Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mlžné pláně (přes Začarovaný les) >>>

Kráčela jsem mlhami dokud se nerozestoupily a já se neocitla před lesem. Byl to hned na první pohled odlišný les, než normální lesy bývají. Moc jsem si ho nemohla prohlédnout, neboť byla noc. I když nad ránem, ale pořád nebylo dost světla, aby mi všechnu svou krásu odhalil v plném světle. Dokázala jsem ale vnímat, že je to něčím pozoruhodný les a už jenom to, jak vypadal, nasvědčovalo, že musel být výjimečný.
Ocitla jsem se na druhé straně a v tom jsem to spatřila. V dálce prořízl nebe jakýsi modrý paprsek. No, bylo to velké. Ihned mě napadlo, že by to mohlo souviset s tím, jak jsem se sem dostala. Mohlo by? Přivřela jsem oči a snažila se ten paprsek prohlédnout si, ale i na tu dálku byl silný. Přimělo mě to však přidat do kroku a tak jsem ani v této nové oblasti, která už vypadala jako běžný les, nezůstala dlouho. Musela jsem zjistit, co je to světlo na severu zač.

>>> Rozbitý sever (přes Ledové pláně)

Své odpovědi jsem dostala. A líbilo se mi, jak pěkně to Áslef umí se slovíčky. Musela jsem se lehounce pousmát. To byla totiž skutečně krásná odpověď. Ještě mi pořád zněla v uších jako ozvěna. Možná proto, že byla také nástinem jisté obavy, která se mi rozhodně nezamlouvala a jíž jsem se chtěla vyhnout. Totiž to, že tady asi ztvrdnu mnohem déle, než jak by se mi líbilo.
Střihla jsem uchem a dobře naslouchala vše, co mi řekla. Mluvila o nějakém obchodníkovi. To budu muset ještě zjistit, kdo to je a co má znamenat. Měla jsem alespoň další položku na seznamu.
Přerušilo nás volání. Někdo volal vlčici s jizvou přes oko. To vypadalo jako by to skutečně bylo na mou nynější společnici v mlze. Přikývla jsem, když se to potvrdilo. "Ano, zřejmě ano." Zareagovala jsem na to. Bylo tedy na čase a Áslef se rozhodla volání z mlhy vyslyšet. "Mě též bylo ctí." Odpověděla jsem a už jen sledovala, jak mizí s poslední větou. "Les se zlatým listím, dobrá." To už jsem si řekla spíše pro sebe. Když jsem osaměla, rozešla jsem se dál svou neznámou cestou.

>>> Tajga (přes Začarovaný les)

Střihla jsem uchem k vlčici. Očividně měla mnoho zajímavých zkušeností, když jsem ji tak poslouchala. Přišlo mi, že zde je už možná dlouho. "A jsi tady, tedy dlouho?" Zkusila jsem se dozvědět víc. "Znáš dobře tyto ostrovy?" I za tu krátkou dobu, co jsem zde byla, stihla jsem zjistit, že ostrovů je víc a dá se mezi nimi přecházet. A to jsem mnoho míst nenavštívila. Vlastně by se dalo i říci, že jsem stále čerstvá a nová. Ovšem moje vyrovnanost mi nedovolila panikařit. Prostě jsem tento fakt brala takový jaký byl.
"Takže se tady občas dějí i neobvyklé události?" Vlčice taky mohla mít třeba jenom halucinace, ale kdo ví. Byla jsem tady, ne? Takže proč by nemluvila pravdu? Vlastně bylo jedno, jestli jen tak blábolila nebo říkala skutečnost. Jak to je jsem se měla určitě dozvědět. Jednou to přijde. A třeba jednou najdu i cestu domů. Musím být zkrátka trpělivá i když trpělivost není zrovna silnou stránkou ohnivých vlků. Výchova a disciplína mě ji ale naučila. Trochu.
"Chápu. Takže tyhle ostrovy si prostě čas od času unesou nějakého vlka jen tak, aby zachovaly diverzitu? Zajímavé." A cesta zpět je pořád ukrytá v mlze stejně jako tahle mlha, která nás obklopovala.

