Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zaposlouchala jsem se do slov, která Tiara vysílala k mým uším. Takže se dají tyto předměty získat několika způsoby. Přikývla jsem a naslouchala dál. "I křídla? Už jsem viděla vlka s křídly, avšak se s nimi narodil. Netušila jsem, že by mohli někomu vyrůst i když je neměl dané matkou přírodou." Byla to zajímavá informace. Mohla bych i já mít křídla? A kdyby ano, uměla bych je ovládat stejně snadno, jako své tlapy? Na krátko jsem se nad tou myšlenkou pozastavila. Moc jsem si to neuměla představit, avšak kdo kdy, alespoň jednou nepomyslel na to, jaké by to bylo křídla mít.
Řeč se stočila na obchodníka: "Toho jsem také potkala. Ano, má tam u sebe mnoho zajímavých předmětů a lektvarů." Zasmála jsem se nad jejím spontánním rozjařením a nadšením. "Je to tak. Tyhle ostrovy mají v sobě magie dost i když, asi tak před rokem jsem potkala jakousi vlčici, která byla kněžkou z jiného světa a tvrdila, že zdejší magie je v nerovnováze a aby se její síly doplnily, je nutné vysadit rostlinu z jejího světa na různá místa na ostrovech." Tohle dobrodružství jsem si pamatovala, jako by to bylo před měsícem. "V Noramu, tak se jmenuje ten svět, ze kterého ta vlčice přišla sem, se rostlině říká Kiiho slzy, ale místní vlci jí budou říkat jinak, myslím."
Když se mě zeptala, co za ozdobu by jsem chtěla já, odpověděla jsem jí: "Tam, odkud jsem přišla, jsem nosívala takový zvláštní předmět. Byl ostrý, dal se vzít do zubů a dokázal proříznout maso, jako drápy kočky. Sem se mnou neprošel, ale měl pro mne citovou hodnotu. Ráda bych měla něco takového zase, jestli odtud nemohu odejít, jak mi sestra řekla, že i když cesta existuje, není v našich tlapkách, abychom po ní mohli projít sami z vlastní vůle, alespoň to, by mi mohlo být, drobnou útěchou a připomínkou domova." Vydechla jsem dlouze.
Věnovala jsem jí úsměv i když mohl být trochu zakalen smutkem ze ztráty domova, byla jsem ráda, že mnozí si zde našli místo a domov. "Takže sis dokázala zvyknout?" Pravda, dalo se tu zažít mnohé. "To máš pravdu, Tiaro. A zažila jsi tady také něco tak zvláštního, jako že ses najednou ocitla na jiném místě na nějaký čas, než tě ostrovy a jejich magie zase vrátila zpátky?" Zajímalo mě to, zda má na to štěstí jenom někdo, nebo se to stává hodně vlkům.
"Prozatím jsem se neusadila. Vlastně jsem se snažila najít cestu z ostrovů. Ale má naděje již pohasíná a bojím se, že si začínám na ostrovy zvykat." Přiznala jsem.

Vlčice, která se ke mně připojila, měla moc zajímavou ozdobu. Chvíli jsem si prohlížela detaily, než jsem se jí zeptala: "Máš moc pěkný společenský doplněk. Dá se něco takového tady na ostrovech získat?"
Věnovala jsem jí úsměv a odpověděla: "Mě také těší, Tiaro, děkuji. I tvé jméno zní hezky." Vlčice se jevila skutečně přátelsky, takže jakákoliv ostražitost se v tuto chvíli mohla schovat někam do pozadí. Stejně, co jsem se objevila na ostrovech, nebylo až tak nutné ji využívat. Tenhle malý svět, kterým ostrovy byly, byl rozmanitý, ale plný vlků, na něž nebylo nutno užívat zuby. Nebo jsem alespoň měla štěstí.
"Jistě, jen si přisedni. Ráda si popovídám o ostrovech." Třeba o nich tato vlčice ví něco, co já ne. Konec konců, i tak jsem předpokládala, že mohou existovat místa, kde jsem ještě nebyla. Nebo nehledala portál důkladně.
"Já jsem na ostrovech už druhou zimu. Na jaře to budou tři roky, co mě unesla bouře a vyplivla na louce s červenými květy." Odpověděla jsem Tiaře. "A ty, Tiaro, jsi místní nebo ses na ostrovy dostala také nedobrovolně?"

