Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Namarey. To mi nic neříkalo. "Takže ta nepatří do Daénu?" To by pak dávalo smysl, že jsem se sem mohl jen zatoulat. Neznal jsem většinu smečky, možná jsem svého otce už hodně dlouho neviděl... Vlastně by to do sebe všechno hezky zapadalo. "Ryby jedí vlky? Myslel jsem, že to my jíme ryby..." Stáhl jsme ouška. Byl jsem rád, že tyhle kostatky ještě neznám. Nechtěl jsem je znát. Co kdyby mě sežraly, jako našeho bratříčka?
Pak ale začala mluvit o kytkách a to bylo panečku něco! "A myslíš, že bys mi je mohla taky ukázat? Nebo bych se mohl zeptat táty, aby mi je ukázal." To by se mi moc líbilo. Rád bych se něco naučil o všech těch rostlinách, znělo to moc zajímavě. "Tak to bychom ji zasadit měli." pak začala mluvit o Lissandře. přikývl jsem. "Lissandra je alfa smečky. Před chvílí vyla, aby nás všechny svolala, znělo to jako něco důležitého." Lov, říkala Třezalka? To nejspíš znamenalo, že na ujídání ze zásob jsem mohl zapomenout, ale taky to znamenalo, že budu moct něco ulovit s pomocí ostatních. Dobře, to byl jeden problém z krku. "Tak to máme dost času zasadit tu Váčkovku, ale pak bychom se nejspíš měli vrátit, jestli se táta zapojí do lovu."

"Ano, lítají tady světlušky, podívej." Ukázal jsem na dalšího svítícího broučka, který se vznášel nad podrostem jen kousek od nás. "Ale být tebou, nejedl bych je. Jsou hořké." varoval jsem ji. "Na spaní jsou ale procházky fajn. Je máma daleko?" Máma by jistě věděla, jestli k nim patřím, nebo ne. Máma. Líbilo by se mi mít mámu. Enzou byl super, to ano, ale mámu přece nahradit nemohl.
"To je mi líto. Co jsou to ty kostatky?" byl to i můj bráška? Ztratil jsem někoho, koho jsem ani neměl tu možnost poznat?
Třezalka pak začala mluvit po tátovi a to mě věru zaujalo. Léčitel. ten jistě znal spoustu kytiček. Určitě by mě je naučil. Že bych měl svůj zájem o rostliny po něm? "Já znám jenom jednu, Paloučnatku. Slyšela jsi o ní už? Váčkovka je taky květina, že?" Mezitím vyhodnotil, že voním jako její táta. Cítil jsem, jak mi srdce poskočilo v hrudi. Možná, že tu mám rodinu.- Mou vlastní rodinu! A sourozence a tátu léčitele. "Váčkovku s tebou půjdu zasadit moc rád. A ten tvůj táta, ten je někde tady poblíž?" Chtěl jsme ho poznat co nejdřív. Chtěl jsme mít jisto v tom, zda to je nebo není moje rodina.

Hele, támhle něco svítilo! Vrhl jsme se za tím a sledoval, jak malý brouček rychle mizí v podrostu. Ačkoli to bylo velmi lákavé, věděl jsme, že je lepší po nich nechňapat. Nechtěl jsme jim ublížit, když byli tak pěkní, navíc chutnali odporně. zastavil jsem a sledoval, jak brouček přistává a zalézá pod list.
Když tu do mě něco vrazilo. "He?" vyšlo ze mě překvapeně. Přepadení? ne, protože se to něco vzápětí omluvilo. Stanul jsme tváří v tvář mladé vlčici. "Nic se nestalo. Taky jsi přišla koukat na světlušky?" Tuhle vlčici jsme tady ještě neviděl. Bylo možné, že se na území mezitím narodila nějaké vlčata, která jsem dočista prošvihl? Podle jejích slov se zdálo, že tomu tak bude. "Z té, co sídlí tady v lese? Z Daénu? Ano." Kdo tak mohl být její táta? Enzou určitě ne, ten neměl kdy stihnout pořídit si takhle velká vlčata, navíc se mu vůbec nepodobala. "Jsem Cithrian, a ty?" představil jsem se. Překvapeně jsem zamrkal, když se zeptala, jestli jsem taky rodina. Byl jsem? Moje jediná rodina byla Enzou, ale to nebyl můj skutečný otec. A ona...? Teď, když se na to zeptala, jsme si všiml jistých podobností. Měla podobně šedý kožich s černými znaky. Postrádala sice modrou a žlutou, ale s těmi jsem se já přece také nenarodil, ty jsme měl od Wua. Odhadoval jsem, že budeme buď zhruba stejně staří, nebo bude o něco mladší a i když jsem měl svou rodinu za mrtvou... mohl jsem se mýlit? Zbyly mi už jen mlhavé vzpomínky. měl jsme matku, ano. Měl jsem otce. A pak jsem byl sám. Mysl mi říkala, že byli mrtví, ale do jaké míry jsem jí mohl věřit, když jsme si nebyl schopný vybavit žádné detaily. Možná, že přežili. Mohla tohle skutečně být moje sestra? "Já... nevím," přiznal jsem. "Možná?"

