Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Váčkovka duhová," zopakoval jsem po Třezalce souhlasně. Koneckonců kdo jiný než ten, kdo ji zasadil, by měl mít právo ji pojmenovat? Nikdo. A to jméno, co se mě týkalo, bylo to stejně dobré jméno jako kterékoli jiné.
Zinek nás okřikl, že nemáme ochutnávat neznámé rostliny. Provinile jsem přitiskl ouška k hlavě a zbytek kytky vyplivl. A přitom chutnala docela dobře... ale když to řekl on... on o rostlinách asi něco věděl. Chtěl si ale s rostlinami promluvit? To šlo? Posadil jsem se a zvědavě ho pozoroval. "Nevěděl jsem, že se s rostlinami dá mluvit. ty to umíš taky?" utrousil jsem směrem k Třezalce šeptem. Třeba to byla nějaké rodinná schopnost, co já věděl?
Když Zinek domluvil... no, moc nám toho neřekl. nicméně jakmile rostliny schválil, natáhl jsme se, uškubl další malý lístek a rychle ho sežvýkal, prostě protože jsem mohl. No, a pak se s námi Zinek rozloučil a odešel. Chvíli jsme za ním hleděl, než jsem se otočil na Třezalku. "Co máš teď vlastně dál v plánu? Já bych se asi měl vrá-" v půlce slova mě zaškrábalo v krku a já se rozkašlal. Eh. Fuj. "vrátit k naší alfě." Dokončil jsem, jakmile jsem mohl popadnout dech.

Poslouchal jsem slova vlka, který nebyl můj otec. Narozdíl od Třezalky jsem z toho takovou radost neměl. Jeho argumenty dávaly smysl. zjevně měl o svých vlčatech alespoň nějaký přehled, i když ne ten nejlepší. A já jedno z jejich vlčat nebyl. Zadíval jsem se na vlastní tlapky. bylo by snadné se do jejich rodiny prostě vecpat, že? prostě souhlasit, že si mě Třezalka může nechat jako bratříčka.
Jenže tak jednoduché to nebylo. "Pokud k vám nepatřím, nechci se k vám do rodiny cpát. Jen jsem doufal... doufal jsem, že byste mohli být skutečně moje opravdová rodina. Třezalka o tom mluvila s takovou jistotou..." S takovou jistotou, že jsem si chvíli myslel, že ej to pravda. Ale nebyla. Pořád jsme byli jen já a Enzou. Podíval jsem se po Třezalce. "Jen... bylo hezké si chvíli myslet, že bych tu mohl mít svou rodinu a sourozence." Ani na okamžik mě nenapadlo, že by snad mohla být něco jiného, než jen sestřička. A i když to moje skutečná sestřika nebyla... říkal jsme si, že bych ji jako jednu skutečně dokázal vidět. A kdyby ne, alespoň bych měl kamarádku. Kamarádi byli fajn.
Moje kamarádka však mohla být tak jako tak. "Bezprostředně okolí rozhodně neškodí," řekl jsem na Zinkovu úvahu, "myslím, že s tím, kolik jich tu je a jak usilovně rostly, bychom to už viděli." To samozřejmě neznamenalo, že by se jejich škodlivý vliv nemohl projevit postupně a pomaleji. nemyslel jsme si však, že by ta květina byla škodlivá. Vždyť byla tak... krásná a magická. A Třezalka přece říkala, že zachraňuje magii.