Děkuji za akci, byla super!♥

Vše samozřejmě Bryce

Bonus/slevu chci do Svatyně
Element - vzduch
tlapku do ohně
♥♥♥

Zapsáno

Ani já neslyšela o bouři, která by se chovala jako by byla živá. Jako by byla nějaký predátor, který ale jen a pouze unáší bytosti a vyplivne je někde úplně jinde na tisíce kilometrů daleko od místa, kde je tak sprostě vcucla. Přikývla jsem, bez ohledu na to, jestli to v té mlze mohla vidět nebo ne. "Hm, zní to jako nějaká báchorka, ale ano, ta bouře, nebo to, co tak alespoň vypadalo a čím se zdála být, byla skutečně divná a neobvyklá, ale jsem tady." Odfrkla jsem si tiše. "Jako asi dost vlků, kteří se na ostrovy dostali." Ani já jsem jsem přirozeně neznala způsoby jak se sem vlci dostávali, prakticky jsem hovořila zatím pouze s jedním a ani jsem se ho na to nezeptala. Věděla jsem, že také není zdejším vlkem, ale neptala jsem se jakým způsobem se na ostrovy dostal.
Se zájmem se na ni upřela své oranžové žhnoucí oči. "Možná, že tvá cesta nebyla tolik dramatická, ale také nebyla zcela přirozená. Ještě jsem neslyšela, že se někdo propadl do jiného světa nebo na jiný kontinent." Možná se zdálo, že můj příchod byl zajímavější, ale to mohlo být jen zdání a i kdyby ne, určitě to mělo stejné následky.
"Ponurejší metody?" Střihla jsem uchem. Zajímalo mě, co by to mělo být. Jaké měla zkušenosti nebo co slyšela.
"Než ses tady objevila, plánovala jsi něco takového, nebo se ti to prostě jenom přihodilo?"

Věděla jsem jak jsem se sem dostala. Tedy částečně jsem věděla, ale proč se to stalo, to mi bylo záhadou. "Já jsem se na ostrovy dostala při záhadné bouři. To si takhle jdeš po horách a najednou se přižene podivná písečná bouře." Začala jsem mluvit. Nevadilo mi to. Když bylo třeba, dokázala jsem držet tlamu zavřenou, když ne, uměla jsem mluvit. "Logicky se chceš před bouří schovat, tak zalezeš do první jeskyně, kterou se ti podaří v bouři najít a co se nestane? Ta bouře vleze za tebou. Jo, slyšíš dobře. Jako by byla živá. Vleze do jeskyně a vcucne tě do svého chřtánu. A pak tě vyplivne neznámo kde." Stručně, jasně a hlavně barvitě jsem ji popsala, co přesně se mi stalo. Když jsem nad tím tak uvažovala, asi to nebyla standardní teleportační stezka, kterou by jakýkoliv teleportu znalý cestovatel očekával.
Na uvítanou jsem kývla. "Díky, zřejmě se zde přeci jenom chvíli zdržím." Mohla jsem jsem si snad vybírat? Kdyby ano už by mě tu nikdo další nepotkal.
"Bryce," švihla jsem po ní svým jménem na oplátku, když mi sdělila ona její.

Čekala jsem, naslouchala. Zvuky, jako by se mlhou nesly zkresleně. Mohlo tomu tak skutečně být? Bylo možné slyšet přes drobné kapičky mlhy zvuky jinak? Pokud ano, kdo by je slyšel lépe než-li uši nás, vlků? Možná ještě tak uši srn a laní, zajíců nebo veverek. Ze slov jsem už hádala, že to je samice, ale odkud a kdy přesně se její tělo vynoří, to jsem mohla skutečně jenom hádat. Bude to tady? Támhle nebo odtud?
Nastal večer. Ale ono to stejně už nebylo tak úplně poznat, protože tma padla na tyhle ostrovy mnohem mnohem dříve, už odpoledne. Vítr ustal a tak se mlha přestala prakticky skoro pohybovat. Nad hlavami se nám rozlehlo zahřmění.
Chvíli jsem mlčela a pak se musela nad tou větou pousmát. Ano, zpropadené místo. Ona mohla mít na mysli tuhle pláň, já třeba tyhle ostrovy. Ale nerada bych je soudila bezhlavě jenom tak. Nakonec bych jim také mohla být vděčná, neboť jsem mohla skončit kdo ví kde, ne-li být rovnou mrtvá. Co když jsem ale byla mrtvá a tyhle ostrovy byly jenom parafrází na posmrtný život?
"Zdravíčko," opětovala jsem pozdrav neznámé. "Mělo by mě tedy těšit, že máte potěšení z mé přítomnosti zde i když já sama si nejsem jistá, zda mě těší být na ostrovech místo toho tam kde bych měla být." Nakonec jsem pronesla poměrně dlouho větu. Dávala smysl? Samozřejmě jsem ale chápala, že je nejspíš ráda, že někoho v té mlze potkala a ten někdo nebyl třeba medvěd.

