to není možné! To je ALTAIR! Že by si konečně našel partnerku? Při pohledu na ně jsem zrychlila, abych je stihla v čas informovat. Brzy jsem se k nim dostala. "Altaire, utíkejte!" Zařvala jsem udýchaně a jak blesk proběhla mezi nimi. Tlapky mi burácely po zemi a brzy jsem už ty dva měla pryč ze zorného pole. Doufala jsem, že běželi za mnou, nechtěla jsem, aby je sežrali nějaké prašivé lišky. Doufala jsem, že mě poslechli a běžela jsem dál. Trochu jsem zpomalila, aby mé rychlé nohy mohli dohnat i Altair a spol., ale nezpomalila jsem tolik, aby mne nemohly chytit lišky. Byl mi trochu líto, že když na Altaira konečně narazím, musí to být takovýmto způsobem. Úplně by mi stačilo, kdybychom se prostě v klidu našli, a mohli si v klidu popovídat. Přeci jenom byla už dlouhá doba, co jsme se viděli naposledy.

>> Bull Meadow, přes Tichou zátoku

<< Laica Mar

Když jsem začala stoupat, abych překonala hory, nemohla jsem si odpustit do něčeho praštit. Bylo mi na nic. Cernun se mi vypařil před očima, teď jsem tu sama a ještě k tomu tu je vedro. A ještě mám šílený hlad. Povzdychla jsem si a rozběhla bych se pryč odsud, jenže vracet se mi vážně nechtělo, takže jsem zvolila delší cestu, a to na jezero Small, jelikož mi bylo vážně vedro. Vzala jsem to jedním průsmykem, mezi dvěma horami. Byla tam taková travnatá plocha, a byla jsem si jistá, že jich tam je víc. Ještě pořád jsem byla naštvaná na mého partnera, a tak jsem se rozhodla, že půjdu na místo, kde jsme uzavřeli partnerství, a pak půjdu dál za smečkou.
Hlavu jsem držela u země, takže jsem mohla dobře zachytit pachy. A taky že jo. Zachytila jsem nejspíš starší pach nějakého vlka, který mi byl děsně povědomý. Vážně jsem měla pocit, že už jsem ho prostě někde cítila, a že na něj zvyklá. Taky musím být. Jelikož tenhle pach mě přes čumák nepraštil, nelechtal v nose ani nepálil. A přesto tu byl. Že by Cernun? Ne. Ten má jiný. Náhle mne však praštil do čumáku jiný pach, který tento úplně pohřbil. Věděla jsem komu patří, ale přesto byl nepříjemný. Lišky...
Lišky ne! Hlavně to ne! Ale už jsem nemohla nic co dělat. Za mnou se pomalu objevilo pět oranžovoučkých lišek a já sebou cukla. S vrčením se za mnou celá ta smečka vrhla, a ty lišky mě nemile překvapily svou rychlostí... Okamžitě jsem vzala roha, neznámo mi kam, ale to mi bylo jedno, hlavně, když se dostanu do bezpečí. Lišky při tom pokřikovaly něco jako "Za ní!" nebo "Chyťte jí!" a podobně. Byly jednoznačně v početní převaze. Kéž by tu byl Cernun! Ten těmto věcem rozumí!

>> Kvetoucí louka

Cernun se zdál být zmatený a já si opět povzdychla. Se skloněnou hlavou jsem pokračovala v cestě, když jsem zaslechla nějaký smích. Trhla jsem sebou a zvedla hlavu, ale v tu dobu už před nás spadla černá hyena se svítícíma očima a já sebou trhla znovu a vymrštila hlavu nahoru. Jak jsem se koukala na to stvoření převalující se na zemi, začala jsem se taky smát. Kdyby se mě zeptala, proč se směji, měla jsem už připravená slova: „Promiňte, já jen, že jsem musela vypadat vážně vtipně, když jsem slítla, že vás to dokázalo povalit na záda“. Náhle jsem se lekla, když nás Nero teleportoval a ocitla jsem se na sobě úplně neznámém místě.

