Příspěvky uživatele

On věděl, že ta věc není k jídlu? naklonil jsem hlavičku na stranu. "Tak k čemu.. doblá?" Bylo to třpytivé a hezké, ale nebylo to k jídlu, tím pádem jsem nerozuměl, proč to ten vlk tahal s sebou. A zajímalo mě to!
Už jsem pochopil, že tenhle vlk mi neublíží. Vlastně se mi docela zamlouval. na to, co jsme mu řekl o svých rodičích, nereagoval ani jedním slovem, takže jsem si chvilku nebyl jistý, jestli pochopil, co mu říkám a zda bych neměl říct ještě něco. vysvětlit to dopodrobna. Sám jsme tomu ale tak docela nerozuměl, jen jsem věděl, že rodiče byli pryč a já byl sám a dočista opuštěný. Teda... byl jsem. teď tu byl tenhle vlk a v mých očích neexistoval důvod, proč by tenhle vlk nemohl být... co vlastně? Můj otec to nebyl. Přesto mi připadali svým způsobem podobní. Totiž, oba to byli velcí vlci, kteří se ke mně chovali hezky a neubližovali mi. S ním jsem přece už nebyl sám. A logicky jsem si odvodil, že když s ním nejsem sám, měl bych se ho držet, protože jsem sám být nechtěl. Zůstal jsem však poslušně sedět, když mi řekl, abych počkal, jen hlavičku jsme natahoval, abych viděl, co to dělá. Moc jsem toho ve tmě neviděl, nemusel jsem však čekat dlouho, protože jsem vzápětí zahlédl, jak se vrací s něčím, co moc pěkně vonělo. Olízl jsem si čumáček a ocásek se mi začal nadšeně komíhat ze strany na stranu. Tohle jídlo bylo, o tom nebylo pochyb! Už už jsem startoval, abych se na mrtvého zajíce vrhl, když tu jsem si připomněl co mě učili rodiče a sedl si zase zpátky. nejdřív jedli dospělí. Poočku jsem koukl na velkého vlka, ten ale nevypadal, že by se k tomu měl. Děkovat lesním bohům za jídlo, jak nás také učili, mi připadalo zbytečné, protože jsme zaprvé nebyli v lese a za druhé mi lesní bohové jídlo nepřinesli, udělal to tenhle vlk. Vážně jsem se na něj podíval: "Děkuju." řekl jsem tak slavnostně, jak jen jsem dokázal, jako by snad lesní bůh, hodný úcty, byl on. Z tlamičky takového malého vlčete to muselo vyznít přinejmenším podivně, ne-li legračně. A pak jsem se s chutí zakousl do zajíce a pustil se do jídla, jako bych snad týden nejedl, což vlastně nebylo daleko od pravdy.

nedostal jsem vysvětlení, ale to mi nevadilo. Když se totiž náhrdelník přiblížil a já kolem něj konečně sevřel své malé, jako jehlička ostré zoubky, dočista jsem zapomněl, na co jsem se to vlastně ptal. jenže zrada! ono to nebylo k jídlu. Chvíli jsme tu věc zklamaně žužlal, skoro jako bych doufal, že si to rozmyslí a k jídlu bude, ale neudělala to. nakonec jsme ji zas vyplivl. "Není k jídlu." informoval jsem vlk takovým tím tónem dítěte, které se ptá, jestli se výlet do cukrárny skutečně ruší.
vyskočil jsem na nohy a otřepal se, abych se zbavil hlíny, která se mi předtím nalepila na kožich. Pak jsem se na vlka podíval a střihnul ouškama, jak můj mozek šrotoval na plné obrátky a snažil se pochopit na co se ptá a jak bych měl náležitě odpovědět. "Jodiče?" zeptal jsem se nejdřív. "Maminka a tatínek?" Asi myslel tyhle dva. Maminka a tatínek přece vždycky nosili jídlo. Teda... lovili, jak tomu říkal. Jenže... už ne. Přitiskl jsem ouška k hlavě a zadíval se do země. "Oni... pvyč. Pžišli velcí vlci, jodiče pvyč." nevěděl jsem, jak říct, že jsou mrtví. Vlastně jsem to sám tak docela nechápal, jen jsem věděl, že tu nejsou a už nikdy nebudou. Že jsem teď sám. A nebo... možná ne? S novou nadějí v očích jsem se zadíval na toho vlka před sebou. Zavrtěl jsem i ocáskem v dokonalé ukázce vlčete, které by něco mooooc, ale fakt moooc chtělo. "Jídlo? Pvosím," zkusil jsme to znova. On byl přece velký vlk. Velký vlk stejně jako moji rodiče. velcí vlci uměli sehnat jídlo.

