Příspěvky uživatele

< návrat zpět

POST č.8

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mě vlčice dost ignoruje, neměl jsem rád vlky, co mě ignorují a začínal jsem být trochu podrážděný. Ach mé ego trpělo. Byla dost mladičká, možná dost nevycválaná, ale co taky od vlčic v tomhle věku čekat, že. Nechal jsem to být a když ode mně odtrhla srnu, jen jsem s údivem sledoval, kolik má síly. Když se přede mnou nastavil hřbet srny, rychle jsem si všiml, že čeká, že zaútočím. Se asi zbláznila! pomyslím, ale přesto to tak udělám, když má tolik síly, jistě mě ochrání. Skočil jsem jí tedy na hřbet, ale ona mě jen s lehkostí vykopla a ještě mi dala na rozloučenou pěkný kopanec do žeber, skoro jsem cítil, jak mi jedno ruplo. Odhozen z boje jsem jen letmo zahlédl, jak sama jedna vlčice dokáže skolit tak nebezpečné zvíře, jaktěživ jsem nic takového neviděl. Svíral jsem si tlapou bolavou hruď a doufal, že už po mě nic chtít nebude. Zvíře bylo mrtvé, tak snad nevymyslí nějakou další šílenost. Zdejší vlčice jsou fakt pohroma! Posbíral jsem se a rozešel k masu, ani jsem na to neměl chuť, břicho mě bolelo a ona štvala. "No, tak to jsem se nemusel vůbec namáhat," řeknu po dlouhé době zcela od srdce a jen stojím nad mrtvolou a hledím přes ní na spokojenou vlčici. Že by se tu někde dala získat síla jakou má ona? pomyslel jsem, protože by se mi to fakt šiklo.

POST č.7

<<< Na vyhlídce

Následoval jsem Ellie a protože jsem usoudil, že tlapka nebude tak zraněná, abych jí případně mohl použít, tak voda by jí přeci měla udělat dobře. Kulhání jsem tedy ubral na intenzitě, ale pořád se tak divně mátořivě pohupoval. Bylo mi divné, že chce jít za mnou. Mají tu divné zvyky, pomyslím trochu znechuceně, vůbec na nic co jsem řekl nereagovala. Mlčel jsem tedy a šel dál, dokud nepřišla její narážka na mou tlapu. "Nemusíš být tak ironická, nic jsme ti neudělal," ohradím se na ní a mám co dělat, abych nebyl protivný, svůj hlas nasměruju spíše ukřivděně a lítostivě, jakože já za nic nemůžu a bije mě úplně zbytečně. "Není to tak vážné zranění, to už jsem ti říkal, nepotřebuju tu před tebou simulovat, že nemůžu chodit. Už jsem zažil horší a taky jsem s tím musel existovat, jen jsem si asi trochu narazil kloub," zakňučím dotčeně a letmo se na ní otočím. "Jsem jen hodně unavený, proto vypadám jak vypadám, to není nohou," dopovím jí ještě a pak sleduju, jak někam odběhne. Ona je k nezastavení, povzdechnu a napadne mě, že to může být příbuzná té Noell, ta je taky extrémně hyperaktivní. Vlčice opravdu mění náladu ze chvíle na chvíli, pomyslím zatrpkle a opět se utvrdím v tom, že vlci jsou lepší než vlčice. Líně zívnu a naslouchám zvukům pokusu o lov. Moc se ale nemám v plánu zapojovat. Na oko se rozklušu směrem k ní a srně, kterou nasměrovala zpět. Na srnu si počíhám, ale ta mrcha mě vidí a agresivně se brání. Nejsem takový blázen, abych riskoval. "Nic většího tam nebylo?" zavolám neutrálně a snažím se teď spíš já bránit velkému zvířeti a jeho kopytům.

