Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Je super, že jsem se mohl se Sachi poznat, je moc prima. Vypadá jako zkušený tvoreček, který už o ostrovech něco ví. Ze Sachi skutečně sálala znalost a jakási jistota z prostředí. Nebyla roztěkaná. Když mluvila, věděla o čem. Povídalo se s ní opravdu moc dobře. Byla opět jiná než Sonora, ale Delphi si oné konverzace moc vážil. „Pořádným dobrodružstvím nikdy nepohrdnu,“ jásal Delphin. Měl radost, že jsou ostrovy evidentně velké a bude tak co poznávat, „jen to počasí by na to mohlo být tedy lepší,“ zavrtěl hlavinkou. Všiml si nového příchozího – vlk s pohlednou světlou srstí. Vypadal unaveně, Delphi jej tedy pouze opatrně pozoroval. Jak si též vzal šišku a odkráčel s ní do vlastního imaginárního pelíšku ve sněhu.
„Neurazím tě, když řeknu, že mě ochutnávka neláká?“ zasmál se. Rostlina to byla krásná, choval k ní ale jistý respekt, patrně kvůli onomu neznámu. Pokynul směrem k nově příchozímu, jehož ještě neznal. „Znáte se?“ zeptal se Sachi.

Musel uznat, že sledovat vlka, jak chroupe šišku, ho bavilo. Vlastně se dlouho necítil tak uvolněně. Jakkoli si poznávání nového území užíval, poprvé za dlouhou dobu byl svědkem něčeho spontánního, ale poklidného a zábavného zároveň. I takové chvíle vlk čas od času potřebuje.
Sachi se evidentně opravdu vracela z daleké výpravy. Ať už byla pouť jakákoli, byla jasným ukazatelem, že ani zde, na tomto zvláštním magickém ostrově, evidentně není jen samé dobro. O to větší choval k Sachi a dalším zúčastněným respekt, jistě to nebylo nic snadného, ale sešli se zde, v tichém lesíku u zvláštní rostliny. Živí.
Mlčky seděl a rozjímal nad minulostí a vlčím životem. Podíval se na šišku, kterou Wissfeoh ještě nestihl pozřít. Maličko se v ní viděl. Drobná existence, o níž ví jen několik vlků a nestačí mnoho, aby nastal jeho zánik. Občas mu nedocházelo, jak na chloupku při všech bitvách vlčí životy vlastně jsou.
Otázka od Sachi ho probrala od rozjímání. „No, já…“ zarazil se. Co všechno o sobě chce prozradit? Nové tváře mu byly sympatické a očividně mu nehrozilo nebezpečí, ale stejně. Jsou vůbec ze stejné smečky? A záleží vlastně na tom? Sachi a další mu byli sympatičtí, ať už by byli z totožné smečky, nebo z bažinatých hlubin. Na nové známosti měl Delphi zatím štěstí a to ho moc těšilo. „Dorazil jsem ze sídla Namareyské smečky,“ začal nakonec, „Nejsem původem odtud, zjevil jsem se zde shodou zvláštních okolností. Nyní se snažím poznávat ostrov.“

Když se začali na místě hromadit další vlci, začal se Delphi podvědomě více stahovat do ústranní. Byl rád, že se stihl seznámit se Sachi, přišla mu jako velmi bystrá duše, sympatický tvoreček. I proto se Delphimu úplně nepozdávalo, jak se na ni tmavá vlčice obořila. „Nemyslím si, že by jí modrá šiška mohla ublížit,“ zastal se nové známosti, a vzápětí mu to bylo líto. Ona to přece nemyslela zle. „A zdravím, jmenuji se Delphin, jsem zde nový. Vracíte se z daleké výpravy?“ naklonil hlavu a lehce mrskl ocasem. Třeba právě na ní přišla Sachi k tomu úrazu. Vše by tomu nasvědčovalo. Otázka kolem jména byla na místě, evidentně i zkušení mazáci něco takového nikdy předtím neviděli. Jako by si modré šišky vybíraly čas, kdy se poprvé ukáží. Aby mohly vstoupit do věčných vzpomínek co nejvíce vlkům. A vstoupily nakonec nejen do paměti. Další vlk, s nádhernou černou srstí, si evidentně řekl, že láska prochází žaludkem a do objevu se odhodlaně zakousl. Musel se pousmát, měl jeho sympatie.

