Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ať už Enzoua hra bavila nebo ne, já z ní byl nadšený. Můj ocásek se míhal ze strany na stranu a prozrazoval mé veselé rozpoložení, jak jsem si to štrádoval s broukem zpátky. Broukovi se ovšem prohlížení příliš nezamlouvalo nebo měl možná výhrady ke způsobu přepravy, ale sotva co Enzouoznámil vítěze, roztáhl krovky a už letěl pryč. "Pa, bvoušku!" Zavolal jsem za ním a pak až mě napadlo vyplivnout list, který jsem stále držel v tlamě. "Já vyhrál? Já vyhrál! Ale tvůj brouk je náhodou taky super. Možná není barevný, ale zas je fakt velký." Můj ocásek se teď kmital ještě víc. Nu ano, k vlčecí radosti stačilo málo a já pořád nebyl tak starý, abych si dělal starosti s tím, co bude pak. Mohl jsem si dovolit nechat se hrou naprosto pohltit. Mohl jsem si dovolit žít v okamžiku a nestarat se, co bude pak. Od toho tu byli jiní. "Já se jdu napít!" Oznámil jsem zčistajasna Enzouovi a už jsem hopkal zpět k jezírku, u kterého jsme předtím potkali Lissandru. Ta už tu samozřejmě nebyla, asi měla někde něco na práci. To mi bylo fuk. Sotva jsem se sklonil nad hladinu, zahlédl jsem tam něco lesklého, co zmizelo pod kamenem, sotva na to padl můj stín. "Juu, Enzou, tady něco plave." Dala by se ta rychlá lesklá věc sníst?

Také jsem neztrácel čas. velice rychle jsme objevil hned několik drobných broučků s tmavými krovkami, ale ty jsem zavrhl. Hledal jsme opravdu pořádného brouka. Třeba toho červeného s tečkami, co seděl na té rostlině! ten byl opravdu krásný. Než jsem se k němu však stačil natolik přiblížit, abych ho mohl chytit, roztáhl krovky a uletěl z mého dosahu, takže jsem po něm jen vrhl ublížený pohled, že si se mnou nechce hrát, a pokračoval ve svém lovu. Vyplatilo se mi to. Když Enzou zavolal, že už jednoho má, zrovna jsem opatrně nabíral na uschlý list velkého barevného zlatohlávka. Toho jsem do tlamy opravdu radši nebral, i když k tomu svými lákavými barvičkami doslova vybízel. Táta vždycky říkal, že pokud je něco živého až příliš barevné, je lepší se tomu vyhnout, protože to bude jedovaté. Nerozuměl jsem sice, co to jedovaté znamená, ale když mi vysvětlil, že to znamená, že pokud to sním, bude to pravděpodobně chutnat odporně a pak mi po tom bude špatně, rozhodl jsem se, že se takovým radši vyhnu. "Okamfik!" zavolal jsme skrz sticknuté zuby a znova do brouka šťouchl, až se konečně pustil a skutálel se na můj uschlý list. zašilhal jsme na něj, abych se ujistil, že nespadl nikam dál a pak jsem vyrazil za Enzouem, abych se svým úlovkem náležitě pochlubil. "Tachy jehnoho máv!" Pochlubil jsem se. "Ukážeš mi svého? Prosím!"

Nemusel jsem si hledat nového dospělého, to byla úleva. V mých očích pro to skutečně ani nebyl důvod a vlastně jsem si nebyl jistý, proč se Enzou Lissandry vůbec ptal na pečovatele. Možná... možná to bylo nějaké pravidlo smečky, kterému jsme nerozuměl? Ale to zase pak nedávalo smysl, že Lissandra rozhodla, že můžu zůstat s Enzouem. Připadalo mi to všechno prostě hrozně komplikované a složité a tak jsem nad tím už radši dál nepřemýšlel. "Nooo..." rozhlédl jsme se kolem. Noc už se opět během našeho rozhovoru změnila v de a na obloze už skutečně nelétal ani ten poslední zapomenutý netopýr. "Asi jo. Já už stejně žádné netopýry nevidím." A jak jsem řekl, tak jsem taky udělal. "Najdu toho nejlepšího a nejbarevnějšího brouka!" oznámil jsem Enzouovi sebevědomně a vyrazil šmejdit po okolí, ocásek zdvižený nahoru a tlamičku rozšklebenou ve šťastném vlčím úsměvu. nemusel jsem běžet nikam daleko, při hledání brouků bylo hlavní se pořádně dívat pod každý list a kamínek, než pobíhat kolem, navíc jsem se nechtěl ztratit, takže jsme si dával pozor, abych se ani v zápalu hry nezatoulal příliš daleko. "Vypadá fajn!" odpověděl jsem na Enzouovu otázku. Rozhodně byla fajn. Nechtěla mě přece strčit žádnému cizímu vlkovi!