Nic se nedělo? Moc jsme mu nevěřil, ale když to říkal, tak tu asi nebylo nic, co by nás sežralo. "Tak pjoč?" zeptal jsem se tak nějak obecně, zvědavý, co to mělo znamenat. Byl to snad nějaký vítací rituál, když se potkali dva cizí vlci? nevěděl jsem toho o světě dost, abych to mohl s jistotou říct. věděl jsem jen že ten vlk udělal něco zvláštního a mě zajímalo, co to mělo znamenat. Koukal na mě a já koukal na něj. Zůstal jsem ležet na zádech a natahoval malé pacičky k mé budoucí kořisti, ale dokud jsem ležel, byla dočista z mého dosahu. Ale neutíkala. Možná že když se natáhnu ještě o kousek, ještě o malý kousíček, bude moje! "Pošem! Niii..." zlobil jsme se na tu třpytivou věc, která ne a ne se nechat ulovit. To nebylo jako lesklí brouci, které stačilo sebrat ze země, tohle byl rovnocenný protivník!
S lovem jsem přestal až když mi položil otázku. Chvíli jsem na něj jen zíral. No jo, co já tu vlastně dělal? Sháněl něco k snědku. "Hlad," vysvětlil jsem, jako by to říkalo naprosto všechno. Ptal se přece na to, co tu dělám teď. teď jsem přece lovil a hledal něco k snědku.

Kecl jsem sebou na zadek, packou si promnul čumáček a pak se podíval na vlka. Zíral na mě. Já zíral na něj. Můj pohled začal opět pomalu sklouzávat k té chutně vypadající věci na jeho krku. rychle jsme vyhodnotil, že tenhle vlk není nebezpečný, protože kdyby byl, už by mi dávno ublížil. U6 jsme zvažoval, že se pokusím tu věc znova ulovit, když vlk prudce vyskočil a docela mě tím poplašil. Lekl jsme se, přikrčil se k zemi, přitáhl uši k hlavě a rychle couvl. byl jsme z toho zmatený, copak mě neviděl? Ale mě se přece leknout nemohl, vždyť byl v mých očích nejmíň tak desetkrát větší, než já! (ano, neměl jsme moc dobrý odhad, prostě byl obrovský a to mi stačilo) "Čo?" požadoval jsem vysvětlení, když jsem se ohlédl. Ani za mnou se nenacházelo nic, co by ho mohlo tak vyděsit. Přinejmenším nějaká obrovská příšera. Nechápal jsme to a tak jsem to neřešil. Prostě a jednoduše jsem znova přiťapal zpět k němu, pohled zaměřený na tu lesklou věc. Musel jsem vyskočit, abych na ni dosáhl, ale tentokrát jsme slavil úspěch! No... částečký. Mé malé zoubky na okamžik zavadily o tu lesklou věc, ale než jsem stačil stisknout, už jsem spadl zpátky na hlínu a rozvalil se na zemi.

Hrabal jsem a hrabal v zoufalé snaze vyhrabat něco, co by bylo jedlé. vyzkoušel jsem ochutnat drobné kořínky, které se v zemi ukrývaly, ale dopadlo to akorát plnou tlamičkou hlíny. Fuj! Jenže pak moje ouška zaregistrovala cizí kroky. Poplašeně jsme vzhlédl od už slušně rozryté země. Byl jsem teď spíš hnědý, než šedomodrý, jak se na mě rozbahněná zem po předchozím dešti nalepila. Přidala se ke zbytkům slepené krve, které mi předtím špinila kožich a smísila se s ní.
Byl tu vlk. Cizí vlk! Chtěl mě sežrat? Ale ne, vůbec si mě nevšímal. Možná mě ani neviděl. Tohle nebyl nepřítel. Nepřítel by zaútočil, tenhle vlk mi pozornost nevěnoval. Obavy rychle vystřídala zvědavost. Možná měl ten vlk jídlo? pak jsem zahlédl hezkou třpytivou věc na jeho krku. Leskla se ve svitu měsíce a pohupovala se sem a tam, než mi zmizela z dohledu, když se vlk složil na zem. zastříhal jsme oušky. Hezky se to třpytilo. Jídlo? A už jsem upaloval k vlkovi, odhodlaný tu věc ulovit a ožužlat, nejlépe sežrat, pokud to bude jen trochu možné. Doťapkal jsme na nejistých nožkách až k vlkovi, přikrčil se a... skočil. jenže jsem to špatně vypočítal a akorát jsem s překvapeným: "He?" vrazil čenichem přímo do hustých chlupů.

