Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 2/5
(III)× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) (3b) 2/3

Na nic jsem nečekala, prostě jsem, jen, jakmile se naskytla příležitost a obě vlčice si mě všimly, kývla hlavou na znamení, že jsem tady abych jim právě pomohla. Nevadilo mi se pustit do boje. Obě se do sněžného leoparda pustily se vší vervou, jestli jsem mohla soudit, což bylo dobré, mohlo by ho to nakonec zastrašit a mohl by se dát na ústup. To byl také prvotní cíl a plán téhle mise. Zahnat predátora. Vlčice spolupracovaly a jedna používala vodu, druhá zemi, jak jsem si v rychlosti mohla všimnou. Já jsem, kdybych chtěla, mohla použít i vzduch, ale pro tentokrát jsem využila ohnivých bičů, kterými jsem šlehla šelmu přes hřbet. Biče byly nepříjemné a mohly šelmu popálit, což se také dělo. Nesnažila jsem se ho brzdit, zatím. Kdyby ale chtěl, zakročila bych právě magií vzduchu.

(III)× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) (3b) 1/5
(III)× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici) (3b) 1/3
(III)× Setkej se tváří tvář s predátorem

...Sněžné tesáky (přes Červenou louku) >>>

A tak jsem se vydala opět k portálu zpátky. Měla jsem za to, že když to bude potřeba, tady by se ten úkryt najít dal, ale pořád jsem chtěla najít Thega, takže jsem se zase vrátila na červenou louku a dala si pozor na onu kaluž před portálem, načež jsem pokračovala po jejím obejití k Nejvyšší hoře. Zdálo se mi, že louka je snad ještě vyplavenější než když jsem procházela do Tesáků přes portál. Ale možná se mi to tak jenom zdálo. Nezdálo, bylo tu čím dál tím víc vody a já se dala do výstupu na horu. A na malé vyhlídce na hoře jsem konečně spatřila, že druhá strany hory už je v údolí pod vodou. Rokle byla zatopená. Jen stěží se půjde dostat k dalším horám. Není to nemožné, ale asi to bude hra o to, neutop se.
No a pak jsem zaslechla nějaký povyk nedaleko. Zastříhala jsem ušima a zavětřila. Zdálo se mi, ne nezdálo! Opravdu tu byla šelma. A nebyla sama. tedy cítila jsem i vlčí pachy a když jsem přiběhla kousek blíž k povyku, poznala jsem ty dvě vlčice z Červené louky. A potřebovaly pomoc, řekla bych. Nebo, alespoň by mohly ocenit, když jim pomůžu. Nebezpečí teď číhalo na každém kroku, jak bylo vidno nyní.
Vystřelila jsem na sněžného leoparda ohnivou kouli, která byla velká asi jako jeho hlava. Kočku to na chvilku překvapilo a dalo prostor na další útok.

(III)× Zlepši své dovednosti (1b)
...Červená louka >>>

Prošla jsem portálem a ocitla jsem se opět ve Sněžných tesácích. Proč? Byl snad portál blíž než Nejvyšší hora? Ano, byl. Vydala jsem se dál do hor. Kdyby bylo třeba najít si bezpečné místo, tady by se určitě nějaké najít dalo. Alespoň jsem si to myslela.
No, zdálo se, že tady se opravdu nějaký úkryt najde. přinejhorším tu byla ta Krápníková jeskyně, kde by se v pohodě vešla i smečka, možná dvě nebo tři. Prostě jsem očekávala, že zde se bude dát ukrýt. No a pak jsem si všimla obchodníka Wua. Šla jsem k němu, abych s ním prohodila pár slov. Zdálo se, že toho hodně viděl. Všude to bylo stejně. Prý sem přicestoval zrovinka z Ovocného lesíku a tam je situace o něco horší než v horách. Má v plánu teď cestovat mezi horami, protože očekává nejvíce zisků právě v nich. To bylo, no, obchodnicky chytré, jistě.

