Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zpětně:

,,No samozřejmě. Jsi lepší společnost, než mí smečkoví druzi, nebo ta vaše zrzavá pomatená alfa," ušklíbla se na svého společníka. ,,Vážně, vy zrzci jste nějaký divný. Beztak nemáte duši," řekla pobaveně a mávla ocasem. ,,Další pomatená alfa? Co ti hňup chtěl, vadilo mu, že seš zrzavej?" Řekla pobaveně a prohlédla jeho rány. ,,Ošetřím ti to po cestě, ty můj chudáku," uculila se nevinně. Poté jej tedy požádala, aby počkal a zmizela směrem do úkrytu.
-
Netrvalo jí to příliš dlouho a tak Ezra opravdu nemusel čekat celou věčnost. ,,Máš úkryt? No tak veď. Můžeme tam mrknout, ale věřím, že voda poškodila v nížině vše." zabručela. Když zrzek vyšel směrem pryč, Camiya jej předběhla a rozhodla se vést cestu. Měli zaměřeno na druhý ostrov, ale hnědá příliš nevěděla, kudy kam. Následovala však intuici a rozešla se do Lesa, který ji přímo volal. Byl tmavý a temný. Po cestě navíc ještě minuli nějaké zvláštní jezero.

-> Temný les přes jezero smrti

-> Úkryt přes Namarey

Camiya příliš nespěchala, ale její nohy byly rychlé, tenké a svižné. Vlčice překonala poměrně zdatně vzdálenost mezi ukrytem a hranicí a byla opět v poušti. Celé území Namarey se zdálo poměrně zašlé, všude byly kusy dřeva, listí a věcí, které rozhodně do pouště nepatřily. Nu, tak či onak, musí o tom posléze informovat sestru. Netěšilo jí, co v úkrytu našla. Čekala, že bude trochu v lepším stavu, ale zdálo se, že byl zašlý už před tím, než přišla velká voda.
Camiya se však na nějakou menší renovaci těšila, věřila že jistě dokáže přispět svými skvělými nápady a navíc, za tohle jí jistě sestra brzy musí povýšit. Toužila po tom více než po čemkoliv jiném. A snad se jí to i splní.
Očima hledala Ezru, naštěstí byl zrzavý vlk přesně tam, kde ho nechala, než se rozešla směrem do úkrytu. Kyvnutim hlavy jej pozdravila a mlaskla. ,,Zdá se, že úkryt zažil už lepší časy, haha. No nic. Pojďme odsud, kam bys chtěl, hm?" Sama tady byla zatím nová a ráda by prošla nějaká místa než se uvrtá v poušti na věky věku.

-> Poušť
Zkontroluj úkryt

Camiya prošla pomalým krokem poušť. Písek byl pořád rozbředlý a tak dávala pozor, aby náhodou nespadla někam do tekuté břečky, to by hi totiž mohlo jistě stát život. S pomalého kroku přešla do ladného klusu a snažila se najít hranice smečky. Což se jí po nějaké chvíli povedlo. Následovala pachy, které byly poměrně staré a voda je tak nějak nesmyla. Brzy si mohla gratulovat k bingu, jelikož opravdu našla malý vchod do úkrytu, do kterého posléze zaplula. Výduť se zdála malá, ale vlčice vlezla do poměrně velkého komplexu. Který byl částečně zablácený, prosáklý vodou a smrděl jak břečka z bažin. Vevnitř bylo spousta listů, mokrý písek a bahno. To vše tu nalila voda. Zdálo se, že tady už ooravdu dlouho nebyla ani noha. I pavučiny tady byly, reálně se zdálo, že tohle je absolutně mrtvý úkryt. Camiya si povzdechla. No, tož aby to tady začali renovovat, ne? Nebo to srovnají se zemí a najdou si radši jiný, protože tohle byla katastrofa. Moc dlouho se tam nezdržovala. Otočila se na patě a zmizela v písku.

