Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odznáček | 10 Obrázků

Drobné stvoření netušilo, oč mezi dvojicí šlo... Chtěla mu ublížit? Byl z toho všeho zmatený a ač se Melanis snažila být již klidnější, on v ní viděl stále potencionální hrozbu, která mu ježila srst na hřbetu. Musel však odpovídat... musel najít nějakou cestu k cizince, která mu nyní začínala nabízet pomoc? Nerozuměl tomu, ale... jeho mladé myšlení mu začínalo dávat jistou naději, že by se mohl posunout a najít rodinu. Byla to už nějaká doba co ji neviděl a chyběla mu... Kai byla pro něj velmi důležitou vlčicí, tak jako bratránek Visser... „Můžu... ukázat kde jsem je ztratil.“ pověděl k hnědé a tak nějak už intuitivně začal zvedat své tělo. Byl už lehce odpočat, ale musel se nyní zvednout a vydat kamsi vpřed. „Ukážu... nejsem unavený, ale... hlad jo..“ špital tichým hláskem, jeho plný charakter se vlčici stále neotevíral, byl stále jak kdyby uzavřený. Bál se, že by mu mohla ublížit. Měl proto i při chůzi stažený ocas mezi zadníma, zatímco hlavu kryl pod kohoutkem a ohnivýma očima se rozhlížel po okolí. Brzy se na ni otočil a prohlédl si ji, byla vysoká... proti němu velmi!
„Jak ulovíme jídlo?“ zeptal se a následně pokračoval vpřed do podivně zbarveného lesa, který si ještě pamatoval... někde tam byla ta řeka...

→ Poušť přes Kvetoucí louku

Ten nepřítel... ten někdo, kdo právě útočil na drobné stvoření, dobrá, už tak drobný nebyl. Měl sotva půlroku a tak chudých zkušeností. Caspian se převalil čelem k příchozí, která ležíc na břiše sledovala jeho maličkost a náhle... jakoby se z toho velkého hněvu stala radost a on měl své chování uklidnit? Odpovídat?
„Nemám,“ odpověděl stroze jakoby ho nenapadlo vlčici prozradit více, „jsou někde za řekou... ale... netuším kde.“ vyšlo poněkud zkušenějšími mluvidly než před pár měsíci. Byl sám, ale slov pochytil už o trochu více a tak se jeho slovní zásoba začínala obohacovat. „Jsem... sna-snažil jsem se spát.“ vypadlo z něj klepaje se ještě strachy z posledních pár minut, které předcházely nynější, o něco, klidnější konverzaci, kterou společně dvojice byla schopná vést.
Albínek si prohlédl tmavou vlčici, která mu nyní dělala společnost... nevěděl jak potencionální hrozbě přijít na kloub. Měl z ní strach, a tak si jemně začal zadníma couvat kamsi.... jakoby chtěl utéct, ale... snažil se být při útěku, kdy jej cizinka přímo sledovala, velice nenápadný. Bylo to nelogické, on sám si to neuvědomoval, že byla jedinou možností jak přežít následující dny v pořádku a klidu.

Spánek byl tím nutným a nesmírně potřebným co drobné vlče právě mělo. Byla to dlouhá chvíle od odloučení a učení se samostatnosti. Poznal zatím zajímavé jedince, kteří mu obvykle společníky vydrželi jen pár chvil... Musel vše vstřebat a nabrat potřebnou energii pomocí spánku, lahodného spánku! Drobné stvoření se tak rozkošně choulilo k sobě... Spal tvrdě.
Měsíc vystřídal Slunce a jeho noc začínala tak být ještě tvrdší - doslovně. Okolí se musel zdát mrtvý. Avšak... netrvalo to dlouho a droboučké stvoření obohatilo tajemné vrčení. Střihnul ušima, natočil je intuitivně směrem za zvukem, ale... jakoby neřešil, že se k němu blíží cosi... až do chvíle, kdy jej vrčící predátor začal tahat od jehličnanu, který jej skrýval. „Au, au, au!“ pískal, když jej cizinka vytáhla a zvuků dunivého vrčení se začalo nemotorné vlče vzpamatovávat. Jedna tlapa, následně druhá přední... už točíc se na břicho a o snaze rychle vstát zvednul své tělo. Očima sotva viděl, když pohlédl té hnědé do očí. Projel jím strach, neskutečně velký strach. Neměl snad lepší nápad jak jen se pokusit o útěk, ale... snažit se utéct někomu, kdo má odžito o několik let, měsíců i dnů více a už si tyká se svými končetinami a funkcemi těla... Bylo to hloupé.
Caspian se však, i skrz primitivní nápad, otočil a pokusil se nastartovat plnou rychlost, ač to prakticky nemohl dokázat. Když se zadními pokusil rozeběhnout, ty přední se podlomily a on se dostal tam, odkud jej cizinka dostala - lehl. Očima se podíval k cizince, stahujíc uši se mu celé tělíčko třáslo od strachu. Sledoval ji... netušil, co by mu dokázala udělat, ale v nynější chvíli už jen čekal na osud.

