Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Vlci pouště. To zní drsně, že?" Zamyslel se nad názvem, který mu prolétl hlavou. Opět si vzpomenul na kamarádku Sonoru. Jako kdyby byla ukázkou toho, jací vlci se v poušti rodí. Hlavně po duševní stránce. Se Sonorou už v území smečky postával nějaký ten čas, ale vůbec mu to nepřišlo. Čas neplynul ani nijak rychle, spíš přirozeně by to Delphin nazval. Jako kdyby se celý svět stal jednou průhlednou bublinou, levitující někde v éteru, jako maličký motýl a uvnitř motýla byl jen on a Ushari, dva vlci, kteří se postupně poznávali. Tulák, který ztrácel víru, že by mohl někam patřit, že by pro něj měl někdo hezkého slova. Že by byl pro někoho někým. A Ushari, alfa smečky. Nabídla mu členství ve smečce, přijala ho přesně takového, jaký je, bez jakékoli přetvářky. Pro otce by za tyto pocity byl možná slaboch, ale otec už není, je jen vzpomínkou, snem, při němž se jednou usměje, podruhé se při něm se zavytím probudí. Pokud tohle všechno měl být nový životní skok, hodlal do něj vyskočit čumákem napřed a už se neohlížet.
"Klidně tě moc rád doprovodím," svolil Delphin. Zdráhal se těch slov. Ale Ushari řekla, že by byla ráda, což ho mile potěšilo. Asi by tedy nebyl na obtíž. Přece nebudu vypadat jako moula, nebo jako náfuka, prostě půjdu, proč bych nešel. A tak spolu vykročili směr Zátoka. "Ale mám otázku, co jsou to ty," Delphin hledal to slovíčko, které mu znělo cize. "Jo, ruiny, cos tím myslela?"

„Zohar,“ pokýval Delphi hlavou a snažil se to jméno zapsat za uši, aby si jej zapamatoval. Původně si představoval, že by mohl mít zrzavý kožich, rudý jako ten nejkrásnější západ slunce. Ovšem pokud se jednalo o přezdívku, která vychází z loveckých schopností, tam bude muset zpozornět u vyslovení toho jména. Rovněž ho trošku hlodalo svědomí, jaký byl jako vlče flink, což se teď projevuje na jeho nepříliš kvalitním lovu.
„Myslím, že přestěhování kousek dál by nebylo od věci,“ uznal Delphin. Udělal pár rychlých kroků a rozhlédl se po celém území. Pak hned přiběhl zpázky k Ushari. „Poušť by nám zůstala, to je hlavní,“ vzpomněl si hned na Sonoru. Neuměl si ji představit mimo poušť. To by rovnou mohla přijít o své náboženské přesvědčení. „A být blíže k vodě? Rozhodně dobrý nápad. Vidíš, tolik maličkých detailů a nikdy by mi nedošlo, jak klíčovou roli mohou hrát,“ chválil alfu smečky. Byla mu správnou vůdkyní. Nebyl to ten vedoucí vlk, který na ostatní jen štěká, ale sám nepřiloží tlapku k dílu. Naopak, byla z ní cítit zkušenost, že ví, o čem mluví, ale zároveň se zajímá o pocity ostatních.
Bedlivě se na ni zadíval a usadil se. „Co ostatní říkají na ten návrh? Jistě budou nadšení,“ usmál se, aby jí dodal zpět jistotu do hlasu. „Já tedy nadšený jsem,“ vstal a mírně povyskočil.

Delphin se nestačil divit nad tím, jaký osud už Ushari potkal. Byl si o to více jistý, že v ní smečka má správnou alfu.
"Jsem moc rád, že jsi svého bratra našla," usmál se, "jak se jmenuje?" Mírně se mu při té otázce vybavila jeho mladší sestřička. Zase viděl ten obraz, jak uháněla někam za horizont. Teď ale nebyl čas na žádné truchlení, pokazit hezké chvíle s Ushari by mu bylo líto. Rozhlédl se po údolí, žádného vlka sice neviděl, ta příroda ho ale fascinovala. "Musím říct, že území máme nádherné," chválil, "jak dlouho už zde smečka pobývá?" Usmál se. Byl moc rád, že ho s žádnou otázkou neodpálkovala, ale že mu naopak byla trpělivým rádcem. Když ho sem ta divoká a nevyzpytatelná voda dostala, připadal si ztracený. Ale teď uvnitř sám sebe začínal cítit, že už se na ty silné vlny ani trochu nezlobí. Naopak, bylo mu zde dobře. Moc dobře.