NÁKUP
• do ohně
9. level - 120 KŠM

Cena nákupu: 280 KŠM

Zaplatím:
120 KŠM

zůstatek na účtu Bryce po nákupu: | kšm: 18

Schváleno

>>> Nejvyšší hora (přes Červenou louku)

(III)× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody (1b)
(III)× Zamiř do bezpečí (1b)

Mnoho vlků se už vydalo dál svou cestou a já jsem měla také jít. Vlastně jsem původně chtěla jít do Irisina ráje. Bylo by to logické. Louka na níž jsem se nacházela byla už plná kaluží, které vznikaly každou hodinou nové a nové. Už ani nemělo smysl se snažit je sledovat, jestli přibývají, protože vznikaly a bylo jich nespočet. Snad jen z výšky, a pokud by to někoho zajímalo, by se daly spočítat.
Portál byl nedaleko a tak jsem zamířila přímo k němu. Blížila jsem se krok za krokem, ale cestu mi zkřížila právě jedna taková kaluž. Vsadila bych se, že ještě před pár hodinami tady nebyla. Nemůže být zase tak hluboká. Louka přeci není hodně zvlněná a zbrázděná, ne? Ale byly to úvahy správné? Nikdo není vševědoucí a ani já nebyla. A tak jsem ji nechtěla obcházet. Myslíc si, že není hluboká, že ji přebrodit tak, že budu mít vodu tak po kolena maximálně, jsem do ní vstoupila. Jenže ejhle, byla o něco hlubší. Možná tím, že se v ní propadla nějaká zaječí nora, protože jsem sice šla opravdu s vodou maximálně ke kolenům, když tu šup... a bylo to. Zahučela jsem do díry, která se vlivem vody vymlela ještě v hlubší díru. Naštěstí ale nebyla tak široká, že bych musela vyloženě dlouho plavat. Prostě jsem se z díry dostala. Ještě se musela brodit, ale nakonec jsem se dostala k portálu. No, příště ji raději obejdu.

>>> Sněžné tesáky

Ruměnka NPC Atreas (5/5)
Chvíli mě napadlo, že bych prohodila i více slov z Ushari, ale patrně měla na spěch a já si ještě chvíli povídala s Atreem. Třeba se ještě potkáme a potom budeme mít možnost si popovídat, že? Usmála jsem se na ni a pak se znovu zamyslela nad Rumněnkou: "Takže říkáte, že není možné, aby rostla jinde. A co ji asi váže na tohle místo? Nemůže to být půda? Nebo to jsou jiné květiny, které zde rostou? Co třeba minerály?" A nebo se jí líbí klimatické podmínky? Bylo to zajímavé. On ale i ten Začarovaný strom nerostl jinde. Bylo to, přinejmenším zajímavé. "Myslíte, že by, kdyby se odebrala i s hlínou, uvadla? Že by nebylo možné, aby rostla i jinde? Kdyby se jí poskytly podobné podmínky?" Možná to byla hloupost, ale třeba by stálo za zkoušku teorii vyzkoušet, nebo už to někdo zkusil?
Už jsem těch rostlinek měla dost a zdálo se, že i Atreas měl plný košík. "Ještě chvíli tu zůstanu a potom půjdu asi dál. Někoho hledám. Musím se za ním vrátit." Vysvětlila jsem Atreovi. "Ráda jsem Vás poznala, Atree. vidím, že jsou zde i další, a tak Vás nebudu zdržovat, kdyby se ještě chtěli vyptávat na Rumněnku," rozloučila jsem se s vlkem a potom jsem si na chvíli sedla a jen sledovala okolí.

Ruměnka NPC Atreas (4/5)
"Jednou na tyto ostrovy přišla vlčice, která o sobě prohlásila, že je kněžkou boha Kiiho, Iriesta a upoutala na sebe pozornost několika vlků, včetně mé. Když jsme dorazili na sever, řekla nám, že ostrovy ztrácejí svou sílu přicházejí o magii, kterou vlci spotřebovávavjí a dochází tak k nerovnováze. Aby se rovnováha zase vytvořila, dala nám čtyři cibulky vzácné rostliny ze světa z něhož přišla. Jednu jsem zasadila já. Říkala jí Kiiho slzy, ale tady ji vlci začali říkat jinak, nejspíš. Tak to tožiž řekla. Že si ji máme pojmenovat tak, jaký význam pro nás bude mít. Protože u nás Kii není." Podařilo se, že mě rozmluvil, skoro jsem i vypustila myšlenky na sestru. Ačkoliv mi bylo jasné, že jakmile budu sama, opět se ty smutné myšlenky vrátí. "Je taková hodně neobvyklý, skoro, jako by sama dávala najevo, že patří k magii, že je magická a magií nasáklá. Má duhové listy. Květ je tmavý, skoro, jako by na sebe nepoutal pozornost, protože význam mají listy. Tak mi to přišlo."
Inu kde se vzala, objevila se tady další vlčice, která se připojila k diskuzi o rostlinách, tedy o té červené, Rumněnce. Byla hnědá taková do rezava s pěkným vzorem na srsti. "Zdravím." Znala Xandera. "Jsem Bryce a ráda tě poznávám, Ushari."