"Tak jo, blouky necháme na ráno," souhlasil jsem, protože to vlastně dávalo smysl. Hledat je teď, to by k ničemu nebylo, akorát by to byla otrava. na každou hru musí být ta správná doba. Zvedl jsme čumáček k nebi a začal koukat po netopýrech. lítali tu, slyšel jsme jejich pištění, ovšem hra taky netrvala dlouho, protože se ozval Enzou. nechtělo se mi hru přerušovat, když jsme sotva začali, ale Enzou tu rozhodoval a když řekl, že musíme za alfou, neprotestoval jsem, místo toho jsem ho následoval.
Alfu jsme skutečně našli a vypadala jinak, než jsem si představoval. Pořád mi úplně nešlo do hlavy, proč je alfa ona a ne Enzou. "Dobrý den," pozdravil jsem způsobně, ačkoli jsem si od ní hezky držel odstup a prohlížel si ji zdálky, schovaný u Enzoua. Ovšem pak Enzou řekl něco, co mě od úvah nad alfami dočista odvedlo. Vrhnul jsme po něm zrazený pohled a sklopil ouška. Pečovatelka? Chtěl se mě zbavit? A ta vlčice ho v tom ještě podporovala, když začala vyjmenovávat jména. Otevřel jsem tlamičku, abych protestoval, ale pak vlčice pokračovala a její slova mi dala jistou naději. Udělal jsem na Enzoua štěněčí očka. "Plosím! Já nechci žádného cizího vlka..." Dalo mi takovou práci najít nějakého dospělého a Enzou se mi zamlouval a byl na mě hodný. Co kdyby ten pečovatel nebyl? Ovšem zdálo se, že se nemusím bát. "Budu to nejhodnější vlče na světě!" slíbil jsme nadšeně, aby si to ještě náhodou nerozmyslel. Vůbec mi nevadilo, že je tahle alfa vlčice, tímhle si u mě rozhodně získala malé plus. "Nashledanou!" zavolal jsem za ní, než odešla. "A teď půjdeme na ty netopýly?"

---> úkryt

Už jsem se nemohl dočkat, až najdu toho největšího a nejbarevnějšího brouka. Trpěl jsme utkvělou vlčecí představou, že jsem na tohle skutečný expert a Enzou proti mně prostě nemá šanci, jak tomu ostatně bylo u většiny vlčat. Můj plán se mi zdál dokonalý a i za ten nápad jsem se v duchu pochválil, protože šlo o něco, co mi podle mého opravdu šlo. Jenže jsem byl na svůj nápad hrdý jen do chvíle, než Enzou poukázal na zjevný nedostatek, totiž že se stmívalo a v noci je prostě i ten nejbarevnější brouk šedý, nehledě na to, že není dobře vidět. "No jo... to mě nenapadlo," přiznal jsem, snaže se najít nějaký způsob, jak by se onen velký lov dal uskutečnit i tak, i za tmy. Mohli bychom brouky ulovit a pak počkat do rána, abychom rozhodli o vítězi? jenže to by mě nebavilo a ti brouci by nám jistě do té doby všichni utekli. To ne, to nejde. "To ale blouky lovit nemůžeme..." Mohli jsme, ale bylo by to obtížné a prostě by to bez těch barviček nebylo ono, navíc jak jsem měl poznat, které není dobré brát do tlamičky, protože se budou bránit něčím smradlavým a odporným? bylo potřeba vymyslet něco jiného. "Tak bychom mohli... počítat netopýly?" navrhnul jsem pomalu. neznělo to ani zdaleka tak zábavně, ale netopýři v noci lítali a kam až mé vědomosti sahaly, byli všichni černí, takže by tma vůbec nevadila. Stejně to byly jen takové třepotající se a pištící věci na obloze.