→ Začarovaný les

Pokračoval v běhu... byl to boj? Byla to poslední chvíle, se kterou bude mít tu možnost dýchat pozemský kyslík a přemýšlet nad tím, jak vlastně bylo těch pár měsíců krásných? To už nikdo netušil... Vlče se dostalo do míst, ve kterých ještě nikdy nikdy nebylo. Ovál jej chlad. Barevné stromy jakoby mizíc v končinách za ním zavíraly pomyslnou bránu, kterou by cokoliv jiného otevřelo... Byla to nová příležitost a nové místo, ve kterém Caspian mohl nyní přemýšlet. Musel si však odpočinout, jak byl malý, potřeboval to... a to hodně.
Vlče se tedy vydalo k nějakému z jehličnatých stromů a jelikož měl velmi jemnou srst, začal intuitivně zalézat pod hrubé jehličí. Jak to škrábalo... jak to bylo pro něho samotného velmi, ale opravdu velmi nepříjemné. Caspian cítil, že jeho maličkost pod rukami až drápy zeleného velikána trpěl, ale... musel se ukrýt a musel zavřít svá očka - byl až příliš unavený na to, aby dále fungoval či pobíhal...
Brzy byl ukrytý pod stromem, samozřejmě, že moudřejší a starší vlk jej bez problému dokáže najít; díky pachu, díky vzhledu... byla spousta stop, které za sebou neznalý mladík nechal... nyní však neřešil nic víc jak příjemné snění, které proplouvalo s tichem v jeho hlavě...

→ Průliv

Byla to už nějaká chvíle co se rozešel od Hvozdíka; bíločerný vlk s charakteristickou pravidelnou maskou na jedné části hlavy. Drobný albín pokračoval směrem do hlubin neznámých končin, které se barvily podivnými barvami. Byly nezvyklé... ale vlastně legrační. Zastavil se z pomalého kroku a zvedl hlavu. Hubená kostra se nesla kamsi vpřed jakoby.... čekala že cosi nalezne, ale ne. Bylo to neznámé místo, které Caspian s nevyřčeným údivem sledoval. „To je paládní!“ vyslovil s naprostou upřímností, když si prohlížel barevné stromy...
Byla noc, většina vlčat by se bála, ale... už byl nějakou chvíli odloučen a zvyknut na to, aby fungoval v podivných končinách a... zcela sám? Bylo to hodně zvláštní, ale... osud jej zatím nechával chodit po tenkém ledu bez toho, aby se prolomil a způsobil bolest. Malilinkaté stvoření ohnivýma očima sotva sledovalo nějaké změny, ale... ty velké. Těch si všímal na první dobrou.
Opatrně se vydal vpřed, začal okusovat a zlobivě krotit divoké stromy... když tu se jakoby za ním ozval pohyb; „Co to bylo?“ vyšlo z jeho tlamy hledíc kamsi do „prázdna“ plnícího se stromy. Proč slyšel pohyb? Má se bát? Má utíkat? Netušil o nic víc jako jiné vlče a dal se tedy na útěk. Někdo ho sleduje!

→ Tajga

Drobné vlče se klepalo... vycházel z něj jakýsi strach a skrytá úzkost, se kterou musel jít vpřed. On si sám zatím neuvědomoval nic víc jak fakt, že jeho rodina je... někde pryč. Slabé tělíčko zvládalo však růst, drobné vlče se snažilo přizpůsobovat nevrlým podmínkám s přicházejícím teplem; Slunce. To byl jeho hlavní nepřítel, kterého Caspo neměl od útlého věku rád. Chvíli čekal na Hvozdíka, přemýšlel... byl to příjemný a milý vlk, to jistě byl... ale musel odejít pryč z míst, kde by jej brzy Slunce, i díky vodě, mohlo začít dohánět a uhánět.
Drobné stvoření se brzy rozešlo kamsi vpřed nechávaje cizáka za sebou... snad jakoby nechtěl na nic víc čekat. „Muším.“ špitl svým nevyslyšeným hláskem a následně začal kamsi mizet. Netušil kam jde... netušil, jaké končiny zde jsou pro něj bezpečné či nebezpečné, ale cítil... že svůj problémek nevyřeší jinak než aby se rozešel vpřed. Pokračoval opatrně, jeho hlavička se sem tam snesla blíže k zemi, když zapomenul jednu ze svých tlap mezi kořínky či něčím jiným. Au. AU!
Roští, trny... vše bylo tak veliké... tak neskutečně veliké. Sám to sotva zvládl prohlédnout a už jej začal děsit příchozí stín. Noc. Byla jedním velkým nepřítelem, kterého Caspian nerad vítal, ale... musel se naučit s ním žít. Nemělo to nic na tom, že drobné vlče nemělo nutné věci; teplo, zajištěnou potravu a už vůbec přežití. Byla to otázka času... otázka něčeho, zda-li se jedinec dožije dalších dnů.