Vůči vlkům choval stále nesmírnou opatrnost. I kopřiva se jeví jako nevinná rostlinka a jak umí vlka požahat, když se jí dotkne. Menší vlčice se mu představila jako Sachi a jméno Delphin se jí zdálo netradiční, ono se vlastně nebylo čemu divit. „Ano, Delphin. Rád tě poznávám, Sachi,“ uklonil se. Ani Sachi mu ale nebyla schopna o modré šišce nic říci. Třeba se jedná o skutečně vzácnou rostlinu. Delphina napadlo, že by Sachi mohla být také nováčkem na ostrově, to ale ihned zavrhl. Poprvé se jí totiž podíval do očí. Měla je krásné, takové nikdy neviděl. Kolem čumáku ale neměla jen ony flíčky. Byla tam i stopa po škrábanci. Působilo to na pohled jako relativně čerstvě zhojená rána. Snažil se odvrátit zrak, bylo by neslušné na to zírat nezdravě dlouho. Přesto z toho měl Delphi drobet husí kůži. Představoval si tu bolest, kdy jste jen kousek od toho, aby vás soupeř oslepil. Kdy se jeho mohutné špinavé drápy zaryjí do vašeho huňatého těla…
„Les neznám,“ posadil se, „jsem tu nový, ujala se mě hodná vlčice. Díky ní se teď mohu učit, jaké to je, být členem smečky. Potřebuji ale poznat ostrov.“ Mírně naklonil hlavu. „Tak jsem skončil tady.“ Následně pohledem zamířil na vlka, na něhož Sachi mluvila. Nová známost se mu jevila jako urputná bojovnice, s níž si není radno zahrávat, ale onen cizinec? Zatím se jim nepředstavil, nijak na ně nereagoval. Delphimu se nepozdával. „Přišli jste spolu?“ pokynul směrem k mlčícímu a podíval se Sachi do očí.

->> území Namareyské smečky (přes Kvetoucí louku)

Louku, kterou již moc dobře znal, vystřídal les. Nikdy mu hrůzu nenaháněly. Právě v lesích vyrůstal. Tenhle byl magický, působil i přes stále ještě drobet nepříznivé počasí tak neuvěřitelně klidně. Rovněž ale nezapomínal na základy a bedlivě vše pozoroval. Teď už jsi na to zase ty sám. Ale to bude dobrý, to bude dobrý, uklidňoval se, aby zahnal nervozitu z nového prostředí. Nadměrná paranoia, kterou z počátku možná trpěl, ho ale opravdu pouštěla. Uměl víc ocenit přírodu kolem něj. Tento les byl důkazem, že se jen několikrát vystřídá měsíc se sluncem a nové roční období zavládne krajem. Zhluboka se nadechl. Cítil se dobře.
Poté zpozorněl. Hovor. Slyšel hlas. Komu patří? Zní klidně, nemusí mi hrozit nebezpečí. Co když jsou to ale jenom vetřelci, kteří spolu zrovna diskutují u jídla? Přikrčil se za keřem. Jen kousek od něj byli dva vlci. Jeden byl větší, druhá byla o poznání menší. Jí patřil onen klidný hlas. Hm, nevypadají nebezpečně. Třeba by mi pomohli poznat místo, něco mi o něm povědět. Vykročil k nim. Teď už si menší vlčici mohl pořádně prohlédnout. Měla krásný hnědý kožich, který se Delphimu moc líbil. Všiml si ale, že kolem čumáku má jakési zelené stopy. Bylo to zvláštní. Zelená? Co pouští zelenou barvu? dumal Delphi. Vlci si jej nevšimli, hleděli před sebe. Podíval se tam také. Úžasem několikrát rychle mrkl.
S takovým stromem se Delphi jaktěživ nesetkal. Při zapojení fantazie mu specifickým tvarem a zbarvením připomínal zvětšenou šišku, s nimiž si jako vlče hrával. Tohle byl ale stromek. Na něm bylo cosi modrého. Ano, skutečně to byly šišky. A nádherné. Opravdu byly modré, ne ale jako Delphiho oči, tak světle modré, že se od nich paprsky odrážely. Hleděl na ně s úžasem, bál se pohnout už jen o jeden vlčí krok, aby snad tu nádheru neshodil na chladnou zem. Zelené fleky u nosu, modré šišky na netradičním stromku, co je tohle sakra za kraj? Přešlápl na místě. „Omlouvám se, pokud jsem vás vyrušil,“ začal nesměle. Bylo mu hloupé se jen tak přidat mezi dva čtyřnohé tvory bez jejich vědomí. Co když řešili něco soukromého? „Zdravím, jmenuji se Delphin. Prosím, vy už jste někdy viděli takový strom?“

