Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> úkryt (přes Daén)

Zbytek území jsem překonal rychle, aniž bych se někde zastavoval. tam můžeme lovit pak až bude zima a terén bude hůř schůdný, tak proč se tam zdržovat teď. Otevřené nebe mi bylo celkově příjemnější, pokud jsem měl lovit sám.
Na louku jsem se však nedostal, protože jsem ucítil pach cizího vlka, který byl území nebezpečně blízko. Věděl ten cizinec, že jen kousek odsud sídlí smečka? Nebo snad naši smečku hledal? nebo to byl někdo ze smečky, koho jsem ještě neměl tu čest poznat? Takových bylo jistě hodně. Byl jsem příliš zvědavý na to, abych to nešel prozkoumat. Snídaně může ještě chvíli počkat, když čekala až doteď.
Pak jsem ji uviděl. byla to tmavě šedá vlčice. K mému překvapení jsme ji převyšoval. To nebylo něco, na co jsme byl po vší té době, kterou jsem trávil s Enzouem (který byl pořád o něco vyšší, než já) zvyklý. "Dobrý den," pozdravil jsem, jak pravila slušnost.

Když jsem se probudil, venku už bylo světlo, ale pořád muselo být ráno. měl jsme hlad a Enzou ještě spal, takže jsem ho nechal být a vyrazil ven sám. nepřipadalo mi vhodné provádět nájezd na smečkové zásoby, když jsme byl víc než schopný si něco ulovit sám. Ani jsem se nedíval, jestli momentálně nějaké zásoby máme. Vyrazil jsme rovnou do lesa, bylo mi jasné, že kolem úkrytu žádnou kořist nenajdu, protože tu prostě a jednoduše neustále chodilo až moc vlků na to, aby se tu mohlo poklidně pást stádo srn nebo skupinka zajíců. cesta mě však zavedla dál, než jen na území smečky. vyrazil jsem rovnou do lesa, kterým jsme v noci procházeli a který naše území obklopoval. měl jsme v plánu dojít až na louku, tam jistě nějakou kořist najdu. Když už nic jiného, alespoň bažata nebo nějakou tu myš. I s tím bych se spokojil.

---> Les alf (přes Daén)

---> Les alf (přes Daénskou smečku)

Už to bylo jen kousek. Malý kousek a budeme doma. "Něco k snědku by přišlo vhod," souhlasil jsem, "ale myslím, že to nechám až na ráno." Unaveně jsme zívl, což jen dodalo na váze mým slovům. "Rovnou do úkrytu," souhlasil jsem. Jídlo snad počká, i kdyby to znamenalo, že na mě nic nezbyde a budu si muset něco ulovit sám. Začínal jsme být tak unavený, že už mě ani nezajímalo, že žaludek proti takovému zacházení protestoval. Ta únava na mě padla snad dvojnásob, posledních pár kroků do úkrytu bylo těžších, než snad celá cesta sem. "Cokoli dalšího počká na ráno. Stejně už nemám energii, abych tu někoho hledal."
A pak jsem byli konečně zpět doma. Našel jsem si pohodlné místečko, stočil se do klubíčka a ještě popřát Enzouovi: "Dobrou noc." Než jsem složil hlavu na tlapky a odevzdal se spánku. Nutno uznat, byl to skutečně zasloužený odpočinek.

Meno vlka: Cithrian
Počet príspevkov: 3
Postavenie: hádám Sigma, o povýšení na kappu neví
Povýšenie: zatím není zahrané
Funkcia: Momentálně žádná, prosila bych posla nebo průzkumníka
Aktivita pre svorku: Byli na výpravě s Enzouem mimo území, a Enzou Riana učil nějaké dovednosti nutné pro život
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): Momentálně se spolu s Enzouem vrací an území smečky

---> Severní hory (přes ostříží zrak)

Noc byla klidná a moc pěkná, skoro bych si odvažoval tvrdit, že ideální na cestování. Ačkoli jsme postrádali světlo, teplota byla přes noc mnohem příjemnější a na louce nám posvítil měsíc a hvězdy, to až když jsme se dostali do lesa bylo třeba trochu zpomalit a dávat si dobrý pozor, kam šlapeme. Vlastně to nebylo tak rozdílné jako předtím v horách. Už jsem nebyl malé vlče, věděl jsem, kdy je třeba dát si pozor a rozhodně jsem nechtěl dorazit zpět do smečky v vymknutou tlapkou. Už jsem se těšil, až si vyslechnu Enzoův příběh, a ještě víc jsme se těšil, až zalezu do úkrytu a pořádně se prospím. U6 jsme skutečně nebyli daleko. jak se cíl blížil, přirozeně jsme přidal do kroku. terén an území smečky pro mě nebyl dvakrát známý, nebyl jsme tu už pěkně dlouho a ani předtím jsem na území nestrávil dost času, abych si ho stihl prochodit, k úkrytu jsem však mířil docela neomylně.

