Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Ouch! To je... no... to je." Co k tomu říct? 'Zatracenej medvěd, ať ho chytne štítná žláza'? Nejspíš už byl stejně po smrti, ne? Zamyšleně si Mátu sjela pohledem, než zavrtěla hlavou. Tak nějak si mlhavě vybavovala, že během potop se něco dělo a v úkrytu byli léčitelé, ale nebyla si ani zdaleka jistá, o co že tam tehdy šlo. Už jí to přišlo tak dávno...
"No tak hlavně že žijete," povzdechla si. "Einara jsem už taky nějakou dobu neviděla, ale teď jsem se minula v úkrytu s Hankou. Když ho nezastihneš, možná to řekni prostě jí a předá to? Nebo té. Hm. Černobílé. Stinka?" na vlčici neměla Cipher vyhraněný názor, ale ani ji nikterak blízce neznala, takže těžko říct, jak že se to náležitě její jméno říkalo.
"No jo, tak já si zkusím najít někoho z těch květinových dětí. Počkej-" Máta byla vlastně jedním z nich. Cipher k ní střelila očima. Odkašlala si. "Jo, no, lov zní dobře. Ale pozor na břicha, divočáci mají ostré kly. Už jsem jich pár z dálky viděla," mávla ocasem. Divočák... no, to byla rozhodně jiná než veverky.
"Hm. Možná by nebylo od toho divočáka vystrašit a nahnat ostatním? Jenže co když se otočí a zaútočí na toho, kdo ho vystrašil?" a pohled věnovala květinové Mátě, aby rozhodla jejich strategii a zpečetila jejich život.

>> Úkryt Alatey

Levanduli se hledalo dost těžko když jeden nevěděl, kde se taková levandule hledá. Snad to byl někdo příbuzný od Hvozdíka? Při myšlenka na černobílého vlčka pohodila ocasem a přidala do kroku. Chtěla Joseline a Hvozďu navštívit v Daénu snad už od minulého jara a pořád se nějak nedařilo. Naopak, pořád jí padaly pod tlapky nové věci a nové povinnosti a teď? Ani neměla zmapované vodní toky, tak co s tím? Dlouze si povzdechla.
Bylo to zrovna někdy v době kdy okolo jednoho z kamenů hledala neznámou rostlinu, když zaslechla povědomé vytí. Máta! výborně. Možná to nebyl Hvozdík, ale bylo to dostatečně blízko na to, aby mohla mít nějaké povědomí o rostlinách. O Vittanině přítomnost se dozvěděla až když přišla dostatečně blízko na to, aby na obě dvě viděla. Zlehka mávla ocasem a vydala se blíž, aby se k duu přidala.
Bylo krásně teplo a tady pod horami v tajze bylo i dost stínu, aby jeden neměl z paprsků bolehlav. Na to musela být Cipher zrovna extrémně opatrná, na tmavou hlavu totiž slunce pařilo až moc. Bohužel to bylo prokletí jí i jejích sourozenců. Než však stihla obě vlčice pozdravit, zarazila se a zamračila.
"Ráda vás obě vidím... ale nejsem si jistá, že ráda vidím ty nové jizvy. Jste v pořádku?"
Cipher se, samozřejmě, novým jizvám vyhnula. Jak jinak když na rozdíl od sourozenců zůstala v hluboké depresi a až teď se zase učila roztahovat křídla? Přesto ji však nové doplňky dvou vlčic příliš nepotěšily.
"Máto, neříká ti náhodou něco rostlina 'levandule'?" optala se jí, než byla vůbec možnost zahájit rozhovor o lovu. Však ono na to dojde, ale levandule byla pro Hanku a tudíž velice důležitá.