---> Furijské hory

Nechal jsme Arakana za zády, abych se ještě dostal zpět na území nějak rozumně. Měl to být, koneckonců, jen rychlý výlet za něčím k snědku. ne příliš úspěšný, nutno podotknout. Už jsem se tak nějak smířil s tím, že se holt podívám do spižírny. Snad nikomu nebude vadit, když si tam něco málo vezmu. Jídlo se stejně nedalo skladovat věčně, pokud mělo být ještě poživatelné a neobsahovat proteiny navíc v podobě much a červíků.
Zdálo se, že mířím domů včas, protože se zrovna svolávala smečka. na tom bych neměl chybět, že? S alfou jsem se už dlouho neviděl. patřil jsme teď do smečky a měl jsme vůči ní jisté povinnosti, nemohl jsme prostě zmizet a neukázat se tu kdo ví jak dlouho.
Přesto jsem zas tak nespěchal. nebylo to už daleko a noční les se mi moc líbil, takže jsem vykračoval pomalu, a prohlížel si okolí v naději, že bych mohl třeba zahlédnout nějakou světlušku, nebo něco podobného.

"Pak jsem rád, že jsem se do takové situace zatím nedostal," odpověděl jsem. Ale když to řekl, začalo mi to vrtat hlavou. Jak bych tu květinu dokázal použít, abych s ní někoho otrávil, když jsem ani nevěděl, jak ji sebrat? Čistě teoreticky, samozřejmě. Pochyboval jsem, že bych sebral odvahu to skutečně udělat, i kdybych někoho k smrti nenáviděl. jaké to vlastně bylo k smrti nenávidět? Co k tomu někomu mohlo dát důvod? Ale nad tím jsem přece nemusel přemýšlet, když jsme tu měl vlka, který to věděl. "A jaké to je? Co ti k tomu dalo důvod? Tedy... pokud to není moc osobní otázka." Přiznal to docela bez okolků, což mi dávalo jistou naději, že se třeba nebude zdráhat zodpovědět ani tohle.
"Myslím, že je vyrábí. A nebo má někoho, kdo je vyrábí pro něj, protože to vypadá, že pořád jenom prodává. Ale Většinou si moc povídat nechce, pokud s ním zapředeš rozhovor, taky se může stát, že se nic nedozvíš, ale zjistíš, že sis koupil deset dalších věcí, které jsi ani nechtěl." Mírně jsme se té myšlence pousmál. nemluvil jsme tak docela ze zkušenosti, ale pokládat Wuovi otázky, které se netýkaly přímo funkčnosti jeho zboží, bylo jako házet hrách na stěnu. A zatímco jsme mluvili, ten vlk někam nepozorovaně zmizel, takže jsem ho s nimi teď rozhodně nemohl vyrazit obtěžovat.
Vzhlédl jsme k obloze, která se mezitím zbarvila do černa. "Nicméně už bych se měl rozloučit a zamířit domů," řekl jsem Arakanovi, "rád jsem tě opět viděl, hodně štěstí na cestách." S těmi slovy jsem zamířil pryč.