---> Rokle

Sotva jsem vystrčil čumáček z Rokle, začal jsem si všímat velkých opeřených stínů, které se proháněly po obloze. Vlastně... nebyly tak velké. Byly na obloze a na tu dálku vypadaly maličké, přesto jsem se však instinktivně krčil, když mi některý z nich prolétl nad hlavou. byl jsem malý a i když jsem to nevěděl, orel nebo káně by mě mohlo docela snadno ulovit. Existovaly důvody, proč měla být vlčata jako já u rodičů, místo aby se toulala po světě sama. Jenže já na výběr stejně neměl. byl jsem unavený, otupělý zážitky posledních dní a to, co mi dal ten šedý vlk, taky hlad příliš nezahnalo. V bříšku mi kručelo a už i okolní uschlá tráva začala vypadat chutně. Vzal jsme pár stébel do tlamičky a chvíli je žvýkal, než jsem je zas vyplivl. Fuj. To teda k jídlu nebylo. Můj čumáček ale ucítil něco jiného. myší díru. nevědom si svých mizivých šancí něco ulovit jsem se prostě pustil do hrabání. Kdybych byl zkušenější, nejspíš bych poznal, že hrabu zbytečně, že je ta myší díra opuštěná, jenže já o světě nevěděl téměř nic.

---> Minulost

Nevěděl jsem, kam jsem se to dostal. Krajina tu vypadala cize. Tak daleko od domova jsem ještě nikdy nebyl, a přesto jsem bezútěšně ťapal dál. nebylo kam se vrátit. neměl jsme žádný domov. Doma v rodném doupěti na mě čekala jenom smrt. Jenže jak jsme mohl vědět, že na mě v širém světě nečeká to samé? V břiše mi kručelo, jak se žaludek připomínal, že nedostal nic k jídlu už celou věčnost, a bolelo mě snad celé tělo. Srst jsem měl místy slepenou zaschlou krví a v hlavě prázdno, jak jsem kladl nohu před nohu a pokračoval dál neznámo kam. Nevěděl jsem, co si počít. Nikoho jsem neznal a moje vyhlídky na přežití, pokud zůstanu sám, byly mizivé. A i přes to, co jsme viděl a zažil, i přesto mě to táhlo k cizím vlkům, jako bych instinktivně věděl, že musím najít někoho, kdo se o mě postará, ačkoli jsme si to nedokázal vysvětlit. Toužil jsem slyšet cizí hlas.
A přesto jsme váhal, když jsme před sebou zahlédl vozíček a starého šedého vlka. Trvalo mi, než jsem sebral odvahu vyrazit za ním. "Pane? Pjoším..." Vyslovil jsme pečlivě, jenže už jsem nevěděl jak pokračovat. Co jsme po něm mohl chtít? Na co jsem se mohl zeptat? Ale než jsme to stačil vymyslet, vlk převzal iniciativu za mě. Zmateně jsem na něj koukal, hlavičku na stranu, jak brebentil něco, z čeho jsem mu rozuměl sotva čtvrtinu. pak mi strčil něco, co vypadalo jedle. A tak jsem to snědl, aniž bych věděl, co to u všech bohů bylo. Dál dělal nějaké čachry s kouzelným prachem, kterým jsem rozuměl ještě méně, ale stačilo mi to, abych pochopil, že tady nepochodím, ať už jsem chtěl cokoliv. A tak, aniž bych postřehl, že se můj kožíšek změnil, jsem se zase rozťapal pryč. Alespoň jsem si po tom divném jídle, které mi dal, připadal silnější.

---> ostříží zrak

NÁKUP
Zbarvení (naceněno Stray) - 80 kšm
Změna oček - 10 rubínů
Magie světla - 170 kšm + 3 rubíny
Element vody - 180 kšm
4. a 5. slot - 100 + 150 kšm
2. a 3. level do vzduchu - 50 + 60 kšm

Celkem: 790 kšm + 13 rubínů (tedy 920 kšm)
Sleva 80 %
Cena po slevě: 184 kšm (pro méně komplikací všechno počítám v kšm, rubíny jdou stejně volně převádět tam a zpátky)
Stav účtu před nákupem: 20 kšm 5 rubínů 3 mince, tedy převedeno na 190 kšm
190 - 184 = 6

Stav účtu po nákupu: 6 kšm 0 rubínů 0 mincí

Schváleno