Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná: 27

"To musí být hezká barva." Taková zlatá, jak ji popsala Aerrav, znělo to moc hezky. Doufala jsem, že ji někdy taky uvidím a ty zlaté stromy. Pak řekla zvláštní slovo. "Smečka? Co je to smečka?" To jsem neslyšela. Mí rodiče byli tuláci, takže tento pojem jsme jaksi ještě nediskutovali. Na smečku jsme ani nenarazili. Necítí se ještě na smečku? Takže je to asi něco dobrého a nebo taky ne? "Proč se necítíš, ještě na smečku?" Zajímala jsem se.
Aha, takže tohle je jezero? Je to veliká louže. Tohle vonělo nějak zvláštně. Ale vzhledem k tomu, že sůl jsem neznala, tak jsem nevěděla, co od toho čekat. Aerrav mne varovala, abych tuhle vodu nepila.
Tak jsem tedy vešla do jezera. Jenže slaná voda v ráně začala pálit. "Au, ta voda kouše!" Vypískla jsem a rychle jsem se hrabala ven z vody.

Nížina hojnosti >>>

Postovaná: 26

Dávala jsem si tedy dohromady velmi zajímavé informace o světě. Že to tam je podobné jako tady, ale asi větší. Bylo to opravdu zajímavé. A to jsem ještě ani neznala, co všechno se na zdejších ostrovech nachází. Moc jsem toho neznala, ale to co ano, se mi líbilo. Byly tu louky, hory a lesy a stromy. Také řeky a jezera. Právě k jednomu takovému jsme se dopracovaly.
"Páni. Les pokrytý zlatými listy? Zlatá to je barva, že?" Mamka s taťkou mi nedávno říkali o červené, modré, zelené a tak. "Musel být hezký. Byl určitě jiný než ten, ze kterého jsme utekly." Ten rozhodně zlatý nebyl. Byl spíše tmavý až temný. Ani jsem neuměla posoudit, jestli se mi líbí nebo ne. "Zle vypadající jezero?" Ani jsem jezero vlastně ještě neviděla, takže když jsme se objevily u nějakého dalšího z jezer, Koukala jsem na to jako na něco překvapivě velkého. "Co je to? Tolik... vody?" Jako by tady muselo dlouho pršet. "Je to jako ohromná kaluž."
"To je dobře, že žiješ." Jinak by tady nebyla a kdo ví, co by se stalo!

Postovaná: 25

Naslouchala jsem Aerrav. Takže tohle jsou ostrovy? A co je jinde? Jestli tohle jsou ostrovy, tak odkud pochází Aerrav? "A co je jinde? Jaké to tam je?" Zajímalo mě to, protože jsem byla zvědavá a nikdy jsem jiných místech neslyšela. "Aha." Co jsme mohla tak říci na to, že její táta nebyl typ na otce? Tomu jsem nerozumněla. "Asi ti chbí?" Možná ji chcbí, tak jako mě chybí sestřička.
¨Jestli měla Noemos stejný nápad, tak určitě bude právě tam, na louce. Nebo se možná vrátila k Negrastromu. Ale to nezjistíme, když se tam nepodíváme. Přikývla jsem tedy bílé vlčici, jejíž kožíšek už vypadal zase čistý a bílý. "Tak jo. Musíme támhle k těm horám." Hory zase tak daleko nebyly. Navíc už brzy budou i vidět na cestu.

>>> Slané jezero (přes Hraniční pohoří)

Postovaná: 24

"To je dobře. Mít sourozence je prima. Hrajeme si spolu a je to super." Vlastně už mi sestra opravdu chyběla. Kde jenom může být? Od té bouřky jsem ji už neviděla a stýskalo se mi po ni. Noemos? Kde jenom můžeš být? Ptala jsem se ji v duchu. Naposledy jsem tě viděla na té louce. Pokud jsi za námi nešla, musíš být tam! Ale jak jsem měla vědět, jestli za námi šla nebo ne? Když začalo pršet, tak prostě zmizela.
"Nejsou na ostrovech? A kde jsou? My jsme na ostrovech?" Nevěděla jsem, že jsme na ostrovech, vlastně jsem se ještě nedostala ani k moři, bych to mohla zjistit. "Ty nemáš taťku? Kam utekl?" Zajímala jsem se. Nedovedla jsem si představit, že by taťka někam utekl a hlavně proč by to dělal?
"Tak dobrá. Ale budeme hledat sestřičku nebo se chceš vrátit do toho lesa?"