---> Les alf

Jak byla jedovatá? Tak, že nebylo radno provádět experimenty sám na sobě, tak jedovatá byla. "Velmi. Nedoporučoval bych ji ani olizovat." Samozřejmě ne každý vlk byl jako mladý já, ne každý chodil po světě a olizoval, co mu přišlo pod tlapky.
"Soka? Nikoli. Abych řekl pravdu, kromě své smečky a tebe s Cyrou ani nikoho neznám. Mimo to, není lepší si prostě promluvit, než rovnou přistupovat k takovým..." podíval jsem se na květinku, "...drastickým metodám?" Neviděl jsme důvod, proč bych měl vztáhnout tlapu na život jiného vlka. Jeho otázky mě však přiměly k zamyšlení, zda měl někoho takového on. Dal jsme mu snad prostředek k jejich likvidaci? Naklonil jsem hlavu na stranu. "Ty máš někoho takového? Ovšem máš pravdu, já bych tak rozhodně být otrávený nechtěl."Spíš jsme ovšem doufal, že se na ostrovech nenachází někdo, kdo by snad cítil potřebu mě tou rostlinou nakrmit.
"To byl pan Wu," vysvětlil jsem, jen co jsme byl zpátky. Pak jsme se ale ohlédl zpět k vozíčku. "Vlastně jsem ještě zapomněl jednu drobnost, minutku..." A už jsem běžel zpátky pro onu věcičku, kterou jsme předtím v překotné snaze nenechat Arakana dlouho čekat zapomněl. "Tak, už mám všechno. Pan Wu objíždí ostrovy a nabízí všelijaké zajímavé věci. Naposledy jsme od něj získal barevnější kožíšek. Umí i posílit magii."

Nákup:
pírko/šupina snů - naučil paloučnatku Arakana

Zapsáno

Pamatoval jsem si ho správně. To bylo dobré. byl by to jistě společenský prohřešek, kdyby si on mě pamatoval a já ho oslovil nějak jinak. "Nevím, jestli bych to nazýval koníčkem," řekl jsem, "sotva jsem se o tom dozvěděl. Ale zní to zajímavě." A pak jsme jednu rostlinku uviděl. Rostla za kamenem, který jsem musel odsunout, ale byla tu. "Podívej, skoro jako pampeliška. Ale zatímco pampelišky mají listy jen při zemi, tahle je má po celém stonku. Jmenuje se paloučnatka." vychrlil jsem na něj, aniž bych se zajímal, jestli to chce nebo nechce vědět. Možná jsem ohledně toho byl až příliš entusiastický, ano, ale to už bylo riziko podnikání. "Otrávit?" zadíval jsem se na něj zděšeně, "Ne, to rozhodně ne. Ani nevím, jak ji sebrat, aniž bych přitom otrávil sebe. proč bych měl chtít otrávit někoho jiného?" nechal jsem kytičky být, abych ji ještě nezničil, "naopak mi to připadá zajímavé, protože pokud někdo nezná rozdíl, nemuselo by to dopadnout... dobře." Nebyl jsme si jistý, jestli by se ji někdo pokusil vyloženě sežrat, pampelišky nebyly zrovna chutné, ale, no, určitě bylo k něčemu dobré znát rozdíl.
Moji pozornost v tu chvíli upoutal vlk s vozíčkem, co na nás mával. Toho už jsem znal. "Omluv mne na chvíli," řekl jsem Arakanovi a šel si v rychlosti vyřídit nákup. Pak jsem se k němu vrátil.

Nákup:
Mystery box - 50 kšm
Rychlotlap - 80 kšm

Mystery box - 10 - Klubko vlny
Zapsáno

Znal mě... jménem, No jistě! Okamžik mi to trvalo, ale také jsme ho poznal. Vlk s očima tmavýma skoro stejně jako jeho kožich. Potkali jsme se sice jen zběžně, ale já neznal tolik vlků, abych v nich začínal ztrácet přehled. Rozhlédl jsme se, jestli někde neuvidím i tu vlčici, co s ním předtím cestovala, ale nebylo po ní ani vidu ani slechu a vlastně jsem necítil ani žádný další cizí pach. "A... Arakan?" zeptal jsem se, abych si ověřil, že si jeho jméno pamatuju správně. Doufal jsem, že ano, když si on pamatoval to mé. "Ah, to nevadí, dřív nebo později ji objevím, ale víte, jak se to říká. Víc očí víc vidí." Nebo tak nějak. na jeho otázku jsme zavrtěl hlavou. "Jen mě to zajímá. Před chvílí jsem tu potkal jednu vlčici, která mi o té rostlině řekla a připadá mi zajímavé, jak moc je podobná jiné známé rostlině, ale přitom tahle je jedovatá, zatímco ta druhá se dá jíst," vychrlil jsem na něj, aniž bych se ptal, jestli ho to zajímá nebo ne. Chtěl bych být bylinkář? Ta myšlenka se mi... docela líbila. jen jsem prvně musel najít někoho, kdo by mě o rostlinách naučil, protože já znal jen to základní.

