Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Území Alatey >>>

Než jsem opustila území smečky, vyslechla jsem si ještě jméno vlčice s níž jsem mluvila. Poklonila jsem se ji mírně, když se představila a po té jsem už opravdu šla. Musela jsem nechat prostor rodině. Moc dobře jsem věděla, jak důležité tyhle okamžiky jsou. Zažívala jsem je jako mladá se svými sourozenci a pak o něco později s Perrinem a vlčaty. Jenže ti všichni teď byli pryč. Nebo jsem byla pryč já sama.
Na ledových pláních byla zima a rozhodně jsem tady nemínila setrvávat déle, než-li bylo nezbytné. Takže když jsem se dopravila konečně za hranice místní smečky, nezastavila jsem se v téhle zimě. Byl večer a jinde by jistě bylo teplo, ale tady ne a já už té zimy měla tak trochu po krk. Zamířila jsem do míst, kde jsem už alespoň jednou šla. Usoudila jsem, že les bude lepší místo pro odpočinek a pro chvilku přemýšlení, co dál s tou kytkou.

>>> Tajga

>>> Shine, Stina, Zinkova rodinka <<<

Vyslechla jsem si, co mi černá vlčice řekla a přikývla jsem. Možná bych se tam i ráda podívala. Na druhou stranu, smečky obvykle své území střežili a cizince jen tak nepouštěli na území a do úkrytu smečky, pokud k tomu nebyl pádný důvod. A já ten pádný důvod vlastně neměla. Natlučená žebra sice bolela, ale nebylo to nic, co by se dalo vyléčit bylinami pokud k tomu neměl vlk přímo léčivou magii. Nemělo smysl tedy jít k úkrytu. "Děkuji. Jestli mě zde není třeba, šla bych tedy splnit poslání oné cizinky s holí." Pronesla jsem k Shine. "Kdyby něco, mé jméno je Bryce. Patrně se zde zastavím, až splním úkol." Oznámila jsem. Nevěděla jsem totiž, jestli se to pozná, nebo si to máme nějak sdělit. Ale určitě nikomu neuškodí a už vůbec ne mě, když se tady pak vrátím.
Počkala jsem, jestli se mi zde přítomní představí, ale to už se přihnal šedý vlk, patrně partner černé matky a já tady vážně nechtěla dělat křena. Proto jsem už jen oznámila: "Těšilo mě, nebudu vás déle rušit." Přejela jsem pohledem všechny přítomné a pak jsem se pomalými kroky vydala dolů po pěšině.

>>> Ledové pláně

Rozbitý sever (přes Ledové pláně) >>>

>>> Shine <<<

Tempo, které rezavý vlk nasadil, bylo rychlé. Ne, že by mi to vadilo. I když žebra, naražená od kosatky, mě při chůzi bolela, ale nebylo to nic, co by potřebovalo lékařskou pomoc. To se spraví samo. Přesto jsem nechvátala tak rychle. Přemýšlela jsem o hodně věcech, co se od té doby udály. Bouře, pak louka a vlk, který mi až moc připomínal mě, ale v dobách, kdy jsem byla mnohem mladší. Tedy ne, že bych byla stará, to vůbec ne. Jenom, bývala jsem divočejší. Na hory plné sněhu, jeskyni, podivné mlžné pláně a pak tenhle divný rozbitý sever. Možná jsem vlkům ze smečky chtěla dát prostor. Možná jsem jen já sama potřeboval prostor na to, abych se srovnala s tím vším tady.
Cítila jsem bolest oné černé matky a chápala jsem ji plně. I když mé děti žily - tedy doufala jsem, že ano. Netušila jsem, jak se jim teď daří, když mě bouře unesla. Sebrala jenom mě? Co když vzala všechny a roznesla je kdo ví kde po světě? Jak jsem to mohla vědět? Nemohla. Byla jsem vyplivnuta tady na tyhle ostrovy. A přes to jsem byla přesvědčená o tom, že dokážu cítit její bolest stejně. Obě jsme byly odtrženy od dětí, ona ale věděla, že to její je mrtvé a já měla jen nejistoty, co se s nimi stalo. Co z toho mohlo být lepší? Ani jedna varianta nebyla dobrá.
Pláně zmizely a začali jsme stoupat? Zřejmě. Nejspíš jsme se ocitli na území smečky, neboť tu bylo cítit mnohem více vlčích pachů. Došla jsem k černé vlčici. Věnovala jsem ji chápavý pohled, ale neřekla jsem nic. Vlastně jsem nikdy netušila, jak správně někoho utěšit. A kdo ví, jestli to vůbec bylo možné. Zrzka jsem nikde neviděla. Zastavila jsem se u ní a čekala.