teď, když se mi ji povedlo blíznout, aniž bych schytal akorát tlamu suchého listí, jsme znovu chňapl po jednom lístku, a úspěch, podařilo se mi ho kousek sežrat. "Hele, ono to není špatné! Takové... sladké. Dokonce bych řekl, že vážně lepší, než ty cibulky." Ochutnal jsem samozřejmě jen ždibeček, protože jsme byl zvědavý a protože jsem nevěděl, jestli mi z toho opravdu nebude špatně. To by bylo pak lepší sníst toho co nejmíň.
"Máš pravdu," souhlasil jsme s Třezalkou. "Duhovka by se pletla. Ale váčkovka duhová... já myslím, že jí tak klidně můžeme říkat." jal jsme se je mezitím podrobněji zkoumat. pokud by byly klasicky zelené, docela by mi připomínaly běžné lesní rostliny. třeba vraní oko, nebo tak něco, i když na to měli špatný počet a tvar lístků. A kvůli jejich duhovosti stejně nehrozilo, že by si to kdokoli, kdo měl alespoň jedno použitelné oko, mohl splést.
Že se od nás Zinek odpojil, toho jsme si moc nevšímal, ačkoli jsme postřehl, že se přidala Lissandra s nějakými dalšími vlky, které jsme nepoznával. Chvilku jsem zvažoval, že bych za ní zašel, ale rozhodl jsme se to nedělat, vypadala, že má dost práce sama a navíc také zkoumala květinu. A navíc k ní šel Zinek. jen jsme jí pokývl na pozdrav, jakože jsme tady taky a dělám něco užitečného, nepoflakuju se někde v houští. tahle rostlina teď přece rostla na území smečky, bude jen dobře, když o ní vykoumáme co nejvíc. ostatních jsme si nijak zvlášť nevšímal, pokud se nerozhodli za mnou zajít sami. zapamatoval jsem si však jak vypadají.
"Já myslím, že bychom to měli zkusit," zareagoval jsem na nápad Třezalky. "Je jich tu dost a viděla jsi, jak rychle rostou. je sice možné, že to nepřežije, ale pokud nepřežije jedna, pořád jich tu bude dost. navíc je to neznámá rostlina, měli bychom toho o ní určitě zjistit co nejvíc." Navíc co když by se ukázalo, že se jim tady dlouhodobě nedaří a museli bychom je přemístit? To by pak bylo dobré, abychom věděli, jestli něco takovému vůbec snesou a jestli jsou schopné se uchytit. "Kterou zkusíme vykopat? Co třeba tuhle?" namátkově jsme vybral jednu rostlinu, která vypadala, že by se nám ji mohlo povést vykopat, aniž bychom poškodili ty, které rostly kolem ní. Lákalo mě na tu rostlinu vyzkoušet i jiné experimenty. Jak by asi reagovala na magii, když byla magické? Škoda jen, že já magii země neovládal, takže ten pokus jsme musel nechat jiným. Možná bych mohl poprosit Lissandru... ne, to radši ne. Alfu bylo lepší s podobnými zbytečnostmi neotravovat. Nicméně jsme byl připravený pro Třezalku rostlinku vyhrabat, pokud by si řekla. Houby pro Třezalku. Pro vědu!

