Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rozhodně jsem nebyla nadšená z toho, že se nacházím na ostrovech a bylo to vidět. Znamenalo to pro mě, že se odtud nikdy nedostanu? Že zas nepotkám své sestry? Doufala jsem, že to je jen zlý sen, ze kterého se probudím. „Ale...“ vydechla jsem jen. Neměla jsem slov. Tedy ne že bych předtím slova měla.
Zarrea kolem nás začala poskakovat a mně se ty její rychlý pohyby nelíbily. Mohla mě klidně napadnout a tohle byla její hra. Naštěstí tu byl Segin, který ji majzl tlapkou. Na jednu stranu mě to děsilo, protože to mohl udělat mě, na druhou stranu jsem byla ráda a doufala, že se šedá vlčice na chvíli uklidní. S neskrývanou úlevou jsem na něj pohlédla, a kdybych nebyla až tak vystrašená, jistě bych se na něj dívala jak na rytíře, který mě vysvobodil před drakem... jenže já byla vlčice, která se div nebála svého vlastního stínu.
Čin Segina Zarreu rozhořčil a ta se rozhodla odejít pryč. Vlastně se mi ulevilo, že odejde. Nevím zda schválně nebo omylem, ale švihla mě ocasem po tlamě. Vyletěla jsem ze svého místa a vyděšeně se na Zarreu podívala, ale ta si prostě odešla.
Otočila jsem se na Segina, který tu byl a který se mě vlastně před ukecanou zastal. „Děkuju,“ broukla jsem k němu a zdálo se, že jsem se o něco uvolnila, jak Zarrea odešla, přestože jsem stále byla obezřetná.

Zastříhala jsem ušima a pohlédla na Segina. Dle všeho mě tu vyplavilo moře a jestli jsem neměla sestry s sebou, dost možná tady ani nejsou. To snad ne! Zvolala jsem ve svých myšlenkách. Tahle představa se mi vážně nezamlouvala a vážně jsem si přála, aby tu Jasmína s Karmínou byly. „My js-jsme nanana ostrororovech?“ zajíkala jsem se a pohlédla na šedého vlka s otazníčky v ohnivých očích.
Zarrea navrhovala rodinné srazy, což se Seginovi nelíbilo a popravdě mně taky ne, pokud to zahrnovalo i další rodinné příslušníky kromě mých dvou sester. Rodina nás odkopla a nechovala se k nám zrovna pěkně.
Cukla jsem sebou, když šedá žíhaná kolem nás začala poskakovat. Srdce se mi opět rozbušilo a těkala jsem opět mezi ní a šedým vlkem. Stáhla jsem uši k hlavě a přikrčila se. Vůbec se mi to nelíbilo. „Nenenech toho,“ vydechla jsem a žadonivě na ni pohlédla, aby se uklidnila.

Dojedla jsem poslední sousto a olízla si čumák. Rozhodně bylo příjemné být trochu najedená, ač i tohle mi stačilo pro mé hubené hnědé tělíčko. Pohlédla jsem přitom na šedého vlka, který mi rybu donesl. Zdál se být o něco lepší než ta vlčice, která nedokázala chvíli držet jazyk za zuby. Nevěděla jsem, co si s vlčicí počít. Tedy... já neměla v plánu dělat nic, možná tak utéct. Ovšem nezdálo se, že by mi ti dva chtěli nějak ublížit, ale přesto jsem jim silně nedůvěřovala přes jejich modré oči. Jeden nikdy nevěděl, ještě mě tu shodí ze skály.
Vnímala jsem každé třetí slovo, co Zarrea vypustila. Neměla jsem na to jak reagovat, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Ovšem zastříhala jsem ušima, když mé jméno zkrátila zrovna do ne moc hezké podoby. „Ne-nevím,“ pokrčila jsem rameny a otočila se na šedého, který mluvil o lovu. Já jsem tedy neměla úplně v plánu lovit s někým, koho neznám, tak jsem jen mlčky zavrtěla hlavou a přešlapovala nervózně na místě.