>>> Einar, Stina, Shine, Hvozdík a Třezalka <<<

Teplý vzduch, který sálal z vlků, kteří měli víc magické síly, než já, mi dělal dobře. Tedy už jsem se nemusela bát, že tady umrznu, protože jsem byla mokrá a dokonce mě trochu opustila i touha zavřít oči a usnout. Protáhla jsem se a když se prozatím neurčilo, kam kdo z nás půjde, rozhodla jsem se alespoň podívat tam, kde byla smečka. Považovala jsem to za dobrou zkušenost a informace o smečce se mi mohla hodit. Už jenom proto, kdybych se chtěla území vyhnout.
Mou prioritou pořád bylo najít portál, který by mě odnesl tam, odkud mě unesl. Jistě, byla to bouře, kdo mě unesl a to doslova. Ale musela existovat cesta zpátky. Nechtěla jsem za žádnou okolnost přijmout fakt, že cesta zpátky prostě neexistuje nebo že je natolik nestabilní, že prostě nelze určit, jestli a pokud ano, tak kdy se znovu objeví.
Pomalu jsem se vydala v patách skupiny vlků, která byla pro mne zcela neznámou, zatímco se mi na krku houpal maličký váček se semínky. Doufala jsem také v to, že si chvíli odpočinu v teple a že se dozvím, kde kdo vlastně nakonec půjde. Možná se dozvím také něco o zdejších ostrovech, když už jsem byla jejich obyvatelkou.

>>> Alatey (přes Ledové pláně)

Některý vlk již odešel, jak jsem si mohla všimnout. Jeden z těch narezlých. Zvedla jsem hlavu. Ležet na ledu se mi nelíbilo, takže i když jsem byla unavená a nejraději bych zavřela oči a usnula, což by nejspíš znamenalo věčný spánek, posadila jsem se. Tu se ozvala žebra od nárazu kosatkou o nichž jsem doposud nevěděla, že je naražené mám. Adrenalin vyprchal a bolest z náhlého uvolnění svalů se dostavila. Tiše jsem sykla, ale snažila jsem se nedat na sobě bolest znát. Nebylo to zase tak hrozné, abych kvůli tomu odpočívala. Byla jsem zvyklá na různé naraženiny. A ty většinou bolely, ale o nic nešlo. Jen o nepohodlí při pohybu.
Nakonec jsem se postavila na tlapy a popošla jsem blíž ke skupince vlků. Zdálo se, že jeden jim pořád chybí? Sice jsem absolutně netušila, o co té vlčici jde. Ani jak bych ji mohla já pomoci, když jsem tu skoro nic neznala, ale: "Pokud se toho nikdo jiný nechopí, tak to vezmu. Sice nevím, kde se co nachází, nejsem tu dlouho, ale udržet směr zvládnu!" Nikdy jsem neměla špatný orientační smysl. V okolí skupiny bylo větší teplo, které bylo o dost příjemnější, než chladný vzduch dál. "Ráda bych však věděla, o co se jedná." Byla jsem mírně nedůvěřivá, ale zároveň i zvědavá.
To už ale vlčice promluvila a řekla toho tolik, že vlastně i zodpověděla mou otázku. Bylo to tedy dané. Souhlasně jsem přikývla, neboť její odpověď, ačkoliv jsem netušila, jak to s magií na ostrovech skutečně je, se mi zdála její slova rozumná.
Pohlédla jsem tedy na pověřené vlky s otázkou v očích, čekající na jejich volbu. Mě bylo jedno, kam půjdu. Klidně vezmu ten směr, který nikdo nechce. Když to nebude v oceánu.
Takže rezavý chtěl na jih. Řekl to

