Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1b - Promluv si o počasí
(v procesu) - projdi se po zatopeném uzemí
(1/5) - Najdi úkryt

Camiya otočila uši k jeho smíchu a protočila panenkama. ,,Všehoználek, nojo. U nás byly bouře maximálně pouštní. Blesky byly v dálce, ne tak blízko!" Postěžovala si tmavá vlčice a zadívala se k nebi. Déšť začal nabírat na intenzitě.
,,To samé by se dalo říct o poušti. Jeden chybný krok a můžeš se ocitnout v tekutém písku, který tě pohřbí zaživa. Zároveň je poušť plná jedovatých potvor, takže se musíš mít pořád na pozoru," odpověděla mu Camiya. ,,Ale každý máme svoje komfortní místo. Pro tebe hory, pro mě poušť. S tou krátkou srstí si nedovedu představit žít jinde. A navíc, miluju teplo. Tohle počasí je pro mne utrpení. A mám pocit, že bude hůř. Déšť sílí," zabručela vlčice, no potom už zaplula do bezpečí jeskyně, kde se uvelebila na zemi. Michael jí následoval.
,,Jiné schopnosti? Jsem úžasná, mám hodně různých schopností!... Primárně jsem ale byla průzkumnice, takže... asi rychlost je má silná stránka. A obratnost. Umím dobře lovit. Jsem z úžasné krevní linie... jo a taky mám božskou srst." Zazubila se na něj a protáhla se. Ležérně se položila na bok a přivřela oči. ,,Měli bychom si zdřímnout. Doufám že mě nebudeš sleeovat při spánku, " uchechtla se a pak zavřela oči. Usnula. Zdálo se jí o teple písků.

Probudilo jí něco mokrého na nohách. ,,Michaeli!" Křikla a bleskově vstala. Úkryt který našli byl nedaleko řeky. Spali poměrně dlouho, protože v úkrytu byla už voda. Ne tolik, aby se tam utopili, ale tolik, že měla mokré břicho. Leželi v kaluži. ,,Měli bychom vypadnout, než se to tu zatopí. Musíme najít nějaký úkyt," podívala se na vlka s vážností. Vyrazila ven.
Déšť opravdu neutichal. ,,Zdá se, že bohové mají zlost. Déšt je ještě intenzivnější!" Šli blátem, všude byla voda a kaluže. V dálce šla slyšet rozbouřená řeka, oba vlci mohli vidět, jak se její koryto vylívá do okolí. ,,Musíme si pospíšit," jít zpátky do hor nemělo smysl, řeku už nepřekročí. Nohy je vedly víc do středu.

-> Mokřady

-> Hraniční pohoří

Kd,z se smál, Camiya se zamračila. ,,He? Co se mi směješ! Nejsem zvyklá na takový počasí," mluvila hlasitě a podrážděně, každopádně si u toho zachovávala své hrdé vystupování. Mácha ocasem. Najednou nedaleko dopadl blesk a s ním i hřmění. Camiya lehce nadskočila. ,,Vidíš, přivolal si to! Podezřívavě se na něj podívala a pak pokračovala cestou z hor. ,,A jaký je život v horách?" Zvedla obočí a pokračovala. Byla už zmrzlá na kost. Michael ale nevypadal, že by měl element ohně a mohl jí třeba trochu zahřát.
Bylo fajn že alespoň v otázce toho, že oni dva byli nejlepší a jedineční vlci, ostatní pouze přisluhovači, se shodli. Camiya mu přikývla a ladně, jak to jen v kůži mokré slepice šlo, pokračovala dále.
,,No, je to možné. Samotnou mě překvapilo, že je tu tolik prostředí. Alespoňje tady tepleji," zabručela rozmazlená vlčice. ,,Jestli tu je poušt a neexistuje cesta zpět domů, podrobím si ji a budu vládnout, ha!" Zasmála se tmavá vlčice a zadivala se po okolí. Ještě byli docela vysoko, ale tmavá obloha a snížená viditelnost díky dešti nebyla přívětivá ke zrakům vlčice. Neviděla poušť z výšky, Vlastně neviděla skoro nic.
,,A co ty, horské veleváženosti? Netoužíš po vládě? Nebo tak." Ctižádostivý a nadřazený jí přišel dost. Určitě by ocenil posluhovače co by mu líbali prdel.
,,Těším se. Snad taková díra existuje," mlaskla Camiya. Byla tady možnost, že se už domů nedostane. Ale to si nepřipouštěla. Prozatím.
Když Michael řekl, ze by mohl být jen sen, zasmála se od plic. ,,Vzal sis nějakou dobrou houbičku, že tak fanatzíruješ? Mám tě kousnout do ocasu, ať víš, že to není sen?" Vysmála se mu tmavá a zakoulela očima. ,,Kéž by to sen byl. Ale moje hlava by jistě nevymyslela tebe, kdybych měla sen, určitě by se mi zdálo o mé nadvládě!" Ušklíbla se.
,,Neboj, jezero tu určitě bude. Ale zatím to nevypadá, že přestane pršet." Naštěstí už byli v Tajze, kde Camiya našla malou útulnou jeskyni. Zaplula dovnitř a otřepala se. ,,Chvíli tu budem, než ustane déšt. A pak můžeme najit to tvoje jezero."