"Nejsme příbuzní?" Zeptal jsem se a sklopil ouška, přestal hrabat a podíval se na Třezalku. Nebyli jsme příbuzní? Ale... ale vždyť všechno nasvědčovalo tomu, že jsme příbuzní byli. Barva kožíšku, rostlinná jména, dokonce i naše velikost! Vždyť jsme byli skoro stejně velcí. Mohl jsme Třezalku převyšovat tak o jeden nebo dva centimetry, víc ne. Ne, ne, ten vlk se musel mýlit. "Máš ještě další, starší sourozence?" zeptal jsem se Třezalky zvědavě. Ti museli být opravdu velká rodina. Ale nebyla to moje rodina? Ne. Ne, náš otec se musel mýlit. "Jak si tím můžete být tak jistý?" zeptal jsem se ho, "Vždyť jste se Třezalky musel ptát, jestli má takovou a takovou sestru." Když si nepamatoval dceru, jistě mohl zapomenout i syna. Přál jsem si někam patřit. Moc jsme si to přál. Mít rodiče, mít matku a otce.. mít sourozence. "A nejsem starý. Smečka mě tu našla teprve na začátku zimy, když jsem byl ještě úplně malinký." Že to nebyla tahle zima, ale ta předchozí, to mi tak nějak vypadlo. Jeho slova mě zraňovala. Těšil jsem se, že ho poznám, že poznám svou rodinu, a místo toho se mi dostalo krutého odmítnutí. Nechtěl jsem se té naděje vzdát, i když mi hlásek v duchu našeptával, že má ten vlk možná pravdu. A že bych pak přece nic nemusel vysvětlovat Enzouovi, ne?
Byl jsem z toho docela nešťastný.
Pak se stalo něco, co mě ovšem od tématu rodiny dokonale rozptýlilo. Ta květina totiž začala růst. A já na ni zůstal zírat jako na osmý div světa. Byla nádherná a rozhodně se nechovala jako jakákoli jiná rostlina, kterou jsem kdy viděl. Byla tak... duhová. A rostla a umírala před očima. A šířila se jako o život, až jsem se chvíli bál, že pokud poroste tímhle tempem, za chvíli obsadí celý zbytek ostrovů. Ale naštěstí brzy zastavila. "Tohle květiny normálně nedělají..." zamumlal jsem. A jak hezky voněla. Hned jsem se přidal k Třezalčinu pokusu nějakou ožužlat, ne o mnoho úspěšněji, než ona. "Hej, vydrž chvilku!" Brzy jsem to vzdal a jen se díval. Zkusím to znova za chvilku. "Možná, že ji vytváří svým růstem," navrhl jsem. "Možná, že proto tak rychle roste a umírá, že je tady magie málo a tak se ji snaží rychle nahradit." Tu teorii přede podporovalo i to, jak se postupně množit přestala, když obsadila část leda. Pořád se sice chovala tak nekytkovitě, ale už se nerozrůstala. využil jsme toho a rychle chňapnul po lístku. A chytil jsem ho! jenže než jsem ho stačil rozžvýkat, uschnul mi v tlamě a přiměl mě ho zase vyplivnout. "Pfuj. na jídlo to teda moc není. Sioba chutnala mnohem líp." Vůbec jsme se nestaral, jestli je třeba jedovatá. Vždyť voněla tak pěkně. A pro vědění je občas třeba se objetovat. "Je to taková váčkovka duhová, úplně z ní přechází zrak." Dřžel jsem se názvu, který vymyslela, ale i Sioba přece měla dvě jména, tak co by Váčkovka nemohla mít taky. "Váčkovka rozlézavá. Váčkovka vteřinová..." zkoušel jsem na jazyku další jména, ale nějak mi ani jedno neznělo jako to pravé. "Stejně by mě zajímalo, kde ji ta knížka vzala. Ale je hezké, že nám ji dala, abychom ji tu měli taky, že jo?" Tak či tak jsem z toho byl nadšený. Kytičky byly koníček, který jsem si přibral teprve nedávno, ale čím víc jsem se dozvídal, tím víc jsem si byl jistý, že mě to doopravdy zajímá a že chci vědět mnohem víc. Mnohem mnohem víc. "Ale tady na ostrově to určitě zatím nerostlo. Musí to být z hrozné dálky. Z nějakého jiného světa." Vždyť taková kytka? O té by se vyprávěly příběhy. O tom by si vlci povídali. Tohle bylo netradiční i na jinak podivné, magické ostrovy. "Hele, už toho nechala," poznamenal jsem a konečně si šel líznout nějaké neuschlé. "Hmm, voní to sice pěkně..." No, chutnalo to líp, než ta suchá. "Ale ostatním o tom musíme říct určitě taky. Tohle musí všichni vidět. myslíš, že už je taky zasadili, nebo jsi první ze všech?" Měl jsme tu rostlinku teď takový kousek od domova. Tenhle malý, magický kousek leda, plný duhovek. Hmm, Duhovka. Duhovka by byl taky pěkný název, pokud by to nebyla už Váčkovka. Co takhle Duhovka váčková? "Jestli to ta kytka dělá sama od sebe, tak to má pěkně zařízené." Věřil jsem, že na tohle by i jakýkoli býložravec spíš zíral, než aby se to snažil sežrat.