---> úkryt (přes Daénskou smečku)

---> Dračí průsmyk (přes Irisin ráj)

Skutečně jsme se vraceli včas. na pláži ani v průsmyku, kterými jsme přešli, se nebylo moc kde schovat, takže nás bouřka zastihla patrně v tom nejhorším místě. Avšak alespoň se přehnala rychle, takže nemělo moc smysl hledat nějaký úkryt a snažit se ji přečkat. Když jsme dorazili do hor, byla tma, ale po bouřce už ani památky, tedy alespoň na obloze. Tam už jen poklidně svítil měsíc.
Zato zem... ta byla jedna velká blátivá louže. Hlína, předtím suchá a rozpálená, špatně přijímala vodu, kterou přinesl prudký déšť, takže se zdaleka všechna ještě nestihla vsáknout, zase suché rostliny a hlína vytvářely odpornou směsku, která se lepila na tlapky a špinila kožich.
"Rád si pak poslechnu celou historii, budeš-li ochotný mi to povyprávět. Myslím, že jakožto člen smečky bych ji měl znát." Bral jsme Enzoua jako svého otce, po tom skutečném už mi zbyla jen mlhavá vzpomínka a byl to právě on, kdo mě vychoval a kdo se o mě postaral, když jsem přišel o svou rodinu. připadalo mi jen správné, abych se teď od něj dozvěděl o minulosti místa, které bylo mým domovem. Tedy... ne teď. Teď jsme oba toužili akorát po suchém, teplém místě a odpočinku. Přidal jsem do kroku jak navrhoval. Už jsme nemohli být daleko.

---> Les alf (přes Ostříží zrak)

Jméno vlka: Iona
Glow up: Přívěšky
Preference: pláštík, světýlka, kytičky, kovové cosi, co vypadá jako ozdobný plot... celkově serióznější
Nechci: Naušnice, změny anatomie

Jméno vlka: Barnatt
Glow up: go crazy
Preference: Aby zůstala v tmavých a modrých tónech, aby to +- vycházelo z toho, co má aktuálně, udělejte z ní eldrich monster :)
Nechci: duhu, přirozená psí a vlčí zbarvení

Jméno vlka: Deimos
Glow up: Přívěšky
Preference: go crazy :)
Nechci: nic neonového, nic co se bude tlouct mezi sebou nebo s jeho kožichem

---> Na vyhlídce

"To já taky," souhlasil jsem. Sice jsme během výletu pořád někde přespávali, ale domov byl domov. Nebudeme tam muset hledat a doufat, že narazíme na nějakou jeskyni nebo úkryt. Mimo to se tam dalo lovit a věděli jsme, že je tam hojnost kořisti. Chtěl jsem si vyzkoušet, jestli něco zvládnu ulovit i sám. Byl jsme velký, nemohl jsem se přece spoléhat na to, že mě Enzou bude živit. Mimo to jsme toho za výlet o lovu něco málo pochytil. "Ani jsem nevěděl, že někdy sídlila někde jinde. Dobře, budu se těšit." To rozhodně znělo zajímavě. Rád bych se naučil o historii své současné smečky všechno, co jsme mohl. Mimo to, bylo hezké mít nějaké plány do budoucna a mít se na co těšit. Ovšem teď už jsem na to skutečně neměl náladu a i když bych se nejspíš jinak vyptával, víc jsme k tomu neřekl. Však ještě bude čas se vyptávat. "Ale myslím, že až se vrátíme, zůstanu chvíli na území." Rád bych poznal ostatní členy smečky. ne že bych se toužil zrovna kamarádit, spíš, že jsme chtěl mít přehled. Ale na všechno bude čas, ještě nás čekal kus cesty.

