Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Tajga

Cipher se trošku zarazila nad Hančiným prohlášením a trochu nespokojeně po ní loupla očima. Ony oči vypadávají? To zní... nereálně. Nebo je to snad reálné až příliš?? Huh!
"Ale Hanko," bránila se, "to zní nerealisticky a určitě to tak nepůjde. Poslyš, fakt jsi chytrá a tak, ale oči určitě nevypadávají!"
To jsou tak trochu lži, Hanko, a Cipher ti to docela vyhmátla. Fakt nad tím vrtěla hlavou. Taková opovážlivost...
"Jsou na ostrovech, tak je snad najdu," odkývala to. Alespoň doufala. Už se sešli předtím, tak proč ne znovu? "A nebo nějakou, co nás přenese k tomu druhému! A nebo magicky sloučíme naše smečky dohromady a... a... budeme... daéatey!" To fakt znělo divně. Znala vůbec Cipher jméno Daénu? No, pro ten vtip to tam teď nechme a případně to příště vymažeme z mozečku.
Teta Shine zakřičela zpátky a Cipher zamávala ocáskem. Tak se to dělá. Prostě zvedneš hlavu, zařveš jak siréna a jdeš dál. Jaký chození okolo? Máš celý les, křič. Co na tebe vyběhne, kanec? Kdepak, ten radši vezme roha. Haha! A pak přišel chlad. Cipher přivřela oči když se dvojice vynořila na pláních a získala docela osobité setkání s ledovým vichrem, který byl součástí Alatey zrovna jako její ohnivé srdce.
"Cože? Takže Taiclara nebude ani vědět jak lovit veverky?" naklonila hlavu na stranu zmateně a chvilku si Hanku prohlížela. Dělala si z ní zase blázny?? Co to?? "Proč nahlásit Mátě? A moje sourozence z toho prosím vynech," zafuněla. Pak ale pohodila hlavou. "Nemusíš ale nikam chodit, víš. Když má dost silný hlas. Sleduj."
"MÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁTOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO!"
A co se týkalo zvěře... inu, k té se dostaneme za chvilku, protože siréna momentálně sirénovala.

>> Mokřady

Cipher se na Hanku zahleděla mírně podezřívavě, jakoby si nebyla jistá že co jí říká ohledně Keijiho byla pravda. Vždyť je spolu viděla! Vážně spolu nic neměli? Vááážně? No, i kdyby jo, asi na tom moc nezáleželo.
"No jo, no jo," zabručela nespokojeně Cipher. Dost škádlení, Hamko! Nebo tě Cipher sní a to ti už pak nebude do zpěvu určitě! Aha! "Víš, Hvozdík je taky moc pěkný. Vlastně byli oba moc pěkní a hezky se jim spolu mluvilo!" Vidíš, Cipher vůbec není v milostném trojúhelníku! To jsou lži a lži a lži!
Vlčka se zdála být definicí lovu mírně zmatená, ale poslouchala. Přeci jen se navařila do něčeho, čemu moc nerozuměla. Začínalo to být trochu víc práce než očekávala. Uh-oh. No... asi... se to naučí? Nějak??? "No jo, asi... asi aspoň dokážu poznat veverky." Přeci jen s Keijim jednu slavnostně chytili a donesli zpátky do úkrytu. To byla sláva tehdy! A pak se všichni její sourozenci napchali na pozici lovce a Cipher z toho byla smutná. Nikdy nevybočí z řady - ani s učitelem (učitelkou!) ne. Ale Hanka se zdála být... schopná. Třeba ji bude fakt hodně chválit a Cipher poletí nahoru smečkovou hierarchií jak kometa (jen teda směrem nahoru!). Docela ji štvalo že Vittani si jednou otevřela tlamu a už ji měli povyšovat a kdo ví co. Však byla stejně neschopná jako Cipher a Enigma... ne?
Pak sklonila čumáček dolů a zase ho zvedla nahoru a začala otáčet hlavou, načež jí zablikalo v očkách nadšení: "AHOJ, TETO SHINE!" zařvala přes celý les, až pár ptáčků vyletělo korunami. Neměla potřebu se tam hnát pjéšo, přeci jen ji teta Shine uslyší. A to stačí. "ŘEKNI AHOJ- eh, kuck kuck- HVOZDÍKOVI! A JOSIE!" pak zamrkala řasami na Hanku a rychle se vydala směrem vpřed, snažíc se vyčmuchat jejich dnešní oběd.