Delphin – 4, 10, 11, 15, 18

Kamarádka. Ta slova zněla tak cize. Řekl mu to vůbec někdy někdo? Za svůj život potkáme tolik vlků, ale když vám jde o srst, když si na vás démoni vlčího života brousí zuby a analyzují vás rudýma očima, kolik těch známých čenichů, které v paměti vyštracháte, se pak skutečně stanou přáteli? Kolik z nich vám podá onu pomocnou tlapku? Kouzlo přátelství je magické v tom, že je jako hvězdy – objeví se v největší tmě. A pravda, občas u vlků, u nichž byste to nečekali.
Konstatování přátelství u samotné alfy nečekal, ale nesmírně to pro něj znamenalo. Ano, s Ushari mu bylo skutečně velmi příjemně.
‚‚Víš, co je srandovní?" neubrálnil se úsměvu. ‚‚Pořád mi nějak nedochází, že řadu vlků není z tohoto ostrova," konstatoval a tvořil si oslí můstek, pro svou odpověď. ‚‚Ale jsou zde tak dlouho a vedou si tak dobře, že by to vlk skutečně nepoznal," uznala pokyvoval Delphi hlavou nad všemi obyvateli. ‚‚Ne, nikdy jsem ve smečce nebyl," zavrtěl hlavou, až mu uši zavlály. ‚‚Otec byl docela proti. Tvrdil, že se o sebe každý správný vlk musí umět postarat sám. Tak jsem dlouhé roky žil sám. V lesích. Myslel jsem, že mi to vyhovuje," podíval se Ushari do očí. ‚‚Ale teď vím, že jsem si to jen nalhával. Dostal jsem se sem tak, že jsem usnul u vody a ta mě sem odnesla. Někdo by to nazval náhodou, ale já to považuji za osud."

Zaregistroval, že slova chvály Ushari potěšila, což Dephinovi činilo radost a když si od samotné alfy vyslechl rovněž velmi laskavá slova, studem se kroutil jako neposedná žíla. Měl velikou radost, jak se hezky začínal seznamovat s děním na ostrově. Už si nepřipadal jako cizinec nebo nováček. Začal v prostředí kolem nabírat důvěru.
Debata ohledně víry pro něj byla rovněž přínosná. „Stavíš se k tomu skvěle,“ uznal Delphi, „myslím, že řada věcí se nám děje z nějakého důvodu, ale také si myslím, že ať už je tam nad námi cokoli, je asi dobře, že to nevíme,“ usmál se. Zmínka o Sonoře jej potěšila, „I kdepak,“ vrtěl hlavou, když Ushari žertovala, zda jej Sonora nezlákala na cestu víry. „Její víra byla rozhodně obdivuhodná,“ uznal Delphi, „ale kdepak, když jsem s ní mluvil, přišlo mi, že k tomu byla vedena od vlčete. To se o mně říci nedá, spíš jsem si chtěl udělat obrázek, jak to tady na Mois Gris chodí, abych snad nikoho neurazil,“ vysvětloval. Když řekl jméno ostrova, byl na sebe ve skrytu duše hrdý.

>>> Poušť

Z pouště pomalu přecházeli do dalších končin, které Delphin už moc dobře znal. Půda Namareykské smečky. Po očku už se rozhlížel, zda přece jen neuvidí někoho ze zmíněných členů, o nichž mu Ushari referovala. Ale kdepak, však byli stejně na pouhém začátku prostranství. Není kam spěchat.
Měl radost, že s přirovnáním rodiny Ushari souhlasila. Také jej potěšilo, že jí rozradostnil kompliment. "Tvůj přístup je skutečně unikátní," ujisti ji. "A víš co, jsme vlci, ne neomylní bohové, občas chybu udělá asi každý, ale to je přirozené. Každopádně si nemyslím, že bys měla smečku něčím ohrozit," povzbudil ji, při zmínce o božstvu se ale drobátko zarazil. "Co se toho božstva týče..." začal žinantně, "věříš v nějaké?" Bylo mu mírně trapné vyzvídat od alfy takovou informaci, sám nikdy na žádné nevěřil, protože k tomu od vlčete nebyl veden. věřil ale ve víru tvora samotného, ta umí neuvěřitelné divy. Tiše kráčel, dával ushari čas na rozmyšlenou, nechtěl ji dostat do úzkých. onverzaci s ní si moc užíval.