-> Slané jezero

Od jezera se vydali oba vzhůru do hor. Déšť sílil a výraz na Camiyině tváři byl čím dál více nelibý. Sem tam jí do slabin trefila kroupa, to zaúpěla a pronesla nadávky pod vousy. ,,Radši sucho a tři dny bez vody, než tahle kalamita. Ty jsi na tohle zvyklej?!" Nakrčila čumák. Snažila se pořád jít se vztyčenou hlavou, ale déšť jí bubnoval po celém těle a mrazil na zádech. Koupala se znovu v deštivé vodě. A nesnášela to. ,,Pravidla a pořádek. Jo, to se shodneme. A taky úcta a respekt. Nemám ráda tupé přisluhovače co neumí projevit trochu úcty," pohodila hlavou a narovnala se. Její nohy mířily spíše kolem hor, hledala nějakou jeskyni.
,,U nás si poradí také. Doufám že si ale nenajdou nového vůdce. Plebejci by měli počkat, až se vrátí jejich královna, ne?" Zašklebila se a mávla ocasem. Teď ji v hlavě kolovaly nepříjemné myšlenky. Bude alfou její partner? Nebo děti? Nebo otec dokud nezemře? Co když se vrátí a už ji neuznají za vhodnou alfu? Měla v hlavě tolik otázek, ale rychle je vypustila. Byla princezna, ne? Nač pochyby. Samozřejmě že se jí budou klanět, až dorazí domů...
Kývla mu na jeho slova hlavou. Byli podobní. Svým způsobem. ,,Žádná dáma která by byla aspoň trochu chytrá, by v tomhle počasí nelezla ven. Neměj strach," zabručela Camiya. ,,Nevidím tady žadnou jeskyni. Musíme najít úkryt..." Nechtěla být v tomhle dešti, ale co zbývalo, když tady, nebylo místo, kde si odpočinout? ,,Chm, chceš ať do mě udeří blesk" nadzvedla obočí a něco si zabrblala pro sebe. ,,Za chvíli budeš tmavej taky, když se budeme dále brodit tím bordelem," odpověděla mu a pokračovala v cestě. Hledala útočiště.