Seděla jsem tam tak na břehu a sledovala vlnky na hladině zátoky, se kterými si pohrávál vítr. Byl to docela relaxační moment. Voda se měnila s odcházejícím dnem a přicházející nocí. Bylo tu všude kolem takové ticho, to ano, ovšem jak vítr pomalu, avšak s jistotou, sílil, tichosti ubývalo a okolím se neslo pískání, jak se vítr proháněl mezi skalisky zátoky. Zvuky se odrážely a tu jsem zaznamenala pohyb. Šedá vlčice s poněkud těkavými pohyby. Přišla blíž a zdálo se, že má dobrou náladu. I v takovém větru. Jistě, mohla jsem ten vítr odklonit, ale proč bych měla zasahovat do přírodních živlů? Nebylo to nutné v tuto chvíli, ačkoliv bylo v tom větru znát, že možná něco přinese ještě s nocí nebo nad ránem.
"Zdravím, Tiaro. Já se jmenuji Bryce." Teprve nyní jsem nasála pach vlčice do nosu. Zdálo se, že je členkou stejné smečky, jako má sestra. "V tuto chvíli jsem zde odpočívala, ale potěší mě společnost někoho tak, milého, jako jsi jistě ty." Jasně, že jsem nemohla vědět, jaká tahle vlčice ve skutečnosti je. Hádala jsem. Ovšem její projev mi připadal, že se jedná o kontaktního vlka.

Oáza přes Poušť >>>

A tak mé tlapky opustily písek, tedy ne, tak úplně, ale z pouště jsem se dostala do oázy. Mnohem větší oázy, která však nebyla oázou, nýbrž byla zátokou. Ano, dorazila jsem do Tiché zátoky a konečně se posadila na místě, které bylo tak klidné. Vyčistí mi to hlavu? Kdo ví. Přemýšlela jsem o tom všem, co jsem tady na ostrovech zažila. Bylo toho poměrně dost. Našla jsem zde i sestru, ale ta měla trápení, kterému jsem nemohla pomoci. Tak ráda bych ji podpořila. Však jsem ji znala a moc dobře věděla, že si chce tyhle starosti vyřešit sama. Ani jsem neznala hloubku či podstatu těch starostí, kterými si procházela. Řekla mi jenom málo, že její dcera byla odnesena portálem pryč z ostrovů. Tak jako mnozí vlci byli přeneseni sem na ostrovy. Jednalo se snad o jakýsi výměnný pobyt?

Bryce
Sportovec

Zapsáno

Poušť >>>

Nastal večer. Na poušti to byl stále teplý večer plný sálavého tepla, které z písku stoupalo vzhůru po tlapkách až na zbytek těla. Zřejmě nebylo dobré setrvávat dlouhodobě na rozpáleném písku a to ani v noci. Neuměla jsem se rozhodnout, co je horší, jestli sníh, led a mráz nebo písek, horko a sypké duny. Nejlepší byl asi les. Napadlo mě, že bych si ještě prohlédla onen Zlatý les, než se vrátím k Thegovi. Nějak ani nevím proč, ale začínala se mi do mysli vkrádat myšlenka, že bych se se svým osudem měla smířit a najít si místo, kde bych mohla společně s Thegem žít. Ovšem záleželo také na Thegovi, kde by se jemu líbilo.
Jak jsem se brodila pískem, ocitla jsem se v oáze. Nacházela se v takovém skrytém údolí. Dokonce i palmy kolem jezera rostly. Zamířila jsem k vodě, abych se trochu osvěžila, než jsem se rozhlédla kolem. Ani tady nebyl portál, který by mě odvedl pryč. Co bych však udělala, kdybych ten portál našla? A jak jsem vůbec mohla vědět, že to je ten správný portál? Vždyť to, co mě sem přeneslo, byla jakási písečná bouře.
Bylo to dilema. Napila jsem se a vydala se zase o kus dál.

>>> Tichá zátoka

Tajga >>>

Bylo docela hezké, procházet se znovu po louce s rozkvetlými květinami v nadcházejícím podvečeru a blízkém podzimním dnům. Kdyby mě rostliny zajímaly mnohem více, bylo by tohle hezké místo. Nevadily mi, ale nebyla jsem odborník či milovník. Něco málo jsem se dozvěděla, ale moc toho nebylo. Protáhla jsem se a na chvíli se zastavila, abych uhasila žízeň v nedaleké říčce. Po té jsem pokračovala dál, až do míst, kde se písek stával vládcem nad krajinou. Z jednoho extrému jsem zamířila do druhého. Proč? Potřebovala jsem snad na vlastní tlapky osahat si tyto dva protipóly? Měla jsem snad dost bílé pustiny posypané sněhem? Kdo ví. Tak a nebo tak, šla jsem dál a nechávala mezi prsty proplouvat zrnka písku.