Byla bych ráda pomohla mnohem více, třeba poskytnutím tepla, tak jako rezavý vlk, ale nemohla jsem. Mé síly, jak fyzické, tak i magické, byly vyčerpány. Zůstala jsem ležet na okraji břehu. Vedle vlka, jehož se mi díky magii neznámé vlčice, podařilo dotáhnout až sem, k pevnině. Těžko říci, zda teplo onoho rezavého vlka dosahovalo až ke mně, teplo jsem necítila, ale ani přehnaně zimu. Kouzlo neznámé vlčice z moře pominulo, nejspíš, nevnímala jsem, zda mi kožich září nebo ne a dech se mi pomalu srovnával po tom, co se mi špatně dýchalo a zároveň z toho všeho vyčerpání, takže jsem to nedokázala rozlišit. Podstatné bylo, že jsem žila.
Co bude dál? Otázka vlčete byla i mou otázkou. Tahle zkouška byla příliš náročná. Zřejmě pro všechny. Zjistila jsem však, že teleport, který by mě odnesl domů, zde nebyl. Neměla jsem potuchy, odkud mořská vlčice přišla. Zaznamenala jsem, že hledá čtyři vlky, kteří by něco roznesli po ostrovech. Nehlásila jsem se, protože jsem neměla ponětí o tom, kde se co na ostrovech nachází. K čemu bych ji byla asi tak dobrá? Neznám tady téměř nic a nikoho. Otázkou zůstávalo, co vlastně chtěla roznést? Bylo to dobré, nebo to mělo uškodit? Z jedné strany jsem byla zvědavá, co to má být. Takže jsem se snažila sledovat situaci před sebou. Z té druhé jsem přemýšlela nad tím, zda to nebylo spíš něco, co ostrovy ochromí. Nejspíš nikdo tu vlčici pořádně neznal. Snad až na černou matku, kterou ta vlčice, zřejmě, nějakým způsobem poznala. Co mezi sebou ty dvě měly jsem já mohla jen těžko tušit.