Ruměnka NPC Atreas (3/5)
Chodila jsem po červené louce, a sbírala jsem červené květy. Ale hlavou mi pořád zněla slova Xandera. Moje sestra je mrtvá! Cinder je mrtvá... to je takové? Takhle to vypadá, když se něčemu nechce uvěřit? Asi jsem vypadal překvapeně i přes svou snahu sbírat rudé květy, protože se ke mě přimotal Atreas, snad aby mi dělal chvíli společnost? Snad aby mě uklidnil, ačkoliv jsem neřekla vůbec nic? Neplakala jsem. Tedy ne nahlas. Nenaříkala jsem. Pořád jsem nemohla uvěřit, že slova zazněla. A že by měla být pravdivá. Bylo to jen pár hodin nazpátek, ne? Kolik? Netušila jsem kolik, ale přišlo mi to, jako pár minut. "Hm, myslím, že má mysl tomu nechce uvěřit. Vím, že se takové věci dějí, jsou přirozeným řádem života. Ale... no, zkrátka jsem nečekala, že by tohle potkalo někoho, kdo je mi blízký a s kým jsem... mluvila před pár hodinami," vysvětlila jsem Atreovi. Byl milý, snažil se podpořit mou mysl, aby pozvolna přijala skutečnost a smířila se s tím. "Děkuji."
A pak se mě zeptal, jaké rostliny to znám já. "No, víte, já nejsem léčitelka. Dříve jsem se o rostliny vlastně ani moc nezajímala. To teprve tady jsem s nimi přišla trošku do kontaktu." Hovořila jsem, jako by ty rostliny byly schopné mluvit. "Domnívám se, že taková Křínka modrá nebo Hadí tělo přilnavé jsou docela šikovné rostlinky."

Ruměnka NPC Atreas (2/5)
Po pravdě, trochu mě překvapilo, když se z trávy vynořil Xander. Jeho přítomnost jsem nezaznamenala, asi kvůli tomu dešti. Možná jsem byla až příliš zaujatá Atreem a tou vlčicí. Ale byl tady i Xander, partner mé sestry. Chvíli jsem ho sledovala svýma oranžovýma očima. Něco bylo na něm špatně, to jsem vycítila hned, protože stačil pohled, abych viděla to trápení. Před nedávnem, no, vlastně to bylo opravdu skoro před chvílí, jsme mluvila se sestrou a pověděla mi, že ztratila dceru, bylo mi tedy jasné, že tohle zdrcení, co z čokoládového vlka sálalo, mohlo být onou příčinou, ale... "Xandere?" pozdravila jsem vlka a on mluvil dál. To co řekl, mě šokovalo. "Cinder je mrtvá? Jak? Vždyť jsem s ní nedávno mluvila..." Tomu jsem nemohla uvěřit. Jistě, smrt si přijde pro každého, někdy. Ale nečekal jsem, že sestra zemře skoro po té, co jsme se rozloučily a ona šla za svými povinnostmi. Xander mi pověděl, co se stalo. řekl mi, že sestru zabili dva vlci. Vlk s netopýřími křídly a hřívou a vlčice s divnou krví.
Potřebovala jsem chvíli, abych se z toho vzpamatovala. Nehroutila jsem se, ale, byly to nepříjemné informace. Novinky, které asi nikdo slyšet nechtěl.
Xander pak vyrobil z prutů něco, v čem jsme mohli nosit ty Rumněnky, které tady sbíral Atreas a teď i my. Poděkovala jsem mu a také se pustila do sbírání. Zatímco jsem se nažila zpracovat tyhle zlé zprávy. Právě jsem totiž přišla o sestru. Už si s ní znovu nepromluvím. Našla jsem ji, abych ji hned ztratila!