POST č.6

Stále jsem si hlídal, abych nedělal žádné prudké pohyby, byla jako malý koloušek, malá laňka, kterou by vyplašil každý pohyb. "Však hlady jen tak neumřu, ale jestli máš hlad ty, rád ti kdyžtak pomůžu," nabídnu se velkoryse. Meh, lov, no to se mi ale vůbec nechce, pomyslím kysele pro sebe, s úsměvem pro ní. Ale je fakt, že něco bych měl sníst, ať si udržím postavu, ve dvou to půjde líp, přemluvím sám se a trochu zamáchám tlapkou ve vodě. "Mnohem lepší," řeknu, jakože jsem na oko zkusil hybnost a je to lepší teda. "I mě těší, jsem vážně rád, že jsem na tebe natrefil. Konečně někdo milý, už jsem měl pocit, že na světě jsou jen vlci co hned cení tesáky," postěžuju si, abych tak zdůraznil, jak si vážím její přítomnosti, aby si myslela, že je pro mě moc důležitá.
Když vidím jak začala přemýšlet, donutí mě to vypálit naslepo nějaké slova, jen aby nad mou maličkotí nepřemýšlela - vlčice co se snaží přemýšlet, to je vždycky průser! "Takže Elizabeth," začnu a vytáhnu tlapku z vody. "Povíš mi něco o sobě, nebo tě nemám rušit? Já jsem si taak dlouho s nikým nepovídal a hrozně mi to chybí a ty jsi mi taková sympatická - teda jakože, no jakože mi přijdeš milá, jako tak sympatická, jakože, chápeš no, uh," zamektám se rozpačitě a udělám takový výraz totálního trouby v domnění, že jí to trochu rozveselý a nebude na mě koukat tak podezíravě.

>>> Les u mostu

POST č.5

Přišlo mi trochu divné, že vlčice koktá, rozkoktal jsem jí snad já? Chvíli jsem nad tím přemýšlel, značilo to slabou povahu, toho by se dalo využít, ale zas to bylo těžší v tom, že se mohla snadno poplašit. Její ochota mě dojímala, ne, že bych někomu nebyl schopný pomoct, ale asi ne takhle. "Myslím, že to není zlomené, jen naražené, za chvíli se postavím a nebudu tě obtěžovat," řeknu a pokusím se o lehký úsměv, ale výraz se zas rychle zhoupne do toho hrozně utrápeného a smutného. Ještě se trochu napiju a tlapku si začnu oblizovat. Přitom sem tam zasyčím, jakože mě to fakt bolí. Když řekne, že to mám dát do vody, jen na ní kouknu. "To je vlastně dobrý nápad, děkuju! Ještě že jsem tě potkal cizinko," řeknu vděčně a ponořím tlapku opatrně do vody. "Jo jo, mnohem lepší," řeknu s lehce pohodím ocasem.
Její otázka mě trochu překvapí, chce mi snad něco jít ulovit? Sama? "Ne, nedělej si starosti," zavrtím hlavou. "A nemusíš ke mně mluvit tak vzletně, snad ještě nejsem tak starý, aby ke mně musela taková mladičká vlčí slečna takhle mluvit," řeknu a opět se trochu usměju. "Jsem Dasher a neboj, já nejsem ten co kouše," řeknu a s tím si povzdechnu, trochu jí podsunu myšlenku, že by se mohla zeptat kdo je ten co kouše. Ale uvidíme jak moc se chytne.

POST č.4

Konečně se mnou vlčice začala komunikovat, to byl dejme tomu první krok. Se smutným výrazem jsem jí šel vstříc, držela si zatím odstup, který jsem nehodlal nijak násilím narušovat. "Jen-jen vodu prosím," zamumlám tence. Dál kurážně pajdám a snažím se přesně vymyslet, co by asi tak mohlo zabrat, co se mi asi přesně stalo. Konečně se mě na to zeptá a tady přichází má chvíle. Ač jsem se v duchu radoval, nepohnul se mi ani koutek, ani maličko naucukl, ba ani jiskra v oku, až tak dobře jsem pocity uměl potlačovat! "Já tě tím nechci zatěžovat, jen takové rodinné trable," řeknu a jak mám skloněnou hlavu víc k zemi, tak po ní střelím pohled vzhůru svýma očkama, což působí naprosto rozkošně, jak se mi v nich lesknou slzy ještě ke všemu. "Ale ano-" z hluboka se nadechnu, jako bych se snažil zadržet vzlyky a slzy. "Trochu jsem spadl a špatně spadnul na tlapku, moc nevím co s tím, jen to pekelně bolí, když s ní pohnu, natož na ní došlápnu," vypovím jí zlomeně a když si sednu u vody, "nemocnou" tlapku lehce nadzvednu. Samozřejmě si dávám pozor, abych nemluvil moc rychle, nebo energicky, chci jí vše povědět, ale hrozně mě to zmáhá přece. Skloním hlavu a trochu se zavlním, což podtrhne dojem vysílení. Hltavě se napiju. Tady nemám co předstírat, žízeň fakt mám. Usadím se u vody a stáhnu uši. Zkroušeně zavřu oči a povzdechnu si, jako bych na sobě nesl tíhu celého světa. Jde to tak procítěně od srdíčka. Pevně sevřu oči a z jednoho vymáčknu slzu, která mi pomalu steče po tváři a spadne na zem.