>>Laica Mar
<<Alterrealita Mois Grisu

Ještě pořád jsem měla ve tváři úsměv, aniž bych věděla proč, když jsem se rozhlížela po ostatních. Cernun dostal krásné odznáčky na tělo… „Ty jsou krásné“. Řekla jsem a přiskočila k němu, hned, jak Iris zmizela. Pomalu jsem vrtěla ocasem a koukala mu do očí. Cernun se pak ale prostě sebral a odešel. Zmizel mi přímo před očima. Jak si dovoluje odejít, nic mi neříct a ani nezareagovat na moje slova! Co to do něj vjelo?! Vrčela jsem a pozorovala, jak se ostatní pomalu rozcházejí. Nejspíš jsem tu zbyla sama… Stále jsem však nepřestávala vrčet. VÁŽNĚ jsem nemohla pochopit, proč mi to Cernun udělal. Nechápu to, a zřejmě to ani nepochopím. Vrčení se teď smísilo s kňučením a já stála se skloněnou hlavou, sama ta této prérii. Asi mu budu muset domluvit, zavrčela jsem pak silně, zvedla hlavu a uraženě se vydala se pryč. Ještě jsme měli něco na práci v Daénu. Nebo lépe řečeno, jsem měla. Já ho poženu... To mi vysvětlí!

>> Pityas, přes Temný les

Tak, je čas psát :D
Akce byla fajn, jen mi občas ujížděl děj, jelikož jsem byla pořád fuč, ale to je vedlejší. Byla krásná (no, pro některé vlky možná trošku cáklá, či nepříjemná). Příjemné bylo číst si příspěvky vás ostatních, i kterých nastalo příjemná chvíle při čtení.

Moc děkuji za krásnou akcičku Caspere a Cernune! :-)

-4% do vytrvalosti
-zbylé 2% do rychlosti

Blue

Jé, to je milé ^^ Čas mám počínaje školním rokem stále s vyjímkou víkendu nějak okolo 10., 11. září, pátek až neděle jsme pryč. Ale jelikož je to jen krátká doba, dokážu se (doufám) přizpůsobit ostatním a jejich nouzi o čas :-) Do konce prázdnin jsem doma téže.
(-;

<< Mlžné pláně, přes Common forest a Zauberwald
Udýchaně jsem dohnala Cernuna, když jsme začínali stoupat do hor. Neodpověděl mi a to se mi nelíbilo. Přemýšlela jsem nad tím zavytím, které znělo tak žalostně. Také mne překvapovalo, že jsem byla jaksi pomalejší, než normálně, byla jsem snad moc vystresovaná nebo jsem jaksi prostě ztratila chuť k životu?
„Odpovíš mi?“ Otočila jsem se na Cernuna, který byl nejspíše mimo a mne dělalo obavy, co s ním je. Povzdychla jsem si a zapíchla svůj pohled do země. Přede mnou se jaksi někde vzal jakýsi kořen, na který jsem přes svoje myšlenky a starosti zrovna neviděla. Krásně jsem zakopla, přičemž jsem mírně vyjekla a zůstala ležet na břiše. Ani jsem si nechtěla stoupat, zdálo se mi, že tahle mise je úplně ukradená, jestli to tak není, tak na něco narazíme, což jsem si ani nepřála, a jestli je ukradená, tak si tu v pohodě můžu ležet. Chvíli jsem tam vážně jen tak ležela a pak jsem se zvedla, protože mne to už nebavilo.