Souhlasil s mým návrhem! nadšeně jsem poskočil a začal vrtět ocáskem. Zvuků odvedle jsem si už vůbec nevšímal, protože se zdálo, že nejsou důležité. nebyli jsme tu sami, ale mně stejně stačil jen Enzou samotný, takže jsem ani neměl potřebu jít zjišťovat, kdo tu ještě bydlí. Co kdyby nějaký z těch vlků byl zlí a ne všichni byli jako Enzou? Rozběhl jsem se za ním, aby mi ještě někde náhodou nezmizel. "Jo jo!" Co bychom si mohli zahrát? To byla závažná otázka. "No honěnou!" vyhrkl jsme hned bez přemýšlení, ale pak jsem zavrtěl hlavou: "Ne, na honěnou ne," byli jsme jen dva a musel bych být slepý, abych neviděl, že mám podstatně kratší nožičky. "Na schovávanou?" Zkusil jsem místo toho, ale i tu možnost jsem rychle zavrhnul, protože i na to nás bylo málo a nijak mě nelákalo být v neznámém lese sám někde schovaný. Co kdybych narazil na nějakou lišku? "Už vím! Půjdeme lovit bloučky!" Rozhodl jsem nakonec, protentokrát spokojený se svým nápadem. Broučky já lovil moc rád! Byli barevní, hezcí, a někteří se dali i sežrat. "A budeme soutěžit, kdo uloví hezčího!" V lese jich určitě bude spousta. Čím déle jsme žil, tím víc jsme měl pocit, že jich venku přibývá. Samozřejmě jsem si to ještě nedokázal spojit s tím, že se otepluje a brouci jsou přes zimu zalezlí, ale líbilo se mi to. Brouci byli taky to jediné, co jsem zatím sám dokázal ulovit.

---> Daén

Jeho křik mě polekal. nebyl jsem zvyklý, že vlci ze spaní mluví a už vůbec ne, že by křičeli. Zvedl jsem hlavu, ouška našpicovaná: "Stalo se něčo?" Chtěl jsem hned vědět. Chtělo nás něco sežrat? Nevypadalo to tak. Rozhodně jsem tu neviděl nic nebezpečného, takže jsem nechápal, co vyvádí. Ovšem Enzou už byl konečně vzhůru, což znamenalo, že je nudě konec, takže jsem se vyškrábal na nohy a nevědom si ničeho, o čem přemýšlel, už jsem vesele vrtěl ocáskem, jakože co se ještě válí, když je venku určitě hezky a líp, než tady uvnitř. Tady byly jen stěny a staré pachy vlků, jen odněkud se stále ozývaly cizí hlasy. Venku? Tam byla spousta barev a pachů a věcí, které jsme mohl prozkoumat a ožužlat a já už se těšil, co zase objevíme. "Půjdeme běhat?" ptal jsem se Enzoua. Doma jsem vždycky ráno běhali, otec nás nechával závodit mezi sebou, abychom vybyli přebytečnou energii, které mají vlčata spousty. "Půjdeme si hlát?" vznesl jsme další dotaz, než stačil odpovědět, přímo žhavý do toho pustit se do nějaké činnosti. nějak mě nenapadlo, že by měl Enzou třeba na práci jiné věci, než mi hledat zábavu. Proč by taky, že? Za tu chvíli jsme ho začal považovat za "svého" dospělého, protože na mě byl hodný a staral se o mě a já nikoho jiného neměl.