-> Tajga

-> Nizina hojnosti

Cesta nebyla příliš dlouhá, každopádně půda již vsákla dost vláhy a začala se jim pod nohama tvořit bahnitá břečka. Na Camiyině tváři byl znát nelibý, nakvašený výraz a s pocitem špinavosti na tlapkách přidala do kroku. ,,Déšť byl v Poušti zázrak. Ale teď ho mám až pokrk. To je hrozný počasí!" Nadávala tmavá vlčice a s nabroušeným výrazem se otočila na Michaela. ,,Nemáš moc vřelý vztah k domovu?" Nadzvedla obočí, vyptávala se protože ji to zajímalo, od přírody byla zvědavá na cizí životy, trable a ráda řešila problémy jiných víc než své. Možná proto to byla taky extrémní drbna a tajemství jiných ooravdu nezůstávaly jen u ní. ,,Já bych se vrátila hned. Ale smečka si poradí. Alespoň využiju čas který mi bohové dali a užiju si nějaké dobrodružství, než se vrátím k povinnostem alfy," mávla sebevědomě oháňkou. Zatím byl alfou její otec, ale to už nezmiňovala. Její nohy dorazily až k jezeru. Vlčice by se i ráda napila, ale do nosu jí udeřil pach soli. ,,To asi není normální jezero. Chm." Zabručela. Jezera viděla jen jednou a to hodně daleko za Pouští. Tohle vše pro ni bylo poměrně nové. Hlavně zmrzlá pustila byla nevídaná. Sníh v jejích končinách nebyl.
,,Máš pravdu. Bouřka. Měli bychom se schovat. Už tak mám dost promočený a špinavý kožich." Otázka krásy jí trápila, ale teď se stejně neměla před kým předvádět, byl tady jen Michael a ten nejevil zájem. ,,Taky jsi jiste nadšený, s tím bílým kožichem," na ní alespoň bláto vidět nebylo. Byl Michael fiflena a zakládal si na vzhledu? Camiye se zdál povrchní dost, ale kdo ví, zda byl jako ona.

-> Hraniční pohoří

-Mrazivá jeskyně přes Tundru

Byla ráda, že se shodli na tak triviální věci jako, že k sobě nepatří. Přesto však mohli společně cestovat, no ne? Zdál se jí povahově podobný, alespoň trochu. Ač tedy, ona byla rozmazlený fracek s egem na půdu a chamtivými pazoury. Vydrží spolu aspoň kousek cesty? Těžko říct. Buď se zabijou, nebo se z toho snad ještě stane telenovela. I on měl stejný nápad. ,,To zní jako plán, drahý." Kývla mu na jeho nápad. Sic ho nějak v lásce neměla, jistě by byla schopna vytáhnout ho z písku. Možná. Uvidí. Ani za mák mu nevěřila, že by za ni snad obětoval život, ale možná byl ochotný pomoci v nouzi. Tato princezna však byla silná a nezávislá. Občas. ,,Je možné, že si budeme mít co vyměnit. Až na genetický materiál," zahihňala se vlastnímu vtipu.
Někdo by mu asi mohl říct, že je rasista, kdyby někdy vůbec o tomhle vlci slyšeli. Ooravdu nikdy nepotkala nikoho, kdo by soudil dle odstínu srsti. Ale ona přeci jen taky soudila povrchně za vzhled, takže mu jeho preference neměla za zlé. Jen mu na to přikývla.
,,Vlastně... máš pravdu! Moje smečka!" Houkla, když jí došlo, že zmizela z domova. Sestry a bratr odešli už dávno a ona jediná zůstala a rozmnožila se. Čekala už jen, až jí rodiče předají post a byla by konečně paní celé pouště. Nyní se však její sen rozplynul. ,,Smečka se o sebe beze mě snad chvíli postará." *A potom moje děti... moje děti, bože. Musím najít cestu domů.* Vydechla studený vzduch a pomalu šla ven z jeskyně. ,,A co ty? Máš smečku kam se vracet?" Nedala na sobě znát znepokojení. Umělá řešit krize. A tohle byla jen krize.,,Camiya. Camiya z Pouště."
Doufala, že ji cizinec bude následovat. Její dlouhé kroky překonaly Tundru a konečně dorazila do míst, která byla trochu teplejší. Až na to, že je přepadl déšť. Opravdu neměla štěstí na počasí.

- Slané jezero

I ona si I vlkovi jistě myslela své, ale nechávala si to v hlavě pro sebe. Když promluvil, pohodila jemně hlavou. ,,Chmp. Taky nejsi můj typ. Navíc, já pocházím z teplejších končin, ty asi ne. Nehodili bychom se k sobě, " ukončila to, samozřejmě musela vypadat, že ona odmítla jeho, ač to tedy bylo naopak. ,,Výprava... to zní přesně jako múj plán," uchechtla se a mávla ocáskem. ,,Také jsem na výpravě. Nedobrovolně. Byla jsem doma, najednou se pode mnou propadl písek a probudila jsem se v tom zatraceném ledovém moři, pfuj. Mrznu ještě teď." Udělat ze sebe chudinku?Splněno. Nakrčila nos a mlaskla. ,,Mám tě poprosit, abys mě zahřál? Nejsem ale tvůj odstín, což ale nebrání nezávaznému techtle-mechtle. Pokud teda vůbec víš jak se ten červík mezi tvými nožkami používá," uchechtla se a arogantním pohledem si ho ještě pořádně prohlédla, od hlavy až po... ocas. ,,Ale jsi docela pohledný. Urostlý. Škoda že ne písečný," okomentovala ještě jeho vzhled a pak pokračovala dal. Jeskyně nebyla moc hluboká a když jí prozkoumala, rozešla se dál. ,,Nejsem bojovnice, ale lovkyně a průzkumnice. A taky velká alfa pouštní smečky, " pronesla namyšleně, ač tedy to poslední nebyla úplně pravda. Byla dcera alfy.
Když jeskyni prozkoumala, jala se jít dál.