>>> Oáza

Ledovcové jezero >>>

Jak jsem již řekla, zdržovat jsem se v ledových pláních nechtěla. Vítr a chlad nebyly příjemné. I když jsem věděla, že i takoví vlci existují, kteří takové podmínky mají rádi, já mezi ně nepatřila a tak když jsem uviděla před sebou první stromy, byla jsem nadšená a dala jsem se do kroku. Tedy do svižnějšího kroku. Alespoň se mi to tak zdálo a i kdyby ne, mé nadšení vzrostlo. Bylo odpoledne a brzy měl nastat večer.
Když jsem se dostala konečně mezi ty stromy, kam jsem mířila a které byly pro mne v tento moment doslova posvátné, nadšeně jsem zavrtěla ocasem. To jsem moc nedělala, ale teď to byla taková dobrá příležitost. Jak jsem si mohla povšimnout, léto se pomalu chýlilo ke konci. Ne, že by byl už podzim, jako ten správný a zřejmý, avšak některé z jehličnatých stromů, které jsou opadavé, začínali chytat narezlých tónů. Nic zásadního zatím, jen, vnímala jsem rozdíl, přitom jak jsem procházela lesem.

>>> Poušť

Dvojčata >>>

Jakmile jsem sestoupila z hory, čekala mě opět cesta ledovou plání. Avšak nechtěla jsem se zdržovat v těchto končinách příliš dlouho. Nebyla jsem arktický vlk. Jistě, můj kožich byl dobrý, byla jsem s ním spokojená, avšak nelíbila se mi ledová pustina. Jakmile jsem se vydala zase k jihu, kde jsem doufala se dostanu brzo do oblasti s lepšími klimatickými podmínkami, aniž bych tušila, dostala jsem se k velkému ledovcovému jezeru. Tedy přesněji na něj. Mohla jsem si prohlížet zmrzlou vodu a cítila jsem, jak velký chlad od jezera přímo sálá do okolního vzduchu. Takže ne jenom pláně samotné, ale i tohle jezero je zdrojem chladu a důvodem, proč tato oblast neroztává? Zdálo se to tak být.
Zamířila jsem od jezera pryč. Bylo to zajímavé, to, vskutku ano, ale ani tady nebyly známky po portálu.

>>> Tajga

Ledové pláně >>>

Chůze pustou ledovou plání nebyla nic pro mne. Alespoň jsem mohla díky magii vzduchu občas změnit směr onoho protivnému větru, který mě neustále šlehal do těla. Pokud tedy zasahoval jen mé tělo, boky a záda, dalo se to snést, ale jakmile začal útočit do mé tváře, zakročila jsem.
Konečně jsem se dostala až k úpatí dvou hor, které se tyčily do vzduchu jako dvě sestry. Setry ošlehané větrem a zasypané chladným mrazem. Možná byly krásné, ale nebyly to hory porostlé lesem. Co na to říci? Inu, rozhodla jsem je se prozkoumat blíže. Přeci jenom jsem byla na své osobní misi a tou bylo nalezení portálu, který by odtud vedl domů. I když po tom, co jsem opět slyšela... Cesta ven existovala, jen nebylo, dle sestry možné, aby ji ovládali vlci samotní. Dala jsem se do průzkumu. Hledat portál, bylo jako hledat chlup na louce plné husté trávy. Nakonec jsem usoudila, že portál není ani tady.

>>> Ledovcové jezero

Mrazivá jeskyně >>>

Mrazivá jeskyně se mi zdála velmi zajímavým místem. Viděla jsem uvnitř zledovatělé krystaly, přesně takové o které jeví zájem ten vlk s obchodním duchem, pan Wu. Nyní jsem se ochladila už dost a proto jsem se rozhodla onu jeskyni opustit. Když jsem vylezla ven, ještě jsem si prohlížela okolí i vzdálené orientační body, abych se sem v budoucnosti dokázala vrátit, bude-li to v mé touze.
Pak už jsem zamířila do plání plných ledu a sněhu. I v létě se zde držel sníh, takže se zdálo, že nikdy v této oblasti netaje. Byla to taková pustá sněhová poušť. Nicméně, zamířila jsem ke dvěma zubům na obzoru. Už jsem je viděla několikrát, ale nikdy jsem se nedostala úplně k nim.