-> Poušť přes Namarey

Ezra jí zmizel na chvíli z dohledu. Vlastně zmizel už z hor, ale jak vlčice kecala a moc nevnímala, tak si ani nevšimla, že se zrzek zdejchnul. ,,Vážně? To jako fakt? Necháš mě tu s mrtvolou?" Bručela sama pro sebe, ale vlk brzy přišel. ,,No to je dost," mlaskla hnědá a pobaveně se uchechtla. ,,Snažíš se mě sbalit, nebo co?" Na tváři měla pobaveny uškleb, ale bylo více než jasně, že ji tohle pochlebovani dělalo dobře na egu. ,,Kam si vůbec zmizel... a co se ti stalo? Neříkej, že ses nechal po cestě taky zmlátit," zazubila se na něj a svěsila pohled k mrtvole. ,,Nu, Anoth tě jistě provede po tvé smrti. Sbohem." Měla účtu k posmrtnému životu, ale tahle mrtvola pro ni nic neznamenala. Pomohla Ezrovi vykopat hrob, šoupli mrtvolu do něj a zase zakopali. ,,Nemyslím si, že by nás po smrti hledala. Prokázali jsme dobrý skutek a nenechali ji tu shnít, to se počítá, ne?" Řekla pobaveně. ,,Počkáš? Mrknu do úkrytu, měl by být někde tady. Musím podat info sestře... stala se alfou," řekla vlčice bez velkých emocí a zmizela v dálce.
-> Úkryt Namarey, přes území.

Hraniční přes Kvetoucí.
× odhal následky potop
× zbav se těla

Camiya pomalým krokem scházela z hor. Nebylo kam spěchat, nyní už nebezpečí nejspíše nehrozilo a hlavně, země byla ještě dost vlhká a tak byla důležitá opatrnost, nechtěla se zřítit ze skály jak balvan. Očima těkla k Ezrovi, který si nějak stihnul domyslet, že ta, se kterou bojovala, byla jeho alfa. Zrzka se cuhechtla. ,,No, byla labilní. Ale jak se zdálo, tak pěkně silná. Tu asi nasrat nechceš," pronesla pobaveně, ale na jazyku měla ještě trochu hořké pachuti po prohraném boji. Pořád nemohla překousnout, jak někdo jí, písečnou královnu, mohl napadnout!
Pravda byla, že tady nebyla ve svém světě. Byla mimo svůj revír, tady nebyla alfa a rozhodně nebyla silná. Byly tu větší ryby, než ona. Což jí žralo. A sralo. Ale musela se přizpůsobit. Bylo zase na čase lézt jiným do zadku. Povzdechla si. ,,Nedivím se, každá matka chce bránit vlčata. Já byla taky taková, " zabručela a její nohy konečně došláply na písek. Všude po okolí bylo spousty haluze, listů a kořenů. Různé části stromů, větví... to vše potkali po cestě loukou, ale i v poušti. Písek byl rozbředlý a lepit se na nohy. ,,Hnus. Všude to vypadá strašně. Bláto, stromy. Mrtvý zvířata, " mlaskla znechucením. Její oči zahlédly tělo. Bílá vlčice ležela hlavou zabořena do zlatavého písku a nedýchala. Camiya ležérným krokem došla k vlcici. ,,Ta je tuhá. Zdá sey že neuměla plavat," řekla lehce posměšně, ale do smíchu jí nebylo. Příroda zešílela. ,,Nespálíme ji? Nebi nezahrabem? Víš jak... může z toho bejt mor."

Když mluvil, vlčice lehce Zvedla jedno obočí. No, nebyla naivní, ale přeci jen, většinou jí vlci měli tendence podlézat, neměla tušení, že zrovna nějaká mamina po ní skočí jak po uzeným. Teda, asi by normálně neskočila, ale tamto nebyla žádná normální mamina, nýbrž alfa Chaosu, jak se Camiya stihla dovtípit.
,,Však to je sobecký, mohla se podělit, ta jeskyně byla velká pro celou posranou smečku," nakrčila čumák zase hnědá vlčice a hrdě Zvedla hlavu, ač jí teda krk na zátylku bolel. ,,A vůbec, nechapu, co si to dovoluje..." zabručela naštvaně. ,,Jedno je jistý, ztratila jsem svoji sílu! Mám pocit, jako bych byla úplnej pleb," poslední slova spíš zavrčela. Nálada se jí Zvedla, jakmile uviděla vysvitnout slunce. Ani si přes své naštvání nevšimla, že déšť přestal a voda ubylo. ,,Heleď! Konečně je sucho! Měli bychom se podívat, co zbylo z okolí, nemyslíš?" Na odpověď moc nečekala.