>> Ledové pláně

Ano, Cipher byla velká holka, takže osušit slzičky a makáme, makáme! Přeci tu nebude jen tak brečet. Ne Hance do kožíšku. Stejně teď přešly na mnohem lepší a lákavější téma, pcht!
"...no, jmenuje se... Joseline." A byla to moc pěkná vlčka, slečno Hanko, fakticky! Nesmíš o tom ani pochybovat!!! "Kdo by to měl být jiný?" zatvářila se trochu zmateně. Ale víš ty co, Hanko, na tom vůbec nezáleží! Prostě je to pěkná vlčka a... a možná se za ní Cipher jednou přestěhuje! Aha!
"Hmpf," Cipher nafoukla škraničky a kdyby neměla srst, asi by se červenala. Přestaň provokova, Hanko! Seš malinká a Cipher tě fakt lehko dokáže zašlápnout! "Ale Keiji tam byl taky. To je přeci skoro tvůj manžel s tím jak jste si blízcí a pokukujete na sebe, ne?! Takže... no, takže prakticky vzato jsem měla pořádný, dospělácký dohled a... byl tam i Podběl. A Hvozdík. Hvozdík tu už sice není, ale..." kde vůbec byl?
"No tak jó, tak jdeme... ale budeš mě muset všechno naučit. Rodiče hrozně rádi učili moje sourozence, ale já toho moc neumím. Ani nevím, co přesně v tom lovu dělat kromě toho, že tu kořist najdeš, naháníš a zakousneš. Nebo to je fakt všechno??"

>> Tajga

Samozřejmě že maličká vlčka brečela. A brečela hlasitě. Tedy, tak hlasitě jak to šlo s čenichem zcela natlačeným na cizí kožíšek. Inu, Hančina přítomnost alespoň trochu pomáhala, třebaže by si toho Hanka vůbec nevšimla. Cipher vzlykala a skoro ani neslyšela, co jí Hanka říká. Jenže zaslechla, v krku se jí vytvořil knedlík a rozbrečela se nanovo.
Vzlykala a když se pokusila cosi Hance odvětit, jen to dopadlo jako podivné zamumlání a žádná slova z vlčice nakonec nevypadla. Jen vzlyky. I proto to hnědá vlčice po chvíli vzdala a prostě brečela dál.
A samozřejmě by tam mohly stát nekonečně, ale jednou se Cipher jednoduše odlepit musela. Osušila si tlapkou slzičky a popotáhla.
"Já tě mám taky ráda..." a měla by natrhnout té nevychované Taiclaře její ocas za to, jak se o Hance vyjadřovala. Mrcha to byla. "A taky... taky bys měla něco vědět. Já... no, potkala jsem jednu vlčku. Moc pěknou, hrozně hezkou a hodně voňavou. A ona... no, je dcera alfy a... já jí řekla, že jsem tvoje dcera."

"A jsi si jistá, že by tě smečka podržela?" optala se jí Cipher a nespokojeně se zavrtěla. "Moc vlků ve smečce neznám... a nemám s nimi kdo ví jaké vztahy. Ale to asi nemám s nikým." Ale ne, nebuď depresivní, holka! Od toho jsou tu jiné charaktery!
A pak se Hanka rozpovídala. Zmiňovala vzpomínku, kterou Cipher jen matně lovila v mysli a nedařilo se jí. Mírně ztuhnutě na Hanku zírala. Vážně si ji pamatovala už tak dlouho? I když to asi dávalo smysl. Hanka tu byla dýl než Cipher. Jenže mladá, tmavá vlčka si odmítala připustit, že ona tu bude i po Hance. Jenže jak vlčice pokračovala, Cipher... se konečně začalo cosi dít. Hm? Huh? A vlčka popotáhla a Hanka najednou byla taková podivně rozmazaná.
Než si to vůbec uvědomila, její čenich byl vražen do Hančiny nově pozměněné srsti a z hrdla ani ne dvouleté slečny začaly vycházet ošklivé, hlasité vzlyky. Beze slova se jednoduše rozbrečela Hance do srsti a celá se o hnědavou betu zapřela, s mírným třasem těla a hromadou neventilovaných emocí.