>>> Dvojčata

Tundra >>>

Nakoukla jsem dovnitř a překvapilo mě, že prostor byl velký. Nebylo tu sice dobře vidět, ale slyšela jsem, jak se zvuk rozléhá a proto jsem předpokládala, že jeskyně musí být hlubší, ne-li rovnou celým komplexem jeskyní a tunelů. Vlastně by to ani nebylo divné, kdyby tunely vedly na kilometry daleko.
Odvážila jsem se opatrně sestoupit dolů, což bylo namáhavé, protože podlaha byla kluzká a zledovatělá. Ale když se mi podařilo dostat se dolů, mohla jsem spatřit mnoho zajímavých krás. podlahu a stěny jako zrcadlovou plochu. Uvnitř stěn byly krystaly drahokamů. "Oh, to je krása." Pomyslela jsem si. Ano, byla to nádhera.
Daleko do hlubin jeskynního komplexu jsem se však nepouštěla. Tohle místo jsem si však zapamatovala jako zajímavé a zřejmě bych se sem ráda vrátila, abych jej blíže prozkoumala. Někdy v budoucnu.

>>> Ledové pláně

Kvílivec přes Hraniční pohoří >>>

Procházela jsem horami. Ty, jak se zdálo, byly takovou jakousi dálnicí, no, aby také ne, když se táhly skoro z jedné strany ostrovu na druhou. Bylo by nevýhodné, kdyby ho vlci museli obcházet z jedné nebo druhé strany. A tak bylo jednodušší horský pás překonat. Pustila jsem se po stezce dolů do oblasti, kde bylo chladněji. Byl sice konec léta a i tady to bylo trochu znát, avšak zde bylo mnohem menší horko, než jinde. Jak jsem tak procházela tímhle územím, jednotvárnost se změnila na různé sněžné výčnělky a skalky a u jedné takové jsem si skoro až na poslední chvíli povšimla jakési jeskyně. Zaujala mě a tak jsem se šla podívat blíž, abych nakoukla dovnitř.

>>> Mrazivá jeskyně

Modrák přes Kvetoucí louku >>>

Ještě chvíli jsem sledovala, jak hnědý kožíšek mé sestry stoupá po pěšině do horského pásu. Vlastně jsem se na její mizející obraz dívala, dokud mi skutečně nezmizela. Měla jsem ji nechat jít? Něco ve mě nechtělo ji nechat odejít. Toužila jsem s ní být déle. Chtěla jsem se společně s ní dostat do dob, kdy jsme nebyly takhle obtěžkané starostmi. Avšak připravena na přijetí do její smečky jsem nebyla. Nebylo by to fér ani kvůli Thegovi. Možná to byl ten okamžik, kdy jsem zůstala u jezera a napila se vody.
Poblíž byl onen obchodník, mohla jsem jej navštívit, ale pro tentokrát se musel smířit pouze s mým pozravem a přáním dobrého prodeje. Pak jsem zamířila také do hor. Zdánlivě jsem následovala sestru. Cítila jsem její stopu tak jasně. Jenomže ona mířila domů a já jsem nemohla narušovat hranice její smečky. Na druhé straně jsem se pustila z hor dolů.

>>> Tundra přes Hraniční pohoří

Chápavě jsem pozorovala sestru. I ona projevila lítost. "Děkuji, je to už dlouho, co mě jedna podivná bouře uvěznila a přenesla sem." Tohle by mělo stačit na objasnění, o koho jsem přišla. Respektive spíš o koho přišli ostatní z mé rodiny. Už jsem nebyla tak nervózní a odhodlaná najít cestu. Tedy byla, nepřestala jsem hledat, ale stále častěji mi bylo potvrzované, že cesta odtud není v mých silách.
Přikývla jsem a děkovně na ni pohlédla: "Ještě to zkouším, ale jednou se tam podívám. Alespoň vím, kde tě hledat." A nyní to bylo jisté a ne jenom nějaké možná. Má sestra byla skutečně tady. Chápala jsem, že potřebovala jít domů. Přikývla jsem a kousek cesty šla s ní, než jsme se rozdělily. Ona mířila do hor a já k jezeru. "To je v pořádku, Cinder. Já to nějak zvládnu." Má bolest byla starší. To ona ji měla čerstvou. Nic méně, pokud o tom nemohla nebo nechtěla teď mluvit, nechtěla jsem ji nutit. Nechtěla jsem jí působit větší bolest. "Opatruj se, sestřičko." Ještě jsem k ní zavolala, než se vzdálila.

>>> Kvílivec přes Kvetoucí louku