-> Poušť, přes Kvetoucí

× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění
× Nech se ošetřit

Když Camiya upnula zraky na Ezru, musela se lehce ušklíbnout. Kromě toho, chtěla před vlkem vypadat docela drsně, ač tedy zranění bolela jako čert. Když se zrzavý vlk rozmluvil o smečce a o tom, jak jsou na nic, když se kvůli nim zranila, Cami mlčela. Měla chuť mu říct, že zranění způsobila jeho alfa, nikoliv její smečka, ale rozhodně nechtěla ukázat, že je totální slabota. Vydechla a položila se na zem v místě, kde byla skála, aby na ní nepršelo. ,,Já na tebe náhodou tady čekala pěkně dlouho, než jsem vůbec šla na sraz," vyčetla mu a pak se zasmála. ,,No, nesežrali mě oni. Když jsem tě šla hledat, narazila jsem na... ne moc milou vlčici. Vlezla jsem jí do úkrytu a víš co? Ta sobecká mrcha po mě ze zálohy skočila, fakt tragédie, ani to nebyl férový souboj. Pokousala mě na krku, vůbec jsem to nečekala. Asi má nějaké problémy s psychikou, magor jeden." Postěžovala si na svá zranění a vydechla. ,,Ty taky vypadáš docela potlučeně, to asi ten proud vody, co? Jo, taky mi pěkně namohl slabiny," mlaskla a vzhlédla ven k nebi. ,,Kdy už to skončí, zasraný počasí, všichni magořej," mlaskla a koukla na Ezru, ten se jal jí ošetřovat. ,,Jsem nevěděla, že se vlk jako ty vyzná v nějakejch bylinách," zazubila se.

-> Prokleté jezero

Camiya šla pomalu. Byla potlučen, Allavanté s ní smýkala jak se psem, který si dovolil vzít šunku ze stolu. Byla vyloženě řádně potupena, její momentální nálada Byla na bodu mrazu a ego měla dosti pošramoceno tímto soubojem. Musela zesílit, bylo jí jedno, jak toho docílí, prostě musela. Se zavrčením vzhlédla k nebi a něco zaklela. Kéž by už ten otravný déšť přestal, to měla v myšlenkách.
Očima hledala svého zrzavého přítele. Byl to vlastne přítel? Camiya netušila, co za vztah s Ezrou měli, ale věděla jistě, že jejich osud bude jistě v životě ještě spleten.
Spálená tlama ji dosti pálila, avšak Byla ráda za příjemný déšť, který chladil celé její potlučené tělo. Povzdechla si a se sklopenyma očima putovala dal.
Její zelené oči konečně spatrily Ezru. Zase nadával, v tomhle si byli docela podobní. ,,Klídek, vazoune, už jsem tu," mrkla na něj, přičemž se snažila neupozorňovat na svá zranění a spálenou držku. Avšak byl by slepý kdyby si nevšiml.

5/5

Cmiya zhluboka dýchala a sípala, bylo to hlubikéy tlumené a opravdu bolestivé dýchání. Vše jí bolelo, hlavně tvář, kterou měla spálenou zespod, primárně mordu. Chlupy jistě dorostu, možná tam bude lehká jizva, teď to ještě nedokázala určit. Doufala že ji to případně vyléčí sestra. Sama se ještě v bylinkách nevyznala, primárně ne v místních a pravděpodobně teď nebude schopna si nějakou jít hledat, když byla poměrně dost zranenay teda primárně hlavně na svém egu a pýše
Zvedla hlavu k zrzavé vlcici, která se představila jako Allavante, alfa Společenstva Chaosu. Přivřela oči a lehce zavrčela. ,,Nejsem jeho nic." Zavrčela. Nechtěla však mluvit více a riskovat to, že by si vlčice rozmyslela, že ji zabije. Nebyla hloupá a moc dobře věděla, že nemá smysl pustit se do křížku s vlčicí, která byla několika násobný silnější, než ona. Byla by magor, kdyby nepřijala její dar života a nevyběhla z úkrytu jak namydlený blesk. Stále však hrdá, s hlavou nahoře, akorát otlučena, zamířila opět do vysokých hor. Chtěla najít Ezru. A jak vlčice říkala musela zesílit. Takovou potupu nechtěla už nikdy zažít.