Predátoři - 8
>>> Einar, Zephir, Noelle, Deimos <<<

Věřila jsem, že by mě oheň nepopálil. Využila bych i zbytky magické síly své, ale rezavý vlk s tím nesouhlasil. Možná měl obavy, že by mi ublížil, kdo ví, neznala jsem ho, nemohla jsem soudit, proč to nechtěl. Pohlédla jsem na medúzky, které nám umožňovaly stát na hladině slané mořské vody. Byla jsem přesvědčena, že nic podobného jsem doposud neviděla, ale došlo mi, že je to nejspíš také magie. Už jsem se setkala s jinou formou magie, než byly běžné elementy, však s takovou ne. Jistě, bylo nutné se dostat pod vodu, ale plavat v ledové vodě a potom se táhnout se zátěží, to bylo velice těžké a hrozilo, že zachránce se stane jen další obětí. Na to jsem nemusela být naprostý chytrolín, tohle mi bylo jasné.
Mezi tím, co hnědá vlčice neříkala nic, ale bylo na ni znát, že ten někdo pod vodou je ji samozřejmě blízký, méně rezavý vlk nic dalšího neříkal, ale asi se o něco pokusil. Jestli to pomohlo nebo ne jsem netušila. Doufala jsem, že to pomohlo. Každý pokus, o záchranu vlka pod vodou byl lepší, než se k němu obrátit zády.
Neznámá vlčice, jíž jsem si všimla na začátku, že byla jako první v moři a možná, že všechno se točilo kolem ní, přišla k naší skupince také. Jestli byl ten vlk pod hladinou už poslední, nebyla jsem si jistá, ale doufala jsem, že ano. Že poslední, koho bylo třeba zachránit byl, jenom už v tuto chvíli, on. Odpověď jsem nechala na ostatních, kteří snad měli větší přehled o dění v jejich okolí, než já, která k nim mohla zaměřit pozornost až nyní, co pominulo nebezpečí, které hrozilo mě a třem vlkům, kteří byli odříznutí od pevniny se mnou.
Vlčice vypadala majestátně, kdybych ji měla soudit, pokud tohle bylo její dílo, musela mít velkou moc. Byla snad kouzelnice? Někdo, kdo se specializoval na magie nebo třeba jenom na sílu, která magii vytváří? Možná. Netušila jsem, kdo nebo odkud ona je. Jestli patří k těmto ostrovům, jestli je součástí onoho záhadného teleportu, nebo jestli přišla odjinud či je snad tím, koho nazývají Bohy? Možná, že to budu zkoumat později, až bude nebezpečí zažehnáno, ale teď nebyl čas na větší úvahy, jen na krátkou myšlenku ohledně jejího vzhledu a chování.
Když promluvila, pečlivě jsem ji poslouchala a bedlivě sledovala její zlatě zářící oči. I když i ta čelenka přitahovala pozornost, oči přeci jenom zvítězily a já jsem neměla problém s tím se někomu do nich vpíjet. Lehce jsem přikývla. Jen, co se mě dotkla holí a obzvláště jejím kamenem, pocítila jsem příval energie, který mě zasáhl a změny, které byly s tím spjaté. První, co jsem začala vnímat, bylo, že se mi hůř začalo dýchat. Tohle je zvláštní požehnání! Problesklo mi hlavou. Možná, že jsem na vteřinu i zalitovala, že jsem na sebe nechala neznámou vlčici sáhnout. Dokud jsem se nepropadla do vody, kde jsem pochopila, že to, co mi znemožňovalo dýchat vzduch, mi naopak pomohlo, abych mohla dýchat pod vodou. Zjistila jsem to záhy, neboť tak jak se medúzky pode mnou rozpustily, nestačila jsem se ani řádně nadechnout. Tedy jestli to nebylo způsobeno také tím, že se mi na vzduchu teď dýchalo těžce. Jedno nebo druhé. Možná obojí. Tak jsem brzy pochopila, že dýchat pod vodou mi jde, navzdory logice, snadno. Jako by to byla přirozená věc. Sice jsem nejdříve instinktivně zalapala po dechu, možná i zaplácala tlapami kolem sebe, jakmile mi ale došlo, že se nedusím a dokonce i to, že mi není zima. Tedy ne o nic víc, než na vzduchu, začala jsem se rozhlížet, abych se zorientovala, kde jsem, kde je hladina a kde je vlk, kterého mám zachránit.
Nejdříve jsem neviděla pořádně kde vlk je. Byl hluboko pod hladinou. Nečekala jsem však, až ho zahlédnu z místa, kde jsem se propadla, už jsem měla jasno, kde hladina je a tak jsem začala plavat na opačnou stranu, než byla - do hlubin. Po pár tempech jsem zaznamenala oranžové záblesky, asi oheň, v hlubinách. Jak jsem se potápěla hlouběji a hlouběji, světla ubývalo, teprve nyní jsem si všimla, že můj kožich vydává jakési namodralé světlo. A právě to mi pomáhalo, abych alespoň něco viděla. Nevím, kolik sáhů jsem musela překonat, abych se dostala k vlkovu tělu. Na paměti jsem pořád měla, že kosatky mohou zaútočit kdykoliv. Mohla jsem jenom doufat, že mé zářící chlupy je odradí. Že si třeba budou myslet, že jsem také medúza nebo něco nebezpečného, na co je lepší neútočit.
Konečně se mi podařilo dostat se k vlku. Těžko říci, zda byl ještě při smyslech. Možná ještě nebyl utopený, ovšem, že by jeho reakce byly nějak silné, no vzhledem k tomu, co se s ním dělo, jsem se ani nedivila. Možná už čekal, jenom na smrt, ale ani nad tím jsem neuvažovala. Připlavala jsem k němu a čapla jsem ho za kůži na zátylku, jako matka, když přenáší vlčata. Abych byla upřímná, tak tohle bylo tedy pěkně velké vlče. A také těžké. Srst nasáklá vodou. Jediný chlup na něm nezůstal suchý a kdo ví, kolik vzduchu zbylo v plicích. Byl těžký. Nejlogičtější pro mne v tuto chvíli bylo, vynést ho co nejrychleji k hladině, aby mohl dýchat, byl-li toho vůbec ještě schopen. Bylo namáhavé, odrážet se od masy vody a zamířit i s nákladem k hladině. Kde jsou kosatky jsem netušila. Mohly být dál, ale taky mohly být blízko a zaútočit každou chvíli. Mohli jsme se stát cílem útoku a nic bychom s tím už nesvedli. Nyní to mohlo být mínus dva nebo mínus jeden, jestli budu pomalá nebo a v to jsem doufala, mínus nikdo další.
S každým dalším tempem a odrazem o vodu, jsem cítila, jak mi fyzické síly ubývají. Plavat bylo těžké pro toho, kdo nebyl zrozen pro pohyb a život ve vodě. Vlci normálně neplavali, když k tomu nebyli donuceni třeba tím, že do vody spadli, nebo si nechtěli vyprat kožich. Natož se potápět do hlubin moře. Snad jen ti s magií vody, mohli nalézat zalíbení v tom procházet se ve světě ryb a vodních potvor.
Konečně jsem se dostala na hladinu. Tedy jeho jsem dostala na hladinu. Mě osobně se na vzduchu stále nedýchalo dobře a tak jsem hlavu ponořila pod vodu, čili, vlk ležel na hladině na zádech a na mě. Já plavala ke břehu pod hladinou, stále vlka svírajícího za kůži na zátylku. Takhle jsem moc dobře neviděla, ale byl to jediný způsob, který mi dával smysl, jak vlka dostat na břeh a nedusit se čerstvým, chladným, solí prosáknutým, vzduchem.
Jak dlouho to asi tak trvalo? Co se dělo s ostatními? Když jsme se vynořili, nebyli tam. Ale já neměla čas na to zkoumat, kde jsou. Můj cíl byl nyní, dopravit vlka na břeh. Že jsme se dostali k pevnině jsem poznala tak, že jsme narazili na břeh. Cítila jsem se velice unavená. Doufala jsem, že nás někdo vytáhne, neboť jsem už neměla sílu se vyškrábat na břeh a ani jsem netušila, kdy pomine kouzlo a já budu moci dýchat normálně. Proto jsem zůstávala na pomezí břehu pevniny a ve vodě. Musela jsem počkat, až kouzlo pomine, abych se dostala na břeh úplně. Jestli mi někdo pomohl, pak jsem si nechala pomoci a nechala jsem se vytáhnout na břeh. Pokud ne, vytáhla jsem se tam sama, až jsem mohla dýchat.