5% do síly, děkuji

Po přehnaně protáhlém bingu, které se nám podařilo rozhodnout až další náletovou aktivitou, jsme rozhodli o našich finalistech. Disciplína byla čistě o náhodě a vyhráli prostě ti, co měli štěstí, jistou ruku a v rozstřelu i jisté znalosti v hlavě o psovitých šelmách.

http://nd06.jxs.cz/625/041/e1de22527f_103234941_o2.png

Altair: Finále už máme na dosah ruky a zbývají pouze dva vlci! Úplně cítím to napětí, co arénu prostupuje. Co si o tom myslíš ty, Blue?
Blue: Tohle bude vyrovnaný souboj, nejspíš to bude o nervy. Lilith versus Onemsiz!
Altair: Ano. Kdo s koho, kdo to celé vyhraje? Avšak jsem si jistý, že každý má svého favorita již vybraného…
Blue: Hmm, to jo. Já myslím, že vyhraje Onem, ale nejsem si tak úplně jistá, jelikož i Lilith si v ostatních úkolech vedla dobře. Kdo je tvůj favorit?
Altair: Pravda, obě si v disciplínách vedly neuvěřitelně obratně a jejich snaha se musí ocenit. Mým favoritem se ale stala Lilith, i když to bylo těžké rozhodování.
Blue: Za chvíli je konec přestávky. Ještě že tu jsou, jinak bych asi praskla napětím. Zřejmě to jako před tím bude o nervy… A finalisti mají na splnění úkolu méně času, než u předchozích úkolů…
Altair: Je to tak, za chvíli uvidíme, jak se Onem s Lilith poperou o první místo. A času bude skutečně méně, ale nezoufejte, protože v časovém limitu by měly obě úkol stihnout.
Blue: To doufám, že to stihnou, jsem zvědavá na jejich práce. Kdo se o tomto turnaji dozvěděl více, studoval, bádal a hledal, shromažďoval nalezené, tak v této konečné disciplíně hold nejspíše zvítězí.
Altair: Mám rád tyhle typy soutěžení, protože se v nich mohu hrabat do posledního detailu. Proto si beru právo na podezřívání každého písmenka, které napíšete. Ale zpět k turnaji. Přestávka končí právě…
Blue: Teď. Jo, hurá, těším se! Teď aby naši soutěžící neztráceli ani minutu – hele už jsou zpět na pódiu a obsluha je ale hodná, už jim přichystali papíry a tužky… Budu je příště sledovat líp, takhle to vypadá, že je tam někdo teleportoval ze zákulisí. A hele, už se pouští do psaní!
Altair: Výborně. Sledujte, sledujme a nezapomeňte na přímý přenos u vašich obrazovek.
Blue: To bude zajímavý souboj. Hlavně se postarat, ať zase nevypadne wifina, nebo lépe řečeno to nevyndáme ze zásuvky…
Altair: Co to meleš? Hlavní přece je, aby fandili a povzbuzovali své favority! Tak je to správně, dodat odvahu je při turnajích to nejpřednější! Lilith, Lilith, Lilith… A Onem taky!
Blue: Onemsiz, Onemsiz, Onemsiz a Lilith též, ukažte, co v sobě máte!

Vaším rozhodujícím úkolem bude samozřejmě staré známé sepisování. Tématem vaší slohové práce je Červencový turnaj, jeho vznik. Čili napíšete takovou „legendu“, jak tento turnaj vznikl, proč vznikl apod. Pamatujte, že turnaj je prastarý a existuje už asi 300 let. Váže se jen a pouze k území Mois Grisu. Zažil mnohé časy a dlouhá léta i revoluce. Jaká ale byla iniciativa, která zapříčinila jeho vznik? Bylo to rozhodnutím dvou vlků, co omylem zažili příhodu, která jim nebyla určena? Nebo jsou do legendy zapojeni bohové a celá věc nabývá větších rozměrů? Nápad vítěze bude uplatněn a zveřejněn. Délka je libovolná, ideálně by se měla pohybovat kolem 500 slov.
Hodnotit se bude jak originalita, tak pravopis, délka, poutavost a stylistika. Pozn.: Altair je na jakékoli gramatické neshody silně alergická a dostane silný záchvat, pokud je někde objeví. Proto prosím první konzultujte veškeré pochybnosti se slovníkem spisovné češtiny nebo alespoň programem od Microsoftu – Microsoft Word. Odevzdávejte opět ke mně do zpráv.
Zlomte vaz, Onem a Lilith! Anebo si ho radši nelamte, nechceme na turnaji žádná předčasná úmrtí. Každopádně hodně štěstí! A pokud nás sledujete, nezapomeňte fandit! :D

Kdo by nemohl, pošlete tabulku a my vám to budeme zapisovat, takže smrtelně nevadí, když se nedostavíte na chat, ale bylo by to dobré.