Proč se na mě ten vlk pořád tak díval? Možná mě poznával? Možná jsme mu přišel alespoň trošku povědomý? To jsme netušil. Muselo to být už hrozně dávno, co by mě viděl naposledy a když neznal ani naši sestru, tak jsem si nemyslel, že by měl tak dobrou paměť a pamatoval si mě.
O kytkách ale rozhodně něco věděl. třezalka opravdu věděla co dělá, když se rozhodla ho pro tuhle akci s roztlinkou přizvat. A tak jsme pokračoval v postávání a nicneříkání, dokud na mě nepromluvila Třezalka. netušil jsem, co bych měl říkat. Hlavou se mi toho honilo spoustu, ale na jazyk se nechtělo ničemu. Natáhl jsem se k ní, abych jí pomohl stáhnout váček z krku, ale vyřešila to sama, takže jsem to nechal být. "Říkali vám ti, od kterých jste to dostali, že je to potřeba zasadit i s ním?" zeptal jsem se. "Já bych jinak řekl, že to bude lepší bez něj. Že by mohl té rostlince třeba překážet." A jakožto dobrý bráška jsem se samozřejmě pustil do hrabání.

Nemuseli jsme tu pobíhat a volat (tedy to obstarávala hlavně Třezalka) dlouho. Brzy se objevil šedý vlk, kterému Třezalka řekla 'tati'. A já? Já na něj zůstal zírat. Ne zas tak očividně, ale rozhodně jsem zíral. "Uhm, dobrý den," vypadlo ze mě, ale jinak jsme mlčel. Mohl tohle být můj otec? Měl podobně šedý kožich jako já, i když tedy výrazně světlejší. Ale Třezalka byla tmavší, já klidně taky mohl být spíš po mámě.
A jedna z prvních věcí, co ten vlk řekl, byla, že se zeptal, jestli má Třezalka takovou a takovou sestru. On nevěděl, jak vypadají jeho vlčata. Nebylo divu, že jsem ho také neznal, když tu Třezalka byla zjevně jediná, kdo měl přehled, jak vypadají její sourozenci. A další sestra se jmenovala Meduňka, další rostlinné jméno. A já byl Citron. Třeba jsem si celou tu dobu své jméno skutečně pamatoval špatně. Už to byly celé věky, co ho použil někdo, komu jsme se prvně nepředstavil. Byl jsem tehdy velmi malý, vlčata jména komolí běžně. Meduňka. meduňka tedy byla moje další sestra. Tohle byl náš otec. Nechal jsem mluvit Třezalku a sám tu spíš tak postával a nedělal nic zajímavého. nejdřív kytka. Pak se kdyžtak může řešit rodina. nevěděl jsem, jestli se na tu konverzaci těším, vůbec mi nevadilo ji zatím trošku oddálit.

---> Furijské hory (přes Les alf)

Třezalka upalovala pryč a já se řítil za ní. No, řítil. běžel jsem tedy podstatně pomaleji, protože bych velmi nerad skončil pod horama čumákem napřed. Ona tuhle starost ale zjevně neměla. "Třezalko, počkeeej!" zavolal jsem za ní. Ovšem cestu na území jsme znal i když mě brzy nechala v prachu, takže se zas tak moc nestalo. Navíc se to její hulákání nedalo přeslechnout, takže jsem ji velmi brzy opět našel a dohnal. I když jsem s ní teda nepobíhal sem tam, to ne. Ani jsem se k volání nepřidával, protože přece ten vlk, kterého jsme hledali, ani neznal můj hlas. Co kdyby naopak nepřišel právě proto, že by sice slyšel svou dceru, ale myslel si, že se musí plést, protože spolu s ní volá to samé i někdo naprosto cizí? A tak jsme jen mlčky sledoval Třezalčino počínání a doufal, že se náš otec objeví brzy. "Nebo můžeme najít jiného dospělého, co se vyzná v rostlinách," navrhl jsem, když se po mně ohlédla. "Myslíš, že jsou ještě pořád na lovu?" Byla to samozřejmě velká zodpovědnost zasadit tu květinu. Chtěl jsme být u toho. Ale taky jsme si uvědomoval, že my dva samotní an to nemusíme mít kvalifikaci a že by se nám nějaká pomoc šikla.