Byl jsem v teple, byl jsem v bezpečí a sny mi na chvíli umožnily zapomenout na realitu a všechno, co s sebou přinášela. Konečně jsem se nemusel bát, že začne pršet a že mi bude zima, bříško jsem měl také plné a poblíž nebylo nic, co by si mohlo chtít dát vlče, jako jsem byl já, na svačinu. byl tu jen vlk, kterému jsme věřil, a teplé doupě. Bylo to skoro, jako bych byl zpět doma a všechno, co se událo, byl jen špatný sen. Až se probudím, budu jistě zase doma, v obklopení svých rodičů a sourozenců.
Jenže jsem nebyl. Byl jsem stále v úkrytu Daénské smečky, i když jsem na to docela zapomněl, zatímco jsem spal. Když jsem se vzbudil, stále jsem rozespale objímal cizí tlapku. Dlouze jsem zívl: "Doblé láno, ta..." začal jsem. jenže tohle nebyla tlapka mého otce. Můj otec neměl takovýhle kožíšek a už vůbec ne žluté drápy. Okamžik jsem byl zmatený, než jsem si vybavil, co se stalo a kde to vlastně jsem. Vzhlédl jsme k hnědému vlkovi a opravil se: "Doblé láno, Enzou." Nebylo ráno, ale to jsem moc neřešil. byl jsme vychovaný, že po vzbuzení je slušnost všem ostatním, co jsou vzhůru, říct tuhle větu. Rozhlédl jsme se kolem a přemýšlel, co se teď bude dít. Byl jsem odpočatý a začínal jsem mít zas hlad, ale zatím ne zas takový. Malá vlčata prostě jen potřebovala hodně jíst, aby měla z čeho růst. Zůstal jsem způsobně ležet a čekal, až bude i Enzou vzhůru a až zavelí, co se bude teď dít. přirozeně mě čekání moc nebavilo. Spát se mi už dál nechtělo, tak jsem se začínal nudit a netrpělivě se na svém místečku vrtět.

---> Území

Naklonil jsem hlavičku na stranu a snažil si představit, že by naši rodinu vedla místo táty maminka. "Aha... chápu..." řekl jsem pomalu, ale moc jsem to popravdě nechápal. Nejspíš jsem to nejdřív potřeboval vidět. "Tak jo," souhlasil jsem opět spokojeně. naučím se to. Všechno se naučím, on mi všechno vysvětlí. Ale ne teď, teď už jsem byl moc unavený a chtěl jsem se akorát prospat.
Jak vypadají úkryty, to jsem znal, ovšem i tak jsem dovnitř vstupoval s jistou obezřetností a zvědavostí. Prohlížel jsem si, jak to uvnitř vypadá. Dál jsem ťapkal za Enzouem a když se svalil na zem, lehl jsem si vedle něj a po jeho vzoru se stočil do klubíčka. Jenže... já nebyl zvyklý spát sám. Když jsem nikoho neměl, nemohl jsem si vybrat, ale teď tu byl přece Enzou. A taky nějací cizí vlci, slyšel jsem hlasy. Věnoval jsem Enzouovi zvědavý pohled, ale když jim on nevěnoval pozornost, nevšímal jsem si jich také. Místo toho jsem se pomalu, pomaličku přisunul k němu a přitulil se k jeho tlapce, jako by to byl plyšový medvídek. Tak. Spánek přišel téměř okamžitě, jak jsem se pohodlně uložil.

"Aha, takže na vedení smečky stačí nalozdíl od lodiny i jenom tatínek." Byl jsem spokojený sám se sebou, že jsem jeho vysvětlení pochopil a už jsem se dál nevyptával. Daén byl určitě název té smečky a nebo místa, kde jsme teď byli. Už jsem se na to neptal, bylo toho na mě za jeden den moc a čím dál jsme šli, tím víc jsem se těšil, až si budu moct schrupnout. proto jsem ani neprotestoval, když mi vlk řekl, že mi to vysvětlí později. "Tak jo," souhlasil jsem prostě a znova zívnul. Šel jsem za Enzouem kam ukazoval a ani moc nepřemýšlel nad tím, že by už v doupěti třeba mohl být. I kdyby, Enzou by mě přece nevzal někam, kde jsem neměl co dělat. "Mám blášky i sestšičky!" Oznámil jsem nadšeně, když se zeptal, jenže pak jsem opět posmutněl, "Ale... aši jšou taky jako slnky." Tady se mnou rozhodně nikdo z nich nebyl a už jsem je dlouho neviděl, mnohem déle, než jsem byl zvyklý je nevidět, když jsem byl doma. Ale tohle místo nebyl můj domov a místo rodiny tu byla jen ta smečka, o které Enzou mluvil. "Ty máš blášky a sestšičky?" Nevěděl jsem, proč se ptá on a tak mi tedy přišlo naprosto smysluplné zeptat se taky, i když jsem netušil, k čemu mi ta informace bude.