Vykulila jsem na Zarreu oči. To zoufalství z nich bylo rozhodni čitelné. Jak jako neřekla hned? Co tu dělám!!! Vážně mi tu nebylo příjemně a vlčice tomu zrovna dvakrát nepomáhala. Ještě když se k nám přidal šedý vlk, který donesl rybu. To byli sourozenci? Nebo co tu dělali a proč oba byli u mě? Oba ještě modroocí. Moje noční můra. Přemýšlela jsem, jak se odtud mám vlastně dostat. Moc možností jsem neměla a mezitím, co vlčice mlela, jsem se rozhlížela a hledala únikový východ, kterým bych proklouzla a mohla se jich zbavit.
Z toho mě vytrhl šedý, který na mě promluvil. Jídlo mi prý mělo pomoct, ale moc se mi nechtělo do jídla, které mi přinesl úplný cizinec. Na druhou stranu jsem hlad vážně měla a něco takového by bodlo. Nakonec jsem si rybu přisunula blíž k sobě a opatrně se do ryby pustila. Nezdála se špatná, naopak byla čerstvá. I při jídle jsem loupala očima ze strany na stranu, kdyby mi přeci jen hrozilo nebezpečí. „Děkuju,“ špitla jsem, když jsem dojedla.

Vlčice nejspíše nepochopila, že koktám. Povzdechla jsem si. Nevěděla jsem, jak jinak jí sdělit, že moje jméno říká špatně. Zhluboka jsem se nadechla. „Cesmína,“ a vydechla. Víc slov jsem ze sebe nedostala, jelikož bych zas nejspíše začala koktat a jméno bych řekla kdo ví jak. Snad to tenkrát šedá vlčice pochopí správně.
Když už jsem se pomalu, šnečím tempem, začala uklidňovat, do toho k nám přišel šedý vlky, který měl taky modrý oči. Opět jsem začala panikařit a krčit se. Proč já? Zarrea se ovšem zdála, že ho zná. Vlk ovšem nic neříkal, jen upustil rybu. Přestala jsem zcela poslouchat, co vlčice říká a snažila se aspoň trochu uklidnit. Vážně mi nebylo dobře a já jej hledala jakoukoliv únikovou cestu.

Zdálo se, že vlčice nemá nekalé úmysly. Jenže co když to hraje! Byla jsem paranoidní a vážně jsem si přála, aby tohle byl jen sen a já se probudila vedle svých sester. Jenže čím déle jsem tu byla, tím mi začínalo víc a víc docházet, že tohle je krutá realita.
Nejspíše si myslela, že si povídáme, avšak nenarazila zrovna na nejlepšího společníka. A to vůbec. Tiše jsem si povzdechla, když myslela, že moje vykoktane jméno je opravdu mé jméno. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. To-to není mo-mo-je jmé-mé-jméno,“ vážně bych se měla hodit do klidu. Aspoň trošku, abych Zarreu nemystifikovala. To o kolik koleček měla vlčice méně? Nebo to hrála a snažila se ke mně dostat blíž, aby mi ublížila? Těžké rozeznat. Každopádně na její dotaz jsem jen mlčky přikývla. Hledala jsem své sestry. Co když je potkala?! Na další otázku jsem zas mlčky zavrtěla hlavou, mluvit mi moc nešlo.

Lehoulince jsem si oddechla, když se modrooká cizinka přestala přibližovat a dala mi dostatečný osobní prostor. Alespoň v rámci možností. Ideální prostor by byl, kdybych tu byla sama, což se momentálně nedělo. S každým zvukem, ať už byl sebemenší, jsem škubala ušima i celým tělem. Pořád jsem čekala, že na mě vybafne někdo ze zálohy. Určitě tu nebyla sama.
Štítit? No jak se to vezme... Neměla jsem prostě ráda cizí vlky, kteří měli ještě ke všemu jiné než červené oči. Určitě mi chtěla ublížit. S jejím podivným vyprávěním jsem vykulila ty svoje oči a nevěděla, jak na to reagovat? Já tu Liu nebo Lilien nebo jak neznala a ani mě nezajímal. Moc jsem nechápala, prčo mi to cpe. Jasmíno! Karmíno! Volala jsem v duchu po svých sestrách a jako kdybych čekala, že mi odpoví.
Vlčice se pustila do představování. Zarrea se jmenovala. Nic, co by mi bylo známé. „Ce-Ces-Cesmína,“ vykoktala jsem ze sebe jméno, na víc jsem se nezmohla a stále se ohlížela kolem. Ale zdálo se, že jsme tu byly vážně jen my dvě. Asi.