Aha, Hanka strašila omladinu! Docela aktivně, zdálo se! No teda Hanko...
Cipher se však - ani ne oplátku, jako spíš rychle rychle aby dolů dostala vajíčka - oklepala a chrstla tak na drobnější vlčici. Takovou kožíškovou, ale voda jako voda, že? Aspoň v tom nebylo bahno!
Jenže i Hanka se rozhodla opustit vodu - asi vzala v potaz své vlastní varování - a Cipher se na ni jen tak žalostně podívala. Musela by ji přemlouvat dlouho? To za ní Hanka vážně tak moc nechtěla? Jenže pak se Hanka opravila, že je její kamarádka a Cipher skončila zmatená ještě víc. Huh? Hanko, co se tu děje? Hanko, o čem to mluvíš...?
"Kamarádka?" zopakovala. Nebyl mezi nimi hodně velký rozdíl? A nebo... nebo na tom možná v kamarádství nezáleželo. Jenže pak se začala Hanka rychle opravovat a Cipher mírně podrážděně stáhla uši k hlavě. O čem to kdákala, proiris? "To říkáš všem, viď? Vždycky jsi na všechny hrozně milá. Jednou se ti to vymstí." A to nebyl slib, spíš takový malý strach - těm hodným se vždycky něco stalo.
"Err... ne tak úplně." Možná by nebylo od věci to vyklopit? "Vzala jsem roha, protože naše rodiče zajímá jen Iliana a od malička to byla Iliana sem, Iliana tam a teď zmizela potom, co se s námi fakt měsíce a měsíce neviděla a rodiče to viděli a my taky z nějakého důvodu a máma se složila a... no, upřímně, přijde mi, že když si každý vybral svoje oblíbené dítě, tak jsem tam navíc. Chápeš to, ne?" První větu ze sebe vyrazila prakticky jedním dechem.

Cipher neměla zrovna dobrou náladu a světe div se, Hamka ani moc nepomohla. Už co ji uslyšela, ohrnovala nos... i když měla vůbec důvod ji šikanovat a nemít ráda? Těžko říct, huh. A ona k ní asi ani žádnou tu negativitu nutně necítila - jen Taiclara si myslela, že je ve všem lepší zrovna beta smečky. Směšné.
"Cože? Co? Kladou vajíčka?" a vyrazila z vody úprkem, najednou naježená jak chomáče trávy v trsech. Rychle se začala rozhlížet po kožíšku a když už byla u toho, docela se zarazila pohledem i na Hance. Zas vypadala jinak. To bylo... zvláštní?
"Uh," vypadlo z ní konečně. Proč by se tu Hanka jen tak najednou objevila? Někdo ji poslal... že ano? "Poslala tě má- Cinder?" a očima se zapíchla do blízké křoviny. Nebude jí říkat máma. Proč taky? Vypadala, že ji víc zajímá její vlastní svět a Iliana než oni. Ale jen ať si to vynahradí s jinými sourozenci. Všimla by si vůbec s otcem kdyby odešla a už se nevrátila? Měla by jít za Joseline a Hvozdíkem... tam by jí bylo líp.