---> úkryt

To dávalo smysl. "Lodinu taky vedou dva vlci - tatínek a maminka." Posud jsem tomu rozuměl. tady se smečka nelišila od toho, co jsem věděl o rodině. Pochopil jsem i, že ve smečce asi vlci nebudou opravdová rodina a že si tedy nemusí být podobní jako byli vlci v rodině. nějakým způsobem se přece smečka a rodina musela lišit, že? jenže tady mé pochopení končilo. Střihl jsem oušky a zopakoval jméno, které řekl: "Lissandla? To je ale zvláštní jméno pro vlka..." nechápal jsem, že by smečku mohla vést vlčice a on neřekl nic, co by nasvědčovalo tomu, že je Lissandra samice, nikoli samec. Stejnětak mě zmátlo i to, že smečku Enzou nevedl, protože on přece nebyl malý jako já, byl dospělý a velký, měl by vést smečku. "Jak to?" chtěl jsem tedy hned vědět. Vždyť v mých očích by byl dokonalý vůdce. Byl hodný, byl velký a připomínal mi tatínka, akorát byl teda milejší a víc mluvil. "Jo tak, aha, území." To dávalo smysl. Vlky jsem teda zatím neviděl, ale určitě se taky ukážou. Nekoukal jsem teď na Enzoua, ale na vlastní obraz ve vodě. Z místa, kde jsem předtím pil, se rozbíhaly drobné vlnky, které se mi moc líbily a na okamžik mě napadlo, že by bylo hezké, kdyby se voda vlnila víc. A voda mě poslechla. Moc se mi to líbilo. nehrál jsem si s ní však dlouho, protože to už Enzou navrhl, že bychom mohli jít do doupěte. Odpovědí mu bylo dlouhé zívnutí. "Jád bych si odpočinul," souhlasil jsem a nechal vodu vodou, připravený ho zase následovat kam mě povede.

---> Les alf

Důvěřoval jsem, slepě a možná až naivně, že mě ten vlk vede někam, kde bude dobře. jeho slova mi toho moc neřekla, ale nevyptával jsem se. "Mě... mě taky," odpověděl jsem. Nechápal jsem, proč ho to mrzí, on je přece neznal a jeho rodiče to nebyly, ale zdálo se mi, že jsem na to měl něco odpovědět. měl jsem se toho ještě tolik co učit, co se týkalo toho jak být správný vlk. Však jsem ještě nebyl na světě moc dlouho.
Snažil jsem se alespoň pochopit koncept smečky, který se mi snažil vysvětlit. "A takovou smečku teda vede jeden vlk, ktelý lozhoduje o všem?" Snažil jsem se představu rodiny, kterou jsem znal, aplikovat na smečku. Rodinu vedli dva dospělí vlci, samec o všem rozhodoval a samice pomáhala. Z toho jsem si logicky odvodil, že pokud je tenhle vlk ve smečce, tak ji povede. "A s kým tu smečku vedeš?" zeptal jsem se. Kdo bude moje nová maminka? A sourozenci? Budou mě mít rádi? Já byl docela spokojený s těmi sourozenci, které jsem měl, nechtěl jsem další. Když mě přivítal ve smečce, rozhlédl jsem se, ale... "vždyť jsme požád v lese? Žádní vlci tu nejsou." Naklonil jsem hlavičku na stranu, jak jsem se snažil pochopit, proč právě nazval kus lesa smečkou. Byla snad moje nová rodina stromy? To se mi nějak nezdálo a nevěděl jsem, co si o tom myslet. Přiťapal jsem k jezírku a dal si z něj pár pořádných doušků. Měl jsem docela žízeň.