"Sníš mi celou večeři?" radovala se nad možnými, budoucími následky. Jo, přesně tak, Hanka jí i pelech ukradne! To přece Hanky dělaly. Nebo si to možná jen Cipher vymýšlela pro budoucí generace? Inu, kdo ví. Třeba ano a třeba ne. Pohádky si stejně každý upravoval po svém.
Jenže to už Hanka zmínila, že tu má ji - a Cipher najednou zamrzelo, že vůbec chtěla někam odcházet. Jenže nemohla pořád zůstávat zalezlá doma! Pořád se jen držela tady a nikam nechodila, i úkol zanedbávala. Hanka by na ni nebyla pyšná kdyby tu zůstala jen kvůli ní... nebo snad ano? Už už se chystala vylíčit své obavy a ozvalo se písknutí. Cipher automaticky nastražila uši a nahnula se směrem k Hančiným zádům. "Schovanka?" zopakovala a možná až nebezpečně blízko se k babce přiblížila čumákem. Hanka se tu však neměla čeho bát, přeci jen to byla sotva jednohubka, kterou by lovilo sotva tak nevyřáděné vlče. "Hezoučká. Má jméno?" Pokud ji Hanka nosila v kožichu, nějaké jí určitě dala.
"Mraveniště - to se bude dobře pamatovat." Sice nebylo tak těžké je přehlédnout, ale rozhodně si jich všimne když bude dlouho bloudit! Navíc pokud to Hanka zmiňovala, určitě tu nějaká okolo sama musela najít a to znamenalo, že tu žili v mraveništním ráji. Tak. Cipher na to kápla. A poučí o tom i sourozence až je příště uvidí, aby občas ty líné zadky dovalili sem. Nikdy je mimo smečkových schůzí nevídala, až jí přišlo vtipné, jak se je rodiče snažili všechny spojit. Stejně tu nikdo nebyl!
"Dobře, dobře, ryba mě snad neprofacuje," zakřenila se. Ne když jí Hanka ukáže své tajné tipy a triky! Byla přeci hlavní lovkyně nebo tak něco, ne? "Nedokážu si představit, že by mě ryba pokousala hůř než já ji," a ukázala pár cvaknutí zuby jako teatrální štika. Takový perličky kapr vskutku v životě neviděl. "Třeba se mi podaří ulovit - haha - Mátu a trochu se jí pak vyptat." To znělo jako dobrý nápad, hlavně když byla Hanka v jednom kole. Což taky donutilo Cipher se maličko zamračit: "Ty si hlavně odpočiň. Když ti tu nevadí být o samotě, trochu si dáchni, poskládej své svěřenkyni hnízdo z větviček. Vždyť už z toho všeho šedivíš." Nech si pomoct, Hanko. A hlavně odpočívej, než tě z toho roubne.
A pak tmavá vlčka jen líně mrkla. Samozřejmě že vyrostla. Však oni všichni už dávno Hanku přerostli na výšku, ale brzy ji snad i dorostou mentálně. Aspoň Cipher v to tak nějak intuitivně doufala. Už se stihla trochu zklidnit a dát se do kupy - teď to jen ukázat smečce. A nechat si trochu dětské divokosti, aby mohla strčit Keijiho do jezírka.
"Já se vrátím. Se sebou, s levandulí a s večeří. I když nevím co je levandule, já se někde zeptám!" vykřikla se smíchem a rozešla se k východu. Po pár krocích se zastavila a otočila k Hance hlavu. "Pak dej vědět, kdy chceš organizovat ten smečkový lov, vrchní lovkyně. Ať jsem připravená a někde s tou levandulí nezaspím. Třeba... můžeš zprávu poslat po svěřenkyni!" a už ťapkala pryč.