>> Tajga

Vlčice proběhla snad celou tajgou a poměrně bezmyšlenkovitě mířila směrem vpřed. Hluboce oddychovala a vypadala, že by se nejraději někam svalila. To alespoň do okamžiku, kdy udělala krok vpřed a najednou až po hrudník zajela do jednoho z bahnatých jezírek. Vlčice vyjekla a prudce nohu vytrhla a udělala pár krůčků zpátky.
Minové pole, huh? No, aspoň ji sem snad členové rodiny nebudou pronásledovat. S tím začala opatrně kráčet směrem vpřed, to aby nezapadla do jednoho z jezírek a byla relativně v bezpečí. Sem tam měla tlapky ve vodě, ale moc jí to nevadilo. Nakonec se totiž jala nahánět pulce kterých tu bylo skoro nekonečné množství. A žáby. Po jedné z takových eskapád skončila v jednom z jezírek a na hlavě jí zůstal květ leknínu a žabka, která brzy seskočila zpátky do vody.

>> Oáza klidu

Cipher vyběhla ven z úkrytu a mimo území Alatey. Lapala po dechu a prudce zabrzdila, aby nenabrala nejbližší strom, který jí zrovna stál v cestě.
"AAAAA K SAKRU!" zakřičela si do tichého lesa sama pro sebe. Nechtěla tam vybuchnout a vmést matce do obličeje že je špatná matka. I kdyby byla, tohle bylo něco, co si v sobě jeden dusil celý svůj život, ne? Než umřel. No, k tomu měla Cipher ještě daleko.
Vrazila své tělo oproti jednomu ze stromů a chvíli tam stála, kůra nepříjemně škrábající kůži pod srstí. Chvíli tam stála a frkala, pak se však rozešla hlouběji do lesa a brzy ji stromy pohltily. Cipher se úplně nechtěla nechat najít, ale vzhledem k tomu, jak vždy kousek popoběhla a pak se opřela o strom... zanechávala za sebou pachovou stopu. Možná se nechat najít vážně chtěla.

>> Mokřady

(76)

Všichni se pokoušeli situaci vysvětlit. Otec Cipher, matka Cipher, Vittani oběma rodičům. Cipher jen zadržovala slzy a uhnula, když se o ni otec pokusil otřít. A pak k ní nakráčela matka a pokusila se o to samé. Od Cipher přišlo jediné, rozhodné a tvrdohlavé slovo.
"NE."
Nehodlala jim dopřát doteky nebo nějakou útěchu. Nehodlala jim ukázat, že je chápe a odmítala se podvolit. Odmítala se nechat táhnout proudem, hlavně když měla tu šanci si postavit hráz. Hráz, která ji od tohohle uchrání. Zavrtěla rázně hlavou a udělala krok zpátky.
"Oba dva jste si už své oblíbence vybrali a já jsem přebytečná. Jako vždycky. Co je mi po mateřském citu, když tu nebylo pro mě? Z téhle rodiny se o mě snad nejvíc starala Vittani. To je asi tak nejblíž co jsem k nějakému mateřskému citu měla," štěkla Cinder do tváře. Na otce štěkat nehodlala - co mezi nimi bylo se vyjasnilo. Nehodlala ho do tohohle zatahovat.
"Odcházím. Nevím kam, ale odcházím." S tím se vlčice prostě otočila se staženýma ušima a vyrazila ven rychlostí blesku.

>> Tajga

(75)

Vittani vypadala, že její šklebení zrovna neoceňuje, ale to Cipher nijak nebránilo v tom, aby byla neustále otravná mladší sestra. Kam ses narodila, to máš! Tak či tak, zdálo se, že celá situace půjde brzy do kytek. Prvně si povídali, co dělali a Cipher vážně kývala na slova Vittani, která vyprávěla, co se stalo mezi ní a těma omegama a ní a Cipher a ní a Enigmou... huh, že by ho potkala hned jak se rozdělily? To by asi i dávalo smysl! Cipher ji přeci jen nemohla najít a když pak chytila kdesi její stopu, narazila na Keijiho. Asi jim to prostě nebylo souzeno.
Jenže pak se udála ta věc s magickým větříkem, Cipher sevřela rty a sledovala náhle smutnou tvář otce a jejich matku, která se z celé situace nezačala div hroutit. A Cipher... si v ten moment přišla sama jako nikdy předtím ne.
Enigma se snažil utěšit jejich máti a celkově to vypadalo, že si jsou blízcí. Vittani na druhou stranu zjevně trávila čas s jejich otcem a jistě se půjde otřít o něj a uklidnit jeho jistě nelibé myšlenky. A Cipher? Ta zůstane navíc. Když byli čtyři, bylo to snesitelné, ale ve třech vždycky bude jeden... mimo.
,,Proč tě zajímá absolutní cizinec víc než tvoje děti?" zeptala se konečně Cipher a zvedla oči k Cinder, kterou se snažil Enigma nějak utěšit. A k tomu pak ještě v ráně zakroutila čepelí: ,,Proč je pro tebe důležitější než ti, co tu zůstali?"