„Mois Gris," zamumlal Delphi. Tehdy mu došlo, že se vlastně nikdy nezamyslel nad tím, že "ten" ostrov, na němž nyní hovoří s Ushari a na němž už zažil tolik zážitků, má vlastně jméno.
Nadále pochodoval vedle alfy a naslouchal jejímu vyprávění o všech členech smečky. Zaujalo ho, že neexistuje pouze pozice alfy, jak si špatně myslel, ale i další. Přišlo mu to hezké, řád a organizovanost měl vždycky rád. A vypadalo to, že pod taktovkou Ushari smečka skutečně řád má a takto při konverzaci rovněž soudil, že je i plná sympatických členů. Už se těšil, až se mu všichni ti vlci, které si v nekonečné fantazii maloval, poprvé zjeví před čumákem a on bude mít tu čest se s nimi seznámit. A snad i zažít spoustu dobrodružství.
Překvapilo jej rovněž, kolik je ve smečce rodinných vazeb. „Je hezké, být ve smečce s nějakým členem rodiny, leč smečka jako taková je vlastně jedna velká rodina," uznal Delphin, snažil se vytěsnit myšlenky na svou rodinu z hlavy. Asi na dvě vteřiny se mu zjevil v mysli onen obraz sestřičky, jak prchala před nepřáteli za obzor, rázem se ale Delphi koncentroval a vzpomínka zmizela, jako zmizí kapka rosy v zelené trávě, „děkuji za představení, těším se, až se s nimi budu moci seznámit. Jistě jste všichni fajn," usmál se. „Líbí se mi tvůj přístup. Ke smečce i k vlkům samotným, třeba k Sachi. Byla velmi milá, že?" Nadále kráčeli pouští v poklidném tempu.

>>> Území Namareyské smečky

„I kdepak," vrtěl Delphi hlavou, až mu ouška pleskala, „o šiškách jsme toho mnoho nezjistili, byly skutečně zajímavé a jen doufám, že tomu jedlíkovi nevyrostou v břiše," neodpustil si drobet satirickou poznámku a musel se zasmát, když si vzpomenul, jak se cizí vlk vrhl na modrou šišku a udělal si z ní svačinku.
Pak nastalo loučení, Sachi čekalo důležité plnění mise a další náležitosti s tím spojené. Uklonil se nové známosti, jak se sluší a patří. „Sbohem, Sachi," rozloučil se, „budu vděčný osudu, když nám ještě někdy zkříží cestu. Do té doby se opatruj." Přišel mu paradox, že on, takový zelenáč, klade někomu jako Sachi na srdce, že má na sebe dávat pozor, ale v ten moment nebyl na rozbor myšlenek čas. Zůstal tak s Ushari, která navrhla, že by bylo užitečné, kdyby se seznámil s dalšími členy Namareyské smečky. „Budu moc rád," usmál se, „kolik nás vlků v Namareyské smečce odhadem je?" zajímal se, zatímco s Ushari pomalu směřoval zpět k území smečky.

Delphinovi se moc líbilo, s jakou vzájemnou vrozenou úctou spolu jednaly. Ano, kdyby tací byli vůdci všech smeček, neexistovaly by žádné spory.
Sachi byla pokornou vlčicí, která si evidentně nehrála na to, že když je z cizí smečky, je hned něco víc a Ushari nikterak nezneužívala svého vysokého postavení. Naopak. obě vlčice se krásně dohodly, což Delphiho těšilo.
V hlavě neustále nosil myšlenku povodní. Byť se snažil soustředit na rozhovor Ushari se Sachi, musel pravou packou nenápadně, aby to nevypadalo, že lumpačí, nabrat trošku nyní při slunci zlatavého písku. Povodně evidentně semlely přírodu i osudy vlků. Přišly bez zeptání a vše, co bylo doposud jisté, obrátily v jeden velký otazník. Rázem jistě nebylo samozřejmostí, že by tu ještě kdy byly pozoruhodné modré šišky, krásné květiny nebo šťastní a zdraví vlci. A vida, bouře se prohnala jako vítr kožichem a oni zde stojí a diskutují spolu uprostřed zcela netknuté krajiny.
Sachi přislíbila vyřízení vzkazu. Měl radost, že je na Sachi evidentně spoleh, musel se ale usmát i při zpozorování Sachiina poctivého přístupu k povinnostem, bylo to inspirativní.
Posléze se alfa Namareyské smečky obrátila na něj. „Ále," začal, „pro mě je nové vlastně ještě skoro všechno, ale už si zde začínám připadat daleko jistější, poznávání ostrovů mě baví," pokyvoval hnědou hlavičkou. „U tebe vše v pořádku, Ushari? Mohu ti být též nějak nápomocen?" Usmál se. Původně měl v plánu ještě poznávat nové kouty ostrova, ale byl rád, že alfou jejich smečky je právě Ushari. Pokud bych mohl nějak pomoci, byla by to čest.