---> Severní hory (přes Irisin ráj)

Počasí teď bylo na cestování naprosto ideální. Mnohem lepší, než když se vlk musel bát, aby mu na hlavu nespadl kus ledu z nebe, jako na začátku naší velmi dlouhé výpravy. těšil jsem se zpět na území smečky. Sice jsem tam nestrávil moc času, ale vnímal jsem ho jako domov. tem nejlepší domov, který jsem momentálně měl. "Bylo to..." odmlčel jsem se a dlouze zívl, "Docela únavné. Ale bylo to fajn. Musíme někdy takový výlet zopakovat, třeba zase někam jinam. rád bych to tady poznal všechno." Možná bych pak někam mohl vyrazit i sám? Enzouova společnost mi vyhovovala. Sice jsem byl v podstatě už dospělý vlk, ale byl jsem mladý a postrádal jsem zkušenosti. když byl poblíž, dodával mi jistotu, že by mě případně zachránil, kdybych se omylem dostal do nějakých problémů. Toužil jsem však především poznávat a poznávat svět na vlastní pěst bylo nesmírně lákavé. Možná byl čas trochu vylétnout z hnízda, jak se říkalo. Ale to počká, nejdřív se vrátíme na území a já měl v plánu si pořádně odpočinout.

---> Dračí průsmyk (přes Luka)

Děkuju za super akci :3
tlapičky prosím 1x voda, 1x vzduch, 1x světlo
a poprosím zapsat Citronkovi jednu slevu protože jsem líná chodit do Svatyně

Vlci už zřejmě nic dalšího nepotřebovali, protože jakmile jim Enzou dopovída o smečkách, tak se Arakan rozloučil. Měl jsem pocit, že z toho, co se dozvěděl, nemá vůbec radost. Nicméně to nijak nekomentoval. "Vy také, někdy nashledanou," rozloučil jsem se, a pak už byli pryč. Uvědomil jsem si, že jak tu dlouho postáváme, tak mi začíná být docela zima, což nebylo nic divného, když pořád mrzne, ale alespoň už ustala ta vichřice a sněhová vánice, které po sobě zanechaly pořádnou sněhovou nadílku. Vzal jsem s povděkem Enzouovo připomenutí, že jsme měli někam namířeno a že bychom měli opět vyrazit. Tlapky jsem měl z toho postávání pěkně ledové, až jsem se divil, že místo nich nemám čtyři rampouchy. Ovšem nebylo to nic, co by trocha pohybu nespravila, rozhodně jsem teď netoužil zalézt do nějaké jeskyně a tulit se, abychom nezmrzli. nebyla přece až taková zima. Sice z nebe pořád sem tam spadla nějaká ta vločka, ale když jsem se podíval na oblohu, skoro jsem čekal, že uvidím paprsky slunce. "Na nějaké zajímavé místo," řekl jsem, když se Enzou zeptal, "myslím, že bychom se už mohli vrátit, tohle byl pořádný výlet." Měl jsem na mysli to samé, co Enzou nevyslovil. Mimo to nikdo nemohl tvrdit, že vyhlídka, kde jsme se teď nacházeli, nebyla zajímavá. Vyrazil jsem pomalým krokem směrem, odkud jsem si myslel, že jsme přišli. Jak jsem tak šel, všiml jsem si, že opět sněží, ale nějak mě to netrápilo.

Další otázka, na kterou jsem neznal odpověď, takže jsem tentokrát radši mlčel a nechal dospělé, ať si povídají. Neměl jsem přece do konverzace čím přispět, snad možná spekulacemi, které ale nevedly k žádnému výsledku. Enzou však odpovědi, jak se zdálo, znal. To mě nepřekvapovalo. Byl mnohem starší, než já, a věděl toho spoustu. Třeba až budu v jeho věku budu taky znát místní ostrovy tak dobře a jednoho dne narazím na vlky, kteří budou potřebovat poradit, a budu znát odpovědi. To by se mi líbilo.
Mlčel jsem a poslouchal, co vlkům vypráví. zarazilo mě, že zmínil, že se odsud z ostrovů nedá odejít. ne že bych hodlal odcházet, ani jsem nevěděl, kam bych šel, ale přesto mi to připadalo, jako bych byl okradený o nějakou možnost, o které jsem ani nevěděl, že ji mám. Asi bylo lepší o tom nepřemýšlet.

