Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stále jsou volná ještě 3 místa! (*čekala, že se do toho vlci nebudou moc hrnout*)

//mimochodem, v pořadí si zapomněl na Rain xD a mne přiřaďte někam nakonec, teď budu zrovna do pondělí bez wi-fi.

Můj návrh ostatní celkem vzali, za což jsem byla ráda. Cernun ještě měl poznámku k těm monstrům, na kterou jsem s mírným úsměvem přikývla. Ta vlčice, podobná mně, pak statečně běžela, ještě něco říkala, něco o dvojitém zavití. To ostatní jsem neposlouchala, jelikož jsem přemýšlela, kam kdo by měl jít. Samozřejmě jsem jim nechtěla rozkazovat, to je jejich svobodné rozhodnutí, podám jen návrh. „Takže dobře. Kam teda půjdete vy?“ Zeptala jsem se a už se připravila k odchodu. Nemáme času nazbyt. Teda máme, jestli tady chceme uvíznout a jestli chceme, aby nás ty stvůry zabily. „Takže, jestli tam bude monstrum jiného elementu, než jste, dvakrát zavyjeme. A jestli budeme mít nějaké potíže my, jako třeba když někdo se někde zraní, atd., což nepředpokládám, protože všichni tady jsme silní,“ přitom jsem se podívala a usmála na tu stydlivou tichou vlčici, „buď to vyřešíme sami, nebo jednou zavyjeme, co vy na to?“ Podala jsem už druhý návrh. Doufala jsem, že zafunguje jako ten první, což by bylo dobré. Usmívala jsem se. V duchu jsem se však bála toho, co nás čeká.
„Počkat, takže Felicio, ty jdeš tady s...,“ zapřemýšlela jsem opět na výklad Iris a tipla, „s Onemsiz, kam?“ Podívala jsem se na ně a otočila se na Rain a Casnara. „Case, ty jsi říkal, že chceš jít na Snežné Tesáky. Takže, jestli to Rain nebude vadit, může jít s tebou,“ řekla jsem s pohledem upřeným na ty dva.
Pak jsem do ticha zvýšeným hlasem křikla: „Nemáme času nazbyt! Zavisí na nás osud Mois Grisu, tak hejbněme ohony!“ A rozběhla jsem se směrem k nezatopeným územím tohoto světa. Takže na Mlžné pláně. Doufala jsem, že Cernun mne následoval. Měli bychom držet pospolu, abychom něčeho dosáhli. Toho, proč tu jsme.
V běhu jsme ještě míjeli rozvodněné Wolf Lake, a dále už jsme zahučeli do Mlhy, ukrývající se na Mlžných pláních.

(>>Mlžné pláně, přes Wolf Lake)

//Hele, já budu psát teďka, jelikož tu teď přes týden nebudu, nevadí? :-)

Wow, díky :D Akce byla super, jako minule :D

30% bych zažádala po 15% do
Vytrvalosti
Obratnosti

Tlapka do Vody a - Sakra, nejspíš půjdeme nakupovat! - Tak jí asi někam do úschovny xD

(S otevřenou pusou se kouká, že vyhráli na plné čáře O.O)

Ráda se zúčastním! Ta akce bude určitě best!

P. s. Jestli dokonce týdne stihnu udělat Texase, tak tak přihlásím Texase, aby jsi to se vzhledem neměla tak těžké :D #Blue xD