-> Hraniční pohoří

4/5 boj
Camiya měla svou hrdost. Ač očividně proti zrzavé alfe Chaosu prohrávala, nehodlala vzdát svou kůži bez boje, nebo zbaběle prchnout do zaječích. Ne, rozhodně se bude bránit a bude se snažit o to, aby vlcici vzdorovala. Nu, ale nevzala su na sebe až příliš těžké břemeno? Allavante s ní doslova vytírala zem, no a jakmile se Camiya zakousla vlčici do její přední nohy, z tlapy vlčice vyletěl splaující plamen, který trefil její vážený královský ksicht. Vlčice zaúplěla bolestí, pustila nohu zrzave alfy a vysmekla se z jejího sevření. Dopadla hubou na podlahu, na krku nejspíše Allavante vytrhla kus srsti. Camiya se těžko postavila, na obličeji měla popálené chlupy. Vyflusla krev, smíšenou nejspíše od alfy z její tlapy, ale taky svou z popálené mordy. Zaúpěla lehce bolestí. Už nemohla. Byla ooravdu unavená, vysílená, naštvaná a otrávené. Zahledela se zrzce do očí. I v těch jejich žhnul nenávistný plamen. Zbraní Camiyi byl primárně lest a lži. Neuměla bojovat. Nebyla bojovnice, nikdy. Nyní pocítila, jak nedostatečná byla v tomto ohledu. Ale nehodlala se vzdát. Nehodlala před nikým klečet. Když zrzka promluvila, Camiya sklopila zrak. ,,Alfa... Chaosu? Ezra... o něm mluvil," řekla jen a hluboce dýchala

3/5
Camiya vyrazila a Allavante se dala taky do boje. Obě podobně zbarvené vlčice se střetly v boji, bylo až podivuhodné, jak si byly podobné a zároveň tak jiné. Opět další vlčice, která ji zpochybňovala. Pochybovala o jejím dědictví, původu, o jí samotné. Camiyi se to samosebou dotklo. Ona byla velká Camiya! Kdo sakra tahle zrzka byla, že si u velkých Bohů pouště, dovolovala s ní takto jednat? A ještě jí napadat?
Těla vlčic se střetli v jednom velkém chuchvalci. Camiya opět cítila, jak zuby zrzavé vlčice projíždí jejím masem, tentokrát zvrchu za krkem. Chytila jí opravdu dobře. Camiya se však nedala a tentokrát se i ona zahryzla ostrými zuby do krku vlčice. Držela a nepustila se. Jakmile s ní však Allavante trhla, Camiyou to trochu otřáslo. Pustila srst zrzavé a najednou ucítila, jak se její tlama rozbila o studenou zem jeskyně. Vlčice s ní máchala a vytírala s ní jak s hadrem. Nemusela ani použít magií, byla jednoduše prostě silná. Camiya se snažila odrazit tlapama, což se jí nakonec I povedlo, chytila se předními, opřela se a zakousla se Allavante do přední nohy, přičemž se snažila táhnout, aby zrzku dostala na zem

-2 /5 souboj

Camiya ucítila v boku ostrou bolest. Takovou, jakou za celý svůj dosavadní život asi ještě necítila. Zuby zrzavé vlčice se zaryly hluboko do jejího masa a ona úpěla bolestí. Adrenalin vubec nepomáhal. Nečekala, že se tak opravdu stane. Zrzka jí dosti překvapila a rozhodně ne v pozitivním slova smyslu. Camiyu polil jakýsi neznámý pocit. Někdo jí odporoval. Někdo jí dokonce napadnul. Zkouška zuby. Ona přeci nebyla žádná velká bojovnice, nýbrž královna, měla být na výsluní, měli jí poslouchat, ne se s ní rvát o její holý život. Zkřivila pysky do bolestivé grimasy a zakňučela, když cítila tesáky probodávat hladkou svalovinu. A pak... škubnutí. Dosti bolestivé, takové, které s vlčicí opravdu trhnulo. Camiya se zřítila k zemi jako pytel brambor a lehla si na bok. V jejich očích se však nezrcadlil strach. Hrdě propichovala oči vlčice, která nad ní stála. Byla taky hrdá. Plná odhodlání. Camiya rychle vstala. ,,Tak pojď," štěkla a vyrazila proti své sokyni. Byl to nevyrovnaný boj, ale to Camiya, pouštní vlčice, opravdu zatím ještě nemohla tušit. Nevěděla, kdo je její soupeřka a jak schopna bojovnice to byla. Ach, Camiyo, copak jsi to zase na sebe ušila