Na otázku cizího vlka jsem se podíval po Enzouovi. Já odpověď neznal, ale také mě zajímala. Ne tedy, že bych se odsud chtěl dostat, tohle místo byl nyní můj domov a jediný vlk, kterého jsme měl, byl tady, hned vedle mě, když jsem nepočítal alfu naší smečky, která pro mě byla pořád prakticky cizinec. Vlk to však zjevně viděl jinak. Na otázku mi však neodpověděl a stejnětak já nedokázal odpovědět na ty jeho, tak jsme je nechal být. Vlčice se však zeptala na něco, na co jsme odpovědět mohl. "Jo, smečky to jsou. Já a Enzou do jedné dokonce patříme," byl jsem rád, že můžu být alespoň trošku užitečný, i když to nebylo moc. "Pokud půjdete přes hory a do toho lesa vedle louky, kde létá spousta dravců, někde tam ji najdete." Netušil jsem, kde se momentálně nachází Lissandra a Enzou asi do smečky přijímat nemohl (i když jsme samozřejmě pořád o smečkách nevěděl zas tolik, abych si byl jistý.

Ani jeden z těch dvou nevypadal nebezpečně, takže mírné obavy brzy překonala zvědavost a já popošel blíž, až jsem se ocitl po Enzouově boku. I kdyby byli nebezpeční, věřil jsem, že by jim nedovolil, aby mi ublížili (já sám si moc neuvědomoval, že jsem se vlastně už docela zvládal bránit sám a že jsem byl téměř tak vysoký jako dospělý vlk. Téměř.) Když vlk zmínil vodu, střelil jsme po Enzouovi tázavým pohledem. Potopa? Já si žádné nevšiml a to by jeden řekl, že něco takového nebude snadné přehlédnout. Možná se kolem ale přehnala, když jsme byli schovaní v horách, pak by dávalo smysl, že jsme ji nepostřehli. Enzou však o povodni neřekl ani slovo, jeho slova mě spíš přiměla přemýšlet, jak jsem se tu vlastně ocitl já. nepřiplul jsme přes moře, ale moje vzpomínky byly mlhavé a nejasné. Možná jsem se tu také narodil jako on, možná tu moje rodina žila, než... než se s nimi stalo to, co se stalo. "Není to tady špatné," ozval jsem se, "proč byste se vůbec chtěli vracet?" byla to upřímně myšlená otázka, kterou mladý vlk položil staršímu a zkušenějšímu. Zajímalo mě to, nejspíš hlavně proto, že já byl spokojený tam, kde jsem byl. neměl jsem se kam vrátit ani kdybych chtěl, jakože jsem nechtěl, zajímalo mě tedy, proč to chtěli oni.

To mě opravdu zaujalo. přimělo mě to přemýšlet. "Takže," začal jsem, "pokud vypadají jako obyčejní vlci, tak by klidně mohli žít mezi námi a my bychom si toho ani nemuseli všimnout. mohli bychom je třeba považovat za obyčejné vlky ze smečky a ani bychom je nepodezírali." I jeho úvaha, že by každý živočišný druh mohl mít vlastní bohy se mi líbila. Dávalo to smysl. Vlci přece nebyli nijak nadřazená rasa, tak proč by měli jiní tvorové uctívat bohy s naší podobou? "A nebo třeba ti samí bohové nabírají jinou podobu podle toho, s kým mluví. Ale teda rozhodně se nehodlám žádného medvěda ptát, jak vypadají jejich bohové." Stejně jsem si nemyslel, že by mi rozuměl a nemusel by se na mé teologické úvahy dívat zrovna přívětivě.
Spokojeně jsme střihl oušky, když mé přání schválil a pak začal mluvit o vodě, jenže než to dořekl, objevili se tu nějací dva cizinci. instinktivně jsme se za Enzoua trochu schoval, i když rozhodně ne tak, jak jsem to dělal, když jsme byl menší. Teď už to vypadalo spíš jako kdybych jen ustoupil z cesty a beze slova tím prohlásil, že v naší dvojici velí on a měl by tedy on i mluvit. "Já jsem Citrian," představil jsem se po jeho vzoru, ale jinak jsme mlčel. Už jsme tu sice chvíli byl, ale veškeré mé vědění pocházelo od Enzoua, bylo tedy snazší, aby jim na jakékoli otázky tak jako tak odpověděl on. Já si je místo toho zvědavě prohlížel.