→ Začarovaný les

Plamen v jeho očích se zvedal s každou minutou, co mu cizinec dělal společnost. Chvíli jej tiše sledoval čekaje na slova, která by mohl bíločerný nebo černobílý vyslovit... byl to vskutku zajímavý jedinec, kterého si Caspian ještě neopatrným, naivním pohledem prohlížel. Neuhybal, opatrně ohnivýma očima sjížděl po celé výšce, délce těla, nyní již pojmenovaného, Hvozdíka. Tedy... Jen Hvozdík. „Aho-j jen Hvozdi,“ zvednul nadějně ouška se vší nadějí, když vyslovil to známé slovo, které již párkrát v životě zaslechl... Třeba když honil motýlka k potoku, ke kterému nesměl chodit, anebo když šel za bratránkem Visserem! Aale... to vlastně potom skončil tady.
„Lodiče?“ zastříhal zmateně ušima a ohlédl se kolem. Nálada klesla. Caspianovo výraz se z nadějně pozitivního vlčete změnil na lehce smutný. Maminka? prošlo mu smutně hlavou, když mu Hvozdík připomenul onu skutečnost. Proč ještě nepřišla? Proč byl zde? Řídká srst mohla ledacos cizinci napovědět, ale... asi už oběma pomalu začínalo docházet, že rodiče se zde neobjeví.
Podíval se očima opět na cizince, tedy, nyní již Hvozdíka a jen nejistě stáhujíc uši k hlavě, vyšla z tlamy tichá slůvka, která jakoby hmotnou podobou začala se klepat společně s jazykem malého vlka: „Hledal jsem Vissela,“ přiznal k cizinci a hned se začal stahovat jakoby očekával výprask, tlapy začínaly couvat a ocas se stahoval vším strachem pod tělo, „ne-nem-užu chodit k žece... Plomiň.“ vyslovil tichým hláskem, hlavu naivně sklonil k zemi a začal vrtět hlavou. Hvozdíkovi možná až nastavoval vlastní krk, aby z něj zlobivé úmysly dostal - nerozuměl, kam tím nový, potencionální, přítel mířil - a tak se začalo, už takto, slabounké tělo klepat. Nejen zimou.

Sledoval dvojici dám, které mu ještě před chvílí, chtěly věnovat pozornost, ale.. byl z toho poněkud nesvůj. Vlčice mu začaly mizet v dálce a on tak nejistě kvíkl s pokusem, že jejich těla se zastaví a ukáží drobnému vlčeti cestu, až... se rozplynuly s příchozími slunečními paprsky v dálce. Ohnivé oči se zastavily na tom posledním místě, kde dvojici vlčic viděl. Zima mu přestávala díky občasným světelným signálům být... světlo se vzácně protahovalo mezi některými ze stromů, které byly blízko, a tak se odhodlal na jeden světelný flíček jít a usadit. Hřál se. Hlavu držel lehce svěšenou, jakoby v místním písku hledal cestu domu. „Maminto-,“ posmutněl tichým hláskem, který bez váhání odnesl první větřík a jeho tichý tón tak zmizel, „tatínto,“ špitnul tiše a ještě smutněji. Tělo se mu jemně sneslo k zemi, udělalo pomyslné klubko, kdy hlavu odložil na slabě osrstěný ocásek, který následně chytil tlamou a jako zdroj útěchy jej začal žvýkat.
Byla to nějaká chvíle než se mezi stromy objevil další vlk, který by slabému vlčeti mohl pomoc. Byl poněkud naivní a neznalý jistých způsobů, ale... když zaslechl slova: ‚Ty!' a následně další slova! ‚Prcku!' Možná, že mu první setkání s dvojicí neznámých vlčic jistým způsobem ulevilo a pomohlo nabrat zkušenosti; nebát se mluvit. Hlavou se tak otočil za příchozím hlasem, který patřil černému vlku s bílou maskou, anebo bílému vlku s černým pláštěm? To mu přišlo zajímavé!
Opatrně se začal tedy zvedat na slabé nožičky. Trvalo to tak půl minuty než našel ten správný způsob držení těla, ale přece. „Pošádku?“ špitnul k cizinci a se zájmem začal nasávat jeho pach. Nebyla to Stříbrná... Ach. „Jo!“ napodobil tón příchozího vlka, ačkoliv... jeho nebyl tak zvučný a silný. Vlk nebyl nejmohutnější, a tak ve vlčeti nevytvářel strach... „Ca-aa-spian ze Stšíblného údolí,“ a nejistě ustoupil od cizince s pokusem se seznámit jako jej to naučily vlčice před vlkem.