Ruměnka NPC Atreas (1/5)
Kráčela jsem loukou s tvorem v tlamě. Kdybych tedy měla představu, kde se ukrýt před nepřízní počasí, ulovila bych jich víc, ale tohle muselo pro teď stačit. Olízla jsem si tlamu, ačkoliv skrze toho tvora (sysla) to až tak nešlo dokonale. Nevadí. Jak jsem tak ale kráčela loukou, všimla jsem si vlka, jak něco hledá v porostu květin. Nevypadalo to, že by lovil, tak jako já před chvílí, spíš, ach ano, sbíral nějaké rudé květiny. Teď v dešti? To bylo zvláštní, ale nebyla jsem hloupá, musely být speciální, když byl vlk ochoten je sbírat i za takhle nepohodlného počasí. Každou jinou květinu by totiž rozumný vlk sbíral za sucha. Proto jsem se vydal k němu. Byla tam i jiná vlčice, taková šedá s tečkami na zádech.
Položila jsem úlovek na zem, abych mohla promluvit. "Zdravím, zaujalo mě, že sbíráte tyhle květiny za deště. Je pro to nějaký důvod?" Zeptala jsem se vlka a pak jsem se představila oběma. "Jmenuji se Bryce, ráda vás poznávám." Vlk se představil jako Atreas a řekl, tedy zopakoval, že je sbírá proto, protože očekává, že tahle louka bude brzy zaplavena, stejně jako mnohá jiná místa a že tahle rostlina roste pouze na tomhle místě. "Jsou tedy vzácné, když rostou pouze zde," A také, že byly. "Vyléčí cokoliv? I tu nemoc, která tady řádila po celých ostrovech?" Atreas to potvrdil. "Jistě, ráda vám pomůžu je sbírat."

...Bašta (přes Zubří pláň, Sněžné tesáky) >>>

(II)× Ulov si na horší časy (2b)

Zamířila jsem k horám a přemýšlela jsem o té květině. Byla moc hezká. Ale vrtalo mi hlavou, k čemu by se tak dalo použít to mlíčí? Vlčice tuhle informaci nezmínila. Je to, že když se ulomí, pláče jako Smetánka. Bylo to zajímavé, to jistě ano, ale kdyby se tak dalo zjistit, k čemu by takové mlíčí z Pršivky mohlo být dobré, bylo by to jistě mnohem lepší.
Zubří pláň na tom byla, poměrně dobře, ačkoliv i tady se vyskytovalo mnoho kaluží, některým jsem se musela vyhýbat. Značnou část jsem prošla právě po pláni, abych nemusela zdolávat horské pohoří celou jeho délkou. Šetřila jsem energii na další postup cesty za Thegem. Když jsem byla už blízko portálu, horám jsem se nevyhnula a musela do nich vstoupit a šplhat se nahoru právě k portálu. A přesně tak jsem se ocitla na louce. Byla jsem opět na druhém ostrově, kde, pokud se nepřesunul jinam, měl být i šedý vlk.
Rozhodla jsem se, vlastně to ani tak nebylo rozhodnutí, že bych o něm přemýšlela, ale samo se nabídlo, že si něco ulovím. Inu, hlad jsem měla a pokud měly přijít horší časy, nebylo od věci něco sníst případně si i něco nechat. A když jsem procházela loukou, všimla jsem i pohybu drobného hlodavce. No, zase tak drobný nebyl, ale ani nebyl velký jako třeba zajíc. Nečekal jsem, než mi ta potvůrka uteče, prostě jsem po něm vystartovala a když se pokusil mi uniknout, vystřelila jsem větrný bič, který zvíře omotal kolem těla a vyzdvihl ho do úrovně mé hlavy. Na to jsem toho tvora doběhla a zakousla se do něj. Teprve pak jsem si ho prohlédla. Byl opravdu větší než potkan, ale menší než zajíc. No, nevadilo, pustila jsem se do něj a zhltla ho. Jistě, že ne najednou, ale řádně jsem ho požvýkala, jen prostě nakonec zmizel ve mě.
Abych ale měla i něco na horší časy, rozhodla jsem se vypudit ze skrýše i dalšího takového. Vpálila jsem mu do díry oheň a brzy na to vyběhl z jiné díry další, kterého jsem doběhla a než by zmizel v jiné díře, chňapla jsem po něm.