Název: Modralka trvalá

Nikdy neměl v sobě takovou touhu poznávat. Od onoho drsného zážitku coby vlče se rád držel svého klidu. Mít jistotu potravy, přístřešku a soukromí, to mi dlouhé roky stačilo. Nyní nad tím kroutil hnědou hlavičkou. Jsem snad nějaký zapšklý stařec? Ani náhodou. Delphi se tedy rozhodl, že na ostrově nebude jen přežívat. Bude zde žít. Naplno, jak by si to jeho otec jistě přál. Hodlal na sobě pracovat. Zanedbaný trénink od Aisura už asi nedožene, ale to neznamená, že se nemůže nikdy v ničem zlepšovat. Kdo ví, třeba se ještě někdy se Sonorou potká a bude jí moci předvést svou píli. Její pochvala by pro něj moc znamenala, věděl ale, že zadarmo rozhodně nebude.
Bylo brzké ráno. Slunko stále nehřálo po kožichu, naopak, stále mu místy byla zima na packy, tak musel přidat do kroku, aby se zahřál. Cítil ale, že jaro, to krásné roční období, se už opravdu blíží. Vždyť i to slunce, byť nepříliš hřejivé, již vyšlo o poznání dříve. Delphi se na jaro moc těšil. Až se zase bude moci kochat zpěvem ptáků, pozorovat motýlky či rojení ve vlnách. Na to všechno ještě bude dostatek času. Kudy teď? Rozhlížel se krátce. Pak se vydal směrem, odkud jej Sonora přivedla. Využiji toho, že část území již znám a napojím to na další neprobádané končiny, usmíval se Delphi a spokojeně kráčel vstříc novým zážitkům.

--> Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

-> Poušť

Vlčí život se mu ze dne na den obrátil vzhůru nohama. Náhle, aniž by to jakkoli plánoval nebo čekal, si našel novou kamarádku a díky ní i novou smečku. Svou vůbec první. Ještě nedávno sám sebe přesvědčoval, že žádnou skupinu vlků přece nepotřebuje, že si vystačí sám, jako pravý tulák. Nyní, když se ale poznal se Sonorou a alfou smečky musel uznat, že bylo fajn někam patřit. Něco takového zažil naposledy snad po boku bratra a sestry. Ale tohle bylo jiné, dospělé…
Se Sonorou se musel rozloučit. Čekaly jí ještě další povinnosti, kterým se musela věnovat. Při loučení se to Delphi snažil maskovat, ale do modrých očiček se mu draly slzy. Bude se mu stýskat. „Ujala ses mě jako cizince. Neodsoudila jsi mě. Moc jsi mi pomohla. A za to vše ti moc děkuji,“ uklonil se Delphi vděčně a sledoval, jak jeho písečná kamarádka odchází. Byl jí moc vděčný za vše, co pro něj udělala. Nyní je ale čas se pořádně osamostatnit. Najít si nové kamarády a pořádně probádat území. Jo, to zní jako super plán, usmál se. Rozhlédl se po krajině. Díval se za obzor. Jací jsou tam asi vlci? Jaký je tam kraj a copak dobrodružného se asi děje? Kéž by to jednou mohl všechno probádat. Jen teplo by už mohlo být, posteskl si. Stýskalo se mu i po motýlcích.