Postovaná: 23

"Sama?" Divila jsem se. Ale vlastně jsem ani netušila, jestli to mají sourozenci tak jako já. Nikdy jsem se je na to nezeptala. "A máš sourozence?" Zajímala jsem se, jestli má alespoň ty. No a když už jsme byly u toho, napadlo mě, jestli má Aerrav také rodiče. "A co tvoje mamka a taťka?" Zavrtěla jsem ocáskem a špicovala ouška, jestli mi o nich něco řekne. Asi by je mít měla, alespoň jsem si to tak nějak myslela.
Pak jsem se podívala na laň a jelikož jsem hlad neměla, tak jsem odpověděla: "Už jsem plná." Víc by se do mě nevešlo. Olízla jsem si čumáček a taky tlapky. A když šla Aerrav do vody, taky jsem tam ještě hopsla. A když jsem byla už dostatečně vyráchaná, vylezla jsem zase na břeh a otřepala se.

Postovaná: 22

Na roztomilost přezdívek mých rodičů se usměji na Aerrav a zamyslím se. Ona také nad něčím přemýšlí, ale nad čím? Vlastně bylo zvláštní, jaká zajímavá jména jsme měli. Rodičové měli asi ještě i nějaká další jména, o kterých jsem ale nevěděla. Nějak to souviselo i s našimi jmény.
"A něco jiného s tebou bylo? Třeba voda? Nebo oheň?" Zajímala jsem se. Vlčice měla šedé oči a já jsem vlastně ani moc očí vlků neviděla, ale podle rodičů mají vlci obvykle takovou barvu očí, podle vrozeného elementu. A můj byl, patrně právě vzduch a vítr.
Mezi tím jsem se najedla a když jsem měla dost, sedla jsem si na zadek a podívala jsem se spokojeně na Aerrav. "To by mě taky zajímalo. Netuším. Ale přišlo to vhod." Vlastně bychom si možná měly dělat starosti s tím, jestli to někomu nepatří. Že by to bylo ukryté, to mě vůbec nenapadlo.

Postovaná: 21

"Mrazivka, to je moje mamka. Tak se jmenuje. Tedy tak ji říká taťka a tomu zase mamka říká Proužek. A moje ztracená sestra je Noemos. A bratříček se jmenuje Mosnoe." O druhém mrtvém bratrovi neřekla jsem nic, protože se narodil už mrtvý a já ho nikdy nevnímala jako součást nás. I když součástí rodiny vlastně byl, když dostal jméno. Jenže asi jenom pro rodiče, ne pro mě. Z něj si pamatuji tak akorát to, že divně a hodně zapáchal. Rozhodně hůř, než tohle čerstvé maso, které tady někdo ukryl.
"Děkuji. To bude asi vzduchem. Vždycky byl součástí mě i když jsem ještě neviděla, tak vzduch tu byl." Vysvětlila jsem kamarádce. A pak mi pomohla hrabat a tak jsme našli tu laň. Bylo z ní ujezeno, ale pořád na ni bylo poměrně dost masa. Vlastně by se z ní nakrmili klidně ještě další dva tři vlci. "Jasně, jen si vezmi." Proč bych jí to měla zakázat? Vlastně to ani nebylo moje. Nevím, kdo to tady nechal, ale určitě to nechal pro nás. Nebo ne?
Pustila jsem se do jídla. Sice jsem se nejdříve musela poprat s hlínou, ale nakonec jsem se dostala i k masu, které jsem si po malých kouscích odtrhávala a žužlala ho.

Postovaná: 20

Příběhy na dobrou noc zněly jako velice zajímavý nápad. Nic takového nám ale maminka nevyprávěla. Vlastně rodiče nás brali povětšinou jako sobě rovné. Byli jsme prostě malí vlci. Malí, ale vlci. Zavrtěla jsem hlavou: "Ne. Pohádky nám nevyprávěla. Ani Mrazivka ani Proužek." Líbila se mi myšlenka, že bych nějakou takovou pohádku slyšela, takže jsem zamávala ocáskem a přikývla jsem horlivě: "Ano, prosím, povíš mi nějakou pohádku?" Ráda bych nějakou slyšela, abych mohla posoudit, jestli je to tak úžasná myšlenka, jak úžasně to zní. Kromě pohádky mě zaujalo ještě něco. Cítila jsem jídlo. "Cítíš to taky? Cítím maso." Měla jsem velmi dobrý čich s pomáhala mi k tomu i má vlastní magie. Cítila jsem tady maso z laně ukryté blízko pod nánosem hlíny. Zavětřila jsem lépe a začala ťapkat k místu, kde byla mohylka z hlíny. začala jsem hrabat do hlíny, která byla čerstvá a za chvilku narazila na maso.