Nížina hojnosti, přes Tundru

Zadívala se mu do očí, když jí sledoval. Jeho oči byly ledové a chladné, stejně jako její. Možná si budou rozumět? Nebo také ne. Arogantně si odfrkla a ladným krokem se začala procházet po jeskyni. ,,Nemusíš se obhajovat, že jsi sledoval výzdobu, klidně přiznej, že jsi mě očumoval, když jsem spala," pronesla s lehkým hihňáním a pokračovala ,,chápu, tak krásná a jedinečná vlčice se tady nevidí, zvlášť v takové pustině." Sic jí ještě zima byla, snažila se to skrývat. Když pronesl, že na ni dával pozor a kdo ví, co je venku, prodezdřívavě si jej začala prohlížet, avšak neztratila svůj šarm. ,,A ty se snad nepotuluješ? Nebo ti přijde normální vpadnout do cizího příbytku a "dávat na mě pozor"?" Naklonila hlavu s úšklebkem na tváři a máchla ocasem. Moc mu to nežrala, možná kdyby byla naivnější. Ale co tímhle chováním chtěl dokázat? Kdyby byl zlý, už by si ji namazal na chleba, o tom nepochybovala. Co chtěl? ,,Opuštěná možná trochu jsem, chceš mi snad zahřát pelech?" Koketa byla vždy za každých okolností. Pokud se jí hodlal cpát doprdele, ač falešně, zvedalo jí to ego. Jen si nemysli, floutku, vždyť já si tě ochočím. ,,Bezbranná, však... zas tolik ne," mrskla po něm pohledem a uculila se. Co když ona byla nebezpečná? Co když právě vlezl do jámy lvové? Asi spíše ne.
Když dodal svá poslední slova, vrátila mu pohled. Nevěřil jí, ironii poznala, ona přeci byla ta lhářka a lstivá liška, nevěřila mu ani za mák a věděla, že on nevěří jí. No byla to chabá lež, její pach a stopy tady byly jen krátce a kožešiny tu taky neměla. Navíc její krátká srst značila, že není z těchto končin. Ten vlk nebyl debil. Ale ona také ne. ,,Bydlím tam, kde vstoupím. Jeskyně byla opuštěná, takže je nyní pasována za mou, drahý."
Ladným skokem se vzdálila do útrob jeskyně, doufajíc, že jí vlk bude následovat. Chtěla ji prozkoumat, než ji opustí.

Camiya si přes svou vysláblost pěkně zdřímla. Trvalo to dlouho, než konečně otevřela svoje zelené pronikavé oči. Byl to opravdu dlouhý a vydatný spánek, který jí navrátil ztracenou sílu. Ani zima už jí nebyla, v útrobách jeskyně bylo podobně jako v noci v písčitých končinách a izolace hlínou vytvořila teplou vrstvu, která jí díkybohu krásně zahřála. Zdálo se jí nespočet snů, při posledním hledala své děti uprostřed pouště. A pak se probudila. Její oči hledaly záchytný bod, unaveně zamžourala, musel být už snad i další den, ráno. Do očí jí bilo světlo, už nebyla noc. A před ní... vlk. Nadzvedla jemně obočí a lehce se vyhoupla na nohy, ladně a sebevědomě. Ač byla od hlíny, v jejím kožichu to moc vidět nebylo. Zvedla hlavu a jako dámička se nakrčila, přičemž kolem vlka prošla a provokativně ho šťouchla ocasem do čenichu. ,,To je ale neslýchané, sledovat dámu při spánku." Nakrčila nosánek a prošla kolem něj, otočila se aby mu viděla do tváře. Stále jí byla zima, ale už se neklepala jak ratlík. ,,Cožpak děláš v mé jeskyni, cizinče?" Houkla směrem k němu svým medovým hláskem, dávajíc důraz na "mé". Ač jeskyně teda nebyla její, ale nu, byla opuštěná a vlastně... jak by to mohl vědět, že nebyla její? Mohla si hrát na to, že tu žije bůhvíjak dlouho. Zbaštil by jí to? Vypadala, že do téhle krajiny nepatří. Nedala na sobě však nic znát. Kdyby jí vlk chtěl zabít, byl by to udělal, takže usuzovala, že nebezpečný nebude.