Měl radost, že jej Ushari tak velkoryse přijala. Poděkoval mírným úklonem na rozloučenou, a ještě chvilku se za Alfou díval.
Jestli ve mně pohasla radost? Podivil se Delphin po Sonořiných slovech. „Ba naopak, jsem moc šťastný, že bylo setkání tak úspěšné,“ usmál se. Musel uznat, že po odchodu Ushari už nebyl nervózní ani zdaleka. Ze Sonory se stala jeho kamarádka.
„Také děkuji, že se mi při výcviku budeš věnovat a slibuji, že se budu snažit všem tvým radám maximálně naslouchat,“ slíbil Delphin. Nebýt ní, vlk ví, jak bych dopadl. Známe se krátce, a už toho pro mě tolik udělala. Musím jí ty činy vrátit maximálním úsilím. „Pocházím z kraje lesů, měl jsem staršího bratra, jako vlčata jsme je prozkoumávali křížem krážem,“ usmál se při vzpomínce, byla to ale trpká vzpomínka, snažil se ale působit uvolněně. Zatřepal hlavou a vydal se vpřed po boku Sonory. „Už se těším, až poznám další vlky.“ Jak asi budou reagovat, že do jejich rajónu vejde cizák? Nenaruším jim nějaké staré složení, na nějž by byli hákliví? Delphi se snažil všechny tyto strachy hodit za hlavu. Již přece poznal Ushari se Sonorou a obě byly čisté duše. Ty by si vedle sebe neuchovávaly žádné narušitele a agresory. To bude dobré.

→ Území smečky

Síla 3 %
Vytrvalost 2 %
Rychlost 4 %
Obratnost 2 %
Schopnost lovu 2 %

Za odznáček, procenta ale hlavně všem za hlasy nesmírně děkuji. Překvapilo mě to a moc si toho vážím ^^

Snažil se. Opravdu se snažil, aby zůstal v klidu sedět. Aby nezačal kolem hopsat, jako když byl vlče a poprvé uviděl motýli, které jej učarovaly a teď v zimním období se mu po nich stýskalo. Ushari začala poměrně striktně, když jej ale následně přijala do smečky, a ještě tak mile, jen těžko ovládal nadšení. Bál se že jeho nezkušenost smečkového života a věk bude překážkou. Strachoval se, že místo něj, pětiletého vlka, si radši vyberou nějaké mladé vlče. Soustřeď se. „Moc děkuji za přijetí do smečky, ale i za to, že se nadále smím od Sonory učit novým věcem,“ podíval se Ushari do zelených očí. Následně se podíval na Sonoru a opětoval ji radostný úsměv. Byl jí nesmírně zavázaný. Nebýt té laskavé písečné duše, možná by bloudil ztracený, napospas ostrovu. Zachránila ho. „Děkuji ti, Sonoro, jsem tvým nekonečným dlužníkem,“ šeptl.
Až teď si začínal uvědomovat, jak rychle se všechno mění. Ještě nedávno jsem žil pod stromem, mou jedinou starostí bylo, co si zítra seženu k jídlu. Teď mě čeká zapadání do smečky a poznávání nového prostředí. Rozhlédl se po krajině. Jak velký asi ostrov je? Delphin věděl, že ho čeká dlouhá pouť. Byl ale šťastný. Nejvíc ze všeho ale z toho, že konečně, poprvé od rodinné tragédie, měl pocit, že může opět někam patřit.