//Využívám rezervy Noira a Dail, laň, kterou si tu schovali před pár hodinami.

Postovaná: 19

S nadcházejícím ránem se obloha nad jejich hlavami začala měnit z temně modré do jakési šedavě blednoucí a nad obzorem ještě více nabírala modrých, ale spíše bleděmodrých tónů. Slunce ještě vykukovat nezačalo, ale jakési jasno už začínalo být. Po té, co se Aerrav vykoupala, pokusila jsem se to také napodobit a tak jsem též vešla do hlubší vody. Proud nebyl nijak silný, spíš naopak, líně se vlekl. A tak jsem vlezla do vody až po krk, kde mě i ten líný proud tak nějak trochu nadnášel a to se mi zalíbilo. Proto jsem takto chvíli setrvala a jenom tak nožkama vláčně kopala, jak jsem si pohrávala s tím, zůstat na místě. Bylo to i celkem příjemné.
Když jsem se dostatečně nabažila toho nového pocitu, zase jsem vylezla a znovu si sedla na břeh. Stříhla jsem ouškem a podívala se svýma bleděmodrýma až téměř bílýma očima na Aerrav. "Pohádku? Co je to?" Zajímala jsem se zvědavě.

Postovaná: 18

Odpočívala jsem, ale nepotřebovala jsem tolik spánku, jako když jsem byla třeba menší. Měla bych nejspíš spát mnohem déle a asi bych i spala, možná to však bylo i tím, že mě tlapka bolela a škubalo mi v ní, tak jsem se po nějaké době prostě probudila a všimla jsem si, že i Aerrav je vzhůru. Pořád ještě byla noc, ale už se i blížilo ráno. Za pár hodin už bude svítat. Protáhla jsem se a tlapka mě pořád bolela. No, aby ne. Zvedla jsem se došla jsem k potůčku, abych se jednak napila a druhak si tlapku schladila ve vodě studenější, než vzduch. Pak jsem se podívala na Aerrav. Ta tedy moc nemluvila. Možná ji bolelo v krku, napadlo mě. To by mohl být důvod. Posadila jsem se u vody s tlapkou ve vodě.

Postovaná: 17

Ležela jsem vedle své kamáradky a odpočívala jsem. Vnímala jsem tak její občasné záškuby a záchvěvy, jako by třeba utíkala ze spaní. Asi se ji zdálo, jak utíká před lišákem. Někdy jsem se dívala jenom tak kolem sebe, když něco šustlo, tak jsem ostražitě zvedla hlavu nebo jí trhla ve směru, odkud šustnutí se ozývalo. Jindy jsem se dívala na oblohu s hvězdami, pak jsem zase pozorovala jak se ty hvězdy odrážejí a mihotají na hladině potůčku. Třepotaly se tam, podle toho jak si s nimi pohrávaly vlnky.
Když si mě Aerrav nakonec ještě přitiskla ocasem, spokojeně jsem si oddechla. "Jsi v pořádku, to jsem moc ráda." Nechtěla jsem, aby se cítila ještě hůř, než se mohla cítit. Pak jsme ještě nějakou chvíli jenom ležely. Možná jsem nakonec i na nějakou dobu usnula.

Postovaná: 16

Dívala jsem se na svou kamarádku, která doslova padla do trávy na břehu potoka. Neodpovídala mi. Co se jí to stalo? Kdyby tady tak byl někdo, kdo by mi to dokázal vysvětlit a taky pomoci. A v tom mi to došlo. My budeme rodina léčitelů! Aerrav potřebuje léčit. Docapkala jsem tedy k bílé vlčici a dívala se na ni. Její tělo leželo na zemi, avšak hruď se jí zvedala a klesala, takže žila a vypadala, jako když spí. Z toho jsem tedy usoudila, že asi opravdu spí. Začala jsem si ji prohlížet a obcházet ji. Co bych ale měla teď udělat? Vzpomenula jsem si znovu na vodu a žízeň a tak jsem se došla napít a i si zchladila tlapku ve vodě. Trochu to štípalo a bolelo a nejspíš to i začalo natékat.
Když jsem usoudila, že už to stačí, došla jsem zase k Aerrav a lehla jsem si k ní do klubíčka a ležela jsem tam a odpočívala, ale nespala jsem.