<<< Začarovaný les přes Kvetoucí louku

Vrátili se do pouště, kterou už Delphin moc dobře znal, byla mu tehdy útěchou od toho škaredého počasí, při němž přicestoval na tento záhadný ostrov, o němž se neustále dozvídal nové informace a každou pečlivě uschovával v paměti, jak se na dospělého vlka sluší.
O to víc si chtěl vydrábat oči z důlku a hlavou vší silou nabourat do prvního stromu, který by v poušti nalezl. Jak můžu být tak neopatrný? sypal se uhlíky na hlavu. Ushari mu jasně řekla, že zatím o jejím alfofství nemá s nikým příliš hovořit. Třeba existují nějaké hromadné sezení všech alf, kde by to Ushari mohla slavnostně oznámit, přemýšlel Delphi. Podíval se na Sachi. Rozhodně jí nehodlá lhát, považuje ji za svou novou kamarádku a přátelé si nemají lhát, mají být spolu bok po boku na život a na smrt, Sachi o tom evidetně sama věděla své. Ale chce rovněž alfě ukázat, že je nespolehlivým členem smečky?
,,Inu, ano, byla u toho, když jsem byl přijat, stejně tak Sonora, o níž jsem se zmínil, to ona mě tehdy našla vyplaveného," zkusil improvizovat Delphi a dále tuto kapitolu již nerozpitvával, jeikož se za sebe až moc styděl. Sachi mu dále vyprávěla o povodních. ,,Je neuvěřitelné, jak po nich vypadá vaše krajina stále tak krásně," okomentoval to Delphi. Sachi také zmínila, kde se nachází její smečka. Zaujalo ho, jakou dálku musela dojít. Při tom všem, co zažila, musela být neuvěřitelně znavená. Nedávala to na sobě ale znát, byla velmi klidná a milá. Delphina to fascinovalo. Sachi nebyla jako řada ostatních vlků, které za svůj život poznal. Byla silná, vypadala, že žádná životní vlna ji nemůže spláchnout na dno. A když už, umí brzy povstat na všechny čtyři a jít směle dál. To pro hnědého vlka bylo velmi inspirující.
Rovněž si všiml, že jeho společnice zaváhala jen při zmínce jistého Enzoua. Delphi se pousmál, ale nijak se nevyptával. Věděl, že by to člence Daénské smečky nebylo příjemné. Ale byl rád, že má ve svém životě někoho, kdo ji dovede rozhodit v příjemném slova smyslu.
Z myšlenek ho vytrhla Sachi, která zaregistrovala Ushari. Delphiho přešlap nevyzradila, což jí oplatil letmým úsměvem, jenž věnoval i Uhari.

Na ostrově byl stále krátce. Nová vlčí tvář mezi tolika zkušenými, zaběhlými. Dělalo mu radost, jak se mu postupně odkrýval díky všem ochotným duším závoj tajemna a historie, rovněž si ale uvědomoval, že chce-li být čestným členem ostrova, bude muset bedlivě naslouchat a vše si pamatovat. Jistě by i on jednou mohl být zkušeným obyvatelem, který by podal pomocnou packu (nejen) všem nováčkům. K takovému scénáři ale vedla dlouhá cesta a Delphi byl sotva na jejím začátku.
Přál bych si být tak laskavý, jako byla Sonora. Tak moudrý, jako Ushari a zkušený, jako Sachi s její partou. Delphi nechtěl novou známost rušit, tak pouze naslouchal jejímu dojemnému loučení. Přišlo mu kouzelné, jak jedno dobrodružství může z cizinců udělat přátele, v tomto případě asi skutečně na život a na smrt. Sachi byla dojatá a Delphi jí to nevyčítal. I on se uklonil a přistoupil k vlkům. Jen na Zinka se podívat nechtěl, sportovně uznal, že asi jeho sympatie příliš nezískal. Kdo ví, třeba budu mít někdy možnost to napravit. Ale na to není čas, teď je třeba putovat se Sachi. „Ano, půjdeme,“ přitakal a věrně pochodoval vedle ní, pozorně naslouchal všem slovům. „Inu, o Namareyské smečce ti toho mnoho vyprávět nemohu, protože mě Ushari přijala teprve nedávno, mám se ještě čemu učit,“ přikývl. „Ale pokud cokoli víš, o smečce i o potopách, rád si to vyslechnu,“ povyskočil.