---> Ostříží zrak

Kde jen ta rostlina rostla? Začal jsem se po ní rozhlížet, jen co jsem vstoupil do hor, ale ani to se mi příliš nedařilo. Ithial ji předtím našla s takovou lehkostí... Ale někde tady musela růst, určitě nebude tak těžké ji najít. Musela být běžná, možná stejně běžná jako pampelišky, ale ty touhle dobou už moc nekvetly a o jejich listí málokdo víc než jen zavadil pohledem. Pokračoval jsem tedy ho hor hlouběji, dávaje si samozřejmě pozor, kam šlapu, protože terén tu mohl být zrádný. Místo rostliny jsem však narazil, světe div se, na dalšího vlka. Seděl si tam na výklenku a patrně odpočíval, nebo něco takového. "Oh, dobrý den. Nechci vyrušovat, ale neviděl jste tu náhodou poblíž takovou rostlinu? vypadá jako pampeliška, ale má trochu jiné listy." Pokud odpočíval, nechtěl jsem ho vyrušovat. Jen se zeptám a pak zase půjdu, to by snad nemusel být problém.

---> Furijské hory

Nechal jsem Ithial za zády a konečně vyrazil udělat to, proč jsem původně opouštěl území smečky. Totiž lov. Vyběhl jsme na louku a pustil se do hledání nějaké vhodné kořisti. Moc jsem nepochodil, ale za to dost mohla skutečnost, že jsem neuměl příliš dobře lovit. Nicméně se mi povedlo polapit pár hlodavců, kteří ten nejhorší hlad zahnali, takže jsem se mohl opět vydat na výlet. Zamířil jsem zpět do hor, ani ne tak že bych měl zájem podívat se po Ithial, jako že jsme si chtěl ještě jednou prohlédnout tu zvláštní květinu, kterou mi ukázala. Mohlo by to zajímat někoho ze smečky? Poznal Enzou květiny a zajímalo by to jeho? Tak či tak jsem se chtěl ještě jednou podívat. Možná že kdybych si začal víc všímat i dalších rostlin, objevil bych jí podobné. Samozřejmě jsem ji nemohl odnést do smečky, když jsme ji mohl vzít leda do tlamy a to jsem nechtěl riskovat.

---> Furijské hory

S takovou životní filosofií jsem nemohl než souhlasit. "Otázkou se nikdy nic nezkazí," přitakal jsem, "jen těžko se bez nich něco dozvíme." Já se třeba velmi rád ptal na všemožné otázky. Nicméně teď mě začínalo zajímat, kde najdu něco k jídlu, protože ačkoli byl rozhovor s vlčicí zajímavý a rostlinstvo poučné, začínal jsme mít větší a větší hlad. Střihl jsem oušky, když zmínila něco za něco. Ano. Varování za varování, tak to bylo fér. "V mé rodině jsme si přírody a všeho, co přináší, vždy velmi vážili, ale abych pravdu řekl, já sám se ještě nenašel. Všechno může být zajímavé a svět skýtá mnoho možností." A já je hodlal všechny objevit a naučit se co nejvíc o čemkoli, co se mi pod tlapky dostane. jako teď tahle rostlina a tahle vlčice. "Nicméně myslím, že už bych vás neměl dál obírat o čas. Měl bych se vrátit." A konečně si opatřit snídani. "Rád jsme vás poznal, Ithial, bezpečnou cestu a hodně štěstí při vašem hledání." Rozloučil jsem se s uctivým pokývnutím a pak vyrazil zpět.

---> ostříží zrak

---> Les alf

"To ano." Nemohl jsem než nesouhlasit. V duchu jsme si udělal poznámku, že si musím zjistit víc, protože jsme nepochyboval, že narazím na víc vlků, kteří se budou vyptávat na smečku a jak to tu chodí a všechny ty důležité věci, které by měl vlk jako já vědět, ale zjevně nevěděl. "Obávám se, že jste první vlčice, kterou po dlouhé době vidím. Poslední, kterou jsme potkal, byla černá s bílou náprsenkou a rudýma očima, ale předpokládám, že tu nehledáte." ne, i takový stručný popis se od toho jejího značně lišil hned v několika bodech. Ani tady jsem nemohl být nápomocný. "Jméno Meridia slyším poprvé v životě." Možná bych měl začít chodit mimo území víc a sám. nemohl jsme přece mít Enzoua pořád za zadkem, ačkoli bylo hezké mít s sebou někoho, kdo toho hodně věděl a znal zajímavé příběhy. "Je možné, že se vydá za mnou, ale nespoléhal bych na to." A vlčice nehodlala jít na naše území. Pro to jsem měl pochopení. pak začala mluvit o pampeliškách, co tu kolem rostly. Už jsme chtěl otevřít tlamu, abych ji opravil, že to jedlé je, ale je to hořké, když tu vysvětlila, proč to pampeliška není a přiměla mě se na květinu blíž podívat. Ne, skutečně to nebyla pampeliška. byl bych udělal zásadní chybu, kdybych ji ochutnal. radši jsem se jí také nedotýkal. "Vidím, děkuji za varování," řekl jsme místo toho vděčně. "Vyznáte se v rostlinách?"