Sotva mě pustila k siobě, opatrně jsem se k ní naklonila hryznul si kousek cibulky, abych rostlinu poškodil co nejméně. zamyšleně jsme ji rozžvýkal. "Hmm, není to špatné." Že by to bylo něco, co bych musel jíst každý den, to ne, ale docela to šlo. Tak či tak to byl zajímavý pokus. "Ale maso je lepší. A znám i chutnější rostliny." Pomohl jsem Třezalce rostlinu zase zahrabat, aby si mohla dál růst a nemusela trpět ještě víc, když už jsme se do ní pustili jako dvě velké, chlupaté housenky. "Myslím, že se půjdu podívat, co znamenalo to vytí. Pokud vyrazili na lov, třeba se už vrátili." Koneckonců jsme tu výletovali už docela dlouho a jestli jsem se pak měl s Třezalkou vydat do té její smečky, bude lepší, když se předtím ještě chvíli zdržím u nás. A hlavně dám všem vědět. Chtěl jsem najít i Enzoua a promluvit si s ním. Doufal jsem, že ho nebude mrzet, že jsem našel svou skutečnou rodinu a chtěl jsem odejít. Alespoň dočasně, tedy. Na ten rozhovor jsem se zrovna netěšil.

---> Daénská smečka

Přikývl jsem. "Alespoň tak to říkal. Pírko jsou prý opeřený křídla, a pak ještě nabízel šupiny. To jsou netopýří, nebo něco takového." Ale naprosto jsem rozuměl, že si ho vzala, protože se jí líbilo. Já si ho také vzal hlavně proto, že ho ten vlk nabízel jen tak, zdarma. "No ano, to mne také překvapilo. Nemůže to být dobré." Vždyť i běžné peří bylo prakticky nejedlé. Z bažantů a jiné havěti bylo vždy lepší ho prvně oškubat a pak až se pustit do jídla. Možná byla ta trocha nepohodlí z pojídání peří právě ta cena za křídla? I to bylo možné.
"To bych moc rád. Ale pokud půjdeme někam dál, měl bych to nejdřív říct Lissandře, aby mě tu pak nehledali." Byl jsem přece zodpovědný mladý vlk. Ano, nepřišel jsem na svolání smečky, ale pro to jsem měl přece dobrý důvod. Učil jsem se o rostlinách. To mohlo být pro smečku užitečné. připojil jsem se k Třezalce a jejímu hrabání. "Bude lepší ji vyhrabat celou, abychom ji ještě nepotrhali."

Naklonil jsem hlavu na stranu. "Tobě to neřekl? Mně k tomu dal docela obsáhlé instrukce. Prý dává vlkům křídla, ale máme být opatrní, protože to funguje jen chvilku. Dost dlouho na to někam doletět, ale ne napořád. Prý to máme sníst, když to chceme použít a může nám to dát křídla dvakrát." Jak jsme to mohli sníst podruhé, to jsem netušil a myslím, že jsem ani nechtěl znát detaily.
"On je Wu docela ochotný mluvit o svém zboží. Mně o něm alespoň vždycky řekl." Ale možná to bylo tím, že jsem ho pokaždé zahrnul spoustou a spoustou otázek. Možná že ostatní nejdřív kupovali a pak až se ptali. To jsem nevěděl.
Přikývl jsem. "Mhm." Byl jsem si tím docela jistý, protože od nikoho jiného jsem tu informaci dostat nemohl. "Hm, možná kdybychom ji vytrhli, ochutnali a pak ji vrátili zpátky do země, tak by byla v pořádku," navrhl jsem. "Rostlinám většinou nevadí, když z nich někdo kousek sní." Byl jsem až příliš zvědavý, než abych to nechtěl alespoň zkusit.

---> Les alf

"Přesně ten, ano. Také od něj mám pírko." A pár dalších věcí. Nakupovat u pana Wu bylo pokaždé zajímavé. Měl jsme od něj hezčí kožíšek, měl jsem od něj něco, co údajně mělo posílit magii, a pak něco, o čem tvrdil, že mě to může přenést kamkoli po ostrovech, což se mi líbilo, ale ještě jsem se neodhodlal to vyzkoušet.
Na její slova o Alateyské princezně jsem přikývl. takže nebyla nikdo důležitý, alespoň ne tady. Tak to bylo její chování vyloženě hloupé. Vůbec jsem se nedivil, že skončila na omeze.
A pak zpět k rozhovoru o květinách, které mě zajímaly víc, než nějaká vlčice, kterou jsem ani neznal. Drby nebyly zrovna moje oblíbená věc. Jistě, bylo hezké udržovat se informovaný, ale to bylo něco jiného, než spekulovat o cizincích. Dokonce jsme tu rostlinu našli! A podstatně lépe, než když jsem předtím hledal Paloučnatku. "Předtím jsi to tak také říkala, ano." Prohlížel jsme si rostlinku a v duchu si poznamenal, abych si to u někoho ještě ověřil, abych si to pamatoval dobře, protože s jedovatými rostlinami bylo lepší si nezahrávat. "Je moc hezky barevná. Kdybys neřekla, že ej jedovatá, docela by mě lákalo ochutnat."