(74)

Cipher vyplázla špičku jazyka na zbytek účastníků 'Cipheřiny přednášky o květech Mois Grisu'. ,,Jasně, že jsem našla další. Teda... ne tak docela, on mi ji popsal jeden známej, ale byla tam další kytka, jen ta se musí vidět a nejde popsat," osvětlila. To už se však otec dal do popisu jakési křínky a Cipher zastříhala oušky. Modrý kořen si očichala a pak se zašklebila. To teda bylo něco! Konečně předními zoubky zaškrábala o okraj a nakonec si i něco málo ukousla. Ošmakovala to, zamyšleně zírala do stěny a následně prohlásila: "Křínka modrá? A loukovka? To není zlý, zní to jako dobrá svačina," uznala a ukousla si ještě o něco víc, načež kousky v tlamě posunula na stoličky, kterými ji začala drtit. To už se však skupina spíše přesunula do kroužku a Vittani měla rádoby chytré kecy.
,,Tak to můžeš začít, ty příběhářko," vyplázla na ni jazyk. Matka se však zdála, že to bere vážněji a Cipher tak zafrkala a přesunula na ně pozor.
,,Mmm... schopnosti. Co tím myslíš? Jestli jako umíme hořet a tak?" optala se Enigmy, který zase nadhodil svůj návrh, sotva matka řekla, že by mohli mluvit o svých dobrodružstvích. Už se ale nadechovala, že něco poví, když v tom do místnosti vtrhl větřík. Líbezný, letní větřík, unášející fialové kvítí. Cipher zklapla a po pár kvítcích cvakla zuby.
Ty však s větrem nad jejich hlavami vytvořily... zrcadlo. Cipher zaklonila hlavu a sledovala vlčici, jak odchází nějakým portálem pryč. Byla to Iliana? Vlastně ji ani už nepoznala. Tohle by nejspíše měli rozeznat hlavně jejich rodiče.
,,Huh," dostala ze sebe nakonec, ale nevypadala, že by ji celá situace jakkoliv zasáhla. ,,Někdo z vás umí dělat obrázky na stropech?"

(73)

>> Tajga

,,Jasně! Jestli ho někdy najdeme, tak můžu," pronesla vlčka hrdě a spokojeně mávala ocasem. To už se ale přidal bratr svým kouskem do pranice a Cipher se na něj zašklebila. ,,Tu jsem viděla taky, ale je fakt těžká k popsání. Třeba se tam někdy na podzim stavíme," navrhla a mávla ocáskem. Tak, Enigmo! Chceš machrovat kytkama? Cipher je zná taky, ha!
Brzy dorazili do úkrytu, Cipher se snažila zapamatovat si stezku a i její nejbližší okolí. Vittani a jejich otec tam už čekali a Enigma se pořád tvářil, že si mezi nimi chce zachovat jistý odstup. Cipher na to nijak nereagovala mimo krátkého pohledu na jejího bratra a pak zpátky na dvě hnědo-šedé členy rodiny. Co se jí však nelíbilo bylo, jak se ji snažil bratr udržet vedle sebe. Pro jednou se mu však poddala, už tak vypadal absolutně zmučeně předtím a tak co by chvilku nehrála druhé housle?
,,Zrovna vám utekl rozhovor o kytkách!" oznámila Vittani a Xanderovi. ,,I když tobě vlastně asi moc ne, Vittani. Říkala jsem jim jen o plazivci," s tím střelila pohledem k otci a na pár momentů se zdála být zamyšlená. ,,Pardon, že jdeme tak pozdě, jaksi se mi podařilo se v tajze ztratit. Ale! Viděla jsem pak na nížině fakt barevné kytky. A pak mi řekli o takové hnědé, co prý způsobuje křeče. Teda, jen ve velkých množstvých, normálně je prý v malém dávkování dobrá na trávení, ale může způsobovat křeče, takže je vlastně jedovatá, ale prospěšná naráz? Taková hnědá je, s menšími lístky a tak a prý to roste v lesích a tak. A už jsem říkala, jak se jmenuje? Křečka... křečka... křečka listová. Ale nemělo by to být teda od křečků, ale jakože od křečí. Což mi připomíná, kde se vůbec dají lovit křečci? A co dělají v zimě, přezimují? Dají se nějak vyhrabat ze země a sníst? Přeci neutečou když spí, ne?"