POST č.3

Ležel jsem v trávě a opravdu přesvědčivě začal sýpat. Dokázal jsem přesvědčit své tělo, že je opravdu vyčerpané a dokonale jej uvolnit. Byl to trénink medice od útlého věku, který mi to dovoloval a spirituální cesty s vlky ze smečky, kteří hledali cestu ve hvězdách apod. No, já věděl, že za to můžou bobulky a kytičky, po kterých mi bylo vždycky super! Každopádně! Teď tu byla ona. Nepřemýšlel jsem nijak dlouho, no vlastně skoro vůbec. Ponořil jsem se do své role. "Pomoz mi prosím!" zasténal jsem zlomeným hlasem. Dlouho jsem nepil a tak nebylo ani moc těžké předstírat vyschlý hlas. Opět jsem se pořádně zasoustředil, abych uvolnil své tělo a celý rozechvělý se pokusil zvednout. Jak jsem se sám uvolnil, vezl jsem se na měkkém poddajném těle a vypadal dost mátořivě, protože jsem prostě chtěl. Když došlo na "raněnou" tlapku, nezapomněl jsem na ní a když jsem se na ní měl postavit, neopomenul jsem tiše zakňučet a cuknout hlavou. Opět jsem se pokusilo chůzi k malému jezírku, co tu bylo, nebylo tak daleko, ale v tomhle stavu to byla věčtnost urazit alespoň nějakou vzdálenost k němu.

POST č.2

<<< Les u Mostu

Jak mě ta hlava třeštila. Pomalu jsem stoupal do kopce, kde jsem doufal v samotu a možnost odpočinku. Neudostal jsem se ale ani do dvou třetin a zaslechl vytí. Zastavil jsem se a přemýšlel chvíli, co asi znamená. Byla to vlčice, určitě to byla vlčice! Pohodil jsem ocasem a přemýšlel, co udělám. Chvíli jsem čekal, minuta, dvě, tři, pět,... A pak jsem zavyl. Bylo poznat, že jsem vlk, můj hluboký hlas se rozezněl po kraji velmi ostře a trochu rozechvěle. Já ubožáček malý! Svalil jsem se do trávy a trochu jsem si pocuchal srst na levém boku. Měl jsem dominantní levou tlapu a tak když jsem jí nadzvedl a kulhal po pravé, vypadal jsem ještě hůř než kdyby to bylo na opak, "slabší" noha byla zkrátka znát. Dovyšel jsem ten zbytek kopce a s naprosto zdrceným výrazem jsem kulhal směrem k vlčici, která byla ještě daleko od mojí maličkosti. Uši jsem měl svěšené a ocas za sebou jen bezvládně táhl. Vypadal jsem jako dokonalý ubožák a kdyby jste viděli ty oči! Úplně mi v nich slzelo, jako kdybych zrovna vyplakal řeku. Několik metrů před vlčicí jsem své divadlo zakončil pádem na čumák a k tomu slabě zakňučel, jako bych už prostě nemohl dál! Vše vypadalo tak věrohodně. "Bolavou" nohu jsem měl jen volně nataženou vedle těla a zavřel oči, kolem kterých se leskly kapičky slz. Jako správná vlčí mrtvola jsem samozřejmě dbal na klidný dech a vůbec se nehýbal. Zabere to? Uvidíme!