O tom jsem neměl nejmenší pochybnosti. Zlepšovat se v magii vlastně nebylo vůbec složité, když na to přišlo. Já sám nové věci pobíral velmi rychle. "Pana Wu už znáš? Ukázal mi ho Enzou a prodává různé magické věci. Ještě večer byl hned tady v těch horách vedle lesa." Pokud by ho snad neznala, chtěl jsme jí o něm povyprávět, protože ten byl taky velmi užitečný, když šlo o zlepšování se v magii.
"Jestli se má za princeznu, tak určitě nebude chtít být omega. je to alespoň dcera někoho vysoko postaveného, nebo tak?" Zajímalo mě, co ji vůbec přimělo považovat se za princeznu. Samozřejmě jsme tu vlčici vůbec neznal, takže jsem nemohl posuzovat sám, ale třeba by Třezalka mohla vědět víc.
"Moc dobré to není," okomentoval jsem rostlinku, "takže to bude buď léčivé a nebo mírně jedovaté." Alespoň tak jsem to někde slyšel. Třezalka odsouhlasila výlet za Siobou, takže jsem zamířil do hor.

---> Furijské hory

Uvidím plamínky! Byl jsem už teď zvědavý, jaké to bude, když o tom tak hezky mluvila. "To je taky rozumné. A myslíš, že se z toho doopravdy poučí a příště už si dá pozor a nebude dělat podobné věci?" zeptal jsem se.
Třezalka se do zapalování zprvu moc nehrnula, ale to nevadilo. Jen ať se hezky připraví, nebylo kam spěchat. Věřil jsem, že se jí to povede. Když ne úplně, tak alespoň trošku. "A nebo si můžeme udělat ještě malý výlet, když je to takový kousek," navrhl jsem. Ona zatím začala mluvit o další rostlince a protože jsme byli v lese i tady, rovnou jsem začal koukat okolo, jestli ho jakože taky najdu. A hele, támhle rostlo něco co docela odpovídalo popisu. "Je tohle ono?" zeptal jsem se a rovnou sežvýkal jeden lístek, abych ji ochutnal. Chm. Chutnala tak nějak... zeleně. Zase jsem ho vyplivl. Žádný kulinářský zážitek to teda nebyl.
A Třezalka? Ta začala konečně zapalovat větvičku. Netušil jsem, proč na to strká tlapku. Tím si akorát říkala o to, aby se popálila, když by z toho plamen vyšlehl, ale to se naštěstí nestalo. Větvička začala doutnat. A pak se objevily maličké jazýčky plamínků!
"Tys to dokázala! Moc hezký oheň," pochválil jsem ji. "Můžeš teď cvičit i sama, když víš, jak na to, strýček na tebe bude určitě pyšný, až mu to ukážeš."
Nazvala mě... Citrónkem? Ale ne, tak přesně tohle se stalo tomu chudákovi šóbě! Teda siobě. Ale... vlastně se mi to docela líbilo. Proč bych nemohl být Citrónek? Vždyť pokud ona byla Třezalka, tak já jistě měl také nějaké rostlinné jméno. Možná jsem si to svoje pamatoval celou dobu špatně? Ale už jsem na něj byl zvyklý. Proč si nenechat obě?