Zlatý les >>>

Vystoupila jsem ze Zlatého lesa a šla rovnou na louku, která neslo jméno Bašta. Zajímalo mě i, jak se vede oné rostlině, kterou jsem zde zasadila. Kiiho slzy. Tak jsem jí říkal já i když místní vlci, och, vlastně já už byla asi nejspíš také místní. Bylo těžké tohle přijmout. Zdejší vlci ji říkali jinak. No, pro mě to byly pořád Kiiho slzy.
Nejdříve jsem však narazila na šedou vlčici s fialovými znaky. Sledovala nějakou rostlinku plovoucí po hladině vody. "Zdravím," pronesla jsem, když si mě vlčice všimla. Představily jsme se a já ji samozřejmě sdělila, proč jsem vyšla ze Zlatého lesa, že jsem v něm hledala útočiště před zaplavenou Zátokou. Na to jsme si vyměnily informace o rostlince, která zde plavala a se kterou si tato vlčice, zdánlivě hrála. "Je to zajímavé, takže Pršivka potulná a prostě se s deštěm přemístí na jiné místo, podobně jako to dělají ty fialové stromy? Já je neviděla se hýbat, ale údajně to dělají." Nicméně, i kdyby se doopravdy pohybovaly, zdálo se, že neopouštěli les, prostě by se jen přemisťovaly v rámci toho území a ne někam jinam. Bylo to zajímavé. Škoda jen, že to se Začarovanými stromy nebylo tak úplně podložené. Tady jsem však měla před očima květinu, která skutečně vypadala, jako by jí plavání ve vodě svědčilo. Jako by nebyla dlouho vytržena ze svého stanoviště.
Pak jsme se s vlčicí rozloučily a já se šla poohlédnout po Kiiho slzách, jak si zde vedou a posléze jsem zamířila do hor.

>>> Červená louka (přes Zubří pláň, Sněžné tesáky)

Zlatý les se zdál příhodným útočištěm, alespoň pro chvíli. Rozhodně to bylo lepší místo, než zatopená zátoka. Našla jsem si místo mezi stromy, kde bylo méně deštivo a pomocí magie jsem se osušila. Bylo mi jasné, že to bude jen na chvíli a brzy opět můj kožich zmokne. Ale bylo to lepší. Místo které jsem si našla, bylo docela fajn na krátký spánek, alespoň do svítání.
Když jsem se probudila, byl už den, ale nebyl o nic klidnější, než ten předešlý. Stále pršelo a voda byla cítit všude. Zvedla jsem se rozhodla se, že podívám někam dál. Měla bych zjistit, jak na tom je Theg. Musel se už probudit. Ten déšť ho probudit zkrátka musel! A tak jsem vyrazila.

>>> Bašta

Tichá zátoka >>>

Brodit se vodami, které mi křížily cestu, nebylo nic příjemného, ale co jsem mohla dělat jiného, než se skrz ně dostat na místa, která nebyla ještě pod vodou a do bezpečí? Nedalo se dělat nic jiného, tedy pokud bych třeba neměla lepší silnější a mocnější magii, třeba Počasí, že jo? A to jsem rozhodně neměla. Přivítaly mě však Zlaté stromy. Tady jsem očekávala, že, přinejmenším, nějakou dobu budu v bezpečí před stoupající vodou v Tiché zátoce.
Zaplula jsem hlouběji do lesa a hledala jsem nějaké místo, kde bych se mohla, alespoň trochu, ukrýt před deštěm a po té si vysušit kožich. Nemělo smysl si ho sušit po cestě, stejně by hned namokl. Ale když už se mi podaří najít si sušší místo, tak proč ne.

× Pokus se plavat (1 bod)
× Projdi se po zatopeném území (1 bod)