Kecy, kecy, kecičky... I když dost důležité. No, hodně důležité. Nero se od nás zatím vzdálil. Když Iris domluvila, přikývla jsem hlavou na souhlas, že tomu rozumím. Dále jsme šli za Nerem a najednou zavanul poryv větru. Sklonila jsem hlavu a donutilo mne to zavřít oči.
Když jsem je pak otevřela, svět se úplně změnil. Všude byla voda. Celý Zlatý les byl zřejmě pod vodou a i kus téhle louky. Tím se vysvětlovalo, proč chtěl Nero jít více na sever. Připlácla jsem uši k hlavě a namířila je dozadu, přičemž jsem udělala pět kroků dozadu a šikovně nabourala do Cernuna. „Promiň, nechtěla jsem,“ omluvila jsem se mu. Uši jsem ještě stále měla připlácnuté k hlavě, ale už méňě a podívala jsem se na tu vodní spoušť. Nejspíš bude takhle zatopený i zbytek povrchu Mois Grisu, když nám tak krásně prší. Můj kožich byl už vážně mokrý, což se mi nelíbilo. Popošla jsem kousek dál a otřepala jsem se. Nic platné. Za pět sekund ho budu mít zase mokrý, hm. Nero se však rozpovídal, co budeme dělat my, což mne vyvedlo z mých myšlenek na můj na kost promočený kožich, což bylo jedině dobře. Pršelo více než v reálném světě Moisu, což mne zrovna nepotěšilo, ale stejně jsem poslouchala. Monstra?! Tak z toho mne vynechejte! Tím myslíte ty dvounohé zrůdy, co pořád trápí ostatní zvířata kolem sebe, nebo obrovské chlupaté černé medvědy s parohy místo uší, nebo ty šupinaté divné tvory s chlupy kolem očí a takovou velikou plácačkou na zádi, které se pohybují ve vodě? Nebo něco, co jsme dosud neviděli?
Byla jsem zmatená. Náš úkol byl složitý a mne to všechno nějak nešlo do hlavy. Trvalo mi ještě pár minut, co Nero zmizel, abych to pobrala a na to všechno našla v hlavě dostatek místa.
Náhle se ten vlk, jmenovaný jako Felicio, rozmluvil, jak by to mohlo vypadat. Jeho nápad se mi líbil, i když někomu tady nejspíše ne. Ta hnědá vlčice, Sarah nebo Onemsiz, (Ještěže jsem poslouchala, když Iris vyjmenovávala ty jména) začala na Felicia křičet, což bylo nehorázné. Měl dobrý nápad. Z jejího zacházení mi však docvaklo, že je to přítelkyně zde přítomného Casnara. Nastražila jsem uši a koukala na ni. Třeba mu půjde odpustit. A třeba ho změnit. Ale je to velice nepravděpodobné. A tato hnědá vlčice se zřejmě nakazila výbušnou povahou od Casnara. Vzdychla jsem si a došla jsem k Cernunovi, který mi nabídl, že můžu jít s ním. Trochu jsem se začervenala, ale pak jsem kývla hlavou na souhlas. Felicio pak obhajoval svůj návrh a jakmile bylo ticho, začala jsem já: „No, až si dohodneme, kdo s kým půjde, taky bychom se měli dohodnout, kam kdo půjde. Předpokládám, že ty obludy, o kterých se mluvilo, budou spíše na jihu, jelikož je to tam níže položené, ale stejně bychom to území měli pročesat. Řekněme, že já a Cernun půjdeme vlastně podél tady jížního břehu, tam, kde to bude možné a vy ostatní to pročešete třeba jinde, třeba tam k Snežným tesákům, nebo to vezmete třeba k jezeru Small, které je uprostřed Kvetoucí louky,“ odříkávala jsem a sama sobě jsem se divila, jak povrch Mois Grisu už znám, což se nám bude nejspíše hodit. „Taky bychom si měli dát znamení, kdyby na nás nějaká ta obluda zaútočila, tak abychom si pomohli navzájem. Navrhuji zavytí. Když ho uslyšíte, přijdeme si na pomoc. Souhlasíte se mnou? Nikdo z nás neví, co nás čeká a závisí na nás osud Mois Grisu, a v tom všichni táhneme za jeden provaz,“ dokončila jsem můj snad v životě nejdelší proslov a rozhlížela se po ostatních. Nechápala jsem, jak jsem toho ze sebe dokázala vysypat tolik najednou, ale byla jsem na to hrdá. A my vlastně spolupracujeme i s tou druhou skupinou - sice v jiném světě, ale vzdáleně vlastně stejně, jelikož každý tým dělá z této záchrany Mois Grisu něco, a když jsou vlčí životy ohroženy, většinou i ti s nejtemnější povahou, táhnou s těmi ostatními za jeden provaz.