Predátoři - 7
>>> Lucian, Echo, Raziel, Einar, Zephir, Noelle, Deimos <<<

Raziel se pomalu vydal k pevnině. Jeho syn Echo se ho držel a snažil se otci pomoci. Raz vybízel mě i Echa, abychom pomohli ostatním, kdo ještě setrvával na moři. Protože Raziel nepotřeboval další pomoc ode mě, zdálo se totiž, že Echo se o něj postará, alespoň než se dostanou na pevninu, rozhlédla jsem se kolem sebe. I Lucian se dostal na kru a chvíli si na ni odpočinul, než se k němu dostal Echo a vydali se k pevnině.
Jediní další vlci, kterých jsem si všimla, byla skupinka dvou rezavých a jednoho hnědého vlka. Někdo musel být pod hladinou, protože všichni civěli na jedno místo. Když už se mi podařil klus, rozklusala jsem se jejich směrem. Samozřejmě jsem si dávala pozor, abych neuklouzla. Neběžela jsem moc rychle. Vzala jsem to přes nejbližší kru, protože jsem nedůvěřovala tělům medúz natolik, že bych po nich třeba nahodila tlamu a neskončila znovu v ledové vodě, až se budu otřepávat a zbavoval zmrzlé vody z kožichu. Na kře jsem se zastavila učinila otřepání se. Zmrzlé kousky vody mi ze srsti odletovaly jako malé kroupy. Po otřepání jsem seskočila z kry a doklusala jsem k, již zmíněné, skupince vlků. Právě ve chvíli, kdy rezavý vlk říkal, že pokud zůstane pod vodou příliš dlouho, utone z chladu.
"Jestli umíte vytvořit kolem mého těla vzduchovou bublinu, zapalte mě a já pro něj skočím." Pronesla jsem vážným hlasem. Věděla jsem, že mi oheň neublíží, ale moje magie byla slabá na to, aby mě dostatečně ohřála, abych mohla plavat v ledové vodě, z níž mi už i teď svaly ztuhly v nepříjemném napětí. Ale pokud by měl někdo silnou magii, takhle by šlo zajistit, abych mohla plavat a chlad mi přestal tuhnout svaly. "Udělala bych to sama, žel, cesta na tyto ostrovy mi sebrala téměř všechnu sílu,"