>> Tajga

Drak ležel na chladném kameni, na jazyku pár uvolněných chloupků a vesele se křenil. Na vysoké vypísknutí nereagovala, jelikož za a znělo jako Hančino pouze a za b ji ani nepřekvapilo. Její útok byl totiž zákeřný a kulišácký a Hanka by se tudíž měla leknout! Jenže oops, beta přešla do protiútoku.
"Drak mě mrzačí, drak mě mrzačí!" vychrlila jakmile ji Hanka začala plácat po čele a tahat. "Jsem obětí, smilujte se, beto Alatey!" chrčela přes smích, zatímco jí Hanka absolutně nic nedělala. Jakmile ji však drobnější vlčice propustila, vytáhla se na nohy. Rozhodně byla mohutnější a štěněčí délka v nohou i uších se už zaplnila chlupy a masem. Pořád mládě, ale rozhodně už ne roček. Už byla tak blízko dospělosti, jak to jen šlo - aspoň pokud bereme tříročky jako dospěláky.
"Neměla by ses tu potulovat sama, to není dobré na mysl," nadhodila s úsměvem a bez rozmýšlení se o Hanku otřela tváří, zatímco chvostem mávala ze strany na stranu. "A já zrovna vyrážím ven, asi mapovat toky a rybařit. Má pro mě má nejmilovanější učitelka nějaké tipy a triky? Jak se nesklouznout po kameni, jak chytit rybu a jak se vrátit domů za světla?" zasmála se.
Pak se tmavé vlčici však v očích zalesklo cosi... jí necharakteristického. Nebo možná alespoň během vlčích let. Cosi dospělejšího. Laskavost.
"Mám ti něco donést až se vrátím z výletu za hranice?"

Cipher se poslední dobou válela v úkrytu a nic moc toho neudělala. Pořád se jí držela jakási rozmrzelost a nespokojenost, které by se daly přisoudit sezónní depresi - kdyby teda ta sezóna už dávno nepominula. Jeden se nemohl divit že je vlčice celá rozesmutnělá. Vždyť jí zemřela maminka přesně na začátku potop a ani neměla tolik času truchlit, naopak. Okamžitě šla do akce a taky se párkrát nehezky přitopila. Jenže i učedníci musí brzy dospět a Cipher si dala za úkol vyrazit ven a konečně něco ulovit. Něco, co by mohla donést smečce. Její kroky zastavila jen známá postava bety smečky. Kdepak asi byl zbytek její rodiny? Ne Hančiny, Cipheřiny - i když Arryna by znovu viděla ráda taky.
Tenhle drobeček - dvakrát větší než Hanka - využil Hanky otočené zády a trochu neobratně přiklusala o něco blíž a pak Hance nevybíravě hrábla tlapkami po ocase, až se v předních nohách propadla a natáhla hlavu tak, aby aspoň konec mohla ožužlat.
"Mfám tě!!!" a Hanka byla chycena, i když ne na dlouho. Občas ale jeden potřeboval potkat staré známé a vidět, že se mají dobře!

>> Území

Cipher se přemístila z venčí dovnitř několika ladnými skoky, které absolutně nepodtrhovaly jak moc unavená a absolutně vyšťavená se vlastně vůbec cítila. Měla ten pocit, že by to na ní po noci strávené venku a zjinivatkovaném kožíšku poznal asi málo kdo. Vypadala skoro až bezstarostně když vkročila do úkrytu s ocasem v neutrální pozici a brzy se začala místem přehrabovat a cosi hledat. Kdo se na ni zahleděl tak poznal, že vlčice si s něčím náramně láme hlavu. Nakonec ukořistila teploučkou kůži, kterou odtáhla k vstupu do síně se stromy a chvilku jí tam štelovala u vchodu, načež svou potřebu designovat dveře vzdala a dlouze si odfrkla. Za chvíli se přemístila i s kůží a dotáhla jí do jedné z komůrek, kam, jak se zdálo, ještě nikdo nic nedonesl. A na tu se konečně vlčka stočila do klubka.

Cipher nakonec pod matčiným stromem usnula. Strávila u něj několik hodin, kdy si vylévala smutky a naděje, slibovala matce, že na ni nezapomene a že se zase jednou setkají. Že jí je to líto. Že jí nikdy nikdo nenahradí, třebaže brala Hanku jako rodinu. A tak trochu chtěla, ab, Hanka brala jako rodinu ji.
Když skupina s Einarem odcházela, spala schoulená do klubka pod stromem. V bezpečí, ale chladu štípavého rána, co jí ještě mělo přivítat hned po probuzení.
Protáhla se a zívla. V očích jí zastudily slzičky z probuzení a na chvíli se ještě uvelebila, než se líně podívala do okolí. Ah. Vlčata. Bude jim uvnitř zima když byla i jí tady venku s hustým kožíškem. S tím se vlčice líně zvedla a vydala dovnitř.