Mlha byla na různých místech různě hustá. Chvíli jsem viděla dál, chvíli zase skoro nikam a sotva tak na špičku nosu. Za tu dobu, co jsem se tedy pohybovala mlhou a mlžnými pláněmi, jsem se soustředila na ostatní smysly. Měla jsem dojem, že mraky na obloze této atmosféře jenom dodávaly na intenzitě.
Měla jsem dojem, že slyším kroky. Ale mohlo se mi to jenom zdát. Kdo by neslyšel i to, co ve skutečnosti neexistovalo, když měl všechny smysly napjaté jako struny? To se stávalo. Takže mohla jsem slyšet někoho nebo něco, ale také to mohla být jenom halucinace.
Ovšem, že to, co jsem zaslechla nebyl jenom klam se ukázalo hned po té, co jsem zaslechla hlas a otázku. Nezvyklé. Prosté. Obyčejná otázka a jak změnila všechen náhled na situaci a úvahy o klamu či realitě.
Uvažovala jsem, zda se ozvat nebo vytratit. Mohla jsem prostě mlčet a zůstat na místě, nebo zmizet v mlze, ale proč bych to dělala? Pokud se někdo ptal takhle jednoduchou otázkou, musel si být jistý sám sebou nebo tím, že zde nehrozí nebezpečí útoku jakéhokoliv predátora. Možná zde nebyli velcí predátoři. Ale to se nedozvím, pokud se nezeptám a nezjistím víc o ostrovech i o možnosti odtud odejít.
Rozhodla jsem se tedy, že odpovím. "Jsem tady." Po této větě jsem naslouchala a čekala kdo se objeví.

Vlčí jezero >>>

Čím déle jsem kráčela pod oblohou bez slunce, tím větší jistota ve mne vzkvétala, že na večer se tady možná strhne pořádná bouřka. Mohla jsem se ale i mýlit a třeba se mraky protrhnou. Ta temná clona se mi však nelíbila. Kdo ví proč. Možná mi jenom připomínala tu příšeru, bouři, která mě unesla a dopravila právě sem, na ostrovy. Kdybych měla jistotu, že je to ona a že mě může dostat zase zpátky, asi bych se ji vrhla vstříc a nechala se s klidem unést domů. Však tuto jistotu jsem neměla. Mohla mě také vyplivnout jinde. Tisíce kilometrů daleko od domova. Ani teď jsem neměla jistotu, kde to vlastně jsem. Jak daleko odtud je má rodina. Nevěděla jsem.
Údolí se změnilo v mi neznámou pláň, která jako by chtěla podtrhnout aktuální počasí. Místy se válela mlha. Ale v dálce ji přibývalo. I tak jsem pokračovala a věřila, že někde musím najít vhodné místo nebo dokonce další portál. Vítr napomáhal alespoň tomu, že se mlha pohybovala a tak nebyla vždycky všude stejně hustá. Na druhou stranu to také vytvářelo určitou iluzi, že se vlk pohybuje rychleji nebo pomaleji, než jak se ve skutečnosti pohyboval, v závislosti na tom, ze kterého směru vít vál a kam mlhu kutálel.
Musela jsem být víc ve střehu. Musela jsem se více spoléhat na ostatní smysly. Třeba sluch. Zrak a čich mohly být tímto prostředím lehce ošáleny, ale sluch nikoliv.

Krápníková jeskyně přes Sněžné tesáky >>>

Hory ve kterých jsem už nějaký ten čas strávila, byly chladné i v létě. Nemohla jsem uvěřit, kolik času už uplynulo od chvíle, kdy jsem se ocitla na těchto ostrovech. Věděla jsem, že bych měla znovu pokračovat a jít dál, protože když zůstanu na jednom místě, nikdy nenajdu cestu domů k rodině. A toto vědomí mě hnalo dál a já zdolávala svahy hor. Za Lokim jsem se už neotáčela. Když bude chtít, určitě mě najde. Ale já jsem potřebovala hledat cestu z ostrovů a ne poslouchat, že to nejde a stát na místě.
Kráčela jsem údolími a svahy, až na mě za jedním z vrcholů, vykoukla plocha jezera. Neváhala jsem a začala k němu sestupovat. Chtěla jsem uhasit žízeň. Ačkoliv bylo větrno, dokonce se kdesi v dálce stahovala mračna, bylo i tak dusno. A nebo se to tak jevilo jenom mě, že jsem vynakládala úsilí pro překonání hor? To bylo fuk.
Stanula jsem u břehů jezera a pocítila, jak z něj stoupá chlad. Voda musela být studená, což se mi také potvrdilo, když jsem se z něj napila.
Po osvěžení jsem pokračovala dolů do údolí.