Predátoři - 6
>>> Lucian, Echo, Raziel <<<

Teprve až se mi podařilo popadnout více dechu, mohla jsem vnímat své okolí víc. Porozhlédla jsem se kolem sebe a stále plavala vedle Echa. Všimla jsem si, teprve nyní, že někteří vlci mohli chodit po hladině, jako před tím Luc. S vypětím sil, neboť chlad mi svíral hrdlo, jsem odpověděla Echovi k lucerně: "Ne, tu má Raziel." Přeci ji Echovi vzal, když ten se škrábal na kru. Rozhlížela jsem se kolem sebe dál a potom jsem se pokusila vylézt na hladinu. "Echo, ty medúzy, dá se po nich chodit." Zvolala jsem, bylo těžké mluvit delší věty, když vám byla zima a tuhl vám snad i morek v kostech. Vylézt na hřbety medúz ale nebylo jednoduché. Bylo to vůbec možné? Tady mi opět pomohla magie vzduchu, který se mi prohnal pod tlapami a jako by mi pomohl vylézt na hladinu. Ovšem ne jenom ta magie. Roli v tom sehrála i menší vlnka vzniklá tím, jak velryba drcla opět do Echa. Když se zjevila tak blízko, napomohla mi se dostat nahoru, ale i tak to mnou trochu otřáslo. Nejraději bych se otřepala, bylo mi však jasné, že tady to nepůjde. Echo se zdál být v pořádku, kosatka do něj jenom šťouchla. Doufala jsem, že mě slyšel a pokusí se také vylézt na medúzy. Náhlý křik vlčete mi přivodil dost silné sevření žaludku. Když křik pominul, mohla jsem se pohnout. Spatřila jsem Raziolovu lucernu. Tedy spíš Lucianovu v držení Raziela. Udělala jsem nejistý krok po tělech medúz. Šlo to. Mířila jsem k Razielovi, ale ten byl stále pod hladinou vody. Spatřila jsem dokonce i Luciana, který se vynořil u kry. Ten mohl být v bezpečí, ale Raziel byl pořád daleko od jakékoliv pevniny. Po nejistých krocích jsem se pokusila o klus k místu, kde svítila lucerna. Na hrudi mi vyšlehl plamínek a já doufala, že si ho Raziel všimne a poplave vzhůru k ohni. Stala jsem se pro něj majákem. Záměrně jsem nezapalovala tlapy, abych nevyplašila ty medúzy. Čekala jsem na chvíli, kdy se vynoří, abych ho mohla chytit a vytáhnout.

Predátoři - 5
>>> Lucian, Echo, Raziel <<<

Stalo se to tak rychle. Echo nás dohnal a také se mu podařilo vylézt na kru. "Výborně." Pochválila jsem ho. Jenomže se asi ani ohřát nestačil další vlnobití nás shodilo do ledové vody podruhé. Co vám mám povídat. Nebylo to vůbec příjemné a abych pravdu řekla, ani mi srst nestačila oschnout, když už se opět máčela v ledových vodách severního moře. A tohle má být jako co?! Prolétla mi hlavou myšlenka. Pochopitelně se mi nelíbila chladná voda plná ledu, jako by se jeden koupal přímo v ledové tříšti, což vlastně tak i ve větším měřítku bylo. Moc jsem toho nestihla sledovat. Byla mi zima a musela jsem se snažit plavat a stíny, které kolem nás kroužily nabývaly jasnější rozměrů. Co jsem stačila postřehnout, bylo jen blízké okolí a tedy to, jak Raziel byl vyzdvižen nad hladinu, "Razi!" vyjekla jsem. A po té v obří tlamě stržen zpátky. Nejspíš mě ani neslyšel, avšak i kdyby ano, nebylo by mu to nic platné. V tuto chvíli jsem absolutně nevěděla, jak mu pomoci. Kdybychom nebyli ve vodě, použila bych oheň, ale takhle? Sice by mi moc nejspíš nepomohl, neboť tato magie mi zde zeslábla, ale i tak bych se pokusila jej použít. Jenomže pod masou vody to bylo k ničemu.
Na nějaké přemýšlení nebyl vůbec čas a dokonce ani na to, abychom se snažili dostat zpátky na kru, neboť se objevila obří hlava a narazila přímo do mého a Echova těla. Náraz byl silný, jako by do vás narazil jelen. Jediná výhoda byla v tom, že to nemělo parohy a že dopad byl do vody. Ale i tak, začala jsem lapat po dechu, který mi ta ryba vyrazila. Cítila jsem na hrudníku bolest a snažila jsem se dostat na hladinu. Když se mi to povedlo, Slyšela jsem tlumeně volat Echa. Tedy myslím, že to byl on. Pořád jsem ještě nemohla dýchat. Pomohla mi až magie vzduchu, který mi vánek nahnala do tlamy. Přišlo mi to zvláštní a ucítila jsem menší oslabení, jako když jsem používala svou magii ohně. Že by tohle bylo to, o čem mluvil Echo? Na kře jsem nechápala o čem mluví, ale teď by jeho slova dávala smysl. Ovšem přemýšlet nad tím teď nebyl čas. Chlad se mi zavrtával do kůže a pod ní a já se rozhlédla, abych zjistila, že nás ta ryba hodila dál od břehu. Po Razielovi nebylo vidu ani slechu. Echa jsem si všimla kousek ode mne. O trochu dál, než před nárazem. Plavala jsem k němu, aby jsme nebyli jednoznačné cíle: "Echo, kde je Raz?" Chraplavě jsem zvolala. Pořád jsem jeho světlou srst nikde neviděla. Snad ho ta ryba nesežrala! Pomyslela jsem si.