Dobrý nápad! :D

<< Zauberwald, přes Mlžné pláně

Přeběhli jsme na území Bull Meadow, a tam jsem vážně spatřila ty dva vlky, kteří se mi v mysli jevili. Jedna taková bílá, to bude jistě Iris a ten druhý... Nějaký zmoklý... hnědý... ale věděla jsem, že je to taky bůh. Na místě už se shromažďovaly tlupy vlků a vypadalo to, že jich má ještě hodně přijít. Byla jsem si jistá, že už vypadám jako zmoklá slepice, a tak jsem popošla trochu stranou, raději abych nepokropila ostatní a otřepala se. Stejně zase naprší, ale co. Pak jsem se vrátila zpět k Cernunovi a chtěla jsem se pustit do slov mířené k Iris a tomu druhému, ale místo toho se pustila do slov ta, co běžela za námi. Mluvila dlouho, a zdálo se mi, že taky dost drze vůči našim bohům. Když domluvila, konečně byla ta správná chvilka pro mne. „Doufám, že nepřicházím pozdě,“ začala jsem, ale tak nějak jsem se zasekla. Poté jsem se koukla na Iris a toho zmoklého, což byl nejspíše náš Nero a popošla kousíček k nim. „Skládám poklonu, mocní bohové všech vlků tohoto ostrova,“ řekla jsem slušně a udělala jsem přitom něco, jako poklonu, na přední nohy jsem si klekla. Zdvořilost především. Toto pravidlo jsem chtěla dodržovat, jelikož s tím se hodně domluvím. Alespoň poznám další vlky a něco se třeba přiučím. Říkám si v duchu a rozhlížím se po ostatních.
Cernun, nějaká bílá vlčice s růžovýma ušima, pak bílá vlčice s černými kruhy kolem očí a pak ještě ta vlčice, co nás sledovala, vybarvená hnědými odstíny srsti. Pak tu byli samozřejmě ještě Iris a Nero, kteří tady stáli a nejspíš čekali, než přijdou opozdilci. Tím pádem nejsem opozdilec, jéj! Pomyslela jsem si v duchu a pak jsem došla k Cernunovi. Už zase mokrá, ale to budeme nejspíše všichni.
Vzdychla jsem si, ale potichu, aby to ostatní neslyšeli a očekávala jsem od něho zasloužené vysvětlení, že z lovu tak narychlo zmizel, ale co řešit, taky jsem sem jen tak přišla... Přemýšlela jsem, jestli nás vůbec pustí do smečky, když jsme takhle odběhli. Aby nebyli Attila s Cinterionem moc tlustí... Představa, že oni se tam teď cpou tím čerstvým masem, se mi nelíbila, nejraději bych taky jedla to právem vydobyté maso, jenže... teď jsem tady a nikam nepůjdu, jelikož by to bylo nejspíše neslušné se jen tak odporoučet, když ostatní neví proč. A stejně je to daleko a mně už se nechtělo běžet, ale kručelo mi v břiše.
Navíc se mi nelíbilo, jak ta hnědá říká Cernunovi. Šediváček?! Kdyby.. v tom se ho ale zeptala na jméno a to mne uklidnilo. Snad mu nechce říkat Šediváčku pořád, jenom proto, že má šedou srst. Pro ostatní si také vymyslela přezdívku a já věděla, že dojde určitě i na mne.

Přiběhl Cernun a to zvíře zakousl. Ulevila jsem si, jelikož už jsem si myslela, že se vzchopí a bude chtít zapojit ještě ty své parohy, ale od toho jsem se s oddechnutím v duchu nedočkala. Pršelo, můj kožíšek rychle ztrácel na své nadýchanosti. To budu zase vypadat, jak zmoklá slepice. Pomyslela jsem si a setřásla jsem ze sebe, co se dalo. Pohlédla jsem na Cinteriona a Attilu. Pršelo hodně. Počkat, třeba je někde tam dole Altair! Třeba potřebuje pomoct! Vzpomněla jsem si na Bull Meadow a ohlédla se tím směrem. Věděla jsem, že mne najednou do zad bacila zvědavost, ale věděla jsem i najisto, že tam určitě mám jít. Cernun ten pocit nejspíše sdílel také. Doběhl a zabil i tu druhou zvěř, pak jsem mu pomohla schovat to maso a on se odporoučel. „Emm,“ začala jsem, jelikož jsem nechtěla vyznít drze, ale alespoň trochu zdvořile. „Omlouvám se, asi...,“ řekla jsem se sklopenýma ušima a přemýšlela jsem co řeknu.„Půjdu ho hlídat,“ zaznělo ode mne pak do větru před zraky Attily i Cinteriona. „Půjdu ho hlídat,“ zaznělo ode mne pak do větru před zraky Attily i Cinteriona. Ty bábovko, lepší výmluva tě nenapadla? Huboval mne v duchu můj mozek a já jsem se dala do běhu za Cernunem. Náhle jsem věděla, proč tam běžím. V mysli se mi vybavila bílá vlčice a ještě jeden vlk, kteří tak stojí. „Cernune? Cernune!“ Zvolala jsem na něj a dívala jsem se, jak mi mizí. Zato jsem viděla další vlčici, která za ním také běžela. Závod? Nehodlám prohrát! A zrychlila jsem. Měla jsem svaly nastartované ještě z lovu, takže jsem se nemusela složitě startovat. Doběhla jsem Ceruna a fuňela mu za zády. Ztratila jsem rychlost já, nebo ji on nabral?