>>> Mlžné pláně

Pohlédla jsem na vlka. No, zřejmě neměl na srdci nebo spíše na jazyku dalších slov. Nejspíše jsme byli oba unavení? Asi. Pamatuji si, že jsem si prohlížela jeskyni, která byla zdobená různorodými krápníky a možná právě to mě ukolébalo ku spánku. Jak dlouho jsem spala, tak to jsem vážně netušila, možná jsem se konečně po dlouhé době vyspala dobře. Cítila jsem se plná síly, ačkoliv ne té magické. Protáhla jsem si končetiny i záda a zvedla se. Zůstávat v jeskyni jsem neměla v plánu.
Můj společník stále spal. Alespoň jsem si to myslela. Došla jsem k východu z jeskyně a otočila hlavu na spícího. "Jsi zajímavý, snad se ještě setkáme," pronesla jsem polohlasem k Lokimu. Ráda bych počkala až se vyspí, ale cítila jsem, že tady na tomhle místě jsem už strávila příliš času a vždycky jsem byla dost sebejistá na to, abych nepotřebovala doprovod. Vždycky jsem si poradila sama a tak i teď jsem se pousmála do koutků a vykročila ven do poněkud větrného odpoledne.

>>> Vlčí jezero přes Sněžné Tesáky

1. Bryce
2. 1 účast
3. je mi to jedno
4. A i B je možnost

Sněžné tesáky >>>

Musela jsem se nad jeho odpovědí, ohledně toho, jestli mu mám říci, až cestu z ostrovů najdu, uchechtnout. Také jsem to udělala a to i docela tak zřetelně, že si toho musel všimnout i když jsem se vyloženě hlasitě nesmála. Kráčeli jsme horami a byla jsem ráda, že při tom horkém dni jsme se vyskytovali a pohybovali právě v horách, kde bylo o něco příjemněji, díky zasněženým vrcholům. Kdyby jsme měli procházet loukami, asi by nás to vedro upeklo za živa. Ale když jsem zaznamenala nějakou jeskyni, dost mě to táhlo, abych onu v hoře zející jámu šla prozkoumat.
K večeru se dokonce zvedl vítr, což bylo příjemnější, ale ani tak mě to nedonutilo změnit názor na průzkum jeskyně. Zamířila jsem tedy k jámě. Střihla jsem uchem ke svému společníkovi. Byl zvědavý a celkem chytrý, ale já jsem nebyla připravená na to, abych mu toho o své rodině prozradila příliš. Nemusel vědět všechno, ale očividně mu došlo, že jsem někoho opustit musela. Nic méně, mohl si cokoliv domýšlet a bylo to pouze na něm, co si domyslí. Já jsem mohla potvrdit nebo vyvrátit domněnky. Mohla jsem mu ale i lhát nebo mu neříct vůbec nic. "Třeba jsem tam měla dobré postavení." pronesla jsem a lišácky na něj mrkla. Sledovala jsem ho a zkoumala, jak na to zareaguje. Ale říkat mu o vlčatech jsem ještě nechtěla. Nepotřeboval to vědět. Snažila jsem se tak chránit je i sebe. Momentálně to totiž byla slabina, kterou jsem tomuhle cizinci, byť byl pohledný, nehodlala naservírovat přímo pod čumák. "Myslím, že dost vlků, kteří sem byli přeneseni, museli mít nějaký život jinde, to přece dává smysl. A i já měla určité plány a nějaké ty zvyklosti." Nakonec jsem se rozhodla pro tuto strategii, kdy jsem neřekla pravdu, ale ani nelhala.
Vešla jsem do jeskyně, která se nakonec jevila jako mnohem větší, než jak se zdála z venčí. "A ty? neměl jsi snad nějaké plány, tam odkud jsi se dostal semhle? Nebo tam byl také tvůj plán páchat chaos? Možná ti to nakonec třeba i přišlo vhod, když tě to vyplivlo tady?" Zazubila jsem se na něj. V očích se blýsklo. Bylo docela zábavné, když jsme se takto oťukávali a jeden druhého zkoušeli.