Nájezd
1/5 souboj
Netrvalo to dlouho a zrzavá vlčice se vřítila do úkrytu se vší parádou. Opravdu nedala pouštní vlčici ani chvíli na to uvelebit svůj rádoby královský zadek. Býka tady vcukulefu. Kdo by se ale alfě Chaosu divil, že? Camiya se jen samolibě usmála, skoro jak měsíček na hnoji. Ležela stále hezky u ohýnku a ani jí nedocházela vážnost dané situace. Vlčice sice vrčela a ježila se, ale hnědá pouštní vlčice si nemyslela, ze matka vlcat opravdu zaútočí, nebo ji snad nějak ublíží. Ach, jak se jen královna pouště přetlak v úsudku! ,,Jakápak špína?!" Vyštěkla Camiya hašteřivě a zamračila se. ,,Já jsem Camiya! Královna pouště a dcera alfy. Nenechám se vyhánět nějakou hubeňourkou," mlaskla panovačně a nakrčila čenich. Hlavu Zvedla egoisticky do výšiny a hleděla na zrzku ze své výšky. Nu, byly skoro podobně, Allavanté o něco menší. Camiya si ji měřila a se samolibým úsměvem čekala. Slovní přestřelka ji bavila. Jenže vůbec nečekala, že po ní zrzavá vystartuje. A stalo se. Když ucítila zuby na boku, byl to šok. Byla opravdu rychlá

- Nájezd
Allavante + zbytek přihlížejících.

Camiya rychlou chůzi sešla z hor. Pokračovala po nějaké stezce, nebyla příliš strmá, ale prakticky tak akorát, aby Camiya nemusela dávat pozor na každý krok. Samozřejmě případný pád hrozil, ale vlčice šla dosti intuitivně a svižným krokem zvládla překonat vzdálenost. Hledala místo, kam by mohla svesit hlavu, úkryt se před nelibým větrem a vodou která neustále padala z oblak. Už to bylo vyčerpávající. Otravné. Nesnášela to.
Když sešla níže k jezeru, její oči spatřila jeskyni. Před ní se sice hašteřili nějací vlci, ale Camiya viděla jen matku s vlčaty a další dva. No, prostě se hodlala uvelebit v jejich místečku a bylo jí tak nějak jedno, jestli to matce bude vadit. Ona byla přeci jen královna pouště, vysoce postavena vlčice. Teda, bývala, ale jak to tahle zrzka mohla vědět, že ano? Camiya je spokojeně, skoro až s povrchním výrazem obešla a zalezla si do jeskyně. Ještě tam plápolal plamínek. Osušila se a lehla si k němu. Tenhle "nájezd" se jí povedl. A kdo ví, možná se s ní vlčice o místo podělí, však tady bylo prostoru dost!

-> Slané jezero

Slova její sestry si ještě opakovala v hlavě. Její druhá sestra byla teď Kappa, takže ona teď byla na nejnižší příčce. Bylo to hořké, ale Camiya věděla, že bude začínat od nuly. Brala to a jistou hrdostí. Nenechá si srat na hlavu, rozhodně. Ale poslouchat sestry musela, alespoň pro zatím. Určitě když bude užitečná, bude opět na výsluní. Jestliže nebyla cesta domů, nic jiného jí nezbývalo. Musela tu zůstat a vybudovat si vše sama. Což mohlo být složité, když Camiya byla rozmazlená dcera alfy, která byla zvyklá, že každý skočí jak ona píská.
Nespokojeně si něco zavrčela pod vousy. ,,Ezro!" Doufala, že na ni vlk ještě ceka. Nikde však tu hlavu zrzavou nemohla najít. Očima projížděla po okolí, snažila se nasát pach, ale v tom dešti, Nu, bylo to setsakra obtížné. Camiya si zanadávala a poté se rozhodla, že by měla najít nějaký úkryt. Vydala se tedy někam jinam. Za nosem. Ezru najde pak.
-> prokleté jezero