Enigma se ksichtil na její slova, ale Cipher na to nedbala. Jen ohrnula nosánek jako princezna a pokračovala ve své poklidné existenci... i když jak poklidná mohla být, když začala vyprávět mámě, co všechno zažila?!
Nakonec zklapla, když máma podotkla, že si to ráda poslechne celé později. Frkla si. Hej! Bylo to jen pro vaše uši, tak to oceňte, ne? Alespoň Enigma se chytil, Cipher spokojeně mávla ocáskem a zakřenila se na něj. ,,Si piš. Což mi připomíná... mám docela štěstí tu narážet na nejrůznější kytky. Tak schválně," nadechla se, protože tohle bude první a asi i poslední nádech, kterého si dopřeje, než se dá do absolutního vyčtení všeho možného a nemožného bez jediného zastavení. Co jsou to tečky za větami? Nic, co by Cipher uznávala jako plnohodnotnou věc.
,,Našly jsme s Vittani kytku, vlastně takové listí, jmenuje se to Plazivec lékařský. Má to takový tečkovaný lístky a je to plevel, takže to roste všude, jenže to je dobře, protože je to léčivá kytka, co se žvýká a pak se nanáší na ránu, což taky znamená, že by se pak měla rána zahojit lépe a protože to je plevel a roste to všude, tak to najdete prakticky všude a je to taková kytka poslední záchrany a to se fest hodí."

>> Oáza klidu

>> Nížina hojnosti

Cipher letěla, funěla, pořádně to nedokázala udýchat, ale konečně... konečně! Byla v tajze! A tu začala aktivně obíhat. Bylo tu však tolik pachů, že se aktivně ztrácela. To tedy alespoň byla pravda, dokud neslyšela jakýsi křik. Zastřihala ušima a následovala prvně hlasité 'Cipher, Enigmo!' a pak stejně hlasité 'mami!' které se neslo lesem. Když se dostala na dohled, docela funěla a byla pěkně zpocená. Všude dneska běhat byla upřímně docela zabíračka. Její ouška na chviličku zfialověla, ale jako mrknutím oka byla barva zase pryč.
,,Enigmo, proč tak hrozně řveš?!" houkla na vlka a už se k dvojici blížila. Nemít srst, měla by tvář pěkně zčervenalou úsilím. ,,A moc to prožíváš, prostě jsme se ztratili. To se stává," mávla ocasem. ,,Nebudete mi věřit, co se mi stalo! Doběhla jsem sem první a potkala Keijiho a pak jsme našli nějakou kněžku a ukradli jsme deku té kněžce a měli jsme čaj a pak jsme šli směrem na ten fialový les a nahánělo nás tornádo a pak jsme se rozešli a já poznala dceru alfy Daénu a jejího tátu, co je beta a taky asi jeho sestru a Minkara, takovej tmavej vlk, a Keiji měl na nížině hojnosti nějaký kámošky a taky tam byla taková černá vlčice, ale nebyla vůbec tak hezká jako paní Shine a-"