>>Bull Meadow, přes Mlžné pláně

Poslední, jéj^^ hlásím se k Nerovi

Vedle mne byl i Cernun a to mi jen dodalo sebevědomí. Oplatila jsem mu jeho úsměv a on pak tu kořist kousl. Když ho pustil, zvíře pajdalo a vypadalo velice zoufale. Chvíli mi ho bylo líto, ale to jsem si nemohla připustit, a tak jsem to vypustila z hlavy a místo toho jsem trochu zpomalila, jelikož ta kořist také zpomalila. Natlačila jsem ho ke stromu a on zakopl. Toho jsem musela využít. Rychle jsem skočila na jeho zátilek a překvapilo mě, že byl tak slabý. Ale po dlouhém běhu... ani bych se vlastně nedivila. Srazila jsem ho k zemi. Teď už se to mohlo dokončit. Jenže ten los se pak po mně ohnal parohama a já stihla uhnout jen na poslední chvíli.

//Pardon za kratší post, ale jsem na chatě a píši z mobilu

5% do rychlosti a 5% do vytrvalosti prosím :-)

Cinterion a Attila vybírali kořist a my čekali. Netrvalo to ale dlouho a Cinterion se opět rozpovídal ohledně lovu. Naší budoucí kořistí se stal jeden jedinec, který byl dál od ostatních svého stáda, ale to nebylo tak nějak normální. Byli asi něco jako mutanti mezi losem a jelenem a přišli mi dost podivní, ale přimhouřila jsem nad tím oči a v duchu si řekla: To zvládneme! A této myšlenky se držela. Měla jsem více méně strach o Cernuna a i ostatní, ale to jsem také nechala vypustit větráky mého mozku. Těšila jsem se, ale i jsem se bála. Budilo to ve mně smíšené pocity.
Když Cinterion dopovídal, co kdo bude dělat, kde se ukryjeme, a podobné věci, rozdělovali jsme se do skupin a snažili se plnit své úkoly, které jsme dostali od Cinteriona. Rozdělili jsme se do dvojic, které byly předtím již řečeny, a každý z nás vyhledal vhodný úkryt. Já a Cinterion jsme se ukryli poblíž nějakého stromu a Cinterion došel k nějakému kameni a dal na něj tlapu. Rázem se na něm objevila jakási značka a já jsem byla udivená a zvědavá, co to vlastně je a co to dělá. Pak už jsme si museli jen počkat, než Attila a Lestat lov zahájí a začnou oddělovat naší kořist od stáda, což pak dokončí Cernun a Sisi. V duchu jsem jim ještě všem popřála mnoho štěstí a pak už jsem jenom sledovala každý pohyb naší kořisti, která teď ještě nejspíš vůbec netušila, co ji čeká.
Náhle vyrazila Attila a hned za ní Lestat. Moment po tom z druhého konce téhle loučky Cernun a Sisi a přesně podle plánů odřízli vyděšené stádo od ještě více vyděšeného jedince – naší kořisti, která se marně snažila dostat ven z toho obklíčení, které jsme okolo ní vlastně udělali. Teď jsme byli na řadě my. Naše kořist začínala být trochu zadýchaná, a tak jsem toho chtěla využít. Vyrazila jsem z našeho chabého úkrytu a zamířila si to přímo k tomu losu. Měla jsem v plánu ho začít štvát, zaměstnat ho a dát příležitost Cinterionovi ho srazit. On už si mě všiml, ale já nezoufala, to byl záměr. Asi tři metry před ním jsem udělala prudkou zatáčku a pomalu jsem ho začínala otravovat, viděla jsem mu to na jeho očích. Zastavila jsem se a on na mě upřel pohled. Potřebovala jsem ho unavit, aby ztratil energii, jelikož pak bude o to lehčí ho porazit a ukončit jeho život. Moje obvyklá plachost byla ten tam a ve mně se zbudil lovec.

Zkusím se zúčastnit, nápad je to dost dobrý a určitě to stojí za to. Nevím ovšem, jak na tom budu s časem (jako asi skoro všichni).