To, že chtěla jít domů jsem chápala a tak jsem se na ni vlídně pousmála. "Jistě i já se s tebou v budoucnu velmi ráda opět setkám, Tiaro." Sdělila jsem Tiaře a potom jsme se rozloučily a já se dívala jak odchází. Sama jsem si potřebovala odpočinout a tak jsem se stočila do klubíčka a uložila se ku spánku.
Déšť, který se spustil, kdo ví kdy, mě probudil. No, aby ne, když přišel i s kroupy. To mě donutilo vyhledat si nějakou skrýš a tak jsem se dala do hledání. Spokojila jsem se i jen s přístřeškem, kde jsem se osušila pomocí magie a mohla jsem pokračovat ve svém nerušeném spánku. Tedy alespoň do chvíle, kdy se voda rozhodla, že můj přístřešek vyplaví.
To jsem se prudce postavila na všechny čtyři a zmateně se rozhlížela. Inu, opravdu přišla nějaká záplava. Když pršelo, dobře se mi u toho spalo, ale teď? Teď už jsem na spánek neměla ani pomyšlení. Hladina v Tiché zátoce byla zdvižená a prakticky vzato, se nedalo suchou tlapou dostat z mého přístřešku. Abych se z této pasti dokázala dostat, musela jsem plavat. Voda tedy nebyla zrovna dvakrát teplá. No, pršelo dlouze a nebylo tedy divu, že to hladiny vod zvedlo. Opatrně jsem se tedy pustila do záchrany svého života, protože, kdybych zůstala v téhle malé jeskyňce, určitě bych se utopila. Voda stoupala poměrně rychle i když možná ne tak jako při přílivu. Ale kdo ví, možná i nějaký příliv byl, ale to jsem v tuto chvíli neřešila.
Vlezla jsem do vody a mířila do větší hloubky, abych mohla překonat prostor, který mě dělil od pevniny. Cítila jsem odpor vody. Nejspíš i když jsem nebyla vyloženě v hloubce, se vodou táhly různé proudy a protiproudy a tak se mi plavalo těžce. Musela jsem se hodně snažit, aby mě proud nestáhl a neodnesl někam pryč do moře, třeba.
Nevím, za jak dlouho to bylo, ale plavala jsem ke břehu. Otázka bylo, kde přesně břeh byl, že? Krajina se trošku změnila, jak zatopila jeskyňky a pláž, takže se těžko odhadovalo, kde už půjde stát a kde se snadno vlk vyškrábe z vody. Vybrala jsem si místo, které se jevilo jako příhodné a k němu jsem plavala.
Podařilo se. Byla jsem na souši, ale jak jsem mohla spatřit, mnohá místa byla zatopená. Prakticky všechny dolinky byly schované pod vodou. Jen stěží se dalo odhadnout, kde je možné bezpečně projít a nepropadnout se do velké louže.

>>> Zlatý les

Tiara povídala, že někteří vlci měli i jiné ocasy nebo uši. "Zajímavé. Sama bych si asi neuměla představit, že bych měla jiný ocas než ten, co mi narostl od přírody. Ale je možné, že někteří vlci by si přáli mít něco speciálního." Mít nějakou ozdobu na sobě, to byla jiná, ale měnit si třeba uši nebo zmíněný ocas, to jsem si nikdy neplánovala.
"Jak, no, říkala, že vlci využívají magických sil až příliš a vyčerpávají tak samotnou zemi, alespoň tak jsem tomu rozuměla. Povídala, že v jejím světě se dělo něco podobného a že už dříve mělo dojít k nápravě, ale že se tak nestalo. Měl prý někdo z Mois Grisu přijít k nim a žádat o pomoc, ale neodešel se semeny. Proč, to netuším. Tak přišla ona a předala nám čtyři cibulky té magické rostliny." Vysvětlila jsem, alespoň zhruba, co se tak nějak událo.
"Tu rostlinu jsem měla a mým úkolem bylo ji zanést na východní část ostrovů. Najít ji vhodné místo, kde by se jí mohlo dařit. Zanesla jsem ji na Baštu a tam ji zasadila. Byla to zvláštní podívaná. Jako bych sledovala zrychlený průběh času, kdy rostlina vyrostla, vykvetla a uvadla. A pak ze země vyrašily další a další a celý proces se opakova, než se to vše zpomalilo a dostalo do normálu."
Já tady měla sestru, ale ona byla sama: "To je mi líto, že jsi tady sama." Ano, i Theg něco takového říkal. "Zřejmě máš pravdu a nový začátek to je. Jenom mě trvalo dlouho se s tím smířit." A byla jsem s tím smířená? Nebyla jsem si tak úplně jistá, jestli už jsem ostrovy přijala jako domov, ale začínala jsem si zvykat, že cestu skutečně nenajdu. "To by bylo krásné, mít možnost vidět, že jsou v pořádku. Že se mají dobře a jsou zdraví." S tím jsem souhlasila. Možná, kdybych měla tu možnost, uklidnilo by to mé srdce. "I já by jsem je chtěla vidět. Musejí to být už dospělí vlci," mluvila jsem teď pochopitelně o svých dětech.
"Asi ano, jen, bylo by to snazší, kdyby jsme tam nikoho nenechaly."