Predátoři - 4
>>> Lucian, Echo, Raziel <<<

Vylézt na břeh, bylo rozhodně jednodušší, než se vyškrábat na mokrý led. Tady i drapy hrubé a pevné mohly jednoduše selhat. Ale já jsem byla zvyklá se nevzdávat a tak jsem se pořád snažila i za povzbuzování Raze a nakonec se mi podařilo na kru se vyškrábat. "Díky," vydechla jsem udýchaně. Když jsem se ocitla na ni, zůstala jsem chvíli ležet a lapala po dechu. Ale zima mě donutila se začít hýbat. Použila jsem i magii ohně a ohřála jsem trochu vzduch kolem mě i kolem Raze, který byl na kře jako první. Až se na led vydrápe i Echo, jak jsem pochopila, syn Raziela, tak i on se zahřeje teplým vzduchem. Možná jsem si to úplně neuvědomovala, ale rozhýbala jsem i lehce ohřátý vzduch a tak srst na našich tělech mohla uschnout rychleji. Ovšem cítila jsem, že moje magie byla tady na ostrovech o dost slabší, než na pevnině. Možná se při té teleportaci nějak poškodila.
Ale nelenila a když už byla nahoře, snažila se pomoci vytáhnout i Echa na kru, až se k ní dostane.

Predátoři - 3
>>> Lucian, Echo, Raziel <<<

Přikývla jsem na souhlas s tím, že ráda pomohu s vysušením a zahřátím, až se dostaneme všichni na pevninu. Byl holý nesmysl se o to pokoušet nyní.
Zpočátku jsem netušila o čem to hnědý vlk mluví, ale představil se také a tak jsem znala jména všech. Pochytila jsem, že svetloicasý vlk se jmenuje Luci.
Vlna, která se zvedla po té, co se pokusil Luc nás odsunout ke břehu, nás nakonec vyklopila do ledové vody. Byl to hodně nepříjemný šok. I když totiž čekáte, že to bude hodně studené, stejně vás ten chlad ohromí. Začala jsem samozřejmě máchat tlapami, abych se udržela na hladině.
Něco pod hladinou skutečně bylo. Vyhodilo to Luce nad hladinu a jen ploutev naznačovala, že se ta věc rozhodla plavat k nám. Opravdu se mi nechtělo čekat na to, až se to k nám dostane. Začala jsem usilovně plavat ke kře a hlas Raziela mě jen ujistil o tom, že musím dát do toho vše. "Echo, dej pozor, ať neztratíš tu Lucernu." křikla jsem na hnědého, čert ví proč, ale zřejmě by nebylo dobré, kdyby zhasla. Alespoň tak mi to přišlo. Nebo mohla způsobit, že po ní šla ta bestie? Doplavala jsem ke kře a škrábala se nahoru.