>>> Poušť

Delphi pozorně dumal nad Sachiinými slovy, z nichž cítil opět notnou dávku zkušeností a... bolesti? Obtížně se mu to definovalo. Sachi toho musela zažít opravdu hodně, ale tací vlci mají mimo zkušeností i šrámy na duši, které je třeba nechat léčit, ne do nich přidávat uhlíky. Tak pouze přitakal, že jméno "Delphi" říká správně a společně zírali na šišku, kterou Sachi měla mezi tlapkami. Opravdu nebyla od ničeho špinavá, ta šiška byla modrá od přírody.
Náhle přišel mohutný vlk. Světlý, až na pár černých míst. Delphi musel uznat, že z něho jde velká aura. Co mu ale bohové dali do vzhledu mu dali i do ega. Evidentně se totiž znali se Sachi, nepěkně se na ni obrátil. Co obrátil? Přímo po ní vyštěkl, v prvních chvílích si snad ani nebyl vědom, že před ní stojí. Zavrčel na něj, ale pochyboval, že ho slyšel. ,,Nic si z něj nedělej," žďuchl do Sachi a usmál se. Ševel všech skupinek, které se začínaly tvořit, náhle utichl, že by vlk slyšel šišku na zem spadnout. Před zraky se jim zjevila další ukázka přírody. Tentokrát to ale byli tvorové. Zvláštní, Delphi nikdy takové neviděl. Vypadalo to snad na rodinku s dětmi – ta se dala snadno rozeznat velikostí. Celá jejich stavba těla byla zvláštní, včetně růžků na hlavách, s nimiž se pohybovali mezi stromy. Delphi zůstal tiše zírat. Když jeden tvoreček spapal jednu ze šišek, tu Sachiinu tlapkou odstrčil a na Wissfeoha se bál podívat.
Poté byl znovu překvapením bez sebe. Ořechová srst, zelené oči. To je Ushari!
,,Ahoj, Ushari, rád tě opět vidím," uklonil se, jak se sluší. Otázka na Sonoru už jej tolik nezabolela, byť se mu stýskalo, naopak měl radost, že jej alfa pochválila za poznávání ostrova. ,,Ano, chtěl jsem ostrov pořádně prozkoumat, Sonora se musela na chvíli vzdálit, ale věřím, že se brzy setkáme v území naší smečky." Vyskočil nadšeně do vzduchu. Následně nechal Ushari seznámit se Sachi. Slova jeho nové známosti jej ale zaskočila. ,,Po... potopa?"

Delphi byl za Sachi moc rád. Z neznámé tváře, na níž se bál podívat, se stávala dobrá kamarádka, což jej těšilo, mít dobré vztahy s dalšími vlky na ostrově, to se jistě hodí.
,,Musíme si pomáhat, ať už jsme odkudkoli," přitakal a vzpomněl si na Sonoru, co vše pro něj učinila. Následně zastříhal ušima, ,,a kamarádi mi říkají Delphi," usmál se. ,,Jméno Delphin je pro mnoho vlků složité," vysvětlil a pozorně se podíval na modré šišky, kterých se stále nemohl nabažit. ,,Ty, Sachi," pravil, dívaje se na ten přírodní úkaz, ,,jak jsi mluvila o tajemných zákoutích ostrovů... viděla jsi někdy podobnou záhadu? Protože modrá šiška? To mi ušiska neberou."

Jak Sachi postupně a trpělivě představovala jednotlivé vlky, Delphin si každičké jméno snažil přiřadit ke konkrétnímu vlkovi, aby jej snad nezapomenul nebo nepopletl, to by tomu dal, u všech ocasů…
Sachi mu byla samozřejmě nejbližší, ovšem i další vlci získali jeho sympatie. Vittani mu přišla jako velmi tichá a zodpovědná duše. Kdyby měl někomu svěřit důležitý úkol, už od pohledu cítil, že jí by mohl věřit.
Wissfeoh bude jistě srandista, říkal si Delphin. Myslel si to na základě chroupání onoho záhadného modrého plodu, které jej obzvláště pobavilo a věděl, že když mu bude někdy ouvej, stačí mu si vzpomenout, jak za průpovídek do sebe černý vlk soukal šišku a hned bude mít úsměv od ucha k uchu.
Ořešák mu byl také sympatický, vypadal mile, takový tichý introvert, zdálo se mu, že rád pozoruje. Delphin se musel usmát. „No není to krásné?“ naklonil k Sachi hlavu, „chci říct… nejsme z jiné smečky, máme různé rodiče i osudy a přesto tu spolu v poklidu jsme, to se mi moc líbí, moc, moc,“ kýval Delphin horlivě hlavou. Byl za nové známosti moc rád.