Mraky na obloze se protrhaly a zdálo se, že den bude docela horký. Tady v horách to však nebude tak znatelné, jako třeba na loukách, takže jsem mohla být vlastně v pohodě. Přemýšlela jsem, co teď dělat. Jasně, hledat portál, který by mě vrátil domů k rodině, ale kam se vydat? Pohlédla jsem na toho vlka, který by se tak krásně hodil do naší partičky, kdybychom byli na úplně jiném místě, než když jsme trčeli tady. On i já jsme byli uvězněni na ostrovech a nemohli jsme s tím nic dělat - zatím! Možná, že kdybych neměla partnera a vlčata, možná bych i začala přemýšlet o tom, jaké by to asi s takovým vlkem bylo. Nejspíše by mě čekala kopa srandy. Jenomže zatím jsem neměla ani chuť pomýšlet na to, že by cesta domů neexistovala. Nevzdávala jsem to. Společností tohohle vlka jsem tedy nemusela nijak pohrdat, neboť byl rozhodně zajímavý.
Zadívala jsem se na něj. Na tváři mi pohrával divoký, nicméně ne naštvaný, výraz. Patrně se mu nedařilo mě rozhodit, abych třeba začala panikařit. Ne, pro paniku jsem nebyla vychována. "Dík. Pokud ji najdu, tak ti třeba dám vědět, když budeš mít stále ještě zájem odtud vypadnout." Zasmála jsem se a mrkla na něj oranžovým okem. Ale nyní jsem stejně neměla na výběr a musela se přizpůsobit prostředí.
"Co jsi zatím o těchto ostrovech zjistil?" Zeptala jsem se ho s upřímným zájmem zjistit co nejvíce. Nechtěla jsem tady stát na místě a přemýšlet o tom, co dál. Chtěla jsem jednat a tak jsem vykročila nějakým směrem. Ještě jsem se na Lokiho zadívala: "Tak jdeš?" Pobídla jsem ho a sama jsem vyrazila vstříc tajům ostrovů. Doufala jsem, že půjde za mnou, ale i kdyby nešel, rozhodně bych se z toho nehroutila a nedoprošovala se ho. Věřila jsem však, že půjde a nezůstane tam jen tak stát. Ono také nebylo od věci, ukázat mu, že nejsem jen ovečka, co se nechá slepě vést pěkným cizincem. Na tváři mi pohrával šibalský úšklebek. Teď jsem, pro změnu, já testovala jeho.

>>> Krápníková jeskyně

Nakonec jsem vstala a došla ven z jeskyně. Krásný den doslova vybízel k procházce. Možná i sliboval koupel v nějakém jezeře, ovšem hádala jsem, že tady v horách by kdejaká voda byla dost studená i když okolní vzduch říkal něco jiného. Tak či tak, nemělo smysl se dál povalovat v jeskyni.
Nad jeho větou jsem se musela ušklíbnout a lehce se uchechtnout. Byl to rozhodně zajímavý vlček a dokonce měl i určitý smysl pro drzost, řekla bych. Ale já rozhodně nehodlala vypadat jako nějaká vystresovaná, vyděšená laňka, což si myslím, že se mi i dost dobře dařilo.
"Já se nevzdávám jen tak," krátká pomlčka a zkoumavý pohled na Lokiho, "...bez boje," na slovo 'boje' jsem dala samozřejmě zvláštní důraz. Chytrý vlk by tak mohl rozluštit, že boj byl něco, co mi nebylo až tak proti srsti. Ostatně tomu mohly napomoci i mé jizvy, ale ty nebyly tak lehce viditelné. Jeden by se musel pročechrat mou srstí, aby na ně narazil, ale byly tam. Já jsem o nich věděla, však nedělala jsem z nich nějakou zvláštní vědu. Byly to zkrátka jen známky toho, že existují i další vlci se stejným odhodláním se rvát, jako já. Známky toho, že měl někdo štěstí na správný úder, ale také známky toho, že problémy a já jsme kámoši. "Rozhodně to nevzdám po první noci strávené tady." To, že o únikové cestě moc vlků nevědělo, ještě nutně neznamenalo, že neexistuje a já měla dost silný důvod k tomu, abych ji hledala. Nikdy bych si neodpustila, kdybych se o to ani nepokusila. Taková jsem totiž nebyla. Musela jsem se přesvědčit sama a s nadějí bylo mé odhodlání silné a pevné a ani řeči někoho dalšího, kdo tady navíc ani nebyl moc dlouho, mě nemohly odradit od mého plánu se z ostrovů dostat.