Predátoři - 2
>>> Lucian, Echo, Raziel <<<

Dvojbarevný vlk, jehož bych si možná i lépe prohlédla, kdyby na to byla příhodná doba, což ale nyní rozhodně nebyla, udělal totéž co já a lehl si na chladný povrch kry. Pobízel i toho druhého, aby také učinil stejně. Byla jsem za to ráda. Dvou vlků hledajících stužky jsem si ani moc nevšímala. Tedy v tenhle okamžik bylo důležitější něco jiného. Slova dvojbarevného mě zaujala a tak jsem se podívala do vody, jestli to něco také zahlédnu. Nezkoumala jsem ale příliš dlouho. Co říkal o podchlazení byla pravda. Vody v takových oblastech byly skoro stejně tak ledové jako samotný sníh a led. "Oheň." Dala jsem mu odpověď na otázku. To, že jsem získala i magii vzduchu jsem zatím nevěděla. I když bylo pro mě trochu překvapující, že jsem cítila tuhle skupinu vlků už z poměrně velké dálky. Přičítala jsem to však tomu, že foukal na ledových pláních silný vítr. Možná jsem se mýlila a nebylo to jen větrem samotným. I mě bylo jasné, že musíme jednat rychle a na zdvořilé řeči bude čas jindy.
Vlk se svítícím ocasem mě však překvapil, neztrácel totiž hlavu. A i v situaci v jaké byl, se snažil nám pomoci, jako by si neuvědomoval, že ve větším ohrožení je on sám. My měli alespoň pevnou půdu pod sebou, prozatím. Mohlo se to rychle změnit, to jsem nepopírala, ale i tak mě překvapilo, že vlku ve vodě záleželo víc na tom, aby zachránil nás než na tom, aby se vyškrábal na kru celý.
Hnědý vlk udělal to, oč byl požádán od Světloocasého a ten se následně odpoutal od kry a učinil něco neočekávatelného. Zřejmě to byla jeho magie. Bryce se jen mohla dívat na to, jak vlk udělal několik kroků od kry a následně jej spláchla vlna. V tuto chvíli pro něj nemohla udělat nic.
"Co teď?" s pohledem upřeným na místo, kde zmizel Lucien jsem se zeptala Raziela a Echa. "Jinak, jsem Bryce." Představila jsem se, abychom na sebe nemuseli volat 'Hej ty'.

Predátoři - 1 - ZAČÁTEK
>> Lucian, Echo, Raziel <<<

Než kdokoliv mohl zareagovat na můj pozdrav, událo se hned několik věcí. Přišli další vlci, kteří stejně jako ostatní zde, pravděpodobně, nic nevěděli. Netušili, co se stalo, co se právě teď děje a co se ještě bude dít dál. Ani já to nevěděla, ale v okamžiku začal led pod tlapami některých vlků prostě praskat a než stačili uniknout, zahučeli do ledové vody. Instinktivně jsem udělala krok vpřed, ale led, kra, na níž jsem se vyskytovala s dalšími dvěma vlky, se zhoupla a já musela udržovat balanc, abych také nezahučela do vody. Nejblíže naší kře byl vlk, kterému svítil ocas (Lucien), co jsem stačila postřehnout před tím, než se led roztrhl a vytvořil několik ker na nichž jsme uvízli (s Razielem a Echem).
Pohledem jsem přejela situaci kolem nás. Bylo-li možné dostat se na jinou kru nebo na břeh a také mi vrtalo hlavou, jak nejlépe pomoci vlkům ve vodě. Přes to, že byla naše kra dost malá, mohl by se jí světloocasý vlk (Lucien) alespoň chytit. Lehla jsem si na zem a zakřičela na vlka ve vodě: "Chyť se té kry!" Pak jsem se ohlédla po dvou vlcích, co se mnou byli na kře (Echo, Raziel).

Tajga (přes Ledové pláně) >>>

Dostala jsem se velmi rychle na jakési ledové pláně. Byl tu sníh i na konci léta a chlad. Vítr se mi ihned opřel do zad a hnal mě dál kupředu. Šla jsem tam, odkud se ten velký paprsek zjevil a nezastavovala jsem se. Doufala jsem, že to co najdu bude teleport, který mě vezme domů, tam kam patřím a proto jsem se držela svého svižného tempa. Byla jsem zvyklá nevzdávat se a pokud jsem chytila stopu, i kdyby byla marná, jako tahle, nedala jsem se odlákat, dokud jsem si nezjistila o co se přesně jedná. I teď jsem pořád šla zasněženou krajinou, dokud mě do nosu neudeřil pach mnoha vlků. A nemýlila jsem se. Brzy po té, co můj nos odhalil přítomnost vlků, jsem dorazila na místo, kde jich opravdu několik bylo. Co tady dělaly mě zajímalo hodně, ale jak to nejefektivněji zjistit?
"Zdravím," začala jsem tedy neutrálně a čekala, kdo zareaguje a jestli se nedozvím cokoliv i tak, aniž bych se musela ptát, co se to tady děje. Musela jsem se trochu zorientovat.
Jak jsem se rozkoukávala, zjistila jsem, že tu byli i tři vlčata, několik vlků na břehu a jeden další... na kře? Ano, zdálo se, že někdo je na kře na hladině rozbouřeného moře. Určitě potřebuje pomoc, ale jak to udělat tak, aniž by se zachránce utopil?