---> Ostříží zrak

Ťapal jsem za vlkem a zdálo se, že svět je zase v pořádku. Ano, sice byli moji rodiče mrtví a já se ocitl v naprosto cizím světě a teď jsme šel za vlkem, kterého jsem sotva poznal, neznámo kam, přesněji řečeno do smečky, kterou jsem ještě nikdy neviděl, ale... to už bylo vedlejší. S tím jsem si starosti nedělal. byl jsem najezený a nebyl jsem sám a to bylo všechno, co jsem potřeboval. Když mi vlk neublížil doteď, ani mě nenapadlo, že by mi mohl ublížit později. Byl na mě doteď hodný, tím pádem to byl můj kamarád a já se ho nebál. "Myslím, že ne," řekl jsem trochu smutně. "Jodiče... oni ti vlci..." Netušil jsem, jak mu říct, že jsou mrtví. Znal jsem to slovo, ale nespojoval jsem si ho s vlky, které jsem znal ještě živé. Mrtvé byly srnky, které jsme jedli, mrtvý byl brouk, kterého jsem zašlápl. Moje rodiče byli... moji rodiče. "Stali se z nich slnky," řekl jsem. V hlavě mi to dávalo smysl. Nemyslel jsem, že se z nich stali doopravdy srnky, myslel jsem to jako že se s nimi stalo to samé co se srnkou, které jsme lovili. Kdo ví, jak to vlk pochopí. "Ne," odpověděl jsem na jeho další otázku, "čo je to šmečka? Já znám jenom Jodinu. Je šmečka jako jodina?" ťapal jsem za ním, kam mě vedl a moc se nekoukal po okolí. věřil jsem, že ví, kam jdeme. Já to tedy vědět nemusel. "Enžou," zopakoval jsem po něm, abych si to zapamatoval. Líbilo se mi, jak to znělo. hezky se to vyslovovalo.

---> Daén

Neměl jsem ani ponětí o tom, co se velkému vlkovi honilo hlavou, zatímco jsme já jedl. Těžko říct, jestli bych tomu porozuměl, kdyby mi to řekl. Možná ano, ale spíš ne. Střihl jsem oušky, když mi položil otázku, a chvíli nad tím přemýšlel. jak dlouho to vlastně bylo? Připadalo mi to jako celá věčnost, takže jsme nejdřív vyhrkl: "Ďlouho," ale to mně samotnému neznělo tak docela správně, takže jsem se pokusil opravit: "Pálklát byla tma, pálklát světlo. Pál dní?" To byla asi nejlepší odpověď, jakou jsem mu dokázal dát. byl jsem sám, to bylo pro mě to podstatné, nikoli to, jak dlouho jsem sám byl. Ale už jsem sám nebyl a nehodlal jsem tohohle vlka, který na mě byl hodný, nechat jen tak odejít.
Vlk rozhodl co dál a já byl do toho plánu zahrnut. Nadšeně jsme přikývl. Zdálo se, že svět je opět v pořádku. Možná jsem neměl rodiče, ale měl jsem dospělého, který se o mě mohl postarat a který rozhodoval, co dál. "Lian!" představil jsem se, když se zeptal, ale pak jsme se zamračil, protože to neznělo úplně správně. Soustředil jsem se a zkusil to znova: "L... R... Rian." Nebylo to kdovíjak ukázkové r, ale bylo to alespoň to správné písmenko. Mé jméno sice bylo delší, ale ani jsem se nesnažil říct ho celé. zaprvé mě to nenapadlo a zadruhé jsem byl rád, že se mi povedlo říct alespoň část svého jména správně. Rozťapal jsem se za ním jako malý vlčí ocásek. "A jak se jmenuješ ty?" vyzvídal jsem na chůze.

---> Les alf

"Aha," zamumlal jsme nepříliš zaujatě, když vysvětlil, co je to zač. Slovo "památka" mi mnoho neříkalo, ale když to dostal od táty, asi to pro něj muselo být důležité. každopádně tím můj zájem o tu hezkou třpytivou věcičku skončil. K jídlu to nebylo - ochutnal jsem to a nechutnalo to nijak zajímavě - a bylo to sice pěkné, ale už to někomu patřilo. Na pěkné věci se stejně dalo dívat jen určitou dobu, než to jednoho omrzelo, hlavně když ten někdo byl malé vlče, které neudrželo pozornost příliš dlouho.
Spokojeně jsem se cpal králíkem. Bylo až s podivem, kolik se toho do takového malého vlčete vešlo, ale i když jsme žral jako nezavřený, celého králíka jsem neměl ani zdaleka šanci sníst. Jen co jsme se najedl, olízl jsem si čumáček a koukl se na vlka. Hlad byl zažehnán. Byl jsem sice pořád slušně špinavý, ale to mi zas tak nevadilo, a tady nebyla zima. Začínal jsem být docela unavený, což se projevilo velkým zívnutím, ale jinak byly prozatím základní potřeby obstarané a já najednou nevěděl, co dál. "Co teď?" zeptal jsem se vlka. Byl dospělí a já byl zvyklý, že to dospělí vlci rozhodují a řeší problémy vlčat, jako jsme byl já. Vždyť přesně to teď také udělal, když mi ulovil jídlo.