Delphin bedlivě naslouchal tomu, co Ushari říkala, nedovolil si uhnout pohledem, jen občas mrsknul ocáskem. Jakkoli milá se mu jevila, rovněž z ní sálala autorita – jistě bude dobru velitelkou, pod níž Namarey jen vzkvétá. Tudíž si nejspíše své členy bude vybírat poctivě. Hlavně nic nepokazit.
„Děkuji za tak milá slova,“ začal Dephin. „Ve smečce jsem nikdy nebyl, veškeré její funkce mi jsou zatím neznámé, ale to mi nevadí, rád bych se jim přiučil. Lovec možná nejsem nejlepší, umím být ale vytrvalý, zodpovědný a zapálený pro věc,“ vychrlil ze sebe. „Ale mám se pochopitelně co učit. Kdyby to šlo, rád bych využil nabídky tady Sonory a zlepšoval se po jejím boku,“ podíval se na ni. Následně začaly hovořit vlčcice o Sonoře. Delphin se jim snažil naslouchat, občas mu neposedné myšlenky ale utekly. Neřekl jsem žádnou hloupost? Co když si bude Ushari myslet, že jsou to jen báchorky? Vždyť takových slov už musela slyšet. A tak doufal, že konverzace dvou vlčic nikdy neskončí, a zároveň, že by se na něj snad usmálo štěstí a on měl tu čest zabojovat o místo ve smečce.

Netrvalo to nikterak dlouze. Sonořino vytí se možná ještě někde v dáli neslo, když ucítil neznámý pach. Někdo se blížil. To jistě vlci vyslyšeli volání své družky a již se blíží. Vlci? Nezdá se mi, že bych jich cítil více. Otočil se kolem dokola, načež na něj Sonora promluvila.
,,Pardon? Jo, tedy... ano, jsem si jistý," ubezpečil ji a znovu se posadil. Už viděl, jak se blíží Serbia. Nádherný hnědý kožich se nesl jinak tichou krajinou, než k nim dokráčela. Po jejím představení byl ale zaskočený.
Ushari? Neměla se jmenovat Serbia? Podíval se na Sonoru, ale jen nenápadně, aby se ubezpečil, že se nejedná o léčku. Teď se nemůže nechat znemožnit nervozitou. Nikam se nehnal a poslušně naslouchal jejich kratičkému dialogu, z něhož pochopil, že Sonora jistě musela zažít veliká dobrodružství. Obě se mu navíc jevily jako velmi přátelské bytosti. Ushari se nezdála nikterak povýšeně. Jednala se Sonorou jako s vlkem sobě rovným, což Delphinovi bylo sympatické.
Ožil až když se o něm dvě vlčice zmínily. ,,Rád vás poznávám. Jmenuji se Delphin, pocházím z jiného kraje, na tento ostrov jsem se dostal čirou náhodou. Je mi pět let a byť jsem celý život čekal na smečku, rád bych ono čekání utnul zrovna v té vaší," také se uklonil a pohlédl do světlých očí.

>> Kvetoucí louka

Jakkoli si dělal iluze o kraji a maloval si scénáře, že bude statečný, při změně prostředí zaskočení neunikl. Chodilo se mu hůře. Trošku panikařil, když zjišťoval, že obratnost, jeho největší přednost, zde také nebude na maximální úrovni, které je schopen. Nádech, výdech, to dokážeš. Občas holt musíš zatnout zuby, teď už by byla ostuda couvnout. A tak kráčeli další krajinou, Delphinovi opět cizí. Sonora na něj působila ještě více uvolněně. Bylo na ni znát, že se blíží k domovu. Při cestě mu prozradila jméno vůdce, na něhož se bude snažit zapůsobit.
„Serbia, dobře,“ zopakoval Delphin, protože právě zopakováním jména si uděláte jistotu, že jej rázem nezapomenete a nevystavíte se tak neuvěřitelně trapné situaci. U všech vlků, to by byla ostuda…
„Neboj se, vystřídal jsem hodně krajů. Každý den chci být o chlup lepší, než jsem byl včera.“ Uvědomoval si, že si nad srst těmito slovy upletl veliký bič. Sonora je opravdu hodná, že mě vzala pod svá křídla a chce mi pomoci s přijetím do smečky. Jako učitelka mi ale jistě nic neodpustí. Ano, cítil z jejich slov, že ho čeká dlouhá cesta, kterou bude muset urazit.
Když si to všechno uvědomoval – příchod Serbii, boj o přízeň, trénink – začínal být mírně nervózní. Na paniku nebyl čas, Sonora zavyla, smečka je již jistě na cestě. Posadil se tedy. Cítil, jak se mu do těla začíná vracet klid. Podíval se na Sonoru. Usmál se.