I takové málo jí stačilo a shledala ho nápomocným? To skutečně o těchto ostrovech nemohla vědět mnoho. "Musíte jen narazit na ty správné vlky," poradil jsme jí, "myslím, že nejde tak o to, že jsou vlci neochotní se o informace dělit, jako o to, že je nemají." Enzou mi toho řekl spoustu, ale přitom jsem stejně nevěděl dost, abych dokázal téhle vlčici pořádně poradit.
"Máte tu rodinu?" Rozhlédl jsme se, jako bych snad čekal, že zpoza keře vyskočí vlk a hromada malých vlčat, ale to se pochopitelně nestalo. "Já tu mám otce. Adoptivního, tedy. Ten by vám jistě poradil s čímkoli byste potřebovala, ale naposledy, když jsme ho viděl, spal v úkrytu naší smečky a nemyslím, že byste jako tulačka měla na území vůbec vstupovat." Samozřejmě bych jí v tom nebránil, kdyby se tak rozhodla. Ani jsme to neříkal nijak výhružně nebo jsme jí to nezakazoval, protože z mé strany to byla pouhá spekulace. "Ani v nejmenším," řekl jsem na procházku a vyrazil za ní. Jídlo bude muset počkat krapet víc.

---> Furijské hory

Naklonil jsem hlavu na stranu. To od těch vlků nebylo zrovna zdvořilé, zmínit se a pak neposkytnout souřadnice. Třeba se to tak ale dělalo? byl do smečky přijat pouze ten, kdo ji svépomocí našel, nebo ho přivedl nějaký člen? nebavil jsem se s tou vlčicí ještě ani pár minut a už mi v hlavě vyvstávalo tolik otázek, které jsme teď ale neměl komu položit. Jen těžko jsem s nimi mohl obtěžovat naprostou cizinku. "Pak jste našla to správné místo." věděla o jiných smečkách? "Bohužel vám nemohu říct, kde hledat zbylé smečky. Sám jsme o tom nebyl informován." Ani jsem nevěděl, že tu další smečky jsou: tedy samozřejmě až doteď, kdy o tom promluvila. To byla další věc, na kterou se budu muset někoho, kdo nebyl ona, zeptat, protože ona zjevně nevěděla o mnoho víc, než já.
"Rád vás poznávám," řekl jsem, avšak úsměv jsem neoplatil. nepřišlo mi na tom nic úsměvného, prostě normální setkání mezi vlky. "Já jsem tu už přes rok a stejně to tu příliš neznám." Nazvala mě sympatickým? Ona také vypadala sympaticky, ovšem dle mého názoru bylo příliš brzy na to, abych vynášel nějaké soudy.

Vlčice zrovna zkoumala broučky. připomnělo mi to hru, kterou jsem tak rád hrál jako malý. jestlipak našla toho nejhezčího a nejlepšího brouka v celém širém okolí? To jsem ale zjistit neměl a ani nepotřeboval vědět. Vlčice, jak si mě všimla, šla rovnou k věci. "Ano," odpověděl jsem, také bez omáčky okolo. Takže do smečky nepatřila, jinak by se neptala, to bylo jasné. I já dokázal pachy smečky najít a to jsme tu čas skoro netrávil, takže to musela být tulačka, která se objevila omylem, nebo člen jiné smečky. "Sídlí zde Daénská smečka," informoval jsme ji, "já jsem Cithrian, její člen." Tohle bylo snad poprvé, co jsem potkal sám, bez doprovodu, nějakého tuláka, takže jsem si nebyl úplně jistý, co mám dělat. Už jsme však s Enzouem potkali tu dvojici předtím, takže jsem se prostě řídil tím, co předtím udělal on. Představit se nikdy neuškodí.