Caspian byl o chlup klidnější, což mohly samice poznat dle jeho postoje; tlapy již nebyly polovinou polštářků na zemi, ale všemi. Vlče je sledovalo ne s odkloněnou hlavou, ale již ohnivýma očima vyhledávalo ty jejich, ač jen na krátké časové úseky, ale... vyhledávalo. „E-c-ta a So-li?“ zopakoval jména tichým hláskem, zatímco mu srstí procházel nepříjemný chlad, který po ní přejížděl tak podivně... Příliš z konverzace nepochytil, ale snažil se porozumět tomu, co po něm dvojice chtěla. Měl jít? Kam? Musel přeci najít maminku, ale... třeba vědí, kde je maminka?
Sic se mohl domnívat čeho chtěl, ale... stále tak nějak vnímal, že pachy vlčic mu nejsou ničím známé; byly spíše pravým opakem slova „známý“. Chvíli je tedy důvěrně sledoval a následně, když jej vlčice E-c-ta vyzvala k chůzi, přikývl a jakoby se rozcupital za dvojicí vlčic s pokusem je dohnat. Těžko říct, zda jeho krůčky stačily dvojici, ale... lepší než nic.

Tělo se začínalo třást. Jakoby mu příchozí noc chtěla dát na shledanou. Sotva otevřel oči, naučil se ovládat zadní nohy... a už vše začínalo odplouvat. Caspian byl z přítomnosti dvou vlčic poměrně rozrušený; Co chtějí? Pr-proč zrovna já? opakoval by si otázky v hlavě kdyby býval ovládal slovní spojení o něco zkušeněji. Neměl úplnou slovní zásobu, ale chápal významy vět ostatních, aspoň z části. „Mam-i-ka?“ zopakoval tichým hláskem, kdy jeho slova během chvíle zmizela s příchozím větrem... Kde byla? Zmateně se začal dívat kolem sebe, cítil trochu tlak, který jej hnal k rychlým odpovědím, ale... ty on neuměl a nebyl příliš schopen na Solari reagovat v tak svižném čase jako na něj chrlila svá slůvka. Začínal natahovat, z očí mu stekly dvě slzičky a brzy se pokusil o krok vzad, ale ledové vlnky jej začaly tlačit vpřed. Nebylo na výběr. Mrzl. Drobné vlče se jen ohlédlo kolem jakoby hledalo pomoc Vissera... Kam jeho ta řeka asi odnesla?
„Casp-Ca-Casp-ian,“ hluboce se nadechl, „ze Stšíblného údolí.“ dokončil tichým tónem hlasu, srst se na jeho hřbetu začínala lehce ježit, a tak odhalil další věc, ve které mu příroda příliš nepřidala; srst. Nebyl nedokonale osrstěn, ale proti jiným na tom byl poměrně bídně. Stále se jednalo o vlče, které se bude po čas dospívání umět adaptovat, a tak osud věřil v to, že vlče se dožije aspoň půl roku. „Zima?“ špitnul, když se pokusil obejít dvojici vlčic. Solari působila příjemně až mateřsky, z té začínal být poměrně klidný, ale druhou vlčici zatím neuměl příliš chápat. Klidně tedy sklonil hlavu, když se dostal na písečný povrch, který poprvé nebyl vlhký a opatrně si lehnul. Tělo převalil přes levou tlapu na hřbet a jen nejistě začal hledět na vlčice, kterým se právě zcela podvolil. Byl to jakýsi obranný reflex, který si pamatoval a pokusil se o gesto, které... ještě příliš používat neuměl.