-> Tundra

Vlčice zaplula do jeskyně a s tichým vydechem odešla snad u její poslední energie. Pomalým krokem se dostala do jednoho z koutů. Bylo tu tepleji, než v Tundře. Stále jí však byla hrozná zima. Schoulila se do klubíčka na nepříjemném ledu. Bude pokračovat, jen načerpá trochu energie. Chvíli ležela, přičemž si prohlížela ledovou výzdobu celé jeskyně. Bylo by to krásné, kdyby to nebylo tak nechutně studené. Chyběl jí písek, teplo domova. Nespokojeně mlaskla. U východu byli trochu zamrzlé hlíny. Vlčice přemýšlela, poté použila svůj element a hlínu rozmnožila, přičemž si jí pokryla trochu tělo. Magie způsobila, že se na ní Hlína držela a udělala jakousi izolační vrstvu, která vlcici trochu chránila před mrazem a zároveň cítila větší teplo. Zavřela na chvíli oči. Doufala, že tady pořádně uschne, nabere síly a pak zdrhne pryč, někam do příjemnějších končin. Doufala tedy, že nějaké příjemnější končiny jsou.
Usnula. Zdálo se jí o teplém domově, jejich vlcatech a klidných pouštních dunách.

-> Ledovcové jezero přes Ledové pláně.

Neřešila pach, který ji sledoval. Vítr Foukal opravdu studený a ona už mlela z posledního. Držela si pořád sebevědomou figuru a šla ladným, leč rychlym krokem. Cítila, jak ji svaly pálí a noc přinášela akorát menší teploty a větší chlad. Zdálo se jí však, že se mírně oteplilo, už nebyla na Ledových pláních, ale v chladné tundře. Ač tedy, vítr byl stejně nepříjemný, aspoň ji do tlamy nešlehal vítr se sněhem. Tlapky pomalu necítila.
Když uviděla malé světlo, myslela, že umírá. Byla to jeskyně. Leskla se v krajině.
-Mrazivá jeskyně

-> Ledové pláně

Vlčici se cesta zdála opravdu nekonečná, tlapy jí ale stále držely na nohou. Musela ujít už několik kilometrů a stále nezastavovala. Pravda byla, že už se cítila docela vyčerpaná. Když došla ke kraji jezera, její zelené oči vzhlédly a prohlédly si, jak daleko sahá. Ledová plocha jezera se blýskala při svitu luny, bylo to magické, možná by to bylo ještě krásnější a magičtější, kdyby vlčice necítila nechutný vítr řezající do jejího těla. Otočila se. Musela víc na jih. Jenže, kde byl jih? Rozhodně neplánovala obcházet jezero. Šla chvíli po jeho kraji a pak zaútočila jiným směrem. Jezero se zdálo být nekonečné a tak ho raději opustila.
Její nohy se vrátily zpět do nekonečné pláně sněhu a ledu. Zemřu tady? To těžko. Jsem dcera alf! Povzbuzovala se v myšlenkách, ač tedy v hloubi duše věděla, že tohle není dobré znamení.