Jakmile jsem měla vlčici u sebe, hned jsem odskočila a shrbila se do klubka. Vůbec mi tahle situace nebyla příjemná. Ouškama jsem střihala, očkama těkala všude kolem. Byla jsem zhmotnění strachu. Ještě ke všemu vlčice byla modrooká, a to mi ke strachu dost přidalo.Jasmíno! Karmíno! Volala jsem v hlavě své sestry. Nikde tu nebyly a já vážně doufala, že se tu objeví a zachrání mě. Nikdo ale nepřicházel.
Vlčice nejspíše vůbec neviděla, že jsem vyděšená a pálila další slova jako kulomet. Hned se zajímala, kam jdu. Co jí to do toho bylo? Proč to chtěla vědět? Chtěla mě špehovat a pak utopit? Hlavou mi běželo spousta scénářů. Ovšem vlčice tvrdila, že mi nic neudělá. Nevěřila jsem jí. Určitě mě chtěla utopit nebo shodit ze skály! „N-ne, nne-n-í m-m-mi zi-zi-zima,“ vykoktala jsem ze sebe a zas udělala několik vystrašených krůčků dozadu.
Jamile zmínila moji smečku, ošila jsem sebou a hned se horlivě začala rozhlížet kolem, zda nezahlédnu některé členy smečky. Naštěstí jsem nikoho neviděla. Uf. „Ne-ne-nemá,“ opět jsem vykoktala odpověď. JÁ CHCI PRYYYYČ!

Z toho všeho vyčerpání a stresu jsem usnula, schoulená v klubíčku někde mezi šutry v horách. Nebylo to zrovna ideální, ale tohle jsem si nevybírala. Musela jsem nějakou dobu spát a možná bych spala i déle, ovšem jak jsem zaslechla hlas, vystřelila jsem jak pružinka na nohy a ještě o několik krůčků dál od bytosti, který se přede mnou objevila. Jednalo se o vlčic černošedobílou, která na mě civěla s MODRÝMA očima. Sklopila jsem ouška, nahrbila se a vyděšeně na vlčici koukala. Ihned jsem se dívala za ní, před ní, vedle ní a kdyby to šlo, tak i do ní. Ovšem nikoho dalšího jsem tu v tuhle chvíli neviděla.
Vlčice začala mluvit dál, respektive do mě střílela xy slov a já nedokázala všechny asi ani vstřebat. Při každém druhém jejím slovu jsem sebou škubla a dívala se, kudy bych mohla utéct. „Já ne-ne-nejsem mrt-mrt-vá,“ vykoktala jsem ze sebe a o krůček se od vlčici se strachem v očích vzdálila.

« útes?

Moře mě vyplavilo kdesi pod horami. Ležela jsem vyčerpaná v trávě. Kdo ví, jak dlouho jsem v té vodě byla. Jakmile jsem se trochu vydýchala, vykašlala vodu, tak jsem se pořádně rozhlédla. Bylo to pro mě zcela neznámé místo.
Zvedla jsem se na zesláblé nožky a rozhlížela se. Doufala jsem, že tu budou i sestry. „Jasmíno? Karmíno?“ zavolala jsem, ovšem odpovědi si mě nedostalo. Znervózněla jsem a stříhala ouškama a jakmile jsem něco zaslechla, automaticky jsem sebou škubla. Začínala jsem se bát. Byla jsem na neznámém území bez sester, se kterými jsem byla celý život. Sklopila jsem ouška a povzdechla si. Pociťovala jsem smutek, strach a bezmoc, po hnědé srsti na tváři mi začaly stékat slzy a já nevěděla, co jsi vlastně počnu.
Chvíli jsem ještě plakala a z vyčerpání jsem opět usnula. Nebýt tak unavená, určitě neusnu, ale takhle to jinak nešlo.