"Slibuješ?" naklonil jsem hlavu na stranu. Já oheň ovládat neuměl, ale ona vypadala, že si je docela jistá, že to dokáže. Zajímalo by mě, jestli se dá nějak poznat, kdo má jakou magii, nebo to prostě každý vlk musel zjistit sám.
Její obdiv mým svítícím ouškům mě potěšil. Jistě, se strýčkem jsme se rovnat nemohl, tohle byla jen světýlka a já je navíc neovládal nijak zvlášť dobře, ale i tak potěšilo, když ocenila alespoň to málo.
"Myslím, že takové vlčici by Lissandra možná i rovnou ukázala kudy z území a že už se nemá vracet." Nedokázal jsme si představit, že by naše alfa takové chování tolerovala. "Možná bys to mohla zkusit," navrhl jsem, "ta ouška nejsou složitá, prostě se soustředím na to, co chci udělat, a ono se to stane." Jestli měla ráda oheň, tak proč to nezkusit s ohněm? Rychle jsme na zemi našel suchou větvičku a velký kámen, na kterou ji položit, abychom náhodou omylem nepopálili živé rostliny, a pak se na Třezalku vyčkávavě zahleděl. A ona? Ona zmínila další rostlinku. Už teď jsme tušil, že tenhle vztah bude oboustranně výhodný. "Ne, šóbu... siobu taky neznám. Znám jen pár běžných rostlinek, jako jsou pampelišky, tráva, maliny a tak. Roste ta sioba někde tady v okolí?" Luminu už jsme dřív viděl, ale tuhle kytičku bych radši viděl zblízka, než odhadovat, zda to je nebo není ona jen podle popisu.

Ještě před chvílí jsem si myslel, že mám jen adoptivního otce a teď jsme měl celou rodinu, oba rodiče, sourozence a ještě strýčky. Doufal jsem jen že si Enzou nebude připadat opuštěně, až mu tu šťastnou novinu sdělím. Měl jsem ho přece taky rád, staral se o mě a vychoval mě. Třeba by rád mou rodinu poznal? "Aha, tak to jo." Dávalo smysl, že to bude bratr mámy, když byli ve stejné smečce. Náš strýček byl alfa! Ale... bylo možné, že se do smečky naši rodiče přidali až po našem narození? Byl jsme si docela jistý, že jsme jako malý o smečkách nic neslyšel. nebo byli táta i máma na nějaký čas ze smeček pryč a pak se do nich vrátili? A nebo jsem si to celé pamatoval špatně. Vzpomínky byly občas nepřesná věc.
"Levitující kuličky mi pak budeš muset ukázat. Ty bych viděl moc rád. Já taky umím svítit, podívej!" Rozsvítil jsem špičky svých oušek, abych jí to ukázal. Nebyly to svítící kuličky, ale i tak jsem si myslel, že by se jí to mohlo líbit.
Ujistila mě, že kostatky žijí v moři. Docela jsem si oddechl, lovit ryby bylo fajn, nechtěl jsme být rybami loven.
"To určitě můžeme," řekl jsem Alespoň tím zabijeme čas. "Ty už jsem viděl. nenapadlo mě se na ně zeptat." Jejich světlo mi nikdy nevadilo, ale chápal jsem, že pro ni nemusí být příjemné.

Tohle byla vlčice, kterou Ithial potřebovala potkat místo mě. Ta toho o smečkách věděla... spoustu. Ale třeba až tu šedou zase někdy potkám, třeba už jí budu schopný povyprávět víc. "My máme i strýčka? A je to bratr našeho otce nebo matky?" vyzvídal jsem. Chtěl jsem se o naší rodině dozvědět co nejvíc. "Oheň je moc užitečný, ale pozor, ať nepodpálíš něco živého, rostliny to nemají rády. Oheň jim ubližuje," varoval jsem ji. "Ale suchá tráva, ta by třeba mohla hořet moc hezky." Moje sestřička měla zjevně ráda oheň. Já ho zas tak nemusela už dlouho jsem se s ním nesetkal, ale co bych to byl za bratra, kdybych ji nepodporoval v jejích zájmech. Řeči o kostatkách se mi ale nelíbily. "Nežije to doufám tady v jezeře, že ne?" Rád bych se tam ještě někdy zašel vykoupat a nebyl přitom sežrán.
"Půjdeme se zeptat táty," rozhodl jsem. "Pokud zná hodně květin, jak říkáš, určitě bude vědět, kam bychom ji měli dát." Ovšem pokud byl s Lissandrou... "Ale pokud mluví s Lissandrou, možná budeme muset chvíli počkat." Rozhodně bychom je v takové chvíli neměli vyrušovat.