POST č.1

Upovídaná vlčice mi přímo brnká na nervy, její tlama se snad nikdy nezavře. Zvládá vůbec dýchat? Trochu se jí vlastně bojím a bojím se celkem i o ní, možná že pokud dlouho nic neřeknu, tak se snad ani nenadechna a nebo bouchne, je to vůbec možné, aby vlk bouchl? Možná se o tom brzy přesvědčím. "Dobře," pípnu jen na sebevraždění, protože mě asi jinak ani nemá moc v úmyslu pustit ke slovu. Na sucho poklnu na trochu se přikrčím. "Hele víš co, já jsem hodně dlouho nespal, tak proto mám asi tak blbou náladu a neocením svůj - ani tvůj - hnědý kožíšek. Víš co, tvůj kamarád na tebe čeká, já si půjdu najít nějakou díru a uvelebím se tam ke spánku a pak se vrátím a můžeme zjistit, proč jsi vlastně pořád jako malé vlče, jo?" zalžu trochu, protože ona je na mě vážně moc. Pomalu vycouvám. "Tak-tak se měj," řeknu jen a odejdu pryč, pak přejdu do klusu a nakonec, když už jsem od ní docela daleko se rozeběhnu úplně pryč. Mám já to ale smůlu! pomyslím a zamračím se. Chci být chvíli sám jen se svýma myšlenkama a je fakt, že bych si měl zkusit odpočinout. Vyběhnu proto nahoru do kopce, kde snad nikdo nebude.

>>> Na vyhlídce

Měl jsem skočit dokud to šlo, pomyslím v reakci na setkání s lehce retardovanou vlčicí, která srší energií. "No nazdar," řeknuna pozdrav, ale těžko říct, zda je to míněno jako pozdrav nebo povzdech. "Když spadnu, nikomu to vadit nebude, ale jak vidíš, asi něco nechce abych spadnul, budu to muset udělat sám," řeknu a skloním hlavu zpět ke srázu. Vlčice se ale nenechá jen tak odbít a začne se mi představovat. Přenesu váhu dozadu a kecnu si na zadek, můj výraz není kdo ví jak nadšený a nijak se nemění. "To se máš Noell, já jsem jen nudně hnědý," zamručím zpruzele a věnuju jí svůj neutrálně nudný pohled vyčerpaného vlka. "Co tě vlastně tak rozveselilo, že jsi tak-" sjedu vlčici pohledem a hledám správná slova, "-Tak energicky optimistická," řeknu nakonec jako nejvhodnější slovní spojení popisující její postoj k životu a i když to zní dost krkolomně, věřím, že ona si to nějak - jakkoliv - přebere.

<<< Příchod

Pomalu jsem procházel lesem, kde jsem se spíše táhl jak slíva a kličkoval kolem stromů nenápadně jako smrad. S ocasem táhnoucím skoro po zemi a hlavou svěšenou jsem bez myšlenek proplouval životem. Les jako každý jiný - nudný, zeleno-hnědý, strom, strom, strom - stejně jednou shoří při bouři, nebo se rozlouží. S přimhouřenýma očima jsme jen lehce sledoval krajinu, takže mi snadno uniklo, že nedaleko někdo je. Neměl jsme v úmyslu někoho mermomocí vyhledat, ale kdyby někdo přišel, společností bych nepohrdal. Pomalu jsem tak došel až k okraji lesa. Na pravé straně od mé maličkosti byl nějaký most. Bylo to docela zajímavé, jeden jich takhle moc nepotká, ale na druhou stranu mi to fakt nestálo za námahu k němu jít a prozkoumat jej. Místo toho jsem si stoupl až úplně ke srázu a se stále stejně svěšenou hlavou hleděl dolů. Byla to docela výška a dole o sebe divoce plejskala jedna vlna za druhou. Mmm mohlo by mě to zabít, na první dobrou, moje tělo by odnesly vlny a byl by klid, pomyslím, Ale kdybych náhodou pád přežil, vlny by mému zraněnému tělu přinesly hroznou bolest, jak by se v nich zmítalo. Pak bych tam ještě zůstal při vědomí a čelil hrozné smrti z utonutí, probíhalo mi hlavou, zatím co jsem tam tak postával a vypadal, že fakt skočím. Bylo to vázne těžké najít příhodné místo a hlavně způsob, jak se zasebevraždit, nikomu bych takové trápení nepřál.