Temný les >>>

Postovaná: 15

Tahle krajina se zdála nyní jako přívětivý ráj a to i teď v noci. Oproti temnému lesu bylo tohle místo, jako by jste právě vstoupili do ráje. Cvrčci vydávali hlasitý zvuk a jeden přes druhého se přehlušovali. Ale bylo to krásné. Líbilo se mi to. Nechala jsem se nés a užívala si houpání, čehož jsem vlastně nikdy moc nezažila. Dlouho jsme totiž zůstávali u modrého dubu a tak nebyl důvod k tomu, aby nás rodiče přenášeli. A pak také, možná by je to ani nenapadlo, kdyby bylo třeba. Prostě jsme se museli přizpůsobit.
"Jé, voda! Já mám takovou žízeň!" Zaradovala jsem se a když mě Aerrav položila ihned jsem se přibelhala k potůčku. V jiných časech to byla řeka, ale teď se její pramen zúžil na stroužek potůčku, ale i tak to stačilo k mé radosti. "Jsi v pořádku, Aerrav?" trocha té starostlivosti ve mne vzklíčila, ať už o sestru tak teď o kamarádku. Tak jsem si sedla na zadek a dívala se na ni. Pak jsem se podívala na svou zadní levou tlapku, kde byla veliká rána. Však ten lišák měl taky pořádnou tlamu. Sice menší, než dospělý vlk, ale větší než já.

Postovaná: 14

Zkusila jsem svou tlapku při chůzi, jak jsem udělala těch pár krůčků k bílé. Terén byl trochu svažitý a tak mi chůzi znepříjemňoval. Zdálo se, že chodit s ní můžu, ale při každém kroku to v ráně píchlo. No, jak by taky ne. Svaly a šlachy napínaly to místo. Od své tlapky jsem přesunula svou pozornost zase ke své kamarádce. Ta, jak se zdálo, se už také vymotala z křoví plného kopřiv. Asi jsem měla štěstí, že jsem v něm neskončila taky. Popálený nos by nebyl asi moc příjemný. Bílá došla ke mě a když navrhla, že odtud půjdeme pryč, ani jsem nenamítala. Neměla jsem totiž důvod, proč bych proti tomu protestovala. Jenže jsme se nevydaly tak úplně tou samou cestou, jakou jsme sem přišli s rodinou, takže jsme teď mířili na louku jinou. Chvíli jsem se nechala nést, dokud nebyla Aerrav už ze mě unavená.

>>> Nížina hojnosti

Predátoři - KONEC

Postovaná: 13 / predátoři: 8

Doufala jsem, že ta bolest přestane. Tlapičku jsem měla jako ve svěráku a lišák hrozivě vrčel. Ne, že bych se ho bála, ale vypadal hrozivě. Proč jenom se takhle chová? Co ho k tomu vede? Absolutně jsem nechápala, proč mi ubližoval, když jsem si s ním chtěla hrát. Moje kamarádka se zvedla a nejspíš se šla lišáka také zeptat, proč mi ubližuje, když jsme si tak pěkně hráli.
Konečně se ta bolest zmírnila i když úplně neustala. Moje tlapka byla volná a já jsem se mohla konečně postavit. Ale i při tom jak jsem stála mě tlapka bolela. Chodit jsem však mohla a tak jsem se vydala dolů ze stráně, kam se skutáleli ti dva. "Aerrav? Jsi v pořádku?" Zajímala jsem se o sněhobílou vlčici, jejíž kožíšek nyní už sněhobílý nebyl.
Lišák, který skončil v kopřivách, stejně jako bílá, už toho měl taky tak nějak dost. Vylezl z kopřiv otřepal se a s ocasem v linii těla se rozhodl odkráčet jako nějaký pán. Nesl se pyšně s čumáčkem nahoru a za chvilku už ho nebylo. Jen doznívaly jeho kroky, které ještě chvilku slyšely obě vlčice, když predátor zmizel v mlze s vítězným vrčením.