>> Úkryt

V podstatě nemluvili a Cipher to upřímně nijak moc ani nevadilo. Prostě jen zahrabali ptáčka a... To bylo všechno. Tady to končilo. Dlouze si povzdechla a pak Arryn promluvil a Cipher se na něj usmála a chystala se odpovědět, než se k nim vydala Hanka.
"Ahoj," odpověděla jí Cipher a pak se krátce k Hance sklonila a opřela se o ni čelem, než ji nechala aby se přitulila k Arrynovi. Jakékoliv antypatie co k němu cítila předtím jaksi zmizely když jej zvládla poznat. Zvláštní. Jeden by řekl, že se nechala ovládat svým neopodstatněným názorem, huh? Hanka se po chvilce ňuchání ještě otočila k Cipher a ta přikývla. Pak ale zvedla oči k Arrynovi a usmála se na něj.
"Děkuju za všechno, ale myslím že teď potřebuju být chvilku sama. Vážně všechno cením... myslím, všechno, co jsme spolu zažili a že mi byl několikrát zachráněný krk a tak a... určitě se potkáme později," mávla ocáskem a trochu nervózně udělala krok vpřed a Arryna taky poňuchala. "Nenech si moc ublížit, nebo bude Hanka smutná," zamumlala a odtáhla se. Pak ho ještě nechala říct, co by případně chtěl a potřeboval - s tím od něj odstoupila a vydala se posadit pod matčin strom, kde doufala v trochu ticha a klidu.

>> Úkryt Alatey

"To jo, ale..." žádné ale. Měl pravdu. Pokud byli vážně zranění, bylo třeba je ošetřit co nejdřív. Věděla to. Viděla, jak se všichni snažili pomoct mámě, ale už bylo pozdě. Tělem jí prošlo zachvění, ale dál se k tomu tématu nevracela.
Cipher se však už k předchozímu rozhovoru o tom, zda je dobré a nebo není provést pomstu, a vyšla ven, nečekajíc že půjde Arryn s ní. Možná ale nechtěl, aby udělala něco vážně stupidního a i když se k ničemu takovému zrovna neschylovalo, měl pravdu - na ty tři zbylé, mladé klacky bylo teď lepší dohlížet a on zrovna měl zraky na jednom z nich.
Venku bylo slunce, které příjemně hřálo a lákalo je se vydat do výšin, aby jim mohlo vysušit kožíšky ještě lépe. Ale konečně bylo díky absenci deště vidět, jak okolí vypadalo. Tráva byla utopená a splihlá z deště, bláto se pořád mazlalo mezi polštářky. Těch pár borovic klečí, které lemovaly Alatey a její okolí, bylo kolikrát zlomené a to ještě z ostrého vichru na začátku potop, který byl tady nahoře snad nejsilnější. I když slunce svítilo, pálilo, žahalo, neskrylo co se přes ostrovy sotva pár hodin zpátky prohnalo.
Cipher nemluvila, jen se rozhlížela po svém poměrně zničeném domově a na moment jí padl zrak na Hanku a Stinu, které stály u matčina stromu. Jakoby to bylo to nejlepší místo na to mít rozhovor. Kousla se do jazyku a rychle se odvrátila. Nechtěla to nijak komentovat.
Mezi trávou a pod jednou ze zlomených klečí zahlédla peří, které vyčuhovalo z bahna. Přiblížila se a rozhrábla ho, jen aby našla jediného ptáčka, který tu ani neměl co dělat. Dost možná ho sem zavály vichry a nebo to byl něčí společník, v horách se ztratil a pošel. Ať už bylo vysvětlení jakékoliv, mlčky zvedla oči k Arrynovi a pak se beze slova dala do hrabání díry přímo tam, pod zlomenou borovicí. Nezasloužil si snad opeřenec stejného zacházení jako každý jiný tvor?