Překvapeně se na Sonoru podíval a několikrát si její slova v hlavě zopakoval, aby se ujistil, zda se v nich neskrývala ironie. Ale ne, tato vlčice s pestrou slovní zásobou to myslela vážně. Jako, že bych byl součástí smečky? „Páni,“ vydal ze sebe, aby tichá prodleva nebyla příliš dlouhá. „Takové nabídky si moc vážím,“ uklonil se. „Víš, nikdy jsem v žádné smečce nebyl. Jedinou smečkou mi byl otec se sourozenci,“ snad si nebude myslet, že se moc lituji. Ale musím ukázat, že jsem za takovou nabídku vděčný. Tulácký život byl zajímavý, poklidný. Ale patřit do smečky? Třeba by to mělo něco do sebe…
„Pokud není tento fakt problémem, moc rád bych o místo mezi vámi zabojoval. Nevím, zda jsem hoden stát se jedním z vás, ale udělám maximum pro to, abych u zkoušky obstál. A také děkuji, pokud by ses za mě zaručila,“ opět se uklonil. O minimální zkušenosti s písečnou krajinou raději moc nehovořil. Vždy vyhledával spíše vodu, ale nebál se, bral to nikoli jako hrozbu, nýbrž jako výzvu. Byl připraven se se Sonorou vydat na pouť.
„Prosím, vyprávěj mi, jak dlouho ve smečce jsi? Co jsi s ní třeba zažila?“ Bylo zvláštní, jak mu zmínka o skupině vlků vlila krev do žil. Kdo ví, třeba to opravdu nebude tak nudné a zlé, jak si kdysi o životě ve smečce myslel. Občas vlk potřebuje někam patřit.

>> Poušť

Uklonil se, když vyslechl Sonořinu pohostinnost. „Děkuji, moc si toho vážím, dlouho ke mně nebyl nikdo takhle laskavý a slibuji, že tvé důvěry nikterak nezneužiji." Měl opravdu radost. Hlad rázem hodil za hlavu. Najíst se přece můžu i ráno. Ale v téhle tmě se tu potulovat? Stejně bych daleko nedošel, ani bych nevěděl, kam vlastně mířím.
Pak zůstal chvíli hledět Sonořiným směrem. Zdála se mu lehce zneklidněná. Zaostřil zrak na křoví. Nádech, výdech. Znovu už žádnou zbrklost neudělá. Ne, nic tam není, asi se nám jen něco zdálo.
„Koukám, že se v kraji pohybuješ obratně. Jak dlouho už tu žiješ?" Posadil se a naklonil hlavu, připraven naslouchat. Po onom seznámení se cítil rázem uvolněněji. Rád by si vyslechl vyprávění, třeba by se mohl lecčemus přiučit. Tím, že jej poznala jakožto zatoulaného cizince, a přesto mu nabídla střechu nad hlavou bez odsouzení za to, že na rozdíl od ní není nábožensky obdařen, tím z ní vyzařovala jistá moudrost. Ano, byl přesvědčen, že skrz drápky se na něj nedívá. Samozřejmě i na samotnou víru se chtěl zeptat. Nemůžu jí přece zahalit tolika otázkami, to by bylo neslušné. Ať mi řekne, co sama uzná za vhodné. Ocasem máchl do sněhu, až trošku bílé peřiny pozvedl do ledového vzduchu a jednu z těch mnoha sněžných vloček s kýchnutím chytil do tlamy. Pak ještě jednou pohledem zkontroloval ono křoví.