-> Tundra, přes ledové pláně

-> Dvojčata

Jestli v něčem Camiya někdy vynikala, tak to jistě byla právě vytrvalost a schopnost urazit dlouhé vzdálenosti bez odpočinku. Nyní si navíc nemohla lehnout, ulevit si, nebo jen na chvíli zastavit, protože to by jistě znamenalo smrt. Byla už značně vyčerpaná, to ano. Ale adrenalin v těle a teplo z chůze jí ještě držely jakž takž při životě. Možná to bylo i štěstí, nebo boží vůle, ale písečná vlčice věřila, že jistě brzy najde místo, kde se zahřeje. Pátrala očima po nějakém úkrytu, ale jediné co viděla byly nekonečné bílé pláně.
Princezna si nepřipouštěla možnost smrti. Přeci jen, zvládla mnohé a přežila, tohle byla jen další životní zkouška, další překážka, kterou musí překonat.
Její hebká srst naplněná vodou zmrzla, nyní trochu připomínala ježka plného ledových bodlin. Z huby jí šla teplá pára, vlastně z celého těla.
Pach cizince se nevzdaloval, ale stále netušila, zda jde za ní, nebo jen prochází kolem. Nezpomalovala, nemyslela ani, že by měla za ocasem stopaře, nebo že by ji někdo chtěl ublížit. Měla jasný cíl, dostat se ze zimy a toho se teď držela. Ostatní vypouštěla z hlavy, neměla ani sílu řešit, zda ji někdo sleduje.
Studený vítr jí řezal do tváře. Umocněn ještě absolutně ledovým vzduchem okolí, byl možná tak dvakrát nepříjemnější než předtím. Hnědá vlčice přivírala oči a snažila se jít proti vichru dál. ,,Nes-snáším tohle p-počasí. P-proč zrovna já?!"Zmohla se jen na pár slov, jelikož už neměla příliš síly na nic.

-> Ledovcové jezero

-> Rozbitý sever

Camiya překonala ledové kry, přičemž se klepala jak ratlík. Skákala z jedné na druhou, přičemž měřila tak, aby znova nespadla do ledové vody. V hlavě se jí odehrávaly různé scénáře, jak bylo sakra možné, že se ocitla z teplé, příjemné pouště v takovém mrazu? Jistě, v poušti byla v noci také zima, ale rozhodně ne takováhle! Jediné, na co přišla, bylo asi to, že to muselo být dílo bohů. Jejích? Jiných? Kdo ví, to Camiya nevěděla. Určitě to ale nebylo přirozené, aby se pod pouštními dunami skrýval jiný svět. Nebo ledové jezero, oceán. Znělo to šíleně a v její hlavě to šílené bylo.
Byla však zvyklá řešit krizové situace. Toto byla jedna z nich - zachovala tedy chladnou hlavu a pokračovala směrem... pryč. Slunce už zapadlo a byl večer, takže zima ještě větší. Doufala, že nezmrzne. Musela odsud pryč. Otřepala se, aby dostala z srsti přebytečnou vodu.
Když došla ke dvěma vrcholkům, na chvíli se zastavila a zavětřila. Až teď ucítila pach. Cizinec? Sledoval jí snad někdo? Její oči ho nezastihly. Možná splynul s prostředím. Možná ne. Ona radši pokračovala dál, nechtěla umrznout.

-> Ledové pláně

-> Domovská poušť

Pamatovala si jen, jak se pod ní protrhl písek. Nemyslela si, že by snad vstoupila do nějakého tekutého písku, byla hodně obezřetná, opatrná, vždy našlapovala s lehkostí. Neudělala chybu. Ale najednou byla tma. A ona jen cítila, jak se její tělo mele v ledové vodě. Tak studená! Nechutně studená!
Otevřela zelené oči. Byla pod vodou. Vlčici zachvátila panika, těžko říct zda z šílené zimy, kterou pocítila její kůže s lehkou srstí, nebo to, že pod ní byla absolutní tma a ona neviděla na dno oceánu. Snažila se zachovat klid, jenže to příliš nešlo. Kopala nohama, oči vzhlédly ke světlu, které bylo nad hladinou. Hladina! Nohy se ponořily do tlaku proti vodě a vlčice se snažila vyplout na hladinu. Skoro jí docházel dech.
Pak už pamatovala jen to, že se zachytila o ledovou kru. Vyčerpáním se na ní vyplázla. Zima. Hrozná, hrozná zima. Drkotala zuby.
,,Tohle... t-t-t-o mi b-b-yl Anup d-dlužnej," vysypala ze sebe a pomalu se zvedla. V hlavě se jí odehrávalo jen jediné. Rychle zmizet!

-> Dvojčata