× Odhal následky potop
× Jakkoliv se zbav nalezeného, vyplaveného těla

Huh? Paralyzační chmaty? Zamyšleně se na něj zahleděla, ale vypadala spíš zmateně než cokoliv jiného. O čem to vůbec povídal? Nikdy nevěřila, že by něco takového snad bylo možné. Chvaty, huh...
"To asi jo... ale přijde mi, že řeší něco vážného a že se nám teď věnovat nebudou," stáhla ouška. Co se stalo? Měla tendence se zvednout a jít se podívat, ale raději by teď ještě zůstala ležet a už se nikam moc nevydávala. Natáhla si tlapku a bolestivým syknutím se na ni zamračila. "Ale... někdo, kdo naši mámu zabil, by si taky zasloužil zabít. Je to tak, ne? Smrt za smrt. Hlavně od zbabělců, co jsou ve dvou na jednoho, možná i ve víceru!" vyhrkla a upřela na Arryna oči, jakoby čekala, že změní názor a že jí teď řekne, že je její logika vlastně správná. Asi by i řekla víc, ale to už se k nim přihnala Konvalinka a jako torpédo se o ně postarala, komentovala jak měli zůstat tady a Cipher sotva polykala slzičky. Jakmile však byla Konvalinka hotová, vydrápala se na tlapky.
"Je mi z té krve špatně, potřebuju na vzduchu..." a po cestě jí i padl pohled na celou situaci. Potřebovala se vydýchat... vždyť co bylo špatně na tom pomstít svoji mámu? Proč to Arryn nechápal? Cipher se možná tvářila hrozně dospěle, ale pořád to byla jenom malá holka, která zrovna přišla o svoji mámu - a nic nechápala.

>> Území

× Ošetři/nech si ošetřit vážné zranění související s potopami

>> Území

Cipher pokulhávala přímo za Arrynem a rozhlížela se po úkrytu. Zaslechla těch pár výkřiků, ale teď se spíše věnovala Arrynovi a postupovala s ním do léčitelského koutku. Přesto ji znervózňoval pach krve a absence všech léčitelů, které by tu očekávala. Jakoby i sem přišla smrt. Úkryt však jinak vypadal teple, zabezpečeně, jakoby tu nehrozilo žádné nebezpečí. Vlastně se jí tu docela líbilo. Proč měla pořád tendence pobíhat po okolí?
"To je divné... mě zase stiskly zuby a najednou jsem se nemohla hýbat," přiznala, ale nedokázala si tu spojit dvě a dvě dohromady. Přeci jen by to pro někoho, kdo neznal kontext, mohlo působit dost jako náhoda. Nebo víc faktorů smíchaných dohromady...
"Já jsem odřená a otlučená, ale jinak jsem taky v pořádku. Kromě tlapky, zasekla se mi ve vodě mezi kamením a pořád bolí, ale už to není tak zlé." Uložila se a nechala tlapku vystrčenou, aby mohla rána volně dýchat a nezakrvácela si od ní i kožich. "A to kousnutí zabolelo, ale nemyslím že to bylo něco vážného... asi jsme měli štěstí." Sevřela však na chvíli víčka, zjevně poměrně podrážděná z jejich předchozího setkání s dvojicí cizích vlků.
"Radši bych, kdyby ten vlk spadl s námi a něco se mu stalo. Nevěřím, že v tom byl nevinně. Něco musel udělat. Musel."

× Zkontroluj svůj/smečkový úkryt

Cipher se belhala za Arrynem a jen mu pokyvovala, že je všechno v pořádku a že se nemusí obávat. Ona to už nějak přežije! byla celá ztuhlá, zablácená a zadní nožku měla nehezky krvavou, ale to přeci nic neznamenalo! Jen to, že to vyleží a pak rychle prchnou Hance, protože ta je jinak všechny vycepuje tak, že už nikdy z úkrytu neodejdou. Ani za nic. Pche...
"Snad tam budou léčitelé," zamumlala. "Kdo ví, kde jsou všichni uvízlí..."
Jakmile se dostali na loučku hned před vstupem do úkrytu, Cipheřin pohled se zvlnil směrem ke stromu s planoucími květy, který tu stál od začátku potop. Chvíli na něj zůstávala očima. Taková pochodeň, ukazující všem, kam jít. Ty květy brzy zchřadnou a odpadají, jinak by to pro smečku bylo nebezpečné, ale zatím tu ten strom stál. A hořel. Přivřela oči a rychle doklusala Arryna.
"A co tvoje zranění? Málem jsi mi tam při tom souboji omdlel," zamračila se na něj, jakoby snad kárala nějaké miniaturní vlče a ne dospělého vlka s vyšším postavením, než jaké měla ona.