Snížil hlavu pod úroveň kohoutku, červené oči s kapkami oranžových tónů začaly prohrabávat vlhká zrnka písku, která se tak nepříjemně zaplétala se slanou vodou do srsti... Sníh? tázal se jakoby čekal odpověď od rozdrobených drobných částí, které ho na pár vteřin fascinovaly, než mu jemné pošimrání bříška vlnkou připomenulo, že by měl raději hledat maminku a společně s tím i teplé místo, které by mu dalo dostatek pozornosti, kterou tak trochu sám ještě potřeboval. Caspian neměl tušení, že už jej sledují dva páry očí; ohnivé, které doprovázel vánek s charakteristickým světlým zbarvením, které by bývalo mohlo velmi zdaleka připomínat Caspiana, ale.. to je asi trochu něco jiného než proč tu jsme.
Vlče se tedy dalo do pohybu, tak nějak bez tušení se hrdinsky snažil prorážet drobné vlnky s vlhkým pískem, který jej zastavoval, jakoby varoval: Běž pryč, vrať se, jdeš špatně. Neposlouchal... a ani vlastně nevěděl proč by měl jít pryč, když maminka musela být někde tam? Neposedný žalud, poslední upomínka na jeho rodinu, zůstala neznámo kde. Brzy však zaslechl cosi... přípomínalo to pohyb druhů. Zastavil se. Srdíčko začalo nabírat na rychlosti, zatímco vnější strana organismu se začínala zastavovat a „přimrzat“ k posledním slaným vlnkám, které jej vyvedly z míst, kde jeho tělo doplulo a zakotvilo. Očima těkal sem tam, hledal pohyb, uši však nejistě stáhnul ke své hlavě a společně s ocasem jej ukryl k tělu... Tělo se zmenšilo a začínalo mizet ve vlnkách, ač poněkud slepě. Nechtěl zemřít, rozhodně ne, ta myšlenka ho ve skutečnosti ani nenapadla - o smrti zatím nic nevěděl - a tak jen nejistě zaměřil očka směrem k dvojici příchozích velikánů; dvě samice, jedna tmavší a druhá s výraznějším zbarvením... ...Drobečku... ozvalo se a tón v jeho hlavě začal tak klidně usedat. Druhá vlčice cosi řekla, ale... drobné stvoření její slova nestihlo ani poznamenat. Jen se tělem odtahoval od vlčic hledaje místo útěku, ale... brzy z něj vypadlo jen tichoučkým tónem: „D-brý-,“ tichounce špitnul, polovic slov polykal společně se slzami, které držel zatímco jeho srdíčko pumpovalo jako při lovu. Byl to lov na něj?

→ Stříbrné údolí

Šumivé zvuky a neznámé zvuky; osudná chvíle pro pár měsíců starého samečka světlé srsti, který v běžných lesech svítil jako světluška, která si není vědoma svých schopností a svitu. Bylo to cosi nového, něco neznámého, co drobné vlče vedlo až k toku, který by jiní využívali na lov ryb. Caspian neposlouchal moudrá slova, chtěl... zkusit něco nového jako velký bratránek Visser! Byl přeci tak silný a statečný, byl přeci dobrý vlk, který by udělal vše správně, ale... pravdou bylo, když slepě kráčel za pachem, dostal se k řece; tak silné, že tělo stahovala přímo k sobě... Jen nejistě otočil hlavu vzad a...

Zvuky šumící vody, která jemně tančila po písečném koutku na okraji Začarovaného lesa byly tím prvním, co se mu dostalo, společně se slanou vodou, do uší. Opatrně se nadechl. Hluboký nádech, který prošel až do bříška a následně druhý... a třetí! Měl klidné tempo, měl klidnou melodii, která nevyjadřovala nic, co by drobného albína značilo zraněným. Tělo bylo možná lehce bolavé, ale... sotva tu bolest chápal a uměl nazvat. Byl slabý, jeho řídká srst byla nyní silnou nevýhodou, kterou poznamenal už během prvních chvil... tělo se jemně třáslo a jakoby dávalo najevo; najdi úkryt, než zima dožene tebe. Caspian se opatrně přes záda převalil na všechny čtyři, tlapy pevně položil do vlhkého písku, kterého se sem tam dotýkaly vodní tlapy a očima se podíval po okolí: „Co to?“ špitl tichý hlásek, když mu tělo začal hladit ledový, severský vítr... Třepal se, a tak se rychle začal stavět na tenké a slabé nohy, které stále nabíraly novou svalovinu a znalosti. Opatrně se postavil na všechny čtyři a vydal se ven z vody, cestou klopýtl i sem tam zapadl v písku, ale pokusil se vyhledat něco, co by mu dalo teplo... ale co? „Hm...“ tiše se ozvalo průlivem a tichý tón vzala voda.