Písničky i melodie, prostě aby ta hudba vystihovala charakter tvého vlka ;-)

<<Bull Meadow, přes Wolf Lake

Ještě pořád jsem v mysli jakoby klábosila o našem plánu a Cernunův úsměv jsem mu vrátila. Když Cernun začal mluvit, poslouchala jsem a pak odpověděla: „Rozená vůdkyně teda rozhodně nejsem, ale... myslím, že když se časy mění, když závisí na osudu nás všech, a když se mění svět, měníme se i my,“ řekla jsem odhodlaně a dívala jsem se na Mlžné pláně před sebou. Přemýšlela jsem, co by se stalo, kdyby na Mlžných pláních byla nějaká ta potvora. Nic bychom neviděli a ještě k tomu neviděli.
S Cernunem jsme se podle plánu vydali na Mlžné Pláně. Naštěstí tam žádná ta potvora nebyla, při čemž jsem si dovolila povolit svaly napjaté do teď. Šla jsem kousek před Cernunem, a když jsme došli do mlhy, počkala jsem na něj a šli jsme bok po boku, abychom jsme se třeba nestratili, což by bylo vážně špatné. Rozdělit se... Snad narazíme na hodné monstro... Vodní nebo vzdušné.
Cernun se rozhlédl a sklopil hlavu. Náhle udělal „bác“ a byl celý od bahna. Náhle jsem před námi zahlédla mnoho stop, deformovaných, ne vlčích a zúžily se mi zorničky. To jak jsem si představovala, jak si s Dajánou a Lookem jako vlčata hrajeme, a pak, dva roky po tom se navzájem trháme na cucky, se mi chtělo brečet. Stála jsem tam jako špalek.
Z mého postoje, mne vzbudilo až přiškrcené zavytí. „Cernune, někdo má potíže!“ Řekla jsem rozpačitě. Podívala jsem se na něj a on vypadal jako flekoun. Zorničky se mi už vrátily do původního stavu. „Počkej,“ dodala jsem soucitně a začala jsem sbírat dešťové kapky, až jsem s nich utvořila vodní kouli. Tu jsem poslala na jeho zablácené chlupy a umyla je. „Nechceme před nimi vypadat špatně,“ dodala jsem ještě a umyla i sebe, pak jsem vodní kouli pustila na zem tak, aby na mne opět nepocákala a šla za Cernunem, který zřejmě chtěl jít někam na západ, kam směřovaly ty stopy. „Počkej, to-„ nedořekla jsem, Cernun už se rozběhl, ale každý si asi mohl domyslet, co jsem chtěla říct. Nechtěla jsem tam jít, bála jsem se spatřit ty obludy na vlastní oči, ale vypadalo to, že jsem musela. Rozběhla jsem se za ním. Vypadalo to, že se rozběhl po těch stopách, čehož jsem se lekla ještě více. To vytí vycházelo asi z Kvetoucí louky či Zauberwaldu, což jsem ale nerozpoznala. Chtěla jsem tam jít, jenže kdybychom se rozdělili, nemuselo by to dopadnout dobře.
>> Pityas, přes Zauberwald a Common forest

Dobře, tak bych to nakonec dala třeba... Sarah, Onemsiz, Felicio, Blue, Cernun, Casnar, Rain ??? (nás teďka ale vynechat, takže by psal Casnar) :-)