>> Úkryt

× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

>> Jezero smrti

Pomalu se jí svaly vracely do normálního stavu, uvolňovaly se a paralýza přecházela. Přesto ji však musel Arryn odtáhnout o poměrně nehezký kus přes hranice, než se vlčice konečně byla schopná hnout a když se rozběhl za liškou, trochu neohrabaně mu sklouzla ze hřbetu a udělala pár pajdavých kroků vpřed, vrčíc a podporujíc tak Arrynův pokus ji odstrašit.
Když se na ni Arryn podíval, uviděl zablácenou a unavenou vlčici, která by měla kruhy pod očima nemít tam srst. Kývla. Pro dnes by stačilo. Chtěla se jen schoulit do pelíšku a prospat příští roky... ale mohla? Co když na ně někdo zase zaútočí? Museli být ve střehu.
"Pojďme domů, myslím, že se brzy oba překulíme dopředu a už se nezvedneme," přiznala mu a očima sjela k jeho zraněné tlapce, na což se zamračila a střihla ušima.

× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem

Cipher ucítila, jak ji najednou něco zvedá. Cítila ztuhlé svaly, tvář i svaly všude v jejím těle křičely, aby se s ní nehýbalo, protože každý pohyb, co hýbal s jejím tělem, byl neskutečně nepříjemný. Očima střílela okolo, ale nic neviděla. Tma... kdo ji držel? KDO JI DRŽEL?!
Jenže to už přišel ten výbuch světla a Cipher kňourla v reakci na světlo a zavřela oči, načež byla znovu chycena a odtažena. Než si vůbec uvědomila, co se děje, tma byla pryč a jí se ani nepodařilo zahlédnout, jak ti dva cizí vlci vypadali. Brzy totiž její zachránce už nestál, ale padal a Cipher s ním, její svaly ztuhlé, ale pomalu se rozvolňující, zatímco z očí ohnivé vlčice tekly slzy, smývané deštěm, který stále neustával a smáčel i tu trochu krve z jejího zátylku a těch pár pramínků z napůl uzavřené rány na zadní noze.

>> Alatey

Arryn se snažil Cipher odehnat, ale vlčice ho plánovala chránit do posledního dechu. Tudíž se jen naježila a zacvakala po Wissfeohovi, který se zdál být defenzivní a už odmítal útočit. Naopak se snažil potvrdit svou pointu. Nechápala proč. Vždyť přeci věděli, že byl součástí té vražedné skupiny!
Jenže než stihla něco dalšího udělat, její tlapy stihly odmotat kořeny. "Pusť mě!" křikla a jala se trhat, při čemž došlápla na zadní nohu a její tělo se málem smýklo k zemi jak najednou jejím tělem projela bolest. "ALE BYL JSI S NIMI! S VLČICÍ S DIVNOU KRVÍ A S OKŘÍDLENÝM VLKEM S BÍLÝMI ZNAKY!" zakřičela zpátky na něj, ale než se stihla za pomoci jisker, které z ní začaly bublat jak voda v hrnci s vařící vodou, uvolnit, celé okolí padlo do tmy. Už předtím bylo šero, ale tahle tma byla absolutní. Nepropouštěla světlo, byla jako mlha, která plnila oči, uši i čenich.
Rychle zkusila aspoň zadní tlapkou nahmatat Arryna, aby věděla kde je, než ji něco poměrně rychle a obratně kouslo do zad. Cipher sotva stihla vykníknout než její tělo ztuhlo, jak se jím rozšířila paralýza. Tento boj pro ni byl u konce, ani tlamu nedokázala otevřít a jednoduše klesla ve tmě k zemi, jen kousek od Arryna.

× Servi se s cizím vlkem 3/3